Ve spodní části atmosféry, v troposféře, dochází neustále k řadě chemických procesů, kterých se účastní tzv. stopové plyny. Ačkoli jsou koncentrace těchto látek ve vzduchu velmi nízké, mají (samy nebo produkty jejich reakcí) značný vliv na živé organismy, se kterými se dostávají do styku. Většina stopových plynů v atmosféře pochází z přirozených zdrojů, u některých z nich se ale v tomto století ve značné míře podílejí na jejich produkci lidská činnost v průmyslu, dopravě a zemědělství (např. oxid dusný, oxid siřičitý, oxid uhelnatý, uhlovodíky a chlorované sloučeniny).

Díky vysokému obsahu kyslíku v atmosféře jsou chemické reakce látek emitovaných do troposféry téměř výlučně oxidační. Vzhledem k relativně nízkým teplotám a nízkým koncentracím škodlivin je ovšem nutná iniciace těchto dějů, kterou vesměs zprostředkuje sluneční záření - přeměnám škodlivin v ovzduší tedy předcházejí fotochemické reakce štěpení jejich molekul světelným kvantem na vysoce reaktivní radikály. Konečnými produkty reakčních mechanismů bývají zpravidla kyseliny sírová, dusičná a chlorovodíková (které tvoří tzv. kyselý neboli londýnský smog), oxid uhličitý, voda a v případě dostatečně vysoké koncentrace oxidu dusného ze spalovacích motorů také ozón (hlavní součást fotosmogu, nazývaného také Los-Angeles-Smog). Výsledné produkty a jejich účinky na živé organismy a na majetek se nazývají imise a místo jejich působení je značně závislé na momentální povětrnostní situaci. Za normálního počasí teplý vzduch stoupá z ohnisek znečištění vzhůru a většina škodlivin je unášena vzdušnými proudy do té doby, než jako součást deště nebo sama zvolna klesne a uloží se na zemský povrch (zpravidla na horských hřebenech). V případě inverzního počasí jsou spodní vrstvy vzduchu chladnější než vrstvy vyšší a nedochází proto k žádnému promíchávání. Koncentrace škodlivých látek a produktů jejich reakcí v místě jejich původu stále narůstá a někdy dosahuje životu nebezpečných hodnot (smog obou typů vzniká zpravidla v této situaci).

Mezi nejzávažnější důsledky působení škodlivin z ovzduší patří

- ohrožení životů lidí. Tento účinek bývá dlouhodobý a někdy nelze stanovit prvotní příčinu vzhledem k časovému posunu (např. u onemocnění rakovinou) nebo kvůli současnému působení vlivů různého druhu. K přímým důsledkům imisí patří podráždění očních sliznic, poškození horních cest dýchacích a různá alergická onemocnění. Obecně škodliviny v ovzduší zvyšují zatížení organismu, které u oslabených lidí (nemocných, starých nebo dětí) může vést k vážným zdravotním potížím nebo i k smrti (v roce 1952 v Londýně během dlouhodobého smogu zemřelo v důsledku přetížení organismu několik tisíc lidí).

- okyselení půdy a vodních toků. Projevuje se v oblastech, kde je nedostatek vápníku, který by rozpuštěné kyseliny neutralizoval. Škody na rybách a dalších vodních organismech se projevují pod hodnoty pH 6.5, pod pH 5.0 je voda mrtvá - což je případ např. značné části jezer ve Skandinávii a v Kanadě.

- škody na majetku a uměleckých dílech. Ozón a další fotooxidanty urychlují přirozené procesy stárnutí lidských produktů. Nejvíce škod ovšem působí imise oxidu siřičitého, které rozrušují strukturu staveb a uměleckých památek (přeměnou uhličitanů na sírany), způsobují korozi skla, textilií a kovů.

- škody na lesních porostech. K ničení a umírání lesů docházelo z různých přirozených příčin (sucho, sněhová pokrývka, hmyz) vždy. Od poloviny sedmdesátých let ale příčiny a rozsah škod přesáhly daleko za přirozenou úroveň a začalo velkoplošné umírání lesů, především ve Střední Evropě a v Severní Americe. Tato novodobá poškození lesa se vyznačují kontinentálním rozsahem (nejsou omezena regionálně), rychlým šířením, postižením všech hlavních druhů stromů a dlouhodobým přetrváváním. V současné době je ve Střední Evropě do různého stupně poškozena více než polovina lesních porostů, v posledních letech se přitom projevuje lehké zlepšení u jehličnatých stromů a stav se všeobecně zhoršuje u stromů listnatých. Příčiny lesních škod jsou různorodé a často se v účincích vzájemně posilují (tzn. že vliv při současném působení je silnější než součet jednotlivých vlivů - tato vlastnost se nazývá synergismus). Jednotlivé faktory lze rozřadit do několika skupin:

a) účinek antropogenních emisí škodlivin do ovzduší. Listy a jehličí zachytávají z atmosféry částečky prachu a molekuly škodlivin, především oxidu siřičitého, oxidů dusíku a ozónu. Slouží tak vlastně jako filtry škodlivých látek, při dlouhodobém působení vyšších koncentrací škodlivin ovšem v listech dochází k porušování buněčných membrán, odumírání buněk a tkání a k poruchám mechanismu průduchů a dýchání.

b) okyselení lesní půdy. Vápenaté a hořečnaté ionty, nezbytné k růstu stromů, se při nízkém pH nadměrně uvolňují a následně vymývají z půdy. Jejich místo zastupují ionty hlinité, které jsou pro rostliny (zvláště pro jemný kořenový systém) jedovaté.

c) klimatické příčiny. Suchá léta, mrazivé zimy a silný vítr poškozují zdravotní stav stromů. Les se z těchto poškození zpravidla rychle zotaví, pokud ovšem nebyl už předtím oslaben působením plynných škodlivin nebo kyselým deštěm - klimatické škody pak působí synergicky a mohou být rozsáhlé a trvalé.

d) nákazy a hmyz. Působí podobně jako klimatické škody, tedy synergicky s poškozením z imisí.

Většina škodlivin se do ovzduší uvolňuje při spalování fosilních paliv. Kouřové plyny obvykle obsahují kromě dusíku, oxidu uhličitého a vodní páry také proměnlivá množství oxidů síry, dusíku, oxid uhelnatý, uhlovodíky, chlorovodík a pevné podíly, tzv. popílek (který se skládá z oxidů hliníku, křemíku, vápníku, železa, sodíku atd.). Všechny tyto škodliviny lze ze spalin do jisté míry odstranit, za tímto účelem byla vyvinuta řada různých technologických procesů. K odprašňování se užívá

- odlučování, kde se využívá gravitace, setrvačné nebo odstředivé síly nebo jejich kombinace. Je nejjednodušší, ovšem málo účinné

- vláknitých a tkaninových filtrů, kterými je prašná směs protlačována

- elektrofiltrů, kde se částice popílku elektricky nabijí a odloučí mezi deskami kondenzátoru

- praček, ve kterých se popílek usazuje do vody nebo na mokré povrchy. Jde zpravidla o nejúčinnější odstranění.

Ke snižování podílu škodlivin v plynném stavu se používá separačních principů

- kondenzace, při které jsou škodliviny sníženou teplotou nebo vysokým tlakem zkapalněny a odvedeny. Nechá se použít jen v jistých případech, např. pro organické látky

- absorpce, kdy se plyn rozpouští v kapalině a váže se v ní, někdy i chemickou reakcí. Této metody se často užívá k odsiřování kouřových plynů z elektráren

- adsorpce, čili zachycení plynů na povrchu pevné látky - adsorbentu (např. aktivní uhlí nebo silikagel)

- dodatečné spalování, oxidační proces ve specielních spalovacích komorách, při kterém např. oxid uhelnatý a další látky shoří až na konečné oxidační produkty

- katylyticky řízené reakce, chemické reakce, které převádějí škodliviny na jiné, méně jedovaté látky za přítomnosti katalyzátoru (látky, která svojí přítomností reakci urychluje tím že se jí účastní, na konci děje se ale vrátí do původního stavu). Používá se např. k odstraňování oxidů dusíku jejich redukcí amoniakem na dusík a vodu. Jako katalyzátor v tomto případě vystupuje oxid titaničitý nebo aktivní koks.

Každá z metod odstraňování škodlivin ze vzduchu má různé přednosti a nedostatky, které je třeba posuzovat z hlediska stanovených cílů. Většinu procesů je nutno kombinovat (protože spaliny obsahují mnoho různých škodlivin zároveň), některé mají nízkou účinnost, jsou neúnosně drahé nebo při nich (často) vzniká odpad, který se musí nákladně skladovat (např. popílek nebo sádra znečištěné těžkými kovy). Obecně platí, že nejúčinnější je zamezit samotné tvorbě škodlivin vhodným výběrem paliva a použitím provozních zařízení, která omezují emise.

Vzduch v blízkosti zemského povrchu se ohřívá vyzářeným teplem, stoupá vzhůru a přitom se rozpíná, což má za následek jeho postupné ochlazování s nadmořskou výškou (úbytek teploty je 6 C na 1 km). Teplota s výškou ovšem neklesá trvale, teplotní průběh se obrací ve výškách 12, 50 a 80 km - rozmezí v těchto hranicích se nazývají sféry, se stoupající výškou jsou to troposféra, stratosféra, mezosféra a ionosféra. Téměř všechna hmota atmosféry a většina důležitých procesů se omezuje na dvě spodní vrstvy, troposféru (díky nestabilnímu uspořádání neustále promíchávanou stoupajícím teplejším a klesajícím chladným vzduchem) a stratosféru, která je naopak nehybná (vzhledem k tomu, že teplejší vzduch je výše, nedochází v ní k téměř žádnému proudění). Neočekávaný vzrůst teploty i další důléžité vlastnosti stratosféry přitom způsobuje přítomnost velmi malého množství zvláštní formy molekulárního kyslíku, označované jako ozón. Tříatomové molekuly ozónu totiž dokáží účinně pohlcovat krátkovlnou (ultrafialovou) složku slunečního záření. Část pohlcené energie se přitom přemění na teplo, odtud oteplování ve stratosféře, a zároveň se ze slunečního svitu z větší části odstraní právě ty vlnové délky, které jsou nebezpečné pro všechny živé organismy v troposféře.

První organismy na Zemi musely přebývat pod ochrannou vrstvou hladiny oceánu, protože zatím neexistoval žádný ochranný ozónový štít. Teprve když dokázaly vyprodukovat dostatečné množství kyslíku, aby se začal shromažďovat v atmosféře, utvořily se vhodné podmínky i pro vznik ozónu. Chemických reakcí , které se přitom uplatňují, je celá řada. Rozhodující množství ale vzniká a zaniká v procesech, pojmenovaných podle anglického geofysika Chapmanův mechanismus: molekula kyslíku pohltí foton ultrafialového záření a rozpadne se na dva vysoce energetické kyslíkové radikály; ty jsou velmi nestabilní a okamžitě reagují s molekulou ozónu za vzniku dvou molekul obyčejného kyslíku, nebo reagují s molekulou kyslíku za vzniku ozónu. K tomu, aby proběhla druhá reakce (která je jedinou cestou jak ozón vzniká), je třeba, aby do děje vstoupila jěště nějaká další molekula, která si s sebou odnese přebytečnou energii (posloužit k tomu může další molekula kyslíku nebo dusíku). Ozón může tedy v tomto sledu vznikat (reakcí radikálu s molekulou kyslíku) nebo zanikat (když radikál reaguje s další molekulou ozónu). Kromě toho ozónu ubývá i dalším přirozeným procesem; pohlcením dalšího fotonu krátkovlnného záření se rozpadne na molekulu kyslíku a kyslíkový radikál, který zreaguje podle některého z výše uvedených mechanismů. Těmito pochody se (za současného pohlcování ultrafialového záření) udržuje v atmosféře velmi dynamická rovnováha ozónu, každý rok se přitom obmění asi třetina jeho celkového množství.

Ozón vzniká a zaniká všude v atmosféře a je ho celkově velmi málo, kdyby se všechen ozón shromáždil na povrchu Země, utvořil by vrstvu o tloušťce asi 3 mm. Není však rozložen pravidelně, větší množství je ho shromážděno ve stratosféře, s oblastí nejvyššího výskytu ve výšce kolem 25 km. Do celkového množství ozónu a jeho rozložení ovšem v posledních desetiletích pozoruhodně zasáhla lidská činnost. Ve spodní části troposféry se tvoří velké množství ozónu v důsledku reakcí zplodin automobilové dopravy a ve stratosféře ozónu ubývá díky katalytickým reakcím s halogenovanými uhlovodíky. Bohužel, oba efekty jsou pro nás velmi nepříjemné: ozón v nízkých vrstvách (tzv. fotochemický smog) sice také zachycuje ultrafialové záření, tento vliv je ovšem převážen jeho extrémní oxidační schopností, se kterou napadá a poškozuje živé tkáně a materiály, a "dobrý" ozón ve stratosféře už nestačí pohlcovat dostatečně krátkovlnného záření, které ničí rostliny, oslepuje oči a způsobuje rakovinu kůže.

Vzhledem ke stabilitě stratosféry je pro každou molekulu vzniklou na povrchu Země časově velmi náročné dostat se do větších výšek. Protože ve stratosféře neexistuje proudění, mohou v ní stoupat pouze molekulární difusí, což je velmi pomalý proces a většina molekul přitom podlehne rozkladu obvykle nějakou fotochemickou reakcí (tedy takovou reakcí, ve které hraje roli sluneční záření). Z tohoto pravidla ovšem vystupuje skupina látek, které donedávna v přírodě neexistovaly: halogenovaných uhlovodíků, tzv. freonů a halonů.

Freony vynalezl koncem dvacátých let Thomas Midgley, průmyslový výzkumník, který už předtím vydělal svému zaměstnavateli v General Motors mnoho peněz vynálezem tetraetylolova. Midgley, který paradoxně neměl žádné formální chemické vzdělání (studoval strojní inženýrství), tak stál v pozadí dvou vynálezů, které se zpočátku jevily jako blahodárné pro lidstvo a až po letech se prokázaly jejich ničivé účinky, zdaleka přesahující počáteční užitek. Tetraetylolovo přidávané jako antidetonátor zvyšuje oktanové číslo benzínu a zlepšuje účinnost jeho spalování, čímž významně přispělo k rozvoji automobilismu. I bez přihlédnutí k ostatním negativním efektům tohoto rozvoje, olovo jako pomalu působící jed se shromažďuje v živých organismech a způsobuje degenerativní změny, které mohou mít za následek i smrt. Freony, nebo správně chlorované a flurované uhlovodíky (freony je obchodní jméno, používané jejich největším výrobcem, firmou DuPont), jsou jedinečné chemikálie. Jsou netoxické, nezpůsobují korozi, chemicky téměř nereaktivní, nehořlavé. Okamžitě se začaly užívat jako náplň chladících zařízení, jako čistící prostředek v elektronickém průmyslu, v klimatizaci a stlačené jako hnací médium v rozprašovačích. Postupně se dostávaly ve stále větším množství do atmosféry a díky své nereaktivitě a dlouhé životnosti pronikly difusí i do stratosféry. Tam se uplatnily jako katalyzátory, schopné před svým zánikem poničit každou svojí molekulou tisíce molekul ozónu. Katalyzátor je látka, která svým vstupem umožňuje (nebo urychluje) chemickou reakci a sama se přitom nezmění. Katylytickou částí molekuly freonu je atom halogenu, obvykle chloru, který se uvolní fotochemickým rozštěpením freonu: reakcí s první molekulo ozónu se spojí s jedním atomem kyslíku a z ozónu zbude obyčejný kyslík; v dalším kroku zreaguje s druhou molekulou ozónu, od které opět odštěpí atom kyslíku a spojí ho s tím, který už na sebe má vázaný z první reakce. Výsledná bilance tedy ukazuje, že ze dvou molekul ozónu vznikly tři molekuly obyčejného kyslíku, atom chloru se na konci cyklu vrátil v nezměněné podobě. Ozónové molekuly jsou stálé a tato reakce samovolně neprobíhá - pouze je-li k disposici vhodný katalyzátor, v tomto případě atom chloru. Kromě chloru z freonů stejný katalytický účinek vykazují brom (z halonů a dalších syntetických látek), nitroxo radikál (z oxidu dusného z reakcí půdních bakterií , z automobilových zplodin a z letecké dopravy ve velkých výškách) a hydroxylový radikál z vodní páry. Většina těchto látek se ve stratosféře vyskytovala dlouhodobě, ovšem, podobně jako v případě skleníkového efektu, jejich koncentrace se v posledních desetiletích dramaticky zvýšila v důsledku lidské činnosti.

První výklad katalytického působení freonů na destrukci stratosférického ozónu podali už roku 1974 ve svojí publikaci Sherwood Rowland a Mario Molina. Od té doby byla v rychlém sledu provedena řada experimentů, potvrzující platnost jejich teorie. V souladu s ní byl také pozorován pomalý průměrný pokles ozónové vrstvy. Chování průmyslu a politiků bylo ovšem věrným předobrazem jejich dnešního postoje k skleníkovému efektu (mimochodem, v osmdesátých letech bylo prokázáno, že freony jsou také velmi účinným skleníkovým plynem): výroba pokračovala a názory vědců, kteří se v této oblasti angažovali, byly přehlíženy, popřípadě zesměšňovány. Narozdíl od skleníkového efektu se ale zastánci teorie o snižování ozónové vrstvy dočkali bezesporného důkazu, který se i při nejlepší vůli (která samozřejmě nechyběla u výrobců freonů) nedal přehlédnout.

Skupina britských výzkumníků v čele s Josephem Farmanen prováděla už více než dvě desetiletí atmosférická sledování v Antarktidě, kromě jiného měřili také ozónovou vrstvu. V roce 1981 si povšimli poprvé zvláštního výkyvu, který nastával na jaře a vracel se k normálním hodnotám až po několika měsících. Každý rok se tento negativní výkyv prohluboval a v roce 1985, kdy byly publikovány Farmanovy výsledky, už úbytek ozónu činil téměř 50 procent. Farman tyto změny připsal vlivu freonů. Protože však používal zastaralé přístrojové vybavení a chybělo ověření jeho experimentů, setkal se s nedůvěrou. Stejná měření totiž prováděl i satelit, který koncem sedmdesátých let vypustila na oběžnou dráhu NASA - a ten takový výkyv nezjistil. Brzy se ovšem ukázalo, že pravdu měl Farman a že chyba spočívala ve zpracování dat ze satelitu. Počítačové programy, které tuto operaci prováděly automaticky, byly totiž sestaveny tak, aby ignorovaly statisticky nevěrohodná měření - takže ozónová díra (jak se výkyvu začalo říkat) byla programem vyřazena ze zpracování, ačkoli přístroje naměřily stejné údaje jako Farman, který ovšem svoje výsledky zpracovával manuálně. Hlavní příčinou vzniku ozónové díry jsou zvláštní atmosférické poměry v průběhu antarktické zimy. Cirkulující vzdušné víry v tomto období uzavírají téměř neprodyšně prostor nad kontinentem, takže se stratosférický vzduch nemůže smísit se vzduchem z jiných částí atmosféry. Extrémně nízká teplota způsobuje vznik stratosférických mraků, tvořených aerosoly z krystalků vodní páry s kyselinou dusičnou, vzniklou z oxidu dusného. Na těchto krystalcích dochází k zachycení molekul freonů a jejich katalytické přeměně na molekulární chlor nebo sloučeniny chloru s kyslíkem. Na počátku jara se pak tyto látky štěpí ultrafialovým zářením na atomární chlor, který odbourává ozón. Vzhledem k uzavřenosti a k tomu, že v okolí chybí látky, které chlor deaktivují (jsou vázány ve stratosférických mracích), ozónu rychle ubývá do té doby, než se rozplyne uzavírající vzdušný vír a do oblasti se dostane ozón z jiných částí atmosféry.

Prokázání přímého vztahu freonů a obavy vzbuzující ozónové díry vedlo k tlaku na politické řešení tohoto problému. V roce 1987 se uskutečnila konference v Montrealu, na která se dohodlo postupné snižování produkce freonů. Dohodnuté kvóty (do roku 2000 se měla produkce snížit o polovinu) byly ovšem spíše legalizací zájmů výrobců, protože freony mají extrémně dlouhou životnost a je zřejmé, že ještě několik desetiletí po úplném zákazu výroby bude jejich koncentrace v atmosféře stoupat - budou se uvolňovat z dosud existujících zařízení a pomalu procházet atmosférou, takže snížení koncentrace lze očekávat až o několik desetiletí později. Koncem osmdesátých let byl zjištěn zřetelný úbytek ozónu nad Severní polokoulí a pod tlakem veřejného mínění byla svolána další konference do Londýna, kde byly stanoveny nové kvóty a byl vytvořen mezinárodní fond, do kterého přispěly ekonomicky rozvinuté země a ze kterého se uhradila část nákladů rozvojových zemí na zavedení nových technologií a vývoj náhrad freonů. Od té doby byla přijata další opatření k zákazu produkce ozón ničících látek.

