Pohled na svět který nás obklopuje, se vyvíjí po tisíce let. Díky hypermaterialistické výchově, kterou nám vymývá mozek naše školství možná máte pocit, že mechanistický přístup k přírodě, k naší planetě a Vesmíru je ten nejpokrokovější názor, který existuje, jediný pravdivý. To vše jenom proto, že je posvěcený oficiální vědou a jejími zubícími se (vědec mediální) či výhružně zachmuřenými (vědec akademický) představiteli.

Existují ale i jiné cesty k poznání než jsou obří počítače, drahé cyklotrony a pasti na nové a nové částice.

Chtěl bych na této stránce, aspoň trošičku, přiblížit jiný pohled na "realitu", pohled který se také vyvíjel tisíce let, ale směřoval a dodnes směřuje k poněkud jiným cílům, i krapet jinými metodami - magii. Zároveň budu konfrontovat magii se současnými vědeckými teoriemi. Jak bude čas stránka poroste.

Zároveň se upřímně omlouvám skutečným mistrům a zasvěcencům za zjednodušování složitého tématu.


 

Magická příroda

Základem magie jakožto umění je "magické chápání světa". Pokusím se tento pohled na přírodu přiblížit.

Pokud budu hodně zjednodušovat dá se říci, že magie vidí přírodu jako anorganickou - svět nerostů, organickou - svět rostlin a živočichů, Vesmír - svět kosmických těles a sil a astrální rovinu veškerého bytí - sjednocující prvek celého vesmíru. Lidé, kteří jsou součástí živočišné přírody se pohybují libovolně v prostoru, ale nemohou měnit tvar. Tato možnost je právě daná pouze astrálním bytostem - Géniům, kteří jsou obyvatelé astrální říši a jsou pro většinu lidí neznámí a neviditelní.

Astrál - astrální říše, už od začátku vývoje magie před tisíci let, bezprostředně ovlivňuje jevy, které ani v dnešní době věda není schopna uspokojivě vysvětlit. Astrál stojí v pozadí dějů jako je vývoj života na Zemi, dědičnosti, morfické rezonance (viz dále), paranormálních jevů. Podle magického pohledu na přírodu, má veškerá příroda kromě fyzického těla, ještě tělo astrální. To lze chápat jako jakousi formu, fyzické tělo jako odlitek. Nebo lépe astrál je možné chápat jako jednotné informační pole, které je napojeno nejen na život na této planetě, ale astrální říše prostupuje celým vesmírem. Potom lze říci, že astrální tělo není nic jiného, než obměna tohoto jednotného pole, s kterým zůstává stále ve vztahu a udržuje vlastnosti organismů a dějů v souladu s vůlí přírody.

Mág proto působí na astrální rovinu bytí a ovlivňuje tak rovinu fyzickou s daleko menší námahou, než kdyby působil přímo na fyzično.

Z toho všeho například vyplývá, že podstatou astrologie není působení "planet" (psáno v uvozovkách proto, že astrologie nazývá planetami i Slunce a Lunu, nebo pro ně zavádí název Světla) na fyzické tělo, ale působení struktury ve kterou jsou "planety" uspořádány na strukturu astrálního světa, či astrálního těla. Vliv uspořádání "planet" na osud člověka není proto přímým působením na fyzické tělo, ale na tělo astrální. Pro zajímavost - magické chápání přírody neredukuje planety na šutry, působící na okolí gravitační silou a kroužící v područí gravitace jiných těles, ale vidí je jako živoucí organismy, srovnatelné např. s buňkami a jejich působení na okolí je potom podobné.

Když se rozhlédneme kolem sebe vidíme, že příroda na celé naší planetě je složitě strukturovaná do obrovského množství vzájemně se proplétajích ekosystémů. Magie chápe naší planetu nejen jako živoucí organismus, ale i jako organismus nadaný svým způsobem, i inteligencí.

Zkrátka, tvar a vlastnosti pozemských bytostí jsou výsledkem působení astrálního světa a bytostí či inteligencí, které je obývají.

Ve stavech změněného stavu vědomí, když jsou sejmuty závory hmoty, je možné zahlédnout a pochopit tyto síly a inteligence tak, jak nám to naše smysly normálně neumožní.

Právě působením na tyto síly je možné měnit skutečnost kolem sebe. Na přírodu můžeme působit třemi způsoby:

  1. Fyzicky, kdy upravujeme složení bytostí, nebo části přírody působením fyzických sil, lidskou prací. Příkladem může být zemědělství a průmysl.
  2. Fyziologicky, čili astrálně - působíme na věci nikoliv zvenku, ale měníme například chemické podmínky v dané bytosti tak, aby se dosáhlo žádaného stavu. Příklad může být například současná medicína a farmacie. Magie, ale ještě učí, že v přírodě můžeme dosahovat stejných efektů tím, že působíme na astrální fluidy (hybné síly, principy či živly chcete li) podobně jako je chod lidského organismu ovlivněn např. dodáním chybějícího hormonu.
  3. Psychicky - kdy mág působí už ne na jednotlivé fluidy, ale přímo na základní principy, které utvářejí jak astrál tak i činnost fluidů.

