Jazykovou úpravu a úpravu textu provedla Kateřina Vlasáková, studentka Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Použity byly výpisky z literatury legionářské a prameny z naučného slovníku vydaného v Praze v roce 1932 nakladatelstvím Nebeský a Beznoska, Praha.

Sborník Boleslavan: Paměti našich legionářů.

Československá obec legionářská: Legionářské tradice.

Seznamy legionářů 1. odboje vydané Vojenským historickým archivem v Praze: Seznam legionářů francouzských a italských.

Sborník čs. legionářů z okresu Rychnov nad Kněžnou.

Hanzelka a Zikmund: Zvláštní zpráva číslo 4. - TAJNÉ, Lidové nakladatelství.

“Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy výše uvedeného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí, ó lide český, pro tuto naději Tebe dědicem činím toho všeho, co jsem koli po předcích svých zdědila a přes těžké a současné časy přechovala, nýbrž v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala, to všechno Tobě odkazuji.”

Těmito slovy nesmrtelného učitele národů J. A. Komenského zahájil prezident Masaryk svoje poselství, v jehož úvodu poukázal na neuvěřitelný přímý výsledek čtyřletého zápolení všech národů světa, při němž zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím.

PODĚKOVÁNÍ patří všem obcím, které projevily zájem o své slavné předky, občany legionáře 1. odboje, kteří nám vybojovali národní samostatnost a svobodu.

Především je nutné poděkovat bratru generálu Ing. Rudolfu Severinu Krzákovi za obstarání a zapůjčení seznamu legionářů francouzských, italských a sibiřské armády. Dále děkuji těm kronikářům, kteří projevili mimořádný zájem o své občany legionáře.

Zvláště je třeba poděkovat za mimořádný zájem panu Radoslavu Němečkovi z Pňova-Předhrádí čp. 90 a panu Ottu Věříšovi z Opočnice za vydání publikace “Opočnice za 1. světové války 1914 - 1918”.

Žili mezi námi českoslovenští legionáři, účastníci první světové války. Bydleli ve stejné ulici, byli našimi sousedy ve stejné čtvrti. Za protektorátu byli německými okupanty diskriminováni, za komunistů v posledních čtyřiceti letech to neměli lehčí, naopak – mnozí byli označeni za kulaky, za nepřátele lidovědemokratického zřízení a byli zbavováni majetku, ba i bytů, kráceni na důchodech a podobně. Jejich bohatá legionářská literatura zmizela z knihoven stejně jako jakékoliv informace z učebnic a oni sami se vytratili jako osoby z veřejného života. Je nejvyšší čas tuto křivdu napravit.

To byl náš jediný důvod, proč jsme se rozhodli sestavit a připravit sborník Legionářská tradice i jeho druhou část a seznámit tím naši veřejnost a hlavně mládež s bojem československých legionářů na všech frontách první světové války. Oni to byli, kteří zahájili naše novodobé dějiny, na něž můžeme být právem hrdi.

12. – 14. května 1914 Schůzka následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este s německým císařem Vilémem II. vyvolala mnohé otázky o konkrétních krocích obou spojenců.

25. června 1914 František Ferdinand d´Este dorazil do Ilidže, lázní u Sarajeva.

28. června 1914 Spáchán atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii. Stal se záminkou k vyvolání 1. světové války.

Rozhodnutí Berlínského kongresu z roku 1878 dávalo Rakousko-Uhersku právo okupovat turecké provincie Bosnu a Hercegovinu. Habsburská monarchie byla představována jako hlavní nepřítel Srbů. Srbsko bylo v roce 1882 prohlášeno královstvím. V roce 1908 byla Bosna a Hercegovina anektována a připojena k habsburské říši.

září – říjen 1914 Tomáš Garrigue Masaryk vyjádřil představy o poválečné budoucnosti českých zemí - porážka Německa umožní vznik samostatného státu: “Nezávislé Čechy”. Nově vzniklý stát by byl tvořen územím Čech, Moravy, Slezska, slovenských krajů a severních Uher. Jižní hranici by tvořil Dunaj a další rozhraní mezi Slováky a Maďary na jedné a Slováky a Rusíny na druhé straně. Vyslovil úvahu, že místo Čechů je na straně Dohody. V dalším nelze spoléhat na Rusko, ale na podporu západní Evropy.

