"Právě při pohledu přes sklo přestáváme rozdělovat skutečnost na střed a okraje a začínáme cítit touhu po tom, abychom poznali hrozivé a lákavé tvary, které se nejasně rýsují na hranici: zdánlivě nečinné vysedávání za skly je už počátkem cesty do jiného světa."

Michal Ajvaz, Druhé město

Náhodná ukázka od mojí maličkosti pro tento týden...

Tak ještě jednou doba ledová a potopa světa...
Stáváme se svědky konce doby ledové, která započala náhle před pár tisíci lety. Středozemní moře bylo pouští a Sahara pralesem, resp. mořem. Před několika tisíciletími došlo k neuvěřitelným změnám a dinosauři a lidé byli očitými svědky gigantické scenérie, kdy se posouvaly póly.
http://www.mwm.cz/clanek1.php?id=1228&pjmeno=&kredit=&p1=

Převzato: www.blisty.cz

Vlády "ignorují hrozbu přílivové vlny"
Je to prý jako v katastrofickém hollywoodském filmu: hrozí, že se nádherný sopečný ostrov v Atlantickém oceánu propadne do moře a vyvolá tím obří přílivovou vlnu, která způsobí po celém světě katastrofy. Vědci se snaží varovat vlády, ale ty jejich varování ignorují...



Bill McGuire z University College v Londýně tento týden varoval, že hrozí nebezpečí, že se obrovský kus sopečné skály, asi tak velký, jako ostrov Isle of Man (o rozloze 572 čtverečních kilometrů) na ostrově La Palma na Kanárských ostrovech propadne do moře. Vzniknou tak obrovské přílivové vlny, pohybující se rychlostí 900 km/h. Podle počítačového modelování zasáhnou vlny ve výši 100 metrů nejbližší Kanárské ostrovy. Za několik hodin pak zaplaví podobně vysoké vlny západní pobřeží Afriky. 9 - 12 hodin po propadu ostrova do moře zasáhnou vlny o výšce 20 - 50 metrů karibské ostrovy a východní pobřeží USA a Kanady. Nejhůře postižené budou přístavy a ústí řek, jimiž vlny proniknou do vnitrozemí.

Navzdory tomuto nebezpečí, které je prý velmi silné, se geologická činnost na ostrově La Palma v podstatě nemonitoruje. Vlády hrozbu neberou vážně.

Je však velmi obtížné rozhodnout, co proti nebezpečí dělat. Bariéry by přílivovou vlnu nezvládly a rozbít ostrov předem na kusy, než se propadne do moře, by bylo příliš nebezpečné a příliš složité.

Nově instalované zařízení by dokázalo varovat před sopečnou erupcí až 14 dní předem. Avšak není jisté, zda se ostrov propadne do moře při příští erupci, anebo až při přespříští, k níž by mohlo dojít až za staletí.

Hromadná evakuace by byla nesmírně nákladná, protože by bylo nutno přesunout až 100 milionů lidí.

"Příští prezident USA bude muset v určité chvíli rozhodnout co udělá, až začne erupce na ostrově La Palma," konstatoval profesor McGuire. Pokud se rozhodne evakuovat všechna města na východním pobřeží USA, jestliže se ostrov tentokráte do moře nepropadne, nikdo mu už nebude věřit a prezident přijde o svou funkci."


více: http://www.guardian.co.uk/life/science/story/0,12996,1279815,00.html

Převzato: www.blisty.cz

Monbiot: "Laskavý svět končí"
"Žijeme v nešťastnější, nejzdravější a nejmírovější době lidské historie," napsal týdeník Spectator. Samozřejmě, pro bohaté lidi v prvním světě tomu tak je, konstatoval v deníku Guardian George Monbiot. Jenže, dodává, ta doba teď zřejmě rychle končí. Lidé, žijící dnes na této planetě zřejmě žijí v nejpříhodnějších podmínkách, jaké kdy byly a budou na Zemi. Teď už to půjde jenom z kopce. Autor pro to uvádí tři argumenty:



