Druhá, doplňující část sborníku.

Jazykovou úpravu a úpravu textu provedla Kateřina Vlasáková, studentka Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

 

POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY :

Použity byly výpisky z literatury legionářské a prameny z naučného slovníku vydaného v Praze v roce 1932 nakladatelstvím Nebeský a Beznoska, Praha.

Sborník Boleslavan: Paměti našich legionářů.

Československá obec legionářská: Legionářské tradice.

Seznamy legionářů 1. odboje vydané Vojenským historickým archivem v Praze: Seznam legionářů francouzských a italských.

Sborník čs. legionářů z okresu Rychnov nad Kněžnou.

Hanzelka a Zikmund: Zvláštní zpráva číslo 4. - TAJNÉ, Lidové nakladatelství.

 

 

POSELSTVÍ

“Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy výše uvedeného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí, ó lide český, pro tuto naději Tebe dědicem činím toho všeho, co jsem koli po předcích svých zdědila a přes těžké a současné časy přechovala, nýbrž v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala, to všechno Tobě odkazuji.”

Těmito slovy nesmrtelného učitele národů J. A. Komenského zahájil prezident Masaryk svoje poselství, v jehož úvodu poukázal na neuvěřitelný přímý výsledek čtyřletého zápolení všech národů světa, při němž zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím.

 

PODĚKOVÁNÍ

PODĚKOVÁNÍ patří všem obcím, které projevily zájem o své slavné předky, občany legionáře 1. odboje, kteří nám vybojovali národní samostatnost a svobodu.

Především je nutné poděkovat bratru generálu Ing. Rudolfu Severinu Krzákovi za obstarání a zapůjčení seznamu legionářů francouzských, italských a sibiřské armády. Dále děkuji těm kronikářům, kteří projevili mimořádný zájem o své občany legionáře.

Zvláště je třeba poděkovat za mimořádný zájem panu Radoslavu Němečkovi z Pňova-Předhrádí čp. 90 a panu Ottu Věříšovi z Opočnice za vydání publikace “Opočnice za 1. světové války 1914 - 1918”.

Žili mezi námi českoslovenští legionáři, účastníci první světové války. Bydleli ve stejné ulici, byli našimi sousedy ve stejné čtvrti. Za protektorátu byli německými okupanty diskriminováni, za komunistů v posledních čtyřiceti letech to neměli lehčí, naopak – mnozí byli označeni za kulaky, za nepřátele lidovědemokratického zřízení a byli zbavováni majetku, ba i bytů, kráceni na důchodech a podobně. Jejich bohatá legionářská literatura zmizela z knihoven stejně jako jakékoliv informace z učebnic a oni sami se vytratili jako osoby z veřejného života. Je nejvyšší čas tuto křivdu napravit.

To byl náš jediný důvod, proč jsme se rozhodli sestavit a připravit sborník Legionářská tradice i jeho druhou část a seznámit tím naši veřejnost a hlavně mládež s bojem československých legionářů na všech frontách první světové války. Oni to byli, kteří zahájili naše novodobé dějiny, na něž můžeme být právem hrdi.

 

 

 

 

ÚVOD

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A CO JÍ PŘEDCHÁZELO

12. – 14. května 1914 Schůzka následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este s německým císařem Vilémem II. vyvolala mnohé otázky o konkrétních krocích obou spojenců.

16. – 17. května 1914 V Praze na Smíchově se konal sjezd České strany státoprávně pokrokové, který přijal manifest české nezávislosti. Myšlenky české nezávislosti byly v české politické veřejnosti málo rozšířeny. V období první balkánské války v listopadu 1912 český básník a novinář Viktor Dyk zastával tento názor na českou státní samostatnost. Prohlásil: “A přece samostatný státní útvar České koruny nebyl by ani početně, ani hospodářsky slabý, byl by to útvar přirozený, protože zájmy jednotlivých zemí nejsou v rozporu jako zájmy jednotlivých částí říše. A byl by to útvar, který by hověl potřebné většiny Evropy znemožniti úspěch imperialistické politiky Říše německé, jejímž je jediným spolehlivým spojencem toto soustátí ...” Podobné názory ojedinělé a okrajové.

23. červen 1914 Z Chlumu u Třeboně (zděděný zámek a panství) odjel následník trůnu František Ferdinand d´Este (narozen 18.12. 1863 ve Štýrském Hradeci, zemřel 28.6. 1914 v Sarajevu) s manželkou Žofií, vévodkyní z Hohenbergu (narozena 1.3. 1863 ve Stuttgartu, zemřela 28.6. 1914 v Sarajevu) do Bosny na manévry.

25. června 1914 František Ferdinand d´Este dorazil do Ilidže, lázní u Sarajeva.

28. června 1914 Spáchán atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii. Stal se záminkou k vyvolání 1. světové války.

Rozhodnutí Berlínského kongresu z roku 1878 dávalo Rakousko-Uhersku právo okupovat turecké provincie Bosnu a Hercegovinu. Habsburská monarchie byla představována jako hlavní nepřítel Srbů. Srbsko bylo v roce 1882 prohlášeno královstvím. V roce 1908 byla Bosna a Hercegovina anektována a připojena k habsburské říši.

září – říjen 1914 Tomáš Garrigue Masaryk vyjádřil představy o poválečné budoucnosti českých zemí - porážka Německa umožní vznik samostatného státu: “Nezávislé Čechy”. Nově vzniklý stát by byl tvořen územím Čech, Moravy, Slezska, slovenských krajů a severních Uher. Jižní hranici by tvořil Dunaj a další rozhraní mezi Slováky a Maďary na jedné a Slováky a Rusíny na druhé straně. Vyslovil úvahu, že místo Čechů je na straně Dohody. V dalším nelze spoléhat na Rusko, ale na podporu západní Evropy.

14. – 29. říjen 1914 Masaryk při pobytu v Nizozemí předal vládám Ruska, Velké Británie a Francie memorandum o stavu Rakousko-Uherska, o stavu českého národa v rakousko-uherské říši. Byl to vůbec první program nezávislosti Čechů a Slováků předložený spojencům. Počátkem prosince předložil výklad o programu a postupu boje proti Rakousko-Uhersku.

18. prosinec 1914 T. G. Masaryk opustil Prahu. Přes Vídeň přijel do Říma. Počátkem roku 1915 odjel z Říma do Ženevy. Na upozornění Machara a Beneše se do Čech již nevrátil a zůstal pracovat v zahraničí.

prosinec 1914 Krajanské spolky z Kyjeva, Petrohradu a Moskvy se obrátily na ruského cara s výzvou zařadit mezi válečné cíle Ruska obnovení českého království v čele s ruským carem. Zahrnovalo by i území Slovenska.

V Paříži byla založena českými vlastenci Liga francouzsko-česká s úkolem přispívat celou svou činností k vytvoření samostatného státu českého.

Po odjezdu Masaryka do ciziny vznikl tajný výbor Maffie.

 

V první světové válce bojovalo na všech frontách 70 miliónů vojáků, z toho zahynulo 10 miliónů a 20 miliónů bylo zraněno. Do konce roku 1917 bylo na území Rakousko-Uherska odvedeno k vojsku 8 000 420 mužů, z toho 1 200 000 padlo, 1 800 000 bylo zraněno a 1 400 000 bylo zajato.

V Rusku bylo zmobilizováno 12 000 000 mužů, 1 700 000 mužů zahynulo a 4 miliony 950 tisíc bylo raněno.

Ve Francii bylo zmobilizováno 8 410 000 vojáků, z toho padlo 1 350 000, zraněno bylo 4 266 000 mužů.

