Imbolc
(čti „imolk)Rituály a tradice, které si v průběhu stovek a tisíců let člověk vytvořil, mu slouží k tomu, aby si uvědomil svoji kontinuitu a místo ve řádu světa. Bez tohoto uvědomění nastává bezútěšný pocit odcizení a nenalezení smyslu života.
Je proto přirozené, hledáme-li instinktivně kořeny svých vlastních tradic a snažíme se je oživit. Mnozí cítíme, že jde z velké části o tradice původně keltské, přestože všechny zmínky o našem keltském původu byly v různých dobách a z různých důvodů potlačovány a mýceny. Ať již Germány, kteří na přelomu letopočtu zničily království keltských Bójů v Čechách, nebo po staletí trvající důsledná likvidace všeho "pohanského" křesťanským klérem, či nakonec i překrucování dějin komunistickým režimem. Ten nám za bratry přisoudil národy žijící na východě. Nikomu se ale nikdy nepodařilo zcela zlomit ohromnou moc keltské tradice v Čechách.
To, že si o Vánocích zdobíme obydlí větvičkami borovice, jmelí a cesmíny (jako staří Keltové o zimním slunovratu), že zapalujeme svíčky o Hromnicích, pálíme "čarodějnice" v předvečer 1.května, nebo ctíme "Dušičky" jako památku zesnulých, to všechno jsou původní keltské zvyky, které přežily v našich srdcích přes dva tisíce let. A je jich mnohem víc.
Den 1. února byl v celém keltském světě znám jako důležitý svátek roku - Imbolc, v Irsku nazývaný Oimealg, později přešel i do křesťanské tradice jako Hromnice. Imbolc byl především slavností keltské bohyně Brighid, dcery Dagdovy. Venkovský lid oslavoval konec zimy spojený s počínající laktací ovcí, zažíhaly se ochranné ohně.
Obrázek přibližuje "kříže Brighid" na pozadí Stonehenge.
Brighid
byla jednou ze tří podob trojjediné bohyně. V zimě vystupovala v podobě
"stařeny" (cailleach), obávané bohyně spojované se smrtí. O Imbolcu přichází
proměněna v pannu a čistou bohyni, symbolizující příchod jara a
znovuzrození. Brighid je bohyní inspirace a učení, patronkou kovářů,
léčitelkou a zastánkyní opuštěných. Jako taková byla všude bohyní velmi
oblíbenou na řadě míst po celé Evropě je jí zasvěceno mnoho studní a
léčivých pramenů. Její oblíbenost nezmizela ani po příchodu křesťanství,
proto se mezi svatými objevila v podobě sv. Brighid z Kildare. Podle starých
legend chodí tato bohyně dosud po světě (jako sv.Brighid) neboť mezi její
nesčetné umění patří též schopnost udržovat věčný oheň keltské tradice.
Proto někteří slaví Imbolc také jako svátek Bohyně keltského ohně. Jejím
znakem je ochranný uzel vázaný ze slámy a připevněný nad vchod domu jako
ochranné znamení. Ze stébel obilí se také vyráběly malé panenky, které pak
dívky oblékly do šatů a nosily je od domu k domu. Každá domácnost dávala
této symbolické nevěstě malý dárek.
Součástí oslav tohoto svátku bylo také zapalování malých ohníčků před vchodem do domu. Věřilo se, že mají symbolickou moc chránit dům před kroupami a úderem blesku. V tento den se také zhášely všechny ohně v kovárnách. Po vyčištění ohniště je znovu směly zapálit jen mladé dívky-panny, symbolizující bohyni Brighid.
V předvečer svátku Imbolc se obvykle konala bohatá hostina na níž nechybělo pečivo ozdobené symboly. Nesmělo se také zapomenout nechat něco z jídla jako oběť bohům. V období tohoto svátku bývalo také zvykem slavnostně vykonat první jarní orbu. Pluhy se ozdobily barvenými pentlemi, polévaly (křtily) se pálenkou a byly doprovázeny mladými dívkami. Do brázd se pak vkládaly symbolické oběti bohům - kousky chleba a sýra.
Různých tradic a krajových zvyklostí je mnohem více, než bylo možno uvést v tomto stručném výčtu. I tak lze však vystopovat starobylý původ mnoha tradic, na které tak často bohužel rádi zapomínáme, a mnozí je možná řadí k "hloupým pověrám".
Vězte však, že i Vy právě teď na začátku února vkládáte do brázdy svého života nové své cíle a sny pro tento rok, abyste o ně mohli nadále pečovat…
Podle Vladimíra Šišky
Agrimonrix,2003
