"...je to takhle lepší, budeme si všechno představovat, to bude daleko krásnější. Budeme si každý den vymýšlet výlety, hry v zářících bazénech, skvělé parties s lampiony, flirty se zajímavými lidmi, tance na nočních palubách jachet.
Nejsme přece tak tupí, abychom potřebovali skutečnost..."

Michal Ajvaz, Druhé město

Náhodná ukázka od mojí maličkosti pro tento týden...

POTOPA SVĚTA

Nejnovější pohled přírodovědců na biblickou potopu světa.

Bible je natolik základem západní kultury, že záleží na tom, zda její příběhy mají, či nemají pravdivé jádro. Nejnovější pohled přírodovědců na biblickou potopu světa: potopa byla, a byla to jedna epizoda v rámci tání kontinentálního ledovce na konci zatím poslední doby ledové. Týkala se úrodné pobřežní, zřejmě hustě obydlené oblasti dnešního Černého moře (předtím sladkovodního jezera). K vlastní potopě došlo v důsledku přepadu slaných vod ze Středozemního moře Bosporem do Černého jezera. Někdy kolem r. 5600 před n. l. se z Anatólie do Černého moře řítil vodopád nesrovnatelně větší, než je dnešní Niagarský. Slaná voda ničila vše živé, záplava nevídaných rozměrů byla nevyhnutelná. Kdo včas utekl, zachránil se. Noe (Nóach) alias Uta-napištim alias Xisuthros (Ziusudra) se stal symbolem člověka, který byl včas varován a vzal to vážně. Zachránil se na plavidle, spolu s příbuzenstvem i s menší zoologickou zahradou. Ti, kteří přežili, se rozprchli na všechny světové strany. I my můžeme být potomci svědků této katastrofy.


POTOPA PODLE BIBLE
Bible popisuje potopu světa v knize Genesis (První Mojžíšově) Starého zákona. Nejprve ocituji pár veršů bezprostředně před líčením potopy, a to podle kralického překladu (1613), a poté podle nového ekumenického překladu (1978). Role překladu je dost podstatná. Pak již budu citovat o potopě jen podle nového překladu, neboť ten je méně rozšířen. Citaci dle starého překladu si dnes může každý snadno nalézt (např. v tradičním vydání Bible svaté v nakladatelství Biblické dílo, Praha, 1969).
Genesis, kap. 6, verše 1-4: "Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim rodily, že vidouce synové Boží, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, které oblibovali... Obrové pak byli na zemi v těch dnech, ano i potom, kdy vcházeli synové Boží ke dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, mužové na slovo vzatí."
Ekumenický překlad téže pasáže: "I stalo se, když se počalo množit lidstvo na zemi a zrodily se jim dcery, že spatřili synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si ženy, kterýchkoli se jim zachtělo... Zrůdy vznikaly na zemi za oněch dnů, kdy vcházeli synové božští k dcerám lidským, a ty jim rodily - ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní."
Hospodin (Bůh), lituje, že stvořil člověka, trápil se "ve svém srdci" nad "nepodařeným experimentem" a rozhodl se lidstvo vyhladit spolu se vším živým. Utopit. Jedině Bohu milý Noe byl vybrán, že přežije. Následuje návod, jak postavit loď a jak se dále zachovat. Gen. 6: 6-22, 7: 1-24, 8: 15-22 (poznámky v závorce autor): "Setřu s povrchu země člověka, kterého jsem stvořil, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil... Udělej si schránu (archu, loď) z goferového (čtyřhranného) dřeva, uděláš komůrky (hnízda) v schráně a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou... (asfaltem) Tři sta loktů (1 loket = 0,5 m) bude délka schrány, padesát loktů její šířka a třicet loktů její výška. Uděláš světlík (okno) v schráně a shora až na loket jej ukončíš. Vsadíš i dvéře do boku schrány. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro... Vejdeš do schrány a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. A od každého živočicha všeho druhu po páru... uvedeš do schrány. Ty pak si naber různou potravu, kterou lze jíst, a shromáždíš ji u sebe a bude tobě i jim za pokrm...
V šestistém roce Nóachova života, sedmnáctý den druhého měsíce, byly protrženy všechny prameny obrovské propasti a nebeské propusti byly otevřeny. Strhl se lijavec nad zemí a trval čtyřicet dnů a čtyřicet nocí... vod přibývalo a nadnesly schránu, takže se zdvihla od země... schrána plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly a přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky dvanácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory (tedy spíše pobřežní kopce). A zahynulo všechno tělo... všichni byli setřeni se země. Zachován byl pouze Nóach a co bylo s ním ve schráně. Mohutně stály vody na zemi sto padesát dní..."
Pak následuje známý popis pokusů se suchozemskými ptáky, kteří jsou z paluby vypouštěni, aby se zjistilo, je-li pevnina na blízku. Vody opadávají a loď přistane, podle bible, "na horách Arménie". Noe a ostatní pak vyjdou z archy ven a Noe obětuje Bohu.
Tomu se to tak zalíbí ("i ucítil Hospodin spokojující vůni..."), že slíbí, že už žádná další pohroma typu potopy světa nebude.


