Deprese střídá depresi a ohnivě žluté Slunce mi připomíná, kolik jsem toho
neudělala.
Bludiště citů, tápání bez kompasu, náhodná útočiště, otupení a nakonec
prázdná náruč zase jenom pro to ohnivý Slunce.
Blýskání na lepší časy se posledních sto let nekoná, takže sbalte kufry,
stáhněte křídla a nasedněte do letadla. Hromadně vám nalijeme do hlav fantazii.
Vlastní nepoužívejte. Nebezpečí exploze.
Zkompromitovaná Láska se červená na policejní stanici a huhlá do telefonu za
půjčenýho bůra něco o necitelnosti.
V čekárně na nádraží zvrací opilá Něžnost a ze zadu se po ní sápe magor
ajzlboňák.
Do rána zbývá jen pár hodin, Svítání klepe na vrata lapáku, kde skončilo po
posledním pokusu vytáhnout Slunce z postele.
Prý - nedovolené vniknutí.
Prý - ohrožování veřejné mravnosti.
Prý - kuplířství.
Za úplatek člověčího úsměvu se věčný optimista Svítání, pasoucí své bílé
ovečky na modrých pastvinách nebe, snažil nalít trochu té své nálady do nás -
SCHIZOFRENIKŮ.
Zůstala zahleděná tam někam uvnitř sebe samé a cítila potřebnou blízkost jiného
člověka. Někoho, kdo snad ani neměl tvář. Byl to jen hloupý pocit marnosti, nebo
snad prázdnoty.
Vzpoměla si přitom na období, kdysi snad prožité jí samou a dávno zasunuté v
šuplíku a teď to vyhřezlo na povrch.
Kým vlastně je?
Kdysi jí bylo čtrnáct, rozhodovala o svém životě ...
Rozhodovala o něm opravdu ona, nebo jen podvědomě plnila zbožná přání rodičů? A
dalo jí to vůbec něco? Jen zabředal do prázdného nic, které jí neustále
obklopuje. A co to vlastně je? A bylo to někdy něco jiného? Tehdy snad. Tehdy naivně
věřila, že bude slavná, že bude něco znamenat. A pak zlom.
Poznání, nebo jen probuzení a pak už jen vlety a pády.
Jeden krutý žert za druhým.
Spoutaná řečištěm myšlenek
běžela ulicí bláhových domněnek
a auta houkají na poplach.
Zběsile urputná uhybá
nástrahám velkoměsta
jenž klaunovským úsměvem
deptá její hrozitánskou
touhu ŽÍT.
Hledáme se uprostřed NICOTY,
každý z nás je v jiném vesmíru.
Závany větru v modrých peřinách
a smích.
Slzíme!
Opravdu?
Okna jsou zavřena,
na zatlučené okenice dopadá první sníh,
ptáci odtáhli na jih
a my do svých klícek.
Míjíme se uprostřed smíchu,
shledáváme v pláčích samoty.
Slzíme?
Opravdu!
Blízkost je nezpoznaná,
falešná, cizí,
projekce do prázdného pokoje.
Příchody zítřků,
loučení s ozvěnou,
na řasách prach včerejších dnů
a možná pel a možná taky
POTMĚCHUŤ.
Tikoty v peřinách
bouře v hodinách
a STRACH.
Tma je jako přístavní hráz,
kde kotví vášně.
Přílivy a odlivy rádoby citů,
rezivějící kotvy vylhaných vztahů
a UPŘÍMNOST má už zase dovolenou.
De la Mancha leští zbroj,
sedlá ROSINANTU …
Promiňte, pane,
ale větrné mlýny jsou už jen frází,
za kterou schováváme vlastní prohry.
A i překrásná Dulcinea
má už z letité únavy
síť vrásek pod očima.
Zapomeňte na sny, zahoďte ideály.
Oddejte se frustraci, protože
ZÍTRA BUDE HŮŘ.
Kroky, pak stopy, ale kde jsem JÁ?
Daleko za Dlouhatánkou,
která prožívá život za mě.
Že by ZÁSKOK?
Na dobročinnost nevěřím.
Stvořila jsi paralelní svět.
Stvořila jsi svou Alenku za zrcadlem
a sama jsi jak v říši DIVŮ.
Stvořitel má být zodpovědný za své dílo.
Tak kde je potom BŮH?
Bůh je součástí mého svědomí
a moje svědomí je součástí Boha.
Takže jsem to zase JÁ,
Kdo nese ZODPOVĚDNOST … ! ? !
Ukrytí v šarlatu
čekáme na zítra
a pozítří zas.
