[ Nahoru ]

Brána...

Vítám vás v novém týdnu. K minulému týdnu snad jediné. Jupííí, je jaro!! Sice jsme s Polly oba nemocní a sotva lezem, přesto máme z jara radost, že? :-)
Dnes budeme pokračovat v seriálu o roce 2012 další částí.

„...moderní dobu, jíž dominuje technika, charakterizuje právě ten fakt, že rozum, ve smyslu kontemplativního sebeodhalujícího chápání, jaké nám původně bylo dáno, je ztracen a nahrazen odtažitou technikou, která se aktivně předem omezuje na abstraktní matematickou teorii a fyzickou replikaci."
Hannah Arendtová

Náhodná ukázka od mojí maličkosti do nového týdne...

Rok 2012

Předešlé části najdete zde:
http://eldar.cz/hade/archiv2010/4_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/5_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/6_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/7_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/10_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/11_tyden.htm

http://eldar.cz/hade/archiv2010/12_tyden.htm

Minulý týden jsme hledali stopy dávných civilizací. Dnes budeme pokračovat.
Zajímavým místem je komplex jeskyní Loltún v Puuc Hills ve středním Yukatánu. Dr. Manson Valentine, archeolog a zoolog, který provedl významné objevy, řekl:
"Je to možná archeologicky nejvýznamnější podzemní komplex v Americe. Vyprávějí o něm staré a daleko rozšířené legendy. Věříme, že jméno Loltún znamená Kamenný kvítek, protože komplex má jedinečné uspořádání prostorných galerií, vycházejících jako lístky gigantického květu z rozsáhlé vstupní haly. Kamenný květ, připomínající leknín, je archaický, velmi uctívaný a všeobecně platný symbol, nacházíme ho na posvátných budovách i jako ozdobu na čele bohů po celém pravěkém světě, včetně Mayů. Je také blízký nejvýznamnějšímu a všudypřítomnému symbolu, kříži v kruhu, s nímž se leknín dá srovnat, vezmeme-li v úvahu různé spojující chodby jako by to byly paprsky kola. Zde v té nádherné jeskyni, člověku známé a jím trvale užívané od tak dávných časů, že není možné přesné časové určení, je dostatečný důkaz, že mnoho podivných sochařských prací, modifikovaných útvarů a ozdobných rytin není dílem Mayů, ale nějakého staršího národa nebo národů..."
Mezi neobyčejnými nálezy dr. Valentina byly ohromné sochy, vytvořené zřejmě před mimořádně dávnou dobou uvnitř jeskyň z kamenných sloupů, stalaktitů nebo stalagmitů.
Stopy vody uvnitř jeskyní a na sochách naznačují, že jeskyně, nyní několik set stop nad hladinou moře, byly pod vodou po vytvoření těch podivných kamenných postav. Teorie, že celý tento vápencový útvar byl nějakou dobu pod mořem se znovu ověřila, když potápěči, kteří zkoumali nedaleké posvátné studně, cenotes, přinesli z posvátných tůněk oceánské mořské traviny.
I když komplex jeskyní Loltún, který dosud není zcela prozkoumán, zřejmě po generace obývali Mayové, zdá se, že starší sochy, vytvořené před zatopením jeskyní, byly dílem lidí ze zcela jiné kultury, něčím připomínající pravěký Střední východ. Dr. Valentine říká:
"Jedna taková postava, pochmurný obr s plnovousem, vysoký devět stop, má jakási křídla a tělo má vertikálně i horizontálně zcela proděravělé průduchy, pravděpodobně k umístění pochodní nebo jiných obřadních doplňků."
Nicméně nejpodivnější a nejzajímavější na Loltůnu je skutečnost, že je tam nespočetné množství vyrytých lidských tváří, zvířat, bohů a pod. Mnohé z nich, včetně početných nápisů v kameni, se v žádném případě nepodobají rytinám Mayů a tváře jsou obvykle obličeje s plnovousem....