 

To je velmi zkratkovitě přiblížená magická teorie přírody.

Jaké je pak postavení člověka v takto pojaté přírodě ?

Skutečný člověk by si měl uvědomovat, že jeho hlavní síla je sílou duchovní, jenom tak pak může skutečně přírodu ovládat, nikoliv zotročovat (což se děje nyní) a může s ní jednat jako se sobě rovným.

Svým organismem je člověk ponořen do samého středu přírodních sil a působit na síly přírody může zase jen přes svůj organismus.

Příroda je dvojí: fyzická a astrální, ale astrální se dělí na dvě části - fyziologickou a psychologickou, proto je možné v konečné fázi považovat přírodu za trojitou. Je třeba mít stále na paměti, že jsou to přírodní síly, jež obíhají v lidském těle a že náš lidský organismus je nakonec jen pozemskou bytostí, živočichem, daným přírodou k službě nesmrtelného ducha, skutečného člověka.

V tom je klíč všeho vědomého magického působení.

Tuto část bych uzavřel citátem velkého mystika:
"V řádu neviditelna jako ve viditelnu nemůže být nic ztraceno, a pralátka každé hvězdy střeží vtisknuty v sobě, tajném světle, i hnutí vůle, i zazáření vášně, i obraz myšlenky."
Saint-Yves d´ Alveydre - Světlo Východu.

 

 

Existují paralely k "magickému" pohledu na přírodu i v současném vědeckém světě ?

V sedmdesátých letech se začal britský biolog R. Sheldrake zabývat těmi problémy biologie. Které se skrývají za zdánlivě jasnými principy.

Jsou to : 1) výskyt charakteristických a specifických forem u živých organismů, 2) systémová regulace, 3) regenerace a reprodukce.

Klasická biologie cudně mlčí o tom, že vznik specifických forem je naprosto hádanka, pro druhý a třetí případ raději nevymýšlý řešení vůbec.

O co jde ? Žádná forma totiž nemůže vzniknout "z ničeho", systém se neregeneruje "bez vstupní příčiny", a reprodukce a regenerace neprobíhají "bez důvodu".

Jak se na celý problém dívá magie je popsáno výše. Vědci zase argumentují genetickými, chemickými a fyzikálními programy - v podstatě tedy argumentují naprosto mechanistickými modely. Tento způsob vysvětlení v sobě ovšem nese rozpor už v zárodku. Chybí totiž PROGRAMÁTOR.

Řečtí filosofové zavedli pro tutu problematiku pojem, který se užívá dodnes. Je to entelechie - význam je následující. Vše nese již svůj účel v sobě a pokud je vývojová cesta narušena, snaží se systém dosáhnout svého jinými cestami. Hezká definice, ale nepostihuje důvod tohoto stavu věcí.

Nicméně je naprosto očividné, že živá příroda funguje přesně tímto způsobem.

Určité vysvětlení (nebo alespoň jeho jakýsi základ) nabízí Sheldrakeova teorie. Podle něho existuje formotvorné zapřičinění, které prostřednictvím prostoru a času určuje jak má co vypadat. Ono "cosi" se dostalo do biologie pod názvem "morfogenetické pole". Toto pole lze přirovnat ke kompletnímu plánu, který předepisuje jak které kolečko v hodinovém stroji bude velké, z jakého bude materiálu, kolik bude mít zubů….Kolečka lze uspořádat různými způsoby, ale konečný výsledek je jen jeden - funkční hodiny, takové jaké byly naplánovány.

  Vysvětlení popsaného jsou různá. Jedno z vysvětlení oprašuje názor Platóna a Aristotela o věčné stálosti specifických forem. Za zdánlivým chaosem kosmu stojí skrytý řád, který je ovšem pro nás nerozeznatelný.

Jiná cesta zastává názor, že formy nebyly od prvopočátku určeny, ale podléhají kauzálnímu vlivu minulých (případně budoucích) forem. Přitom, je ale nutné vnímat slova minulý a budoucí v uvozovkách, protože pro toto ovlivňování není hranicí ani čas (myšleno lineární - tak jak ho vnímáme) ani prostor. Zdánlivě absurdní vysvětlení, které však od vzniku teorie kosmického tmelu a Aspectova důkazu univerzálního, nepřináší z pohledu fyziky žádný problém.

Shrňme tedy celou problematiku :

  • existují formy a to v nemalém množství
  • nové formy a děje vznikají pomalu a nesnadno, později ale rychle a lehce (zahrnuje to i problém Járy Cimrmana na patentovém úřadě:"… je mi líto, teď tady byl, právě odešel, jak že se to jmenoval, ano, nějaký Edison….")
  • některé struktury jsou nezděditelné, přesto existují - jedna forma náhle vytvořená se již potom neustále opakuje

Tohle všechno je výsledkem morfogenetického pole, které stojí v pozadí a ovlivňuje realitu nehmotnou silou - morfickou rezonancí.

 

Máme tu dvě teorie, dva pohledy na jednu a tu samou problematiku. Dá se říci, že obě říkají totéž, ale jinými výrazy. Obě narušují vžitý mechanistický přístup k přírodě.