Zaprvé: žijeme z politického kapitálu, který nashromáždily předchozí generace, a tento kapitál je už téměř úplně vyplýtván. Obrovské přerozdělování, které vedlo k zvýšení životní úrovně dělnické třídy po druhé světové válce, už skončilo. Všude vzrůstá nerovnost a důsledkem je, že se bohatí zmocňují globálních zdrojů. Celé rozsáhlé území Británie, Evropy i Spojených států je restrukturalizováno, aby vyhovovalo vyšším středním třídám. Kupují si druhé a třetí příbytky tam, kde jiní lidé nemají žádné. Sportovní hřiště jsou nahrazována soukromými "zdravotními kluby", škrtají se rozpočty na veřejnou dopravu a dotují se silnice a letiště. Nerovnost příjmů vede nevyhnutelně k nerovnosti příležitostí.

Druhým argumentem je, že ekonomický pokrok je neutralizován sociálními ztrátami. Z nedávné studie New Economics Foundation vyplývá, že náklady zločinnosti za posledních 50 let stouply třináctkrát a náklady způsobované rozkladem rodin čtyřikrát. Peníze, které vydáváme na tyto katastrofy, jsou zahrnovány do oficiální míry našeho "štěstí" - do hrubého domácího produktu. Vyčleňme tato data a zjistíme, konstatuje studie, že naše kvalita života dosáhla vrcholu v roce 1976.

Ale nejhorší je třetí problém: hrozba podnebných změn. Na rozdíl od všech předchozích generací, které čelily možné katastrofě, my jsme, jak se zdá, zcela neschopni porozumět tomu, co nás čeká.

Vyskytly se tři série nových, neočekávaných dat, z nichž vyplývá, že problém s podnebnými změnami je pravděpodobně daleko vážnější, než si kdo představoval. Z práce laureáta Nobelovy cenu Paula Crutzena vyplývá, že stínící efekt sazí a kouře v atmosféře je silnější, než se klimatologové domnívali. Jak jsou starobylé komíny postupně vyřazovány z provozu a svět přechází na čistší technologii, podnebné změny to paradoxně zrychlí.

Zároveň stoupající množství kysličníku uhličitého, jak se zdá, rozkládá světová rašeliniště. Výzkum Chrise Freemana z University of Bangor dokazuje, že kysličník uhličitý stimuluje bakterie, které rašeliniště rozkládají. Rašeliniště se skládají v podstatě z čistého uhlíku. Když z nich vznikne roztok, vzniká kysličník uhličitý, který dál zintenzivňuje rozklad dalších rašelinišť. Jak uvádí časopis New Scientist, rašeliniště v Evropě, na Sibiři a v Severní Americe, obsahují ekvivalent 70 let veškerých globálních emisí uhlíku z průmyslu.

Ještě horší jsou změny v mracích. Dosud klimatologové předpokládali, že vzhledem k tomu, že vyšší teploty na Zemi povedou k rychlejšímu odpařování vody, bude se tvořit víc mraků, ty zastíní Slunce a zpomalí oteplování Země. Teď se ale ukazuje, že vyšší teploty povedou k zmizení mraků. Z výzkumu Bruce Wielického z NASA vyplývá, že v některých částech tropů je už nyní méně mraků než v osmdesátých letech dvacátého století.

Důsledkem toho všeho je, že maximální vzrůst teploty, který předpověděl v roce 2001 Mezivládní panel pro podnebné změny, byl vážně podceně. Namísto stoupnutí teploty během jednadvacátého století o dosud odhadovaných 5,8 stupňů lze nyní očekávat vzrůst teploty od 10 - 12 stupňů. Sbohem, laskavý světe, píše autor.

Kompletní článek v angličtině http://www.guardian.co.uk/Columnists/Column/0,5673,1279603,00.html

 

Je kvantová fyzika úplným popisem světa?


