[ Nahoru ]


Jaro je tady :-)

Vítám vás v novém týdnu. Dnes budeme opět pokračovat v seriálu o roce 2012.

"Na výtvarné škole se člověk dozví, že slavní staří mistři, třeba Rembrandt a Caravaggio a van Eyck, jen obkreslovali. Kreslili právě tak, jak to Tabi učitelka zakazuje. Hans Holbein, Diego Velázquez, všichni seděli v sametovém stanu, v kalném šeru, a črtali vnější svět, který dovnitř prosvítal nevelkou čočkou. Anebo se odrážel v zakřiveném zrcadle. Anebo se, jako u dírkové kamery, prostě jen promítal do jejich ztemnělého pokojíčku otvůrkem. Promítali vnější svět na obrazovku svých pláten. Canaletto, Gainsborough, Vermeer, drželi se tam ve tmě hodiny, dny, obkreslovali budovu nebo nahou modelku v jasném světle venku.
Někdy dokonce nanášeli i barvy rovnou na ty promítané barvy, napodobovali lesk látky, který dopadal v promítaných záhybech.
Malovali přesný portrét jediného odpoledne."

Palahniuk Chuck, Deník

Náhodná ukázka od mojí maličkosti do nového týdne...

Rok 2012

Předešlé části najdete zde:
http://eldar.cz/hade/archiv2010/4_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/5_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/6_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/7_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/10_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/11_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/12_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/13_tyden.htm 