Atmosféra Země je jedním z nejstálejších systémů - její složení se už po miliony nijak významně nezměnilo od rovnovážného stavu, vytvořeného vývojem planety a života. Ukazuje se ovšem, že lidé dokázali v industriálním období způsobit zásadnější odchylky ve složení atmosféry, než celé předcházející geologické období.

- První plynný obal získala Země při zchlazování asi před 4,5 miliardami let. Obsahoval hlavně oxid uhličitý, vodu, dusík, amoniak a oxid siřičitý v podobném složení, jaké se dnes uvolňuje při vulkanických erupcích. Nebyl v něm žádný kyslík, protože se všechen spotřeboval na oxidaci kovů, především dvojmocného železa (tyto reakce probíhají i dnes, jsou ovšem pomalé a biologickými procesy kyslík vzniká rychleji, než je pohlcován horninami zemského povrchu).

- Atmosféra podobného složení (95 - 97 procent oxidu uhličitého) dodnes existuje na sesterských planetách Venuši a Marsu. Na Zemi díky vhodné vzdálenosti od Slunce došlo ke zkapalnění části vodní páry a vzniku praoceánů, ve kterých se oxid uhličitý rozpouštěl a reakcí s vápenatými a hořečnatými ionty vytvářel nerozpustné uhličitany - vápence a dolomity - ve kterých je dnes uložena většina oxidu uhličitého (asi 80 procent).

- Převládajícím prvkem se stal dusík a začal se objevovat kyslík, který fotosyntézou produkovaly první živé organismy. Koncentrace kyslíku stoupala pomalu, protože byl spotřebováván na oxidaci dvojmocného železa, sulfidů na sulfáty a rozpouštěním ve vodě. Když byla většina hornin na povrchu oxidována a uložena v sedimentech (pod povrchem probíhá oxidace pomaleji), kyslík se začal hromadit v atmosféře. Organismy pak začaly používat dýchací cyklus, který je mnohonásobně účinnější než kvašení, a tím se v atmosféře ustavila dynamická rovnováha mezi vznikem a spotřebou kyslíku. Fotosyntéza a dýchání jsou určující také pro rovnovážnou koncentraci oxidu uhličitého. Kdyby byl život ze Země odstraněn, v průběhu asi 300 milionů let by všechen kyslík byl spotřebován na oxidaci hornin, uvolnilo by se značné množství oxidu uhličitého vázaného v tělech rostlin a atmosféra by se opět podobala plynnému obalu Venuše nebo Marsu.

Skleníkový efekt se na Zemi projevoval od samého počátku, protože praatmosféra obsahovala některé tzv. skleníkové plyny - oxid uhličitý, vodní páru a metan (skleníkový efekt způsobují všechny molekuly, které se skládají ze tří nebo více atomů, nepřispívá k němu tedy např. kyslík nebo dusík). Sluneční záření ve viditelné oblasti prochází atmosférou téměř bez důsledků. Na povrchu Země je toto záření z velké části pohlceno a pak znovu vyzářeno, ovšem s větší vlnovou délkou, v infračervené oblasti (jako teplo). Infračervené záření atmosféra zachytává a vrací nazpátek a takto se teplo na Zemi shromažďuje. Dnešní vliv tzv. přirozeného skleníkového efektu činí asi 33 C, je tedy zásadně důležitý pro existenci vody v kapalném stavu a tedy i existenci života. Mezi stopové plyny v atmosféře, které mají měřitelný vliv na skleníkový efekt, patří oxid uhličitý, vodní pára, ozón, oxid dusný, freony, amoniak a oxid uhelnatý. Se skleníkovým efektem se setkáváme denně (např. je-li v noci zataženo, vodní pára zachytává vyzářené teplo a je tepleji než za jasné noci) a jeho důsledky jsou patrné na celé planetě (na Měsíci, který je od Slunce vzdálen stejně jako Země, ovšem vzhledem k nižší gravitaci si neudržel atmosféru, jsou právě díky nepřítomnosti skleníkového efektu enormní rozdíly mezi denní a noční teplotou). Obtíž tedy nespočívá v existenci skleníkového efektu, ale v přidávání k němu, způsobenému změnou chemického složení atmosféry v důsledku lidské činnosti. Jedná se přitom především o oxid uhličitý, uvolňovaný z fosilních paliv, freony z aerosolů a chadicích zařízení, a metan, unikající při těžbě zemního plynu, z rýžových polí a ze zažívacího traktu dobytka. Potenciální vliv změny skleníkového efektu na globální klima je všeobecný a rozsáhlý - předpokládá se přinejmenším tání ledovců, zvýšení hladiny oceánů a zaplavení nízko položených oblastí, rozšíření pouští, poruchy v mořských proudech a v proudění atmosféry, které budou příčinou změn ve srážkách a tedy sucha a naopak jinde záplav. Narozdíl od jiných, i méně závažných globálních problémů, se ovšem politikové dosud k omezování skleníkového efektu dosud zřetelně neodhodlali, především z následujících důvodů:

- oxid uhličitý je přirozeně se vyskytující plyn, který nevyhnutelně vzniká spalováních každého materiálu organického původu, tedy také fosilních paliv, dnes hlavního zdroje energie. Ačkoli je technicky možné získávat dostatečné množství energie z alternativních zdrojů, které neuvolňují oxid uhličitý (nebo alespoň ne jeho fosilní zásoby), jedná se o politicky a ekonomicky silně motivovaný problém, který by předpokládal výraznou změnu životního stylu zvláště v zemích s vysokou spotřebou energie

- dosud chybí dostatečně jistý a dramatický důkaz existence a důsledků zvýšení skleníkového efektu, srovnatelný s ozónovou dírou nad Antarktidou. Vzhledem k složitosti systému atmosféra-oceány-pevnina je totiž téměř nemožné s jistotou vysledovat příčiny klimatických proměn. Dnešní změny, které mnoho vědců přičítá skleníkovému efektu, mohou být tudíž považovány např. za přirozené výkyvy, kterými Země v historii prošla již mnohokrát. V zásadě platí, že dostatečně důrazného důkazu skleníkového efektu se můžeme dočkat jedině s prohlubováním klimatických změn - bohužel potom už bude na zvrácení celého procesu pozdě.

I v klimatologii a chemii atmosféry, které podléhají mnoha nejistotám, jsou některé jevy a skutečnosti považovány za potvrzené. V tomto odstavci si je stručně připomeneme.

Sluneční záření prochází atmosférou bez ovlivnění, ovšem pokud v ní nejsou přítomné mraky - od nich se část záření odráží zpátky do prostoru (této odražené části slunečního záření se říká albedo a tvoří průměrně 30 procent celkového záření dopadajícího na Zemi). Je tudíž zřejmé, že vodní pára má na teplotu Země obojaký vliv: je skleníkovým plynem, ale v mracích sluneční záření odráží a působí tedy proti oteplování. Od padesátých let se provádí systematické sledování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře (Charles David Keeling) a tento ukazatel v celém období sytematicky roste (celkem o 10 procent v letech 1958-95. Na křivce lze sledovat např. i kolísání mezi létem, kdy je část oxidu uhličitého zabudována do listí a trávy, a zimou, kdy se opět uvolňuje, nebo výkyv v produkci oxidu uhličitého při ropné krizi na počátku sedmdesátých let). Keelingovu křivku lze protáhnout do minulosti na základě měření vzorků z ledovců, u kterých lze s dostatečnou jistotou určit stáří. Ukazuje se, že koncentrace oxidu uhličitého byla dlouhodobě stálá a zvyšovat se začala až v období industrializace v devatenáctém století. Od té doby se do roku 1995 zvýšila celkem o 25 procent. Růst v posledním desetiletí je asi 0.5 procenta ročně. Hlavní zdroje oxidu uhličitého jsou dva - rozhodující je dnes pálení fosilních paliv a dále kácení lesů (které bylo donedávna hlavním zdrojem). Výpočtem lze ověřit, že v atmosféře přibýva jenom polovina oxidu uhličitého z fosilních paliv, druhá polovina se částečně pohlcuje v oceánech a částečně ji do sebe zabudují zelené rostliny. Je třeba si ovšem uvědomit, že oxid uhličitý představuje jenom asi 50 procent problému zvyšování skleníkového efektu, další polovina připadá na ostatní skleníkové plyny, zvláště na freony, oxid dusný, ozón a metan. Všechny tyto plyny se uvolňují v důsledku lidské činnosti (freony dokonce výhradně lidskou činností) a ačkoli je jich v atmosféře méně, mají při pohlcování tepelného záření větší účinnost než oxid uhličitý a také mají delší životnost. Za potvrzenou lze považovat i skutečnost, že průměrná teplota povrchu Země se za poslední století zvýšila zhruba o 0.6 C (i když jsou teplotní měření a jejich průměrování závislá na mnoha okolnostech, které se v průběhu sta let významně měnily).

Spekulovat o dalším vývoji chemického složení atmosféry je krajně obtížné, protože se jedná především o politickou a jenom do jisté míry o vědeckou otázku (nelze např. předvídat, co udělá Čína se svými obrovskými zásobami uhlí, jestli nedojde uplatnění nukleární fúze, jak se bude vyvíjet třetí svět nebo jestli se státy Evropy a Severní Ameriky rozhodnou k účinnému programu snižování produkce skleníkových plynů). S dostatečnou jistotou lze ovšem předpokládat, že zhruba v polovině 21. století dojde ke zdvojnásobení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře ve srovnání s předindustriálním obdobím. Tato hranice pro nás může posloužit jako myšlenkový experiment, tedy takový, který nemůžeme provést, alespoň ne v současnosti: Jaký klimatický efekt bude mít zdvojnásobení koncentrace oxidu uhličitého? Prostředkem k řešení jsou matematické modely, simulované počítači - jde přitom o jedny z nejrozsáhlejších úloh, jaké jsou současné počítače schopné provádět. Je známo, že předpovědi počasí nemohou z principiálních důvodů být správné na více než několik dní nebo týdnů, protože jsou založeny na řešení špatně podmíněných soustav rovnic (tedy takových, kde se libovolně malá změna ve vstupních podmínkách po několika krocích projeví v zásadních změnách výsledků). V tomto případě se ovšem jedná o změny klimatické, které nemohou postihnout např. hurikány, sucha nebo jiné lokální katastrofy, ale mohou poskytnout celkovou představu změn v atmosféře a na Zemi. Situace je ovšem komplikována tím, že v systému existuje mnoho zpětných vazeb, positivních (takové, které zesilují vyvolávající efekt), i negativních (takové, které vyvolávající efekt zeslabují). Mezi positivní patří

- vodní pára: teplejší vzduch se může více nasytit vodou, která působí jako skleníkový plyn

- snížení pokrytí sněhem a ledem v blízkosti pólů v důsledku vyšší teploty: tmavější země pohlcuje mnohem větší množství tepla než lesklý povrch sněhu a ledu

- vysychání země: z vlhké země se může odpařovat voda a odebírat teplo, které se nad suchou zemí jinak shromažďuje

Negativními zpětnými vazbami jsou například

- vodní pára: kondenzovaná v mracích zvyšuje albedo a tak snižuje celkové množství slunečního záření

- zvýšení srážek: v teplejších oblastech je koloběh vody rychlejší, což se projeví i na množství sněhových srážek a pokrytí sněhem a ledem

- zvýšení hladiny moří: roztáváním ledovců a objemovou roztažností (při vyšší teplotě voda zaujímá větší objem) dojde k zaplavení nízko položených oblastí a tím ke snížení pohlcování tepla zemí (vodní hladina pohlcuje méně než tmavá zem)

Modely slouží především k odhadnutí relativního vlivu jednotlivých zpětných vazeb. I přes řadu odlišných výsledků způsobených vstupními předpoklady a stupněm zjednodušení vykazují některé společné rysy, které jsou shrnuty v následující tabulce

Tab.: souhrn rovnovážných efektů zdvojnásobení atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, získaných z representativního výběru klimatických modelů. Počet hvězdiček určuje stupeň jistoty každého odhadu (pět hvězdiček znamená téměř jisté tvrzení, dvě hvězdičky nízkou jistotu)

Teplota:

***** ohřev nižší vrstvy atmosféry a povrchu Země

***** ochlazení stratosféry

*** na povrchu Země je průměrné oteplení v rozmezí +1.5 - +4.5 C (střední odhad 2.5 C)

*** ve vyšších zeměpisných šířkách je oteplení nadprůměrné v zimě a podprůměrné v létě

*** oteplení a jeho výkyvy v různých ročních obdobích jsou nejnižší v tropech

Srážky:

**** průměrné srážky (i vypařování) se zvyšují o 3 - 15 procent, čím větší oteplení, tím vyšší srážky

*** ve vyšších nadmořských šířkách jsou srážky nadprůměrně vyšší

** vysoké srážky ve středních nadmořských výškách v zimě

** v tropech se srážky na některých místech zvyšují, jinde snižují v souvislosti se změnami proudění

vzduchu (např. pasáty nebo monsumové větry)

** v subtropických suchých oblastech zůstávají srážky beze změn

Vlhkost půdy:

*** vlhkost se zvyšuje v zimě ve vyšších zeměpisných šířkách

** snižuje se v létě na kontinentech Severní polokoule

Sníh a ledovce:

**** mizí oblasti pokryté mořskými ledovci a sněhem

Zpracoval Josef Šedlbauer

Moderní intenzivní zemědělství má z hlediska životního prostředí mnoho negativních vlivů jako je eroze, znečištění podzemních vod a úbytek rozmanitosti biologických druhů (biodiversity). Mezi hlavní příčiny těchto obtíží patří používání chemických prostředků v zemědělství, především minerálních hnojiv a pesticidů. K znečišťování povrchových a podzemních vod a půdy také významně přispívají některé průmyslové odpady a odpady z domácností (například fosforečnany, chlorované aromatické sloučeniny a těžké kovy).

Rostliny potřebují k růstu kromě kyslíku, vodíku a uhlíku (z vody a vzdušného oxidu uhličitého) jěště několik dalších, tzv. biogenních prvků; dusíku, fosforu, draslíku, vápníku a hořčíku. Růst je přitom řízen zákonem, který je znám jako Liebigův zákon minima: "Růst rostliny je určen tou živinou, která je k disposici z hlediska množství nebo využitelnosti nejméně" (využitelnost v tomto případě znamená, že že živina musí být vázána ve vhodné chemické podobě - např. dusík může rostlina využít pouze ve formě dusičnanových nebo amonných iontů, každá jiná sloučenina dusíku je pro rostliny bezcenná). Při každé sklizni se z půdy odebírá velké množství živin, které je třeba nahradit hnojením. Jedná se přitom především o náhradu dusíku, fosforu a draslíku, protože vápenatých a hořečnatých iontů bývá v půdě obvykle dostatek. Užívají se k tomu částečně organická hnojiva, která pocházejí přímo ze zemědělských procesů. Patří k nim chlévský hnůj, sláma, posklizňové zbytky, močůvka, kejda a také kostní moučka, guano a kal z čistíren odpadních vod. Tato hnojiva obsahují v různých poměrech všechny hlavní živiny, ovšem v organických molekulách, které se musí nejprve chemicky přeměnit do využitelné podoby - uvolňování živin z nich je tudíž velmi pomalé. Hlavní úlohu při hnojení hrají však hnojiva anorganická (minerální), která se vyrábějí průmyslově. Z fosforečných hnojiv jde o superfosfát (vyráběný z přírodního fosforitu a apatitu reakcí s kyselinou sírovou) a Thomasova moučka, který vzniká jako odpad při výrobě oceli. Nejvýznamnějšími dusíkatými hnojivy jsou dusičnany sodný (chilský ledek), amonný a draselný, který zároveň dodává půdě draslík. U fosforu, draslíku, hořčíku a vápníku se v půdě uplatňují procesy, které nadbytečné živiny dokáží po nějaký čas neutralizovat a uskladnit, takže nedochází k vyluhování do podzemní vody. V případě rozumné aplikace hnojiv jsou tudíž v zásadě neproblematické. Zcela jiná situace nastává ovšem u dusíku, protože ve vodě rozpustné dusičnany se v půdě nevážou a snadno se vymývají. Znečištění vody dusičnany bývá způsobeno zejména nadměrným množstvím hnojiva nebo jeho nevhodným načasováním (rostliny mohou vázat dusík pouze v průběhu růstu, jindy je z půdy pouze vymýván - vzhledem k časovému posunu mezi aplikací a využitelností organických hnojiv je toto nebezpečí značné zvláště v tomto případě). Výluhy se dusičnany dostávají do pitné vody a při nadměrném hnojení (které je stále obvyklé) se usazují také v zemědělsých rostlinách. Oběma způsoby se dostávají do těl živočichů. Samy o sobě jsou dusičnany pro ně nejedovaté, v jejich zažívacím traktu se ovšem redukují na dusitany, ničící krevní hemoglobin (který přenáší po organismu kyslík; u kojenců takto může docházet k modrání kůže i k smrti) a dále na nitrosaminy, které jsou kancerogenní.

Jako pesticidy nebo také biocidy se označují látky, které chrání rostliny během růstu před nákazami a napadením živočichů, zamezují konkurenci jiných rostlin v boji o živiny a o světlo a zabraňují posklizňovým ztrátám. Podle účinku se pesticidy dále dělí např. na insekticidy (k hubení hmyzu, např. DDT, HCH-Lindan, estery kyseliny fosforečné), herbicidy (proti plevelům, deriváty fenoxykarbonových kyselin, heterocyklické sločeniny - paraquat), fungicidy (chránící před houbami, organokovové sloučeniny) atd.. Předpokládá se, že bez použití pesticidů by se celosvětová zemědělská produkce snížila asi o třetinu (i při jejich použití přichází vniveč další třetina produkce v důsledku nákaz a napadení škůdci). Na druhou stranu dnešní úroveň produkce potravin je dostatečná k nasycení všeho obyvatelstva Země, pokud by byla distribuována rovnoměrněji. Zvláštním příkladem ekonomicky i ekologicky absurdního zacházení s potravinami jsou země Evropského společenství, ve kterých se kombinují masivní státní regulace s celními bariérami a skladováním nebo ničením přebytků. Další zvyšování produkce pesticidů kvůli zvýšení výnosů tedy není nutné a mělo by být pečlivě zvažováno, protože pesticidy vykazují mnoho negativních účinků na životní prostředí a zdraví lidí. Téměř všechny pesticidy jsou jedovaté nejen pro určený plevel nebo škůdce, ale i pro jiné organismy a jejich aplikací mizí řada biologických druhů. V důsledku záměny nebo nedodržení bezpečnostních předpisů dochází často k intoxikacím lidí, především v rozvojových zemích (každoročně je registrováno asi 750000 případů spojených s výrobou a používáním pesticidů). Škůdci si obvykle po nějakém čase vypěstují k pesticidům resistenci, takže je nutné aplikovat stále vyšší dávky nebo zavést nové, účinnější přípravky. Ačkoli se pesticidy obvykle rychle rozkládají, zůstávají po nich v půdě tzv. vázané zbytky, které znečišťují vodu a půdu. Pesticidy v rostlinách vstupují do potravních řetězců a ohrožují zdraví živočichů a především člověka.

Ačkoli fosforečnany ve formě minerálního hnojiva představují až 90% jejich celkového množství, které lidé zpracovávají, díky stabilizačním procesům v půdě se jen malá část z nich dostává do koloběhu vody. Větší obtíž vzniká s fosfáty obsaženými ve zvířecích a lidských exkrementech, protože v kanalizaci se přímo dostávají do vody, aniž by se fosfor mohl zachytit v půdě, a s odpady z průmyslových podniků a domácností, pro které platí totéž (v domácnostech fosfor vystupuje především jako změkčovadlo vody v pracích prášcích a čistících prostředcích). Vzhledem k tomu, že v povrchových vodách je fosfor zpravidla minimálním faktorem (podle Liebigova zákona), jeho přísun podporuje sílící růst vodních řas, tzv. eutrofizaci (vodní květ). Odumřelé řasy klesají ke dnu a tam po oxidačním procesu hnití fosfor opouští biologický cyklus jako nerozpustný fosforečnan železitý. Protože jde o oxidaci, je přitom ovšem spotřebováván ve vodě rozpuštěný kyslík. Je-li přísun fosforečnanů do vody trvalý, kyslík z ní vymizí a při odumírání řas začne probíhat jiný děj, při kterém vzniká rozpustný fosforečnan železnatý - tím se fosfor vrací do cyklu, podporuje růst dalších řas a začíná se tvořit zahnívající kal. Živočichové odkázaní na kyslík rozpuštěný ve vodě hynou a voda přechází do stavu hypertofizace. K tvorbě vodního květu, popřípadě i hypertofizaci přitom nedochází jenom u stojatých mělkých rybníků nebo jezer s minimální obnovou vody, ale projevila se již několikrát i u rozsáhlých vodních ploch, například v Severním nebo v Baltském moři.