A z obou je možné si vzít ledasco. Například i poznání, že ve Vesmíru se nic neztrácí, žádný čin, žádná myšlenka. Vše je ovlivňováno vším, včetně našich činů, které dále ovlivňují budoucí děje, aniž to vůbec tušíme. Domyslete to, možná vám z toho nebude lehce.

Magie a náboženství (archetyp)

Magie, pojatá jako užitná věda, vymezuje svoji působnost převážně na vyvinutí vztahů mezi člověkem a přírodou. Vztahy mezi člověkem a božskou úrovní, je doménou spíše theurgie. Na tomto místě se proto spokojím pouze s rámcem vztahu mága a náboženství, tak jak to dostačuje obsahu mých stránek.
Pokud se řekne "člověk", většna lidí si představí především tělo. Přitom není složité pochopit, že naše fyzické tělo, je pouze nositelem "pravého člověka" - ducha, kterým je řízeno.
Našemu fyzickému tělu můžeme například amputovat ruku, to znamená miliony buněk, ale integrita vědomí tím neutrpí žádnou škodu. Naše vědomí, skutečná duchovní bytost, je nezávislé na na ústrojích, které jsou prostředkem kontaktu s materiální realitou.
Nicméně jistě všchni uznáváme, že naše orgány jsou pro nás, v našem současném stavu velice užitečné, aby nám pomáhali udržovat našeho ducha v činnosti a rozšiřovat jeho poznání. Nelze ale redukovat naše vědomí na organickou úroveň, nebo považovat vůli za činnost některých našich orgánů.
Podobně se dívá magie na otázku Boha. Souhrn bytostí a věcí, vše co zabydluje naši planetu a vesmír je nositelem božství stejně, jako fyzické tělo člověka nosí a projevuje ducha.
Pokud půjdeme tímto způsobem dál, lze říci, že Bůh, přestože je projeven Lidstvem a Přírodou a působí na ně, má přesto svou vlastní a nezávislou existenci.
Potom je možné odvodit, že ač je Bůh jakousi prvotní jednotkou, nemá přímý vliv na fungování přírodních zákonů, stejně jako člověk nemusí řídit každý stah srdce, či každé nadýchnutí.
Z toho je jasné, že člověk je jediným tvůrcem a soudcem svého osudu - má svobodu jednat podle své vůle v okruhu své osudovosti. Můžeme to přirovnat ke svobodě cestujícího na lodi, který se může libovolně pohybovat po palubách, či ležet ve své kajutě. Boha nemůžeme učinit zodpovědným za své chyby, stejně jako můžeme těžko vyčítat kapitánovi lodi, že jsme se ráno přidusili kusem rohlíku.
Zhruba shrnuto, je příroda tělem Boha, lidstvo je životem Boha, ale stejně jako hmotné tělo je tělem člověka a tělo astrální a psychika člověka jsou životními principy člověka, jedná se o člověka v jeho organické podstatě, nikoliv o člověka-ducha. Přesto je lidský duch spjatý s každou částečkou svého těla, na kterou sice nemůže působit, ale může se snadno stát zdrojem jeho utrpení.
Stejně tak je Bůh, zprostředkovaně nebo přímo, přítomný v každé části stvoření, je v každém z nás, jako je lidské vědomí schopno vnímat činnost svých buněk, nebo je i ovlivňovat.
Příroda a člověk jednají svobodně, ze všech stran obklíčeni působením božství, které unáší vesmír k pokroku, aniž by despoticky zakročovalo v přírodních zákonech, nebo lidských činnech.

V kabale je Otcem nazývaný božský princip působící na chod kosmu, Synem princip působící v lidstvu a Svatým duchem princip ovládající přírodu. Pro vysvětlení principu "božství" použiji citát jednoho z největších mystiků :

Nejprve existuje Bůh jen v možnosti, v nevýslovné jednotě, to je první osoba Trojice - čili Bůh Otec, pak se projeví sám sobě a tvoří si celý pomyslný svět, staví se sobě naproti jako myšlenka, jako universální rozum, to je druhá osoba Trojice - Bůh Syn, konečně jedná a tvoří, jeho vůle se koná a jeho myšlenka se uskutčňuje mimo něho, to je třetí osoba Trojice - Duch. Bůh, procházeje věčně těmito třemi stavy, nám skýtá obraz kruhu, jehož střed je všude a obvod nikde.
Robert Fludd, XVI. století

Vesmír, chápaný jako oživený celek, je složen ze tří principů: Přírody, Člověka a Boha, pokud použiji termíny hermetiků, potom Makrokosmu, Mikrokosmu a Archetypu.

Člověk je hermetiky názýván mikrokosmem, protože v sobě obsahuje analogickým způsobem zákony, které řídí vesmír. Příroda tvoří opěrný bod a střed všeobecného projevování ostatních principů. A člověk působící na přírodu svým jednáním, na ostatní lidi slovem a ve chvílích extáze komunikující s Bohem, tvoří spojnici se Stvořením.

