Vědci se bojí dalších tsunami, předpovídají zemětřesení
Britští seizmologové upozornili na zvyšující se tlak na geologickém zlomu u indonéského ostrova Sumatra.
LONDÝN 16. března (iHNed,čtk)

Zvyšující se tlak na geologickém zlomu u indonéského ostrova Sumatra pravděpodobně vyvolá další velké zemětřesení. A možná i další cunami v Indickém oceánu. Obávají se toho podle vědeckého časopisu Nature britští seizmologové.
Vědci z univerzity v severoirském Coleraine ve čtvrtečním vydání magazínu uvádějí, že tlak se nezvyšuje jen na geologickém zlomu na Sumatře, kde se 26. prosince nacházelo epicentrum ničivého zemětřesení, ale i na návazné zóně v Sundském příkopu, který se nachází pod mořem západně od Sumatry. Sundský příkop vyznačuje počátek sestupu Indické desky do horkého zemského pláště.


Vědci nedokážou předpovědět, kdy v oblasti udeří další velké zemětřesení, ale v jiných částech světa, například v Japonsku či Turecku, podobné katastrofy následovaly ve sledech několika let či dokonce měsíců.
Koncentrace velkých zemětřesení je obvykle největší v takzvaných subdukčních zónách, kde se střetávají a překrývají nejméně dvě zemské desky. Zemětřesení z 26. prosince nastalo, když se hrana hladké Indické desky podryla pod rozeklanou Barmskou desku.

Převzato: http://www.scienceworld.cz

Hrozbou nejsou ani tak klimatické změny, jako spíše naše reakce na ně

Jaké klimatické změny můžeme očekávat a jaké budou jejich předpokládané důsledky?

Na naši otázku odpovídá klimatolog RNDr. Václav Cílek, CSc., který se v Geologickém ústavu AV ČR zabývá změnami klimatu a prostředí v nejmladší geologické minulosti.

To, že se klima mění, je jeho základní charakteristikou. Důležité přitom je uvědomit si, že zároveň narůstá počet lidí, plocha staveb a délka technických sítí, jako jsou silnice a plynovody. Rovněž roste složitost našeho života, v němž jsme navázáni na čím dál propracovanější soubory dodavatelů, odběratelů, exportérů, různých věcí, počítačových sítí i sítě mezilidských vztahů. Ve složitém, poměrně přesně „seštelovaném“ systému pak i relativně malé změny mohou mít velké následky. Můžeme pak hovořit o reálných klimatických změnách anebo o percepčních krizích. Percepční krize znamená, že změny, kterých bychom si normálně ani příliš nevšimli, začínají být silně pociťovány a protože emoce je to, co nás udržuje v pohybu (viz stejný etymologický základ slov motion a emotion), tak percepce může přerůst ve skutečnou krizi.
Druhou stranou závislosti na autech, počítačích, energii je zranitelnost. Víte, co způsobilo nedávný výpadek proudu v Itálii, díky kterému se téměř celá Itálie ocitla tři dny bez elektrické energie? Ve Švýcarsku padl na dráty důležité rozvodny strom. Jeden strom! Tím byl požadavek na dodávanou energii nasměrován na další elektrárnu. Bezpečnostní systém elektrárny se bál přetížení, a tak elektrárnu vypnul a přesměroval nabídku na zbytek sítě, ve které začala padat jedna elektrárna za druhou.
Tím chci říct to, že se bojíme přirozených oscilací klimatu, ale nebezpečné může právě to, jak tyto změny vnímáme a jak na ně reagujeme. Nebezpečí není jenom v přírodě, ale stále víc je v samotné civilizaci.
Vojen Ložek používá jako příklad konec 2. sv. války na Slovensku. Fronta se zde zastavovala až na několik týdnů. Mnohé vesnice a komunikace mezi nimi byly těžce postiženy. Po skončení války byl návrat k předcházejícímu stavu ale poměrně rychlý. Představte si podobnou situaci v naší době a uvědomme si, co by znamenalo ochromení vodovodů, centrální kanalizace, elektrického vedení, rozvozu potravin a pohonných hmot. Kolik věcí potřebujeme k životu a neumíme si je sami opatřit. Já vím, že jsem zatím nemluvil o skutečných klimatických změnách, ale chci, abychom si byli vědomi, že nejméně polovina rizika je v našich reakcích na změny, ne ve změnách samotných.
 

Na zeměkouli se zase čeká vymírání druhů


Autor: profimedia.cz
18.03.2005 01:00 - Špatná zpráva je, že máme zpoždění nějaké tři miliony let. Dobrá zpráva je, že my i další spoluobyvatelé Země takto odsouváme nepříjemnou schůzku s kmotřičkou Smrtí, která čas od času poctí naši planetu velmi důkladnou vizitací.

Američtí vědci tvrdí, že svět postihuje co 62 milionů let pravidelné a masové vymírání – a že k tomu poslednímu došlo před 65 miliony let, kdy ho opustili dinosauři.

"O existenci cyklu vymírání každých 62 milionů let není pochyb. Z analýzy zkamenělin je to velmi, velmi jasné. Naneštěstí jsme naprosto zmateni, pokud jde o příčinu (tohoto jevu)," tvrdí profesor James Kirchner z University of California v Berkeley.

"Ano, a brzy nás čeká ještě jedno (vymírání), ale zatím bych ještě nedělal paniku," dodává k tomu fyzik Richard Muller. Právě on a jeho kolega Robert Rohde přišli s hypotézou o jakémsi "kole smrti", které se každých 62 milionů let otočí a přitom přitlačí pozemský život k okraji zániku.

K této myšlence dospěli oba fyzikové po prostudování šestatřiceti tisíc druhů mořských živočichů, kteří žili a zanikli v průběhu posledních 542 milionů let – tedy od okamžiku, kdy Zemi ovládli obratlovci.

O příčinách tohoto jevu mohou oba vědci jen spekulovat a nabídka, kterou předložili ve vědeckém časopise Nature, je opravdu široká. Sahá od pravidelných průchodů Země přes oblaka kosmického plynu přes záhadně pravidelné deště meteoritů a masové erupce vulkánů až po kolísání mořské hladiny.

Každý ten nápad je sám o sobě hezký – záhadou zůstává jen ta nevysvětlitelná pravidelnost. "Zkoušeli jsme vše, co nás napadlo, abychom našli vysvětlení pro tyhle bláznivé cykly biodiverzity a vymírání. Ale zatím jsme ztroskotali," připustil Muller.

A právě údajnou pravidelnost vymírání si vzali na mušku kritici celého nápadu. Americký paleobiolog John Alroy se domnívá, že oba fyzici se stali obětí kolísání ve fosilních nálezech – anebo rovnou obětí statistické chyby. Na mezerovité dochování pravěkých zkamenělin upozorňuje v německém časopise Der Spiegel i německý biolog Wolfgang Kiessling.

Myšlenka masového vymírání je stará. Lidé ho kdysi přisuzovali zásahům bohů. V 19. století naopak vymírání posloužilo jako argument pro obhajobu existence jediného Boha, který tvoří a znovu ničí své dílo. Za poslední půl miliardy let zažila Země už pět velkých vln vymírání, před šestou varují mnozí dnešní ekologové.

Nejznámější je poslední vlna vymírání, při níž se s tímto světem rozloučili majestátní dinosauři. Daleko ničivější však bylo permské vymírání před čtvrt miliardou let, kdy zaniklo 90 procent všech existujících druhů.
MF DNES , Michal Mocek