14. – 29. říjen 1914 Masaryk při pobytu v Nizozemí předal vládám Ruska, Velké Británie a Francie memorandum o stavu Rakousko-Uherska, o stavu českého národa v rakousko-uherské říši. Byl to vůbec první program nezávislosti Čechů a Slováků předložený spojencům. Počátkem prosince předložil výklad o programu a postupu boje proti Rakousko-Uhersku.

V Paříži byla založena českými vlastenci Liga francouzsko-česká s úkolem přispívat celou svou činností k vytvoření samostatného státu českého.

Na straně ústředních mocností:

Německo zmobilizovalo 11 000 000 mužů, zahynulo 1 773 000 a raněno bylo 4 216 000 vojáků.

Rakousko-Uhersko zmobilizovalo 7 800 000 mužů, zahynulo 1 200 000 a raněno bylo 3 620 000 vojáků.

Turecko zmobilizovalo 2 850 000 mužů, zahynulo 325 000 a raněno bylo 400 000 vojáků.

Mocnosti celkem: 22 850 000 zmobilizovaných, zahynulo 3 386 200 a raněno bylo 8 388 488 vojáků.

Mocnosti tedy celkem: 3 629 829 zajatých a nezvěstných, ztráty celkem 15 404 477, to jest 67,4 %.

Úhrnem v první světové válce bylo zmobilizováno 65 038 810 mužů, z toho zahynulo 8 538 316 a raněno bylo 21 219 452 vojáků. Zajato bylo 7 750 919 mužů, ztráty celkem 37 508 686 vojáků, z mobilizovaných to je 57,6 %.

Podle výkazu Kanceláře čs. legií bylo všech legionářů 88 701, z toho bylo 60 109 ruských legionářů. Ti byli organizováni do 12ti pěších střeleckých pluků, 3 pluků lehkého dělostřelectva, 2 jízdních pluků, 3 divizion těžkého dělostřelectva, technických, provozních, zabezpečovacích a týlových jednotek. Francouzských legionářů bylo evidováno 9 367 ve čtyřech střeleckých plucích. V srbské armádě, jak uvádějí vojenské prameny, bojovalo 1 369 čs. vojáků. V armádě anglické bojovalo 1 002 mužů.

Nelegionářů bylo v seznamech zahraničního vojska 20 902 mužů, a to 10 913 ruských, 2 479 francouzských a 7 510 italských. Byli to ti, kteří odešli bez úředního propuštění, ale především čs. dobrovolníci, kteří vstoupili do čs. zahraničního vojska po 28. říjnu 1918. Slováků bylo mezi čs. legionáři 5 508, z toho 3 327 ruských, 1 590 francouzských, 1 063 přijelo z USA. Vedle toho přijelo na frontu do Francie 40 000 mužů, příslušníků armády USA (Čechoslováků).

Italských legionářů se uvádí 19 225, byli zařazeni do 6ti pluků, jmenovitě 31. pluku zvaného Arco, 32. pluku zvaného Gardský, 33. pluku zvaného Doss Alto, 34. pluku zvaného Střelce Jana Čapka, 35. pluku zvaného Foligno a 39. pluku zvaného Výzvědný.

Ztráty na lidských životech v čs. legiích činily 5 397 padlých či nezvěstných, z toho 4 112 ruských legionářů, 560 francouzských a 725 italských, včetně 46, kteří byli popraveni rakouskou soldatelskou. Z celého počtu 4 112 padlých a zemřelých ruských legionářů jich v boji padlo 1 608, na zranění zemřelo 335 a 979 zemřelo v důsledku nemoci, v 381 případech měla smrt jiné příčiny a 809 se stalo nezvěstnými.