Přemýšlíte právě v této chvíli, zda předchozí dvě kapitoly zobrazují pohled na svět, který nepatří na konec 20. století? Pochybujete o věčném "božství" a "stvoření" jehož je člověk významnou součástí, objektem a zároveň i hýbatelem?
Pokud jste vydrželi číst až sem, zkuste nepřeskočit následující pasáž, která navzdory zdánlivé odbornosti je velmi zajímavá. Šáhnu totiž při své obhajobě magie ke kvantové fyzice a dovolím si odcitovat část článku pánů Pavla Cejnara a Miloslava Duška.

"Podle původních Bohrových představ mohou stavy atomu prodělávat jen skokové změny (přechody mezi jednotlivými kvantovými stavy za současného vyzáření fotonu odpovídající energie). Schrödinger viděl hlavní význam své práce v tom, že se v ní diskrétní energetická spektra atomů a náhlé kvantové přechody ukázaly být důsledkem matematicky jasných postulátů kladených na jistou spojitou a plynule se vyvíjející funkci polohy elektronu, tzv. vlnovou funkci. Ukázalo se ale, že ani to k zažehnání kvantových diskontinuit nestačí. Vypráví se, že po jedné z celo-denních diskusí s Bohrem Schrödinger vykřikl: Jestliže budeme muset jít dál s těmi prokletými kvantovými skoky, pak lituji, že jsem se do toho kdy míchal. Bohr odpověděl: Ale my ostatní jsme vám za to velmi vděčni, protože vaše práce udělala pro zdokonalení této teorie mnoho. Vlnová funkce a s ní související fyzika skutečně přinesly do našeho chápání přírody (ale i do chápání mezí tohoto chápání) tak zásadní změny, že diskuse o jejich důsledcích dosud pokračuje. Podívejme se, v čem tyto změny spočívají. Interference jednoho fotonu
Uvažujme jednoduchý optický přístroj, tzv. Machův-Zehnderův interferometr. Paprsek světla ze zdroje dopadá na polopropustné zrcadlo P1, které polovinu intenzity propouští a polovinu odráží, takže dopadající paprsek štěpí na paprsky dva. Každý z nich prochází jedním ramenem interferometru (I či II), odráží se od obyčejného zrcadla OI nebo OII, aby dospěl k polopropustnému zrcadlu P2 (opět s rovným poměrem dělení intenzit), kde se sbíhá s druhým paprskem. Interferometr je navržen tak, že optické dráhy paprsků v obou ramenech jsou přesně stejné. Za jistých podmínek se světlo za zrcadlem P2 šíří pouze ve směru paprsku z větve I, tedy nahoru. Detektor D1 pak registruje veškerou intenzitu, zatímco detektor D2 neregistruje intenzitu žádnou. Tento jev je učebnicovým příkladem tzv. interference světla, dokládajícím jeho vlnovou povahu (světlo je elektromagnetické vlnění). Geometrickou představu paprsků musíme nahradit představou svě-telných vln šířících se rameny interferometru. Prvky interferometru lze udělat tak, že při průchodu polopropustným zrcadlem vlna plynule pokračuje, zatímco při každém odrazu dochází k jejímu posunu o čtvrtinu periody (tj. o čtvrtinu vlnové délky). Světlo dopadající do každého z detektorů se skládá z dvojice vln prošlých oběma rameny, které se sčítají do vlny výsledné. Obě vlny dopadající do D1 se na své cestě odrazily dvakrát. Jejich vzájemný posun je tedy nulový, takže se sčítáním zesilují (nastává konstruktivní interference). U detektoru D2 vlna prošlá ramenem I prodělala tři odrazy, zatímco vlna z ramene II pouze jeden. Jejich vzájemný posun je proto roven polovině periody, obě vlny jsou tedy v protifázi a v součtu dají nulu (destruktivní interference). Již jsme se zmínili o tom, že podle moderní fyziky je světlo proud kvant, tzv. fotonů. Obvyklé zdroje vyzařují tak obrovské počty fotonů za vteřinu, že nespojitá povaha jejich světla není patrná. V takových případech dobře funguje klasická vlnová teorie. Intenzitu světelného zdroje lze ale snížit až do té míry, že detektory za zrcadlem P2 pouze tu a tam registrují impulz, odpovídající jedinému dopadlému fotonu (pro jednoduchost budeme předpokládat stoprocentní účinnost registrace fotonů oběma detektory). Budeme-li postupně zeslabovat intenzitu světla, zjistíme, že interferenční chování pozorované při vyšších intenzitách, tj. fakt, že světlo dopadá pouze na detektor D1, se při tom nemění. Viděli jsme, že klíčem pro pochopení interference při vyšších světelných intenzitách je vlnová představa, v níž se světlo šíří zároveň oběma větvemi interferometru. Jak ale vysvětlit interferenci pro jediný foton, jehož současnou přítomnost v obou ramenech interferometru si neumíme představit? Jednoduchý předpoklad, že na polopropustných zrcadlech se foton s prav-děpodobností 50 % odrazí a s prav-dě-po-dob-ností 50 % projde, zjevně nepostačuje, neboť připouští i takový vývoj, při němž se foton na obou polopropustných zrcadlech odrazí, či naopak na obou projde, což by vedlo k jeho