[ Nahoru ]

Do nového týdne taková fotka můj pocit o tom že třeba lehký dotek motýlích křídel dokáže zázraky...

Vítám vás v novém týdnu. Neuvěřitelný humbuk kolem ptačí chřipky plní nepřetržitě media. V té hysterii kolem všech těch poplašných zpráv zajímavým způsobem čím dál více zaniká fakt, že jsme děšeni nemocí která nevznikla (virus H5N1 není schopen způsobit pandemii) a nejpíš ani nevznikne. Dokonce začíná splývat chřipka, ptačí chřipka a smrtící neexistující epidemie ďábelských vlastností hubící celé lidstvo. Takže jen pár faktů na okraj:

Ptačí chřipka je virové onemocnění. Viry se přenášejí vzduchem, kontaminovaným krmivem, vodou či oblečením. Nejrychleji se rozšiřuje u divokých kachen a domácího ptactva, zvláště kuřat. Napadá ale i prasata.
Poprvé se objevila před sto lety v Itálii.
Nový druh ptačí chřipky, který napadá prostřednictvím viru H5N1 i člověka, se poprvé objevil v roce 1997 v Hongkongu. Postihuje především kuřata a přenáší se z ptáka na člověka přímo.
H5N1 se opět objevil v prosinci 2003 v Jižní Koreji. V Asii zemřelo na infekci od konce roku 2003 téměř 70 lidí. Tedy přesně:
Vietnam 44
Thajsko 12
Kambodža 4
Indonésie 5

Kolik lidí si myslíte že od roku 1993 zemřelo na obyčejnou chřipku, nebo zápal plic? Nebo na otravu alkoholem, přežrání, či udušení rohlíkem? Asi více než 70, že? A pročpak se ten nešťastný virus do dnešního dne se ještě nepromutoval s nějakou chřipkou? Proč zrovna letos? Viděl to někdo z kapitánů farmaceutického průmyslu v křišťálové kouly? Nebo létají právě teď vlaštovky zatraceně nízko? Bylo by to směšné kdyby lidi tak nevyváděli a a tak upřímně nepodléhali panice. Zkrátka opět obchod se strachem. Vyděšenému stádu se lépe vládne...

Ptačí vejce pro půl miliardy


SLOUPEK LN


Doslova kukaččí vejce zanesla Milada Emmerová svému nástupci, když rozhodla v návalu levicové ušlechtilosti, že pojišťovny zaplatí seniorům nad 65 let očkování proti chřipce.
Pojišťovny se okamžitě začaly stavět na zadní. To ale ještě jejich cifršpioni netušili, že někde v dunajské deltě první ptáče začíná chrchlat na ptačí chřipku a že Evropská unie doporučí bezmála půl miliardě občanů svých členských států, aby se nechali očkovat proti ptačí chřipce.
Nevadí, že proti ptačí chřipce žádná vakcína není. Stačí prý se očkovat proti obyčejné chřipce, míní český hlavní hygienik. Jak ví, že vakcína proti chřipkovému viru A a B zabere i proti ptačí chřipce? Vědět to nemůže, zato může doporučit nákladné očkování.
Musí to být sladký život být akcionářem továrny na léčiva!
V globálním světě vznikají nemoci a choroby, o kterých nikdo nikdy neslyšel a o to větší plochu plní na stránkách médií. A kdo by se odvážil říci, že - kupříkladu - ptačí chřipka je humbuk, neřkuli reklamní trik? Byl by vyhlášen za hlupáka a nelidu.
Proto se očkujte, vážení. Mladí si to zaplatí sami, starým to uhradí pojišťovny.
Až sleze náplast z vpichu, dočteme se možná o nové zajímavé chorobě: v Patagonii vypukla hadí kolika, hrozí pandemie!

Lidové noviny, 14. 10. 2005, ONDŘEJ NEFF

 "Kojenec vytažený z nicoty křičí, odsouzenec zbavený života se brání též."

Nina Bouraoui, Mrtvá ruka

Náhodná ukázka od Polly pro tento týden...
 