Těžkými kovy rozumíme kovy o hustotě vyšší než 5g/cm³, patří mezi ně např. železo, měď, zinek, chrom, nikl, kadmium, olovo a rtuť. Některé z nich jsou pro živé organismy nezbytné (železo, měď, zinek), ovšem při vyšších koncentracích jsou toxické, jiné jsou jedovaté při všech koncentracích (olovo, rtuť, kadmium). Většina těžkých kovů rozptýlených nyní v půdě, atmosféře a organismech se na svoje místo dostala zásluhou lidské činnosti, v některých případech (olovo, rtuť) je jejich množství v biologických cyklech několikasetnásobně vyšší než by odpovídalo přirozenému pozadí. Primárním zdrojem těžkých kovů jsou jejich rudy a k uvolňování kovů dochází při půmyslových procesech, kde se využívají jejich sloučeniny (výroba cementu a skla), při použití výrobků obsahujících těžké kovy (výfukové plyny motorových vozidel) nebo při spalování odpadků a čistírenských kalů. Dalším významným zdrojem je spalování černého uhlí, ve kterém jsou těžké kovy obsaženy v poměrně značném množství. Rozptýlené částice se usazují v půdě, kde z části přecházejí do rostlin a částečně se usazují, popřípadě vymývají do tekoucí vody a usazují se v říčních a mořských sedimentech. Akumulace těžkých kovů v půdě není ovšem stabilní, závisí rozhodujícím způsobem na hodnotě pH půdy - pokud dojde k okyselení, např. v důsledku kyselých dešťů, těžké kovy se uvolňují a snáz přecházejí do rostlin a prosakují do podzemních vod, přičemž oba způsoby vedou nakonec k jejich návratu do biologického cyklu. Těžké kovy přijaté organismy se z větší části opět vylučují, část z nich ovšem zůstává v organismu natrvalo a usazuje se v některých orgánech, zpravidla v kostech, zubech, ledvinách a játrech. Jejich hromadění později může vést k chronické otravě. Akutními příznaky jsou u kadmia rozrušení kostní dřeně a scvrknutí kostry, u olova ničení krevních tělísek a mentální poruchy u dětí, rtuť ničí buňky centrálního nervového systému.

Několikrát bylo zmíněno, že se různé látky (např. pesticidy, těžké kovy, dioxiny a jiné halogenované uhlovodíky) hromadí v tělech rostlin a živočichů. Tento proces se nazývá bioakumulace a významně záleží na tom, jaká je rozpustnost zmíněných látek ve vodě a v tucích. Vezmeme-li si za příklad polychlorované bifenyly (PCB, látky, které se donedávna používaly v transformátorech a jako přísada v barvách a lacích), které se dostaly do nějaké vodní nádrže, můžeme získat tento potravní řetězec: fytoplankton - zooplankton - ryby - predátor (vodní ptáci, člověk atd.). Jelikož však PCB je velmi dobře rozpustný v tucích, jeho koncentrace v každém kroku potravního řetězce není stejná jako v kroku předcházejícím, ale stokrát až miliónkrát vyšší. To ovšem znamená, že koncentrace PCB v tukových tkáních čtvrtého stupně potravního řetězce - člověka - může být více než miliardkrát vyšší než byla koncentrace PCB ve zmíněné vodní nádrži. Je zřejmé, že tyto látky, i když jsou v přírodě velmi rozptýlené, mají neobyčejnou schopnost hromadění právě tam, kde jsou nejnebezpečnější, tedy ve vyšších organismech.

Takto byly dioxiny označeny hospodářskou komisí OSN, která připravuje světový program na jejich omezení a eliminaci ze životního prostředí.

1. Co to jsou dioxiny ?

Jako dioxiny je souhrnně označováno 210 chemických látek ze dvou skupin odborně nazývaných jako polychlorované dibenzo-p-dioxiny PCDD_{s a polychlorované dibenzofurany PCDFs.}

Protože tyto látky mají rozličnou toxicitu, vztahují se naměřené hodnoty k nejtoxičtějšímu z dioxinů, kterým je 2,3,7,8 - TCDD Tetrachlordibenzodioxin. Tato hodnota je pak nazývána jako toxický ekvivalent TEQ. Do tohoto ekvivalentu se započítávají i některé typy polychlorovaných bifenylů PCB_{s.Koncentrace dioxinů se udávají ngTEQ 10}^-9g nebo ve fgTEQ 10^-15g.

1. Zdroje a výskyt dioxinů.

Dioxiny se v přírodní podobě vyskytují pouze v nepatrném množství. Jejich zvýšená koncentrace souvisí až se zavedením průmyslového využití chloru. Výraznou vyjímkou představuje pouze chlormetan, který je produktem mořských řas a který pravděpodobně slouží jako přirozený regulátor ozónové vrstvy.

Za největší zdroje dioxinů jsou považovány především spalovny např. v Holandsku spalovny vytvářejí 80% všech dioxinů, papírenský průmysl bělení papíru, buničiny a chemický průmysl především výroba PVC.

Za menší zdroje se považuje chemický průmysl výroby chlororganických rozpouštědel, pesticidů a ostatních chlororganických chemikálií. Dále pak výroba anorganických chemikálií na bázi chloru, čistírny odpadních vod, metalurgický průmysl a dále.

V ČR je mezi největší zdroje zařazen ještě energetický průmysl malé koncentrace ale velké objemy spalin, doprava a za velký plošný zdroj jsou považovány domácí topeniště spalování plastů, chemicky ošetřeného dřeva ap., neukázněnost.

1. Vlastnosti dioxinů.

Dioxiny jsou vysoce jedovaté látky. V průměru jsou 40krát jedovatější než kyanid draselný. Nejtoxičtěší dioxin 2,3,7,8 - TCDD je dokonce jedovatěší 500krát. Jsou persistentní, tzn. Že vykazují vysokou stabilitu ve svém prostředí. Ve vodě jsou obecně málo rozpustné, v půdě přetrvávají až sedmnáct let. Podléhají sice biodegradaci, ale ta brání akumulaci v okolí zdroje teprve při emisích do 0,1ngRTEQ/m³.

Dioxiny mají extrémně vysoké bioakumulační schopnosti. Hromadí se hlavně v tucích, jak živočišných tak rostlinných. Proto také je pro člověka hlavním zdrojem potrava. Ryby, hovězí, vepřové maso a mléko se na příjmu dioxinů podílejí více než 80%. Dýcháním přijímáme 2 až 5%.

4. Účinky dioxinů na lidské zdraví.

Mezi účinky dioxinů rozlišujeme, zda se jedná o jednorázovou intoxikaci větším množstvím, jak je známo z havárií v chemickém průmyslu nejznámější je havárie v Sevesu, u nás ve Spolaně Neratovice, kdy byly zjištěny tyto projevy : Na kůži chlorakné, která může přerůst v neodstranitelnou jizevnatost kůže. Potíže nervové soustavy, které se projevují slabostí a únavou, bolestí hlavy a končetin, podrážděností, poruchami spánku, depresemi, zmateností a změnou osobnosti. Bývají postiženy vnitřní orgány, především játra.

Při dlouhodobé expozici, ke které dochází především potravou se jedná o vlivy rakovinotvorné, imunitní a hormonální. 2,3,7,8 - TCDD, tzv. sevesský byl zařazen mezinárodní zdravotnickou organizací WHO mezi rakovinotvorné látky s účinkem na člověka. V USA se předpokládá, že 3% z celkového počtu rakovin mají na svědomí dioxiny. Za vážné jsou považovány vlivy reprodukční - např. snižování počtu spermií, snížení jejich pohyblivosti, nárust abnormalit. Za velice vážný se považuje jejich vliv na novorozence. Ty přes placentu a kojením dostávají do těla mnohonásobně vyšší dávky než dospělí. Uvádí se, že dítě ve věku jednoho roku obdrží dávku odpovídající sedmi letům živita. Děti navíc nemají v těle tuky a dioxiny kolují organismem. V současné době se provádí rozsáhlý výzkum vlivu dioxinů na nervovou soustavu dětí.

Ještě vážnější situace je u volně žijících živočichů. V některých oblastech už dosáhly koncentrace hodnot, kterou povedou k vymírání druhů. To jak v polárních oblastech, tak i v oblastech tropických. V roce 1996 dokončil WWF studii o vlivu dioxinů na populaci racků, žijících na Hawai, kde nejsou zdroje znečištění. Přesto zde byly nalezeny prahové koncentrace pro vymírání. U ptáků se totiž vlivem dioxinů snižuje tloušťka skořápek u vajíček. Zjištění je závažné, protože se do té doby předpokládalo pouze se zamořením severních oblastí vlivy proudění větrů.

1. Situace v ČR

V ČR je situace vážná. Brněnská universita v rámci projektu TOCOEN zjišťovala stupeň zamoření území. V celé ČR nebylo nalezeno místo, které by vykazovalo čisté pozadí. Dle doporučení Státního zdravotního ústavu SZÚ by imisní hodnoty neměly přesahovat 20fgTEQ/m³. Ale i na vybraném místě, V Košeticích na Pelhřimovsku, které bylo vybráno jako ekologicky čisté, byly naměřeny průměrné hodnoty 860fgTEQ. V mnoha místech republiky byly hodnoty více než 300krát vyšší než je doporučený limit. Dnes jsou známy také koncentrace dioxinů v lidské tkáni. V ČR dosahují tyto koncentrace polovičních hodnot oproti údajům, které byly naměřeny u vojáků zasažených ve Vietnamu, kde byl použit Agent Orange a na které tito umírali. Hodnoty v ČR jsou vyšší než ve vyspělých zemích jako Japonsko, SRN a dalších.

1. Legislativa v ČR a ve světě.

V ČR nejsou dioxiny legislativně podchyceny. Jediná hodnota je doporučený imisní limit 20fgTEQ/m³ SZÚ, který vychází z doporučené denní dávky WHO a který je překračován. Dalším nástrojem je zákon o ovzduší, který ukládá spalovnám odpadů jedenkrát ročně provést měření emisí dioxinů. Z 220 spaloven však uvedené měření provádí necelých 10 spaloven.

Při MŽP pracuje tzv. dioxinová komise, která má připravit legislativní podklad pro omezení vzniku dioxinů. Jedná se především o přijetí limitu 0,1ngTEQ/m³ pro spalovny, který má platit v EU. Dnes tento limit v EU platí pouze pro spalovny nebezpečného odpadu, většina států však dobrovolně tento limit přijala i pro spalovny komunálního odpadu. Od roku 1993 pracuje komise EU, která by tento limit měla přijmout jako závazný i pro spalovny komunálního odpadu. V ČR se tomuto kroku MŽP brání. Za hlavní důvod je považován fakt, že přijetí tohoto limitu by prakticky zastavilo výstavbu spaloven, protože by byly příliš drahé. V ČR je navíc situace komplikována situací okolo skládek. Díky levným cenám pozemků, vzniklo na našem uzemí velké množství dobře zabezpečených skládek, jejichž kapacita vydrží na dalších 50 let.

Kromě emisního limitu pro spalovny je ve vyspělých zemích přehodnocována přípustná denní dávka. V Holandsku je 10krát nižší než je limit WHO a ve Spojených státech je limit ještě 100krát nižší než v Holandsku. Holandský limit by měl být platný v celé EU. V současnosti je překračován, např. v SRN 2,3krát. Proto se například v SRN omezují zdroje dioxinů. Přestává se vyrábět PVC, výroba dřevěného uhlí se stěhuje do ČR, jsou vydány limity pro znečištění půdy a předpisy pro jejich využití, které například vedou k zákazu pastevectví v zamořenějších oblastech a v okolí spaloven. Okolo spaloven jsou totiž koncentrace dioxinů 3krát až 6krát vyšší.

1. Použitá literatura.

Polychlorované dibenzo-p-dioxiny a dibenzofurany v životním prostředí - P.Kalač , 1995

Ekologické katastrofy - E.Hadač

Achieving zero dioxin - Greenpeace

Tělo jako důkaz Vliv chloru na lidské zdraví - Greenpeace

Různé materiály z archivu Dětí Země.

Turistika je v dnešní době velice populární. Cestovní kanceláře chrlí nabídky na cesty snad do všech koutů světa. Každoročně se miliony turistů přesouvají po celé zeměkouli. Tato skutečnost ji ale bohužel ničí. Zájem turistů je příčinou zániku jak společenských uspořádání, tak místních ekosystémů. V této situaci se nabízí mnoho otázek: Co s tím? Kde jsou vlastně kořeny cestování? Jak to vypadá s expanzí "masového" turismu? Co je to "měkký" turismus? Je jedním z řešení "ekoagroturistika"? Musíme vůbec cestovat? ...

Kde to všechno začalo? Dříve než před 1500 př. n. l. lidé začali cestovat, aniž by je k tomu nutily existenční důvody. Dříve ale bylo lidí daleko méně, putovali převážně pěšky a expanze tedy nebyla tak rychlá a zatěžující jako dnes.

V 60. letech našeho století nastala éra tzv. "masového" turismu. Ještě v 50. letech do zahraničí vyrazilo 25 mil lidí ročně. V 70. letech to bylo 183 mil. V roce 1990 už turismus tvořil 7% světového obchodu. (V méně vyspělých zemích se podílel dokonce 1/3 národního produktu.) Při současném trendu se předpokládá, že v roce 2000 bude mít zájem o turistiku, neboli o cestování pro zábavu, více než 900 mil lidí.

To je obrovské číslo a není nejpříjemnější představit si jeho dopady, když už teď oblasti každoročně zaplavované turisty trpí. A tak zatímco Alpy jsou poznamenány sjezdovkami, vleky, lanovkami, novými sportovišti a zábavnými zařízeními, silnicemi a parkovišti a mizí zde původní porosty a zvířena, přímořské oblasti jsou zastavěny hotely, které většinou nerespektují okolní krajinu. Původní vegetace byla z části zničena a nahrazena importovanými rostlinami. Na plážích, které už nejsou zpevňovány kořeny, dochází k erozi. Fauna bývá rovněž vytlačena. Mnoho mořských želv např. přišlo o své přirozené prostředí, kde by kladly vajíčka. Vodní život trpí jak chemickým znečištěním, tak neuváženým výlovem. Ohroženy jsou např. i korálové útesy, které jsou hned po tropických pralesech považovány za největší "banku" rozmanitých organismů.

Když se podíváme, jakou cenou platí planeta za naše cestování, nabízí se otázka, jaké jsou vlastně vnitřní pohnutky, které nás k němu vedou. Nutkání cestovat je určitě částečně podloženo geneticky a souvisí s naší dávnou minulostí sběrače, lovce a pastevce. Částečně také souvisí s tradicí (možná i módou), chutí poznávat, ale hlavně s touhou odpočinout si, opustit na chvíli každodenní kolotoč, čehož podle mínění mnohých lze dosáhnout jen tím, že se člověk vypraví někam hodně daleko, kde v klidu a v anonymitě stráví svoji dovolenou.

Zamyslíme-li se pozorně nad posledně jmenovanou motivací turistů, dojdeme k tomu, že populární turistické oblasti zmíněným požadavkům logicky přestávají vyhovovat. Zájem turistů se tedy přesunul na méně probádaná místa. Tyto oblasti bohužel nejdříve turismus považovaly za dar z nebe, protože v něm viděly zdroj svého ekonomického růstu, nikoliv ovšem vedlejší dopady. I zde se začala stavět zařízení pro návštěvníky, kteří vyžadovali určitý komfort a kteří ač jedou navštívit cizí zemi, nejsou ochotni slevit ze svých zvyklostí. Není divu, že potom dochází k takovým paradoxním jevům jako např. na Kostarice, kde místní zemědělci nemají dostatek vody na zavlažování svých polí, zatímco rozpočet na jednoho hosta v tamějším hotelu je 600l/den. Jiný odstrašující případ pochází z Tibetu, kde vládnoucí čínský režim vydělává drahým vytápěním bazénů miliony dolarů, zatímco chudí pastevci získávají energii ze sušeného trusu jaků. Na Jamaice zase spočítali, že průměrný host spotřebuje vody 10krát více vody a vyprodukuje 3krát více odpadů než domorodec.

Pro tyto oblasti je často turismus hlavním zdrojem financí. Tato skutečnost proto zastírá ty druhé. Jako například: z tohoto obchodu bohatne jen malá část lidí (např. číšníci, prodavači, hoteliéři, investoři). Ostatní obyvatelstvo je pouhou obětí důsledků plynoucích z turismu (zdevastování přírody, úpadek místních tradic, kultury, společenských zvyků, hodnot, zásah do krajiny, nástup monopolů). Navíc si dovedeme představit, co se s těmito zeměmi, které vsadily na turistický ruch, stane, až zájem o ně opadne. (Což není tak nepravděpodobné díky motivaci turistů, která už byla jmenována.) Přičemž platí, že i na místech, kde turistické atrakce ještě prosperují a kde se místní obyvatelé snaží zachovat si vlastní ráz a tradice, dochází k úpadku. Lidové tance, domorodé zvyky, hudba, lidová řemesla vycházející z dávných zvyků se stávají produktem masové výroby a v rukou turistů pouhým suvenýrem...

Řada lidí už pochopila, že zmíněný způsob trávení dovolené není trvale udržitelný, jelikož naše Země má omezené možnosti. Je tedy třeba způsob cestování změnit. Na rozdíl od masového = "tvrdého" turismu je zde koncepce tzv. "měkkého" turismu. Přístup této turistiky k přírodě lze vyjádřit přívlastky jako: zelená, alternativní, šetrná, individuální, ohleduplná, přírodní, odpovědná, udržitelná, ekologická...atd. Podle socioložky Hany Librové se jedná o "ochotu lidí zříci výhod civilizace ve prospěch přírody a obyvatel hostitelských zemí". Na jedné straně podporuje ekonomický rozvoj navštívené země, ale zároveň ji neničí. Přičemž se využívá postřehu, že ponechání původní tváře krajiny a kultury je mnohem ekonomičtější než výstavba hotelů, silnic, parkovišť, bazénů...

Pro orientaci uvádím jakési srovnání "tvrdého" a "měkkého" turismu od Roberta Jungka, jak ji uvedl Tütig 1990 (převzato od H. Librové):

TVRDÝ TURISMUS X MÉKKÝ TURISMUS

masové cestování individuální, rodinné, malá skupina přátel

málo času hodně času

rychlé dopravní prostředky přiměřené a pomalé dopr. prostř.

daleko blízko

pevný program spontánní rozhodnutí podle situace

řízení zvenku (cest. kancelář) řízení zevnitř

importovaný životní styl styl života blízký dané zemi

"pamětihodnosti" zážitky

pohodlně a pasivně s úskalím a aktivně

žádná nebo malá duševní příprava příprava vztahující se k dané

zemi

bez znalosti domácího jazyka se znalostí domácího jazyka

pocit převahy radost z učení se od domácích

nákupy, "shopping" přivést dárky hostitelům

suvenýry, prospekty, pohlednice vzpomínky, nové zážitky, kresby

zvědavost takt

hlasitý tichý

Jedním ze způsobů "měkké" turistiky je tzv. "agroturistika", případně "ekoagroturistika", neboli "venkovská" turistika. Jedním z jejich zahraničních příkladů je ten z ostrova Fidži, kde obyvatelé odmítli pracovat ve službách západních firem jako uklízeči, prodavači, recepční, a proto s australskou pomocí vystavěli rekreační vesnici, která je navlas stejná jako ty ostatní. Místní obyvatelé hosty zásobují vlastnoručně ulovenými rybami a vypěstovanou zeleninou. Hosté jsou spokojeni a ještě více domorodci, kteří dokázali zachovat své rodné místo v neporušeném stavu. Kromě toho jim zůstalo sebevědomí důležité pro přežití jakékoliv komunity. Jiný příklad pochází z Capirony. Podobné pojetí turistiky je doplněno o vzdělávací program, který je pojat jako porozumění krajině, místní kultuře, ale i vzájemnému pochopení různých kultur. Na společných akcích musí cizinec sám předvést tanec, píseň či něco jiného z jeho kultury, potom teprve přijde na řadu hostitel. Tyto mezikulturní aktivity oprosťují domorodce od role cvičených opiček a jsou jakýmsi vrcholem opuštění cesty pasivního očekávání, co přinese osud.

U nás je tento druh turistiky, tedy agroturistiky, pojmut malinko jinak, nicméně definice z úst Jana Dvorského z Nadace ECEAT ČR pasuje na fidžský příklad i na naše pojetí: "Ekoagraturistiku chápeme jako širší obecnou formu venkovské turistiky, která přispívá k trvale udržitelnému rozvoji venkova, ochraně přírody, životního prostředí, obnově a udržení tradičních kulturních, sociálních, historických hodnot venkovského životního prostoru." Nadace ACEAT(European Centre for Eco Agro Tourism) byla u nás založena v roce 1992 v Vězničce u Jihlavy. Tato organizace se pokouší o výhodné spojení podpory zemědělství a šetrné turistiky. V posledních šesti letech práce zmíněné nadace byla vytvořena celorepubliková síť ekofarem, které jsou ochotny ubytovat turisty toužící strávit svoji dovolenou v pohodě, v kontaktu a souladu s přírodou, českým venkovem. Turisté, rozeseti na farmách, jsou vtáhnuti do vesnického života. Jsou rozptýleni mezi domácí obyvatelstvo. Mohou tak lépe poznat život místních lidí, často dojde ke vzniku přátelského vztahu mezi hostem a hostitelem. Návštěvník se živí převážně produkty farmy(často si svoji stravu může sám natrhat či nadojit), využívá vesnických služeb, místní prodejny, což všechno pomáhá k rozvoji venkova.