registraci detektorem D2, tedy k rozporu s experimentem. Potíž je v tom, že představa částice (fotonu) jako dobře prostorově lokalizovaného objektu, který se nemůže vyskytovat zároveň na dvou odlišných místech, je pozůstatkem "klasického" myšlení, jež v kvan-tovém světě neplatí. Abychom vysvětlili interferenční chování jednotlivých fotonů v našem experimentu, musíme se této představy vzdát a připustit, že jeden foton se opravdu může šířit oběma rameny současně. (To že dělají? Fuj!) Jak uvidíme dále, podle kvantové teorie je stav fotonu za zrcadlem P1 dán tzv. superpozicí obou možných alternativ šíření, tj. průchodu větví I a průchodu větví II. To však ještě není všechno. Představme si nyní, že z našeho optického přístroje odstraníme polopropustné zrcadlo P2. Interference pak samozřejmě zmizí - fotony budou dopadat jak do detektoru D1, tak do D2 . Jestliže se jediný foton, jak jsme řekli, šíří oběma rameny současně, pak bychom mohli očekávat, že bude registrován oběma detektory zároveň. Chyba lávky! Ve skutečnosti jediný foton může být zaregistrován pouze jedním detektorem - je nedělitelný, tj. nelze zaregistrovat něco jako "půlku fotonu" . Jak je to ale možné? To se teď foton pro změnu šíří jen jedním ramenem? Bránící se rozum
Výše popsané jevy jsou dnes již dobře prokázaným experimentálním faktem a zdá se, že je nelze opatřit žádným "klasickým", "zdravému rozumu" pochopitelným vysvětlením. Mohli bychom se třeba domnívat, že foton se před vstupem do interferometru nějak "dozví" o přítomnosti či nepřítomnosti zrcadla P2 a "vybere" si podle toho jednu ze dvou alternativ svého chování: buď se šíří zároveň oběma rameny jako klasická vlna (měření s P2), nebo si zvolí pouze jedno rameno jako klasická částice (měření bez P2). Představme si ale, že rozhodnutí o umístění či neumístění zrcadla P2 do cesty fotonu je učiněno teprve v poslední nanosekundě před jeho průchodem místem P2. Za tuto dobu světlo uletí jen asi 30 cm. Pokud je délka ramen větší, bude tedy foton určitě za vstupním zrcadlem P1, takže svou volbu již nemůže změnit. Přesto je podle kvantové teorie výsledek pokusu nezávislý na tom, zda rozhodnutí o zrcadle P2 bylo učiněno dlouho před měřením, či až v posledním okamžiku. Nedá se nic dělat, s klasickou logikou jsme zde prostě v koncích! Právě popsaný experiment se zpožděnou volbou navrhl r. 1978 John Archibald Wheeler a v poněkud modifikované podobě jej uskutečnili r. 1986 na univerzitách v Mnichově a Marylandu. Místo mechanického ovládání zrcadla P2 (které by v tak krátkých časech nebylo technicky proveditelné) byl do jednoho ramene interferometru vložen ultrarychle (tj. v nanosekundových časech) aktivovatelný optický element, umožňující zjistit přítomnost fotonu v tomto rameni. Předpovědi kvantové teorie v tomto i dalších podobných pokusech byly zcela potvrzeny. Musíme tedy přijmout jako fakt, že při měření interference (tj. se zrcadlem P2) je foton "vlnou", zatímco při měření dráhy (tj. bez P2) je týž foton "částicí". Toto dvojaké chování je příkladem obecné vlastnosti kvantového světa, které se často říká vlnově-částicový dualizmus (viz také J. Podolský, Vesmír 71, 193-196, 1992). Fotony (a jak uvidíme dále, i další částice) mají zkrátka dvě tváře (podobně jako Dr. Jekyll alias Mr. Hyde), které se jakoby vzájemně doplňují - jsou komplementární. Na cestě k pochopení kvantových jevů se navíc musíme vzdát i tak významného atributu klasické fyziky, jakým je její striktní determinizmus. V bez-interferenčním uspořádání je totiž podle kvantové mechaniky principiálně nemožné předpovědět, do jakého z detektorů foton dopadne; pro obě alternativy lze stanovit pouze pravděpodobnosti. Zdá se tedy, že náhoda je jaksi "vtištěna" do základů našeho světa. N. Bohr, spolutvůrce kvantové teorie a její brilantní advokát v diskusích s A. Einsteinem), se důsledky kvantových zákonů pro naše myšlení a vidění světa snažil převést do srozumitelného jazyka. V jeho pojetí kvantový svět ponechává mnoho svých vlastností neurčitých a obsahuje tak velké bohatství různých alternativ. My, makroskopičtí tvorové, se tyto vlastnosti snažíme dobýt pomocí klasických měřicích přístrojů, a proto dospíváme ke zdánlivě neslučitelným a ne přesně předpověditelným výsledkům. Samotný akt měření se přitom stává podstatným účastníkem fyzikálních dějů. J. A. Wheeler shrnuje Bohrovy úvahy takto: "Žádný elementární jev není jevem, dokud není registrovaným (pozorovaným) jevem […] dokud není doveden do konce nevratným aktem zesílení, jakým je zčernání zrna bromidu stříbra ve fotografické emulzi nebo spuštění impulzu fotodetektoru."