Může být věc na více místech současně? V říši částic ano. Otázka je, na jaké úrovni - a jestli vůbec - to přestává platit.


Franz Kafka kdysi napsal: "Je to život mezi kulisami. Je jasný den, je ráno pod širým nebem, pak se brzy setmí a již je večer. Není to složitý klam, avšak musíme se přizpůsobit, dokud stojíme na prknech. Jen prchnout smíme, máme-li sílu, vyrazit směrem k pozadí, rozříznout plátno a utéci skrze cáry namalovaného nebe, přes nějaké harampádí, do skutečné, úzké, tmavé, vlhké ulice, která se pro svou blízkost k divadlu stále nazývá ulicí divadelní, je však opravdová a má všechny hloubky pravdy."
Cesta do "skutečného" světa nebyla ovšem pro Kafkovy hrdiny jednoduchá. A není snadná ani pro ty, kdo se snaží pochopit realitu pomocí moderních fyzikálních teorií.
V nudném makroskopickém světě, který nás obklopuje, si můžeme být jisti, že stojí-li před námi šálek kávy, nachází se právě jen na tomto jednom místě a nikde jinde. Můžeme také snadno popsat pohyb šálků padajících ze stolu na zem, letadel, kopacích míčů, planet a dalších objektů. A spatříme-li kočku, nepochybujeme o tom, že je buď živá, nebo mrtvá.
V mikroskopické říši atomů, elektronů a dalších částic však platí jiné zákony. Například princip superpozice, který říká, že částice může být na dvou místech současně. Fyzici i filozofové si už desítky let lámou hlavu, jak spolu obě univerza souvisejí.
"Vlastně nikdo neví, jak náš starý nudný 'klasický svět' povstává z podivnosti kvantové teorie," říká na stránkách časopisu Science australský fyzik Gerard Milburn.

Záhada uvězněné kočky

V roce 1935 publikoval Erwin Schrödinger esej, v níž vysvětluje, k jakým zvláštním poznatkům kvantová fyzika dospěla. Popisuje myšlenkový experiment ústící v poněkud bláznivou představu, známou od té doby jako paradox Schrödingerovy kočky.
Představme si, že jsme zavřeli živou kočku do krabice s kyanidovou ampulí, ovládanou nějakým kvantovým systémem. Může to být třeba radioaktivní atom. Jestliže se atom do hodiny rozpadne, ampule se rozbije a kyanid kočku zahubí. Jestliže se nerozpadne, kočka přežije. Pravděpodobnost obou možností je jedna ku jedné.
Krabice je zavřená a my po hodině nevíme, zda k rozpadu došlo, či nikoliv. Podle zákonů kvantové mechaniky se atom nachází v superpozici obou možností; jako by se rozpadl a nerozpadl zároveň. (Více o superpozici v článku "Mladý vědec útočí na Einsteina" na straně 23.) Teprve otevřením krabice zjistíme, jaká je situace - zároveň tím ale superpozici zničíme a přisoudíme systému jednu z variant.
Jestliže ale má být kvantová mechanika úplným popisem vesmíru, a ne jen mikrosvěta, uvažoval Schrödinger, pak by se v superpozici obou možností měl nacházet nejen atom, ale celý systém uzavřený v krabici. Tedy i kočka. Byla by v tom případě živá i mrtvá zároveň, což ovšem poněkud odporuje naší každodenní zkušenosti s kočkami. Teprve po otevření krabice by došlo k takzvané dekoherenci, porušení superpozice. Kočka by se rázem stala buď obětí vědy, nebo živým zvířetem.
Kvantová fyzika dokáže vysvětlit jevy týkající se chemických vazeb či struktury neutronových hvězd, je na ní založeno fungování mnoha běžných přístrojů, například CD přehrávačů, a může v budoucnu nabídnout způsob, jak sestrojit superrychlé kvantové počítače. Současná věda se bez ní neobejde. Ale hluboce filozofická otázka, kterou Schrödinger položil, není vyřešena dodnes. Popisují kvantové zákony i makrosvět, nebo z nějakého důvodu přestávají platit kdesi na cestě od atomu ke kočce?
Odpověď se zdá být nasnadě. Zdravý rozum nám říká, že kočka je v krabici buď živá a rozzuřená, nebo ztuhlá po dávce kyanidu. Kvantové zákony by se jí tedy netýkaly. Ale co když nás naše chápaní skutečnosti klame a ukazuje okolní realitu v nesprávném světle?