Minulý týden jsme dospěli k názoru, že katastrofy, které se odehrály v minulosti, jsou reálné, a že s největší pravděpodobností ničily více méně periodicky dávné kvetoucí civilizace. Můžeme brát i za fakt následující tvrzení. Starověké civilizace naší epochy jsou vybudované na troskách  civilizací mnohem starších. Znalosti civilizací starověku byly získány jakoby skokem a docházelo spíše k jejich postupnému ztrácení než rozvoji.
Jako jednu z možných příčin těchto procesů jsme si vytipovali pravidelné změny v geomagnetickém poli spojené s pohybem zemských ker, záplavami a podobnými efekty.
Do jaké míry je tento předpoklad reálný?
Budete se divit, ale do míry velmi velké. Vnímáme naší planetu a její magnetické pole, které nás chrání před nebezpečným pronikavým kosmickým a slunečním zářením, jako cosi konstantního a neměnného. Leč není tomu tak... O tom se lidé mohli přesvědčit již před delší dobou.
Již po prvních jaderných výbuších ve velké výšce (tři americké jaderné, patrně vodíkové bomby, vypuštěné v rámci projektu Argus, velkorážové sovětské bomby v říjnu 1961) bylo zřejmé, že kromě rozptýlení značného množství lithia ve stratosféře dochází i k výrazným poruchám magnetického pole, hlásícím se polárními zářemi, poruchami rozhlasového příjmu atd. Mnozí vědci varovali před dalšími pokusy tohoto druhu jako nebezpečnými a co do výsledků nepředvídatelnými. Proti generálům se ovšem ani tentokráte neprosadili. Američtí odborníci se shodli na nezbytnosti dalšího pokusu, jenž by měl prokázat nebo vyloučit možnost ovlivnění, resp. úplného vyřazení několika pásů americké radarové obrany umělými polárními zářemi, vzniklými vysokými výbuchy jaderných náloží.
Pokus byl pečlivě připraven a již 29. července 1961 byla v jeho rámci vypuštěna umělá družice Injun I (doba oběhu 104 minuty, vzdálenost oběžné dráhy od Země 890-1010 km), konstruovaná k měření intenzity záření v oblasti vnitřního van Allenova pásu. Fungovala uspokojivě a hlásila na Zem hodnoty mezi 700 - 1200 elektronů a protonů za sekundu.
Teprve za rok, 9. července 1962, se po několika nezdarech Američanům podařilo uskutečnit stratosférický výbuch větší atomové bomby ve výšce 320 km poblíže Johnstonova ostrova asi 1200 km od Honolulu.
V okamžiku exploze byl Injun 886 km vysoko, minul místo exploze a blížil se nad Tichým oceánem břehům Kanady. Za 45 minut míjel Jižní Rhodesii - a již začalo překvapení: počet registrovaných a hlášených částic se zvýšil za tuto krátkou dobu desateronásobně a dosahoval 11 000 částic cm2 s-1. Hodinu po explozi přibylo v geomagnetickém poli Země l O24 elektronů. Dokonce i v blízkosti Země, kde byla dříve registrována průměrně jedna částice záření za vteřinu, hlásil Injun kolem stovky částic s energií, schopnou prorazit i olověné kryty jeho přístrojů. Země byla až do výšky 600 km obklopena pásem intenzivního záření, jež mj. dokázalo těžce poškodit i pancířem chráněnou přístrojovou komoru satelitu Ariel již za 20 vteřin po explozi, ačkoli se tato britsko-americká družice vznášela v okamžiku výbuchu 7400 km vysoko a byla tedy od exploze vzdálena více než 7000 km.
Poruchy magnetického pole se lavinovitě zvětšovaly, nastala jakási jeho pulsace, výkyvy intenzity v intervalech asi osmi minut.
Závěrem bylo konstatováno, že elektrony dodané do geomagnetického pole Země vytvořily dvacet minut trvající pás aktivity záření kolem naší planety s maximy podél 20° severní i jižní šířky. Elektrony vnikly až 30 000 km hluboko do magnetosféry, dosáhly tedy a překročily i druhý, zevní van Allenův pás. Záření pokleslo k normálu teprve za tři dny po pokusu.
Výsledky řádově překročily očekávání. Kromě zničení obou jmenovaných družic, k experimentu záměrně použitých a chráněných (Ariel se odmlčel čtyři dny po explozi, Injun I byl těžce poškozen a jeho údaje se staly nespolehlivými), doplatily na výbuch naprosto neplánovaně i dvě nevinné navigační družice Transit 4b a Traac, jemuž olověná ochrana počítače prodloužila "život" toliko o měsíc. Vážně poškozeny byly i sluneční články komunikačního satelitu Telstar, vrcholu tehdejší spojovací a kosmické techniky, a - ač se o tom nepsalo - zaniklo i několik tajných zpravodajských družic USA.
Magnetické pole, obklopující naši Zemi, chrání mj. všechno živé na jejím povrchu před účinky pronikavého kosmického záření, jehož podstatnou část odchyluje a nutí vytvořit v uctivé vzdálenosti 1000-50 000 km již zmíněné radiační van Allenovy pásy, ohrožující sice do jisté míry kosmonauty (Discoverer XVII se vrátil na Zemi značně radioaktivní), avšak pro "přízemní" život nekosmonautického zbytku lidstva neškodné; naopak obyvatelům poblíže severního magnetického pólu a při značné aktivitě Slunce dokonce i daleko jižněji poskytují pohled na polární záře.
Van Allenovy vnitřní pásy objevil zcela neočekávaně Explorer I, startující 1. února 1958 s úkolem registrovat intenzitu záření všeho druhu. Občasné selhávání počítače vysvětlil správně tým fyziků iowské univerzity, vedený J. A. van Allenem, jako přetížení počítače, schopného registrovat a oznamovat jen postupně dopadající částice, a v určitých úsecích své oběžné dráhy ve výšce od 348 km do 1170 km nad povrchem Země vystaveného příslušným dávkám. Domněnku potvrdili sovětští vědci. Později byl pomocí vesmírné sondy Pioneer III zjištěn další, tzv. zevní van Allenův pás, vzdálený asi 25000 až 50 000 km od středu Země, popsaný ovšem už dříve Vernovem a jeho týmem v SSSR.