Jak vzniklo pojmenování legionář – legionářské vojsko?

Nejrozšířenější byl název Čechoslováci, nejstarší ale bylo označení Češi a sousloví Čeští dobrovolníci, vycházející z podzimu 1914, kdy byla již v Rusku organizována první jednotka - Česká družina. Označení se ujalo až po skončení války.

Československou legionářskou armádou rozumějí se autonomní, z Čechoslováků složené vojenské formace ve svazku příslušných spojeneckých armád, které podléhaly nejvyšší autoritě politické ČSNR v Paříži pod vedením (předsednictvím) Tomáše G. Masaryka.

Vznikla z čs. usedlíků na Rusi, jejím jádrem byla Česká družina formovaná 7. srpna 1914 v Kyjevě. Ruské ministerstvo války a ministerská rada schválily zásady organizace první ozbrojené jednotky Čechů a Slováků v Rusku - České družiny. Začíná se tvořenit první československý oddíl v Rusku. Toto lze považovat za počátek československé armády vůbec.

T. G. Masaryk později vyjádřil skutečnost slovy: “Dobrovolnická jednotka Česká družina vznikla ze Sokolů a bez Sokola by nebylo České družiny, bez České družiny by nebylo československých legií a bez čs. vojska by nebylo čs. samostatnosti...”

Vznikla z usedlých Čechoslováků v Srbsku zesílených dobrovolníky ze zajatců rakousko-uherské armády. Bojovali zpočátku v srbských jednotkách, po reorganizaci srbského vojska na Korfu se odebrali do Ruska a utvořili divizi, která bojovala proti Němcům a Bulharům v Dobrudži 1916 pod velením srbského generála Hadžiče.

Jako v Rusku i v Itálii záhy vznikla myšlenka organizovat rakousko-uherské zajatce čs. národnosti ve vojsko bojující za osvobození své vlasti. První organizací tohoto druhu byl sbor slučující čs. dobrovolníky, který vznikl 17. ledna 1917 v zajateckém táboře Santa Maria Capua Vetere, jenž se nachází severně od Neapole. Jeho organizátorem byl hlavně Sokol J. Čapek. Povolení italské vlády zřídit 6 pracovních oddílů bylo posléze přeměněno na povolení zřídit samostatné čs. vojsko v Itálii.

Žádný stát ani národ se nemůže pochlubit, ani rovnat s tím, co dokázali naši legionáři v Rusku a na Sibiři v letech 1914 až 1920. My, kteří jsme malým státem v srdci Evropy, jsme dokázali vytvořit armádu, která byla vytvořena na základě a podle způsobu bratrství husitských, byla totiž armádou výhradně složenou z dobrovolníků, kteří vytvořili vzor demokratického státu, kteří měli své školy, učiliště, tiskárny, hospodářská a tisková střediska, oddělení sociálního zabezpečení, žurnalistiku, peněžnictví, herecké skupiny, udržovali sokolskou tradici - to vše ještě před převratem 28. října 1918.

Naši legionáři od hranic bývalé říše rakousko-uherské, z Haliče, pochodovali za neustálých bojů zprvu proti Rakušanům a Němcům (Zborov a Bachmač), později proti bolševikům, ministr Leninovy vlády Trocký, ministr války a železnic, jim vypověděl válku, ustupovali mnohdy o hladu a v sibiřské zimě za stálých bojů až do Vladivostoku. Postup nehostinnými krajinami, cesta loďmi z Vladivostoku kolem světa nemá v novodobých dějinách lidstva obdoby a právem byla nazvána první novodobou anabází.

Čs. legionáři jako první popsali výbuch neznámého tělesa v Jenisejské oblasti, které bylo nazváno Tunguzský meteorit a dopadlo v roce 1908. Písemnou zprávu podal legionář František Pávek, který jako jízdní příslušník čety 4. pluku mluvil s očitými svědky této události, s příslušníky kmene Evenků, kteří v místě pásli soby.