Je běžné, že na velmi starých pozůstatcích amerických kultur nebo na místech blízko nich žijí domorodé národy, které si o předcích zachovaly jen velmi matné pověsti.
Dr.Valentine poznamenal:
"Současní Mayové říkají, že (jako národ) nemají nic společného s rytinami v Loltúnu a v sousedních jeskyních.
Říkají, že ony věci tam byly umístěny prvními obyvateli Yucatánu, malými, hrbatými lidmi, kterým říkají Púus. Předpokládá se, že tito lidé byli zcela vyhubeni při katastrofě, která se v dávné době přehnala Yucatánem a zničila všechno na zemi, takže zůstaly jen rytiny v jeskyních jako připomínky, že zmizeli tímto způsobem.
Mayové říkají, že později jejich předkové, první Mayové, vstoupili do jeskyň a našli ty podivné zbytky Púus.
Bylo by přirozené, kdyby lidé, kteří přišli po nich, připisovali neobvyklé fyzické znaky svým předkům, jak se to běžně stávalo v ostatních částech světa, i s legendami o malých lidech, obvykle žijících v jeskyních, nebo o dávných obrech. Trpaslíkům nebo skřítkům byla asi přisuzována jejich výška pro snadný přístup do jeskyň, zatímco obři v Andách, v Irsku, ve Středomoří, v Severní Africe a na tichomořských ostrovech vysokým vzrůstem vysvětlovali stavby jinak nevysvětlitelné."

Dalším unikátním místem je město Nan Madol, také nazývané Matelanim (nebo Metaranimu za dlouhé vlády Japonců na Karolínách) rozkládající se na ploše jedenácti čtverečních mil. Je protkáno kanály a postaveno z ohromných, přesně otesaných čedičových kvádrů, dovážených z kamenolomů ve vzdálenosti třiceti mil. Některé zdi města jsou vysoké 40 stop a 18 stop tlusté. Neobvyklé je, že kanály byly zřejmě budovány nad zemí místo v zemi a že samotné ostrovy jsou z velké části umělé, jsou to vlastně kamenné plošiny, vybudované uprostřed moře. Na vrchol korálových útesů byly umístěny kameny, které vytvořily řadu spojených ostrovů a kanálů. Na ochranu města byly do oceánu položeny obrovské vlnolamy a mořské plavební propusti umožňovaly přístup velkých kanoí do moře.

J. Macmillan Brown se ve své knize The Riddle of the Pacific (Hádanka Pacifiku) zmiňuje o množství pracovních sil, nezbytném k vybudování takového města: Přemostění útesů při vysokém přílivu a zvedání obrovských kvádrů, z nichž většina vážila od pěti do dvaceti pěti tun do výše až šedesáti stop si muselo vyžádat desetitisíce sehraných pracovníků; ti museli být ubytováni, šaceni a živeni. V současnosti v okruhu patnácti set mil od tohoto centra nežije víc než padesát tisíc lidí. Je to jeden z tichomořských zázraků, pokud nepředpokládáme, že Země oproti dnešku byla dvacetkrát větší...
Domorodé legendy se většinou nezabývají technickými podrobnostmi výstavby města - bohům podobní hrdinové prý přiměli kameny, aby přilétly ze vzdálených kamenolomů na svá místa ve zdech, kanálech a vlnolamech.
Podobně se vysvětlují i kyklopské stavby v Andách.
Dobře organizovaná a dobře technicky vybavená společnost by však nepochybně dokázala vybudovat Nan Madol a další nevysvětlitelné stavby na ostatních ostrovech Tichého oceánu.

Většina těchto ostrovů měla více obyvatelstva před příchodem bílých mužů než po něm, když nemoci, alkohol, odvlékání do otroctví a někdy i přímé vyvražďování obyvatelstvo zdecimovaly. Všeobecně však lze říci, že kdysi zřejmě poměrně dobře vyvinuté civilizace byly v době objevení bělochy již ve stavu kulturního úpadku.
Znovu nacházíme obdobu se situací amerických Indiánů, kteří - stejně jako národy Tichomoří, uchovávají legendy o velkých dřívějších národech.
Ohromné artefakty na Ponape, Rapa Nui a ostatních ostrovech možná nebyly vybudovány jako součást kultury rozsáhlého ztraceného kontinentu, ale třeba jen národy, které byly touto vyspělou civilizací ovlivněny, podrobeny, nebo vycvičeny. Tento vyspělý národ potom z nějakého důvodu zmizel, nebo třeba splynul s domorodci.
Náznaky, že na některých tichomořských ostrovech skončil rozvoj kultury velmi rychle, nějakou náhlou katastrofou, jsou v legendách velmi časté. Dokonce i některé trosky svědčí o něčem takovém. Na několika sochách Velikonočního ostrova je vidět, že sochaři byli v plné práci, když cosi způsobilo, že upustili své nástroje.
Otesané kamenné kvádry byly naskládány a čekaly na lodní přepravu a v Nan Madol nebyla výstavba některých kyklopských zdí nikdy dokončena.

