Ministrem dopravy nebo srnkou v lese

Je už téměř tma, léto, prázdniny a na zaprášené železniční zastávce se schází dvacet mladých lidí, kteří se nikdy předtím neviděli. Tuší, že je čeká neobvyklých dvanáct dní nabitých programem a zážitky. Dní, ve kterých se na životní prostředí, svět a možná i sebe samé podívají z trochu jiného pohledu, než jsou zvyklí. Zpoza nedaleké budovy vychází podivná postava. Svým vzhledem snad nejvíce připomíná ducha. Prostě stojíš na zastávce, někdo ti zavazuje oči.a ty přemýšlíš, co bude dál? Začíná další z kursů Brontosaura Praha 7.

... tak jsem se i já kdysi vydala v kulichu (poznávací znamení účastníků) na letní tábor do vesnice, o které si moji rodiče mysleli, že je vybydlená, s cílem načerpat co nejvíce eko-informací. První setkání s organizujícími Brontosaury však bohužel plně nekorespondovalo s představami mých rodičů. Převlečeni za němé duchy nás nic netušící odvedli do hradního sklepení a zamkli. Naši měli pravdu, dolehla na mě tíha jejich varovných slov. .Co teď?.

Začala první simulační hra. Dostali jsme vysílačku a dozvěděli se, že se na Zemi stala jaderná katastrofa a pouze my jsme se zachránili v protijaderném krytu. Jak dál postupovat? Čím může být každý z nás za těchto okolností prospěšný? Přemýšlíme o svých schopnostech, posloucháme ostatní.V krytu začne postupně "ubývat" kyslíku a je třeba, aby se někdo obětoval a podstoupil riziko vysoké radiace. Postupně se dostáváme všichni ven, intuitivně si sedáme do kruhu a ještě dlouho do noci řešíme, jak bychom se chovali a jak bychom se zachovat měli.

K našemu překvapení se nám už spánkový deficit nepodařilo za celou dobu trvání kurzu dohnat. Naopak: únava narůstala, neboť program byl připraven od časného rána do hluboké noci.

Simulační i akční hry se na nás jen valily. Přednášek bylo jen pár, všechny mě bavily. Bylo to nejen netradičním pojetím, ale i tím, že mě probíraná témata zajímala. Většina problémů byla předkládána formou her, kde jsme si sami mohli zkusit možnosti svého chování, či roli jiné osoby. Například ministra životního prostředí či dopravy, těžaře v brazilském pralese, afrického divocha nebo i jiných bytostí jako třeba srnky. Zároveň jsme vášnivě debatovali, hledali věcné podložení našeho cítění, vzájemně se poznávali a spolupracovali, a tím vším objevovali sami sebe. A aby environmentální výchovy nebylo ani málo ani moc: tvořili jsme z hlíny, pekli si chleba, povídali si se stromem, běhali po lese a lenošili v trávě.

Když dnes hodnotím, co mi kurs dal, nebyla to kvanta načerpaných informací. Spíš lepší poznání toho, kdo jsem a co se dá s takovou sbírkou různých vlastností a (ne)schopností dělat. Budu třídit odpad, sázet stromky, zapojím se do soutěže pořádané Světovou bankou? Nebo se projdu po lese a zaposlouchám se do ticha?