XENOFÓN, řecký historik (430-354 př. Kr.) a žák Sokratův, doprovázel Kyra na tažení proti Artaxerxovi II. Po jeho pádu dovedl 10 000 řeckých vojínů k Helespontu, bojoval pod Agesilanem a u Koroneia. Vypovězen z Atén, obdržel od Sparťanů statek v Elidě, po bitvě u Leuktry (371 př. Kr.) žil v Korintě. Hlavní díla: Anabáze, Kyropaidia, Hellenika (pokračování dějin Thukydidových), Agesilaos a další.

Řehounek Rudolf, Sergej: úryvek z historie 2. roty 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, z bojů proti bolševikům.

Po příjezdu do stanice Druzino, kde se dělí trať na Jekatěrinburk a Perm, odbočujeme vlevo a zastavujeme na stanici Bilimbaj. Jdu s četou na stráž, ze které se vracím o pěti hodinách ráno.

Asi o osmi hodinách ráno vycházíme z vlaků, společně s 3. údernou rotou a ostatními rotami 1. praporu. Jdeme obchvatem dobíti stanice Chrompiku, poslední to překážky před Jekatěrinburkem.

Před 12. hodinou slyšíme rány z děl, to se pozdravují bronjeviky. Po poledni nás příjemně ochlazuje prudký déšť. Ne tak příjemnou byla cesta bažinatou loukou. Místy jsme šli po kolena ve vodě. Při průchodu malou vesničkou jsme byli provázeni ulekanýma očima obyvatel. K třetí hodině se blížíme k cíli naší cesty. Snad bychom se dostali nepozorováni až ke stanici, nebýt bomby, která vybuchla v ruce bratru Živnému, benjamínkovi 1. roty. Živný, jako nejmenší, šel poslední z prvé a já s rotným první z druhé roty. Měli jsme tak právě čas přitisknout se k zemi, abychom nebyli raněni.

Jdeme ještě asi 80 kroků, když se náhle ozve hlas: “Kakoj vy družiny?” Nikdo neodpovídá, okamžik je ticho a již počíná střelba. Rychle se obracíme frontou proti stanici, postupujeme vpřed a za necelou hodinu je stanice se dvěma nepřátelskými vlaky v našich rukou. Nepřítel je tak překvapen, že odhazuje pušky, pláště a běží rychle přes stanici k lesu. Zde je přivítán střelbou čtvrté roty, obrací se znovu do stanice. Druhá část obrací se ke vsi Šajtanka. Rovněž se otáčíme tímto směrem, když se odkudsi vynořuje obrněný automobil, který spouští prudkou střelbu. Obrněnec jezdí za stálého střílení z kulometu sem a tam a nám v mělkém příkopě není právě nejlépe.

Nejdeme dlouho, když vidíme proti sobě přicházeti jednotlivé muže. Z jejich slov poznávám, že jsou to Maďaři. Sbírám své znalosti této řeči, před lety jsem se v ní dosti vyznal, a vyzývám je, aby přišli k nám. Nikomu se nechtělo, ba jeden z nich, schovaný za křovím, začal po nás střílet. Zaléháme na trať a opětujeme střelbu. Když nabíjel, podařilo se mi klidněji zamířit a zasáhnouti ho do prsou, za které se chytil. Zvrátil se. Jeho druzi utíkají zpátky a my nyní postupujeme rychleji. Mezi vysokými náspy přicházíme k řece se železným mostem. Přichází nepřítel v hloučcích, pušky sice neochotně, ale přece jen odkládá a jde do našeho týla, kde jsou zajatci shromažďováni.

