Na začátek tohoto příběhu, bych rád zmínil několik věcí. Je mi samozřejmě jasné, jak moje vyprávění musí působit na lidi, kteří nic podobného nezažili. Jsou chvíle, kdy upřímně těmto lidem závidím, protože nikdy nezažijí totální zpochybnění jejich bezpečného, materiálního světa ohraničeného jen tím, na co lze sáhnout, co lze koupit, sníst a vypít, světa kde virtuální a paralelní světy, minulost a budocnost jsou bezpečně uzamknuty v jejich televizi, či hard disku jejich počítače. Chápu, že pro tyto lidi budu naprostý cvok, který jakousi podivnou náhodou pobíhá mezi nimi.

Zároveň chci tohle vyprávění věnovat Jolle, prvnímu člověku, se kterým jsem byl schopen o těchto věcech otevřeně mluvit. Ona mě vlastně přivedla na myšlenku tyto podivné příhody vystrčit na Inet pro všechny, kteří mají podobné zážitky a nechtějí o nich mluvit z prostého důvodu - nechtějí být za cvoky.

Dalším důvodem tohoto vyprávění jsou ony půvabné okamžiky, když člověk, s kterým jsem až do té chvíle ?normálně? komunikoval, se dozví, že se věnuji astrologii a magii. Po podivných neurčitých úsměvech (úšklebcích?...) většinou padnou otázky ?proč? a ?jak jsi se k tomu dostal, proboha?.

Odpovědí mohou být mé níže popsané zážitky.

Řekl bych že logickým začátkem všeho bude patrně onemocnění meningitidou v dětství. Během tohoto onemocnění jsem měl prožitek blízkosti smrti. Prožil jsem zkrátka klinickou smrt - byla to klasika tak jak popisují i jiní - já neletěl tunelem vypadalo to spíše jako kdybych pomalu stoupal do kupole chrámu sv. Petra v Římě, u mě ale bylo všechno sněhobílé. Slyšel jsem hlasy, které mě volaly, viděl obrovské množství sněhobílých bytostí nad sebou, stoupal vzhůru ke světlu.

Při první návštěvě u tohoto doktora jsem už byl tak zdecimovaný, že jsem bez zábran vyprávěl celou story, i s tím, že budu v nejhorším případě prohlášen za úředního cvoka. Jeho přístup mě ale příjemně překvapil. Nejenže projevil až netypický zájem, ale na první pohled bylo jasné, že ho celá věc nijak nešokuje, navrhl mi léčbu hypnózou a zadarmo, čímž šokoval mě.

První sezení byla ob den, toto období trvalo tři neděle a po celou tu dobu jsem byl na neschopence. Doktor mě sice upozorňoval na možné přechodné zhoršení situace, ale první týden byl naprosto šílený. Mezi jednotlivými sezeními jsem byl tak pomordovaný, že jsem prakticky nepřetržitě spal. Dny splývaly v jedinou noční můru. Bylo to jako by mě někdo přemístil do filmu "Noční můra v Elm Street" (jedna, dvě, Fredie jde...). Realita vzala totálně za své, v té době jsem zcela jasně pochopil (a jsem o tom přesvědčen dodnes), že tzv. realita a materiálno jsou jen jedna z masek našeho, jinak docela zajímavého světa. Pochopil jsem, že kauzalita a lineární čas jsou pouhopouhý lidský výmysl a skutečnost vnímáme tak jak ji vnímáme jen proto, že se to učíme odmala (mimochodem se spoustou dalších blbostí). Přesto všechno mě po prvním týdnu zmizely boule na zápěstí, do ruky se vrátil cit a bolest se ozývala pouze občas.

Struktura jednotlivých sezení byla následující. Tématem byly vždy zážitky ze snů, na které jsme se při hypnóze snažili navázat. To samozřejmě vyvolávalo v dalších snech odezvu na hypnózu a tak stále dál jsme se dostávali kupředu. Byly to neuvěřitelné zážitky. Pokusím se Ti jednotlivé vize vyprávět, ale zabrusluji na tenký vypravěčský led, vesměs jsou to věci velmi špatně reprodukovatelné ale budu se snažit...

Musím říci že, díry v příbězích byly nesmírně mučivé, ale sezení od sezení jsme skládali střípek po střípku.