Převzato: www.blisty.cz 

O současné kultuře strachu

Politika se stala soutěžením mezi různými druhy strachu. Strach se stal kulturním idiomem, jehož prostřednictvím signalizujeme svou nejistotu ohledně svého místa na světě, píše Frank Furedi, profesor sociologie na univerzitě v Kentu, v časopise Spiked.

Alarmistickou imaginaci podporuje lidová kultura tím, že neustále produkuje pořady o blížících se katastrofách, umělých i přírodních. Nyní se k tomu přidala i vysoká kultura - nová výstava v Muzeu moderního umění v New York má téma "Nebezpečí moderního života". Strach je však dnes naprosto odlišný od toho, jak ho lidé vnímali v minulosti. V minulosti se lidé především obávali nadpřirozených sil. V devatenáctém století se lidi báli nezaměstnanosti. Dnes se bojíme doslova všeho. Je to proto, že životu dominují navzájem si konkurující podnikatelé, prodávající strach. politikové, média, podniky, ekologické organizace, aktivisté, nás neustále varují, čeho dalšího bychom se měli bát.


Každá významnější událost se stává ohniskem konkurujících si tvrzení ohledně toho, čeho bychom se měli bát. Katastrofa v Novém Orleansu po hurikánu Katrina se stala přesně takovým bojištěm o interpretaci nejrůznějších strachů. V důsledku toho vzniká ve společnosti klima intenzivní nedůvěry.

Dlouhá léta jsou rodiči nabádáni, abych nevystavovali své děti slunci, protože hrozí nebezpečí rakoviny kůže. Letos létě se naopak objevila analýza, která varuje, že děti mají nedostatek vitaminu E, když nejsou na slunci.

Z výzkumu vyplývá, že když vidí diváci v televizi záběr dítěte, očekávají negativní informaci. Tak když byli požádáni lidé, aby interpretovali fotografii muže, který objímal dítě, většina z nich řekla, že to je fotografie pedofila, nikoliv milujícího otce.

Strach v současnosti ztratil svou vazbu na zkušenost. Když je strach šířen a podporován tak promiskuitně jako dnes, vyvolává nezaostřený pocit úzkosti, který se může připojit na cokoliv. Za takových okolností strach dezorientuje a odvádí nás od našich vlastních zkušeností.

Historicky neměl strach pokaždé záporné konotace. Anglický filozof ze šestnáctého století Thomas Hobbes považoval strach za součást rozumné reakce na nové události. Ještě v devatenáctém století byl strach spojován s úctou, například v souvislosti s bohabojností.

Charakteristickým rysem strachu v současnosti je to, že má nezávislou existenci. Typická je obava ze zločinnsti. Strach ze zločinnosti je považován za vážný problém, který nutně nemá příliš mnoho společného s problémem zločinnosti. Proto se politikové a policie často snaží snížit strach veřejnosti ze zločinnosti než snížit samotnou zločinnost.

Strach z terorismu je také problém, který je zcela nezávislý na konkrétní hmotné hrozbě lidem v dané společnosti. Proto je mnoho opatření ve jménu "boje proti terorismu" ve skutečnosti zaměřeno na zvládání strachu lidí z terorismu.

Všeobecný strach z nezdravého vlivu mobilních telefonů je intepretován sám o sobě jako riziko. V Británii usoudili vědci, že tento strach samotný může vést k nemocem. Státní instituce považují strach za nezávislou veličinu. V Americe soudy projevují nyní tendenci odškodňovat strach, i když neexistuje konkrétní fyzická hrozba. Už jen strach, že by se mohlo stát něco špatného, je často považován za dobrý důvod pro odškodnění. Například se argumentuje, že lidé, kteří mají strach, že by mohli onemocnět, protože nedaleko jejich domovů má být postavena spalovna, mají nárok na odškodnění.

Politická debata se často redukuje na konkurující tvrzení, čeho se máme bát víc. Strach z terorismu, strach z dětské obezity či strach z přistěhovalců soutěží o pozornost veřejnosti. Strachu využívají aktivisté k prosazování své agendy.

Strach je často vyjadřován formou stížnosti na určitou osobu, jako "Bush mě opravdu děsí". Je ironické, že právě tímto odmítáním Bushovy politiky strachu vytváří stěžovatel vlastní verzi téže perspektivy tím, že poukazuje na to, jak děsivý je vlastně prezident.