Tápeme k Slunci
nocí kolébaní,
lovíme v srdcích
trosky citů,
potkáváme se na nádražích,
kde čekáme na vlaky,
které už dávno ujely,
a tak alespoň v nádražní
hospodě nad pivákem
bouráme vlastní zrady,
obhajujeme vlatní lži
a propadáme se společně hloub.
NÁHONČÍ znavení celodenním
trmácením usedli do mechu
a vytáhli z kapes černý chléb.
Z houštin štěkají psi na život,
rvou se o pár pohozených drobtů
a lovci z pohárů s vínem
upíjejí den.
Hon na Lásku skončil.
Teď visí hlavou dolů
a stažená z kůže
roní poslední kapky krve.
V záchvatech samoty
zoufalství tupým nožem
ukrajuje dne.
Šlapu po skrojcích minut,
strouhám si večer do kávy
a noc se zdá být spřízněná.
Někdy až moc.
Po špičkách přichází ráno.
JAK JINAK
Prostovlasá Bosorka se
rozletěla s větrem o závod
k půlnočnímu úplňku.
Spoutaná plameny
smolí nad ohněm
zázraky na počkání.
Kromě Lásky.
Koneckonců.
Den ode dne ztrácíme své vlastní já
topíme se v slzách vlastních trápení
den co den naděje s ránem ožívá
a s večerem je tady znovu loučení.
Jsme zamčeni pro sebe a v sobě
snad napořád a možná na věky
přijímám tě v duši - ve svém hrobě
jen úžas a strach stékají s tmou do deky.
Bojíme se svého poznání
utíkáme k sobě - cizí
nevěříme slovům uznáním
a s probuzením všechno krásné objevené mizí.
Rozum zas všechno odpouští
když s rouháním se ztrácíš v tmách
jak oči zvířat číhajících v houští
na zbytky citů na marách.
Asi chci příliš, když čekám na
dálnici k zítřkům, které stejně
mají roucho včerejší,
až mi zastavíš. Možná jen tak.
Bez mávnutí.
Možná jen proto, že ti bude líto
tý holky, co se plouží podél
krajnice a vleče s sebou
bágl hříchů.
A možná proto,
že jí máš, aspoň trochu, rád.
Pro smíření chodím si do snů.
Odpuštění je za branami,
a jako nájezdy divokých koní
zdají se být vlny citů,
které vyplavují na
opuštěné břehy dávno ukryté křivdy.
Je toho moc co zůstalo skryto, nevyřčeno.
Strach má mnoho podob.
Jednou je zoufalství.
Panická hrůza z obnažení.
Nebo jenom šílenství.
Samota otupuje.
Odhalujeme jeden druhého
za účelem odhalit sami sebe.
Nejsem silnější.
Jsem jenom větší srab,
který se naučil tančit v porcelánu.
Jak dlouho tenhle stav bude trvat?
Děsí mě představa,
že všechno pomine,
stejně tak, jako představa věčnosti.
Nevím, čemu věřím,
nevím, co vlastně chci.
Protože to , co chci,
ve mně vzbuzuje hysterii.
Běžíme jak o závod s
časem a vítr v zádech,
ve vlasech jarní sníh,
molekuly okamžiků
prchají před, do krvava
rozedřeným Sluncem.
Vzýváme osud, život
bereme do vlastních tlap,
a možná se nám to
i jednou povede,
že i když věříme na
předurčením, utopíme
svá přání v
hlubokých tůních
STRACHU.
Dívej se mi do očí.
Čtu si v tvých myšlenkách.
Vzýváš hvězdy.
Kam se nám ztrácejí?
Na cestách vesmírem
mizíme v hlubinách moře,
které směšně nazýváme ČAS.
Máme se na dosah.
Tak vztáhni ruku,
ať můžu uvěřit,
že za ZDÍ není jenom NICOTA,
ať můžu uvěřit,
že čekáš a vzýváš svoje hvězdy,
svoje SLUNCE,
Své středy vesmíru.
Sevřená obručí vzpomínek
zdají se ti i ostrůvky vášní
jako pevnina bez konce.
Jako ostrovy vzdychají pod
vlnami rozbouřených moří,
utápíme se v slzách emocí.
Obklopeni pouští bez obzorů,
tím mořem pohlcujícím
všechno živé,
přesíváme písek jak v hodinách,
odměřujeme si svůj vlastní čas,
náhody jsou všedností
milenci v nás po špičkách
kráčejí k úsvitu - branám poznání
a jen BÍLÁ ZČERNALA.
Balzám na duši jsou tvoje pohlazení,
můj bližní,
když srdíčko tluče v kleci z žeber
jak přiškrcený skřivan,
a krev se mi hrne do hlavy,
a pálí ve tvářích.