POTOPA PODLE EPOSU O GILGAMEŠOVI
Na existenci Eposu o Gilgamešovi jako první poukázal George Smith (1872). Tehdy známé klínopisné tabulky a zlomky tohoto eposu byly uloženy v Britském muzeu, kde je Smith rozluštil, a zbytek eposu nalezl při vykopávkách v Ninive.
Asyrsko-babylonské vyprávění i chetitský překlad eposu líčí totéž co bible, ale jsou starší, bližší popisované události. Epos o Gilgamešovi - stejně tak jako bible - není dílem jednoho autora, napsaným v jednu dobu, ale vyvíjel se postupně od konce 3. tisíciletí př. n. l. z původního ústního podání.
V bibli, jak známo, už nejsou "bohové", ale jeden jediný Bůh, zato v eposu je ještě bohů celá skupina a zjevně se nejen hádají, ale jdou i ostře proti sobě. Také v eposu se bohové rozhodnou lidstvo zničit, ale nejsou názorově jednotní. A také v eposu je vybrán jeden člověk, Uta-napištim, a jeho svita k záchraně. A také on má k záchraně postavit loď. Když to udělá, zvládne to, úspěšně přistane a vykoná oběť bohům, dostane jako "prémii" za úspěšné přežití dar dlouhověkosti.
Je to právě Gilgameš, král z Uruku, který chce dosáhnout nesmrtelnosti a vydá se na dlouhou cestu (přes "mrtvé moře", patrně Černé moře ještě "rozkarbované" krátce po potopě) k tomu, který potopu přežil, k šurupackému králi Uta-napištimu pro radu. Ten mimo jiné Gilgamešovi líčí, jak to v době potopy probíhalo (budu citovat z českého překladu Eposu o Gilgamešovi, asyrské verze z knihovny Aššurbanipalovy, Československý spisovatel, Praha 1976).
Popis samotného Gilgameše stojí za zmínku. Je ze dvou třetin bůh a z jedné člověk. Jeho postava je vysoká jedenáct loktů, "devět pídí v šíři měřila prsa jeho". V popisu není opomenuto, jak velký má penis: "tři pídě bylo dlouhé jeho mužství". Bůh Enki to s lidmi myslel dobře a úmysl utopit lidstvo prozradil Uta-napištimu (str. 87): "Zbuduj archu, abys život svůj zachránil... všechno živoucí sémě do lodi uveď. A ta loď, kterou ty postavíš, nechť vyměřeny jsou rozměry její, nechť stejná je šířka i délka její... Všechny muže jsem vybídl k práci. Děti nosily asfalt a silní vše potřebné přinášeli. Pátého dne jsem navrhl její obrys. Jedno jitro (1 jitro = asi 3600 m2) plocha její byla, desetkrát šedesát loktů vysoké byly její stěny, desetkrát šedesát loktů ve čtverci byl okraj její střechy... Šesti střechami jsem ji pokryl a rozdělil tak v sedmero pater. Její vnitřek jsem rozdělil na devět částí... šest sarů (1 sar = asi 8,5 litru) asfaltu jsem do pece vysypal, tři sary smůly z ní vyšly... Obtížné bylo ji na vodu spustit. Prkny ji podložit musili shora i zdola, až do dvou třetin se na vodě octla... Lhůtu mi určil bůh Šamaš: ´Až zrána koláče, večer déšť pšenice sešlu, do lodi vstup a utěsni za sebou dveře.' Konečně nastala určená doba... Jakmile zazářil první třpyt jitra, ze základu nebes vystoupilo černé mračno. Bůh Adad (Hadad, bůh bouřky) v něm hřímal, Šullat a Chaniš (služebníci boha Adada) kráčejí vpředu... Erragal (bůh podsvětí) stavidla vytrhl. Kráčí Ninurta, nechá přetékat nádrž. Anunnakové (bohové podsvětí) pochodně zvedli a jejich září zažehují zemi. Zděšení před Adadem až k nebi stoupá a veškeren jas se v temnotu mění. Širá země jak hrnec se roztříštila. Po celý den vál jižní vítr, dul prudce a zkázu přivodil zemi. Jak bitevní vřava napadal lidi. Bratr již nevidí svého bratra a lidi z nebe poznati nelze. Tu sami bozi se potopy lekli a prchnuvše vystoupili až k Anovu nebi."