Velká Británie zmobilizovala 8 904 000 mužů, z toho zahynulo 908 371 mužů a zraněno bylo 2 090 212 mužů.

Itálie zmobilizovala 5 615 000 mužů, z toho zahynulo 650 000, zraněno bylo 947 000.

USA zmobilizovalo 4 355 000 mužů, zahynulo 126 000 mužů, zraněno bylo 234 300 mužů.

Japonsko zmobilizovalo 800 000 mužů, zahynulo 300 a zraněno bylo 907 mužů.

Rumunsko zmobilizovalo 750 000 mužů, z toho zahynulo 335 706 a 120 000 jich bylo zraněno.

Srbsko zmobilizovalo 707 343 mužů, zahynulo 45 000 a zraněno bylo 133 148 vojáků.

Belgie zmobilizovala 267 000 mužů, z toho zahynulo 13 716 a zraněno bylo 44 686 mužů.

Řecko zmobilizovalo 230 000 vojáků, zahynulo 5 000 a zraněno bylo 2 000 mužů.

Portugalsko zmobilizovalo 100 000 vojáků, zahynulo 7 222 a zraněno bylo 13 751 vojáků.

Černá Hora zmobilizovala 50 000 vojáků, zahynulo 3 000 a zraněno bylo 10 000 vojáků.

Dohoda celkem 42 188 810 mužů zmobilizovaných, z toho zahynulo 5 152 115 a zraněno bylo 12 831 004 mužů.

Zajatých a nezvěstných bylo celkem u Dohody 4 121 090 mužů, 22 104 209 celkové ztráty, v procentech ze zmobilizovaných 52,3 %.

Z toho:

stát

zajato a nezvěstných

ztráty celkem

procenta

RUSKO

2 500 000

9 150 000

76,3

FRANCIE

8 410 000

6 180 000

73,3

VELKÁ BRITÁNIE

8 904 467

3 190 00

35,8

ITÁLIE

600 000

2 197 000

39,1

USA

4 500

364 800

8,2

JAPONSKO

3

1 210

0,2

RUMUNSKO

80 000

535 706

71,4

SRBSKO

152 958

331 106

46,8

BELGIE

34 365

93 061

34,9

ŘECKO

1000

27 000

11,7

PORTUGALSKO

12 318

33 291

33,3

Na straně ústředních mocností:

Německo zmobilizovalo 11 000 000 mužů, zahynulo 1 773 000 a raněno bylo 4 216 000 vojáků.

Rakousko-Uhersko zmobilizovalo 7 800 000 mužů, zahynulo 1 200 000 a raněno bylo 3 620 000 vojáků.

Turecko zmobilizovalo 2 850 000 mužů, zahynulo 325 000 a raněno bylo 400 000 vojáků.

Bulharsko zmobilizovalo 1 200 000 mužů, zahynulo 87 500 a raněno bylo 152 390 vojáků.

Mocnosti celkem: 22 850 000 zmobilizovaných, zahynulo 3 386 200 a raněno bylo 8 388 488 vojáků.

stát

zajato a nezvěstných

ztráty celkem

procenta

NĚMECKO

1 152 800

7 142 588

64,9

RAKOUSKO-UHERSKO

2 200 000

7 020 000

90

TURECKO

250 000

975 000

34,2

BULHARSKO

27 029

266 919

22,2

Mocnosti tedy celkem: 3 629 829 zajatých a nezvěstných, ztráty celkem 15 404 477, to jest 67,4 %.

 

Úhrnem v první světové válce bylo zmobilizováno 65 038 810 mužů, z toho zahynulo 8 538 316 a raněno bylo 21 219 452 vojáků. Zajato bylo 7 750 919 mužů, ztráty celkem 37 508 686 vojáků, z mobilizovaných to je 57,6 %.

Podle výkazu Kanceláře čs. legií bylo všech legionářů 88 701, z toho bylo 60 109 ruských legionářů. Ti byli organizováni do 12ti pěších střeleckých pluků, 3 pluků lehkého dělostřelectva, 2 jízdních pluků, 3 divizion těžkého dělostřelectva, technických, provozních, zabezpečovacích a týlových jednotek. Francouzských legionářů bylo evidováno 9 367 ve čtyřech střeleckých plucích. V srbské armádě, jak uvádějí vojenské prameny, bojovalo 1 369 čs. vojáků. V armádě anglické bojovalo 1 002 mužů.

Nelegionářů bylo v seznamech zahraničního vojska 20 902 mužů, a to 10 913 ruských, 2 479 francouzských a 7 510 italských. Byli to ti, kteří odešli bez úředního propuštění, ale především čs. dobrovolníci, kteří vstoupili do čs. zahraničního vojska po 28. říjnu 1918. Slováků bylo mezi čs. legionáři 5 508, z toho 3 327 ruských, 1 590 francouzských, 1 063 přijelo z USA. Vedle toho přijelo na frontu do Francie 40 000 mužů, příslušníků armády USA (Čechoslováků).

Italských legionářů se uvádí 19 225, byli zařazeni do 6ti pluků, jmenovitě 31. pluku zvaného Arco, 32. pluku zvaného Gardský, 33. pluku zvaného Doss Alto, 34. pluku zvaného Střelce Jana Čapka, 35. pluku zvaného Foligno a 39. pluku zvaného Výzvědný.

Ztráty na lidských životech v čs. legiích činily 5 397 padlých či nezvěstných, z toho 4 112 ruských legionářů, 560 francouzských a 725 italských, včetně 46, kteří byli popraveni rakouskou soldatelskou. Z celého počtu 4 112 padlých a zemřelých ruských legionářů jich v boji padlo 1 608, na zranění zemřelo 335 a 979 zemřelo v důsledku nemoci, v 381 případech měla smrt jiné příčiny a 809 se stalo nezvěstnými.

Největší ztráty lidských životů byly zaznamenány v roce 1918 – například Bachmač (proti německým a bolševickým vojskům zemřelo 2 563 mužů) - a v roce 1919, kdy většina ze 758 padlých a zemřelých čs. legionářů položila své životy při obraně sibiřské magistrály. V roce 1920 při likvidaci velké válečné akce na území Ruska zemřelo 196 mužů. V roce 1914 měla Česká družina 28 mrtvých, v roce 1915 51 mrtvých a v roce 1916 čs. jednotky zaznamenaly 40 mrtvých mužů. V roce 1917 padlo a zemřelo 476 legionářů, zejména u Zborova. Největší ztráty na životech měl 1.čs. pěší střelecký pluk Mistra Jana Husi (578 mrtvých), 3. čs. pěší střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova (414) a 4. čs. střelecký pluk Prokopa Velikého (399 mrtvých), následovaly 2. čs. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad, a to 373 mužů, a 6. čs. pěší pluk Hanácký s 286 mrtvými, 7. čs. pěší střelecký pluk Tatranský, a to 220 mužů, 8 čs. pěší střelecký pluk Slezský (196 mrtvých), 5. pěší střelecký pluk T. G. Masaryka (Pražský) 151 mužů, 1 čs. úderný prapor 145 mužů, záložní pluk 110 atd.

Jak vzniklo pojmenování legionář – legionářské vojsko?

Nejrozšířenější byl název Čechoslováci, nejstarší ale bylo označení Češi a sousloví Čeští dobrovolníci, vycházející z podzimu 1914, kdy byla již v Rusku organizována první jednotka - Česká družina. Označení se ujalo až po skončení války.