Turisté, kteří se rozhodnou strávit dovolenou na jedné z těchto zemědělských usedlostí, nemají obvykle příliš vysoké nároky na komfort. Většina z nich dokonce sama požaduje dodržování určitých zásad, jakým je ekologicky příznivý způsob života hostitele, jeho okolí (týká se energetické spotřeby, zemědělské výroby, problémů s odpadem a stravování...). Turisté rádi využívají možností návštěv historických památek, přírodních zvláštností či průvodcovských služeb místního znalce. Někteří nadšenci, kteří chtějí opravdu poznat venkovský život, mají zájem si ubytování a stravu odpracovat, ale v chudých oblastech je většinou rukou na práci dost.

Z pohledu hostitelů je nutno podotknout, že jak pomoc pracovní, tak peněžitý zisk z provozování prázdninového pobytu pro turisty jsou jedním z faktorů důležitých pro existenci ekofarem, kterým se proto vyplatí zapojit se do zmíněného projektu. V horských a podhorských oblastech (díky své zachovalosti atraktivních pro turistiku) mají zemědělci problémy s dosažením dostatečných příjmů. Ekologicky šetrné způsoby pěstování (obdělávání půdy tradičními metodami, bez použití pesticidů a insekticidů, v souladu s krajinou, případně humánní způsob chovu domácích zvířat), to vše je náročné jak na finance, tak i čas a pracovní síly. Někdy se stane, že úroda odolá nepříznivým podmínkám (mráz, sucho, škůdci), což je často pro zemědělce zkáza. Ekologické zemědělství je tedy ztrátové a bez ohledů na kvalitu se těžko prosazuje v konkurenci produktů velkovýrob. Má ale řadu jiných nesporných předností a je proto nutné ho podporovat. Ekoagroturistika je jednou z cest.

Někteří radikálnější ekologové se obávají, že pokud se tento druh turismu stane masovým, díky jeho rozptýlenosti, expanzi a v mnohých případech většími nároky na dopravu, může být ještě nebezpečnější než ten původní "tvrdý" turismus.

Navrhují tedy tzv. "znovuobjevování blízkého", což v praxi znamená: cestování na krátké vzdálenosti v naší rodné zemi, nejlépe vlakem, pěšky či na kole za účelem poznat rodný či blízký kraj spolu s lidmi, kteří budou mít zájem o totéž . Tento způsob cestování nás možná uspokojí více a přitom to nebude na úkor přírody ani ostatních lidí. Gabriel Marcel tuto myšlenku vyjádřil i slovy: "Cítíš se spoutaný. Sníš o úniku. Dej si však pozor na přeludy. Chceš-li uniknout, neutíkej, neprchej. Radši prohlubuj to těsné místo, které je ti dáno. Prcháš-li ze sebe sama, tvé věrné já poběží s tebou a cestou to ve větru zemře ještě víc."

Strom v městském prostředí je prvkem, který bývá laickou i odbornou veřejností přeceňován i nedoceňován. Přeceňování vede k nesmyslným bojům o rekonstrukci odumírajících stromů, nedoceňování k potlačení přirozeného prostředí člověka a betonovým výhním.

K čemu vlastně zeleň (tj. stromy, keře, byliny, dohromady pak parky, aleje, zelená zákoutí, reprezentační zeleň i rumiště) vlastně potřebujeme ? Nejjednodušší by bylo říct : prostě proto, že se nám líbí. Když ale rozebereme hlavní pozitivní účinky zeleně ve městě zjistíme, že k tomu ,,líbení" máme velmi dobré důvody.

Funkce zeleně se dělí na bioklimatickou a hygienickou, které budou v této přednášce rozebrány podrobněji a dále na estetickou a psychologickou, společenskou a hospodářskou.

BIOKLIMATICKÉ FUNKCE

Kolísání teplot vzduchu - zpevněné povrchy (asfalt, beton, dlažba, zdi a střechy domů) mají výrazně odlišné tepelné vlastnosti od ploch vegetace. Umělé povrchy odrážejí jen malé množství slunečního záření.(Odraz slunečního záření, tzv. albedo je u umělých povrchů asi 4 - 10 %, u vegetace 10 - 35 %). Díky asi 20x vyšší tepelné vodivosti a vyšší tepelné kapacitě umělé povrchy v noci mnohem pomaleji chladnou. Vegetační plocha naopak pohlcováním slunečního záření vzduch výrazně snižuje. Princip snižování teploty vzduchu vegetačním povrchem spočívá v odrazu části slunečního záření zpět do atmosféry (asi 10 - 15 %), spotřebě části energie na fotosyntézu (asi 2 %) a na transpiraci a výpar vody (př. rosa) z vegetačního povrchu. Koruny stromů stíní ulice, a tím se snižuje množství slunečního záření na zpevněné plochy. Patrovitost vegetačního porostu snižování teploty ještě podporuje. Nejúčinněji snižují teplotu hustě olistěné stromy s dobrým zásobením vodou.

Výsledkem kumulace tepla v umělých površích plus dodávka tepla z průmyslových a domácích topenišť je vznik tzv. tepelného ostrova. Tepelný ostrov sahá do výšky několika set metrů nad město a ovlivňuje další meteorologické parametry měst jako jsou srážky nebo proudění vzduchu.

Vlhkost vzduchu - během slunečného letního dne je relativní vzdušná vlhkost ve městě 20 - 30 %. Je to hodnota poměrně nízká. Zvýšení relativní vzdušné vlhkosti o 15 % vnímá člověk jako ochlazení o 3,5 C. Relativní vzdušná vlhkost zapojených patrovitých porostů (parky) je o 10 - 20 % vyšší než u zpevněných ploch v jejich okolí. Rostliny vypařují vodu transpirací. Otevřením průduchů v listech dochází k příjmu molekul CO₂ a výdeji O₂ a k úniku vodních par. Tak se dostává do ovzduší voda získaná kořenovým systémem rostliny. Rostliny také odpařují rosu zkondenzovanou na jejich listech a srážkovou vodu, která ze zpevněných ploch hned odtéká.

Vzdušné proudění - k místnímu proudění vzduchu dochází v důsledku rozdílného zahřívání zastavěných ploch, ploch porostlých vegetací a volné krajiny. V městském prostředí je síla proudění větru zmírněna zástavbou, ale nárazové větry jsou časté na sídlištích, kde není vzrostlá zeleň. Stromy tam plní funkci větrolamů.

Kromě tohoto mechanického vlivu na směr a sílu větrného proudění je vegetace schopna vyvolat tzv. gradientový vítr. Princip tohoto jevu spočívá ve stékání chladnějšího vzduchu např. z parkových ploch do míst s vyšší teplotou, např. do přehřátých ulic.

Během letních slunečných dnů dochází na území velkých měst k vlastnímu typu vzdušného proudění. Centrum se silně přehřívá a teplý vzduch stoupá vzhůru. Po ochlazení znovu klesá a bočním prouděním se vrací do centra města. Nedochází tedy k výměně vzduchu, ale znečištěný vzduch pouze cirkuluje. Jsou-li na okrajích měst navíc umístěny průmyslové provozy nebo dálniční křižovatky, dochází navíc k obohacování cirkulujícího vzduchu o zplodiny spalovacích procesů.

Stromy jsou schopny částečné filtrace tohoto vzdušného proudění. Pro tuto funkci jsou vhodné zapojené pásy zeleně s dobře vyvinutými a olistěnými korunami. Zachycování prachu a absorbce těžkých kovů představuje pro strom další stresovou zátěž.

HYGIENICKÉ FUNKCE

Prašnost prostředí - velká prašnost v městském prostředí je způsobena spalováním fosilních paliv, provozem motorových vozidel a plochami, nejsou pokryty vegetací ani zastavěné. V literatuře se uvádí, že prašnost v parku je 8x menší než v okolní zástavbě, počet prachových částic je 4x menší na ulici se stromy než na ulici bez stromů.

Vegetace reguluje prašnost několika způsoby: zachycuje částice prachu na nadzemních orgánech, zejména listech, snižuje rychlost vzduchu, který prach unáší a tím umožní, aby prachové částice vypadly a sedimentovaly. Pokud ale částice sedimentují na zpevněný povrch, při dalším závanu větru se opět dostanou do koloběhu. Sedimentace má proto smysl pouze u porostu vegetace s podrostem, např. trávníkem. Vegetační porosty také na rozdíl od umělých povrchů nejsou zdrojem prašnosti (vyjímkou je tvorba pylu).

Plynné složení atmosféry - názory na to, zda stromy opravdu produkují významné množství O₂ a spotřebovávají významné množství CO_2, se v odborné literatuře značně rozcházejí. Jedni tvrdí, že při uvažování všech vedlejších faktorů (např. to, že velká část organické hmoty je opět rozkládána bakteriemi, houbami atd. a to za spotřeby kyslíku, nebo faktu, že v zimě není žádný příkon kyslíku z fotosyntetických reakcí, zatímco jeho spotřeba dále pokračuje), je produkce O₂ stromy zanedbatelná (toto platí pouze pro městské stromy), jiní, že bychom se bez stromů ve městě udusili.

Městská vegetace je ovšem všemi nečistotami v ovzduší značně poškozována.

Hlučnost prostředí - zeleň výrazně snižuje hlučnost ve městě. Oproti technickým prostředkům určeným k snižování hlučnosti (valy, stěny, zapuštěné komunikace do terénu) jsou pásy vegetace levnější, ale zaberou více místa a efekt je časově oddálený. Nejvýznamější je ale to, že hluk nejen odvracejí, ale i likvidují. Účinek je tím větší, čím více mezer, hradeb a různých hustot materiálu musí zvuková energie projít. Vznikají při tom mnohonásobné odrazy zvukových vln od rostlin, vlny se rozptylují v mezerách mezi nimi a jsou pohlcovány jejich povrchem.

Vylučování biologicky aktivních látek vegetací - rostliny vylučují reaktivní kyslíkaté látky, látky s bakteriostatickými a repelentními účinky.

Vlivy které působí negativně na rostliny ve městě

Vodní režim - množství vody v půdě přístupné pro rostliny je limitováno půdními charakteristikami. Vlivem zhutňování půdy vibracemi a provozem dochází ke značnému snížení objemu půdních pórů. Většina srážkové vody tak odtéká do kanalizace a rostliny trpí nedostatkem vody. Na zhutněném půdním povrchu se vsakuje jen asi 5 % vody. Zajímavé je, že mnoho stromů přežívá jen díky únikům pitné vody z vadného potrubí.

Snížením pórovitosti půd a překrýváním povrchu nepropustnými materiály (asfalt, beton) dochází také k snížení výměny plynů mezi půdou a atmosférou. Půda se pak kořenovou respirací obohacuje o CO₂, který je ve zvýšené koncentraci pro kořenové buňky toxický.

Struktura půd a pH - většina půd ve městě má antropogenní původ (navážky, zbytky starých domů), proto je zde nedostatek minerálních látek a většinou alkalická reakce. To působí negativně na rozvoj mykorhyzních hub, které se stromem žijí v symbioze. Odstraňování spadaného listí vede k přerušení přirozeného koloběhu živin.

Zasolení půd - toto je specifický jev městských aglomerací. NaCl se dostává do kontaktu s vegetací jako posypový prostředek při zimním solení. V půdě způsobuje další zvýšení pH, vyplavování minerálních látek a rozpad půdní struktury.

Únik plynu - z uvolněného těsnění v potrubí uniká plyn trychtýřovitě vzhůru. Metan je podle vzorce CH₂+2O₂---CO₂+2H₂O za působení půdních bakterií oxidován, přičemž dochází k vylučování CO₂ a pohlcování O₂. Vlivem nedostatku kyslíku pak odumírají kořeny stromu. Na rozdíl od poškození posypovou solí vede zamoření půdy plynem k rychlému odumření stromů během několika měsíců.

Negativní vliv na život rostlin ve městě mají také motorismus, zemní práce, vandalismus.

"Valí se to na nás den za dnem, rok za rokem. Epidemická vlna násilí, kriminality a korupce. Nájemní vrazi. Kocourkovští ministři. Sekty páchající vraždy a hromadné sebevraždy. Tělesně a duševně týrané děti. Narkomanie. Podvody ve vědě a antivěda. Pokles úrovně vzdělání dětí. Jaderné zbrojení. Ničení životního prostředí."

Kde hledat příčiny sebedestrukčního vývoje soudobé společnosti?

Dle F. Koukolíka a J. Drtilové jsou jak jeho důsledkem, tak jeho pohonem citově a hodnotově nevyspělí jedinci tzv.deprivanti.

Deprivanti jsou lidé, kteří z různých důvodů ( biologických, psychologických nebo sociokulturních ) nedosáhli lidské normality nebo o ni přišli. Ve vztahu k normalitě jsou to tedy lidé na různém stupni nepovedení, nikoli však lidé nemocní.

Základními společnými znaky osobnosti všech deprivantů jsou: 1. neschopnost sebezaměření

2. neschopnost tvořivé spolupráce.

Oba tyto znaky vyplývají právě z porušeného vývoje niterného základu normality.

Co udělá deprivanta deprivantem? 1. porucha dědičnosti

2. narušená vazba k matce v raném dětství

3. opakovaná duševní poranění

4. způsoby výchovy přenášející deprivantské rysy z generace na generaci

Z některých, nikoli všech, dětí a lidí tak vzniknou deprivanti.

V případě nedědičných příčin je v jádře osobnosti deprivantů: 1. úzkost

2. docilita

3. omezená racionalita.

Jak se může projevovat chování deprivantů ve skupinách?

Deprivanti snadněji vytvářejí organizace, jimž jde o moc, než lidé, kteří deprivanty nejsou. Převažujícím rysem těchto seskupení se stává dříve či později parazitizmus. Programy těchto organizací vyplňují deprivantovi prázdnotu po zničené možnosti být sám sebou.

Základním znakem ofenzivního deprivantství je soustavné netvořivé prolamování kulturních zábran spjaté s vypínáním ochranných mechanismů společnosti proti násilí, primitivitě, barbarství, krutosti, hlouposti a ohlupování. Jsou tak ničeny vyšší hodnoty, což přispívá k deprivantskému dobývání moci.

Každý pojem, každá skutečnost, každá informace našeho světa lze jak využít ve smyslu lidství, tak zneužít ve smyslu deprivantství. Deprivantské užití pak zpětně plodí deprivanty.

Jedním ze základních deprivantských mechanismů je skupinová hloupost, opírající se o určitá daná schémata.Všechny informace, které skupina má a získává, slouží v prvé řadě k udržování skupinového schématu, teprve poté k řešení dalších problémů. Je běžné, že informace narušující skupinové schéma jsou zkresleny, zamlčeny nebo zrušeny, včetně jejich nositelů.

Způsoby, jimiž hodnotíme rizika, jsou dalším dokladem naší omezené racionality, prostoupené směsí nevědomosti, ignorance a hlouposti. Rizika, která se od sebe odlišují až o několik řádů, vnímáme jako stejná. Nízká rizika se snažíme potlačovat.Příkladem vztahu skupinové hlouposti a mylného hodnocení rizik je globální tabáková epidemie. Globálními příklady vztahu skupinové hlouposti a vzpoury deprivantů jsou některé souvislosti populační exploze a poškozování biodiverzity. Již z těchto problémů je vidět, že z procesů, které jsou líhní deprivantů v naší době, plyne místní i globální nebezpečí.

Mají-li být vznik deprivantů a jejich vzpoura omezovány, je nutné pochopit, že jev existuje, že je nutno rozeznat jeho kořeny, vývoj i nebezpečí a zařídit se podle toho počínaje nejmenšími skupinami, jakými jsou např. rodiny, přes legislativu státních celků po mezinárodní vztahy.

Zpracováno dle knihy F. Koukolíka a J. Drtilové: Vzpoura deprivantů ( Praha, 1996 ).

Co si představujeme pod pojmem ekologická výchova? Ve skutečnosti je třeba rozlišovat:

Výchova environmentální - je výchova, směřující k souladu člověka s životním prostředím (environmental education). Má svoje aspekty společensko vědní, technické, ekonomické, atd.

To není to samé jako výchova ekologická, jejímž cílem je naučit se chápat vztahy v ekosystému (ecological education).

Někdy se setkáváme s pojmem výchova k trvale udržitelnému způsobu života, což může, ale nemusí být chápáno jako synonymum pro environmentální výchovu.

Historický exkurs

Křesťanský středověk si přírody příliš nevšímal. Snad i proto, že tehdejší lidé jí byli na každém kroku obklopeni. Zlom v postoji k přírodě se v Evropě objevil v renesanci. V 15. století zakládá Vittorino Ramboldini de Feltre pro syny mantovského vévody Dům radosti, de facto školu v přirozeném prostředí a tak můžeme začít hovořit o výchově v přírodě. Další impulsy přináší osvícenství a sním spojené hnutí filantropismus, výchova v přírodě se také stává součástí programu sportovních kroužků, vznikajících (s nacionálním podtónem) v 19. století. (např. Turnérské tělocvičné hnutí v Německu, nebo Švédský tělocvičný systém). V druhé polovině 19. století jsou myšlenky výchovy v přírodě, jako výchovy ve zdravém a přirozeném prostředí formulovány ve skautingu a později v hnutí woodcraft, založeným známým spisovatelem E.T. Setonem. Pro české dějiny výchovy v přírodě 20. století se stává podstatné i hnutí trampingu, vycházející kromě ze Setona také s romantiky Divokého západu.

V první polovině 20. století (a vlastně již na konci století 19.) se začínají projevovat první známky konfliktů lidské společnosti s přírodním prostředím. Příroda začíná být chápana nejen jako kulisa pro výchovu, ale i jako něco, co je třeba chránit - a potažmu k této ochraně vychovávat. Tak se od výchovy v přírodě začíná oddělovat výchova k přírodě, tedy to, co se u nás velice nepřesně označuje jako ekologická výchova.

Ve světě můžeme ve vývoji ekologické výchovy nalézt několik etap:

1. Nature education (výchova vztahu k přírodě) - spadá do období mezi světovými válkami. Cílem je utvořit si vztah ke zvířatům, rostlinám, atd. Včetně úvah o tom, k čemu rostliny, zvířata potřebujeme.

2. Conservation education (výchova k ochraně přírody) - Objevuje se zhruba v 50. letech a jejím heslem je Poznej a chraň. Učí poznávání zvířat, vztahů mezi nimi, nabádá ke sbírání odpadků, atd.

3. Pollution education (v. k potřebě čistého prostředí) - Dominuje 70.letům. Zabývá se naším vlivem na životní prostředí, tedy tím, jak znečišťujeme přírodu a jak to nedělat.

4. Environmental education (výchova k životnímu prostředí) - Objevuje se v 80.letech a upřednostňuje se dodnes. Jejím heslem je Mysli globálně, jednej lokálně. Zdůrazňuje osobní odpovědnost, vazby mezi místním a globálním, atd.

V zahraničí je mezi pojmy ecology education (tam spadá zhruba bod 2 a 3) a environmental education rozlišováno, u nás ne. Pojem ekologická výchova a ekologickou výchovu samotnou propagovala u nás od 80. let zejména D. Kvasničková, výchova byla a je chápána zejména biologicky (tj. jako nauka o ekosystémech). Jako taková je povinnou součástí osnov ZŠ, SŠ, má být integrována do všech předmětů.

V současné době se u nás prosazuje názor, že je třeba učit spíše výchovu environmentální, objevil se návrh na povinné zavedení předmětu Ekologie člověka na všechny typy škol. Praxe je zatím bohužel odlišná, přestože v této oblasti dochází k vývoji.

Co všechno vlastně lze pod environmentální výchovu zahrnout?

Do jednotlivých proudů EV se promítá filosofické východisko jejich představitelů (což ostatně platí u pedagogiky vždy). Jiná je EV v pojetí věřících křesťanů či buddhistů, hlubinných ekologů, praktických ochránců přírody či pragmaticky orientovaných spotřebitel.

V současné praxi se uplatňují zejména následující proudy a školy:

* Ekologická výchova

Zabývá se otázkami jako např. co to je ekosystém, biodiverzita, potravní pyramida, atd. Hry např. typu Pesticidy na poli, Mufloni a vlci, praktický monitoring (měření pH, rozbor vodního toku, ...). Projekty Modré z nebe, atd. Myšlenka: poznej a chraň. Nevýhody? Příliš biologické zaměření nemusí být blízké nebiologům, ztrácí se filosofický i prakticko každodenní aspekt věci. Je ovšem možné získané poznatky zobecnit ve smyslu sociobiologie, tj. co funguje u zvířat, funguje i u nás.

