Bejt ženská je kravina...opakuju si s hlavní hrdinkou rozečtené knížky. Dneska mu to řeknu. Řeknu mu, jak moc ho mám ráda, jak už se to nedá vydržet. Jo, dneska mu to všechno řeknu. Úplně jasně a na rovinu, abych věděla, na čem jsem. Přeci se nebudu roky trápit, než si toho náhodou všimne. A vůbec, doby, kdy na tohle měli právo jenom chlapi, dávno minuly. Jsem emancipovaná. Bejt ženská je kravina...

Holím si v rychlosti nohy, drhnu lufou celé tělo, trhám obočí, plácám masku na obličej a myslím na to, že jestli se alespoň trochu nenajím, bude mi špatně. Vlastně už mi je, takže jídlo zavrhuju. Zato si zapálím cigaretu, abych se trochu uklidnila.

Přemýšlím, co si vezmu na sebe, co si udělám s obličejem a co s vlasy, které už několik měsíců rostou, jak se jim zachce. Při letmém pohledu do zrcadla si uvědomuju, že s obličejem už jsem si udělala. Krom čerstvé jizvy nad okem, kterou jsem si před dvěma dny s elegancí sobě vlastní zařídila, zářím nápadně rudou barvou, patrně od toho bahna, které mi drze prodali jako zklidňující masku na obličej. Pro změnu si tedy na sebe plácám jogurt. Znovu si zapálím.

Suším si vlasy a pod dojmem svého kosmetického neúspěchu pojmu ideu přírodní krásy. Vynechám tužidlo i lak a fénuju se jen tak nazdařbůh. Výsledek je nasnadě: vlasy vypadají úplně stejně jako ráno, když jsem se probudila. Bohužel už není čas s tím něco dělat. Umývám rychle jogurt z obličeje a s hrůzou si uvědomuju, že moje tvář už sice neplane jasnou rudou barvou, zato je od jogurtu úplně vysušená a skoro všude se loupe. Zachraňuju to hodně mastným krémem. Když vynechám make-up a pudr, bude to snad v pohodě. Další cigáro.

Jdu vymyslet, co si vezmu na sebe. Protože jsem si pořezala při holení nohy, zavrhuju sukni i šaty. No co, k „přírodnímu ksichtu“ se stejně hodí spíš něco jednoduchého. No a taky - přeci si na první schůzku nevezmu něco sexy, bylo by hned jasný, jak moc mi na tom záleží. Chce to něco ležérního. Nakonec vyhrabu svoje obvyklé kalhoty a starou košili ze sekáče (nezáleží přeci na tom, co mám na sobě, ale na tom, jaká jsem uvnitř, že?). Znovu si zapaluju cigaretu.

Je nejvyšší čas vyrazit. Rychle alespoň přetřu řasy řasenkou, nasoukám se do kabátu a běžím. V autobusu vytahuju nablblý dámský časopis s článkem „Jak se chovat na první schůzce, aby byl navždy váš“. Takže: „uvolněte se, nemluvte o negativních pocitech, snažte se mluvit živě a radostně, připravte si předem zábavné historky, vyjadřujte své názory, dejte mu najevo, že vás zajímá, dotkněte se jeho ruky, dívejte se mu do očí“... Ježišikriste!

Sraz je pod koněm (jak originální) přesně v osm. Dobíhám tak tak, jsem nervózní, ale očividně jsem tu první (sakra). Abych se uklidnila, zapálím si cigáro.

Je tady. Snažím se, aby nebylo vidět, jak moc jsem nervózní. Ležérně si balím další cigaretu (přičemž vysypu půl balíčku tabáku) a křečovitě se usmívám. „Ne, nemám hlad, klidně můžeme jít jenom na pivo. Jak jsem se měla na Silvestra? No, byla jsem sama doma (doprčic, blbě, žádný negativní pocity), no vlastně, byla jsem schválně sama doma, neměla jsem totiž chuť s nikým slavit (no, to jsem to fakt vylepšila). Jestli mě ještě baví práce? Jo, jen nevím, jestli to má nějakej smysl (bože, no to je fakt radostný...)“.