Zákon číslo 462 z července 1919 ve znění § 2 určil, koho bude Československá republika uznávat jako legionáře. Byl to “...každý čs. dobrovolník čs. (revoluční zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci Československé národní rady v Paříži nebo některé z jejich poboček, nejdéle do 28. října 1918, a to úplně dobrovolně, bez jakéhokoliv nátlaku nebo nařízení ČSNR nebo jiného čs. revolučního orgánu, veřejnou mocí nadaného, a v den převratu, to jest 28. října 1918, skutečně v ní službu podle svého služebního přidělení konal, nebo který hodnověrně prokáže, že z důvodů na jeho moci a vůli nezávislých nemohl v uvedený den v místě příslušného zařazujícího a přidělujícího čs. vojenského orgánu k zařazení být přítomen, nebo který byl z ní řádně propuštěn.”

Československou legionářskou armádou rozumějí se autonomní, z Čechoslováků složené vojenské formace ve svazku příslušných spojeneckých armád, které podléhaly nejvyšší autoritě politické ČSNR v Paříži pod vedením (předsednictvím) Tomáše G. Masaryka.

Vedle toho za legionáře jest považovati rovněž Čechoslováky rakouského, uherského nebo německého státního občanství, kteří za války dobrovolně vstoupili do některé ze spojeneckých, spřátelených a pravidelných (regulérních) armád, jsoucí v pravidelné válce proti středovské koalici (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko) a v době převratu konali službu nebo z ní byli řádně propuštěni, prokážou-li hodnověrně, že z důvodů na nich nezávislých nebylo jim možno vstoupit nebo přestoupit do čs. revoluční zahraniční armády. Armády spojenecké jsou: americká, anglická, francouzská, italská, ruská až do 28. října 1918 a srbská. Citovaný zákon v §1 stanovil trojnásobné započítání let strávených v legiích pro službu i výslužbu a počítal se ode dne nastoupení služby v legiích. (Čs. legionáři zařazení do 1. čs. střelecké divize zpravidla procházeli střediskem v Žitomiru, u 2. čs. střelecké divize v Borispolu). Pro legionáře byla vyhrazena polovina volných míst ve státní a jiné veřejné službě. Ustanovení o tom, komu byl přiznán charakter legionáře, bylo podle názoru některých legionářů tvrdé, neboť řada čs. dobrovolníků vstoupila do čs. legionářského vojska zejména v Rusku po říjnu 1918. I oni bojovali proti bolševickým vojákům jako ostatní čs. dobrovolníci, a přesto se později dozvěděli, že podle jmenovaného zákona nejsou uznáni za legionáře. Na druhé straně je nutné tento názor odmítnout, neboť ve skutečnosti v den podání jejich přihlášky již existovala samostatná Československá republika.

Legie na počátku:

První vznikla legie ruská.

Vznikla z čs. usedlíků na Rusi, jejím jádrem byla Česká družina formovaná 7. srpna 1914 v Kyjevě. Ruské ministerstvo války a ministerská rada schválily zásady organizace první ozbrojené jednotky Čechů a Slováků v Rusku - České družiny. Začíná se tvořenit první československý oddíl v Rusku. Toto lze považovat za počátek československé armády vůbec.

T. G. Masaryk později vyjádřil skutečnost slovy: “Dobrovolnická jednotka Česká družina vznikla ze Sokolů a bez Sokola by nebylo České družiny, bez České družiny by nebylo československých legií a bez čs. vojska by nebylo čs. samostatnosti...”

Dobrovolnická jednotka byla postavena na úroveň ruským domobraneckým oddílům, které se nazývaly družiny, proto název Česká družina. Její význam kromě výzvědné služby v ruské armádě (čeští rozvědčíci) byl zejména v tom, že působila na jednotlivce i celé jednotky, aby přešli k Rusům. Tak se jí podařilo 3.4. 1915 převést část 28. pěšího pluku (Pražské děti) do ruského zajetí. Její činnost se projevila v různých ruských armádách, zejména u Brusilova a u Radkadmitrijeva. Jako celek nebojovala, ač měla od 11.10. 1914 vlastní prapor. Jejími veliteli byli Rusové. Neboť počet zajatců československé národnosti stále rostl, bylo žádáno o formování jednotek po vzoru francouzském, ale carská i prozatímní revoluční vláda to odpíraly. Přijímáním zajatců, jež bylo povoleno, vzrostla Družina počátkem roku 1916 na pluk, v květnu 1916 na brigádu (od 15.3. 1917 o třech plucích), dne 2.4. 1917 bylo schváleno konečně utvoření samostatného vojska, ale organizace jeho z ruské strany není podporována. Teprve slavné vítězství brigády u Zborova 2. července 1917 a její vynikající účast v ústupných bojích přesvědčily ruské úřady o oprávněnosti vytvořit samostatné vojsko nepodléhající fluktuaci kázně a nálad ruských vojsk.

Druhá vznikla legie francouzská.

Vznikla 22. srpna 1914, kdy se svolením francouzské vlády bylo do francouzského vojska přijato na 300 dobrovolníků, většinou členů pařížské čs. kolonie a členů francouzského Sokola. Ti hned vypovězením války demonstrovali proti Rakousko-Uhersku. Soustředění v rotě Nazdar byli vtěleni do Cizinecké legie francouzské, později do Marocké divize, s níž se zúčastnili důležitých bojů na západní frontě, zejména u Remeše, Arrasu, Mylhús, Suippes, Soissons, Lassigny, Peronne, Ressons-sur Matz, Roye, Cranonne, Verdunu ve Voeuvre a u Amiensu. Měli vlastní korouhvičku od 12.10. 1914 a od 30.6. 1918, kdy různými doplňky vzrostli na samostatnou brigádu i vlastní prapor jako dar města Paříže. Dekretem prezidenta Poincarého ze dne 16. prosince 1917 byla tato malá armáda, skládající se z československých dobrovolníků i z jiných zemí, prohlášena samostatným vojskem československým, což mělo velký vliv na utvoření budoucího samostatného československého státu.

Legie srbská.

Vznikla z usedlých Čechoslováků v Srbsku zesílených dobrovolníky ze zajatců rakousko-uherské armády. Bojovali zpočátku v srbských jednotkách, po reorganizaci srbského vojska na Korfu se odebrali do Ruska a utvořili divizi, která bojovala proti Němcům a Bulharům v Dobrudži 1916 pod velením srbského generála Hadžiče.

Legie italská.

Jako v Rusku i v Itálii záhy vznikla myšlenka organizovat rakousko-uherské zajatce čs. národnosti ve vojsko bojující za osvobození své vlasti. První organizací tohoto druhu byl sbor slučující čs. dobrovolníky, který vznikl 17. ledna 1917 v zajateckém táboře Santa Maria Capua Vetere, jenž se nachází severně od Neapole. Jeho organizátorem byl hlavně Sokol J. Čapek. Povolení italské vlády zřídit 6 pracovních oddílů bylo posléze přeměněno na povolení zřídit samostatné čs. vojsko v Itálii.

Českoslovenští legionáři 1. odboje, bojující na třech frontách v první světové válce, nám vybojovali naši svobodu, kterou jsme pozbyli v bitvě na Bílé hoře roku 1620 na takřka dlouhých 300 let. Po této bitvě jsme upadli do područí habsburského rodu a rakouských Němců. První prezident Československé republiky Tomáš G. Masaryk, prezident osvoboditel, prohlásil: “Nebýt Sokolů, nebylo by legionářů, a nebýt legií, nebylo by naší národní samostatnosti.”