* Výchova spotřebitele

Zde se pohybujeme úrovni praktických rad domácí ekologie. Co je úsporné, co ne, šetři přírodu i svoji peněženku. Techniky např.: Přines všechny odpadky, které se vyprodukoval a přemýšlej, jak je zrecyklovat Výhody? Praktické, transparentní. Nevýhody? Nesměřuje k jádru věci, neříká proč, jen jak na to.

* Globální výchova

Přichází s ní v 80. letech Centrum pro globální výchovu při univerzitě v Yorku. Cíl: Vychovávat zdravé a vyspělé osobnosti vědomé si svojí odpovědnosti za svět. Motivy: propojenost světa, lokální - globální, časová dynamika minulost - budoucnost, provázanost problémů, uvědomění sebe sama (mikrokosmos - makrokosmos). Někdy směřuje více k rozvoji osobnosti, sociopsychologickému výcviku, než k ŽP (Outward Bond).

Techniky: iniciativní hry (icebreakers, dynamics, problem solving activities).

sebereflexe (co jsem jako, ...hvězdy v nás, ....)

diskuse (akvárium, sociodrama, krok vpřed - vzad)

Role playing games (Tropické pralesy, EIA v Malinovce)

simulační hry (Africká vesnice, Fish Banks)

* Výchova na duchovním základě (neohumanistická výchova)

Její počátky jsou spjaty s v roce 1955 vzniklou indickou organizací Ananda Marga (Cesta blaženosti), jejímž cílem je rozvoj jednotlivce, zlepšování sociálních, kulturních, ekonomických a ekologických. podmínek ve světě. Kromě východních učení je zde cítit vliv C. G. Junga a dalších. Myšlenka: Lidem chybí spirituální dimenze, když se lidé nebudou orientovat jen na majetek (v. Fromm), stanou se součástí kosmického celku, budou ohleduplnější i k přírodě. Techniky: meditace, písně, fantazijní cesty

* Výchova na bázi hlubinne ekologie

Je s výše uvedeným směrem dost příbuzná, liší se silnějším ekologickým akcentem Vychází zejména z díla filosofa Arne Naesse, dále ovlivnil J. Seed, J. Macyová a další, rovněž inspirace Jungem a východními vlivy, dále šamanismus zejména severoamerických indiánů. Myšlenka: Příčinou ekologické krize je odcizení člověka jeho hlubinné podstatě, přílišný důraz na mužské hodnoty (vychýlení od středu jin-jang), Je třeba poznat své nitro, procítit svoji příbuznost s ostatními živými tvory. Tak jako jsme schopni vcítit se do jiného a pak mu neubližovat, je třeba se identifikovat s mimolidskými druhy, být schopen myslet jako oni (myslet jako hora). Techniky: indiánské tance, rituály, např. rituál Shromažďování bytostí, atd. v. Myslet jako hor, fantazijní cesty (např. Evoluční rozpomínání). Nevýhody: Jak se to co procítíme dál přenese do života? Nejde více o hezké pocity, než o ekologii? Není to celé umělé a nepřirozené? Lze se vůbec takto identifikovat a stát se veverkou? Kolik je v tom upřímnosti?

* Smyslové vnímání přírody (earth education)

V 60. letech v USA zakládá Steve van Matre, v roce 1984 vzniká Institut for earth education, jehož pobočky jsou v USA, Kanadě, Velké Británii, Austrálii., Francii. Další centrum příbuzných technik je v Německu (nadace Umwelterziehung). Trochu obdobné jsou i techniky jiných organizací - např.bohatí američané se nechávají vysadit na pár dní do divočiny, aby s ní splynuli a užili si.

Motivy a myšlenky:

* pochopení (energetické toky, vztah živé neživé)

* procítění (přímý kontakt, otevírání nových smyslových dojmů, učí se dívat, cítit, atd.)

* přenesení (zažil jednou, uvidí i po druhé).

Techniky: Paletky, poznej strom po hmatu, kreslení zvuků, vůňový koktejl, atd. Nevýhody: Ve Velké Británii byla škola kritizována kvůli přehnanému kultu van Matreho, přestrukturovanost programu a nedostatek tvořivosti. Není lepší vnímat spontánně než na instrukci? Na technikách, které učí se lidi dívat, je cítit počáteční odcizení se přirozenému světu.

* Výchova uměním

cíl: zachytit krásu krajiny -- a tak jí začít lépe vnímat. Techniky: např. land art, recyklace papíru.

* Objevování starých řemesel

cíl: vytrácí se kontakt s realitou, kupujeme zboží a nevidíme za ním přírodu, obnovení historické dimenze (život našich předků). Techniky: např. výroba mýdla, svíčky, camera obscura, ...

* Výchova prací

cíl: dobrovolná a nezištná práce pro obecné blaho x egoismus, praktický kontakt s problémem. Není komunistická specialita - v zahraničí provozuje např. Scottish Conservation Project nebo British Trust of Conservation Volunteers (založen v roce 1959, 55 tis členů).

Základní použitá literatura:

Hanuš, R. - Jirásek, I.: Výchova v přírodě. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, 1996.

Kunc, K.: Environmentální vzdělání a výchova. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, 1996.

Pike, G. - Selby, D.: Globální výchova. Praha: Grada, 1994.

Výchova pro budoucnost: Cesty ekologické výchovy. - Praha: MŽP ČR, 01/9. ZO ČSOP Tereza, 1992.

Od pradávna se lidé pokoušeli pojmenovat jaké jednání je správné a jaké správné není. Snahou o zobecnění konkrétních pravidel vznikly obecné a abstraktní pojmy, jako Dobro či Zlo, ze sbírky jednoduchých zákazů (tabu) vznikla teoretická disciplína etika.

Okruh otázek, který etika řeší, není ve své podstatě příliš velký: vztah jedinec - jiní lidé, jedinec - společnost, jedinec - prostředí a jedinec - transcedentno.

Jestliže se tedy od 20. století mluví o environmentální (či ekologické) etice, jedná se tedy o tu oblast etiky, která se zabývá vztahem jedince k jeho prostředí. Vzhledem ke krizi, kterou ve 20. století prochází vztah lidí k prostředí, snaží se ekologická etika na tuto krizi reagovat.

Ekologická etika se snaží odpovědět na několik otázek:

Jaká je příčina ekologické krize?

Jak předefinovat obsah pojmů dobra a zla vzhledem k ekologické krizi?

Jak bychom se měli chovat, abychom ekologickou krizi nezpůsobovali?

Většina škol konstatuje, že někdy v historii se lidé dostali na křižovatku, na které se vydali špatným směrem. Umístění té křižovatky je různé: nejradikálnější autoři vidí chybu vůbec v lidské podstatě a lidi jsou pro ně rakovinový nádor planety, jiní vidí chybu v počátku civilizace a zálibně se dívají po životním stylu přírodních národů. Pro ekofeministky je příčinou krize nástup patriarchátu, pro hinduisty židovsko - křesťanská civilizace, pro katolíky renesance a reformace, pro protestanty osvícenství, pro další průmyslová revoluce ...

Nejčastěji je jako jeden z viníků ováděn názorový proud 18. století, ovlivněný francouzským filosofem René Descartem. Pro Descarta totiž hodnotu měli jen myslící tvorové, tj. lidé. Zvířata byly pro něj bezduché automaty. "Tlučeme-li psa a ten pes křičí, nesmíme se myslet, že by ho to bolelo," poučuje nás Descartes, "ale je to jako když udeříme na klávesu varhan a ta vydá příslušný tón."

Descartovi kritici tvrdí, že právě tyto myšlenky přispěly k tomu, že v Evropě zvítězil pohled na svět, jako na bezsmyslný stroj, jako zásobárnu surovin, které je možné neomezeně a bez jakýchkoliv etických zábran drancovat.

Pro jiné autory hledání dějinných křižovatek není tak důležité. Na lidský vývoj se nemusíme dívat jako na cestu, která se kdesi odchýlila špatným směrem, ale jako na cosi dosud nedospělého s dětskými chybami. Podle Aldo Leopolda a Erazima Koháka můžeme sledovat v dějinách proces rozšiřování základních etických pravidel na stále širší množiny jedniců. Nejprve platily pravidla, jako "Nezabiješ" jen pro členy rodiny, poté pro kmen, pro náboženskou obec, národ, rasu. Dnes platí pro celé lidstvo. Zbývá učinit ještě další krok - rozšířit platnost těchto zásad i na mimolidský svět.

Tímto krokem se ovšem dostáváme přes dilema: jestliže připustíme i mimolidskému světu stejnou hodnotu, jako lidskému, jak uhájit násilí, kterého se na tomto světě dopouštíme? Je přece zřejmé, že není možné žít, aniž bychom se násilí nedopouštěli. V dějinách myšlení se v průběhu věků objevily dvě zásadně odlišné odpovědi.

Podle té starší převažuje zájem celku nad zájmem jednotlivce. Aztékové samozřejmě ctili zásadu, že zabíjet se nemá (i když to bezezbytku platilo jen pro příslušníky jejich národa). Mělo-li se ale slunce udržet na obloze a svět nezaniknout, bylo nutné pravidelně obětovat lidská srdce hladovým bohům, udržujícím kosmický řád. Ve své zvrácené podobě nakonec ctili fašisté stejný princip - ve jménu jejich ideje očištění rasy bylo třeba prolít miliony litrů krve.

Druhá z odpovědí zásadu nadřazování celku jednotlivci odmítá. Podle ní je (in extremis) mojí povinností zachránit život třeba i sadistickému vrahovi, přestože všichni by si oddechli, kdyby zemřel. Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

Podle humanisty Alberta Schweitzera má každý život svoji hodnotu. Jistě, neobejdeme se bez zabíjení, ale to by mělo býti dáno jen nutností. Sekáč, který kosí tisíce květů na pastvu své krávy, nesmí bezmyšlenkovitě utrhnout kvítek u cesty, protože tato smrt by byla zbytečná a proto neomluvitelná.

Etické tedy je škodit světu co nejméně. Musíme hledat způsoby, jak umenšit dopady našeho života na svět. Ale co to je to, co opravdu potřebujeme? To už nechme jako otázku pro každého.

Podobně uvažuje Arne Naess. Ten deklaruje rovnost všech biologických druhů, tzv. biocentrismus. Každý živý tvor má podle něj dostat šanci prožít plně svůj život. Zasahování do života jiných tvorů je možné jen z důvodu základních (vitálních) potřeb a dále na principu blízkosti (v případě nutné volby chráním svůj druh, svoji rodinu). Z jeho pojetí vychází tzv. hluboká ekologie, ekologie která se snaží řešit podstatu problému, ne jen následek.

Jenomže je takový postoj opravdu správný? Ve 20. letech probíhala v USA veliká kampaň proti lesním požárům. Symbolem byl medvídek Smokie - medvědí mládě, které při požáru přišlo o rodiče. Vycházíme-li ze Schweitzera (byť ne už z Naesse), je naše jednání jasné - je třeba bránit požárům, abychom ochránili všechny medvídky před bolestí a utrpením.

Lesník Aldo Leopold takový přístup kritizoval. Na pravidelné požáry byl les zvyklý a umožňovaly mu nahrazování starých stromů novými. Bez nich by ekosystém zahynul. Podle Aldo Leopolda je určitá věc dobrá, pokud směřuje k integritě biotického společenství. Pokud směřuje jinam, je špatná. Máme proto podle něj právo například vysekávat bezinky na Valči, protože na jejich místě by mohly žít vzácné druhy. Vzácné druhy obohacují druhovou rozmanitost; ekosystém je tím stabilnější, čím je v něm větší druhová skladba. Připravovat bezinky o život je tedy správné.

Jenomže i rizika, která vyplývají z Leopoldova přístupu jsou značná. V 70. letech navázal na Leopolda britský přírodovědec James Lovelock. Zformuloval hypotézu že pozemský ekosystém je možné chápat jako jediný samoregulující organismus, který nazval Gaia. Na Gaii má každý druh svoji úlohu, tak jako má svoji úlohu každá tkáň v lidském těle. I lidé mohou mít na Gaii svoje místo, jako například jakási šedá kůra mozková Země. Postupem času ale Lovelock svojí hypotéze začal dávat nové rozměry. Překážkou harmonického hraní lidské role na Gaii je individualita. Proto dává Lovelock lidem za vzor termity - dokonale kolektivistický druh, ve kterém jedinec nemá žádnou váhu (a také žádná vlastní přání) a je totálně podřízen zájmu celku.

Leopoldův pokračovatel J.B.Callicott konstatuje, že 'každý má přání žít, ale ne právo'. Jednotlivá přání musí prostě někdy ustoupit. Kalifornský profesor biologie Garin Hardin dochází ještě dál. Na příkladu známé historky Tragédie občiny tvrdí, že lidé nejsou schopni dlouhodobého myšlení, obětovat okamžitou potřebu dlouhodobému zájmu. V podmínkách nouze je proto nutno vytvořit privilegované vrstvy, které budou (např. pomocí armády) hájit dlouhodobé zájmy. Nelze spoléhat na individuální svědomí, ale dlouhodobé dobro je třeba prosazovat byť násilím. Omezování zpět za únosnou mez za nás obstará příroda, formou hladomorů, epidemií či válek, které je pouze potřeba nechat volné ruce. Může se vám to zdát kruté, nechat lidi se topit v rozbouřeném moři, argumentuje Hardin, ale co s tím, když v záchranném člunu už není místo? Můžete vyskočit a někomu ho přenechat, když vás trápí svědomí ...

Ekologická etika jako pokračování tradiční etiky tak opakuje všechny její problémy a úskalí. Zároveň se dotýká všech základních lidských otázek - sváru soucitu a rozumu, svobody a řádu či oprávněnosti násilí. Tak jako ona, zůstává otevřená a nevyřešitelná, předkládaje své otázky svědomí každého.

Zpracováno zejména podle přednášek profesora E. Koháka. Doporučená literatura v. seznam.

Jedním z rozšířených obrazů, který se v ekologické etice objevují, je motiv odcizení a návratu. Tak jako známý příběh z  Genesis o hříchu a vyhnání z ráje, tvrdí zastánci tohoto směru, že i lidé kdysi a kdesi žili v harmonických podmínkách s přírodou a že k onomu prvotnímu hříchu vedoucímu k odcizení člověka a přírody došlo kdysi dávno v historii, že současná technická civilizace není zákonitým vývojovým stádiem lidského druhu, ale de facto omylem a slepou kolejí.

Do kontrastu k ní jsou stavěny jiné civilizační vzory - např. kultura severoamerických indiánů, indická civilizace. (Tady musím poznamenat, že všechny uváděné příklady jsou více či méně problematické - např. zatímco indiáni z kmene Hopi byli nesmírně mírumilovní, Siouxové byli divocí a krutí válečníci. Přírodní národy obecně jako vzor k napodobování jsou velice problematické, kvůli některým pro nás již nestravitelným zvykům - např. kanibalismu nebo lidským obětem. Přírodní národy i mimoevropské civilizace jsou odpovědny za vyhynutí řady přírodních druhů, nebo např. za proměnu severoamerických pralesů na stepi. Podle mého názoru lze dávat lidstvu za vzor pouze konkrétní národy v konkrétní epoše jejich vývoje, nelze generalizovat.)

Podle Arne Naesse je příčinou ekologické krize nadřazené sebehodnocení člověka. Podle zásad hluboké ekologie (deep ecology), filosofické disciplíny, kterou založil a která se na rozdíl od 'mělké ekologie' snaží řešit příčiny problémů, ne jejich projevy, jsou si všechny bytostí rovnoprávné. Člověk má právo zasahovat do života jiných druhů pouze pro uspokojování svých základních existenčních (vitálních) potřeb. Všechny bytosti mají svoji hodnotu, která není odvozena od jejich hodnoty pro člověka. Lidé jsou prostě nedostatečně vyspělí, aby si to uvědomili: podle Naesse si musí hledat nový vztah k okolnímu světu, v procesu seberealizace se ztotožňovat se stále širším okruhem bytostí (tak jako malé dítě se učí, že ostatní lidé tu nejsou kvůli němu a že jsou schopni stejně cítit a vnímat, jako on), být schopen procítit jejich pocity a uvědomit si, že 'jsme jedné krve.' Naess hojně cituje klasickou indickou literaturu - buddhismus a hinduismus.

Od Naesse se oddělily další směry, které posouvají hlubokou ekologii jinam. Hlubinná ekologie (depth ecology), spjatá zejména s Johnem Seedem a Joann Macyovou je inspirována zejména psychologií nevědomí C. G. Junga. Podle ní jsme se odcizili nevědomému pocitu zásadní jednoty bytí. Původní pocit jednoty s živým světem byl ztracen kvůli používání rozumu, racionální sebereflexe. Příčinou krize je přílišná preference rozumu, to, že nejsme schopni druhého cítit, ale jen ovládat, vlastnit (v. Fromm). Její řešení proto nespočívá v rozumu, ale v citu.

Ekofeminismus problém posouvá opět jiným směrem. Viníkem krize podle něj není rozum, ale rozum mužský. Ekofeministky poukazují na starý čínský symbol jin-jang a tvrdí, že v civilizačním vývoji došlo ke zvrácení rovnováhy ve prospěch mužských hodnot. Ty - jako je agrese, dobývání, vlastnění jsou pravou příčinou válek a destrukce životního prostředí. Řešením je přiklonění se opět ke všemu ženskému - jako je něha, soucit, porozumění ('Nejsme na světě proto, abychom ho dobyli, ale abychom jej objali.')

Zásady hluboké, hlubinné ekologie či ekofeminismu nejsou všemi obecně přijímány - např. Al Gore, autor knihy Země na misce vah, se o hlubinné ekologii vyjadřuje jako o 'pomýlené, škodlivé pro ekologický vývoj'. Odmítání racionality může vést k otázkám, zda hlubinným ekologům nejde víc než o přírodu o vlastní hezké pocity.

Hluboká a hlubinná ekologie silně ovlivnily ekologické hnutí, její filosofie je vidět např. za hnutím Greenpeace, Earth First!, nebo u nás Hnutím Duha.

Kořeny Internetu leží v 60. letech ve vojenském výzkumu USA. K jeho skutečně bouřlivému rozvoji ale došlo až v 90. letech, kdy pokrok v informační technologii umožnil vznik nových, atraktivních a uživatelsky vlídných služeb. Předpokládá se, že do roku 2000 bude Internet využívat kolem půl miliardy lidí na celém světě (přestože míra jeho využívanosti je v jednotlivých zemích samozřejmě různá).

Zaměřme se nyní na to, jak se snáší Internet s vizí trvale udržitelné společnosti, která je (soudě podle mnoha mezinárodních deklarací) kýženou Mekkou světového společenství. Názory filosofů, aktivistů atd., kteří se problematikou soužití s ŽP zabývají, se přiklání k oběma z extrémních názorů.

Na jednu stranu můžeme postavit ty, kteří se domnívají, že příčinou chorob dnešního světa je přílišné přetechnizování společnosti. Pregnantně to vyjadřuje Jakub Patočka, předseda Hnutí Duha:

"musí být odstraněna většina techniky dnes používané a že k důstojnému přežití lidí i ostatní přírody bude nutné rozsáhlé odprůmyslnění života společnosti. Avšak technika uzpůsobená lidským rozměrům (například velocipedy, šroubováky a snad i vlaky) může být prospěšná i ekologické společnosti. Klíčové je, abychom z ní přestali dělat zlaté tele." (Oprava a omluva Pecka R 5, 8-9/95, s.2)

Na druhou stranu těžko tvrdit o americkém viceprezidentovi Albertu Gorovi, že je ekologický ignorant. Jeho slavná kniha Země na misce vah je velice konkrétním receptem jak krizovému vývoji čelit, včetně kapitol typu Úloha USA, atd.

Zdá se, že Gorův náhled na informační práci je opačný:

Al Gore navrhuje, aby "vznikl program, do něhož by se zapojilo co nejvíce států a v jehož rámci by učitelé a jejich žáci každý den monitorovali celou planetu nebo přinejmenším ty části zemského povrchu, k nimž by měly účastnické státy přístup. (...) Hromadná výroba stejných přístrojů pro tento program by mohl snížit jejich cenu na zanedbatelnou úroveň a přístroje samy by se daly vyrábět v takové podobě, aby umožňovaly každodenní elektronické dotazování, nebo sběr dat. Rozmístění relativně levných družic s nízkou oběžnou dráhou, schopných rychlé redistribuce informací získaných z mnoha rozptýlených monitorovacích stanic, by umožnilo předávání těchto dat regionálním, státním a celosvětovým centrům, kde by byla porovnávána, analyzována a pravidelně integrována do počítačových modelů. (...) Kdyby tento program fungoval podle plánu, bylo by možno jeho účastníky posléze přesvědčit, aby šli ještě dále a začali stromy sami vysazovat nebo zakládali školky pro stromy a plodiny, které z jejich oblastí pocházejí. (...) Vzhledem k bezprecedentnímu objemu dat se možná ukáže jako nezbytné, abychom dosáhli většího rozšíření prostředků pro jejich ukládání a zpracování."

