Radek Mokrý
Když se do ní pustili Howard a Marie oba, měli ji
svlečenou jedna dvě. „Ták, není to takhle lepší?“ chtěla vědět Marie. Sissy se
skutečně cítila mnohem pohodlněji, jenom cítila nutkavou potřebu omluvit se, že
nemá podprsenku. Doufala, že tím ty milé lidi nijak neuráží.
Marie přenesla svoji holou hruď do Sissyiny
blízkosti. Při formálním představování oba páry bradavek ztuhly asi jako
diplomaté z malých zemí ve Washingtonu. Předvoje si vyměnily státní tajemství.
„To jsem to zase vymňouk, to je z toho, že dárky
kupuju instinktivně,“ škrábu se rozpačitě na hlavě. V knihkupectví kousek
nad Štrossmajerovým náměstím jsem měl „průměrnáctileté“ neteři pořídit kvalitní
literaturu. Její matka - má rodná starší sestra, do mne vložila kyblík důvěry.
„Holka právě dočetla Orwellův „1984“ a shání Farmu zvířat, měla by se
nasměrovat do širšího čtenářskýho záběru a když jseš Radku teď ten literát….“ a
Radek jak se zdá opět nezklamal a pořídil knížku „I na kovbojky občas padne
smutek“.
Fajn, ale na obranu můžu říct, že jsem knížku pročetl/prolistoval už v prodejně a mezi stránkou 100 a 350 nic takového nebylo. Bohužel tohle je strana 94. Ale něco ve mně se tiše chechtá, pak válí na zádech smíchy. Však ona to stráví a matinka jakbysmet. Maximálně bude chtít to pětikilo vrátit dřív.
Soudce Howard Barth v duchu fair play, tak
charakteristické pro jeho povolání, sevřel levou ruku kolem Mariina prsu a
pravou kolem jednoho ze Sissyiných. Potěžkal je, prohmatal způsobem, jako by se
poctivý zelinář snažil vymačkat přebytečnou vodu z hlávky salátu. Marie
byla totiž zvědavá, která z nich má prsa lepší.
„Hmmm. Tvoje jsou větší Marie, ale slečna Hankshawová
– Sissi – je má pevnější….hmmm.“
Marie se chopila druhého volného prsu, jak hladová
opice chmatající po nabídnutém banánu. Otáčela kolem něho své krátké, nenasytné
prstíky a otírala si ho o bradu a tváře.
„Hej,“ ptala se Sissy sama sebe, „nemá náhodou ten
přátelský pár něco za lubem?“ Její otázka byla zodpovězena rukou – nebyla si
jistá, čí – která jí zabloudila do kalhotek. Chtěla se od ruky - průzkumnice
odtáhnout, ale její kunda /bez jejího vědomí či zvláštního povolení/ se stala
docela kluzkou a prstík do ní zajel jakoby nešťastnou náhodou.
…její kalhotky byly trpělivě stahovány jako prapor
při západu slunce. Brzy se nacházely někde pod koleny. Měla dojem, že ucítila,
jak se druhý prst vkradl za prvním, ale než to mohlo být potvrzeno, další prst
jí byl nacpán do zadnice …a…ááách. Jako by se vrátily první dny jejího
autostopu. Byla v tom nostalgie, bylo to nechutné, bylo to ááách.
Otvory začaly být zaplňovány jeden za druhým, jako
byty v nově dostavěném paneláku.
Mariin čumáček byl na horké stopě. Nejdříve očenichal
Sysiina lýtka, potom stehna. Mariina ústa, z nichž odkapávala horká slina,
měla zřejmě někam namířeno. Ale než se dostala do cílové stanice, Howard
navštívil svoji ženu zadním vchodem.
Á, pan penis, ten rušitel zajímavých představení! Udělejte si křídou další čárku, ten jednooký kabaretní idol ukradl další scénu. Mariina ústa se pro hlasité hekání nezmohla na žádnou další činnost.
Pozn.:Sorry,
tady scénu utnu a knížku si budete muset pořídit za vlastní prachy.
praví: „Jelikož jsem autorem, a tím pádem pracuji ve
stejném oboru jako Bůh, mohu jakoukoliv stránku prohlásit za láhev
šampaňského.“
A původně měla tahle možná i recenze vypadat podle
strany 219.
Řada indiánských mladých mužů z Velké nory v daleké Dakotě začínala ztrácet trpělivost přes to, že díky výhodné poloze k nim bílý muž nikdy nevkročil.
I v kritických chvílích spolehlivě zabraly povídačky
spřízněného a potrhlého poustevníka, že „zlato je určitě tááámhle na druhý
straně“ a těch několik zbloudilých pracovníků lesní správy se až do roku 1969
vždycky včas podařilo postřílet a občas taky pomohla připravená lavina kamení….
Z Číňákova (to je ten poustevník) zpravodajství se poučili, že mezi Indiány
venku se zvedá vlna militantního odporu. Dozvěděli se o hnutí Rudá moc a o
rezervacích jejichž obyvatelé se čerstvě pomalovali a ozbrojili až po zuby. Na
začátku jara 1969 se z Velké nory vytratila čtveřice mladíků a vydala se
přes stále ještě zasněžené hory do neznámého, divného světa, aby se přesvědčili
na vlastní oči. Za pár měsíců se vrátili plni nadšení, ověnčení péry a korálky.
Z očí jim zářila revoluce.
Přibrali dva kamarády a společně opustili svůj lid.
Cestou do boje se stavili v Číňákově boudě. „Ty už máš taky dost čekání na
nějaký zkurvený zemětřesení,“ řekli mu jazykem, který pochytili ve světě. „Seš
silnej a chytrej a naučils nás spoustu věcí. Pojď s náma a přidej se
k našemu hnutí.“
„Má tohle hnutí nějaký heslo?“ vyzvídal Číňák.
„To víš, že jo,“ řičeli nadšeně a několik jich hned
zaskandovali.
„A má vaše hnutí taky prapor?“
„Jasně!“,
popsali mu svůj emblém.
„A má to vaše hnutí taky vůdce?“
„Skvělý vůdce.“
„Tak si ho strčte do prdele. Nic jsem vás nenaučil,“
řekl Číňák a šel si k potoku nařezat čerstvou řeřichu.
Několik týdnů nato přijal Číňák pozvání od starého
siwašského náčelníka, hlavního venkovního spojence lidí z Velké nory,
degenerovaného válečníka, který dokázal přeměnit moč v pivo a nechal se
vysvětit na šamana. Získaná pocta mu dala právo obývat posvátnou jeskyni na
vzdálené Siwašské hoře.
Po obřadu se okamžitě vydal do dakotských kopců, aby
tam sestrojil hodinový stroj, jehož tikot by co nejpřesněji reprodukoval tikot
vesmíru. Čím déle mu naslouchal, tím zněl stále víc a více jako „ha ha, ho ho a
hi, hi.
Tom Robbins, I na Kovbojky občas padne smutek, Vydavatelství Argo
Z ang. Orig. Even Couwgirls Get the Blues, nakl. Bantam Books