Žádný stát ani národ se nemůže pochlubit, ani rovnat s tím, co dokázali naši legionáři v Rusku a na Sibiři v letech 1914 až 1920. My, kteří jsme malým státem v srdci Evropy, jsme dokázali vytvořit armádu, která byla vytvořena na základě a podle způsobu bratrství husitských, byla totiž armádou výhradně složenou z dobrovolníků, kteří vytvořili vzor demokratického státu, kteří měli své školy, učiliště, tiskárny, hospodářská a tisková střediska, oddělení sociálního zabezpečení, žurnalistiku, peněžnictví, herecké skupiny, udržovali sokolskou tradici - to vše ještě před převratem 28. října 1918.

Naši legionáři od hranic bývalé říše rakousko-uherské, z Haliče, pochodovali za neustálých bojů zprvu proti Rakušanům a Němcům (Zborov a Bachmač), později proti bolševikům, ministr Leninovy vlády Trocký, ministr války a železnic, jim vypověděl válku, ustupovali mnohdy o hladu a v sibiřské zimě za stálých bojů až do Vladivostoku. Postup nehostinnými krajinami, cesta loďmi z Vladivostoku kolem světa nemá v novodobých dějinách lidstva obdoby a právem byla nazvána první novodobou anabází.

Čs. legionáři jako první popsali výbuch neznámého tělesa v Jenisejské oblasti, které bylo nazváno Tunguzský meteorit a dopadlo v roce 1908. Písemnou zprávu podal legionář František Pávek, který jako jízdní příslušník čety 4. pluku mluvil s očitými svědky této události, s příslušníky kmene Evenků, kteří v místě pásli soby.

ANABÁZE

Starověká anabáze

XENOFÓN, řecký historik (430-354 př. Kr.) a žák Sokratův, doprovázel Kyra na tažení proti Artaxerxovi II. Po jeho pádu dovedl 10 000 řeckých vojínů k Helespontu, bojoval pod Agesilanem a u Koroneia. Vypovězen z Atén, obdržel od Sparťanů statek v Elidě, po bitvě u Leuktry (371 př. Kr.) žil v Korintě. Hlavní díla: Anabáze, Kyropaidia, Hellenika (pokračování dějin Thukydidových), Agesilaos a další.

Novodobá anabáze

ANABÁZE ČESKOSLOVENSKÁ. Francouzský státník a bývalý prezident Poincaré byl prvním, jenž v nadšeném proslovu v roce 1918 nazval pochod čs. legií nekonečným Ruskem československou anabází. Srovnal tento pochod se starověkým pochodem 10 tisíc řeckých vojínů po bitvě u Kunaxy v roce 401 před Kristem. Tento pochod mistrně popsal sám vůdce vojska, slavný řecký dějepisec Xenofón, ve svém díle ANABASIS. Jako první seskupili se čeští rodáci v Kyjevě v Rusku a ustanovili 28. září 1914, na den sv. Václava, Českou družinu. Tito starodružníci byli pak jádrem doplňujících se útvarů vojenských, jež mohutněly zejména přílivem ze zajateckých táborů. Dne 25. ledna 1918 prohlašuje Odbočka Národní rady v Kyjevě za předsednictví přítomného profesora Masaryka, pozdějšího prvního prezidenta Československé republiky, jenž sem přibyl z Paříže, čs. vojsko v Rusku za součást čs. vojska ve Francii. Současně je vyjednána s vládou sovětů dohoda o cestě čs. vojska přes Vladivostok do Francie. Od tohoto okamžiku se započíná slavná čs. anabáze, která se stala pomníkem vojenského zakročení v nekonečných dálavách ruských. Čs. vojsko ubírá se z Ukrajiny přes Penzu, jsouc pronásledováno a bojujíc s postupujícími říšskými Němci a Ukrajinci. Váhavý Kerenský je vystřídán Trockým-Bronsteinem, jenž stěžuje pochod našich vojsk a vyhlašuje dne 25. května 1918 rozkazem číslo 1847R 193 Čechoslovákům válku a vydává rozkaz o bezodkladném odzbrojení čs. vojska, kdo zbraní nevydá, budiž ihned zastřelen. Díky znamenitým čs. vůdcům se tak nestalo a to mělo za následek stálé přepadání čs. ešalonů a v zápětí slavný pochod, který vlastně rozhodl ve prospěch naší samostatnosti. Ustavičné boje s úskočnými rudoarmějci, strádání hladem a zimou, postup nehostinnými krajinami, toť slavná anabáze, která nemá v novodobých dějinách lidstva obdoby od roku 401 před Kristem. Čs. vojsko v síle 60 000 vojínů je převáženo z Vladivostoku po lodích po celý rok 1920 do osvobozené vlasti. Tato anabáze byla cestou kolem světa.

Řehounek Rudolf, Sergej: úryvek z historie 2. roty 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, z bojů proti bolševikům.

Druhá (doblestná) rota prof. Masaryka.

Chrompik

Po příjezdu do stanice Druzino, kde se dělí trať na Jekatěrinburk a Perm, odbočujeme vlevo a zastavujeme na stanici Bilimbaj. Jdu s četou na stráž, ze které se vracím o pěti hodinách ráno.

Asi o osmi hodinách ráno vycházíme z vlaků, společně s 3. údernou rotou a ostatními rotami 1. praporu. Jdeme obchvatem dobíti stanice Chrompiku, poslední to překážky před Jekatěrinburkem.

Před 12. hodinou slyšíme rány z děl, to se pozdravují bronjeviky. Po poledni nás příjemně ochlazuje prudký déšť. Ne tak příjemnou byla cesta bažinatou loukou. Místy jsme šli po kolena ve vodě. Při průchodu malou vesničkou jsme byli provázeni ulekanýma očima obyvatel. K třetí hodině se blížíme k cíli naší cesty. Snad bychom se dostali nepozorováni až ke stanici, nebýt bomby, která vybuchla v ruce bratru Živnému, benjamínkovi 1. roty. Živný, jako nejmenší, šel poslední z prvé a já s rotným první z druhé roty. Měli jsme tak právě čas přitisknout se k zemi, abychom nebyli raněni.

Jdeme ještě asi 80 kroků, když se náhle ozve hlas: “Kakoj vy družiny?” Nikdo neodpovídá, okamžik je ticho a již počíná střelba. Rychle se obracíme frontou proti stanici, postupujeme vpřed a za necelou hodinu je stanice se dvěma nepřátelskými vlaky v našich rukou. Nepřítel je tak překvapen, že odhazuje pušky, pláště a běží rychle přes stanici k lesu. Zde je přivítán střelbou čtvrté roty, obrací se znovu do stanice. Druhá část obrací se ke vsi Šajtanka. Rovněž se otáčíme tímto směrem, když se odkudsi vynořuje obrněný automobil, který spouští prudkou střelbu. Obrněnec jezdí za stálého střílení z kulometu sem a tam a nám v mělkém příkopě není právě nejlépe.

Konečně se zastavuje na jednom místě a, obraceje věže s kulomety na všechny strany, pokračuje v palbě. Někteří bratři, kteří mu byli nejblíže, se snažili poškodit jej bombami, což se konečně podařilo. Když pak jeden kulomet přestal střílet, vrhlo se k autu několik bratří a snažili se dostat do střílen bodáky, ovšem bezvýsledně. Velitel úderné roty kapitán Žák vhazuje do auta bombu, kterou ale posádka ihned vyhazuje ven a kapitán je raněn do nohy. Teprve po několika dalších bombách začíná auto hořet. Z vnitřku je slyšet nadávky, otevírají se dveře a vypadávají ven dvě těla. Po uhašení ohně jsme našli uvnitř další tři zuhelnatělá těla. Po krátkém oddechu odchází rota prohlédnout ves Šajtanku, asi čtyři versty vzdálenou. Nepřítel se sovětem utekl a zanechal na místě nákladní auto se střelivem. Po návratu na stanici byli dojati matkou plačící nad mrtvolou syna krasnoarmějce. Při jejích zoufalých výkřicích tuhne krev v žilách. U roty nebyl nikdo zabit, raněn byl bratr Šrom.

