Zdeněk Svěrák
Už značně prošedivělý Zdeněk Svěrák není z těch, kdo
poskytují rozhovory novinářům na potkání. Lidové noviny ho zlomily, až když
projevily zájem především o Svěráka-textaře. Nakonec však hovořil o všech
"Svěrácích", kteří se v něm perou.
Kdo především je Zdeněk Svěrák ? Scenárista, textař, herec, nebo
humorista ?
Já jsem všechno, ale nejradši hraju v Divadle Járy Cimrmana. Ty dvě
hodiny na scéně jsou pro mě nejmilejší čas. Pak by se dalo říct, že rád píšu
texty k písničkám, a až potom přijde na řadu psaní větších věcí, jako jsou
filmové scénáře nebo hry pro televizi. To je nejhorší a skoro to nemám rád.
Herec Svěrák
Změnil se Jára Cimrman za těch třicet let své existence ?
Změnil se tak, že herci zešedivěli a že jsou to nejstarší lidé v
tom divadelním prostoru. Před námi sedí takoví, jako jste vy, to je ta třetí
generace našich diváků. Kolikrát tam marně hledáme vrstevníka, nějakou šedou nebo
plešatou hlavičku. Mě to naplňuje pocitem vděku, že nám tohle všechno osud
dopřál.
Přemýšlíte někdy nad tím, jak dlouho to lidi ještě bude bavit ?
Raději moc ne. To víte, že kolikrát na to zabrousíme a říkáme si,
jaké to bude, až jednou nebude vyprodáno. Zatím tuto starost desetiletí a desetiletí
nemáme, nechodíme k pokladně a neptáme se Haničky, jestli je, nebo není vyprodáno.
Bereme to jako naprostou samozřejmost. Jednou ale vykoukne Hanička z pokladny a řekne,
že je vyprodaná půlka sálu. Pak to asi zabalíme, protože když si zvyknete hrát
"do plnejch", tak vám pak vadí každé prázdné místo v sále.
Proč jsou prkna vašeho divadla jakýmsi Karlštejnem, kam nesmějí
ženy ? Změní se to někdy ?
Ne, to už se nezmění. Vzniklo to neplánovaně, jako takové hájemství
chlapů. Takhle to divadlo bylo projektované a tak to zůstalo. Víte, kdyby tam s námi
byla nějaká žena, určitě by byla pěkná. Nastala by o ni tahanice a to by nebylo
dobrý...
Nesouvisí váš ryze maskulinní soubor s vaším vztahem k ženám ?
Myslíte, jestli patříme do čtyřprocentní menšiny? To ne... (smích)
Chtěl byste si někdy zahrát v nějakém jiném divadle ?
Ne.
A co kdyby vám teď třeba přišla nabídka z Národního divadla?
Ne, ne, my už jsme si tam zahráli. Ale vždyť to naše herectví je, jak
sama víte, kapánek divné a nesmí se poměřovat Národním divadlem. Hrál jsem i s
takovými herci, jako byl Rudolf Hrušínský. Bál jsem se, jak to bude vypadat, ale
režisér vždycky věděl, proč to dělá. Třeba Jiří Menzel věděl, proč nás se
Smoljakem obsadil vedle Kemra. Chtěl, aby ta naše herecká jalovost kontrastovala s
Kemrovou vyzrálostí. Ale člověk se časem naučí před kamerou existovat. Čím déle
hraju, tím víc jsem to jenom já a ten výsledek je lepší.
Je pro vás problém sehrát postelovou scénu? Jednu jste měl třeba s
Libuší Šafránkovou v Koljovi...
Postelové scény jsou pro každého herce hrůza. Mně to Libuška
usnadnila tím, že s ní je legrace. Když si oba řeknete, že to nějak musíte
přežít, a mezi jednotlivými záběry to společně komentujete, dostanete se do
příjemné humorné nálady, díky níž to přežijete.
Textař Svěrák
Od většiny textařů se lišíte tím, že jste téměř upustil od
psaní textů pro hvězdy a svou tvorbou míříte k dětem. Proč ?
Taky jsme já a Jarda Uhlíř měli období, kdy jsme se snažili,
aby se naše písnička zalíbila hvězdám. Několik jsem jich udělal, ale pak jsem se
od toho osvobodil a jsem rád. Psát písničku tak, aby se líbila interpretovi, je
někdy těžké. Takhle jsme naprosto svobodní, zpíváme si to sami, což těm
písničkám sluší. Nemáme školené hlasy a zpíváme tak, jako si normální člověk
zpívá v koupelně.