Politika strachu má tak mocnou rezonanci ve společnosti v důsledku toho, jak je dnes individuální osobnost definována z hlediska duševního zdraví. Lidé jsou prezentováni jako jednotlivci, kteří nemají emocionální zdroje k tomu, aby se vyrovnali s problémy života.

Z nedávné rozsáhlé zprávy o důsledcích Černobylu vyplývá, že exploze reaktoru způsobila méně než 50 úmrtí. Navzdory tvrzení, že nakonec zemřou tisíce lidí, celková zpráva je pozitivní. Nebylo zjištěno poškození plodnosti u postiženého obyvatelstva, ani nevznikly genetické znetvořeniny. Avšak zpráva samozřejmě zdůrazňuje, že velkým problémem v případě Černobylu je duševní zdraví postižených lidí.

V soukromém sektoru se věnují celá průmyslová odvětví prosazováním svého podnikatelského oboru vyvoláváním strachu. V některých případech děsí podnikatelé veřejnost proto, aby si koupila jejich výrobky. Apely na potřebu osobní bezpečnosti jsou zdrojem marketingové stratagie pro pojišťovnictví, zabezpečovací průmysl a zdravotnictví.

Stačí si připomenout, jak lidé před rokem 2000 očekávali, že příchod roku 2000 způsobí vážnou technickou katastrofu. Tyto obavy zpochybnila jen hrstka vědců.

Využívání obav z potenciálních katastrof je především motivováno kulturními obavami. Jedním ze smutných důsledků kultury strachu je, že každý nový problém je vnímán jako otázka přežití. Užívají se výrazy jako "mor", "epidemie", "syndrom" - podporuje to dojem, jak nejistá je lidská existence. Apokalyptická imaginace se stala téměř banální a šíří "chiliasmus bez smyslu pro budoucnost".

Trh se strachem kvete v prostředí, kde společnost přijala víru, že lidé jsou bezmocní zvládnout rizika, jimž čelí, a tak neustále čelíme problému přežití. Od září 2001 zneužívají mnozí strachu veřejnosti z terorismu k tomu, aby jím podporovali své vlastní zájmy.

Strach byl vědomě zpolitizován. Během historie využívaly vládnoucí elity strachu jako politické zbraně. Machiavelli radil vládcům, že budou "ve větším bezpečí, pokud se jich lidé budou bát, než když je budou milovat". Tohoto principu využívaly autoritářské vlády. Tím, že se vyvolá společná reakce na údajnou hrozbu, lze národ sjednotit.

V dnešní době je účelem politiky strachu vytvořit konsensus a sjednotit jinak nejednotné elity. Hlavním cílem politiky strachu je také vytvořit dojem, že neexistuje jiná alternativa.

Strach nešíří jen pravicoví jestřábi a válečníci. Je to nástroj, kterého používají politikové z celého politického spektra.

V současnosti přechází strach volně od jednoho problému k druhému, aniž by musela existovat příčinná či logická souvislost. V červnu 2002 prohlásil baptistický kazatel reverend Jerry Vines, že Mohammed byl "ďáblem posedlý pedofil" a že Alláh vede muslimy k terorismu. Toto náhodné spojené terorismu a pedofilie vedlo k tomu, že se ve veřejnosti posílil strach z obojího. Totéž se děje, když se každá neočekávaná klimatická událost či přírodní katastrofa spojuje s globálním oteplováním. Politika ožívá dnes už vlastně jen v zkarikované formě paniky.

V jednom smyslu je výraz "politika strachu" vlastně nepřesný. "Politika strachu" vyjadřuje totiž vzdání se politiky. Dnešní politika strachu nemá žádný konkrétní cíl kromě toho, že vyjadřuje určitá tvrzení jazykem, který má širší kulturní rezonanci. Charakteristickým rysem dneška není naše kultivace strachu, ale kultivace našeho pocitu zranitelnosti. Kumulativním efektem politiky strachu je posílit pocit společnosti, že je zranitelná. Čím bezmocnější se cítíme, tím silněji budeme reagovat na volání sirén strachu.