Na jaře 1994 vyhlašuje Albert Gore v Buenos Aires program tzv. Globální informační infrastruktury, jehož jádrem je, aby do konce století byla každá škola, každá knihovna, každá nemocnice, klinika připojena k Internetu, aby se ze všech lidských vědomostí vytvořila jediná všem přístupná Globální digitální knihovna.

Al Gore věří, že právě neomezený přístup k informacím, umožněný odstraněním technických, ideologických či legislativních bariér, povede k silnějšímu pocitu spoluodpovědnosti lidí za svět, k rychlejšímu vývoji úspornějších technologií, k rychlejší reakci na případné problémy.

Stojíme tedy před dvěma plány na žádoucí směr lidské civilizace, které se ve vztahu k roli informační práce zásadně rozcházejí. Rozeberme si nyní jednotlivé aspekty celého problému. Postupovat můžeme po několika třecích rovinách, kde se oba názory rozcházejí:

1. Rozvoj informačních technologií povede k růstu efektivity a úspornosti ostatních technologií a výrobků. Zákony trhu jasně zvýhodní technologie úspornější před plýtvavými. Co nevyřeší trh sám o sobě, můžeme napravit prostřednictvím ekonomických nástrojů, jako jsou např. uhlíkové daně, při kterých jde nakonec přece o internalizaci externalit, tedy o zaplacení něčeho, co bychom později či jinde stejně platit museli. Vědecké poznatky posledních let hovoří např. o faktoru 4 - čtyřnásobném zvýšení efektivity elektrických spotřebičů, materiálové náročnosti, atd.

Jenomže: Automobily před padesáti lety likvidovaly životní prostředí spotřebou surovin a exhalacemi nepoměrně více, než moderní typy. Na druhou stranu právě pokles surovinové náročnosti vedl ke snížení ceny a explosi množství automobilů na stále přeplněnějších světových dálnicích. Výhoda úspornosti se rychle ztrácí a Internet může být opět zavržen.

Musíme ale opravdu více vydávat a kupovat si více automobilů? Netýká se tato otázka tak trochu problému lidské svobody? Zda budou v informační společnosti lidé svobodnější, či nikoliv, to bude další otázka, u které se zastavíme.

2. Lidská svoboda v informační společnosti

Albert Gore v tom má jasno. Pokud budou všechny světové zdroje informací otevřeny všem bez omezení, "každá knihovna, každá škola, každá nemocnice" bude připojena na Internet, bude mít teoreticky každý stejnou šanci, získat vzdělání, jaké bude chtít, zabývat se takovým zaměstnáním, po jakém touží. Lidé tedy budou jednoznačně svobodnější.

Podle Alvina Tofflera má lidská schopnost volit mezi možnostmi nabídky svoje přirozené hranice

( "Čím víc se prostředí mění, tím víc informací musí člověk načerpat, aby přijal účinné a racionální rozhodnutí. Ale stejně jako je limitováno množství smyslových vjemů, které můžeme přijmout, tak jsou omezeny i naše schopnosti zpracovávat informace. Podle psychologa George A. Millera z Rockfellerovy univerzity "existují přísné hranice pro to, kolik informací jsme schopni přijmout, zpracovat a zapamatovat si." (Toffler 172-3)

Takže jakoby i svoboda volby měla svoje přirozené hranice, které není možné překonat. Ostatně znamená více informací opravdu také větší svobodu?

Terorista Kaczynski (známý jako Unabomber - terčem jeho útoků byli mj. i studenti informačních škol) píše ve svém Manifestu: "Hromadné sdělovací prostředky jsou nejčastěji pod kontrolou velkých organizací, integrovaných do systému. Každý, kdo má trochu peněz, může cokoliv vydat, nebo šířit prostřednictvím Internetu či jinak, ale to, co chtěl říct bude zaplaveno obrovským množstvím informací, zveřejňovaných v médiích, takže jeho činnost nebude mít prakticky žádný efekt. Působit na společnost slovy je proto pro většinu lidí a malých organizací nemožné. Například já. Kdybych se nikdy nedopouštěl násilí a předložil tuto svoji práci vydavateli, pravděpodobně by nevyšla. I kdyby vyšla, pravděpodobně by si nenašla mnoho čtenářů, protože je mnohem zábavnější sledovat zábavný program v médiích, nežli číst střízlivou esej. Dokonce i kdyby moji práci četlo hodně lidí, většina z nich by brzy zapomenula, co četla, protože jejich mysl je zaplavována hromadou informací, které jim předvádějí média. Pokud chci předat svoji zprávu veřejnosti s nadějí na alespoň minimální vliv, musím vraždit lidi."

Je ovšem možné, že to právě bude přílišný důraz na lidskou svobodu, který nás nakonec zásadním způsobem znesvobodní. Tak např. klasik ekologického myšlení Garin Hardin na základě známého příběhu tragédie občiny dochází k požadavku omezení lidské svobody určovat si, kolik budou mít dětí. V jiných pracích se přimlouvá za vznik jakési intelektuální elity, která bude dost zralá na to, aby rozhodovala v zájmu přemnoženého a nezodpovědného zbytku lidstva.

Nakonec i britský přírodovědec James Lovelock, jehož vize zařazení technické civilizace do planetárního ekosystému vyznívá pro informační pracovníky tolik sympaticky, je přesvědčen, že se lidstvo bude muset části své svobody a individualismu zříct ve prospěch celku. V rozhovoru v Newsweeku se dívá se zalíbením na společenské uspořádání termitiště, až se z toho Orwell musí obracet hrůzou v hrobě ...

3. Umělé a přirozené světy

Zdálo se jednou Čuangovi, že je motýl. Ve snu létal nad květinami a nasával pel z jejich květů. Pak se probudil a řekl si: "Jak to je? Jsem člověk, kterému se zdálo, že byl motýlem, nebo jsem motýl, kterému se zdá, že je člověkem?"

V Čuangově příhodě se odráží jeden ze závažných problémů naší civilizace: odtržení od přirozeného světa.

Jakou vinu v tom nese Internet a informační technologie? Výtky, kterými jsou z tohoto směru zasypáváni, většinou poukazují na odtrženost virtuální reality od reality opravdové, na to, že lidé budou nacházet stále větší zalíbení v dokonale naprogramovaných světech umělých a vůbec na dopady, které informační technologie na lidskou psychiku mají.

Nebezpečí leží i ve vytvoření psychické závislosti na informačních médiích. Tak například "podle zkoumání německé firmy ISM (Intelligent Software Management) ukazovalo 32% z 500 pravidelných uživatelů Internetu příznaky vášně. Při hledání nových informací, zajímavých témat a virtuálních partnerů stráví dotazovaní účastníci týdně přibližně 21 hodin v síti." Podle pana Thomase Finka, šéfa ISM se "množí známky toho, že Internet může způsobovat závislost, že je univerzálním médiem. Stává se jediným zdrojem informací, primárním základem zážitků a prostřednictvím debatních fór a diskusních skupin také střediskem všech sociálních kontaktů. Postižený získá dojem, že se lze na celý svět dívat internetovským pohledem a podle toho se i chová."

Je ale problém vytváření umělých světů opravdu jen problémem moderních informačních technologií, jako je virtuální realita nebo Internet?

Kulturolog Josef Šmajs tvrdí, že příčinou ohrožení životního prostředí (tedy přirozeného světa) je zásadní rozpor mezi přírodním a kulturním systémem, mezi přírodou a kulturou. Počátek tohoto rozporu vidí již v povaze získávání kulturních informací: "kulturní informace, která není v přirozené genetické informaci ani obsažena, ani do ní nemůže být ukládána (...) vzniká jakýmsi "druhým čtením" či "překladem" přirozené (i kulturní) uspořádanosti lidskými smysly a rozumem. A protože náš poznávací aparát nevytvářela evoluce pro odhalování pravdy, ale pro přežití, kulturní informace vzniká čtením a dalším zpracováním, které je od počátku spojeno se zjednodušováním, deformací a hodnocením skutečnosti z pozice pragmatické prospěšnosti - z pozice našeho fylogenetického sobectví." (Šmajs, J.: Ohrožená kultura, s. 33)

Podle něj tedy tvoříme umělé světy již na úrovni výběru jejich stavebních kamenů - informací z přirozeného světa. Navíc i naše smyslové vybavení je orientováno na mezokosmos - nemáme smysl ani pro vnímání mikroskopických základů světa, ani pro chápání velkých ekosystémových jednotek.

Abychom ovšem mohli s našim stavebními kameny opravdu stavět své krásné umělé světy, musíme nalézt technologie, jak je budeme opracovávat a skládat dohromady. Tou technologií je znakový systém řeči. Málokdy si uvědomujeme propastný rozdíl mezi krávou a pojmem "kráva". Co mají společného? Nic, kromě interní dohody jedné jazykové skupiny, že "kráva" bude krávou a naopak.

Není už celý náš jazyk jedním velikým umělým světem, jakousi virtuální realitou, ve které operujeme s reálně neexistujícími jevy (slovy) a tváříme se, jako bychom manipulovali s tím, co je za nimi?

Tendenci k vytváření umělých světů je třeba čelit, ale je možné ji i využít. Díky pojmovým konstrukcím jsme ztratili mnoho ze své přirozenosti a způsobili si tak věčné frustrace, ale také jsme něco i získali. Nakonec i pro virtuální realitu existuje řada rozumnějších použití, než byl výše uvedený příklad. Díky virtuálním světům můžeme odstranit zbytečnou bolest - například testovaných laboratorních zvířat, díky počítačovým simulacím se můžeme lépe připravit na měnící se podmínky, nebo jim předejít.

S velice originálním pojetím smíření přírody s kulturou přišel v roce 1972 již zmíněný britský přírodovědec James Lovelock, autor hypotézy Gaia. Ten ve své slavné knize Gaia, nový pohled na život na Zemi, ve které nastínil obraz Země jako samoregulujícího systému, nastínil v závěrečných kapitolách úlohu informačních technologií i s touto úlohou související originální obraz místa člověka v planetárním ekosystému: " Uvažujme například o jedné z oněch planetek, jako je Icarus, které mají v průměru asi půldruhého kilometru a jejichž nepravidelná dráha protíná dráhu Země. Jednoho dne nás mohou astronomové varovat, že jedna z nich směřuje ke kolizi se Zemí, k níž může dojít řekněme během několika týdnů. Potenciální poškození takovouto srážkou by mohlo být obrovské, dokonce i pro Gaiu. K takovéto katastrofě už na Zemi pravděpodobně v minulosti došlo a způsobilo to rozsáhlou devastaci. S naší současnou technikou je docela možné, že bychom mohli sebe i naši planetu před katastrofou zachránit. Není pochyby o naší schopnosti vysílat sondy do vesmíru na ohromné vzdálenosti a s téměř zázračnou přesností řídit jejich pohyby. Bylo vypočteno, že použitím několika vodíkových bomb z našeho arzenálu a velkých raket, které by je nesly na palubě, jsme schopni dostatečně vychýlit planetku, jako je Icarus, a změnit tak přímý zásah v těsné minutí. Připadá-li to jako fantastická sci-fi, pak bychom měli mít na paměti, že během našeho života se včerejší sci-fi takřka denně stává skutečností. " (162-5)

4. Války světů

Velice obtížně odhadnutelné je, jak se projeví rozvoj informačních technologií ve vztahu vyspělých a nevyspělých zemí. Alvin Toffler v Posunu moci tvrdí, že ve dnešní době již nejsou pro prosperitu důležité suroviny, ale rychlost, která odpovídá úrovni informačních technologií. V 70. letech na konferencích UNCTAD požadovaly rozvojové země od vyspělého světa mj. přístup do komerčních databází, což vyspělé země odmítly s odvoláním na problém autorských práv. Pokud ale rozvojové země nebudou mít přístup k těmto informacím, nebudou se moci vymanit ze svého bludného kola chudoby. Rozdíl mezi Severem a Jihem se tak bude stále zvětšovat, což bude působit jednak destrukčně na přírodní prostředí (drancování přírody v chudých zemích), jednak povede k vytváření politické nestability ve světě a zvyšování výdajů na zbrojení. Na druhou stranu rozvoj informačních technologií v rozvojových zemích může zásadním způsobem zlepšit jejich situaci. I pak zde ale zůstává sobecká pochybnost, zda je hospodářský rozvoj chudých zemí v zájmu bohaté části světa. V rovině morální je to jednoduché - chudoba musí být odstraněna. V rovině čistě ekonomické to již tak zřejmé není: diskutuje se o vlivu na zaměstnanost ve vyspělých zemích a o riziku "převálcování" Severu rychle se rozvíjejícím Jihem. Rovněž dopady na životní prostředí nejsou zřejmé.

5. Problém demokracie

Společenské napjetí vyvolané rozvojem informačních technologií ale může mít i povahu společenské diferenciace mezi "informačně chytrými" a "informačně hloupými". Ti, kdo budou schopni zpracovávat a vyhledávat informace se mohou stát jistou elitou, nadřazenou těm, kterým počítačové myšlení není blízké. Významné sociologické a politické prognózy Johna Naisbitta a Cetrona s Daviesem předpokládají na příští desetiletí růst prestiže informační práce, počítačově "negramotní" uchazeči o zaměstnání jsou nakonec již dnes ve značné nevýhodě.

Jiným aspektem téhož je, že nárůst informací vede k potřebě stále užších a přesnějších rešerší ve vědě a dále ke zvyšování propasti mezi vědci a laiky, včetně mezi vědci různých oborů. To vede k nadřazování technokratického principu nad princip obecně etický, přílišná specializace může být na překážku při řešení problémů rozestřených do více oborů, jako je právě environmentální problematika, navíc celý proces nese v sobě zárodek platónské vize společnosti, ve které ovládají "špičkoví odborníci" prosté masy, které na základě nižšího obecnějšího vzdělání nemají šanci proniknout do podstaty jejich rozhodnutí

Proti tomu stojí vize počítačových sítí jako nástroje přímé demokracie a větší občanské angažovanosti. Tento názor pregnantně vyjádřil Al Gore v již citovaném úryvku ze Země na misce vah, do opozice můžeme postavit taktéž již citovaného Unabombera. Myslím, že počítačové sítě opravdu mohou fungovat jako kůň, nesoucí nás od demokracie "pasivní", zastupitelské (Keller) k demokracii "aktivní", přímé či polpřímé (Toffler), aspekty zahlcení veřejnosti informacemi a faktickou nadvládou finančně nejsilnějších společností v informačním sektoru však nelze pominout. Je to opravdu hezká představa referend, které se odehrávají prostřednictvím domácích počítačů, rizika která jsou s ní spjata jsme již zmínili v kapitole o svobodě.

6. Problém zrychlení

Podle Tofflera je samotné zrychlení "... v naší době základní silou. Tento tlak zrychlení má osobní a psychologické stejně jako sociologické důsledky." (Toffler s. 7) V kolotoči stálých změn přestávají fungovat staré modely manželství, mizí přátelství "na celý život", mizí vztah k okolnímu prostředí, který se častým stěhováním nestačí vypěstovat, tak jako k věcem, které jsou po jednom použití vyhozeny ...

Stále častěji je na člověka kladen úkol naučit se vše znovu, změnit prostředí, styl života, oblékání, intelektuální módu, přátele i partnery. Vše staré je po krátké době opouštěno a nahrazeno novým, které ale zestárne dříve, než si na něj stačíme přivyknout.

Samotný fakt zrychlování společenského vývoje tedy posiluje odcizování lidí přirozenému světu, přispívá k lidské otupělosti a nezájmu o reálný svět, spolu způsobuje konzumní životní styl, odrazuje od participace na věcech obecných, jako jsou otázky samosprávy, ale i vztahu k okolnímu prostředí. Můžeme tedy konstatovat, že akt zrychlení vývoje, způsobený i rozvojem informačních technologií, je jev negativní a že se tedy v tomto aspektu projevují informační technologie ve vztahu k přirozenému světu jako destruující.

Jsou ale opravdu informační technologie opravdovým viníkem zrychlování společenského vývoje?

To, zda bude objevená informace tržním způsobem zužitkována, záleží i na dalších faktorech, jako jsou aspekty náboženské, etické, legislativní, fiskální a další. Pakliže tedy kritizujeme dopady, které způsobuje průmyslová výroba a rychlost zavádění nových výrobků vůbec, musíme si odpovědět, zda tomuto jevu chceme čelit zábranami na straně produkce informací, nebo zábranami na straně jejich praktického zužitkování.

Jsem přesvědčen, že bariéry by měly být kladeny ne na rozvoj lidského poznání, ale na praktickou aplikaci těchto informací, tj. na uvádění výrobků na trh.

Závěr

Znovu jsme se vrátili k otázce lidské svobody. Informační technologie samy o sobě nejsou viníky ničeho - problém by podle mě neměl být v otázce vzniku a šíření informací, ale v jejich využití. Každý předmět, každá technologie, vyrobená člověkem je potenciálně použitelná velice rozumně i velice nerozumně. Kladivo může být velice rozumně použito na zatlučení hřebíku, nebo velice nerozumně na roztlučení hlavy zprotivivšího se partnera.

Stejně tak je možné využívat i Internet a novodobou informační technologii k hledání cest ke strategii trvale udržitelného života nebo naopak k bezostyšnému rabování přírodních zdrojů. Jakým způsobem je budeme využívat, je věcí rozhodnutí každého jednotlivce.

Použitá literatura (kormě uvedené v seznamu):

Johanisová, N.: Model světa neodpovídá skutečnosti. In: Poslední generace. - Roč. 5, č. 3 (1996), s.15-18.

Kohák, E.: přednášky na FF UK, letní semestr 1996.

Luhann, M. Mc: Jak rozumět médiím: Extenze člověka. Praha 1991.

Patočka, J.: Oprava a omluva. In: Pecka. - Roč. 5, č. 8-9/95, s.2.

Stibral, K.: Fenomén Unabomber. In: EkoList. - Roč. 1, č. 1 (1996), s. 9.

Vlasák, R.: Informační dálnice a knihovny. Praha 1995.

Dne 29.4. 1987 se v Rudém právu objevil následující článek:

"Rada ministrů SSSR v pondělí oznámila, že na Černobylské jaderné elektrárně došlo k havárii, při níž byl poškozen jeden z reaktorů. Jak uvádí zpráva TASS, jsou podnikány kroky k odstranění následků a postiženým je poskytována pomoc. Byla vytvořena vládní komise. Havárie v Černobylské jaderné elektrárně (Ukrajina) je první havárií tohoto druhu v Sovětském svazu. V jiných zemích došlo k podobným incidentům nejednou. Podle údajů společenské organizace Kritická masa bylo mimo jiné v USA jen v roce 1979 zaznamenáno 2300 havárií, poruch a jiných závad."

Bylo to tři dny poté, co došlo k patně největší ekologické katastrofě v novodobých dějinách, tři dny poté, co se naši severní, jižní a západní sousedé začali houfně konzumovat vitamíny a stěhovat se do méně zamořených částí Evropy. Šance veřejnosti dozvědět se o vlivu průmyslových činností na životní prostředí, nebyla právě nejvyšší.

Proto není divu, že se právo na informace dostalo hned na dvě místa krátce po revoluci přijaté Listiny základních práv a svobod. Povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem o sobě poskytovat informace, byla zakotvena v článku 17. Článek 35 zase říkal, že "každý má právo na včasné a úplné informace o stavu ŽP." Autoři ústavy předpokládali, že na tyto obecné formulace naváží další zákonodárci přijetím zákonů, které upřesní co může (resp. nemůže) být zveřejňováno a za jakých podmínek.

Takové zákony jsou ve světě dost obvyklé - např. v USA platí již od roku 1966 tzv. FOIA (The Freedom of Information Act)  jednoduchých základů - definuje okruhy informací, které přístupné nejsou (týkají se státního tajemství, lékařských údajů, korespondence mezi úřady atd.) s tím, že na vše ostatní má občan právo a pokud požadovanou informaci nedostane, může se soudit. Obdobné zákony platí i v evropských zemích. Zde byla např. v roce 1990 přijata direktiva EU týkající se práva veřejnosti na informace o ŽP. Direktiva byla přijata jako minimální legislativní standard, kterému musí dostát všechny členské země. To vedlo k houfnému přijímání zákonů o přístupu k informacím o ŽP - v Německu, Rakousku i jinde. V současné době se v rámci EHK OSN pracuje na přijetí Úmluvy o přístupu k informacím o životním prostředí a účasti veřejnosti v rozhodování o záležitostech životního prostředí, která by měla být podepsána v květnu 1998 na konferenci v Aarhusu.