Magnetometrické analýzy vzorků hornin, vyňaté z hloubky až 6000 metrů, dokázaly, že za posledních 75 miliónů let (starší vyvřelé horniny, trvale zachovávající po ztuhnutí původní orientaci magnetického pole, nebyly dosud zjištěny) se naše Země "přepólovala" výměnou magnetických pólů celkem 171krát. Přibližně v dnešní poloze setrvávalo magnetické pole průměrně 420 000 let, v opačném směru působilo vždy asi 480 000 let. K poslednímu "otočení" došlo však již před 700 000 lety; takové opoždění bylo zjištěno za zmíněné období 76 milónů let teprve patnáckrát.
V současné době zkrátka a dobře k změně polarity zemského magnetu směřujeme. Je to fakt, s kterým nemusíme souhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je všechno, co proti tomu můžeme dělat.
Již v roce 2004 (zase v ten rok) vydala NASA zprávu, podle které magnetické pole Země jen během 20. století zesláblo o 10 až 15%. Upozorňovalo se také na „cestující” severní magnetický pól, protože jen během 20. století se odstěhoval od své původní pozice o 1100 km. To už byla první silnější indicie, že bychom měli více upřít zrak na děje kolem jeho nestability. 
Na konci roku 2008 vědci NASA upozornili na velkou, i když jen přechodnou, poruchu geomagnetického pole. Objevila se v něm zatím největší díra, již kdy vědci zaznamenali. „Díra rostla docela rychle,” řekl tehdy Marit Oieroset z Kalifornské univerzity. Naštěstí šlo jen o přechodný problém, takže díra se, jak dále sám Oieroset uvádí, asi po hodině znovu zacelila.
Došlo k výraznějšímu urychlení posunu severního magnetického pólu. Podle posledních měření se posouvá již rychlostí 64 km/rok, stěhuje se pomalu z Kanady nad Sibiř a přitom neustále slábne. Dokonce si toho všiml i mainstream: Severní magnetický pól se posouvá rychlostí 64 km za rok.
Oficiální věda ovšem v žádném případě nepředpokládá možnou změnu polarity v současné době. Podle oficiálních teorií magnetické pole před samotným přehozením pólů několik set let pozvolna a „nevinně” slábne, z čehož vyplývá, že podle těchto teorií by se intenzita geomagnetického pole měla „vynulovat” přibližně za 1000 let.
Nicméně Patrick Geryl (www.howtosurvive2012.com) píše: „Dnešní geologové a astronomové vědí jen málo o mechanismu, které vytváří magnetické pole Země. Můžeme se tedy blížit k našemu konci bez jediného potvrzení z oficiálních zdrojů.” Inu to je vcelku možné, že?
Podle Patricka Geryla na Slunci při maximu aktivity v roce 2012 dojde k radikálním změnám v polaritě jeho magnetického pole, k nimž údajně dochází jednou za asi 12 000 let. Následně se uvolní velké množství hmoty, která naplno zasáhne Zemi a způsobí na ní razantní změny – mimo jiné i zhroucení našeho magnetického pole a převrácení pólů. V důsledku toho by mohlo dojít k přepólování mnohem rychleji – možná ze dne na den.
To, že by teoreticky takový scénář mohl proběhnout, jsme si ukázali výše, na příkladu výbuchů jaderných náloží.
Následky těchto dramatických změn by pak byly katastrofální.
Podle vědců má geomagnetické pole svůj původ v zemském jádru, které se nachází uprostřed Země v hloubce 3 000 až 5 000 km. A to jádro má možná také problém...
Jádro se dělí na vnější, složené z tekutého železa, niklu a křemičitanů, a na vnitřní, které tvoří pevné železo a nikl. Zejména ve vnitřním jádru jsou přitom nepředstavitelné podmínky – teplota se zde pohybuje až kolem 6 000°C, tlak je 1 400 000 krát větší, než na jaký jsme zvyklí na povrchu Země, a je velmi husté. Probíhá zde také spousta procesů, díky nimž se Země může chlubit vlastní gravitací, potažmo magnetickým polem, které patrně vzniká následkem tření mezi vnitřním a vnějším jádrem. Vnitřní jádro totiž podle aktuálních studií rotuje o 1 až 3° za rok rychleji než zbytek planety (tím dochází k zmíněnému rozporu). Za posledních 100 let se tak pootočilo o čtvrt otáčky Země navíc. Vědci vesměs věří, že právě vinou tohoto rozporu v rotaci dochází ke vzniku a udržování magnetického pole. Z toho bychom mohli vyvodit, že pokud by se objevily nějaké problémy v zemském jádru, brzy by se pravděpodobně promítly i v samotném geomagnetickém poli. Je to pochopitelné – začne-li se chovat jádro jinak oproti normálu, změny se objeví i tam, kde má jádro řídící postavení.
Nicméně, skutečností je, že vědci k zemskému jádru prakticky nemají přístup. Dokopat se k jádru prostě není jednoduché jako třeba vyletět do vzduchu. K nějakým závěrům o jeho rotaci se mohou dobrat jen na základě pohybu zemětřesných vln a v mnohém je ještě spousta neprobádaných otazníků. Není ani jisté, zda je rychlejší pohyb jádra vůči Zemi zcela normální anebo jde o abnormalitu, které by měla být věnována pozornost.
Pokud by bylo pravdou, že vědcům o zrychlení jádra opravdu něco podstatného uniká a jeho posun normální není, nemuselo by trvat dlouho a mohli bychom se začít potýkat s následky. Abnormalita v jádru by pravděpodobně přispěla k destabilizaci magnetického pole a k přepólování. Ostatně - že by problémy s zemským jádrem měly za následek dalekosáhlé globální následky, jsme už mohli vidět i v různých katastrofických filmech. Nebylo by to ale jen přepólování, které by posun jádra mohl způsobit. Jádro jako „středisko”, kam směřuje většina sil, také je příčinou různých seismologických procesů v Zemi. Pohybuje-li se jádro rychleji než je běžné, dochází tam hluboko v Zemi k rozporu – a vzniká zde tlak, který se musí uvolnit. A tento tlak v Zemi se zpravidla nemůže uvolnit jinak nežli zemětřesením. Čím větší rozpor se v Zemi objeví, tím častější a silnější zemětřesení bychom mohli čekat na povrchu Země.
Následky si můžeme snadno představit, ale o tom zase příště....

