Začalo léto. Vesnice po celý rok opuštěná znovu ožívá. Z měst se sem stěhují celé rodiny, toužící uprchnout z každodenního jednotvárného života. Plakáty ve městech hlásají - Příroda volá běžte, si ji poslechnout. Trápí vás něco ? Nevíte co s tím ? Snadná pomoc, na chatě či chalupě starosti se rozplynou. Módním trendem několika posledních let se stalo být vlastníkem nějakého domku blízko přírodě. Nebylo to však jednoduché, většina vesnic byla totiž v důsledku neudržování za poslední tisíciletí v hrozném stavu. A tak pracovníci speciálního oboru - vesnické architektury měli plné ruce práce. Není proto divu, že na nějaký ten domek se muselo pěkně dlouho čekat.

Tak znova. Začalo léto. Na cesty za vytouženou přírodou se vydává jen několik šťastlivců, nebo snad lépe vlastníků.

Potkali se náhodou za vesnicí u lípy. "Ahoj co tady děláš ?,"zeptal se. "No na poslední chvíli jsme dostali povolení a vlastnický list, tak jsme si to přijeli obhlídnout.", odpověděla.

"No, mě se tady líbí. Je tu moc zajímavých věcí. Sice jsme u některých zatím nepřišli na to k čemu jako měli sloužit, ale časem se na to přijde. Nevíš náhodou na co byla pec ?"

"Já nevím, nic mi to neříká, ale copak nemáte návod k použití ?", divila se.

"Nemáme, tedy měli jsme, ale někam jsme ho nejspíš založili."

"Okopíruju ti ten náš. Budete také pěstovat králíky?"

"Králíky ne, ale maminka chce kozu."

Pak tam chvíli jen tak stáli a přemýšleli co říct, aby nemuseli mlčet.

"Víš, něco bych ti prozradil, ale nesměla bys to nikomu říct", pronesl tajemně.

"Přísahám ani slovo." "Tak dobře, ale radši ti to pošeptám." Pak se k ní naklonil a cosi jí tiše povídal.

Oči se jí při tom doširoka otevřely. "Fakt ?", zeptala nevěřícně, "Vždyť naši říkali že nejsou."

"Jsou, já je viděl, tedy jen jednoho, ale bude jich určitě víc."

"A nebál ses ho?"

"Ne nevypadají nebezpečně. Chtěla bys je taky vidět?"

"No jasně, že se ptáš !"

"Tak dobře dnes večer." Rozešli se.

Večer byl příjemný. Vítr nefoukal, obloha byla jasná. Prostě počasí jako stvořené na očekávání něčeho bájeného. Tiše, aby ho nikdo neslyšel přistavil žebřík ke stěně stodoly a vylezl na střechu. Usadil se, zaklonil hlavu a pozoroval. Nad jeho hlavou se rozprostírala do nekonečna obrovská klenba posetá hvězdami. Doufal, že přiletí i tenhle večer. Je možné, že už každou chvíli.

"Si tam?", ozvalo se zezdola. "Už dávno. Polez nahoru, ale dávej pozor, ať nespadneš."

"Víš co neměj péči." Pak tam seděli vedle sebe a sledovali nebe.

"Seš si jistý, že to byl opravdu on?"

"Jo." "A vypadá jak na tom obrázku, víš na tom co jsem ti ukazovala ve škole."

"Jo." "Já se bojím."

"Když se bojíš, tak co si sem chodila." "Chci ho taky vidět." "Tak se neboj a buď tiše nebo nepřiletí."

"Hm."

A mlčeli. Čas běžel a oni začínali být netrpěliví. Připadali si, že čekají na něco co není, nebylo a nebude. Že čekají na přelud. Bylo to dlouhé jako věčnost. Lidé už nevěřili, že jsou, byli pro ně jen ve vyprávěních.

Důkazy, že byli buď zmizely nějakým nedopatřením, nebo byly ukradeny. Zůstávaly opravdu jen jejich stíny z pověstí. A oni jsou možná první po dlouhé, tak dlouhé době, co je mohou zase uvidět.

Možná, že bude jen jeden, možná…. "Neslyšelas ?" "Co?" "Zdálo se mi, že něco slyším."

"Pst, podívej.", ukázala k obzoru. Ruka ji pak vzápětí poklesla okouzlením. Pohledem hltali dva letící stíny. Blížily se k nim.

Nebyli schopni se pohnout. Tiše skoro neslyšně propluli vzduchem kolem nich.

"To je neuvěřitelné ", zašeptala tiše.

Hádejte co asi viděli ?

Kateřina, 11.8.1999