V rámci odledňování severní polární čepičky se do tehdy sladkovodního Černého jezera dostávala říční voda. Později se podél hranice ustupujícího zalednění vytvořila rozsáhlá jezera, země se pod tíhou vody prohnula a zásobování Černého jezera se zmenšilo. Stav před 12 500 lety.

"JAK PSI CHOULÍ SE BOZI, JAKO PSI NA RAMPĚ LEŽÍ..."
(poněkud nedůstojné na bohy, či jediného Boha všemocného) Bohyně Ištar naříká, co že to provedla. Naříkají a v pláči schouleni sedí i bozi Anunnakové: "Strachem sevřeny byly jejich rty. Po šest dnů a sedm nocí s potopou burácel vítr a jižní bouře srovnala zemi... a všechno lidstvo se v bahno proměnilo. Jak plochá střecha se prostíral močál." Loď přistála u hory Nisir, což má být Pir-i-Mukurum, vysoká 2600 m, v Kurdistánu.
"Hora Nisir držela loď a zakolísat jí nedala." Pak následuje vypouštění holubice, vlaštovky a havrana. Nakonec zápalná oběť na samém vrcholku hory. Bohové, kde se vzali tu se vzali, slétli se nad tou vůní a (až na Enlila, který chtěl lidi úplně vymýtit) oběti se zúčastnili. Pozoruhodný detail nakonec: bohové Uta-napištima "vzali a usadili" při ústí řek (prý na ostrově Dilmun v Perském zálivu).
Vyprávění o potopě proniklo do různých kultur, do řeckých bájí, do Indie a do Číny.
Znají je i američtí Indiáni, Inkové a Aztékové. Je také zachyceno v Eusebiově kronice, v Eposu o Ziusudrovi. Tamní Noe - Xisuthros, sumersky Ziusudra (což znamená "život dlouhých dnů"), přežije potopu na arše. Po přistání se Ziusudra ztratil ostatním lidem spolu se svou ženou, dcerou i lodivodem; všichni bydlí na nebi s bohy.

Z HENOCHOVY KNIHY
Bible je o Enochovi (Henochovi), synu Járeda, dosti skoupá. Gen. 5: 18-24: "A chodil Enoch stále s Bohem, a nebyl více viděn, nebo(ť) vzal ho Bůh." Henochova kniha (Henochovy spisy) stojí mimo bibli jako apokryf. V ní Henoch putuje "po nebi", hovoří s "anděly" a dozvídá se a sepisuje meteorologické, astronomické a další informace, např. jak vznikají roční období, fáze Měsíce, a dokonce cosi, co by mohl být popis Newtonova gravitačního zákona (kap. 43, Knihy tajemství a moudrosti I., Vyšehrad, Praha 1998).
O potopě světa má Henoch jedno z řady svých "vidění" (kap. 106), kde zmiňuje to, co už známe z předchozího textu. Zajímavé jsou další okolnosti. Henochův syn Metúšelach našel pro svého syna Lámecha ženu, která mu pak porodila dítě. Divné dítě: "Jeho tělo bylo bílé jak sníh a červené jako růže, vlasy na jeho hlavě, dlouhé kadeře, byly bílé jako vlna a jeho oči byly krásné. Když je otevřel, rozzářil jimi celý dům jako slunce a celý dům se pak velmi projasnil." Otec dítěte z toho byl nesvůj a bál se, že dítě nepochází od něj, ale od andělů, "je jiné povahy... je jiný než my". Otec Metúšelach přišel ke svému otci Henochovi (tedy dědečkovi Lámecha) až "na končiny země", kde Henoch pobýval, pro radu, co dělat. Henoch mu pravil, že kvůli lidským hříchům přijde na svět potopa, ale toto dítě že ji přežije. "Na zemi nyní plodí obry nikoli duchem, nýbrž tělem. Na zemi nastane velká pohroma a země bude očištěna ode vší zkaženosti. Sděl svému synu Lámechovi, že syn, který se mu narodil, je vpravdě jeho synem. Dej mu jméno Noe."