Ufff, zhrňme si to...
Zdánlivá šílenost toho co je popsáno výše není dána tím, že kvantový svět vnímáme v útržcích, ale problém leží v tom, že ho nikdy nemůžeme vnímat vcelku. Zkusme se znovu zamyslet nad výrokem J. A. Wheelera. Lze z něho odvodit následující: pozorování mění skutečnost. Skutečnost zůstává taková jaká je pokud není pozorována. Jakmile ji pozorujeme, je jednou taková, podruhé onaká. Jednou vlna podruhé částice. Dualita vln a částic jsou dvě tváře kvanta. Můžeme se rozhodnout, kterou tvář chceme pozorovat, ale tím to končí. Nemůžeme stejně zjistit co právě dělá.
Wheeler, i jiní představitelé kvantové fyziky, vycházejí z toho, že například elektrony ve skutečnosti vlastně neexistují. Jsme to my, kdo je pozorováním pomocí měřící techniky strháváme do reality a dokonce určujeme zda jako vlny, nebo částice. Teprve pozorováním vytváříme elektron, neboť nepozorován nemá místo ani impulz.
Wheeler a jiní šli ještě dále. Protože naše univerzum je složeno z částic, vytváříme ho pozorováním.Fyzik J. Barow a F. Tipler předchozí shrnují následujícím způsobem:
"... v současné době můžeme propůjčit existenci jen velmi jednoduchým věcem, například spinu elektronů. Možná že živým bytostem s širším vědomím je vyhrazeno vytváření větší reality."

Tímto malým výletem do zákoutí kvantové fyziky, jsem opsali kruh a dostali se zpátky k magii. V předchozích řádkách jsou, podle mého názoru, dostatečně pevně položené základy pro existenci takového myšlenkového systému jako je magie. Ano je to naše vědomí co kontroluje fyzikální události prostřednictvím zákonů kvantové mechaniky. Netvrdí snad esoterické texty totéž jinými slovy ?
Tuto část opět ukončím citátem, pro změnu z Bible. Slova patří Ježíši: "Řekl jsem: jste bohové."(Jan,10.34)

¨Realizace"

Z předchozích částí je jasné, že "magický pohled" na přírodu je poněkud odlišný od materialistických dogmat. Rozvinutí schopností člověka, které skrytě fungují prakticky v každém z nás, vyžaduje zvláštní přípravu. Než se člověk pokusí působit na přírodu, má být dostatečně pánem sebe sama, aby odolal vzrušení své impulsívní bytosti. Jediným pomocníkem je mágova vůle. Schopnost vůle - nervové síly pak závisí na velkém množství faktorů. Jsou jím např. potrava kterou konzumuje, vzduch který dýchá, vztah k přírodě a souznění s ní. Dalším důležitým faktorem je například schopnost meditace.
Budoucí mág musí pěstovat a rozvíjet umění působit vědomě posunkem, pohledem i slovem na okolí, zvládnout výrobu a užití magických pomůcek. Velmi důležitý je i fakt, že je i nezbytné vědět, který okamžik je vhodný ke kterému úkonu. Mág by měl proto zvládat alespoň základy astrologie.

V dalších částech se tedy pokusím přiblížit základy "praktické magie".
Ideálem, jehož lze dosáhnout magickým výcvikem, je dostat v určený čas vůli k dispozici co největší možné množství nervové síly. Příznak, podle něhož cítíme tuto připravenost je "volná, lehká mysl". Tento stav se projevuje buď ráno, nebo i jindy na "lačný žaludek" - ve chvílích kdy tělo není zaměstnáno trávením. Cílem většiny magických praktik je směřování k řízenému stavu odhmotnění bytosti. Je jasné, že toho nemůže být dosaženo hladověním - odhmotnění nelze chápat doslovně:-))) Psychická síla je v rovnováze pouze tehdy, když panuje rovnováha mezi duchem a tělem.
Nicméně v některých fázích magického výcviku má být konzumována pouze rostlinná strava. V kombinaci s pravidelnou meditací je to ideální způsob vyladění psychiky.
Co se týká konzumace masa. Nemá cenu si připomínat, že ještě v nedávné době byla každodenní konzumace masa naprosto nemyslitelná. Pokud půjdeme dál do minulosti tak zjistíme, že ve starověku byla zvířata obětovaná v chrámech k potravě, v okamžiku smrti posvěcena. Obětní kněz totiž modlitbou a velmi prostým magickým obřadem uvolnil astrální tělo zvířete od těla hmotného a smrt byla způsobena bez utrpení. Takové maso bylo astrálně v pořádku a nepřenášelo na člověka špatné, negativní emoce. Podobné rituály je v dnešní době možné vidět pouze u primitivních společenství, které stejným způsobem "odčarovávají" duše ulovených zvířat.
V dnešní době jsou zvířata vražděna naprosto řemeslně v ovzduší hrůzy a anonymního utrpení. Moderní jatka jsou nepředstavitelnou továrnou na ohavnou smrt. Dá se říci, že v dnešní době je pouze židovský obětník, připravující "košer maso", na tradicionálně správné cestě.
Důsledkem toho všeho je ten, že v dnešní době nestravujeme jen maso, ale zároveň i vztek, vzpouru a nenávist. Je možné se tomuto názoru posmívat, samozřejmě. Ale pokud chceme respektovat magickou podstatu bytí, měla by být jednoduchá modlitba, na začátku jídla, nutností k odejmutí špatného astrálu, ať už je naše náboženství jakékoliv.