V ČR ovšem takový zákon dosud přijat nebyl. O právu na informace o ŽP se mluví v několika zákonech jiných a bohužel s příznačnou rozporností a mlhavostí. Tak zejména zákon o životním prostředí 17/92 Sb. říká, že "každý má právo na pravdivé a přiměřené informace o ZP", co to jsou ale přiměřené informace, o tom zákon cudně mlčí. Díky zákonu 114/92 o ochraně přírody a krajiny není problém dostat se k informacím, které se týkají vlastní ochranářské činnosti - tedy např. kolik žije ve které rezervaci srnců a lišek, problém je, že existuje další nesmírně široký okruh informací, které se životním prostředí souvisí, ale netýkají se ochranářské činnosti.

Poprvé se celá problematika dostala na stránky novin v souvislosti s rozhodnutím Rady zastupitelstva hlavního města Prahy. Podle usnesení č. 1105 z 10. října 1995 se Rada zastupitelstva HMP rozhodla neposkytovat koncept územního plánu HMP právnickým ani fyzickým osobám. Tento fakt zaujal Michaelu Valentovou z organizace Pražské matky natolik, že projevila zájem o kopii tohoto usnesení. To se jí ovšem nepodařilo, stejně jako se jí nepodařilo získat ani jiný text usnesení Rady, Usnesení 959 z roku 1995 Rady HMP - Autonomní podzemní obslužné komunikace Příkopy. Při vyjednávání o tento materiál jí PhDr. Petr Nejedlý z Rady ZHMP sdělil, že 'schůze Rady jsou neveřejné' a materiál jí dát odmítnul, ač protestovala, že jí nejde o účast na zasedání, ale o text usnesení. Takže podle této logiky se veřejnost nejenom nesmí účastnit schůzí Rady, ale ani se nesmí dozvědět, na čem se Rada usnesla.

Koncepci územního plánu Hlavního města Prahy se pokusil získat na jaře 1996 šéfredaktor týdeníku Respekt Vladimír Mlynář. Rada mu vydat požadovaný dokument odmítla, načež V. Mlynář poté podal stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud však jeho stížnost v dubnu 1996 zamítnul.

Jiné soudní spory v současné době probíhají. Ministerstvo pro místní rozvoj je žalováno občanským sdružením Děti Země za to, že odmítlo poskytnout informace o množství vytěženého materiálu z lomu Čertovy schody a sdružením Jihočeské matky za odepření přístupu k některým dokumentacím výstavby Jaderné elektrárny Temelín.

Právo na informace o životním prostředí nabývá nejkonfliktnějších dimenzí tehdy, když se jedná o informace o vlivu jednotlivých podniků na životní prostředí - tedy např. informace o množství a složení jejich emisí do vody, ovzduší, do půdy, ...

Tyto informace jsou zatím veřejně nepřístupné s odkazem na obchodní tajemství a možné zneužití těchto informací průmyslovými špióny. Přestože podniky musí na základě existující legislativy pravidelně informace o svých emisích vykazovat, zůstávají tyto fakta na příslušných okresních úřadech a veřejnost se může dozvědět jen statistiky, ze kterých míru odpovědnosti konkrétního podniku za znečištění životního prostředí není možné poznat.

Proto, když se např. Greenpeace pokusili zjistit, jaký je vliv firem typu Synthesia, Spolechemie a spol. na čistotu Labe, odmítly jim příslušné úřady cokoliv říct. Greenpeace si proto s příruční laboratoří provedli rozbor labské vody sami. Objevili, že dotyčné firmy vypouštějí do Labe nečištěné vysoce toxické látky. Odhalené firmy pak v přímém televizním přenosu zahanbeně přislíbily nápravu ...

Ve vyspělém světě je právo občana na informace o životním prostředí (a tedy i o všem, co na něj má vliv) upřednostněno nad právem firem utajovat své firemní informace. V roce 1986 byl v USA zaveden tzv. registr úniků a přenosů znečišťujících látek (Toxic Release Inventory), v rámci kterého musí všechny americké podniky, které mají více než deset zaměstnanců pravidelně vykazovat míru emisí několika set vybraných látek do ovzduší, vody a pevných odpadů. Registr je veřejně a bezplatně přístupný, např. na Internetu.

Prvních deset let existence systému přineslo nečekané efekty.

Vydělaly na něm jednak samotné podniky. Jejich manažeři totiž získali nástroj pro evidenci toho, jak se u nich plýtvá zdroji a zároveň možnost srovnání s jinými podniky. Jedna firma např. zjistila, že jiný podnik kupuje tu chemikálii, kterou oni jako odpad vyhazují. Americký úřad na ochranu životního prostředí (EPA) odhaduje, že 68% akcí firem zaměřených na prevenci znečištění bylo motivováno údaji z TRI. Zlepšila se i image firem v očích veřejnosti. Podle EPA bylo údaji z TRI motivováno 67% setkání zástupců firem s veřejností.

Systém efektivně využila i americká vláda, která mohla svoji ekologickou politiku založit na konkrétních číslech. Odhaduje se, že 32% všech změn v legislativních předpisech, týkajících se životního prostředí, bylo vyvoláno TRI. Na základě TRI vyhlašuje EPA také programy na dobrovolné snížení emisí. Protože pro podniky je zapojování se do takových programů dobrá reklama, mají tyto programy docela úspěch - např. emise chlorovaných uhlovodíků se podařilo snížit až o 95%.

Díky TRI se také zefektivnila činnost nevládních organizací - až 46% akcí NGO zaměřených na prevenci znečištění vycházelo z TRI.

V letech 1988 - 93 se v USA snížily emise do ovzduší o 38.8%, vody o 13%, podzemí o 57% a na skládky o 47%.

Právo veřejnosti na informace ("Right to Know") se stalo trendem ekologické politiky vyspělých zemí 80. a 90. let - tak jako létům šedesátým dominovaly regulace (např. limity na znečištění) a létům sedmdesátým ekonomické nástroje (např. princip 'znečišťovatel platí').

Na základě dobré zkušenosti z USA se systém TRI rozšířil i do dalších zemí: Kanady, Velké Británie, Austrálie, v současné době se buduje např. v Egyptě, Mexiku a o jeho zavedení se jedná i u nás (MŽP jeho zavedení přislíbilo).

V současné době se pracuje i na přijetí Zákona o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, MŽP slíbilo jeho projednání ve vládě na jaro 1998. Zákon by měl být přijat do konference evropských ministrů životního prostředí v dánském Aarhusu (duben či květen 1998), kde by Česká republika měla podepsat zmíněnou Úmluvu o přístupu k informacím o životním prostředí a účasti veřejnosti v rozhodování o záležitostech životního prostředí.

Kvůli právu veřejnosti na informace je zatím Česká republika kritizována mezinárodními organizacemi. Naposled např. evropskou komisařkou Ritt Bjerregaardovou, která nedostala informace, které potřebovala pro projekt PHARE na podporu ekologicky zdevastovaných severních Čech.

Právo na informace o životním prostředí samozřejmě také úzce souvisí s právem na informace od státní správy vůbec a potažmu se vztahem občan - úředník, který se u nás stále ještě občas jeví být vztahem poddaný - vrchnost.

Uvolnění přístupu veřejnosti k informacím vede ve svých důsledcích k nalézání lepších a čistějších technologií, rozhodnutí šetrnějších k životnímu prostředí a většímu zájmu lidí o svět kolem sebe. Proto je žádoucí, aby Česká republika přijala příslušné zákony co nejdříve.

Doporučená literatura:

Muir, W. R. - Jurčíková, Z. - Velek, O. - Kužvart, P.: Právo na informace o chemických látkách: Registr úniků a přenosů znečišťujících látek. Praha, 1995.

Ekologická politika vznikala v letech 1972/3. U jejího zrodu stály dva významné impulsy - Konference OSN o životním prostředí člověka ve Stockholmu a první zpráva Římskému klubu Meze růstu. Výsledkem stockholmské konference byl jednak vznik programu OSN pro životní prostředí UNEP (United Nations Environmental Programme), který inicioval řadu pozdějších mezinárodních dohod, např. o záchraně ozónové vrstvy, CITES a další), jednak Deklarace o životním prostředí, kde se konstatovalo právo člověka na čisté životní prostředí.

Světový bestseller Meze růstu, zpracovaný zejména Dennisem a Donnelou Meadowsovými na základě počítačových modelů zformuloval střet omezených zdrojů planety s exponenciálním růstem lidské civilizace. Podle autorů zprávy čekal na lidstvo globální kolaps, pokud by nedošlo k zastavení populačního a průmyslového růstu.

Zatímco o nutnosti zarazit populační explosi nikdo nepochyboval, požadavek nulového ekonomického růstu se setkal s kritikou zejména rozvojových zemí, které argumentovaly, že není morální bránit jim, aby se zbavily své chudoby.

V roce 1983 generální tajemník OSN požádal norskou premiérku Gro Harlem Brundtlandovou, aby vytvořila nezávislou mezinárodní komisi, která by prozkoumala stav životního prostředí a navrhla způsob dalšího rozvoje. Komise, jejichž členy byli politici i vědci z celého světa, objížděla zeměkouli a pořádala veřejná slyšení s místními obyvateli. Výsledkem její práce byla zpráva naše společná budoucnost (Our common future) a navržený koncept trvale udržitelného rozvoje.

Trvale udržitelný rozvoj má být takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby. Koncepce stojí na předpokladu, že příčinou devastace životního prostředí není jen přílišný konzum, ale i přílišná chudoba. Komise navrhla jako své cíle zejména oživit ekonomický růst (zejména v rozvojových zemích; tam by se měl pohybovat kolem 5%), ale zároveň změnit kvalitu růstu (tj. snížit materiální, technickou náročnost, zařadit do rozhodování vliv na životní prostředí) a začlenit ekologická kritéria do ekonomického rozhodování.

Z koncepce trvale udržitelného rozvoje vycházela Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v roce 1992. Kromě konkrétních dohod (o biodiverzitě, změnách klimatu) byla nejdůležitějším výstupem konference Agenda 21, tisícistránkový dokument, upravující zásady ekologické politiky. Protože většina doporučení z Agendy zůstalo pouze na papíře, jednalo v červnu 1997 světové společenství na konferenci ve Washingtonu Rio + 5 o tom, jak je v praxi realizovat.

Na chápání toho, co vlastně TUR rozvoj znamená, existují dva odlišné názorové proudy, které V. Mezřický označuje jako reformisty a reformátory. Reformismus je zastáván většinou rozumných vlád a mezinárodními organizacemi. Věří v možnou harmonii mezi ekonomickým růstem a životním prostředím, usilují o rozvoj technologií, o internalizaci externalit (promítnutí dopadů na životní prostředí do ceny výrobků). Podle reformátorů, kterými jsou zejména ekologické iniciativy, nelze dosáhnout TUR standardními modely rozvoje, je třeba výrazných sociologických změn (např. důrazem na regionalizaci, komunity). V dalším textu se budu zabývat proudem reformistickým.

Jakými okruhy se koncept trvale udržitelného rozvoje podle reformistů mj. zabývá:

1. Revoluce v efektivnosti.

Jak prokazují E. U. von Weizsacker a Amory B. Lovins v zatím poslední zprávě Římskému klubu Faktor čtyři, kombinací vhodné politiky a současných moderních technologií lze prosadit ve společnosti čtyř až desetinásobných úspor energie a materiálu oproti běžně používaným postupům. Příkladem jsou např. tzv. nízkoenergetické ekodomy, domy, které vhodnou architekturou a technologiemi nepotřebují žádný vytápěcí systém, hyperauta, spotřebující jen 0.5 litrů benzínu na 100 km nebo úsporné švédské záchody spotřebující jen 3 l vody na spláchnutí. Moderní technologie jsou přitom často i ekonomicky výhodné - buď se vstupní investice vrátí po několika letech provozu, nebo jsou ceny vůbec srovnatelné. Úsporné technologie by bylo možné ekonomicky zvýhodnit na základě většího zohlednění dopadů výrobku na životní prostředí - např. reálnou cenou energie, surovin, za likvidaci odpadu, za dopravu. Příkladem je např. přístup Kalifornské vlády k energetickým firmám - firmy jsou placeny ne za množství prodané energie, ale za to, že poskytují obyvatelům teplo, světlo a další služby. To vede firmy k tomu, aby nakládali s energií co nejúsporněji a měly tudíž nejmenší náklady - což se v praxi např. projevuje tak, že samy rozdávají obyvatelům úsporné zářivky. Tak vlastně může trh napomáhat podpoře úsporných a ekologicky příznivějších technologií.

2. Indikátory TUR. Jak tvrdí autoři Mezí růstu a Překročení mezí, 'klíčem k [ekologické] transformaci jsou informace'. Tím, jaký druh informací je pro rozhodování důležitý a jakým způsobem je zpřístupňovat a zpracovávat se mj. zabývá 40. kapitola Agendy 21. Pro kontrolu toho, jakým způsobem jsou doporučení Agendy 21 plněna, navrhla např. Komise pro udržitelný rozvoj, působící při UNEP více než 100 veličin (indikátorů). Nejdiskutovanější veličinou je hrubý národní důchod, kterému je vytýkáno, že např. nerozlišuje mezi investicemi do rozvoje a do likvidace škod, nebo že nezohledňuje skutečnou kvalitu života. Jako náhrada HND se prosazují jiné veličiny, např. Mexiko zavádí environmentální HDP, ve kterém zohledňuje např. stav surovinových zdrojů země, UNDP navrhuje Index lidského rozvoje, který vzniká zohledněním průměrné očekávané délky života, procento gramotnosti dospělých a HDP na hlavu.

3. Nástroje k prosazování politiky TUR

a) restriktivní - např. stanovení maximální povolené míry emisí

b) ekonomické - např. zásada 'znečišťovatel platí'

c) informace, participace - právo veřejnosti na informace o vlivu subjektů na životní prostředí a právo zapojovat se do spolurozhodování

Použitá literatura (kromě uvedené v seznamu):

Mezřický, V.: Základy ekologické politiky. - Praha: Univerzita Karlova, 1996. - 156 s.

Moldan, B.: Indikátory trvalé udržitelnosti. - Praha: Univerzita Karlova, 1996. - 87 s.

Weizsacker, E. U. von. - Lovins, A. B. - Lovinsová, L. H.: Faktor čtyři: Dvojnásobný blahobyt - poloviční spotřeba přírodních zdrojů. - Praha: MŽP ČR, 1996. - 331 s.

"Tiše nadchází noc, tam, kde se dávno zanedbaná vozová cesta vytrácí v mlází pod sesutou hrází - hluboká, panenská tma, jak jí lidé vídávali po celá tisíciletí mezi žhnoucím ohništěm a hvězdným nebem. Soumrak tu přichází hebce, houstne pod jedlovci, šíří se světlinou a stírá obrysy dne. Je čas naslouchat lesnímu tichu, když skomírající světlo ohlašuje konec denního shonu, avšak houstnoucí tma si ještě nevyžaduje, aby člověk rozžal lampu. Čas se tu neměří podle hodin: jej jen čas odchodu a návratu, a je noc, hebká, všeobjímající, všeusmiřující, obnovující duši (...) V městských zástavbách soudobé civilizace, obehnaných dráty vysokého napětí, jsme noc zrušili. Tady záře elektrického světla prodlužuje únavný den dlouho do noci, v níž neúprosný svit neonů nedopřává oddechu. Chodíme po asfaltu, ne po dobré zemi; vzhlížíme na neonové reklamy a ne k divu hvězdného nebe. Zřídka zahlédneme panenskou tmu, nenarušenou elektrickým světlem, zřídkakdy jsme schopni vybavit si odvěký rytmus přírody a mravního zákona, jehož ozvěna přesto přetrvává v životě našich těl i v našem vědomí pod hlubokou vrstvou zapomnění. Svět našich výtvorů a pojmů, jímž jsme se obklopili, nezná zákona ani rytmu; i vstávání a uléhání se v něm zdá otázkou libovůle. My sami jsme si zbudovali tento svět za svůj příbytek a dychtivě nahradili samorostlou přírodu výtvory své TECHNÉ. Přesto si v něm stále více připadáme jako zmatení cizinci, "odcizení", "nahodile vržení" do jeho anonymního soustrojí, a těžko se bráníme pokušení zbavit se rozporu mezi svou smysluplnou lidskostí a mechanickým světem své každodennosti tím, že sami sebe přesvědčujeme, spolu s Descartem, že i my nejsme než stroje."

Tak začíná první díl ve světě nejznámější knihy českého filosofa Erazima Koháka The Embers and The Stars (Oheň a hvězdy).

Erazim Kohák (1933) emigroval v roce 1948 spolu s rodiči do USA. Tam se nejprve živil jako dělník, později se stal profesorem filosofie na Bostonské univerzitě. Více než dvacet let bydlel v lesním srubu, který si sám postavil - a tak jako o století dříve Thoreau i on zužitkoval své dojmy pro zformulování své filosofie. V roce 1990 se vrací do Čech, kde se stává profesorem Univerzity Karlovy. Přednáší fenomenologii a ekologickou etiku, vyšla mu řada knih (např. Člověk, dobro a zlo, P.S. Psové, Pražské přednášky), podporuje ekologické hnutí.

Jeho filosofie je ovlivněna jednak protestantským křesťanstvím (v USA působil nějakou dobu jako laický kazatel), jednak fenomenologií - filosofickou školou, založenou počátkem století Edmondem Husserlem a dále rozvíjenou např. profesorem Janem Patočkou.

Fenomenologie usiluje o nový pohled na věci kolem nás - na pohled očištěný od všech interpretací, daných kulturními a historickými nánosy, o pohled, ve kterém vnímáme (nazíráme) věci takové, jaké jsou. Podle fenomenologů totiž díváme-li se na strom, nevidíme strom jako takový, ale vidíme strom, který naši předkové a my využíváme ke stavbě, po kterém lezeme, o kterém jsme se učili, který stojí v parku odedávna, který je charakterizovaný pojmovou nálepkou "strom", případně ještě "smrk ztepilý", nevidíme skutečný přirozený svět, ale pouze svět našich pojmů a představ.

Tak například naše vnímání času. "Prapůvodní lidská zkušenost prostě nezná sled oddělených událostí, které je třeba uspořádat podle hodin a kalendáře (...). Ač takovým způsobem mluvíme, není tomu tak, že v šest hodin se něco stane, že se začnou prodlužovat stíny a že mi sekera ztěžkne v rukou. Zastavením hodin nezastavíme dění (...) Ideální časový údaj, např. 6.6.1981, 18 hodin, je čistě umělý výtvor, je to pojem vnucený přírodnímu rytmu, jej si podřizující a uspořádávající." Odměřování času byl původně nástroj, který byl vytvořen pro naši praktickou potřebu. Nyní se pro nás stal jakousi novou, zástupnou skutečností, podle které řídíme svůj život. "Jestliže pokládáme 'šest hodin' pouze za bod v půli cesty mezi 'pátou' a 'sedmou', pak je to absurdní. Svůj význam má tento údaj jen tehdy, jestliže si stále uvědomujeme, že pouze symbolizuje dobu, ve které se prodlužují stíny, čas k uložení nářadí, čas zářících javorů. Umělé výrobky a umělé pojmy mohou být tak jako hodiny autenticky lidské jen jako charakteristický lidský způsob artikulace mnohem základnější pravdy, rytmu a fází života. Jestliže ztratíme ze zřetele smysl života, který artikulují, stávají se absurdními."

Ve světě abstraktních pojmových konstrukcí a umělých artefaktů, které nám původně měly usnadnit existenci a později ji nahradily, se stále vzdalujeme od přirozeného světa

"Naše odcizení přirozenému světu se již neomezuje na pojmové soustavy: rozšířilo se na každodennost života v městských zástavbách. Obrazně řečeno, jsme všichni v postavení dítěte, které nikdy nevidělo, natož pak dojilo, krávu. A právě bezprostředními zážitky tohoto dítěte se neustále upevňuje představa, že mléko pochází z mrazícího boxu v samoobsluze."

Odcizení se vede nejen k destrukci životního prostředí, ale i ke ztrátě smyslu života, vědomí souvislostí mezi sebou a nebeským řádem.

"Zaplatili jsme za tuto vědomou nevědomost vysokou cenu. Více než nevědomost to však bylo úmyslné zapomenutí. Po celá tisíciletí lidé totiž znali rozdíl mezi tím, co je správné a co je nesprávné. Nedá se říct, že by to jen intuitivně cítili. Přes všechny kulturní rozdíly uložili s pozoruhodným stupněm souhlasnosti své základní morální vědomí do kodexů, které při vší rozmanitosti ve svém znění vyjadřují tentýž základní smysl bytí a bytí člověkem. Nyní, když se rozpadá sociální svět kolem nás, nepotřebujeme nové a důmyslné učení o tom, co je správné a dobré, potřebujeme jen znovuobjevit ztracenou jasnost pohledu, znovu pochopit, že pravidla, kterými lidstvo po staletí vyjadřovalo morální smysl života, nejsou svévolnými konvencemi, závislými na té či oné historické epoše, nýbrž výrazy nadčasové správnosti bytí. To, co se za soumraku odkrývá, to není nějaká nová morálka, je spíš hluboká pravda odvěkého morálního vědomí lidstva."