KYŇ

7. srpna časně ráno jdeme kolem nepřetržité řady vlaků, je zde celý náš pluk. Kyň je velmi důležité místo a je velmi silně obsazena. Lotyši, bylo jich zde na 500, vyslali k nám deputaci, že se vzdávají, byli vyměněni, snad proto že jsou nespolehliví. Jsme rozděleni na tři oddíly, úderná rota s pěší rozvědkou bude nastupovat frontálně, 2. prapor z druhé strany tratě, 3. prapor je v záloze, 1. prapor půjde do týlu nepřítele.

Několik verst se nám jde pohodlně, pak se ale les proměnil v prales, do kterého snad nevkročila lidská noha. Každou chvíli jsme museli přelézat stromy vyvrácené i s kořeny a nakupené přes sebe. Několikrát přecházíme přes strouhu nebo řeku až po pás ve vodě, která je potom nepříjemná ve vysokých botách. Po celé cestě je vysoká krásná tráva, přeslička metr vysoká, kapradí ještě vyšší, divizna, zvonky a jiné květiny vyšší člověka. Obdivujeme koně kozáků, jak hravě překonávají všechny překážky. Cestou jsme zbloudili. Na trať 12 verst od místa kde jsme vyšli, a 6 verst v týle nepřítele přicházíme teprve k páté hodině odpolední. Rychle se rozdělávají kolejnice, přeřezávají telegrafní dráty, tvoří se bojový řetěz, naše rota po pravé horší cestě jde kupředu. Sotva jsme ušli asi padesát kroků, slyšíme za sebou vlak. Pravděpodobně posila přijíždějící do stanice, kde se již bojuje. Naši se již nemohli dočkat a začali nastupovat. Z počátku musili ustupovat před přesilou, ale pak silným náporem tlačili nepřítele ze stanice. Vlak v našem týlu dojel až k místu kde byly přetrhány koleje, lokomotiva se zřítila z tratě a píšťala začala žalostně pískat. Vlak si vzala na starost třetí rota, jdoucí v záloze, my uklidněni jdeme kupředu. Byla-li cesta sem špatná, není nyní o mnoho lepší. Asi sto kroků kolem tratě jsou vykáceny stromy a ponechány na místě. Tráva je zde snad ještě vyšší, hluboké jámy, do nichž stále padáme, jsou plné vody, kterou mučeni žízní, hltavě pijeme. Celí jsme popálení kopřivami, a proto vítáme rozkaz rotného, abych vyslal dva muže na trať, odkud je lépe vidět. Jdu tam s bratrem Čihákem sám.

Nejdeme dlouho, když vidíme proti sobě přicházeti jednotlivé muže. Z jejich slov poznávám, že jsou to Maďaři. Sbírám své znalosti této řeči, před lety jsem se v ní dosti vyznal, a vyzývám je, aby přišli k nám. Nikomu se nechtělo, ba jeden z nich, schovaný za křovím, začal po nás střílet. Zaléháme na trať a opětujeme střelbu. Když nabíjel, podařilo se mi klidněji zamířit a zasáhnouti ho do prsou, za které se chytil. Zvrátil se. Jeho druzi utíkají zpátky a my nyní postupujeme rychleji. Mezi vysokými náspy přicházíme k řece se železným mostem. Přichází nepřítel v hloučcích, pušky sice neochotně, ale přece jen odkládá a jde do našeho týla, kde jsou zajatci shromažďováni.

Pojednou se před námi vynořuje vlak s těpluškami - už je vidět i obrněné vozy. Snažíme se vynésti na trať pražce, vlak se však nebezpečně blíží, již rozeznáváme na plošině i kulomet, a tak rychle vylézáme na vysoký nasyp nad tratí a uleháme na okraj. Sotva jsme se skryli, začala střelba z kulometů a pušek. Hned prvními ranami je zabit vedle mne ležící bratr Medek. Zůstal příliš u okraje. Byl to dobrý a veselý hoch, můj známý již z Kyjeva. Obíráme se bratrem Medkem, a proto později zjišťujeme podle lokomotivy, že vlak jede zpět. V tom jedou dva jezdci. Střílím po nich s bratrem Lacinou, ale jsou již příliš daleko a my v rozechvění zasahujeme pouze koně a jednoho z jezdců do nohy. Dostáváme rozkaz jíti za vlakem, který zastavuje u přerušené tratě. Plazím se s bratrem Lacinou k vlaku, z něhož část nepřítele utekla do lesa. V těpluškách nalezli jsme osmnáct mužů zdravých, mezi nimi i tři ženy ve vojenských oděvech. Mrtvých a raněných bylo ve vozech veliké množství. Vlak musel být ostřelován již ve stanici, než ujel. Vzali jsme tři děla, dvacet kulometů a mnoho nábojů. Odepínáme vyšinutý poslední vůz a jedeme zpět ke stanici. Obsluha tudíž zůstala na lokomotivě. Brzy však potkáváme náš obrněný vlak, který sem jede na stráž. Musíme tedy vystoupiti a vláčeti se do stanice, nohy únavou již necítíme. Zde vidíme hromadnou spoustu zabitých. Maďaři pověsili jednoho našeho raněného, který se jim dostal při prvém útoku do rukou, a naši pak nešetřili nikoho. Zůstalo zde celkem na 800 mrtvých, ponejvíce Maďarů a Němců. U nás celkem 21 mrtvých a 50 raněných z celé části.

BALTYM

V Jekatěrinburku je poplach, nepřítel se objevil již pět verst od města a je nutno ho odrazit, aby ve městě bylo klidno. V neděli 11. srpna v poledne vychází od nádraží prapor našeho pluku, jako obyčejně s 3. údernou rotou, provázen hudbou a velkým davem lidí. Jdeme borovým lesem, později značně hustým. Les je střídán bažinami a rašelinou, kterou v Baltymském měděném závodě topí.

 

 

Jdeme rychlým krokem bez zastávky až do půl desáté večer. Jednu chvíli jsme byli velmi blízko závodu. Plazíme se po zemi, abychom nebili spatřeni. Závod je totiž z jedné strany v rukou našich a z druhé v rukou nepřítele. Do tří hodin ležíme na rašelině a je nám hrozně zima. Zdá se nám, že se nám drkotáním vytlukou zuby. S radostí tedy vítáme rozbřesknuvší se jitro, protahujeme ztuhlé údy a vesele vykračujeme. Jdeme až do osmé hodiny, kdy teprve předvoj narazil na nepřítele. Jsme nyní u závodu právě v místech, kde jsme byli večer, ale z protilehlé strany. Bylo opravdu obdivuhodné, jak tu mohli ni tak dlouho vydržet – měli již 27 mrtvých, stáli proti mnohem silnějšímu nepříteli. Procházíme rychle planinou nad závodem a chceme dále, jsme však přivítáni silnou střelbou z děl a kulometů. Naše rota je střelbou roztržena na dvě části a 15 bratří přichází k rotě teprve večer. Vlevo za námi se rozvířila prudká palba z pušek a kulometů. Rychle tam běžíme zesílit řetěz 4. roty. Byly zde hlavní části nepřítele, který je takového druhu, s jakým jsme se doposud nesetkali. Je zakopán a ačkoli jsme vystříleli až 300 nábojů, ne a ne se hnout z místa. Je velmi účinně povzbuzován svými vůdci, kteří přebíhají mezi stromy a zdají se být nezranitelní, ačkoli na ně soustřeďujeme střelbu. Jednu chvíli střelba utichla a proti nám přichází žena s bílým šátkem v ruce. Zdálo se, že jde vyjednávat. Ale zatím nás přelstila. Když se přiblížila, ulehla za strom a my spatřili za ní muže s kulometem. Muž kryt ženou hledal lepší místo pro kulomet, z něhož začal ihned střílet.