Stejně důležitý jako potrava je vzduch který dýcháme. Málokdo si uvědomuje, že jedním z nejrychlejších vědomých způsobů ovlivnění naší psychiky, astrálního těla a fyzické schránky je právě dýchání.
Dýchání je zvláštní fyziologická funkce těla. Je to autonomí fyziologická funkce, ale zároveň je lze snadno ovlivnit vůlí. Odkazy na řízenou práci s dechem je možné najít jako součást cvičení kundalini jógy,sidha jógy, tibetské vajrajány, súfijských praktik, taoistické meditace. Rytmus dýchání ovlivňují i např. ketjak na Bali, hrdelní hudba Eskymáků, šamanské techniky, extatické tance afrických křováků a pod.
Poměrně snadnou metodou pro dosažení změněného stavu vědomí, je metoda hyperventilace - je to metoda při níž dochází při zrychleném dýchání k uvolnění vědomí a astrálního těla.
Při této metodě člověk dosahuje naprostého uvolnění, odhmotnění, člověk může prožívat mystické spojení s přírodou, Bohem, kosmem.

Mimochodem mimo oblast magie je tato metoda využívaná pro léčbu psychických onemocnění či psychospirituálních krizí. Metodiku rozvinul a k dokonalosti dovedl známý český psychiatr působící v USA Dr. S. Grof. Tato léčebná metoda se nazývá "holotropní dýchání". Zájemce o tuto problematiku odkazuji na knihu "Dobrodružství sebeobjevování", kde se S. Grof zabývá popisem své léčebné metody. V ostatních knihách tohoto odborníka jsou položené základy pro nové paradigma smyslu lidské existence a vztahu člověka a kosmu.

Do stavu transu je možné se dostat i formou hluboké relaxace, naopak se zklidněným dýcháním. Je nutné se zaměřit na rytmus dechu na vzduch vcházející a opouštějící tělo. Cílem je uvést do souladu výdech, pausu a nádech. Většinou je doporučováno provádět všechny tři úkony po dobu šesti srdečních tepů. To znamená nádech má trvat tak dlouho než odezní šest úderů srdce, pausa také šest úderů, stejně tak i výdech.
Zvládnutí řízené práce s dechem je základním předpokladem pro úspěšné provádění meditačních technik, či vymísťování astrálního těla a astrální cestování.
V souvislosti s dýcháním je třeba zmínit i význam vůní, které mají vliv na astrální tělo. Některé mají vliv na instinktivní centra jiná na centrum intelektuální. Dobrým příkladem je význam pižma (mošus). Tato látka působí velmi silně na animická instinktivní centra, proto se stala základem voňavek. Jak často se stává, že rafinovaná vůně ženského parfému zapůsobí na muže více než zjev a často nahradí i nedostatek půvabu:-)))) Na druhou stranu vůně kadidla či jeho obdoby (orient má obrovskou paletu vůní na bázi přírodních olejů a silic) působí na psychickou bytost v nás, a rozvíjí intelektuální sklony a přímo člověka "vyladí" např. na meditaci.

Cílem magického výcviku je naprosté ovládnutí instiktů a jejich podřízení vůli. Mág se nesmí nechat unést reflexivním vzrušením tak, aby nebyl schopen se mu okamžitě a vítězně postavit na odpor.
Vemte si kupříkladu strach z myší, pavouků, hadů. Tyto drobné fobie mohou být prvním zkušebním krokem síly vůle budoucího mága. Každý člověk najde v oblasti smyslových vjemů zdroje pocitů, které v něm vyvolávají odpor či přímo paniku. Výcvik má směřovat k odstranění těchto pocitů. Většina starých iniciačních rituálů směřovala k tomuto cíli. Největší nebezpečí, které adepta ohrožuje při magickém úkonu je ztráta chladnokrevnosti. "Ztratit hlavu" znamená vzdát se kontroly nad instinkty a podřídit se děsu, který může číhat za branami "druhého břehu". Astrální bytosti mohou proti mágovi chráňenému magickými pomůckami použít pouze strach. Lidé kteří se rozhodnou praktikovat magické rituály nepřipraveni "jen tak pro zábavu" riskují psychické poškození, neboť jejich jedinou obranou je odvaha a ta může selhat.