"Etika úcty k životu nečiní rozdílu mezi vyšším a nižším, cennějším a méně cenným životem (...) Kdo z nás ví, jaký význam má jiný živý tvor sám o sobě a ve světovém celku? (...) Skutečně etickému člověku je všechen život posvátný, také ten, který se nám z hlediska člověka zdá být postaven níže. (...) Kdo se dá vést etikou úcty k životu, poškozuje a ničí život jen z nutnosti, které nemůže uniknout, nikdy z bezmyšlenkovitosti. (...) Rolník, který na své louce pokosil tisíce květů za potravu svým krávám, ať se má na pozoru, aby na zpáteční cestě v bezmyšlenkovité kratochvíli neuťal květ na pokraji cesty, neboť tím by se prohřešil na životě, aniž by byl pod tlakem nutnosti."

Nositel Nobelovy ceny za mír A. Schweitzer se proslavil svým rozhodnutím odejet do Afriky a postavit tam nemocnici. Tento záměr také v Lambaréné realizoval a zasvětil celý život střídavým sháněním finančních prostředků po Evropě a léčením chudých v Africe. Popis peripetií kolem stavby nemocnice a jejího provozu shrnul ve dvou knihách, které u nás vyšly společně jako Lidé v pralese. Citovaný úvod pochází z krátké eseje Člověk ke tvoru ze sborníčku Nauka úcty k životu.

Pozoruhodné rovněž je, že Schweitzer, bývalý kazatel ze Strasbourghu a student teologie, hojně cituje i východní nauky - přestože mu zjevně nebyly tak blízké, jako křesťanství. V souvislosti s tím není bez zajímavosti, že požadavek biocentrismu, který Schweitzer (zřejmě jako první v naší kultuře) ve shora citovaném úryvku položil, se znovu objevuje právě ve východními naukami silně ovlivňované hlubinné ekologii v 70. letech.

Kontroverzní se může stát Schweitzerův pohled na Afričany jako na mladší bratry, tj. ty méně dospělé, na které je třeba dávat pozor. ("Jsme bratři, ale já jsem starší bratr, protože vím víc a mám odpovědnost.") Přestože se tento postoj zdá být s koncem kolonialismu překonaný, podle Schweitzerových deníků byl v jeho době zcela pochopitelný a oprávněný.

Schweitzerovým žákem a vykladačem byl zejména Paul Tylor. Ten se mj. vyrovnával s problémem, že zájem jednoho tvora žít je vždy v konfliktu se zájmy jiných tvorů. Podle něj není cílem biocentrické etiky žít věčně, ale dostat příležitost prožít si svůj život, realizovat se v něm, aby až přijde smrt mohl každý říct: 'Jdeš pozdě, já už si svůj život prožil.' Mimořádné postavení člověka mezi živými organismy je předsudek, neboť každý život má stejnou hodnotu, která není odvozená z ničeho jiného, než ze sebe. Člověk je jistě mocnější, než ostatní živí tvorové, ale právě to na něj vkládá větší závazek. Člověk má morální povinnost chovat se trvale udržitelně - tj. aby netrhal více květů, než je opravdu nutné ...

"Nezvolil si žádnou profesi, nikdy se neoženil, žil sám, nikdy nechodil do kostela, nikdy nehlasoval ve volbách, nikdy neplatil daně, nejedl maso, nepil víno, neokusil tabák a na toulkách přírodou mu nikdy nebyla společníkem zbraň nebo past."

Řeč není o nějakém starozákonním prorokovi, ale o americkém mysliteli Henry Davidu Thoreauovi (1817-1862), autoru knihy Walden, aneb Život v lesích.

Námět knihy je docela prostý. Thoreau získal díky svému příteli Emersonovi pozemek v lesích u Concordu, blízko jezera Walden, kde si postavil srub a dva roky tam bydlel.

Často prováděl různá biologická pozorování, po večerech si četl klasická díla Západu i Východu, všechno co potřeboval si vypěstoval na malém políčku u srubu a tak jeho životní náklady byly zcela minimální. Thoreau občas navštívil některého ze sousedních farem a přesvědčoval usedlíky, že zbytečně příliš mnoho pracují, protože ke skutečně kromnému životu jim stačí mnohem méně. "Nadbytečné bohatství může plodit jen věci nadbytečné. K tomu, co potřebuje duše, není třeba peněz." Walden se tak stal klasickou knihou o dobrovolné skromnosti, konceptu, který o stopadesát let později u nás rozpracovala Hana Librová v knize Pestří a zelení.

Myslitel Thoreau kromě této své nejznámější práce napsal i nepříliš úspěšnou knihu vodáckých zkušeností "Týden na řece Concordské a Merrimacké", jejíž komerční neúspěšnost vystihnul slovy: "Jsem autorem knihovny o 900 svazcích, z nichý 700 jsem napsal sám."

Nejznámější Thoreauovou esejí je bezesporu Občanská neposlušnost - termín, který o sto let později proslavil Gándhí, po něm Martin Luther King a který si vzali za své ekologičtí aktivisté - ale který zmiňuje i česká Všeobecná listina základních práv a svobod.

Esej napsal Thoreau na základě své jednodenní zkušenosti ve vězení, do kterého se dostal proto, protože na protest proti otrokářství a americké válce s Mexikem neplatil daně. (Thoreau si podle legendy za to mohl tak trochu sám, protože na vyhrožování výběrčího, že ho stejně jednou zavřou, prý odpověděl slovy: "Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek!")

V eseji Thoreau demonstruje nadřazenost svědomí právnímu řádu (inspirace stoiky - ukaž mi svou moc a já ti ukážu, kde končí) a právo jedince odmítat příkazy státu, pokud jej neuznává. Stát by podle Thoreau měl mít zcela minimální moc a pokud možno by jej vůbec nemělo být vidět. ("Ta vláda je nejlepší, kterou cítíme co nejméně." - v. Lao'c) Je zajímavé, že tuto ideu pozdější teoretici environmentálního myšlení museli kvůli efektu tragédie občiny zamítnout, zatímco se stala východiskem liberalismu.

Přestože Thoreau sám praktikoval nenásilí, v jiné své politické eseji Obhajoba kapitána Johna Browna v zásadě násilí pro dobrou věc a není-li jiné cesty připouští.

Důležitou Thoreauovou esejí je Chození, esej o potřebě chození do přírody jako smyslu lidské existence a vášnivá obhajoba všechno, co je přírodní, divoké a necivilizované ("V divokosti je naděje i spása této civilizace.").

Chození je pro Thoreaua umění a naplňování našeho poslání na světě. Při chození přírodou se Thoreau přes své smysly a meditaci (vliv východních nauk) dostával k Bohu (v. František z Assissi).

Thoreau byl zarytý individualista a výrazná osobnost. Jeho příklad dodnes láká k napodobení, i když slovy Erazima Koháka "žít jako Thoreau nikdy nebylo možné jinak, než na okraji městské civilizace. Rok v přírodě považuji za naprosto ideální pro každého, kdo si chce promyslet svoje vlastní bytostí, pochopit, co je příroda. Ale jako sociální strategie pro 15 miliónů lidí je to utopie." Přesto můžeme zakončit snění o návratu do divočiny citátem z Waldenu: "Jestliže člověk zamíří bez váhání tam, kam ho vedou jeho sny a vynasnaží se žít životem podle svých představ, dosáhne výsledku, s jakým se běžně nesetká. Některé věci hodí za hlavu, překročí neviditelnou hranici, nové, univerzálnější a snášenlivější zákony se začnou ustavovat kolem něho a v něm ...a on bude žít, jak žijí svobodné bytosti vyššího řádu. Podle toho, jak oprostíme svůj život, zjednoduší se i zákony vesmíru, a samota nebude samotou, ani chudoba chudobou, ani slabost slabostí."

Současný americký prognostik a sociolog proslul volnou trilogií futuristických prací Šok z budoucnosti, Třetí vlna a Posun moci.

Šok z budoucnosti je studie, která se zabývá zvyšováním životního tempa ve vyspělých zemích.

Pro ilustraci se například podívejme na vývoj v dopravě. " ...v roce 6000 př. Kr. byla nejrychlejším dopravním prostředkem na dlouhé vzdálenosti velbloudí karavana, dosahující průměrné rychlosti 13 km za hodinou. Až asi v roce 1600 př. Kr. byl poprvé sestrojen válečný vůz, který maximální rychlost posunul asi na 32 km za hodinu. Význam tohoto vynálezu vynikal ve srovnání s dalším vývojem. Když byl téměř o 3500 let později, v roce 1784, uveden v Anglii do provozu první poštovní dostavník, jezdil průměrnou rychlostí pouhých 16 kilometrů. První parní lokomotiva se v roce 1825 zmohla na maximální rychlost jen 21 km/h a velké plachetnice se vlekly rychlostí více než o polovinu menší. A teprve asi v 80. letech 19. století se člověku za pomoci zdokonalení parní lokomotivy podařilo dosáhnout rychlosti 100 mil/hod (160 km/h). Na překonání této hranice potřebovalo lidstvo milióny let. Trvalo však jen 58 let, než byla posunuta na čtyřnásobek, když v roce 1938 člověk v letadle pokořil hranici 400 mil/h (640 km/h). Za pouhý okamžik dvaceti let byla tato rychlost znovu zdvojnásobena. A v roce 1960 se reaktivní letadla přiblížila rychlostem 6400 km/h a lidé v kosmických lodích oblétavali kolem Země rychlostí 29000 km/hodinu. Kdybychom sestrojili graf, tak by čára pokroku v dopravě za poslední generaci zmizela nad stránkou."

Toto tempo, neustále zrychlované smyčkou zpětné vazby nových technologiích, přináší celou řadu následků pro lidský život - ať už jde o rozpad tradičních manželství a rodinných forem života, časté stěhování, střídání zaměstnání ...To má za následek, že lidé ztrácí vztah k předmětům, které stejně vydrží být módními jen jednu sezónu, a nahrazují je jinými na jedno použití, ztrácí schopnost udržení citových a přátelských vztahů, neboť četná stěhování za prací vždy znovu a znovu rozbíjí vybudované vazby a stejně tak ztrácejí i pocit odpovědnosti za místo, na kterém žijí - protože i jej po krátké době opouštějí. Stále častěji je na člověka kladen úkol naučit se vše znovu, změnit prostředí, styl života, oblékání, intelektuální módu, přátele i partnery. Vše staré je po krátké době opouštěno a nahrazeno novým, které ale zestárne dříve, než si na něj stačíme přivyknout.

Rostoucí tempo společnosti ale naráží na přirozené biologické limity člověka. "Experimenty ukazují, že čím více možností pokusný jedinec má, tím déle mu trvá, než se rozhodne a než rozhodnutí uskuteční." Jsou-li tyto limity maximální frekvence podnětů, na které je člověk schopen odpovědět svoji volbou překročeny, projevuje se krize neurózami, psychickými poruchami či přímým zhroucením organismu.

Snaha uniknout z kolotoče rychlých rozhodnutí se projevuje v nejrůznějších únikových strategiích, jakými jsou vytváření izolovaných komunit, požívání drog, přimknutí se k jednoznačným ideologiím, a podobně.

Jako řešení Toffler navrhuje větší opatrnost při "pouštění" výrobků na trh a preventivní zvážení společenských důsledků, které nová technologie přinese. "Za prvé nás trpká zkušenost již měla naučit, abychom mnohem pečlivěji zkoumali potenciální vedlejší účinky každé nové technologie. Ať již navrhujeme novou formu energie, nový materiál nebo novou průmyslovou chemikálii, musíme se pokusit stanovit, jak změní křehkou ekologickou rovnováhu, na níž záleží naše přežití. (...) Je tu však ještě druhý složitější moment: musíme se ptát na dlouhodobý vliv technické inovace na společenské, kulturní a psychologické prostředí. Víme, že automobil změnil tvář našich měst, pozměnil přístup k vlastnictví domu, maloobchodní prodej, změnil sexuální zvyklosti a rodinné vztahy."

Toffler navrhuje testovat dopady nových technologií i na omezených skupinách lidí, například dobrovolnících. Problém je podle něj zejména problémem politickým: "potřebujeme de facto mašinérii, která by vybírala stroje"

Zdůrazňuje, že nejde o kontrolu objevu, ale rozšíření jeho aplikace. Radikálním návrhem je zřízení státní kontrolní instituce na kontrolu výrobků: "Prvním krokem správným směrem by bylo ustavení ombudsmana pro technologii, vládní instituce, která by přijímala a prošetřovala stížnosti na neodpovědné používání technologie a potom by jednala. (...) Mohl by upozorňovat tisk na firmy a vládní instituce, které určitou technologii aplikovaly neodpovědně nebo vez důkladné předchozí úvahy, a vytvářel by tak talk na inteligentnější využití technologie."

Ve Třetí vlně se Toffler zabývá vývojem spotřebních vztahů ve společnosti. Dělí vývoj společnosti do tří etap:

V tzv. První vlně většina lidí konzumovala to, co sama vyrobila. Neexistovalo tedy dělení na výrobce a spotřebitele. Z tohoto systému vyplývala i struktura společenských vztahů - např. rodina, která s Druhou vlnou ztrácí opodstatnění.

Období Druhé vlny je období továren. Společenské struktury První vlny jsou rozbity, protože přestávají být funkční. Dochází k rozvoji technologií a specializací. Každý se stává spotřebitelem všeho a také ovšem producentem.

Podle Tofflera nyní vstupujeme do období Třetí vlny, kdy se opět odvracíme od přetechnizovanosti a přílišné specializace k jisté kombinaci z obou předešlých vln. Od masovosti v myšlení i spotřebě přecházíme k individualizaci, namísto výrobků hrají roli informace, maximalizace rozměrů je nahrazena přiměřeností. Rovněž úzcí specialisté se dostávají pod kontrolu veřejnosti.

Stavebním panelem budoucích politických systémů Třetí vlny bude podle Tofflera "polopřímá demokracie", tj. posun od závislosti na reprezentantech na reprezentování sama sebe.

Klasickou metodu přímé demokracie, "referendum", umožňuje podle Tofflera jednak rozvoj komunikačních prostředků, jednak předpokládá vzdělávání občanů v řešených otázkách. Precedentem toho může být osvětová kampaň, kterou vedla švédská vláda v 70. letech před referendem o formování národní energetické politiky. "Emotivnost lidu" by bylo zase možné vyvážit tím, že by výsledek referenda nepředstavoval rozhodnutí, ale jen jistý počet hlasů, připočtený do parlamentního rozhodování.

V Posunu moci (1990) se Toffler obloukem vrací k tématu své první knihy z 60. let. Vliv zrychlování společenského vývoje se neprojevuje jen v osobních životech jednotlivců, ale i v globálním měřítku. Toffler navrhuje nedělit svět na země chudé a bohaté, ale rychlé a pomalé.

"Nový systém vytváření bohatství spočívá v rozšiřování globálních tržních sítí, bank, výrobních center a laboratoří, v okamžité vzájemné komunikaci, v neustálé výměně obrovského a stále se zvyšujícího množství údajů, informací a poznatků."

Pomalé ekonomiky budou muset zrychlit svoje nervové reakce, jinak ztratí objednávky a investice, respektive úplně vypadnou ze závodů. Rychlejší metabolismus nového globálního výrobního systému znamená dále to, že zdroje, pokládané dnes za základní, se mohou zítra stát bezcennými.

Moc se tedy bude přesouvat od producentů objemných surovin na ty, kteří mají v rukou kapičkové množství dostatečně klíčových látek a od nich zase na ty, kteří disponují znalostmi, jak vytvářet nové zdroje "de novo".

Levná pracovní síla přestává být výhodná, mzda představuje sotva 10 procent nákladů v některých odvětvích. Důležitější úspory přináší technologie, informační toky. "Propast, která se musí překlenout, je informační a elektronické povahy."

Konrad Lorenz (1903 - 1989) / Josef Šedlbauer

Rakouský lékař a zoolog. Jeden ze zakladatelů a úspěšný propagátor etologie, nového oboru na pomezí biologie, který se zabývá studiem biologických (fyziologických) základů společenského chování živočichů. Podle Lorenze je většina vzorců chování zvířat vrozená, evolučně vyvinutá a upevňovaná. Určité typy chování nejsou samoúčelné, ale mají biologický význam, v zásadě jde o přizpůsobení organismů jejich životnímu prostředí. Přesvědčivě to Lorenz ukazuje na příkladu zdánlivě destruktivního instinktu, agrese, ve své nejznámější knize Takzvané zlo (česky Mladá fronta, 1992). Lorenz odmítá Freudovo vysvětlení agrese jako "pudu smrti" a rozebírá její význam pro zachování druhu, ať již ve formě vnitrodruhové agrese (která vede k tomu, že zdatnější jedinci jsou úspěšnější při rozmnožování), nebo jako mezidruhové agrese (mezi živočišnými druhy, které si navzájem konkurují v přístupu ke stejným zdrojům potravy). K přeorientování nadbytečné, ale neodstranitelné agrese se ve zvířecích společenstvech vyvinula řada metod, např. rituálů a ceremoniálů, zdánlivých soubojů nebo utváření společenských hierarchií. Tyto způsoby chování se velmi podobají těm formám, které se u člověka zahrnují pod zodpovědnou morálku. Lorenz tyto analogie rozebírá, dokládá jejich společný původ a popisuje způsoby, jak přeorientovávat agresi u lidí, jediných tvorů, kteří jsou schopni masové a účinné destrukce vlastního druhu. Zájem o lidskou společnost, její vývoj a perspektivy byl u Lorenze všeobecný a projevoval se i v dalších jeho knihách. Stručným shrnutím jeho názorů na civilizaci z pohledu biologa je kniha Osm smrtelných hříchů (česky Panorama, 1990).

Edward O. Wilson (1929) / Josef Šedlbauer

Biolog, profesor na Harvard University. Jeho vlastní výzkum se týká způsobů chování společenského hmyzu, proslavil se ale především svými pracemi z pomezí přírodních a sociálních věd a knihami o biologické rozmanitosti (biodiversitě). Je zakladatelem nového vědního oboru sociobiologie (Sociobiologie: Nová syntéza, česky dosud nevyšlo), kterému jde o využití metodologie a úrovně poznání v přírodních vědách, zejména v biologii, v oblasti zkoumání společností. Podle názoru (nejen) Wilsona se humanitní obory dosud nedostaly do stadia vědy ve smyslu, v jakém je chápána v současnosti, tedy jako systému, který je založen na empirických poznatcích a v němž jsou všechny teorie v principu experimentálně vyvratitelné. Do vědy tedy nepatří obecné výroky, umožňující více výkladů a tudíž nevyvratitelné pomocí konkrétních protipříkladů. Sociobiologie se snaží o poznání a předpovědi chování organismů a jejich společenství na základě analýzy populací a porozumnění fixovaným projevům chování, vzniklým evolucí a předávaným pomocí genetického kódu (O lidské přirozenosti, česky Nakladatelství Lidové noviny 1993). V jistém smyslu se jedná o nový stupeň Lorenzovy etologie, která je založena také na evolučním přizpůsobování chování, ne ovšem na jeho genetické podstatě. V knize Rozmanitost života (česky Nakladatelství Lidové noviny 1995) Wilson rozebírá vývoj biodiversity a její funkce a upozorňuje, že v současnosti díky lidským zásahům prožíváme šesté období prudkého vymírání biologických druhů v historii Země, několikasettisíckrát rychlejší, než bylo přirozené vymírání před rozvojem lidských civilizací.

Stephen Jay Gould (1941) / Josef Šedlbauer

Evoluční teorie je spojujícím prvkem pro Lorenze, Wilsona i Goulda. Jako paleontolog se ale Gould zabývá spíše jejím mechanismem než výsledky. Shledává přitom překvapivé důkazy evoluce nejčastěji v jejích nedopatřeních, přizpůsobeních, ve kterých příroda udělala z nouze cnost, jako například palec pandy, krk žirafy nebo květy orchidejí. Gould se zasloužil o širokou a dosud neukončenou diskusi mezi evolucionisty svojí teorií přerušovaných rovnováh, podle které vývoj neprobíhá nepřetržitě, ale dochází v něm k etapám prudkého rozvoje (např. kambrická revoluce), následovaných víceméně ustáleným stavem, kdy evoluce probíhá mnohem pomalejším tempem. Tím lze mimo jiné vysvětlit i nedostatek fosilních důkazů o přechodových formách - v mnoha případech netrvala jejich existence dostatečně dlouho k tomu, aby zůstala jakákoli pravděpodobnost jejich nálezu. Dalším aspektem teorie přerušovaných rovnováh je, kromě časové přetržitosti, také přetržitost v úrovních. Tak jako podle klasického darwinismu jsou jednotkou přírodního výběru jedinci, podle Goulda stejná pravidla evoluce platí i na kvalitativně odlišných rovinách, mezi geny, jedinci, populacemi, druhy a skupinami druhů. Kromě odborných prací se Gould zabývá také popularizací vědy, soubor jeho esejů vyšel v češtině pod názvem Pandin palec (Mladá fronta, 1988).