Jaký byl skutečný důvod, že jste už nechtěli psát pro hvězdy ?
My jsme psali pro děti od začátku. Tenkrát byl v rozhlase pořad
Pionýrská jitřenka, do kterého jsme na objednávku dělali písničky pro děti. Vedle
toho jsme psali i pro dospělé. Třeba Holubí dům nebo Nádraží. Těch pro dospělé
postupně ubývalo, protože se nám víc a víc začalo líbit v oblasti dětských
písniček. Myslím, že vím proč. Zdánlivě je to snadný úkol udělat jednoduchou
písničku. Já jsem ale šťastný, když se mi podaří dosáhnout téhle prostoty a
obyčejnosti. V té záplavě pop music je to průzračná voda, není to překrášlený.
A nejsou to písničky jenom pro děti. Kdyby byly, asi by se mi nelíbily, protože já
nejsem dítě.
Na kterou ze svých písniček jste nejvíc hrdý ?
Víte, písnička je podle mě takové tříminutové manželství textu a
hudby. A není to vždy šťastné manželství. Písnička, o které jsem si myslel, že
z ní bude šlágr, úplně zapadla a naopak. Zajímavé je, že největší popularity
dosáhly písničky, od kterých si to člověk vůbec nesliboval. To byly takzvané
písničky na objednávku nebo písničky, které jsem musel udělat do nějaké
inscenace. Třeba písnička Není nutno. To jsem dělal film podle pohádky Jana Wericha
Tři veteráni a on tam má svůj písňový text, který se mně, přestože Werich je
pro mě pánbůh, nelíbil. Řekl jsem si: "Je to teda troufalost, ale já tam
zkusím udělat jinej text, protože tohle se mu nepovedlo." Další příklad je
písnička Dělání.
Stydíte se za některé své texty ? Kdysi jste řekl, že jste měl
problém se pod některé výtvory vůbec podepsat.
Víte, já jsem začínal jako autor textů pro dechovku. Měl jsem
vzdálenýho strýce a ten měl Smyčcový orchestr Antonína Ulrycha. A on byl první,
kdo mě požádal, abych zkusil napsat text. Tak jsem jich pár udělal a to bylo opravdu
cvičení se v řemesle. Naučil jsem se třeba, že dlouhá nota se musí osadit dlouhou
slabikou. Vznikly písničky, na kterých je znát, že jsem psal, jako bych vyplňoval
křížovku. Dodnes se dvě z nich Mám ráda hajnýho a Kapesníčky někdy ozvou
na stanici Praha. Tenkrát jsem se raději podepisoval jménem Emil Synek, protože jsem
se za ně kapku styděl.
Pokud byste dostal nabídku napsat za velmi tučný honorář text pro
Lucii Bílou, nebo třeba pro Ilonu Csákovou, udělal byste to ?
Tady nejde o tučnost honoráře. Nevím, jestli bych s nimi našel
společnou řeč, každopádně to nepotřebuju. Tyhle zpěvačky mají textaře, kteří
jim vyhovují a jsou naladěni na jejich strunu. Myslím, že k tomu nedojde a není
potřeba, aby k tomu došlo.
Kterého textaře si u nás vážíte a naopak ?
Budu vám říkat jenom chvály, protože nemám rád, když se autoři
vzájemně přes noviny kritizují. Já jsem odkojenec Voskovce a Wericha a Jiřího
Suchého. To jsou mistři, k nimž jsem vždycky vzhlížel a vzhlížím. Myslím si, že
ti udělali v tomhle řemesle převrat. Zdeněk Borovec, Ivo Fišer či Vladimír Dvořák
ti své texty také dovedli k dokonalosti. Z těch mladých textařů mě fascinuje
Radek Pastrňák ze skupiny Buty. A víte čím? On se úplně vykašle na rýmy, které
já považuji za nezbytnost. Přitom jsou jeho texty pěkné, mají atmosféru a vtip.
Který typ textařů nemáte rád ?
Řada písniček mě vysloveně dráždí tím, že jejich
slovům nerozumím, vypadá to jako zřetězení různých představ, rádoby poetických
nebo surrealistických. Na mě to dělá dojem, že to je z bezradnosti, že ten textař
nemá, co by vypověděl. Takže jsou to pak bláboly.
FOTO ČTK
Zdeněk Svěrák (vlevo) a Ladislav Smoljak při
představení v Supraclubu, 1991
Scenárista Svěrák
Proč nerad píšete filmové scénáře?