Již poměrně dávno byly objeveny nálezy, které silně podporují teorii o náhlé katastrofě. Ruští výzkumníci našli v Arktidě nevysvětlitelné množství kostí slonů, nosorožců a jiných nearktických zvířat, natlačených tak hustě dohromady, že na zemi tvořily pahorky a u pobřeží některých ostrovů celé příbřežní terasy. Od devatenáctého století nacházejí na Sibiři zmražené mamuty, zamrzlé v ledu nebo ve věčně zmrzlé zemi (jeden byl nalezen poměrně nedávno, v květnu roku 1971, nedaleko řeky Indigirky); někteří z nich mají oční bulvy stále v očních jamkách a nestrávenou rostlinnou stravu v žaludku, nebo dokonce jen částečně rozžvýkanou trávu na jazyku.
Je prokázáno, že rostliny, kterými se mamuti živili, se na Sibiři nemohly vyskytovat, pokud tam bylo subarktické nebo arktické podnebí - v žaludcích mamutů se nenašly žádné stále zelené rostliny, ale jen trávy teplého klimatického pásma. Když bylo maso mamutů rozmraženo, zkusili jím nejdříve krmit tažné psy, ale zjistilo se, že je poživatelné i pro lidi. Jeden mamut byl nalezen na 66. stupni severní šířky, blízko polárního kruhu, když se jeho hlava objevila při sesuvu půdy. Měl v hubě napůl rozžvýkanou potravu, ale jeho kosti byly polámané, zřejmě bezprostředně před smrtí. Jiná mamutí mrtvola byla nalezena s pryskyřníkem (který se na Sibiři již nevyskytuje) v hubě; je to dojemný, ale přesvědčivý důkaz o rychlosti změny klimatu. Někteří mamuti byli nalezeni zamrzlí v průhledných blocích ledu; z vyprávění lovců, kteří je viděli, vznikly zřejmě legendy o tom, že mamuti stále ještě na Sibiři žijí. V době, kdy na Sibiři a na Aljašce skutečně žili, však bylo počasí výrazně teplejší. Nesporné je, že katastrofa, která způsobila jejich smrt a následné zmrazení, musela být velmi náhlá.

Mamuti a mastodonti byli zřejmě rychle vyhubeni spolu s ostatními druhy zvířat. Mezi zvířaty, nalezenými v asfaltových jámách La Brea blízko Los Angeles v Kalifornii, byly stovky šavlozubých tygrů, koní, velbloudů, mamutů, mastodontů, bizonů a pávů. Všichni zřejmě zahynuli při jakési náhlé katastrofě. Téměř stejný jev byl zaznamenán i v mnoha dalších oblastech světa. Pahorek blízko Chalon-sur-Saone ve Francii skrýval neobyčejné množství kostí savců - nosorožců, koní, medvědů, lvů, vysoké zvěře i drobných zvířat. Profesor Albert Gaudry říká: "Není možné předpokládat, že zvířata tak rozdílných vlastností a tak rozdílné podstaty by vůbec kdy mohla být zaživa pohromadě. Potvrzuje tak domněnku, že společné nebezpečí během katastrofy dočasně zrušilo hranici mezi loveným a lovcem."

V kopcích Montrealu a New Hampshire a v Michiganu, pět set až šest set stop nad mořskou hladinou, byly nalezeny kosti velryb. Na mnoha místech Země - na všech kontinentech - byly nalezeny v ohromném zmatku promíchané kosti mořských a polárních zvířat a zvířat žijících v tropech; stejně tak v jeskyni Curnberlandu v Marylandu, v Chou Kou Tienské trhlině v Číně, v Německu a v Dánsku hroši a pštrosové byli nalezeni společně s ploutvonožci a soby. Od Arktidy po Antarktidu, ve vysokých horách a v hloubkách moří, nacházíme nespočetné známky ohromných převratů, pravěkých i nedávných.