Z kritického postavení nás vysvobodil kapitán Kulikovský, námi zbožňovaný Rus, který s námi bral již Petropavlovsk. Dal vytlačit dělo co nejblíže k postavení a první vypálenou ranou kulomet rozbil. Naše rota byla zatím odvolána nalevo, do velmi špatného místa. Jsme po kolena ve vodě, co chvíli padáme, rukávy plné vody. Konečně, dík kapitánu Kulikovskému, byl nepřítel donucen k ústupu. Ztráty vzhledem k tomu, že byl zakopán, kryt stromy a vzhledem k množství vystřílených nábojů měl malé, avšak větší než u nás. Máme 11 zabitých a 30 zraněných, u 2. roty byl zabit důstojnický zástupce, bratr Krejčí.

KRUTICHA

V sobotu 17. srpna záhy z rána rychle z vagonů a bez snídaně vpřed. Jsme na levém křídle, kde je cesta pod psa, bažina, mech a roští, do vysokých bot nám přes okraj teče voda. V 11 hodin silný oheň od nepřítele. Rychlým během ho vyháníme ze zákopů, kam právě přinesli oběd, velké kusy masa, hrachovou polévku a černý chléb. Z levé strany hlášení, že je tam silný nepřátelský oddíl. Jsou tam úderníci a kozáci. Přivezli odtud jedno dělo se dvěma vozy nábojů. Proti nám jede Bronjevik, Kulikovský se podívá mezi dvěma prsty, hlásí vzdálenost a dává vypálit z děla ránu. Prvá jde mimo, ale druhá sedí naplno a bronjevik rychle ujíždí pryč. Zanedlouho jsme ve stanici a máme v rukou dvě děla, sedm kulometů, dvě kuchyně a několik set dělostřeleckých nábojů. Máme čtyři zraněné.

VRCH NĚJVINSK

Toto velké selo se dvěma cerkvemi a železárnami, rozložené na návrší nad jezerem 15 verst dlouhým a 4 versty širokým, na které je velmi pěkný pohled z návrší, bude smutně vzpomínáno příslušníky 2. roty.

Je neděle 25. srpna. Noc jsme prožili v lese beze spánku, hojnou rosou promočený oděv nepříjemně chladí.

Vstáváme o půl čtvrté. První nepřátelská stráž, kolem které procházíme, nás nezpozorovala. Brzy na to však narážíme na druhou, rozvinujeme se, jdeme obilím a lesním porostem do útoku proti nepříteli zakopaném na návrší. Po silné palbě vybíháme a vyháníme nepřítele z velmi pěkných okopů a pronásledujeme ho. Procházíme vesnicí, pátraje po nepříteli, ale nikoho nenacházíme.

Jdu se čtyřmi bratry cestou protínající trať. Nízkým porostem jede proti nám jezdec. Snažím se rozeznati, kdo je to. Jezdec se zastavuje a křičí, kdo jsme my a jaké je heslo. Křičím, aby jel k nám. Blížím se k němu, až rozeznávám rudou stužku na čepici. Nebyl sám, ale pozdě nás poznal. V mlází se skrývalo ještě několik jezdců. Ujeli, když ten první padl.

Zatím co po nich střílím, prohlíží bratr Houpek mrtvého a z nalezených papírů zjišťuje, že je to maďarský četař od pevnostního dělostřelectva v Přemyšlu.

Vracíme se k trati a po ní přicházíme do stanice. Po půl hodince odpočinku, kterou jsem věnoval prohlídce papírů zanechaných zde nepřítelem, vycházíme ze stanice směrem k Tavatuji. Mimo naši rotu je zde 4. rota, celkem je nás 110.

Po pás vysoká tráva je hodně pošlapaná, před námi jistě bude nepřítel. Asi dvě versty od stanice jsme přivítáni prudkou střelbou. Nechali nás přijíti hodně blízko a pak se vrhají proti nám na bodáky, část jich pak běží zpět. Mají ocelové přilby a bijí se zuřivě. My, překvapeni prudkým odporem, museli jsme napnout všechny síly, abychom vydrželi. Nikdy nezapomenu zuřivého výrazu jednoho nepřítele, který se vrhá na mého souseda. Jenže bratr v posledním okamžiku uskočil, zachránil si život a nepřítel padl kulí naší strany. Vlevo ode mne klesá s odraženým vrcholem lebky bratr Havel, za mnou srdcervoucí výkřik. Bratr Kryml, mladý hoch, byl raněn do břicha. Drží si jej rukou, krev se řine. Je vidět, že nepřítel používá střel dům-dům. Několik kroků dále padá můj krajan Lojza Kolan, obracím ho, má v levé straně prsou ránu, obličej zsinalý, všecka pomoc je marná, je mrtev.

Konečně nabýváme převahy, nepřítel se obrací a běží. Za stálé střelby ho pronásledujeme až k okraji vysokého lesa. Jsme nyní v ohni nejen ze předu, ale i z levé strany, odkud na nás střílí nepřátelský bronjevik. Nepřítel má velkou přesilu, u nás je mimo mrtvé i řada raněných. Raněn byl i náš velitel prap. Morávek, ale zůstal zde. Jsme hladoví a nevyspalí a není divu, že se nám nedostává odvahy a síly k dalšímu boji.

Zaujímáme novou pozici, ustoupili jsme o kus. Nepřítel nás však obchází z pravé strany. Zároveň přichází zpráva, že nás jde posílit 10. rota. Její příchod nám dodává nové síly a odvahy, střílíme stále víc, zato u nepřítele střelba vázne, zdá se, že jednotlivci ztrácejí se z řetězu. Vedle mne střílející táta Šourek, otec tuším šesti dětí, prudce se nadzvedá, kulka mu vnikla pod klíční kostí do těla a lopatkou, ze které vyštípla dosti velký kus, vylétla. Prosí mne, abych mu pomohl a nenechával ho zde zahynout. S napětím všech sil více ho nesu než vedu. Sanitáři jsou všichni pryč a tak ho musíme dotáhnouti do stanice. Prosil mne sice stále, abych ho nechal odpočinout, sám bych neméně potřeboval odpočinku, bojím se však, aby nevykrvácel. Skutečně, při převazu měl již krev v botách. Po malém oddechu se vracím na pozce vezoucí náboje opět do řetězu. Je zde již klidněji, jen ojedinělé výstřely. Je již večer a my stále ještě nejsme hotovi. Velitel praporu mne vysílá s několika muži na trať k vlaku nepřítele, abychom ho vůz po voze vyčistili a zabránili jednotlivcům utéct z lesa do vlaku.

Vlak je upraven na obrněný, asi půl metru vyložen drny, upevněnými fošnami, vyjmutím jedné fošny byla vytvořena střílna. Je již úplná tma. Z tendru lokomotivy vytéká voda, ucpáváme tedy díry způsobené střelami. Jeden s bratrů odjíždí s lokomotivou o kus dále. Vyzýváme nepřítele, aby vystoupil z vozu, nikdo však nejde. Házím tedy střílnou bombu, po které je slyšet sténání. Jeden muž seskočil dolů. Padá však v okamžiku zastřelen ze sousedního vozu. Odstrkuji dveře vozu a házím tam druhou bombu. Dopadla však právě k ruce nepřítele a ten jí hází zpět. Měl jsem co dělat, abych utekl pryč. Jsme bezradní. Bratři Antonín a Václav Holotové scházejí z náspu, oba však padají zasaženi kulkou do prsou z vozu, ze kterého se stále střílí. Antonín byl strýcem druhého a byl mrtev hned. Václav byl raněn do břicha a po chvíli také zemřel. Když byl z téhož vozu zasažen a usmrcen bratr, který prošel kolem celého vlaku od jeho čela a jehož jsme marně varovali, aby k nám nechodil, rozhoduji se vlak zapálit.