V Jekatěrinburku je poplach, nepřítel se objevil již pět verst od města a je nutno ho odrazit, aby ve městě bylo klidno. V neděli 11. srpna v poledne vychází od nádraží prapor našeho pluku, jako obyčejně s 3. údernou rotou, provázen hudbou a velkým davem lidí. Jdeme borovým lesem, později značně hustým. Les je střídán bažinami a rašelinou, kterou v Baltymském měděném závodě topí.

V sobotu 17. srpna záhy z rána rychle z vagonů a bez snídaně vpřed. Jsme na levém křídle, kde je cesta pod psa, bažina, mech a roští, do vysokých bot nám přes okraj teče voda. V 11 hodin silný oheň od nepřítele. Rychlým během ho vyháníme ze zákopů, kam právě přinesli oběd, velké kusy masa, hrachovou polévku a černý chléb. Z levé strany hlášení, že je tam silný nepřátelský oddíl. Jsou tam úderníci a kozáci. Přivezli odtud jedno dělo se dvěma vozy nábojů. Proti nám jede Bronjevik, Kulikovský se podívá mezi dvěma prsty, hlásí vzdálenost a dává vypálit z děla ránu. Prvá jde mimo, ale druhá sedí naplno a bronjevik rychle ujíždí pryč. Zanedlouho jsme ve stanici a máme v rukou dvě děla, sedm kulometů, dvě kuchyně a několik set dělostřeleckých nábojů. Máme čtyři zraněné.

Je neděle 25. srpna. Noc jsme prožili v lese beze spánku, hojnou rosou promočený oděv nepříjemně chladí.

Vstáváme o půl čtvrté. První nepřátelská stráž, kolem které procházíme, nás nezpozorovala. Brzy na to však narážíme na druhou, rozvinujeme se, jdeme obilím a lesním porostem do útoku proti nepříteli zakopaném na návrší. Po silné palbě vybíháme a vyháníme nepřítele z velmi pěkných okopů a pronásledujeme ho. Procházíme vesnicí, pátraje po nepříteli, ale nikoho nenacházíme.

Jdu se čtyřmi bratry cestou protínající trať. Nízkým porostem jede proti nám jezdec. Snažím se rozeznati, kdo je to. Jezdec se zastavuje a křičí, kdo jsme my a jaké je heslo. Křičím, aby jel k nám. Blížím se k němu, až rozeznávám rudou stužku na čepici. Nebyl sám, ale pozdě nás poznal. V mlází se skrývalo ještě několik jezdců. Ujeli, když ten první padl.

Zatím co po nich střílím, prohlíží bratr Houpek mrtvého a z nalezených papírů zjišťuje, že je to maďarský četař od pevnostního dělostřelectva v Přemyšlu.

Po pás vysoká tráva je hodně pošlapaná, před námi jistě bude nepřítel. Asi dvě versty od stanice jsme přivítáni prudkou střelbou. Nechali nás přijíti hodně blízko a pak se vrhají proti nám na bodáky, část jich pak běží zpět. Mají ocelové přilby a bijí se zuřivě. My, překvapeni prudkým odporem, museli jsme napnout všechny síly, abychom vydrželi. Nikdy nezapomenu zuřivého výrazu jednoho nepřítele, který se vrhá na mého souseda. Jenže bratr v posledním okamžiku uskočil, zachránil si život a nepřítel padl kulí naší strany. Vlevo ode mne klesá s odraženým vrcholem lebky bratr Havel, za mnou srdcervoucí výkřik. Bratr Kryml, mladý hoch, byl raněn do břicha. Drží si jej rukou, krev se řine. Je vidět, že nepřítel používá střel dům-dům. Několik kroků dále padá můj krajan Lojza Kolan, obracím ho, má v levé straně prsou ránu, obličej zsinalý, všecka pomoc je marná, je mrtev.

Konečně nabýváme převahy, nepřítel se obrací a běží. Za stálé střelby ho pronásledujeme až k okraji vysokého lesa. Jsme nyní v ohni nejen ze předu, ale i z levé strany, odkud na nás střílí nepřátelský bronjevik. Nepřítel má velkou přesilu, u nás je mimo mrtvé i řada raněných. Raněn byl i náš velitel prap. Morávek, ale zůstal zde. Jsme hladoví a nevyspalí a není divu, že se nám nedostává odvahy a síly k dalšímu boji.