Když Charles Darwin psal o svých cestách Jižní Amerikou na začátku minulého století, zdůraznil, že většina vyhynulých zvířat Jižní Ameriky byla nalezena na zemi společně s mořskými lasturami. V souvislosti s vyhlazením celých živočišných druhů v té oblasti píše:
"Mysl je zpočátku nezadržitelně hnána k přesvědčení o nějaké obrovské katastrofě; ale aby takto mohla být zničena malá i velká zvířata v jižní Patagonii, Brazílii, na Kordillerách v Peru a v Severní Americe až nahoru k Beringově úžině, muselo by se otřást celou soustavou zeměkoule."
Víme, že v Arktidě i v Antarktidě bylo kdysi teplé podnebí, že na Sahaře bylo kdysi moře, že v Severním moři i nedaleko břehů Peru jsou pod vodou důkazy o tom, že tam kdysi rostly lesy a že Himálaj, nejvyšší hory světa, byly kdysi pod vodou, jak to dokazují nálezy mořských lastur a měkkýšů.

Pokud byla nějaká lidská civilizace zničena stejnou katastrofou, která zničila zvířata a lesy a změnila tvar povrchu Země a hladiny moří, můžeme celkem oprávněně očekávat, že najdeme také nějaké pozůstatky této kultury.
Některé již také skutečně známe; problém spočívá v jejich uznání.

Pozoruhodná sbírka trosek je v Tiahuanaco, místě ležícím tak vysoko, že se zdá nemožné, že by tam mohla žít populace dost velká na to, aby dokázala vybudovat podobné město. Tiahuanaco samotné leží v nadmořské výšce 12 500 stop, ale některé kamenné zemědělské terasy, vybudované kolem svahů okolních hor, šplhají až do neuvěřitelné výšky 18 000 stop, vysoko nad hranici věčného sněhu. Další dosud časově neurčené trosky, některé z nich hluboko pod hladinami oceánů a moří, mají se zříceninami Tiahuanaca jednu základní věc společnou: ať už to bylo kdykoli, nemohly být vybudovány ve své nynější nadmořské výšce.
Není třeba zdůrazňovat, že člověk, na rozdíl od ostatních živočišných druhů, při pravěkých katastrofách nevyhynul.
Jistě se alespoň někteří jedinci dokázali před pohromou uchránit, ať už v jeskyních nebo na vrcholcích hor, nebo odpluli z postižených oblastí na lodích nebo na jiných plavidlech. Ti, co přežili takovou celosvětovou zkázu, byli ještě schopni předat dalším generacím něco ze svých zkušeností a vyprávět jim o událostech, kterými prošli, zpočátku jen v ústním podání, později i s písemnými záznamy.
Většina legend o zkáze světa má řadu společných rysů v líčení osudné katastrofy (potopy, zemětřesení, požáry a obrovské přílivové vlny), vcelku to však obvykle je směsice fyzikálního pozorování a nejdivočejší fantazie.
Některé legendy o zkáze světa však obsahují věci, které vcelku dobře odpovídají některým moderním teoriím o ledových dobách, o seismických poruchách a o změnách naší planety následkem proměn zemské kůry.

Jeden z aztéckých kodexů, kodex Chimalpopoca, při popisování jedné z opakujících se katastrof, zachovaných v kmenové paměti, líčí:
...Třetí Slunce se nazývá Quia-Tonatiuh, slunce deště, protože padá ohnivý déšť; vše hoří, a pak padá déšť oblázků.
Zatímco se pískovec, který nyní vidíme rozházený kolem a tetzontli (čedič) divoce vařily, vyvřely tam také rumělkově červené skály... To se stalo v roce Ce-Tecpatl, v roce Jednoho pazourku, dne Nahui-Quiahuitl, dne Čtvrtého deště. Tedy v tomto dni, kdy lidé byli ztracení a zničení deštěm nebo ohněm, slunce samo bylo v ohni a všechno spolu s domy bylo zničeno...

Zprávy o zemětřeseních, o prodloužené temnotě a dokonce o biblickém zastavení Slunce zaznamenal již řecký historik Herodotos.
Ten tvrdil, že mu kněží v Memfisu v Egyptě vyprávěli (jako důkaz stáří jejich rodu, trvajícího údajně již 341 generací během 11 000 let), že po dobu vlády egyptských králů Slunce několikrát vycházelo tam, kde obvykle zapadá a zapadalo tam, kde by mělo vycházet.

