Uvažoval jsem kdo mi ho asi
posílá. Jestli mě chtěl překvapit, tak se mu to opravdu povedlo. Po odstranění všech zbytečných papírů a obalů se mi
naskytl zajímavý pohled.
V onom balíku mi totiž někdo poslal kosti. Nejspíš lidské, protože hned nahoře toho
nadělení se na mě šklebila lebka. Nejdřív jsem chtěl ty kosti vyhodit, ale pak mě napadlo sestavit to všechno
dohromady.
Dobrovolně přiznávám, o tom jak jsou uspořádány kosti v lidském těle mám pramalé znalosti a tak
jsem to poskládal jak se dalo.
Pak jsem šel popřát kamarádovi k narozeninám. Vrátil jsem se pozdě večer.
Doznávám, že jsem nějakou tu skleničku vypil ale…
No prostě, otevřu dveře bytu, vejdu do pokoje, chci překročit tu
kostru, když ta hromádka kostí promluvila: "Mohl bys laskavě pro mě něco udělat?"
Nevěřil jsem vlastním očím ani
uším. Kostra však s klidem pokračovala: "Ty kosti mám blbě, mohl bys je spravit?"
Klid říkal jsem si v duchu, to je
určitě z toho alkoholu. Hlavně si toho nevšímat, ráno to přejde. A odebral jsem se do postele.
Jen co jsem vyšel z
ložnice, zase po mě chtěla, abych jí dal do pořádku.
Co se dá dělat, třeba když bude správně složená tak přestane.
Rozhodl jsem se požádat o pomoc souseda, on je totiž doktor v penzi. Když jsem mu, pochopitelně nenápadně,
sdělil svou žádost, jen se usmál a řekl:"Tak kde to máte?"
Když jí skládal, ani necekla, naštěstí, za to
potom.
Jen co jsem vyprovodil doktora - vstala, začala se jaksi protahovat a chrastit.
"To je blaho,"
konstatovala, když mě uviděla ve dveřích a šla ke mě.
"Stát ani krok." Ruce jsem měl před sebou připraven se
bránit.
"No dyť jo," řekla znuděně a odchrastila na pohovku.
"Máš něco k jídlu?" zeptala se.
Tedy tak
hloupý dotaz jsem už dlouho neslyšel.
"Nemáš žaludek," namítl jsem opatrně.
Ona na to, že prý co má být, tak
jsem ji nabídl aspoň žvýkačku.
Pak jsem se jí zeptal, jak dlouho míní u mě zůstat. Pokrčila kostmi, a že to záleží jen
na mě.
"Proč na mě? Já tě tady nedržím."
"No jo, jenomže můžu já jen tak jít po ulici aniž bych budila
pozornost?"
To jsem musel uznat. "Tak kam se potřebuješ dostat?"
"Chtěla bych vidět pyramidy a mumie a
moře a …"
"Hele a kdo to bude platit, hm?"
"Hm," řekla a vyfoukla bublinu. Stejně by mě zajímalo jak je může
dělat.
Když jsem se vrátil domů, zůstal jsem paf. Ze skříní vytahovala oblečení a nechala je různě
rozházené.
"Cos to tady vyváděla?" vyjel jsem na ni. Byla zamotaná v prostěradle a tvářila se dotčeně.
"No co,
přece nebudu chodit nahá."
Jen jsem si povzdechl a začal uklízet, co taky očekávat od kostry. Rozhodl jsem se, že
ji zanesu do muzea. Donutil jsem ji poskládat se do batohu a šli jsme.
Batoh jsem nechal stát u pokladny. Řekli mi,
že správce najdu v prvním patře. Jak jsem se tak motal mezi vitrinami, vidím u jedné z nich známou postavu v
prostěradle. "Co tady děláš? Mělas´ čekat."
"Mě to nebavilo. Podívej kolega," ukázala na vitrínu.
"Když
nebudeš blbnout, třeba půjdeš za ním."
"Já nechci." "Máš smůlu."
Popadl jsem jí, přehodil přes rameno,
vykročil a vrazil do správce. Dopadlo to špatně, kostru nepotřebovali.