Moje důvody k radosti hrajou na
strunu nejtenčí.
Perlivý smích usedl nám
na řasách.
Barevné míče z mýdlové pěny
mizí nám po stovkách
stoupajíc domů -k andělům.
Je ti smutno
když tu tak sedíš
promoklá na kůži
se ti dělají skvrny.
Šílíš samotou, prázdnotou.
Toužíš obejmout celičký svět.
Toužíš po hřejivém objetí
z lásky, pro lásku, s láskou.
Sevřená strachem jsi pokaždé,
když odcházíš, že je to naposled.
… Možná se rozběhnu včas …
Rozběhla jsi se, jako tradičně,
pozdě.
Tisíce slibů, tisíce ano i ne a
stejně jsi zase zaspala.
Tvrdíš, že jsi zoufale unavená.
Tvrdíš to pokaždé, co si pamatuju.
Permanentní stav: na pokraji
nervového zhroucení.
Jsi blázen.
Probuď se už konečně.
Čas ti utekl a ten zbytek může
být i bezcenný.
“… Znám pár vytrvalých šedesátníků,
kteří ani po smrti nepochopili,
že to, co právě zaspali,
byl zkrátka život. …”
(Péťa Kytka z Kroměržiža)
Bez roucha
tu stojíš a počítáš vteřiny
divoké jak koně bez opratí.
Křik ticha,
když brečíš do peřiny
impulsy závratí,
a pod bříšky prstů protéká kůže a tma.
ČARODĚJKO V PLAMENI,
z pavoučích sítí spřádáš stříbro,
sbíráš květy zla,
vaříš lektvary z bylin zapomnění,
ale ČAS se už nevrátí,
i kdyby ses ďáblu upsala.
JAK DAREM ZHŮRY JE PROHLÉDNUTÍ.
Hledáš rozhřešení
a přichází PRÁZDNOTA.
Čaruješ si zítřky, večery, dny …
a nakonec to vzdáš, protože
víš, že pokud se to má stát,
stane se to, a jestli to posuneš
o týden, o dva, stejně tomu
nezabráníš.
V pozdních hodinách
doznívají ozvěny výkřiků.
Jsou tiché jako steny
milenců přikrytých chladivou tmou.
Do kaluží vpisujeme chodidly
svá tajná přání.
Motýli v nás dodýchali
a pel z jejich křídel
nám barví duši do zlata.
Překročila jsi svůj stín,
překročila jsi RUBIKON.
Tak teď ještě trošku štěstí,
možná špetku rozumu,
ponejlépe od všeho trochu
a budeš si kvit s ŽIVOTEM.
Probouzíš se nad ránem
dopadáš nohama na pevnou zem
a NECHCEŠ.
Noc se zdá být spřízněná.
To co je za ní, tě láká.
Další dimenze
a kolotoče závratí.
Vzpomínky?
Jen pouhé vibrace.
Pocity prázdna
ZA TÍM.
Zhasínáš si ráno
za sklem autobusu.
Obrázky se ti míhají
jako kaleidoskop.
Nikdy to není stejné
Pokaždé je to nové.
Znovuobjevování.
Vyhlížíš včerejšky
a zítřky se ti
ztrácejí v hluboké
minulosti.
Zavíráš oči.
Jak cvaknutí vypínačem.
Nic už tě nebolí.
Odpadky.
Popelnice je v duši.
Duše je popelnicí.
Krysy hodujou na
zbytcích citů a
kolem probublaly
SPLAŠKY.
Ráno si podává ruce s večerem,
jak zlodějové potichu našlapují
za dveřmi, aby nakonec,
v celé své neřesti, zazářili
naplno, pohltili celou
místnost a nakonec vstřebali
i TEBE.
Všechno je za tebou.
Možná že už jsi konečně šťastná.
Mohla bys být.
Máš strach.
Ze sebe, o sebe, …
Strach je tvůj stín,
Stín je tvoje alter ego …
A možná taky
TY SAMA JSI TÍM STÍNEM.
Na okenní římse se tulí
věční milenci holubi.
Utíkají před městem a
možná, stejně jako my,
sami před sebou.
Hřejivá náruč NĚKOHO
zahání smutky.
Tak proč se citýrovat
za “nesmyslné” věrnosti.
Už zítra se potkáme
jako dva z davu.
A i když možná jeden
z nás zoufale nechce
(a dost možná, že
nechceme oba dva),
nikdy nepřekročíme
svůj vlastní stín.
Ten hodíme do peřin.