ASTRONOMIE A POTOPA SVĚTA
Astronomie potvrdí, že existují kosmické příčiny změn klimatu na Zemi, které mohou vysvětlit mimo jiné i střídání dob ledových. Poté přijde geofyzika a vysvětlí, jak taková potopa světa (tedy obrovská regionální záplava) v rámci skončení jedné (té poslední) doby ledové mohla proběhnout.
Jelikož jde o časové škály tisíců a desítek tisíců let, můžeme vyloučit vliv kosmických katastrof, jako je dopad planetky či komety. Nic takového se nemohlo odehrát "nedávno", neboť by po tom zbyly zjevné stopy. Je třeba hledat příčiny periodických variací oslunění zemského povrchu. Ty lze dosáhnout buď změnou sluneční konstanty, nebo změnou dráhových a orientačních parametrů Země při jejím oběhu kolem Slunce. Uvažuje se i inerciální pohyb Slunce.
Slunce se jako hvězda chová stabilně, rozhodně na časových škálách tisíců let. Je staré asi 5,5 miliardy let a v období stability má být ještě 1 miliardu let. Kdyby počáteční hmotnost Slunce byla několikanásobně větší, než skutečně byla, byl by jeho "život" bouřlivější, rychlejší a ve sluneční soustavě by nemusely vzniknout dlouhodobě stabilní podmínky pro vznik a vývoj života až k jeho vyšším formám. Také je důležitá přítomnost Měsíce v prostoru kolem Země a jeho slapové (gravitační) působení; i Měsíc je významným stabilizačním faktorem zemského klimatu, jak uvidíme.
Sluneční konstantou nazýváme tok celkového záření Slunce dopadající na určitou plochu kolmo vystavenou záření ve stanovené vzdálenosti od Slunce. Sluneční konstanta pro Zemi je 1,388 kW/m2 (kilowatů na metr čtvereční). Mění se v rámci jedenáctiletého a dlouhodobějších cyklů sluneční činnosti, avšak jen o pár promile své hodnoty. Změna sluneční konstanty o 4 % by už měla drastický dopad na zemské klima. Naštěstí k ničemu podobnému zřejmě nedošlo a patrně nedojde v horizontu existence Homo sapiens na této planetě.

Změny excentricity ("eliptičnosti") dráhy planet Sluneční soustavy v důsledku jejich vzájemného gravitačního působení.