Písnička je zahrádka, kdežto scénář je pole lán. A já kolikrát
nedohlídnu od začátku do konce. Sedět nad scénářem a mít před sebou tu obrovskou
plochu je neradostné. A přeorávat ji je taky neradostné. Teď třeba dělám už
sedmou předělávku jednoho filmu. Je to úmorné.
Zřejmě máte na mysli film o českých letcích. Proč ho pořád
předěláváte ? Původně měl být v angličtině...
My jsme chtěli, aby ten film měl otevřenou cestu do světa, aby
bariéra, kterou čeština je, byla překonána a nemuselo se to titulkovat. Lidi v
zahraničí neradi čtou titulky, speciálně Američané. Doufali jsme, že by tenhle
film mohl zajímat nejen nás, ukázalo se ale, že je to tolik nebere. Postupně si ten
projekt začal říkat o to, aby byl český. Uskrovnili jsme se v rozpočtu a vrátili ho
tam, kde měl být české kluky budou hrát čeští kluci, mluvit budou česky a
jenom Angličané a Angličanky tam budou mluvit anglicky. Ani tak se mi ale zatím
nepodařilo napsat scénář tak, aby měl patřičný tah.
Už to tedy nebude nejdražší film v historii české kinematografie ?
Jestli se nám ho podaří natočit, tak bude. Ať to srazíte na to
nejmenší minimum, pořád bude nejdražší.
Který svůj scénář máte nejraději ?
Obecnou školu. Tam nebylo třeba si moc vymýšlet, prostě jsem
zavzpomínal na čtvrtou a pátou třídu. Dodnes se na tenhle film rád koukám. Je to,
jako když vzpomínám na své klukovství. Navíc je to první celovečerní film, který
Honza (syn pozn. aut.) natočil a pro mě bylo milé překvapení, že dobře.
Původně měl Obecnou školu režírovat Vít Olmer, ale odmítl. Vás
tenkrát vůbec nenapadlo ujmout se toho sám ?
Já jsem nikdy nerežíroval. To by byl malér.
Proč myslíte ?
Je to prostě jiné řemeslo.
Pokud má váš syn geny po vás, také by ve vás mohl být ukryt kus
režiséra...
To je otázka, jestli ty geny, co má, jsou po mně. Honza má výtvarné
nadání, což já vůbec ne. Navíc má organizační schopnosti, což já taky nemám.
Jestli po mně něco má, tak je to asi stejný smysl pro legraci. Režie a scenáristika
jsou prostě dvě diametrálně odlišné profese.
Přesto váš syn zkouší i tu scenáristiku. Je tedy o něco
odvážnější než jeho otec...
To máte pravdu, on psal třeba Jízdu (s Martinem Dostálem) nebo
Akumulátora (s Janem Slovákem). Takže jo, je odvážnější.
REPRO LN Z KNIHY FILMOVÉ KOMEDIE, NAKLADATELSTVÍ KRUH
Zdeněk Svěrák jako Smrtka ve filmu Nejistá sezona,
který měl premiéru v roce 1987
Humorista Svěrák
Byl jste ve škole třídním bavičem ?
Na to jsem neměl patřičnou odvahu. Já byl kluk plachý, který ve
škole moc nevynikal. Byl jsem takový průměr, který se neprojevoval takhle razantně
jako třídní bavič. Dělalo mi ale hrozně dobře, když jsem mohl veřejně přečíst
svůj sloh. Když se třída něčemu zasmála, byl jsem na vrcholu blaha. Na gymplu se to
se mnou trochu zlepšilo, tam už jsem byl otrkanější. Dokonce jsem pro zasmání
spolužáků psal povídky, které jsem četl na třídních besídkách. Rozuměla jim
ale jenom naše třída béčko. Áčáci nevěděli, co je na tom k smíchu. Na
gymplu, tam to vzniklo, tam jsem si uvědomil, že se dá něco napsat tak, aby se lidi
smáli.
Máte rád anekdoty třeba ty hospodské u nichž se očekává,
že se jim budou všichni smát ?
Určitě, hrozně. Některé jsou tak dobré, že si marně lámu hlavu,
který génius to mohl vymyslet.
Řeknete nějakou svou oblíbenou ?
Sára říká: Khon, kdybych umřela dřív než ty, slib mi, že půjdeš
s mou matkou za rakví, že povedeš tchyni. A on řekne: No dobře, ale budu mít celý
den zkažený.
Kdy vám naposledy došel humor ?
Vůbec nejsem schopen okamžitě humorně reagovat na aktuální dění.