Hugh Auchincloss Brown, zastánce teorie o opakovaných katastrofách, které způsobily zkázu Země. vysvětluje, že jisté katastrofy v minulosti nastaly, když se magnetické póly Země vzdálily od pólů osy otáčení, což způsobilo kymácení Země podél její osy, až Země svou osu vyrovnala a znovu se otáčí jako obrovský setrvačník.
Udává, že se Země otáčí kolem své současné osy již asi 7 000 let a ledová čepička na jižním pólu se za tu dobu zvětšila na současnou váhu 19 trilionů tun. Vzniká tu zajímavý problém. Buď bude led stále těžší a nakonec vychýlí zemskou osu z rovnováhy, nebo roztaje a znovu zatopí svět vodou do výše 300 stop nad současnou úroveň oceánu a zatopí přístavy a nízko položené země současného světa, jak se to již asi v dávné minulosti stalo.
Teorie profesora Browna o naklonění zeměkoule nachází záhadnou odezvu v legendě Indiánů kmene Hopi, týkající se konce jednoho z předcházejících světů. Sotuknung, první bytost a posel Stvořitele, zničil Druhý svět tím, že poručil obrům - dvojčatům, aby opustili svá místa na severním a jižním pólu, kam byli posláni, aby udržovali rovnováhu Země. Když opustili svá místa, svět ztratil rovnováhu, prudce se roztočil a dvakrát se převrátil. Frank Waters ve své knize Kniha o Hopi legendu převyprávěl:
"Hory se zřítily s velkým šplíchnutím do moří, moře a jezera se přelila přes zemi; a jak svět vířil prostorem bez života, zmrzl v pevný led. To byl konec Druhého světa... všechny prvky, které tvořily Druhý svět, byly... sevřeny ledem... bez života, s výjimkou lidí v jejich podzemním světě..."

Vzpomínka na doby ledové zachovaná v paměti tolika kmenů napovídá, že doby ledové byly nějak spojeny s opakovanými katastrofami, kterými Země prošla, nebo byly dokonce jejich příčinou. Podle názoru Hugha Auchinclosse Browna: "...Dnešní ledová čepička na Antarktidě je jenom poslední z mnoha..."
Je-li to pravda, pak nejplodnější pole pro archeologický průzkum a bádání by mohl být sám antarktický kontinent. Ale takový projekt je v současnosti nemožný vzhledem k tloušťce ledovce, který se navíc stále zvětšuje, což je pro budoucnost skutečně zlověstné. Úroveň sněhu a ledu se zvedá tak rychle, že sto stop vysoké věže, které v Antarktidě postavil před poměrně krátkou dobou Byrd, jsou nyní téměř po vrchol přikryty sněhem a ledem.

Avšak, přestože se všeobecně připouští, že tři nebo čtyři ledové doby se vyskytly během posledního milionu let a že poslední z nich skončila před 11 500 lety, jejich příčiny jsou stále tajemné a dosud nevysvětlitelné. J. K. Charlesworth, odborník na tvorbu ledovců na Královnině univerzitě Belfastu, konstatoval: "Příčina všech těchto změn, jedna z největších hádanek v historii geologie, zůstává nerozřešena... příčina nám stále uniká..."

Teorii o souvislosti katastrof s elektrickým nábojem a magnetismem Země podporuje dr. Manson-Valentine, archeolog, zoolog a zastánce teorie o opakovaných katastrofách v dějinách Země a člověka. Na svých četných výpravách do Střední a Jižní Ameriky a na tichomořské ostrovy osobně studoval následky katastrof, jako jsou dlouhodobá zaplavení a extruze jeskyní a potopení, naklonění a výzdvih pobřeží a hor. Identifikoval předměty, vyrobené lidskou rukou, ve vyzdvižených vrstvách zemské kůry, ve zkříženém navrstvení písku a mořské flóry včetně útržků bavlněných látek, zbytků rybářských sítí, keramiky a mořské suti, to vše ve vrstvách země ve výšce několika set stop nad mořem v Paracasu v Peru a v pobřežních útesech, vytvořených přílivovými vlnami v Anconu v Peru. Vrstva země v Paracasu je jen jedním z mnoha příkladů, kdy bylo do výšky zvednuto pobřežní přílivové pásmo nad současnou hladinu moře. Další příklady nacházíme v Jižní Americe, v Grónsku a v severní Kalifornii.
Dr. Valentina o magnetickém faktoru při katastrofických změnách říká:
"Jedné teorii, která vysvětluje možnou příčinu katastrof na této planetě, nebyla, jak se zdá, věnována dosud pozornost, jakou si zasluhuje. Tato teorie nehledá příčiny v mechanickém nebo astronomickém střetu s cizími tělesy nebo s hmotou v jakékoli formě; spíš se týká polarity Země, sekundárně ovlivňující její rotaci nebo oběžnou dráhu kolem Slunce, popřípadě oboje."

