|
|
 |
Jan Čep
vyšlo v nakladatelství Vyšehrad, v r. 1941
UKÁZKA
Elegie
Chaloupka u země, křivá, za chaloupkou potok; dětský ráj, domov maminčin,
kde na vrbách vedle vody rostou píšťalky. Čas tu vlídně bublal vlnkami
na potoce, a na starém pařezu pod jabloní mazlil se stařeček s vnoučátky,
rozvíjeje ve stínu idylu válčení v roce šestašedesátém. A stařenka, vonějící
travou včera požatou, vypravovala baladu o sebevrahu, jenž, bodnuv se
v síni pro nevěrnou milou, tančil před muzikanty výskaje, až mu krev
stříkala z holinek, a byl pochován pod dubem na hranicích tří katastrů.
Matka, umučená na šesti hřebech týdne, bývala tu smutná za nedělních
odpolední jako svatá za obrázkem. Vánek vál po tvářích jako dech Boží
a Smrt chodila pod okny v bílých střevíčcích a s bílými rukavičkami na
rukou; paní přísná shovívala těmto spravedlivým, vědouc, že poslušně
půjdou, kdykoli zaťuká: »Je čas!« Svět byl modrý v dálce,
pěšinka pod lipami nakukovala přes vrátka jako stydlivá dívčina. Hle
ráj...
Bylo – nebylo? Chaloupko z pohádky, jaký hřích jsem spáchal, že
mě bůh ranil slepotou? Není jí, země je pustá. Potok bublá uprostřed
holých břehů, zrcadle ve vlnách rozorané nebe nového času. Lipová alej
je vykácena a kříž je obnažen, muka ukřižování se obnovují...
Jednoho dne mne stařeček nepoznal. Ležel na lůžku a jeho otevřené oči
neviděly.
»Tuto košili mu dám do hrobu«, řekla stařenka
plačíc.
Odešel jsem, duse se tesknotou.
Chaloupko, už tě neuvidím! Potok ocelové barvy rozorává mlčky oblohu
nového času. |
|
