Jára Cimrman

NÁŠ JÁRA CIMRMAN

Také letos je tomu sto let, co se Jára Cimrman narodil.
Díky matrikáři IV. vídeňské farnosti Franzi Huschkovi, který prováděl většinu zápisů ve stavu opilosti, nelze dodnes s jistotou říci, zda se manželům Marlén a Leopoldu Cimrmanovým narodil synek v mrazivé únorové noci roku 1857, 1864, 1867 či 1892. Matrikářův nejistý rukopis připouští i rok 1893. Takže i v příštím roce tomu bude sto let, co se Jara Cimrman narodil.

Přehlížíme-li dnes obrovské dílo, které tento duchovní titán nepozorovaně vytvořil, stojíme před otázkou, jak si jeho genialitu vysvětlit. My vidíme jednu z hlavních příčin jeho bezbřehé tvůrčí invence v tom, že Jára Cimrman neprodělal období puberty, která, jak známo, odvádí myšlenkovou energii nežádoucími směry. Cimrmanovi rodiče před svým synkem až do jeho patnácti let tajili, že je chlapcem, aby donosil šatstvo po své starší sestře Luise. Když mu pak zlomyslné spolužačky na dívčí škole prozradily, že není dívkou, měl už Cimrman pubertu za sebou, protože děvčata, jak víme, dospívají dříve.

Nikdo z Cimrmanových současníků nevěděl, že žije ve společnosti génia. Snad jen jeho osobní lékař, polabský veterinář Hugo Myslík, něco tušil, ale nikdy se o tom nikomu ani slovem nezmínil.
Po matce Rakušan, po otci Čech, po první světové válce již zcela zapadlý velikán prožil život světoběžníka. Na samém prahu duševního rozletu ho šťastná náhoda seznamuje se Sigmundem Freudem. Tento neúnavný badatel moravského původu, jenž se přes noc stal z malého doktůrka velkým psychoanalytikem, si dal v krejčovské dílně Cimrmanova otce narychlo popustit rukávy a nohavice.
Čekaje, až bude mistr s prací hotov, všiml si malého Jaroslava, kterého pro jeho neposednost uvázal otec za nohu ke stolu. "Koukám, že jsi přivázaný," řekl. Slova geniálního vědce padla na úrodnou půdu a zažehla v citlivé duši jiskřičku vzpoury. Nedlouho nato odkládá Cimrman u oběda lžíci s nenáviděnou krupicovou kaší a odchází jako sedmi až dvaačtyřicetiletý z domova.

Od té chvíle nacházíme jeho stopy v nesčetných zemích téměř všech světových kontinentů:
Americké vládě předkládá projekt Panamského průplavu včetně libreta stejnojmenné opery.
Reformuje haličské školství.
S hrabětem Zeppelinem konstruuje první vzducholoď s tuhou konstrukcí ze švédské oceli a s gondolou z českého vrbového proutí.
Jako anarchista vyhoštěný z Německa nese si v osobních dokladech záznam "strůjce nepokojů", což vede švýcarskou firmu Omega k nabídce, aby zdokonalil setrvačník dámských hodinek Piccolo. Zároveň v těžkých podmínkách tamních Alp zavádí (a po nějaký čas také vykonává) funkci porodního dědka.
Zkoumá život polárních Samojedů a na útěku před vyhladovělým kmenem Mlasků mine severní pól o pouhých sedm metrů. V Paraguayi zakládá loutkové divadlo.
Ve Vídni kriminalistickou, zakládá hudební a baletní školu.
Vede obsáhlou korespondenci s G. B. Shawem, na niž bohužel zarputilý Ir neodpovídá.
Vynalézá jogurt.
Nezištně pomáhá řadě světových velikánů: manželům Curieovým nanosí do sklepa na vlastních zádech pětačtyřicet puten smolnice, prof. Burianovi asistuje při prvních plastických operacích, Edisonovi předělá pupík na objímce jeho první žárovky, Eiffelovi sežene podnájem, Čechovovi pochválí novou knihu povídek a pohnojí višňový sad.

Jakkoliv měl Jára Cimrman neklidnou krev globetrotterů, vždy se rád vracel domů, do Čech. Vlastenectví je nejvýraznějším rysem jeho osobnosti. Pro ně trpěl v habsburských žalářích, pro ně se naučil téměř plynně česky. Pro ně - a to nejlépe osvětluje vroucnost jeho češství - se dokázal rozejít i s nejlepším přítelem Aloisem Jiráskem. Nemohl mu totiž odpustit, že zařadil do svých Starých pověstí českých příběh o blanických rytířích, čekajících v nitru hory, aby přispěchali národu na pomoc, až bude nejhůře. "Protože za celých tři sta let habsburského útlaku nikdy nevyjeli," vyčítá mu v dopise Cimrman, "deprimuješ tak národ vyhlídkou, že to, co prožívá, není ještě nic proti tomu, co teprve přijde."

V Čechách dosahuje Cimrmanovo životní dílo vrcholu. Jako kočovný dentista prochází snad všemi kouty naší vlasti. Český lid ochotně otvírá ústa a svěřuje se mu se všemi starostmi a trampotami. Z toho pak Cimrman těží látku pro své nesmrtelné divadelní hry. Jsou to dramata takové umělecké síly, že ani nemohla být svými současníky pochopena. Když se po mnoha desetiletích zaskvěla na scéně, celá řada literárních vědců začalo o Cimrmanově existenci pochybovat a označila jeho dílo za liptákovský podvrh podobný podvrhu zelenohorskému a královédvorskému.
Na to je jednoduchá odpověď. Který z našich soudobých spisovatelů by byl schopen dílo takové velikosti vytvořit ? Žádný. Cítíme, že by se k takovému činu museli spojit nejméně dva. Ale i ti by museli být alespoň průměrně geniální. Ať už je tomu jakkoli, díla, pod nimiž je podepsán Jára Cimrman, patří k vrcholům světové dramatické tvorby. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.