Mám v kapsách listiny nepřátelského archivu, namáčíme koudel do oleje a po naštípané stěně je brzy celý vlak v plamenech. Zanedlouho hoří i vagóny další. Jak jsme se později v časopisech dozvěděli, byl ve vlaku německo-maďarský úderný prapor, padla prý síla na sílu a jen nezničitelné části tovaryšů podařilo se vrátit ke svým, aby vypravovali, jakou hrdinnou a krásnou smrtí byl zničen jejich prapor o 400 mužích. Teprve po druhé hodině noční odcházíme z místa, kde bylo prolito tolik krve, a zjišťujeme ztráty. Jen z naší druhé roty padlo sedm bratří: Havel, Kraml, Vraspír, Holotové Václav a Antonín a Vávra. Z roty raněno 14 bratří. Úplně vyčerpáni odcházíme na stanici, kde uléháme pod otevřenou kolnou.

Z Verch Nevjinsku odjíždíme přes Jekatěrinburk na stanici Družinino po dosud nehotové trati, vedoucí na Kazaň. Trať je v jednom místě zavalena vysokou sesutou strání, před kterou vlak zastavuje. Štěstí, že z druhé strany překážky je jiný vlak, do kterého přesedáme a jedeme dál.

KIRGILANY

Mezi nimi, vsí toho jména a Bizertským závodem je pozice obsazena naším druhým praporem. Je zde stálá přestřelka jako na skutečné frontě. V pondělí 8. září po třetí hodině ranní vstávat. Činíme tak rádi, pro velké spousty štěnic a tarakánů, lezoucích nám po obličeji, stejně není možno spát. Jdeme jako obyčejně s třetí rotou úderného praporu, jsme teď stále vysíláni tam, kde to hoří, s 5. rotou našeho pluku.

Cesta lesem je špatná. Rychlým pochodem, který je spíše poklusem, při čemž velmi trpím ranou v břiše, jdeme až do desíti hodin, kdy procházíme kolem nepřátelské baterie. Za deště, v mazlavém blátě stále postupujeme, až o druhé hodině se rozvinujeme v řetěz a jdeme neschůdným lesem, roštím, obilím a vodou. Asi po dvou verstách narážíme na nepřítele, který nás vítá prudkou střelbou ze všech zbraní.

Den před naším příchodem byl vysvlečen z cerkve báťuška a zastřelen. Při procházení městem slyšíme pláč a nářek. Jdu se na pozvání jednoho občana podívat do domu a trnu hrůzou. Tělo muže ležícího na zemi je poseto ranami bodáků, ruce v zápěstí uřezány, obličej k nepoznání zohaven. Strašný pohled je násoben nářkem žen a dětí.

Třetí den po obsazení města soustřeďuje nepřítel své síly a útočí na město. Prudká střelba z děl a pušek trvala od půl desáté do čtyř, kdy jsme konečně nepřítele zahnali daleko od města. Raněni byli tři bratři a výstřelem byl rozbit dům na náměstí a baňa.

Příštího dne přiletěl nepřátelský aeroplán, který jsme bez výsledku ostřelovali.

NEVJASK-BLINKY

14. září jsou vyslány dvě čety naší roty zabrati nepřátelskou stráž asi 4 versty od města. Do Blinek bylo odsud asi 2 versty. Je nás 53 proti mnohem silnějšímu nepříteli. 10. rota 2. pluku, kterou jsme zde vystřídali, tady nic nepořídila a my o tom víme.

Blinky byly podle zpráv obsazeny 800 muži a dvěma děly, na stráži mělo být kolem stovky mužů. Již před šestou hodinou ranní jsme na zalesněném kopci, kde je na stráži naše kozácká hlídka. Rozvinujeme se v řetěz, provázeni udivenými zraky kozáků, kteří nám přejí mnoho štěstí, a jdeme kupředu. Asi po 1000 krocích ustupuje před námi nepřátelská stráž o 14 mužích. Jsme hojnou rosou na obilí a trávě úplně promočeni a jde se nám těžce.

Rychlým náběhem vyháníme nepřítele z jeho postavení a za půl hodiny jsou v našich rokách čtyři děla a dvanáct kulometů. Vzali jsme asi 40 zajatců s mnoha koňmi a několika kuchyněmi. U nás jsou čtyři zranění, zabit nikdo.

NĚVJANSK

Neděle 8. září. Přivstali jsme si na tento den již o třetí hodině ranní. Mimo naši rotu jde 3. a 4. rota našeho pluku a výjímečně 4. rota úderného praporu. Jde s námi též kap. Kulikovský se dvěma děly, čeká se tedy něco většího. Dáváme do pořádku rozebraný dřevěný most a asi po 10. hodině přicházíme k trati, u níž je nepřátelská stráž. Rychle před námi utíká. Přes mokré obilí, od něhož jsme za chvíli na kůži promočení, přicházíme na hlavní trať. Před nosem nám ujíždí vlak s několika osobními vozy, komisaři berou výlet nebo “draka”, jak se u nás říká. Zezadu přijíždějí k rozdělaným kolejím dva vlaky, které úderníci berou do práce.

Obsazujeme velmi pěkné zákopy, dělané, jak nám lidé říkají, jekatěrinskými buržoy, brzy však postupujeme dále k Nevjansku. Nevjansk byl dříve velkým městem, dobývalo se zde zlato. Po požáru však slavné město upadlo a již se nezvedlo ke staré slávě. Nepřítel neklade velkého odporu, a tak již ke čtvrté hodině bylo město v našich rukou. Raněn byl pouze jeden muž.

Obyvatelstvo nás velmi pěkně vítá, neboť od ruských velmi trpělo. V červnu povstalo dělnictvo ve zdejší automobilové továrně, povstání bylo však potlačeno a na 200 dělníků bylo zastřeleno.

Došli jsme bez překážky až na úpatí kopce, když náhle 80 kroků před námi vyvstane hustý řetěz nepřítele. Rychle prodlužuji svou četu jdoucí jako clona proti nedalekému lesu po levé straně, kde jsem tušil nepřátelský řetěz, a křičím na nepřítele, jak jsme měli se svými veliteli smluveno, aby se vzdal. Zdálo se, že skutečně jednotlivci tak chtěli učinit, ozvalo se však jokání a jiné nadávky nějakého muže v bílém plášti. Padla rána, pak druhá a již práskaly výstřely. Po prvých několika ranách je po mé pravé straně raněn do ruky bratr Šverma a již po chvíli padá, střelen také do prsou.

Nepřítel dostává ze vsi posilu, z levé strany od lesa štěká kulomet. Štěstí, že střílí vysoko. Vidím, že boj je marný, 4. četa na pravé straně ustupuje, dávám tedy rovněž rozkaz k ústupu. Snažíme se zadržeti nepřítele silnou palbou.

Již po několika krocích padá s ranou v hlavě bratr Semerád a hned na to se potácí, s ranou do ramene, bratr Hósédl.