Jinak je to s periodickými změnami hlavní poloosy, excentricity (výstřednosti) a sklonu dráhy Země kolem Slunce. Celkový moment hybnosti sluneční soustavy se nemůže měnit (protože by byly porušeny základní fyzikální zákony), ale excentricity drah a sklony rovin drah planet ano. Pro Zemi to má za následek změnu oslunění hlavně v mimorovníkových oblastech. Už v roce 1941 se vědci shodli, že je důležité, jak studená jsou léta ve větších zeměpisných šířkách. Je-li léto studené a krátké, pak sníh z minulé zimy nestačí roztát a přijde nová zima a nový sníh, a zalednění se rychle rozšíří. "Zrušit" tento stav se dá další "vhodnou" změnou dráhových parametrů, které příznivě změní osvětlení. Jde o změny na časové škále řádově desítek tisíc let (hlavní periody jsou asi 20, 40 a 100 tisíc let). Novější studie jsou důkladnější a pracují s delšími časovými údobími.
 V časovém intervalu od nuly (přítomnost) do minulosti (-1 milion let) se předpokládá existence Měsíce, v intervalu od nuly do budoucnosti (+1 milion let) se předpokládá, že Měsíc z prostoru kolem Země zmizel. Vidíme, jak by se variace sklonu, a tím i oslunění pronikavě změnily. Naštěstí astronomové jsou si jisti, že Měsíc máme ještě "nadlouho".
Další zdroj klimatických změn, který se přidává a kombinuje s předchozími, představuje pohyb těžiště Slunce kolem těžiště sluneční soustavy (tzv. barycentra). Zde jde o změny ve škále stovek let až jednotlivých tisíců let. Slunce je ovlivňováno planetami sluneční soustavy, hlavně největšími a nejhmotnějšími, tedy Jupiterem a Saturnem, a hmotný střed Slunce vynuceně obíhá kolem těžiště sluneční soustavy. Takový oběžný pohyb Slunce (které je "poddajnou" plynnou koulí) vyvolává přesuny hmot (tzv. střižné pohyby) uvnitř Slunce samotného, a tím se mění sluneční aktivita. Nejde tedy o gravitační, slapové působení - to je neměřitelně malé. Pro lepší představu: označíme-li průměr Slunce jako 1, je průměr oblasti pohybu jeho těžiště kolem barycentra vyjádřen číslem 4,4, což je asi více, než by kdo čekal. Pohyb se navíc děje proměnnou rychlostí (mezi 30 a 60 km/hod). Česká geodetka a geofyzička I. Charvátová zjistila, že tento pohyb lze rozložit do fází uspořádaných (kdy dráha středu Slunce opisuje jakési trojlístky) a neuspořádaných (chaotických). Ty se po sobě střídají. Nejkratší cyklus je zhruba shodný se základním cyklem sluneční činnosti (asi 11 let) a nejdelší zatím zjištěný cyklus je asi 2400 let dlouhý. Minima sluneční činnosti (například tzv. malá doba ledová, známá ze středověku z období let 1620-1710) souhlasí s intervaly chaotického pohybu slunečního centra. Naopak uprostřed stabilních intervalů jsou dlouhodobá maxima teplot. Dokonce se zdá být pravda, že kolapsy lokálních civilizací se dostavují s konci intervalů uspořádaného pohybu. Poslední "mayský trojlístek" skončil kolem r. 750 n. l. a pak následoval největší celosvětový chaos prvního tisíciletí. Že by život civilizací tak osudově závisel na sluneční činnosti?



Změny sklonu rovníku Země k rovině její oběžné dráhy kolem Slunce (nahoře) a změny oslunění zemského povrchu (dole). Obrázky ukazují stabilizační roli Měsíce. Kdyby náhle zmizel (časová stupnice od nuly do budoucnosti), variace oslunění by pronikavě narostly a vyvolaly drastické klimatické změny.