Mám v kapsách listiny nepřátelského archivu, namáčíme koudel do oleje a po naštípané stěně je brzy celý vlak v plamenech. Zanedlouho hoří i vagóny další. Jak jsme se později v časopisech dozvěděli, byl ve vlaku německo-maďarský úderný prapor, padla prý síla na sílu a jen nezničitelné části tovaryšů podařilo se vrátit ke svým, aby vypravovali, jakou hrdinnou a krásnou smrtí byl zničen jejich prapor o 400 mužích. Teprve po druhé hodině noční odcházíme z místa, kde bylo prolito tolik krve, a zjišťujeme ztráty. Jen z naší druhé roty padlo sedm bratří: Havel, Kraml, Vraspír, Holotové Václav a Antonín a Vávra. Z roty raněno 14 bratří. Úplně vyčerpáni odcházíme na stanici, kde uléháme pod otevřenou kolnou.

Z Verch Nevjinsku odjíždíme přes Jekatěrinburk na stanici Družinino po dosud nehotové trati, vedoucí na Kazaň. Trať je v jednom místě zavalena vysokou sesutou strání, před kterou vlak zastavuje. Štěstí, že z druhé strany překážky je jiný vlak, do kterého přesedáme a jedeme dál.

Cesta lesem je špatná. Rychlým pochodem, který je spíše poklusem, při čemž velmi trpím ranou v břiše, jdeme až do desíti hodin, kdy procházíme kolem nepřátelské baterie. Za deště, v mazlavém blátě stále postupujeme, až o druhé hodině se rozvinujeme v řetěz a jdeme neschůdným lesem, roštím, obilím a vodou. Asi po dvou verstách narážíme na nepřítele, který nás vítá prudkou střelbou ze všech zbraní.

Den před naším příchodem byl vysvlečen z cerkve báťuška a zastřelen. Při procházení městem slyšíme pláč a nářek. Jdu se na pozvání jednoho občana podívat do domu a trnu hrůzou. Tělo muže ležícího na zemi je poseto ranami bodáků, ruce v zápěstí uřezány, obličej k nepoznání zohaven. Strašný pohled je násoben nářkem žen a dětí.

Třetí den po obsazení města soustřeďuje nepřítel své síly a útočí na město. Prudká střelba z děl a pušek trvala od půl desáté do čtyř, kdy jsme konečně nepřítele zahnali daleko od města. Raněni byli tři bratři a výstřelem byl rozbit dům na náměstí a baňa.

Příštího dne přiletěl nepřátelský aeroplán, který jsme bez výsledku ostřelovali.

14. září jsou vyslány dvě čety naší roty zabrati nepřátelskou stráž asi 4 versty od města. Do Blinek bylo odsud asi 2 versty. Je nás 53 proti mnohem silnějšímu nepříteli. 10. rota 2. pluku, kterou jsme zde vystřídali, tady nic nepořídila a my o tom víme.

Blinky byly podle zpráv obsazeny 800 muži a dvěma děly, na stráži mělo být kolem stovky mužů. Již před šestou hodinou ranní jsme na zalesněném kopci, kde je na stráži naše kozácká hlídka. Rozvinujeme se v řetěz, provázeni udivenými zraky kozáků, kteří nám přejí mnoho štěstí, a jdeme kupředu. Asi po 1000 krocích ustupuje před námi nepřátelská stráž o 14 mužích. Jsme hojnou rosou na obilí a trávě úplně promočeni a jde se nám těžce.

Rychlým náběhem vyháníme nepřítele z jeho postavení a za půl hodiny jsou v našich rokách čtyři děla a dvanáct kulometů. Vzali jsme asi 40 zajatců s mnoha koňmi a několika kuchyněmi. U nás jsou čtyři zranění, zabit nikdo.