Po určité době se v mých vizích začal objevovat nový prvek. Scény přestávaly být vypjatě dramatické, častěji se objevovaly obrazy všedního života na tom místě. Mé pocity z toho byly poněkud zmatené, chvílemi mi dokonce vize připadaly až idylické. Z té doby mám v jednu krásnou vizi, která úžasně pomáhala a kterou si ještě dnes rád navozuji. Je krásný teplý večer, slunce právě zapadlo na obloze vyskakují první hvězdy. Je absolutní ticho, úplné bezvětří. Ležím na znak ve voděa pomalu splývám s mírným proudem řeky. Voda je vlahá, byl horký den. Nad hladinou se tiše sklánějí větve vrb, nad kterými spíše tuším první netopýry vyletující z úkrytů s nastupující tmou...Cítím absolutní klid.

Další podivná věc byla jedna zvláštní postava, která se tam objevovala velmi často.

Byl to muž v dlouhém splývavém obleku a dlouhém plášti s kapucí, opásaný koženým opaskem na kterém visel dlouhý meč v pochvě. Byl velmi neurčitého vzhledu a věku, stále vypadal odtažitě a zamyšleně a vždy postával jakoby mimo děj. Působil velmi studeně. Jednou jsem ho ale přistihl mezi tlupou dětí, hrál si s nimi a potom se posadil mezi ně do trávy a vyprávěl jim podivné příběhy. Začali jsme mu říkat čaroděj - vypadal tak.

S čarodějem to nebylo tak jednoduché, posupně totiž začal, nejprve velmi nenápadně, ovlivňovat můj způsob uvažování, můj pohled na celé to zázrcadlí, i moje emoce. Tohle ovlivňování, nebylo ve formě dialogu, rozhovoru s ním, nebo něčeho podobného. Prostě byl to jen pocit, tušení, že se dívám jeho očima. Vznikaly z toho zajímavě schizoidní stavy. Vybavuji si například příhodu, která, ač velmi morbidní mě naplnila pocitem klidu.

Sestupuji úzkou lesní cestou, spolu s dalšími lidmi, tvořícími celý průvod, z kopce. Cesta se vine stále dolů, je lemována tlustými kmeny prastarých stromů. Je časné jaro, barvy jsou ostře zelené, sluníčko prosvěcuje větvemi věkovitého lesa, pokrytými rozvíjejícími se listy.

Vpředu kráčí trubači, v pravidelných intervalech vyluzující na své vzhůru vztyčené esovitě prohnuté trouby, lehce denervující zvuky, které dodávají celému výjevu slavnostně tragický ráz. Zprvu poměrně strmě klesající cesta se postupně narovnává, pomalu se blížíme k úpatí. Les zřídl a najednou se stromy rozestupují a tvoří palouk. Zem je pokryta řídkou světle zelenou travou, písečnými oblázky, vzduch ostře vlhce voní. Na palouku přede mnou se rozkládá tůně, nebo spíše prameniště z kterého na jedné straně odtéká potůček, klikatící se dál do lesa močálovitou půdou. Teď zblízka je vidět, že v tůni převládá hned pod hladinou rašelinovité, bahnité dno. Průvod pomalu obstupuje tůni, trubači, zesilují své snažení. Až k samotnému kraji tůně opatrně sestupují dva muži, oblečení v sněhobílém. Cítím jejich pohled na sobě. Kývám hlavou na souhlas, a jeden z nich dá znamení rukou směrem k davu. Lidé zaplňující břeh se rozestupují, vytvoří uličku, kterou k vodě procházejí tři osoby. Jsou to dvě dívky oblečené v bílém, které mezi sebou vedou, každá za jednu ruku, mladého muže. Muž je krátce ostříhán, oblečen v koženou kazajku s krátkými rukávy, na krku má navlečenou oprátku spletenou z kožených řemínků. V obličeji má rozostřený nic nechápající úsměv. Mezi tím se muž u tůně shýbá a nabírá do zlatého poháru vodu z tůně. Dívky přivedly svého zajatce na břeh tůně, kde si ho přebírají oba kněží (začínám v této chvíli výjev detailně chápat). Muž s pohárem mu nejprve dává napít, a pak pohár vhazuje do tůně. Potom ho jeden chytá za ramena, druhý za volný konec oprátky. V okamžiku kdy prudkým trhnutím utáhl oprátku a nebožákovy ruce prudce vystřelily ke krku, druhý do něho prudce strčil a srazil ho do bahnité tůně. Pomalu centimetr za centimetrem klesá muž do bahna tůně. Bezedné bahno ho pohlcuje poměrně potichu, díky utažené smyčce nemůže křičet, vydává jen tiché chroptění, ruce drásají jeho krk do krve. V okamžiku, kdy z vody kouká už jen hlava, přestává bojovat a jeho tvář dostává klidný, smířený výraz. Za chvíli je po všem. Jsem spokojený, každoroční obřad proběhl důstojně a úspěšně, mám radost z krásného dne, tváře kolem mne ztrácejí slavnostní výraz, všichni jsou spokojeni z hladce přijaté oběti. Zažívám krásný pocit sounáležitosti s těmi všemi lidmi kolem, cítím klid a mír.