Jak píše Science, je možné, že dekoherence, jíž makroskopické objekty podléhají, ponechává superpozici nedotčenu, jen ji zakrývá podobně, jako dokáže jiskra v motoru vysavače narušit televizní obraz.
Zdá se, že pokusy prováděné v posledních letech tuto představu podporují. Ukázalo se totiž, že vykročímeli z říše jednotlivých atomů ke složitějším systémům, nemusíme se kvantového pohledu vzdávat.
Například miliardy elektronových párů, vytvářející supravodivý proud v prstenci ochlazeném na výjimečně nízkou teplotu, sice ještě nejsou živým zvířetem, společně nicméně představují dost složitý útvar. Ten přitom za určitých podmínek kvantové zákony respektuje. Nachází se v superpozici dvou stavů, a jeho chování lze tedy označit za analogii "živomrtvé" Schrödingerovy kočky.
Řada fyziků se proto podle časopisu Nature domnívá, že kvantová teorie je skutečně úplným popisem světa. Některých objektů se zdánlivě netýká, ovšem jen proto, že tyto objekty nejsou izolovány od svého okolí. Tato "neizolovanost" způsobuje dekoherenci - podobně jako otevření krabice v příkladu s kočkou.
Pochybnosti přesto zůstávají a mnoho věcí zůstává nevyjasněno. Realita jako by v kvantovém světě závisela na tom, zda a jak provedeme měření. Platí to pro částice i pro onu nešťastnou kočku, jejíž stav určíme až tím, že otevřeme krabici. Před tímto "měřením" nelze o osudu zvířete nic říci. Jak ve filmu bratří Coenů Muž, který tam nebyl poznamenává obhájce Shalhoub, když se snaží parafrázovat Heisenbergův princip neurčitosti: Čím více na vlastní oči vidíte, tím méně o skutečném stavu věcí víte...
Mnoho vědců se však jen obtížně smiřuje s názorem, že měření mají takovou moc ovlivňovat skutečnost. Bouří se tak proti způsobu chápaní kvantového světa, který před téměř osmdesáti lety zaštítil svojí obrovskou autoritou fyzik Niels Bohr. V Bohrově pojetí je náš běžný svět posazen na kvantovou říši jako horní paluba na tělo ponorky, píše Science. Přitom není jasné, proč by paluba vůbec měla existovat.
Nikdo ale zatím nedovedl ukázat, že Bohr neměl pravdu, a tak jeho představy stále platí. Neuměl je vyvrátit ani Einstein, který s Bohrem nesouhlasil.
Čas od času se nicméně objevují zprávy, že se někomu podařilo Bohrovu takzvanou kodaňskou interpretaci kvantové mechaniky torpédovat. V poslední době mají být takovou "dírou pod čarou ponoru" výsledky experimentů, které uskutečnil americký fyzik íránského původu Shahriar S. Afshar z Institute for Radiation-Induced Mass Studies v Bostonu. Nedávno o nich informoval populárně vědecký časopis New Scientist (podrobnosti viz článek "Mladý vědec..." a rozhovor na této straně). Výzkum ale ještě nebyl publikován, a proto jej vědecká komunita neuznává.

http://lidovky.centrum.cz/archivln/

Lidové noviny, 07. 08. 2004, Martin Uhlíř; REDAKTOR LN