Obsazujeme velmi pěkné zákopy, dělané, jak nám lidé říkají, jekatěrinskými buržoy, brzy však postupujeme dále k Nevjansku. Nevjansk byl dříve velkým městem, dobývalo se zde zlato. Po požáru však slavné město upadlo a již se nezvedlo ke staré slávě. Nepřítel neklade velkého odporu, a tak již ke čtvrté hodině bylo město v našich rukou. Raněn byl pouze jeden muž.

Obyvatelstvo nás velmi pěkně vítá, neboť od ruských velmi trpělo. V červnu povstalo dělnictvo ve zdejší automobilové továrně, povstání bylo však potlačeno a na 200 dělníků bylo zastřeleno.

Došli jsme bez překážky až na úpatí kopce, když náhle 80 kroků před námi vyvstane hustý řetěz nepřítele. Rychle prodlužuji svou četu jdoucí jako clona proti nedalekému lesu po levé straně, kde jsem tušil nepřátelský řetěz, a křičím na nepřítele, jak jsme měli se svými veliteli smluveno, aby se vzdal. Zdálo se, že skutečně jednotlivci tak chtěli učinit, ozvalo se však jokání a jiné nadávky nějakého muže v bílém plášti. Padla rána, pak druhá a již práskaly výstřely. Po prvých několika ranách je po mé pravé straně raněn do ruky bratr Šverma a již po chvíli padá, střelen také do prsou.

Nepřítel dostává ze vsi posilu, z levé strany od lesa štěká kulomet. Štěstí, že střílí vysoko. Vidím, že boj je marný, 4. četa na pravé straně ustupuje, dávám tedy rovněž rozkaz k ústupu. Snažíme se zadržeti nepřítele silnou palbou.

Již po několika krocích padá s ranou v hlavě bratr Semerád a hned na to se potácí, s ranou do ramene, bratr Hósédl.

Vyzýváme dva bratry, aby mu pomohli jíti zpět, a s druhými střílíme stále vydatněji. Na naší pravé straně je slyšet kulomet, dodává nám odvahy. Byl to sice náš, ale v rukou nepřítele. Bratři vlekoucí Hosnédla jsou unaveni a chtějí ho nechat ležet, je mi líto toho dobrého hocha, vedle nehož jsem ležel ve vagóně. Nechci ho nechat. Zapřísahám hochy, až konečně mi pomáhá bratr Juráček, s nimž nesu raněného značný kus cesty.

Když ale vidím, že mu jde řídká krvavá pěna z úst a oči se zavírají, že je zbytečná naše námaha, pokládáme ho za křoví a volným krokem, k smrti znaveni, vlečeme se zpět. Nesnažíme se zakrýt slzy bolesti nad ztrátou dobrých hochů, s nimiž jsme prošli tolika boji, a slzy vzteku nad nezdařenou výpravou. Úplně zničen přicházím na místa, odkud jsme vyšli.

Výsledek výpravy je žalostný. Zemřel praporčík Kvasnička, který jako Hosnédl byl jediným synem starých rodičů, zůstal tam mrtev bratr Ptáček a Líbal. Tedy celkem 6 mrtvých a 6 zraněných, takové byly ztráty v nedlouhé době a marně. Mimo to nám tam zůstal ještě kulomet.

Týž den odpoledne jdeme sem znovu, ale tentokrát celý prapor a Kulikovský s jedním dělem. Postupujeme křížovým ohněm, jdeme velmi rychle, jsme nyní na pravém křídle. Větvičky nízkého porostu, kterým jdu, padají jako déšť, a přece není nikdo zraněn. Přecházíme přes řeku, spouští se prudký liják, jsme tedy úplně mokří, ale jdeme stále kupředu a již ve 4 hodiny dobýváme vesnice. Mimo kulomet, který jsme zde zanechali ráno, vzali jsme ještě tři jiné, kromě toho zajatce a velké množství kožichů.