Důležitým faktorem působícím na psychiku a ulehčujícím magický výcvik je hudba. Stejně jako dýchání, tak i hudba byla po tisíciletí používaná jako součást různých rituálů, směřujících k navození změněných stavů vědomí. Monotónní bubnování šamanů, chřestění to vše ná vliv na fyziologickou aktivitu mozku a ovlivňuje vědomí, či nevědomí.
Správný výběr hudby může uvolňovat emoce, překonávat psychické zábrany a umožní poddat se energetickému proudu prožitků.
Hudba může vyvolat spontánní aktivitu, nebo naopak uvolnit psychiku a při problémech s meditačních technikou umožní osvobození astrálu.

Meditace,

či rozjímání je vlastně cvičením myšlenky. V meditaci je původ vývoje skrytých schopností člověka, včetně proroctví a transu. K meditaci není třeba mnoho, žádné speciální znalosti a už vůbec ne naučené vědomosti nalité do hlavy dnešním školstvím. Například dar proroctví se se vyvine mnohem rychleji v duši takzvaného primitiva, od přírody dumavého, než v duchu pedantického materialisty přetíženého vysokoškolskými diplomy a směšnými předsudky.
Vzdělávání by mělo být jen pomůckou, nikoliv účelem a konečným cílem, pokud nechcete aby se z vás stal "praktický" a "správně uvažující" reprezentant "západní kultury".
Jak se nejlépe naučit meditaci ?
1. Snažte se nahradit odpovědi a nápady pocházející z paměti (de facto přicházející více méně reflexivně) odpověďmi skutečně uváženými a vlastními. Pro meditaci není větší překážka, než příliv myšlenek a nápadů, které známe nazpaměť - instantními odpověďmi z učebnic.
Člověk chrlící nespočet ideí zachycených v paměti, aby dokázal svou olbřímí inteligenci je stejný jako člověk opakující do omrzení staré vtipy, aby dokázal jak je jedinečně duchaplný a vtipný.
Uvážlivý člověk, byse měl vyhýbat rozepři a neplodným polemikám. Je to zcela zbytečné.Téměř vždy své protivníky raníme a tak, díky své ješitnosti, vytváříme z lidí, kteří třeba byli našimi myšlenkami napůl zvikláni, zarputilé odpůrce vykládaných názorů. Intelektuální souhlas je plodem čistě osobní snahy. Je proto lepší naučit se mlčet pokaždé, vypukne-li "vášnivá diskuse". Ovlivňujte lidi, vyslovujte své myšlenky co nejjasněji, ale mějte tolik sebeúcty, aby jste při obhajobě svých myšlenek nesklouzávali do hádek. Je to naprosto bezúčelné plýtvání intelektem.
První cvik meditace tedy spočívá v uvědomění si vlastních nápadů. Dáváme průchod své aktivní inteligenci, před pamětí a v ní naučenými moudry.
2. Zvykněte si ví pozorovat, než jen vidět události, které se nám každodenně přihodí. Je třeba stále zkoušet uvědomovat si neviditelné idee a souvislosti zahalené pod viditelným a hmotným zjevem věcí a dějů.
3. Pokud se vám daří vidět a oddělit skryté od zjevného, ideu skrytou za tvarem, esoterický svět zakuklený do světa exoterického, je nutné jít dál a hledat vzájemné vztahy ideí mezi sebou.
Pro to má velký význam užívání analogie (obdobnosti). Kámen, rostlina, zvíře, které nemají pro běžného člověka význam, mohou mágovi ukázat své astrální signatury, poutající tento kámen k oné rostlině, zvířeti či člověku, nebo k určitému rozestavění hvězd.
Právě v tom spočívá například celé "zázračné" působení léčitelů. S pomocí své intuice a víry tito (často prostí) lidé často dokáží víc, než svede moderní medicína, s mechanickým uvažováním a schematicky ordinovanými léky, bez zájmu vidět potíže pacienta v souvislostech.
"Magie je věda o vztazích", řekl na adresu magie Kircher, a myslím že je to vcelku trefná definice.
4. Krom používání meditace na přírodní výtvory je dobré používat stejnou techniku i na umělecká díla. Zkuste si v galerii vybrat třeba jeden obraz a v tichosti nad ním setrvat. Pokuste se sami analyzovat myšlenky umělce, zkuste prožít jeho pocity, myšlenky, skryté vztahy v díle. Tím cvičíte i svou schopnost empatie (vciťování), která je vyjímečným jedincům vrozená, ale všichni se ji můžeme naučit. Tato schopnost je nezbytná například pro astrology, kteří musí často volit jedinou interpretaci v mnoha rozporných aspektech a vybrat pro člověka specifickou matrici chování. To bez schopnosti empatie není možné.
Stejný postup používejte i na knihy a netříštěte pozornost čtením několika knih najednou.
Mimochodem, doporučené postupy platí pouze pro skutečná umělecká díla, například četba novinových článků vyžaduje inteligenci automatické pračky a s meditací zde mnoho nezmůžete:-))) Jinými slovy, zprostředkované, filtrované informace mají často nulovou hodnotu.

  Hade, 2.9.1999