POTOPA PODLE RYANA A PITMANA
Mechanismů zničení lokálních civilizací lze nalézt celou řadu (obrovská zemětřesení a výbuchy sopek, mořetřesení a vlny tsunami, efekty El Ni~na a další). Hledáme možné příčiny nikoli jen lokální, ale regionální záplavy. Tradiční pohled na potopu světa jako na obrovskou záplavu v oblasti řek Eufrat a Tigris už nestačí. Potřebujeme moře, mají-li mít bible a Epos o Gilgamešovi pravdivé jádro. Je zásluhou Williama Ryana a Waltera Pitmana z americké Lamont-Dohertyho observatoře Kolumbijské univerzity, že se na věc podívalinovýma očima a potopu světa pojali jako epizodu odledňování po poslední době ledové.
Jejich populárně-vědecká kniha "Noah's Flood" (Noemova potopa, Touchstone, New York 2000) se právem stala bestselerem (i když specialisté v ní jistě problémy objeví).
Kde k velké záplavě mohlo dojít? Kolem Středozemního moře, kde různé civilizace rozhodně existovaly, popřípadě na Černém moři, máme-li zůstat v Evropě.
Z výzkumu geofyzikální lodě Glomar Challenger vyplynulo, že Středozemní moře se vytvořilo asi před pěti miliony let - předtím tu byla souš, laguny, jezera. V rámci změn klimatu (tehdejšího globálního oteplování) vody Atlantiku přepadly přes Gibraltar a dočasně "došplouchly" proti toku Nilu až k dnešní Asuánské přehradě - i zde se při provádění geologického průzkumu před stavbou přehrady našly pod říčními sedimenty také sedimenty mořské. V té době však Homo sapiens sotva "začínal", a proto hledejme dál.
Výzkumné plavidlo Chain, brázdící asi před 40 lety spojku mezi Marmarským a Černým mořem a jih Černého moře, zjistilo, že kdysi tudy protékala voda v opačném směru než dnes a že nebyla slaná. Dalším výzkumem v oblasti západu a severu Černého moře se prokázalo, že na dně je nejprve vrstva zbytků živočichů žijících ve slané vodě, pod ní vrstva bahna a pod ní sladkovodní vrstva. Echolokační a seismické výzkumy pobřežní oblasti odhalily hluboké kaňony někdejších řek, překryté bahnem. Pod hladinou se nalézají zbytky neolitických sídlišť, nejnověji dokonce loď. Zdejší stavby asi nebyly kamenné, spíše jen chýše pro pastevce a později prosté domy farmářů (zdi z propletených tyčí a větví omazané hlínou). Z takových staveb se toho moc nedochová. Také bylo objeveno, že vody Černého moře byly zřejmě "jednoho dne" promíchány až na dno, byly plné jedovatých hydrogensulfidů (uvolněných z hornin).
Dnes je vrstva mezi horní "živou" a spodní "mrtvou" vodou Černého moře v hloubce kolem 100 až 150 metrů (a mění se s časem a místem).

Střídání dob ledových podle geofyzikálního modelu (1 Kyr = 1 tisíc let).


Ledové a meziledové doby se střídají. Nástup doby meziledové je pomalejší než její ústup. Trvá-li celý cyklus asi 100 000 let, pak na zaledňování připadá asi 90 000 let. Během dob ledových byla oceánská voda chladnější oproti meziledovým o 6-8 stupňů Celsia, a proto v ní žily jiné druhy živočichů. O tom nás přesvědčily sondy, které odebraly usazeniny ze dna.
Ryan a Pitman uvážili nejrůznější geofyzikální, geologické, archeologické a další údaje a sestavili scénář potopy světa.
Berme jako počáteční stav - "rok nula" - období před 100 až 120 tisíci lety. Na Zemi bylo zhruba dnešní klima. V následné době ledové se dostala střední hladina moří o sto metrů níže, než je dnes. Na severní polokouli byla voda soustředěná v ledovci, který pokrýval sever dnešní Kanady a USA až po New York, část Evropy a Asie. Černé moře, tehdy sladkovodní jezero, bylo zásobováno vodami Dněstru, Dněpru a Donu jako dnes, ale klima bylo tak suché, že nedaleko od okraje ledovce (sahal pod Moskvu) už byla poušť. Hladina Černého jezera byla nižší než dnes.
Změna klimatu nastupuje asi před 20 tisíci lety, ledovec začal tát. V jeho okolí (sever Evropy a Ruska) se vytvořila obrovská jezera a vody řek od severu napájely Černé jezero, které mohutnělo. Jen na jihu byla hradba hor, které nepřekročilo. Sladká voda z Černého jezera přetékala do Egejského a Středozemního moře (obrázky 5a a 5b ukazují situaci před 14 500 lety).
Pod obrovskou zátěží vody nově vzniklých jezer kolem tající polární čepičky planety se prohnula země a tok vod na jih se oslabil a přesměroval více podél hranice ledovce (východ-západ). Tak se do Černého jezera dostává málo vody, je sucho, jezero nepřetéká do Středozemního moře a izoluje se od něj. Celoplanetárně však oteplení postupuje (i když s proměnnou rychlostí). Na okraji vysychajícího jezera vzniká úrodná oblast a člověk to brzy pochopí a oblast osídlí.
Před 12 500 lety nastalo zpomalení odledňování (mladší dryas) a zavládlo období sucha.
Trvalo asi 1000 let a v menší míře se opakovalo před 8000 lety. Celkový trend byl však jasný - další tání ledovce, další zvyšování hladiny světových moří, tedy i Středozemního. Tak se jeho hladina dostala nad úroveň hladiny Černého jezera a slaná voda si postupně našla cestu ze Středozemního moře do jezera.
Hladina stoupá, Bosporskou úžinou se dostává stále více slané vody do Černého moře a je jen otázkou, kdy dojde k tomu, co známe z barvitého líčení z bible, Eposu o Gilgamešovi a odjinud. Katastrofa nastala asi před 7600 lety při rozdílu hladin kolem stovky metrů. Varování tu jistě byla (například jenom postupně, nikoli naráz narůstala rychlost průtoku vody bosporským průlivem, až dosáhla 80 km/hod). Stále bylo ještě možné prchnout, ale málokdo si nebezpečí uvědomil. V intervalu největšího průtoku se Bosporem řítil vodopád dvěstěkrát silnější, než je dnešní Niagarský. Za dva dny by naplnil prostor historické části Prahy do výšky jednoho kilometru. Zde ale byla obrovská plocha Černého jezera. Hladina rostla v průměru o 10-15 cm za den. Na plochém pobřeží potopa postupovala rychle. Kdo nechtěl opustit své usedlosti, kdo nevěřil, že voda bude dále stoupat a zůstal, zahynul při vichřici, při bouřce (přicházející od jihu), utopil se pod přívaly vod nebo pod vrstvami bahna.
Katastrofa ustala po vyrovnání hladin Středozemního a Černého moře, podle bible za 150 dnů od "protržení hráze" (Bosporu).

