V noci z 30.4. na 1.5. se stává naše území formálně opět členem velkého uskupení národů, které v té či oné podobě existuje na starém kontinentě již od nepaměti. Vzpomeňme při této příležitosti, že jsme byli významnou součástí podobného společenstva již před dvěma a půl tisíci lety - Boiohemem v rámci velké keltské Evropy. Oslava nového návratu tedy může pro některé být i rituálem jistého znovusjednocení s někdejším společným prostorem, a to více než sjednocením politickým zejména sjednocením duchovním. Výsledky nového vědního oboru, srovnávací mytologie, docházejí k překvapivým závěrům. Většina mytologií je propojena- jednotlivé mýty se buď doplňují, nebo jsou v podstatě totožné - a to i v případě, že se jednotlivá etnika nemohla setkat ani v prostru, ani v čase. Mluvíme tady o základní jednotě náboženských fenomenů. Myslím, že skutečné věřící to však nepřekvapí.
Co se ale v magické předmájové noci na území staré keltské Evropy před dvěma a půl tisíci lety dělo? Co znamenaly ty velké ohně, které dnes o čarodějnicích zažíháme, aniž víme proč?
"Všechny ohně v domech byly nejprve uhašeny a potom znovu zažehnuty - od ohně, který v noci zapálili druidové, což symbolizovalo nový začátek. Vstupem do světla začíná i nový počátek v okamžiku smrti. Tento svátek představoval odlesk zásvětí....
Nové zažehnutí všech ohňů bylo chápáno archetypálně zcela hluboce jako potvrzení života, jako neustálé, každoroční znovuobrozování. V pozemském světě je člověk vystaven proměnám času, které lze poznat v rytmech a vlnách, my je nazýváme čas. Aby se uctil čas, aby si ho lidé uvědomili, k tomu bylo zapotřebí svátků, a svátky se opakovaly. Avšak pravidelně se opakující svátek přinášel rovněž tajnou informaci: za tímto cyklem, za časovým, se nalézá nečasové, jedinečné, které se neopakuje: bezčasovost, věčný okamžik- na toto upozorňoval svátek ty, kdo měli oči k vidění; ostatní zakoušeli poznávání časové změny, život v čase...
Oheň jako světlo znamená očištění od nemoci - neboť v čistém světelném těle neexistuje žádné tělo, tady ani žádná tělesná nemoc-a zahání zlé duše zemřelých lidí- zemřelí, kteří se ani po smrti nezbavili své nemoci, své víry, že neexistuje nic než hmota, ti žijí v temných krajinách, neboť trudnomyslnosti se daří v zasmušilé atmosféře, a světlo, totiž láska a poznání, je děsí. Křesťané tento zvyk převzali; při velikonočním obřadu se vykřesává z kamene oheň, když předtím byla zhasnuta všechna světla. Od tohoto nového světla a ohně se rozsvěcují velikonoční svíce, a ty si věřící odnášejí domů - ale smysl tohoto konání byl zapomenut, zůstala jen tradice, které už nikdo nerozumí...
Světlo je atributem nejvyššího boha. Ve skutečnosti jde o duchovní světlo, světlo zásvětí, které je jen analogií slunečního světla. Člověk se chce instinktivně spojit s nejvyšším bohem, k němuž ho podvědomě přitahuje hluboká, nepopsatelná touha; proto je jeho malý svět osvětlován sluncem, symbolem světelné povahy tohoto nejvyššího boha..."
(úryvek z knihy Holgera Kalweita Keltská kniha mrtvých)