Mě ty věci rozčilují a deprimují a trvá dlouho, než jsem schopen dívat se na ně s
nadhledem. Humor mi došel třeba ohledně Kosova. To je pro mě věc, kde není prostor
pro humor. Jsem šokovaný tím, že v našem století je možná existence nacismu,
který s tím německým může soutěžit. Možná ho i předčí. Mám problémy i s
černým humorem, který se týká nepříliš dávných událostí. Protože jsem jako
dítě zažil druhou světovou válku, nedokážu si z toho dělat legraci jako ti
mladší humoristé. Mám na mysli Šteindlera s Vávrou a jejich Alles gute. Pro mě je
to tabu, ale třeba žertování o upálení Jana Husa to já taky už můžu.
Občan Svěrák
Je pro vás tabu i politika ?
To ne. Zajímám se o ni, ale nechci se jednoznačně přiklonit k nějaké
straně. Za prvé nevím, ke které, a za druhé, i kdybych to věděl, nechtěl bych, aby
s ní moje jméno bylo spojováno.
Spíš narážím na to, že se o vás hovoří jako o jednom z
možných příštích kandidátů na prezidenta...
Ano. Tak tady je velký prostor pro humor.
Proč myslíte, že by spousta lidí viděla ráda na Hradě právě
vás ?
Lidé mají dojem, že bych se na prezidenta hodil, protože ze mě
dostávají jenom část. Oni vidí Kolju a řeknou si: "To je člověk, který se
stará o malé dítě." Vidí v televizi Dobročinnou akademii a řeknou si: "To
je člověk, který se stará o vozíčkáře." A tenhle mediální dojem jim vnukne
nápad, že bych byl dobrý prezident, protože bych se o ně dobře staral. Ale je to
klamné. Asi tak, jako když pana Chudíka, který v Nemocnici na kraji města hrál
primáře Sovu, žádali, aby se stal ministrem zdravotnictví. Prostě klam.
Jakou část z vás lidé nevidí ?
To ostatní.
Hovoří se o vás jen pozitivně, zkuste prozradit něco negativního.
Ale já nechci, aby o mně lidi věděli všechno.
Které lidské vlastnosti neodpouštíte ?
Krutost, bezcitnost. Našlo by se jich víc.
Třeba závist ? Vadí vám, když vám lidé závidí a závidíte
naopak vy ?
Závist je u nás hodně rozšířená. Já jsem schopen závidět
závidím někomu, že něco umí. A snažím se dělat to jako on. Neznamená to, že mu
to nepřeju. Pak jsou ale věci, které opravdu vysloveně nepřeju. Třeba když někdo
podvodem na jiných nabude miliony a teď si žije někde na ostrově. Takového člověka
já proklínám. Vysloveně ho nemám rád.
Je hodně lidí, které nemáte rád ?
Není jich moc. Ale zase nejsem ten, o kterém by se dalo říct: "Ten
má rád lidi." Z toho už jsem vyrostl. Já mám rád dobré lidi, ale těch
gaunerů je taková spousta, že se nemůžu takhle pozitivně o lidech vyjádřit.
Stačí, když vidím v televizi, jak hololebec kope do hlavy někoho na Václaváku na
oslavu vítězství v hokeji. To je ten, který mi brání v tom, abych tvrdil, že mám
lidi rád.
REPRO LN Z KNIHY FILMOVÉ KOMEDIE, NAKLADATELSTVÍ KRUH
Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák o přestávce
natáčení filmu Na samotě u lesa, který podle jejich scénáře režíroval Jiří
Menzel. Premiéra 1976.
Zdeněk
Svěrák herec, umělecký vedoucí Divadla Járy Cimrmana, scenárista, textař je
již několik desetiletí výrazným fenoménem české kultury. Zmíněnému divadlu se
věnuje již přes třicet let hra Akt měla premiéru v roce 1967. Následovaly
Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda Na mýtince, Dlouhý, Široký a
Krátkozraký, Posel z Liptákova, Dobytí severního pólu, Záskok, Švestka a další.
Z filmových scénářů ho proslavily Vrchní, prchni !, Tři veteráni, Život a
neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, Na samotě u lesa, Marečku, podejte
mi pero (oba s L. Smoljakem) a mnoho dalších. Filmy Vesničko má, středisková a
Obecná škola byly dokonce nominovány na Oscara. Tohoto ocenění se dočkal Kolja, na
němž se Zdeněk Svěrák podílel scenáristicky a herecky. Vydal několik knih pro
dospělé i pro děti. Právě k dětem teď směřuje převážná část jeho
textařské práce. Svěrák je ženatý, kromě syna Jana má dceru Hanu.