Máme-li se manipulace strachem zbavit, musíme se zbavit představy, že jsme ve stavu zranitelnosti. Lidská představivost má obrovskou schopnost poučit se z rizik, jimž čelí, a zvládat je. Vždycky existuje alternativa. Je na nás, zda se budeme definovat svou zranitelností, anebo svou schopností být odolní.

Údajná oběť teroristů z 11. září Barbara Olsonová zatčena v Evropě

2. října 2005

Podle informace osoby dobře informované zatkli před několika dny agenti francouzské a americké výzvědné služby na německo-polské hranici Barbaru Olsonovou, manželku bývalého Bushova úředníka. U údajné oběti nárazu letadla do Pentagonu 11. září 2001 byly nalezeny miliony falešných bankovek a padělaný vatikánský pas; na základě obvinění z padělání byla zatčena.

K následujícímu článku poznámka od mojí maličkosti. Pokud se chcete seznámit s mými dojmy z návštěvy Býčí skály najdete je >>ZDE>>

Vědci datovali malby v jeskyni Býčí skála


Laboratorní rozbory ukázaly, že skalní kresby vznikaly v Moravském krasu již v pozdní době kamenné


Prehistorické skalní umění bylo objeveno v 19. století v jeskyni Altamira ve Španělsku, ale uznání se dočkalo až počátkem 20. století ve Francii. Od té doby je otevřena provokativní otázka, zda můžeme podobné objevy očekávat také v jeskyních střední Evropy? A pokud ne, tedy proč?
Ve dvacátých letech 19. století navštívil střední Evropu největší znalec pravěkého umění své doby Henri Breuil, poté se malby či rytiny hledaly i u nás. Ve třech jeskyních -v Býčí skále v Moravském krasu, v Mladči v Mladečsko-javoříčském krasu a v Domici ve Slovenském krasu - se o pravěkém stáří tamních maleb vážně uvažovalo, ale dosud to nebylo možné prokázat.
V posledních letech se objevila možnost radiometricky datovat i velmi malá kvanta uhlíku, tedy pouhé stopy černé barvy na skalních stěnách. Největších úspěchů v tom dosáhla francouzská laboratoř v Gif-sur-Yvette.
Proto jsme odebrali vzorky z maleb v jeskyni Býčí skála, které byly rovněž vytvořeny zuhelnatělým dřevem.
Po neúspěšném pokusu v Gif-sur-Yvette jsme nyní získali prvé výsledky díky dlouhodobé spolupráci s laboratoří v nizozemském Groningenu.

Žert, nebo padělek?

Stěny hlavního koridoru jeskyně Býčí skála pokrývají až po Šenkův sifon četné nápisy a podpisy z historických dob.
Několik výtvorů se však z rámce těchto graffit vymyká, například skica zvířete a geometrické znaky objevené v Jižní odbočce této jeskyně. Jižní odbočka je poměrně rozsáhlá prostora, daleko od vchodu a denního světla, kde bylo již od sklonku 19. století doloženo osídlení z mladého paleolitu (magdalénienu, zhruba 15 - 12 tisíc let) a obvykle se interpretuje jako lovecké zimoviště. To by samozřejmě pravěkému stáří maleb na týchž místech nasvědčovalo.
Aktivity několika generací archeologů i amatérů v této části jeskyně však nevylučovaly ani možnost, že jde o novodobý výtvor - ať už to mělo být falzum, nebo žert.
V roce 2003 jsme malby v Jižní odbočce předvedli Jeanu Clottesovi, přednímu světovému odborníku na skalní umění. Vyjádřil se skepticky o skice zvířete, ale zdůraznil význam geometrických znaků, které by mohly patřit mladšímu pravěku. Nové výsledky datování jeho odhad rámcově potvrzují.