Vyzýváme dva bratry, aby mu pomohli jíti zpět, a s druhými střílíme stále vydatněji. Na naší pravé straně je slyšet kulomet, dodává nám odvahy. Byl to sice náš, ale v rukou nepřítele. Bratři vlekoucí Hosnédla jsou unaveni a chtějí ho nechat ležet, je mi líto toho dobrého hocha, vedle nehož jsem ležel ve vagóně. Nechci ho nechat. Zapřísahám hochy, až konečně mi pomáhá bratr Juráček, s nimž nesu raněného značný kus cesty.

Když ale vidím, že mu jde řídká krvavá pěna z úst a oči se zavírají, že je zbytečná naše námaha, pokládáme ho za křoví a volným krokem, k smrti znaveni, vlečeme se zpět. Nesnažíme se zakrýt slzy bolesti nad ztrátou dobrých hochů, s nimiž jsme prošli tolika boji, a slzy vzteku nad nezdařenou výpravou. Úplně zničen přicházím na místa, odkud jsme vyšli.

Výsledek výpravy je žalostný. Zemřel praporčík Kvasnička, který jako Hosnédl byl jediným synem starých rodičů, zůstal tam mrtev bratr Ptáček a Líbal. Tedy celkem 6 mrtvých a 6 zraněných, takové byly ztráty v nedlouhé době a marně. Mimo to nám tam zůstal ještě kulomet.

Týž den odpoledne jdeme sem znovu, ale tentokrát celý prapor a Kulikovský s jedním dělem. Postupujeme křížovým ohněm, jdeme velmi rychle, jsme nyní na pravém křídle. Větvičky nízkého porostu, kterým jdu, padají jako déšť, a přece není nikdo zraněn. Přecházíme přes řeku, spouští se prudký liják, jsme tedy úplně mokří, ale jdeme stále kupředu a již ve 4 hodiny dobýváme vesnice. Mimo kulomet, který jsme zde zanechali ráno, vzali jsme ještě tři jiné, kromě toho zajatce a velké množství kožichů.

Ráno zabití bratři, mimo bratra Hosnédla, kterého jsme skryli, byli ještě střeleni do hlav, bratr Kvasnička svléknut z kalhot a vyzut z bot. Vesnici obsazuje jízda a my se vracíme do města. Již následujícího dne jdeme sem znovu, neboť nepřítel vytlačil jízdu ze vsi.

 

Poznámka na okraj, které je dosud málo objasněno. Jde o československé legie na Rusi. Sledovali jsme stopy legií podle Transsibiřské dráhy. Hovořili jsme s mnoha pamětníky oné doby, od prostých lidí, příslušníků partizánských rodin až po generála Nestěrova, od dělníků až po funkcionáře oblasti, od sovětských archivářů až po bývalé příslušníky legií včetně armádního generála Ludvíka Svobody.

Legie představovaly v mladém sovětském státě nejorganizovanější armádu přibližně 70ti tisíc mužů s velkou bojovou zkušeností. Především je třeba prozkoumat historická fakta o počátcích bojů. Irkutskem projelo 26 ešalonů s legiemi, podle podepsané dohody, bez incidentů. Teprve v důsledku provokace posledního ešalonu začaly boje. Neblahou úlohu tady sehrál rozkaz Trockého (ministr vojenství a železnic v Leninově vládě) vydaný v příkrém rozporu se smlouvou mezi legiemi a sovětskou vládou. Trocký tuto smlouvu porušil - jistě se souhlasem, a nebo přímým nařízením Lenina.

Je třeba objasnit tvrzení Hanzelky a Zikmunda o koncentračním táboře na Ruském ostrově (Vladivostok), kde údajně mělo být potrestáno na čtyři tisíce legionářů za to, že odmítali bojovat proti sovětskému lidu, a historii vojenské kapely, údajně popravené ve Vladivostoku za totéž. Nikde v legionářské literatuře jsem se nedočetl podobného tvrzení pánů Hanzelky a Zikmunda. Je pravdou, že o Ruském ostrově ve Vladivostoku píše velmi zajímavě legionář Karel Fibich, příslušník 2. čety 1. pluku Mistra Jana Husi, ve svém díle Povstalci.

Vypsáno ze “Zvláštní zprávy č.4 - Tajné”. Vydalo v roce 1990 Lidové nakladatelství, Václavské náměstí 36, Praha 1, jako svou 2467. publikaci.

Originál této zprávy byl předán soudruhu Antonínu Novotnému, prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentovi ČSSR.

Kopie byly předány:

soudruhu Josefu Lenártovi, členovi předsednictva ÚV KSČ

soudruhu Jiřímu Hendrychovi, tajemníkovi ÚV KSČ

soudruhu Vladimírovi Kouckému, tajemníkovi ÚV KSČ

soudruhu Drahomíru Kolderovi, tajemníkovi ÚV KSČ

soudruhu Leonidu Brežněvovi, prvnímu tajemníkovi ÚV KSSS (na vědomí)

 

HUSÁK Otakar, Ing. – narozen 23.4. 1885, generál v záloze, pak gen. ředitel akc. továrny na výbušné látky v Praze. Působil před válkou ve Varšavě a hned po vypuknutí světové války – 31.8. 1914 -vstoupil do České družiny, u Zborova těžce raněn, později odešel s prvním transportem do Francie jako jeho velitel. Vyznamenal se v bitvách u Terronu a Vouziers a byl jmenován plukovníkem. Po válce se stal přednostou Voj. kanceláře prezidenta republiky a v roce 1920 ministrem národní obrany. (Tolik z naučného slovníku, nakladatelství Nebeský a Beznoska, Praha).

Ruský legionář Ing. Otakar HUSÁK- rodák nymburský, který bojoval jako starodružník v Rusku a Francii. Narodil se v Nymburce otci Stanislavovi a matce rozené Dlabačové. Otec narozen 10.11. 1854 a matka 17.9. 1892. Působil jako chemik ve Varšavě a ihned po vypuknutí války (31.8. 1914) vstoupil do České družiny, bojoval u Zborova, kde byl těžce raněn, a později byl jmenován velitelem oddílu, který byl sestaven v Žitomiru u záložního praporu 1. husitské divize (1 100 mužů) a později doplněn o 100 dobrovolníků důstojnickými čekateli z Borispolského tábora. Oddílu velel kapitán Ing. Otakar Husák, veliteli rot a čet potom důstojníci z 1. divize, bratři: poručíci Sidlík, Kopal, Kouklík, Vlasák, Vocu, Ingr, Bednář a podpor. Micka. Výprava opustila Žitomir dne 7. října 1917 pod vedením zástupce Národní rady, štábního kapitána Chalupy, a za doprovodu majora francouzské armády Vergého dorazila do přístavu Archangels, kde 15. října nastoupila do parníku Kursk a 12. listopadu dorazil transport do Le Havru.

Bratr Otakar Husák se vyznamenal v bojích u Terronu a Vouziers a byl jmenován plukovníkem. Po válce byl přednostou vojenské kanceláře prezidenta republiky a v roce 1920 byl jmenován ministrem národní obrany. Byl generálem v záloze. Za druhé světové války byl německými nacisty perzekuován a zavřen v koncentračním táboře. Po roce 1948 znovu perzekuován komunisty a zavřen na mnoho let, jako množství dalších odbojářů.

Tolik z Vojenského historického archivu a z archivu jednoty ČS OL v Nymburce.

Zasláno dne 7. září 1998 jako příloha k žádosti jmenovat in memoriam čestným občanem města Nymburka, k 80. výročí vzniku republiky, bratra generála Ing. Otakara Husáka, nymburského rodáka, legionáře 1. odboje, bojujícího v Rusku a ve Francii.

Celý text v zip formátu ke stažení ZDE

© Ladislav Ruml & Webmaster, 2000