Doma jsem chodil po pokoji a nadával. Kostra
zarytě mlčela. Pak jsem jen mávl rukou a šel za kamarády. Když jsem se vrátil byla pryč.
Já nevím proč, snad že
jsem se cítil zodpovědný z to co udělá, vyběhl jsem na ulici, jestli ji nezahlédnu. Kdosi mě zaklepal na rameno. Už, už
jsem chtěl říct nějakou ostrou poznámku, v domnění, že je to Kostra. Naštěstí jsem pomlčel, byla to domovnice.
"Nehledáte náhodou tu osobu v tom divném hábitě?"
"Vy jste ji viděla?" Kam šla?" "Prej na nádraží. A že jsem
tak zvědavá, kdo to je?"
"Vím já…" Neotálel jsem a běžel. Stála na peroně. "Co blbneš?"
"Jedu do světa."
"Uvědomuješ si, že když z tebe někdo sundá to prostěradlo, stropí takový povyk že…" nevěděl jsem jak dál. Přijel vlak
a Kostra hodlala nastoupit. "Stůj! Nikam nepojedeš!"
Nedala si říct a tak jsme se za chvíli ocitli ve vagóně. Než
jsem se pokusil dostat ji nějak ven, vlak se rozjel.
"Tak to je konec." Povzdechl jsem si a čekal jaká kalamita přijde
teď. Objevila se v podobě průvodčího. "Jízdenky prosím." Tiše jsem zaúpěl. Kostra do mě drcla:"Na." Podala mi dva
lístky.
"Kdes´ je vzala?" "Koupila."
Když průvodčí odešel zeptal jsem se: "Proč jsi koupila dva. To mi chceš
říct, žes´věděla, že pojedu s tebou?"
"A záleží na tom?" Nemělo cenu se na něco ptát.
Vystoupili jsme v jakési
chatařské oblasti. "Co tady budeme dělat?" "Stanovat."
Bylo to jasné prostě si usmyslela, že si udělá prázdniny.
Naštval jsem se :"Jdeme domů!"
Zase jsem si ji přehodil přes rameno a vydal se k nejbližší silnici. Zastavila nám
postarší dáma. Ve Faforitu.
"Co to nesete?" ptala se zvědavě. Co teď říct? "Ale sehnal jsem pro školu novou kostru.
"Jo ták, nastupte si!"
Doufal jsem, že se Kostra bude chovat slušně, tedy spíš, že se nebude projevovat nijak.
Marně. Neujeli jsme ani pár metrů, když se ozvala.
"Máte prima auto." Ona dáma se pochopitelně domnívala, že to
mluvím já a tak řekla: "No jsou i lepší, ale nemohu si stěžovat."
Než jsem stačil cokoli říct Kostra prohlásila: "To jo,
bezvadně vám v něm chrastí."
To co následovalo bych raději nepopisoval. Dáma prudce zabrzdila a řekla jen
jediné slovo:"Ven."
Zůstali jsme zase trčet na silnici. "Já tě roztrhnu. Ty si nedáš pokoj."
"Blbě to pochopila,
bylo to míněno jako pochvala."
Dál jsme museli pěšky. Nechtěl jsem riskovat další ostudu.
Domů jsme dorazili
až za tmy. Byl jsem utahaný jako kůň. Stěží jsem se trefil do postele.
Ráno jsem dostal nápad. Kostra se nacházela
v jakémsi stavu podobném spánku. V klidu a v pohodě jsem ji rozebral, uložil do krabice a poslal na jakousi adresu z
telefonního seznamu.
Za pár dní zase zazvonil pošťák a podával mi balíček. Vrhl jsem na něj zoufalý pohled.
Byl ale menší a nechrastil. Hned v předsíni jsem ho rozbalil. Uvnitř se nacházel jen čokoládový dort. Kdo mi zase tohle
posílá, copak něco slavím?
Zamyšleně jsem vešel do pokoje a…
Okno bylo otevřené. Ona seděla v křesle a
vesele se na mě šklebil:."Ahój tak už mě tady zase máš. Jo a doufám, že ti bude chutnat."
No jo někdo má
doma pejska…………….
Katka, 7.1.2000
