Roman Tyka

Jaro je rozbřeskem roku
lítavci zpívají sloku
o tom

Jaro je extází přírody
milenci líbají nálady
po Tom

Zdeňka Řezbová

Vzala jsem Vás všechny za ruce
a šli jsme …
je jedno kudy a kam …
prostě šli ..

Šli jsem skrz domy a stoly
skrz stromy
šli jsme skrz naše stavy a vztahy
skrz vlastní prahy …

Šli jsme a hledali jsme …
…  a přitom jsme se začli smát
protože jsme vlastně šašci

… Šli jsme
a přitom jsme si to rozdali
protože jsme zvířata

… Šli jsme
a hladili jsme se
protože jsme z plyše

… a propletli jsme se
 protože jsme voda

… a hráli jsme si
protože jsme děti

… a vraždili jsme
 protože jsme lidi

… a rozpadli jsme se
protože jsme stroje

… a zářili jsme
protože jsme si hvězdami

… a ulítli jsme
protože jsme ptáci …

Bóďa Satva


Muž šel pomalu po lesní cestě. Vtom ho zaskočili loupežníci. Bylo jich moc, přemohli ho a svázali.
 Jejich velitel  rád vězně trápil a ponižoval. Vyhrožoval, že pokud mu pocestný nebude lízat řiť, tak mu vyřízne obě oči a nechá ho v lese. Loupežník si sundal kalhoty a nastavil řiť. Svázaný zajatec klečel. Nad ním se špulila řiť a chlupaté pohlaví. Pocestný se vymrštil a ukousl náčelníkovi pytel i chuj jedním rázem.
 Loupežník zavrávoral, krev z něj stříkala, upadl a rozeřval se. Povykoval na svoji bandu ať poutníka zabije. Banda se vrhla na zajatce.
 Ten zakřičel, aby neposlouchali svého velitele, který už není mužem a tedy ani velitelem, on bude velitelem - právě ukázal,  že si umí poradit.
 Banda se chvíli radila a nakonec svého starého náčelníka zabili. Novým náčelníkem se stal jejich zajatec. Ten je odvedl do vesnice, kde všechny muže pobili za nedávné války. Na statcích zůstali jen ženy a malé děti. Loupežníci se usadili. Stali se z nich rolníci.
 Muž pak pokračoval v cestě.

Bohuš Pinč

Hrubeš hrubě hrbí manželčiny hrby
hrbatá je hrdá, že s Hrubešem mrdá

Místo pro vlezlou reklammu                                                        .

b a b a   s tebou zacvičí

( v poslední době má v oblibě zejména čínské tan-či)

MAX

 

Rozbřesk je nejkrásnější vteřina dne. Je to nahá naděje, ona
povstává z mořské pěny příboje omytá krví noci. Rozbřesk
je záblesk života.

 10.XI.02

* 

První ranní cigareta na záchodě

na nebi září smutkem opuštěná milá
jediná co mi zbyla

& z kostelní věže bijí půl páté

město ještě spí
líně se převaluje na ztučnělých bocích

na sesterně se dívaj na televizi
na chodbě řežou pily chrápání

& já piji hořkej čaj
už od narození


13.XI.02

* 

Netrhám růže

 raději se těším z kapek rosy
 na jejich okvětních lístcích

raději se těším z jejich vůně
která rozechvívá podvečerní vzduch

raději se těším z jejich prosté existence

 13-14.XI.02

Lampy sní věci, které koukáš ohňostroji do mých očí
a prosinec torně touhou
na hřebeny vlasíš Alpy svůdna tvé.
Oproti vodě pověcí duše projektant slovy prázdná místa. Já odpočinu na okrajích z projekcí stran tuše,
jak atonážně skvělá bledne
protnouc mi žaly cév a zpěvu
osakum abonentů čísel

Aleš Doubek

Kam spolužáky, kam jdete,
když na „z proutí“ navlékám korálky,
jako žíly Sputnikům?

Ony smívají říct:
“polyuretany nakazily“
a rozkašlat se nad sdělností slov.

Bleděmodrá minulost stejně,
jako přistávací nebe proslulých radostí
zkrývá stužky světla.

A i světlo se chce líbit...

Markéta Kerhautová

Jsem na šiké ploše.
Dostanu se nahoru?
Spadnu dolu?

Co bude dál?

Pomozte mi nahoru!
Strčte mne dolu!

Ať se přestanu hloupě těšit.

Ať se přestanu hloupě bát.

Katka Veberová

Když budíš svou opici,
Spí pod pruhovanou čepicí.
Na hlavu si ji nasadí,
Proti tobě se posadí.

Chová se jak malé dítě,
Zpřehází ti věci v bytě.
Stránky knížek, smutná psaní,
Promění na  míčky k žonglování.

Stěny, ty co byly bílé,
Pořádaj karneval, jak jí je milé.

Proč máš doma svou opici?
Až usne, sundáš jí čepici.

Grafika:  Zdeňka Řezbová, David Hanzl, Jan Burian
 Zvuk:      Šust Listu
 Editor:    Jan Burian
 WWW:    nb.vse.cz/~burianj/baba

,oO b a b a   end  O°´