A snad jsme i v právu:
Temné k temnému,
stín k stínu,
JÁ k TOBĚ a
ke MNĚ TY.
Na okenní římse se tulí
Věční milenci holubi.
Chceš víc pátků. Chceš. Co ještě?
Přání by bylo bezpočet.
Chceš mít někoho, kdo tě pohladí, kdo se s tebou bude smát,
kdo tě obejme, až ti bude smutno,
prostě někoho, kdo bude s tebou, bez ohledů na okolnosti,
bez falše, jenom proto, že mu bude s tebou stejně tak dobře,
jako tobě s ním.
A nebude si nárokovat tvojí duši,
tvojí budoucnost.
Chceš jistoty okamžiků, blízkých zítřků.
… Nepotřebuji definitiva!
Potřebuji TEBE! …
“… Kdybych tě neproklínal,
musel bych tě milovat.
Kdybych tě neměl rád,
musel bych tě nenávidět.
Nechci tím říct,
že tě nenávidím.
Chci jen říct: vždy bych
k tobě nějaký vztah musel mít.
Buď škaredý nebo krásný cit.
Buď bych jej musel schovat,
nebo utajit. …”
(Mario Buzzi)
Ostrovy.
Nebo spíš kry.
Malé, vratké kry
v rozbouřeném ledovém
oceánu.
Potkáme se někdy?
Budeme mít dost síly,
abychom se udrželi?
Spojí se ty naše kousky
pochybné jistoty
v ostrůvek citu?
A zase jsi zůstala sama.
Dlouhatánko. Ve svém věku už bys
mohla mít rozum. Opravdu
mohla?
Zase si. Zase. Zas a znova.
Už si ani nebrečíš do peřin.
Lípy pláčou za tebe.
Z jara.
S podzimem ti místo srdcete
krvácí do vlasů kuličky
jeřabin.
Nic nepíšeš.
Jsi otupělá jak stará zarezlá břitva.
Všechno je stejné, známé, bolestivé…
Hrabala jsi se ve vzpomínkách,
ale ony tam už nejsou.
Tvoje vlastní minulost.
Paměť tě zrazuje.
To, co bylo blízké, je cizí,
nepoznané, … FALEŠNÉ ? …
“…Kdo pro mne pláče,
že mi prší do snů? …” (Jiří Žáček)
Kůže se ti škvaří touhou.
Ale tvá jistota tě neláká.
Dlouhatánka? Bosorka?
Kdo je kdo, a kdo jsi ty?
… MÍT SEKAM VRACET …
VE SROVNÁNÍ S NEKONEČNEM
JE RELATIVITA NA HOVNO.
Nazítří vyšlápnem si do snů.
Displej ukazuje za chvíli pozdě,
barák se pohroužil do vlastních depresí,
a hlavou ti poletujou můry.
Měla bys mít depresi, měla bys,
ale nemáš.
Je ti najednou nějak všechno jedno.
Nebo ne?
Nebo je to jen zase další z řady
ilusí?
Už ani nevíš, jak řešit zítřky,
a chtěla bys řešit roky.
Jdi se vycpat.
Nemáš na to.
Teď ne.
Jak ponorná řeka
vplul jsi mi do duše.
Spaluješ. Nehřeješ.
Co jsi?
A co jsem já?
Možná přece jen
krápníková jeskyně.
Tmavá, plná ostrých hran.
Ale jsi to ty,
kdo zraňuje a pálí
jako mráz.
Bolíš a odplouváš.
Snad ve vlnách,
co utápíš v nich žaly.
PŘIPLOUVÁŠ?
Už asi ne.
Vyschlé je řečiště,
I ozvěna už usíná.
Jednou prý utichne docela.
Zůstanou jen přání a
uši napnuté do ticha …
Vdechuješ jeho vůně,
chřípí roztahuješ jako kůň,
jenom abys jich pochytala do
mysli co nejvíce.
Čarodějko.
Sedíš si na bodláčí
vlastních snů.
Sotva lezeš, rány od
ostnů se ti zanítily,
za sebou táhneš
rozdrásané cáry ilusí,
v chodidlech střepy
z rozbitých srdcí …
… A všechna jsou tvoje! …
Bolíš celá samu sebe.
Připadáš si přetlakovaná
PRÁZDNEM.
Musíš už přece každou
chvíli explodovat.
Jinak to vezmeš hlavou
přímo proti zdi.
Zase si kecáš.
Jsi SRÁBEK.
Máš sny, máš “vize”?
Nebo jenom blouzníš?
Jen tak.
Všechno je za mlhou.
Iluse přání.
