Uznávám že není vůbec nic hezkého zahájit vstup do nového roku takovými úvahami, ale když už jsem jednou začal s Nostradamem bude fér sledovat zprávy spjaté s jeho proroctvím i dále. Tak tedy Král hrůzy ještě jednou.
Vědci z Institutu Maxe Plancka v Heidelbergu předpokládají výbuch supernovy. Tou by se měla stát hvězda Eta v souhvězdí Carina.

Vzhledem ktomu že souhvězdí není viditelné na naší obloze, tak obrázek ukazuje polohu souhvězdí jak by jste ho mohli pozorovat z Mekky letos v červenci. Souhvězdí je zvýrazněné elipsou...

Eta je dvojhvězda, vyzařující v tuto chvíli až pětimiliónkrát více energie než naše mateřská hvězda. Proč ta domněnka o supernově?
Extrémně masivní hvězdy jsou klíčové astronomické objekty, tím jakou hrají roli v galaktické evoluci. Konec jejich hvězdných životů probíhá jako exploze supernovy, při které se jediná supernova může rovnat celému zářivému výstupu galaxie - miliardám hvězd. Nedávno byly extrémní zástupci této třídy hvězd navrženi, prostřednictvím Paczynskeho (1998), jako původci výbuchů gama záření, které byli astronomickým tajemstvím po 30 roků.
Energie vydávaná supernovou je ohromující. Taková neobyčejná exploze vyžaduje hvězdné předchůdce neobvykle velké hmoty, a tak by měl být jev relativně vzácný. Alarmující je, že Mléčná dráha obsahuje jednoho možného člena této domnělé třídy, masivní, světelnou a relativně blízkou hvězdu, Eta Carinae. Eta Carinae extrémně masivní hvězda a extrémně nestálá. To je notoricky známé od začátků náznaků propukající erupce v pol. 19. století. Hvězda je obklopená vyvrženým materiálem z této erupce.

Zde je snímek celého objektu, včetně oblaku vyvrženého materiálu a plynů...

Kolem roku 1843, hvězda byla druhou nejjasnější na obloze, ale pak vybledla stala se neviditelnou pouhým okem - což bylo kolem roku 1870. Dnes je stěží viditelná pouhým okem.
Pozorování Eta Carinae ukazují, že je obklopená nepravidelně rozšiřující se skořápkou materiálu, který byl pravděpodobně vyhozený z hvězdy. Hvězda je příkladem objektu, který se blíží se k fázi supernovy.

Eta Cariny má ještě jednu zvláštnost.

Film ukazuje změny v prostorové distribuci rádiových emisí Eta Carinae v čase. To ukazují obrazy zařazené v intervalu dvou měsíců. Simulace používá 16 aktuálních obrazů zachycených od června 1992 do února 1999, s prostorovým rozlišením 0.5 arcsecundy.
Graf nahoře ukazuje rozestup aktuálních obrazů; je nutno upozornit na mezeru mezi červnem 1992 a červen 1993, a během roku 1997. Číslo v horním pravém rohu filmu ukáže špičkové teplotní jasy na obrázcích s vysokým rozlišením.

V nedávných rokách Eta Carinae podstoupila výbuch ve spektru radiových vln, který dělá z objektu jeden z nejjasnějších objektů ve spektru radiových vln na obloze. V 1996 brasilský astronom Augusto Damineli poukázal na možnost 5.5 ročního cyklu emisí Eta Carinae, kterou jasně pozoroval v zvláštní emisní řadě helia v oblasti infračervených vlnových délek.
Předpovídal, že Eta Carinae bude vykazovat dramatické změny na konci roku 1997, stejně tak jako kolem poloviny roku 1992. Rádiová data ukazují, že v 1998 tok radiových vln se téměř ale ne docela vrátil k hladině, která je vidět v roce 1992 náhodně, kdy proběhlo první pozorování. Což bylo pravě v době předchozího poklesu v cyklu. Při zasedání v lednu 1998 na setkání americké astronomické společnosti, množství pozorovatelů přinesla další data, která potvrzují Damineliovu předpověď.

Současná pozorování z února 1999 je tok radiových vln na vzestupu znovu, s morfologií shodnou jako před 5.5 roky.

Vysvětlení je následující. Systém Eta Cariny tvoří dvojhvězda. Oblak plynu, který je vidět na snímcích, vykazuje změny v čase. To je způsobeno tím že oblak plynu viditelného na snímcích v oblasti radiových vln je k nám blíž než hvězdny systém a my můžeme měřit rychlost radiových emisí plynu, pohybujícího se směrem k nám. Tento oblak je patrně pozůstatkem vymrštění povrchových vrstev hvězdy do prostoru.