Práce je lidstvu vrozena nebo vnucena?
Jan Kadubec

Správně pravicově založený člověk opovrhuje prací, a to jak prací tělesnou, tak prací duševní. V tomto případě jsem i já pravicově založený člověk.

Už v Bibli, a to hned na začátku, je psáno, že práce je prokletím a trestem. Adam byl vyhnán z Ráje a musel začít pracovat, živit se rukama, což v Ráji nemusel, byl to jasný trest, bylo to potrestání za neposlušnost. Ovšem zavinila to Eva, nebýt jí, byli bychom pořád v Ráji. Holt ty ženské! >>>>

ZELENÉ ALPY MÍSTO VĚČNÉHO SNĚHU

Objev stromů pod ledem v Alpách podkopává teorii klimatických změn.

Ledovce jsou považovány za hlavní ukazatele a důkazy globálního oteplování. Ledovec na Kilimandžáru prý taje, antarktické ledovce se hroutí a odplouvají do teplých oblastí… Navzdory vnucovanému názoru existují důkazy potvrzující pravý opak. Aktuálně prezentované tání ledovců nebylo v minulosti ničím výjimečným. Za posledních10 000 let byly více než jednou zelené i Alpy. >>>>.

A jak tento týden ?

 

Astrologický diagram

Diagram ukazuje situaci ve středu 31.3.2010
Jak vypadají jednotlivé aspekty ?

Pokud čtete tyto stránky pravidelně jistě víte, že poloha posledních tří planet je vždy dlouhodobá a symbolizuje směr kterým se doba ubírá z dlouhodobého hlediska.

Tento týden bude síla planet vyrovnaná. Saturn bude dále velmi silně destabilizovat naši přítomnost na globální úrovni. Myslím, že se ještě dočkáme značných otřesů ekonomických, společenských i přírodních, špatné postavení Saturnu nás bude dál provázet jarem. Pozor na úplněk 30.3.

Mějte se hezky...

Hade, 28.3.2010