|
|
 |
 |
R. D. Laing & A. Esterson
SANITY, MADNESS AND THE FAMILY
(Normálnost, šílenství a rodina) |
Knížka o tom, jak rodiče dokáží zničit svoje děti. O tom, jak jsou schopní
je naprosto bezohledně využívat pro své cíle a přitom ještě říkat, že
"přece chtějí jen jejich dobro". A taky o tom, jak se jim na to v podstatě
nedá přijít, protože obyčejní psychiatři mají v péči desítky pacientů
a nemohou se tudíž detailně zabývat jejich rodinnými poměry. Věří se
těm "zdravým" - rodičům - a jejich dcerám (v této knížce se pojednává
pouze o dívkách a ženách) se ordinují léky na uklidnění a elektrošoky.
Jak se na věc dívá autor knihy Dr. R. D. Laing a jeho spolupracovník
Dr. A. Esterson ukazuje překlad části úvodu:
Když psychiatr diagnostikuje schizofrenii, míní tím, že pacientovo prožívání
a chování je zmatené, protože s pacientem je "něco", co způsobuje zmatené
chování, které lékař pozoruje. Toto "něco" nazývá schizofrenie a potom
se tedy lékař musí ptát, co schizofrenii způsobuje.
My opouštíme tento pohled hned na začátku. Podle nás je to pouhý předpoklad,
teorie, hypotéza, ale ne skutečnost, že někdo trpí takovou nemocí, která
se nazývá schizofrenie.
Nikdo nám nemůže odepřít právo nevěřit na schizofrenii jako na něco skutečného.
Jestliže někdo myslí, že schizofrenie skutečně existuje, udělal by dobře,
kdyby si kriticky přečetl pojednání o schizofrenii od jejího vynálezce
Bleulera. Po mnohé nedůvěře v novou nemoc nový termín přijímalo stále
více a více psychiatrů, ačkoli několik anglických a amerických lékařů
vědělo a ví, co znamená. Bleulerova monografie, publikovaná v roce 1911,
totiž nebyla až do roku 1950 k dispozici v angličtině.
Takže ačkoli termín schizofrenie už je všeobecně přijímán a lékaři jsou
vyučováni v jejím léčení, nemoc, o které se předpokládá, že ji tento
termín označuje, zůstává nejasná a stále uhýbá. Dokonce ani dva psychiatři
ze stejné školy se nemohou shodnout na tom, kdo je schizofrenik a kdo
ne, nezávisle na sobě, u více než v nejlepším případě osmi pacientů z
deseti....
...Nemáme nyní žádná objektivní, spolehlivá, kvantifikovatelná kritéria
- chování, neurofyziologická nebo chemická - abychom mohli říci, kdy
se psychiatři mýlí.
My [myslí se autoři této knihy] nepřijímáme schizofrenii jako biochemickou,
neurofyziologickou nebo psychologickou skutečnost a považujeme ji při
současném, námi sledovaném stavu věci za zjevný omyl. Dokonce ji nepřijímáme
ani jako hypotézu, ani se nezabýváme schizofrenií jako modelem.
Taková je tedy pozice, ze které začínáme. Naše otázka je: Není mnohem
spíše, než jak se předpokládá, prožívání a chování, které psychiatři
považují za známky a symptomy schizofrenie, vysvětlitelné sociálně?
Přečtěte si ukázku
|
|