Systém se tedy sestává ze dvou velmi masivních hvězd. Jedna z nich je velmi horká a dodává ultrafialové záření, které ionizuje plyn v systému do určité vzdálenosti od hvězdy. Když je plyn ionizován, produkuje emise v oblasti radiových vln. Účinná teplota pro takto UV-ionizovaný plyn by měla být asi 10000 K. Nicméně, každý 5.5 rok, když binární orbita způsobí, že druhá - vyvinutá hvězda vstoupí mezi nás a horkou hvězdu, pohlcuje ultrafialové záření a neionizovaný oblak přestává vyzařovat radiové vlny. Jak vyvinutá hvězda pokračuje v cestě po své orbitě, horká hvězda je odhalená a proces začíná znovu.

Někteří z vědců mluví o takovém vzplanutí nové supernovy, že by expandující hvězda měla být vidět i ve dne a srovnávají její jas se svitem měsíce či Slunce. Termín tohoto jevu není možné odhadnout. Nicméně se mluví o tom, že k jevu může dojít zítra stejně jako například za tisíc let, protože chování hvězdy je nevyzpytatelné a vesmír nám neumožňuje tuto událost studovat příliš často. V této souvislosti je třeba si uvědomit ještě jeden paradox. Vědci vlastně diskutují o události, ke které došlo již v hluboké minulosti. Díky tomu že ona hvězda leží ve vzdálenosti 7000 světelných let, tak její světlo které dnes pozorujeme v dalekohledech se vydalo na cestu právě před 7000 lety…
Celá událost by jistě byla zajímavým "nebeským představením" nebýt jednoho velmi znepokojujícího faktu. Každý výbuch supernovy je provázen obrovským zábleskem smrtícího gama záření šířícího se volně prostorem. Z tohoto pohledu zjistíme, že hvězda se nachází až ve velmi nepříjemně blízko.
A jak to všechno souvisí s Nostradamovským "Králem hrůzy" ?
Zkusme si udělat malý výlet do historie. Před 250 miliony let proběhla na naší planetě změna, která není dodnes uspokojivě vysvětlena. Byl to přechod mezi epochou permu a triasu. Země v době permu pokrytá vlhkými tropickými lesy kapradin a přesliček, nahosemennými lesy v pásu mírném se (základu pro vrstvy dnešního uhlí), se mění v pouštní planetu, srovnatelnou snad jen z dnešním Marsem. Odhad pak připouští, že počet živočišných druhů, který "nerozchodil" tuto změnu planety byl 90%. Ty druhy které zbyly, opouštějí svá původní prostředí, drasticky mění způsob života, nesmírně rychle se pokouší změnou stavby těla "zachránit co se dá". Jednou z teorií vysvětlujících tuto poměrně překvapivou epochu v dějinách naší planety je výbuch supernovy.
Je to samozřejmě pouze teorie, ale v roce 1972 našli pánové V.A. Hughes a D. Routledge zbytky po výbuchu supernovy, která podle jejich zjištění vybuchla na konci druhohor, před 65 miliony let, tedy v době kdy se opět "měnily kulisy" pro život na naší Zemi. Ano byl to konec epochy dinosurů. Samozřejmě vím, že v současnosti je převládající teorií pád asteroidu, ale ani teorie výbuchu supernovy nebyla zatím s definitivní platností opuštěna. Tato kosmická katastrofa se udála ve vzdálenosti asi 900 světelných let od Slunce. Ano samozřejmě je to mnohem blíže než hvězda Eta, ale je třeba si uvědomit, že množství radiace, která spolehlivě zabije každého z nás, by nebyla schopná ohřát ani hrníček vody. A už jen pouhá nepatrná část této dávky způsobuje deformace plodu, neplodnost atd.
Nechci nikoho děsit, jen bych rád upozornil na to, že i když skutečnosti, zprávy, předpovědi a informace které jsou nám nepříjemné, ignorujeme, tak ony jaksi nezmizí. Můžeme se ale těm "starým pánům" a znepokojujícím informacím pošklebovat, budeme pak určitě klidnější a dál přesvědčení (s optimismem lidstvu vlastním) o neotřesitelnosti naší skvělé civilizace.
 

Podle podkladů NASA, Hade, 9.1.2000