Někdo musí z kola ven?

Tenhle pořad měl bejt původně o tom, jak jsou ještě doteď blázince strašný. Jak ti tam nic nevysvětlej, nesnažej se tě pochopit, ale jenom pro tebe najít vhodnou škatulku a podle ní ti nacpat léky. Nefungujou? Špatná diagnóza.

Záznam pořadu (80 minut / OGG Vorbis / 39MB)
debata

Ale pak se to nějak zvrtlo, mnohem osobnějc. Totiž povídal jsem si se dvěma ženama, který blázincema prošly. Nejsou to nesvéprávný šílenci, ale krásný, inteligentní a osobitý ženy, kterejm se jenom trochu zašmodrchala cesta.

Jedný je lehce přes dvacet a s výlety po psychiatriích začala její ségra. Studuje psychologii a srší odbornými pojmy. Někdy s nimi musí dost přehazovat a trochu je kroutit, aby jima dokázala popsat svůj stav. Měla jsem tou dobou psychózu, teda vlastně už to byla tak trochu mánie...

Její ségra jí ke mě přivedla na návštěvu v zimě. To už byla po první psychóze, kterou doktoři stále tlumili léky. Léky, který ti berou duši, vlastní identitu, ale zbavují tě šílení. K. je vysadila, protože chtěla bejt sama sebou. Všechno se začalo rozjíždět nanovo. Zostřený vnímání, hluboký, ale znepokojivý vhledy do lidí, to, co pro někoho může bejt obohacující, ale když to člověk nedokáže unýst, označí to psychiatrie za nemoc. Když byla v depresi, slíbil jsem si, že už nikdy neřeknu, že "mám depku", protože jsem poznal, že depresi nikdy v životě neměl. Stav, ve kterým ti všechno působí ohromnou námahu. Chceš mluvit, ale nemůžeš. Nejvíc se mi zarylo, jak hrála na foukací harmoniku. Asi smutnější hudbu jsem ještě neslyšel. O Vánocích už byla na psychiatrii. Oslavili jsme tam společně Silvestra, nealkoholickým šampaňským na zasněženejch židlích v bohnickým areálu. Bohnické PCP (Psychiatrické centrum Praha) se snaží svým pacientům dodat co nejvíc informací o jejich nemoci, takže dneska už K. trochu zmateně popisuje svojí cestu v psychiatrickém žargonu. Cestu ženy, kterou zajímala lidská duše, která byla "vždycky trochu cáklá, ale jinak normální." První psychózu spustil prostředek prohlubující vědomí -- joint marihuany.

Překvapila nás vzájemná blízkost a tak se odbýval i rozhovor: sedli jsme si do studia, pomalu upíjeli čaj a snažili moc si nevšímat mikrofonů. Snažil jsem se sám co nejvíc otevřít, dát co nejvíc důvěry, takže to je nakonec takový tichý důvěrný povídání.

M. je o generaci starší. Věděl jsem o ní jenom to, že je výtvarnice, ale jednou nějakýho hodně otevřenýho zimního večera se se mnou dala na chodbě do řeči a pak jsme tam stáli několik hodin a mluvili. Povídala o svejch beznadějích a pobytech na psychiatrii a o lidech, se kterejma se tam setkala a já v tom, cejtil silnou paralelu svejch vlastních věcí.

Už "za bolševika" byla v "undergroundu" a ani teď s režimem a autoritama spolupracovat nebude.

Nad možností vystupovat v pořadu důkladně přemejšlela, napsala si spoustu poznámek, je vidět, že to má v hlavě srovnaný, nepotřebuje moc otázek, vypráví úplně všechno, takže po dvou hodinách už člověk nezvládá víc než se jenom němě divit.

Na psychiatrii je podle ní nejhorší, že léky, který ti tam podávaj, vyvolávaj návyk, že se stáváš závislým na chemickejch prostředkách, který často kromě psychiky poškozují i tělo (nejběžněji předepisované antidepresivum podle ní způsobuje například mužskou impotenci). Pud sebezáchovy ti nedovolí nějak se tam projevit. Narvali by tě práškama tak, že už bys to nikdy nebyla ty. V léčebně kreslila portréty svých spolupacientů, hrabala listí, aby nemusela při "pracovní terapii" dozblbnutí stříhat čtverečky filce, a "relaxační hudba" pouštěná před spaním ji bránila ve spánku. Říká, že ani informace svěřený lékařům nejsou nijak bezpečně utajený a že co je psaný, může bejt i čtený a kdo si o tobě chce něco zjistit, udělá to.

M. je bojovnice, silná žena, snažící se o nezávislost. Léky přestala brát a hledá alternativní řešení.

Včera jsem potkala dvě holky, který tam se mnou byly a první věc, co se mezi cvokama řeší je: Seš ještě na práškách? Řikám: Už nejsem. Ony na to: No nekecej! Jaks to udělala? A já: prostě jsem je vysadila. Nejím je. A ony: To si nevezmeš ani Lexaurin, jo? A já: Ne! A ony: A proč?! A jak to můžeš vydržet? Kořen problému je podle M. někde úplně jinde. Kde?

slyšeli jste v Jitru kouzelníků na Rádiu Akropolis, 10. 10. 2003 (připravil Klokánek)