Ráno zabití bratři, mimo bratra Hosnédla, kterého jsme skryli, byli ještě střeleni do hlav, bratr Kvasnička svléknut z kalhot a vyzut z bot. Vesnici obsazuje jízda a my se vracíme do města. Již následujícího dne jdeme sem znovu, neboť nepřítel vytlačil jízdu ze vsi.

Poznámka na okraj, které je dosud málo objasněno. Jde o československé legie na Rusi. Sledovali jsme stopy legií podle Transsibiřské dráhy. Hovořili jsme s mnoha pamětníky oné doby, od prostých lidí, příslušníků partizánských rodin až po generála Nestěrova, od dělníků až po funkcionáře oblasti, od sovětských archivářů až po bývalé příslušníky legií včetně armádního generála Ludvíka Svobody.

Legie představovaly v mladém sovětském státě nejorganizovanější armádu přibližně 70ti tisíc mužů s velkou bojovou zkušeností. Především je třeba prozkoumat historická fakta o počátcích bojů. Irkutskem projelo 26 ešalonů s legiemi, podle podepsané dohody, bez incidentů. Teprve v důsledku provokace posledního ešalonu začaly boje. Neblahou úlohu tady sehrál rozkaz Trockého (ministr vojenství a železnic v Leninově vládě) vydaný v příkrém rozporu se smlouvou mezi legiemi a sovětskou vládou. Trocký tuto smlouvu porušil - jistě se souhlasem, a nebo přímým nařízením Lenina.

Je třeba objasnit tvrzení Hanzelky a Zikmunda o koncentračním táboře na Ruském ostrově (Vladivostok), kde údajně mělo být potrestáno na čtyři tisíce legionářů za to, že odmítali bojovat proti sovětskému lidu, a historii vojenské kapely, údajně popravené ve Vladivostoku za totéž. Nikde v legionářské literatuře jsem se nedočetl podobného tvrzení pánů Hanzelky a Zikmunda. Je pravdou, že o Ruském ostrově ve Vladivostoku píše velmi zajímavě legionář Karel Fibich, příslušník 2. čety 1. pluku Mistra Jana Husi, ve svém díle Povstalci.

Vypsáno ze “Zvláštní zprávy č.4 - Tajné”. Vydalo v roce 1990 Lidové nakladatelství, Václavské náměstí 36, Praha 1, jako svou 2467. publikaci.

Originál této zprávy byl předán soudruhu Antonínu Novotnému, prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentovi ČSSR.

Kopie byly předány:

soudruhu Josefu Lenártovi, členovi předsednictva ÚV KSČ

soudruhu Jiřímu Hendrychovi, tajemníkovi ÚV KSČ

soudruhu Vladimírovi Kouckému, tajemníkovi ÚV KSČ

soudruhu Drahomíru Kolderovi, tajemníkovi ÚV KSČ

soudruhu Leonidu Brežněvovi, prvnímu tajemníkovi ÚV KSSS (na vědomí)

Bratr Otakar Husák se vyznamenal v bojích u Terronu a Vouziers a byl jmenován plukovníkem. Po válce byl přednostou vojenské kanceláře prezidenta republiky a v roce 1920 byl jmenován ministrem národní obrany. Byl generálem v záloze. Za druhé světové války byl německými nacisty perzekuován a zavřen v koncentračním táboře. Po roce 1948 znovu perzekuován komunisty a zavřen na mnoho let, jako množství dalších odbojářů.

Tolik z Vojenského historického archivu a z archivu jednoty ČS OL v Nymburce.

Zasláno dne 7. září 1998 jako příloha k žádosti jmenovat in memoriam čestným občanem města Nymburka, k 80. výročí vzniku republiky, bratra generála Ing. Otakara Husáka, nymburského rodáka, legionáře 1. odboje, bojujícího v Rusku a ve Francii.