Čáry a máry a úsměvy a slzy a
zítřky v nedohlednu a možná
jenom na dosah ruky.
Ulice v slunci, slunce v tmách,
tma v tobě, chodíš po hvězdách,
římsy kamenné jsou tváří povětří,
vítej svítání, čas nikoho nešetří.
Úplněk.
Ať už je pořád jenom
úplněk.
Teplý, usměvavý,
s hlubokýma očima,
ve kterých ses, pro tu chvíli, alespoň,
zrcadlila jenom TY.
Přišli další smutky. Přichází …
Vlastně jenom jeden. Vrací se, když
ho nečekáš, odchází, ani nevíš kdy.
Bez něj jsi tak nějak “poloviční”,
A když tu je, jsi přetlakovaná.
Jen on. Jen Smutek. A na nic jiného
už nezbývá místo, čas …
Den voněl.
Víš vlastně čím?
Bylo tam všechno.
Touha, svoboda, volnost, …
Mohla sis sáhnout na mraky.
Dotýkalo se tě Slunce.
Tak nějak jinak.
Bylo to opojné objetí.
A přece zoufale nedokonalé.
Zase jsi si uvědomila svou
nemohoucnost, slabost,
možná PROKLETÍ.
Trest.
Máš chuť vzteky vrhat blesky.
Opojné … objetí …
Kdo vlastně objímal koho …
Kdo a co …
Co jsi to chtěla? Možná říct … ?
Jenom.
Zase.
Ubližuješ neúmyslně, vzdaluješ se vlastním břehům.
Jsi opuštěný koráb.
Kocábka přeplněná spoustou nesplněných snů a přání.
Tvé vlastní sny chybí.
Kam se poděly?
Byli - li vůbec?
Kde máš své sny?
Pane Bože, každý má přece sny.
Má?
A co přání?
Snímáš své hříchy vlastním vykoupením.
Sebemrskačství.
Kde jsou ty hříchy?
Kde je máš?
Ty velký ohavnosti, které jsi spáchala?
Kde jsou ty zástupy ublížených, obnažených, krvácejících, páchnoucích trosek,
které čekají, až tě budou moci kamenovat?
Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.
A tak bereš ten největší balvan a táhneš ho na bedrech.
Seberouhačství.
Zase nevíš, čí jseš.
Zase nevíš, čí jseš?
Víš, nevíš …
Kdo ví.
Za hranicemi tvého chaosu je Svět.
Další chaos.
Ty, které chceš, přecházejí, míjejí,
Tam zpět, okolo, kolem,
KOLKOLEM …
… společně s těmi, které nechceš.
Zahazuješ šance.
Vzdáváš boj před prohrou.
Před vítězstvím
Vzdáváš se.
Odevzdáváš se.
Svým vlastním demagogiím.
Svým vlastním OBJEKTIVNÍM POTÍŽÍM.
Svým vlastním SNŮM.
Hlavou ti běží tisíce slovíček,
myšlenek, které se nezastaví.
A proč by taky měly.
Jenom proto, že ty to tak chceš?
Lezeš si po tom svým žebříčku,
špršličku po špršličce,
ohmatáváš si každou zvlášť,
pokorně a nepokojně,
se stále větší rutinou.
Až se začínáš bát, že jednou
zase šlápneš vedle.
Právě vstal Den.
A co já s tím.
A co my s tím?
Ráno voní nepoznanou náručí
ve vázách uvadají nikdy
nedoručené růže,
v druhém hrnku vychládá nikdy
nevypitý čaj a v koupelně
marně čeká osuška,
až bude moci vstřebat vůni
mužské pokožky.
Za chvíli vstává Den.
A co já s tím?
Nedosněný sen tě stále
Ještě drží za víčka.
Dává ti všechny ty růže,
vypil dávno studený čaj,
proletí ránem jako závan vůně,
obejme tvou zkřehlou náruč …
A znovu mizí.
Právě vstal Den.
Andělé svržení touhou,
svržení sami sebou …
Andělé.
Vaše duše proplouvají věky.
Křídla možná dorůstají …
Pak krok do prázdna a
na čas zase tma.
A znovu přichází Smrt
oděná do světla, bílých rouch -
znovu ti vytváří ilusi nebe -
a pak jen další slzavé údolí -
to když pochopí, že křídla
možná nikdy nedorostou.
Zkřížené dráhy.
Sami jsem si vesmírem.
Stýská se ti po Dlouhatánce.
Včera je dávno.
Všechno je dávno.
Dávno je pryč.
Spinká. Malinká.
Jí už je dobře.
Je stulená sama do sebe
a v očích jí svítí Poznání.
Ona už ví.