PŘED POTOPOU A PO POTOPĚ
Fakta a tušené souvislosti nás svádějí k domněnce, že tou dobou před potopou žily na Zemi různé lokální civilizace "vedle sebe" a že pak došlo k návštěvě, či spíše invazi a okupaci ze strany těch silnějších a technicky vyspělejších, asi zdatných námořníků kdoví odkud, kteří si podrobili místní, převážně zemědělské obyvatelstvo. Pro místní obyvatelstvo to byli díky svým technickým dovednostem a síle nadlidé, "bohové". Tito "návštěvníci" si uvědomili, co příroda nevyhnutelně chystá, a možná chtěli běh věcí ovlivnit, například protrhnout "hráz" dříve, než sloupec vody u Bosporu bude příliš vysoký. Ale ani oni neměli šanci. Pak jim nezbylo než sledovat průběh pohromy a "choulit se jak psi" někde v nebi (??) na jakési "rampě" (ještě tak vědět, co byla ta "rampa" - připustit, že měli létací stroje, by bylo lákavé a leccos by vysvětlilo, ale takovou sci-fi si jako vědecký pracovník nemohu dovolit). Nóachovi, který s nimi patrně byl v dobrém kontaktu a asi byl inteligentní (možná to byl jejich potomek, i když to Henoch nikdy svému synovi neprozradil), poradili, jak má přežít. Poradili mu to, co sami uměli nejlépe: stavět plavidla. V této partii staré spisy, ať je to bible či Epos o Gilgamešovi, připomínají technickou příručku na stavbu lodí. Rada padla na úrodnou půdu, archa byla postavena a posádka pohromu přežila. Po potopě světa to ale v bývalé "rajské zahradě" vypadalo jako po boji, takže zbylí "bohové" odtáhli pryč, protože už nebylo co z koho ždímat. Pak už nejsou na scéně "obři" či "zrůdy" či prostě nepřátelé, kteří si berou naše ženy, jak se jim zachce (podle toho, který překlad přijmeme), ale ještě doznívá působení cizích genů, ještě poté se mohou rodit ("do sedmého kolena") "napůl-lidi napůl-bohové", podivné bytosti, odlišné od místních obyvatel (kteří asi byli menšího vzrůstu a nejspíš snědí).
Trauma potopy si odnesli všichni, kdo přežili. Rozprchli se do všech koutů světa a ovlivnili ostatní civilizace. Obrovská povodeň v oblasti Černého moře někdy před 7600 lety tak mohla zasáhnout do vývoje většiny lidstva.
V dávné minulosti mohlo být více takových potop (po každé době ledové), ale až tam naše kolektivní paměť nesahá nebo jsme příslušné "svědectví" ještě neobjevili a nepochopili.

Napsal Jaroslav Klokočník.
Magazín Koktejl - květen 2002