Změny v magnetickém poli naší Sluneční soustavy, ať už cyklické nebo ojedinělé, by zde na Zemi určitě vyvolaly předkatastrofická varování. Prvním varováním před takovou kosmickou událostí by se vší pravděpodobností byly stále se zvětšující rozdíly v zeměpisných polohách geografických a magnetických pólů Země. Pokud se tyto rozdíly zvětšují (což platí o současné situaci), mohou se napětí zvýšit až ke kritickému bodu, kdy muže dojít k rychlému kompenzačnímu polárnímu vyrovnání. Tyto změny polohy by nesporně vyústily v katastrofické změny v zemské kúře. Čtyři ledové doby ve stejnoměrně se zmenšujících intervalech během pleistocénu by mohly být náznakem jisté pravidelnosti takových bouřlivých událostí.

Pokračování příště....
Následující zpráva je zajímavá. Ještě donedávna byl člověk diskutující o Nemesis automaticky prohlášen za cvoka a příznivce různých "pochybných teorií". Zdá se, že NASA začíná přehodnocovat. Kdysi jsem se o Nemesis zmínil také, a to >>>ZDE>>>

NASA chce ulovit Nemesis, neviditelné dvojče našeho Slunce

Nový vesmírný teleskop WISE má pomoci zodpovědět otázku, zda je doopravdy sluneční soustava tvořena ne jednou, ale dvěma hvězdami. Existence druhé hvězdy, nazvané zlověstně Nemesis, se podle časopisu Astrobiology hypoteticky předpokládá a přisuzuje se jí vysílání komet, nicméně nezpochybnitelný důkaz o její existenci chybí. >>>>

Společné vyjádření Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR (ÚFA AVČR), Katedry meteorologie a ochrany prostředí Matematicko-fyzikálnífakulty Univerzity Karlovy (KMOP MFF UK) a České meteorologické společnosti (ČMeS) k problematice tzv. „chemtrails“ - http://www.chmi.cz/chemtrails.pdf

Je mi jasné že zastánci bizarní konspirační práškovací teorie označí tuto zprávu za další konspiraci, neb oni to vědí ze všech nejlépe, ale rozumného člověka snad zpráva osloví...

Následující dvě zprávy přijala Bestie (ničitelka světů a psí princezna)  s povděkem a uspokojením :-)

Hlavní vymítač ďábla kněz Gabriele Amorth: Ďábel ve Vatikánu žije!

Skandály týkající se sexuálního zneužívání obětí katolickými kněžími jsou důkazem, že "ve Vatikánu aktivně působí ďábel", konstatuje hlavní vymítač ďábla u Svaté stolice.

Kněz Gabriele Amorth (85), který je hlavním vymítačem ďábla ve Vatikánu už 25 let a řešil 70 000 případů posedlosti ďáblem, tvrdí, že důsledkem ďáblova vlivu ve Vatikánu jsou tamější mocenské boje, "kardinálové, kteří nevěří v Ježíše, a biskupové, kteří propadli ďáblu". >>>>

Stařičké Číňance rostou na hlavě rohy

Hledá-li někdo důkaz toho, že je ďábel přítomen na Zemi, možná by ho zajímal případ 101leté Číňanky Žuej-fang Čangové, které se klubou z hlavy rohy. Tvrzení předního vatikánského exorcisty, že Satan číhá přímo ve Vatikánu, nadělalo ve středu večer v církvi velké pozdvižení. Číňanka o ničem takovém však neví, přesto je pro mnoho vtipálků poněkud hmatatelnějším ztělesněním rohatého individua. >>>>

A jak tento týden ?

 

Astrologický diagram

Diagram ukazuje situaci ve středu 24.3.2010
Jak vypadají jednotlivé aspekty ?

Pokud čtete tyto stránky pravidelně jistě víte, že poloha posledních tří planet je vždy dlouhodobá a symbolizuje směr kterým se doba ubírá z dlouhodobého hlediska.

Tento týden bude nejsilněji působit Slunce, Saturn a Mars. Saturn bude dále velmi silně destabilizovat naši přítomnost na globální úrovni. Myslím, že se ještě dočkáme značných otřesů ekonomických, společenských i přírodních, špatné postavení Saturnu nás bude dál provázet jarem.

Mějte se hezky...

Hade, 21.3.2010