Zhruba v té době, bylo to v létě, jsem se jednou vracel z Berounska. V okamžiku kdy jsem přejížděl Zbraslavský most jsem zdvihl hlavu a .... Bylo to jako by mě někdo vzal klackem přes hlavu. Okamžitě jsem ten pohled poznal. Byl to kopec z mých vizí. Naprosto neschopen ničeho jiného, jsem dojel do Břežanského údolí, auto nechal stát na parkovišti a začal jsem šplhat nahoru. Nevím jestli jsi o tom místě někdy slyšel. Jmenuje se Závist a kdysi tam bylo keltské hradiště. To jsem samozřejmě věděl už předtím, ale v životě jsem tam nebyl. Když jsem se dostal nahoru bylo to naprosto fantaskní. Viděl jsem zbytky valů, které já znal jako hrdé hradby s příkopy, našel jsem velmi snadno zbytky hlavní brány, nyní dva esovité kopečky. Věděl jsem naprosto přesně kudy jít, váhal jsem jen chvílemi, protože dnes je všechno zarostlé stromy. Moje pocity se absolutně nedají popsat, nevím co k tomu říct. Došel jsem až na plošinu kde dříve stával oltář a malá dřevěná svatyně, nyní byla plošina rozrytá archeology a za ní nebyla pevnost, ale hradba stromů. Bylo dílem deseti minut najít to místo kde mé vize začaly. Bylo to šílené - našel jsem místo kde jsem zemřel ! V tu chvíli jsem pocítil obrovskou úlevu a klid. Potom jsem snadno našel místo odkud jsem se dívával ze skály na řeku, ještě dnes je to fantastický výhled.

Když jsem se vrátil domů začal jsem číst všechny dostupné věci o hradišti. Tím že je známá doba jeho zničení, bylo už snadné celou story datovat. Hradiště bylo vypáleno pár let či desetiletí před zlomem letopočtu, při invazi germánských kmenů do naší země.

V jednu dobu byly mé sny i regresní vize obohaceny ještě o jednu výraznou postavu. Dá se říci, že do jisté míry byla tato postava svým významem a místem, které zaujímala v mých vizích podobně svérázně životná jako čaroděj.

Byla to žena, dívka, už teď, když se pokouším popsat její identitu špatně nacházím slova. Poměrně přesně si pamatuji její příchod. Procházel jsem se na břehu řeky, tam kde skály sestupovaly téměř až k vodě a zanechávaly na břehu jen dvou až třímetrový travnatý pruh podél řeky. Vystoupila ze stínu vrb, a směřovala přímo ke mně. Pár metrů ode mě se rozběhla a skočila mi do náručí. Věděl jsem, že ji důvěrně znám, věděl jsem, že ke mně patří jako nic jiného v tomto světě. Díval jsem se jí zblízka do tváře, do očí - do nejpodivnějších očí jaké jsem kdy viděl - hrály snad všemi barvami. Nebyla podobná nikomu koho jsem znal.

Jestliže jsi se prokousal mým vyprávěním až sem a neklepeš si na čelo, jsi náš člověk. Pokud máš vlastní zážitky tohoto typu, napiš : rádi to zveřejníme na těchto stránkách. A pokud se ti cokoliv nezdá napiš taky, rád si o jakémkoliv názoru promluvím.

Astrolog - hade, 26.11.1998

Zpět na ASTROLOG PAGE