Pravěké geometrické motivy

Prvý vzorek jsme odebrali z černé skici zvířete, zřejmě jelena, druhý ze sintrového povlaku, který překryl její zadní část. Výsledek analýzy ukázal, že skica vznikla ve středověku někdy v rozmezí let 1265 - 1395. Datum ze sintru se získat nepodařilo.
Další vzorek, odebraný z geometrických znaků, poskytl hodnotu podstatně starší, období mezi lety 3330 - 2915 př. n. l. To odpovídá eneolitu (pozdní době kamenné), kdy se na našem území rychle vystřídalo několik pravěkých kultur.
Geometrické motivy na stěně jeskyně skutečně připomínají výzdobu rytou na tělech některých keramických nádob té doby, například u tzv. kanelované keramiky. Prvá data z Býčí skály tedy neprokázala existenci skalního umění starší doby kamenné, které bychom mohli srovnat s objevy v jihozápadní Evropě a které u nás několik generací archeologů očekávalo.
Nejstarší skalní umění na našem území kladou do pozdní doby kamenné, eneolitu, což je pro střední Evropu rovněž velmi významný nový poznatek.
Podobná situace může být v Domici na Slovensku, kde se předpokládá neolitické stáří maleb; jsou rovněž vytvořeny černým uhlem, takže také tady bude v budoucnu možné aplikovat datování pomocí radioaktivního uhlíku. Otázka Mladče zůstane otevřená, neboť tamní malby jsou vytvořeny červeným barvivem, které zatím nikdo datovat neumí.
V každém případě se Česká republika řadí mezi státy, které mají své nástěnné jeskynní umění.

***

Pravěcí umělci na Moravě

Archeologové poprvé vědeckými metodami datovali kresby v jeskyni Býčí skála v Moravském krasu. Prokázali, že zde pradávní umělci tvořili už v pozdní době kamenné.

Výtvor pradávného předka

Jeskyně Býčí skála sestává z mnoha částí, jednou z nich je tzv. Jižní odbočka.
Zde jsou na skalní stěně geometrické znaky namalované černým uhlem. Moderní metody dovolují analyzovat i velmi malé množství uhlíku. Proto odborníci z Archeologického ústavu AV ČR Brno společně s laboratoří v Nizozemsku mohli určit stáří kresby s velkou přesností. Radiometrické měření ukázalo, že geometrické znaky vznikly přibližně před 4400 roky.

Jeskyně lidských a zvířecích obětí

První doložený výzkum v jeskyni Býčí skála uskutečnil brněnský lékař J. F. Hertod již v roce 1669. Legendární nález z doby halštatské učinil v roce 1872 archeolog Jindřich Wankel. Stalo se tak poté, co mu bratři Felklové předali bronzovou sošku býčka, kterou náhodně našli v tzv. Předsíni jeskyně. Wankel zde obnovil výzkum a objevil dvě žároviště. V menším odhalil zuhelnatělé obilí, dvě železné sekery a střepy velkých nádob. V druhém zvířecí kosti, bronzový plech, železné části vozu a lidské ostatky.
V okolí žárovišť leželo 40 ženských koster, některým chyběla hlava, jiným ruce nebo nohy.
Uprostřed u ohniště stál malý oltář, na němž ležela polovina lebky a dvě useknuté ženské ruce ozdobené šperky. V pozadí Předsíně byla kovárna železa a bronzu. Dohromady se zde našly tisíce předmětů z bronzu, železa, skla a jiných materiálů.
Wankel předpokládal, že v Předsíni byl na pohřebním voze s mnoha milodary spálen významný velmož.
Během pohřbu mělo být rituálně povražděno na 40 mladých dívek včetně jejich strážců a přineseny další oběti.
Celý Wankelův nález je dodnes uložen ve vídeňském Přírodovědném muzeu.
Wankelův výklad se později dočkal přehodnocení.
Nové rozbory kostí a předmětů i geologické posudky jeskynních usazenin a vzorků 3 "žároviště" vyvrátily původní výklad o pohřbu velmože. Také další hypotézy (povraždění 2 karavany cizích kupců či uprchlíků, zřícení stropu 1 jeskyně po náhodném výbuchu, ukrytí kmenového pokladu apod.) neobstály před ověřováním dochovaných památek a samotného naleziště.
Většina badatelů nyní předpokládá, že Předsíň sloužila delší dobu (7., 6. stol. př. n. l.) jako ústřední obětiště celého regionu.

Lidové noviny, 15. 10. 2005, JIŘÍ A. SVOBODA; JIŘÍ A. SVOBODA, Autor pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR Brno. Článek byl převzat z říjnového čísla časopisu Vesmír, které vychází příští týden. Text upravila redakce Lidových novin.