Plaz na ostruvku Berneray

Zivot na konci sveta Na stejne rozloze, na jake se v Londyne macka 10 milionu lidi, zije na ostrove Harris asi 2000 domorodcu. A je to prave tady, kde objevuji dalsi ze svych "koncu sveta", tentokrat je to osada Hushinish na zapadnim brehu ostrova. Dostavam se k ni po neskutecne krkolomne silnicce, abych nasel zbytky toho, co kdysi byvala ziva komunita kopanicaru. Dnes jsou zde posledni tri obydlene domky, s krasnym vyhledem na pustou plaz.

Zdravim se s jednim z domorodcu, muzem kolem sedesatky:

"Jo, ja se tu narodil a prozil cely zivot....mam malinkej zahumenek, par ovci - musi me to uzivit, ale je to tezky. Zivot se dnes zije jinde. A jinak." Jeho zasmusila tvar ve mne vzbuzuje predstavu, co by mi asi rekli Neil se Sue z Cleadale, kdybych s nimi mluvil po deseti nebo dvaceti letech, a jestli bych je tam v domku pod utesy jeste vubec nasel.

Harris je tvoren dramatickou hornatou krajinou, lemovanou blankytnym oceanem a pisecnymi plazemi. Pouze chladivy vitr mi v pravidelnych davkach pripomina, ze se prave neprochazim po pobrezi Stredozemniho more.

"Kdo nevidel kameny, nebyl na Lewis," rika se. A mam-li byt uprimny, po nekolikanasobnem procestovani ostrova z jihu na sever a ze zapadu na vychod uznavam, ze ono tady o mnoho vic k videni neni. Kratce po prejezdu z Harrisu na Lewis (nejsou to oddelene ostrovy, ale dve casti jednoho ostrova) konci hornaty relief a je nemilosrdne nahrazen pustymi mokrinami pouze sporadicky ozdobenymi modrymi jezirky. Vsak take nazev Lewis neni obdobou naseho Ludvika, nybrz je odvozen od slova "leogach", tedy "mokrinaty".

Krajinna jednolitost ostrova je nastesti vynahrazena radou historicky zajimavych mist na zapade ostrova. Nejznamejsimi jsou jiz zminene stojici kameny v Callanish, postavene pred temer 5000 lety. Teorii osvetlujicich jejich puvod a vyznam je hned nekolik. Nejblize k pravde ma mozna ta, co tvrdi, ze se jedna o zkamenele obry potrestane svatym Kieranem za to, ze se nenechali pokrtit.

Kameny v Callanish

Nedaleko Callanish je osada Garenin s posledni znamou ulickou tradicnich krofthousu, domku s nizkymi dvermi, malymi okenky a doskovymi strechami. Je neuveritelne, ze posledni obyvatele opustili tato kamenna staveni, az v roce 1973. Jeste kousek dal na sever, v osade Arnol, je moznost detailne shlednout utroby takzvaneho cerneho domu: puldruheho metru tluste zdi bez oken, strecha z drnu a dosku pripevnena mohutnymi lany k tezkym balvanum, krb na susenou raselinu a slamena luzka. I takto se zilo jeste v 70. letech dvacateho stoleti.

Pod prikryvkou tezkych mraku se pustou, sedivou krajinou prodiram do nejsevernejsi vesnicky ostrova, Eoropie, a k majaku na Butt of Lewis. Dal uz cesta nevede, jenom zpet. Vysoke vlny zpeneneho more se za kriku racku tristi o roztrhane utesy. V hlave mi zni hebridske rceni, ktere tak vystizne charakterizuje uvolnenou atmosferu zapadnich ostrovu, "Kdyz Buh tvoril cas, stvoril ho spoustu".