Jsme v hospodě. Balím si další cigáro. Objednáváme si pivo a konverzace povážlivě vázne. Nedívám se mu do očí, natož abych se dotkla jeho ruky, taky nejsem vůbec zábavná a ....ježiši .... je mi špatně. Pokouším se zachovat dekorum a alespoň trochu příčetný výraz v obličeji a z posledních sil se omluvím. Hledám záchod. Tady je pánskej... sakra, copak tady nemají dámskej záchod? Dobíhám k míse na poslední chvíli. Zvracím ze všech těch cigaret, stresů, chlapů, smutků, probdělejch nocí a šílenejch dní. Zvracím při pomyšlení, že jsem si to celé sama zpískala a že se tam k němu musím vrátit a nějak to rozseknout. Cestou zpátky se podívám do zrcadla. Z pobledlého obličeje, který se stále poněkud leskne díky vrstvě mastného krému, vystupují černé kruhy pod očima.Tak už vím, na co je drahá, dotykuodolná řasenka. Chvíli přemýšlím, jak dlouho už takhle vypadám a snažím se to umýt. Vracím se s odrhnutýma, zarudlýma očima zpátky.

Je jasné, že image zábavné a pohodové ženy je v tahu. Nesměle nadhodím, proč jsem se s ním vlastně sešla. „Ví to. Ale, co mi na to má říct? Je to složitý. No, vlastně... bojuje na jiný frontě...“

Slyším to jako z dálky. Nějakým šestým smyslem jsem pochopila, že ať to znamená cokoli, rozhodně to neznamená, že by moje city opětoval. Ač se mi to zdá neuvěřitelné, nemiluje mě, nestojí o mě...

„No, jasně, to je v pořádku, díky, žes to řekl, potřebovala jsem jistotu (jo holka, tak teď ji máš), o nic nejde, netrap se tím (co to prokristapána kecám?). Ne, já se tím taky nebudu trápit, vlastně je to i tak hezký (tak teď už jsem opravdu za kreténa).“

Nenapadá mě žádná vtipná historka, kterou bych zachránila trapnou situaci. Ani žádnej vtip (sakra, kdo asi napsal ten blbej článek do toho pitomýho časopisu?). Mlčíme. Zaplatíme.

Odcházíme. „Cože? Jo, já se budu mít hezky, ty se taky měj a nezlob se“. (Kristepane! Za co se pořád omlouvám? Jsem fakt idiot.)

Bejt ženská je kravina...opakuju si do kroku s hlavní hrdinkou té knížky (je mi čím dál sympatičtější). Bejt ženská... je... kravina...opakuju si a posmrkávám mezi slovy - přeně v rytmu svých čím dál rychlejších kroků. Za chvíli skoro běžím. K metru dorazím už úplně splavená a rudá námahou a mrazem. Rozepínám si kabát a sundavám šálu, nastavuju se vztekle průvanu a cítím, jak zase určitě nastydnu a dostanu zápal plic. No a co, klidně ať dostnu tuberu a umřu jako romantické hrdinky v minulém století...

Na chvilku se uklidním tou představou, že do pár týdnů bude po mně a tím pádem po starostech, dlouho mi to ale nevydrží, znovu převládne pocit, že daleko spíš to všechno bohužel přežiju.

Když vylezu z metra, volám kamarádce a jen tak mezi řečí jí oznámím, že to sice dopadlo blbě, ale hlavně, že se mi ulevilo a je jasno, že jo. Chlapi za takový nervy přeci nestojí...Jsem děsná hrdinka, což mi vydrží přesně do chvíle, než za sebou doma zavřu dveře.

Ráno se probudím s napuchlými víky, nudlí u nosu a skřípavými hlasivkami. Je mi hrozně špatně. Nevypadám jako romantická hrdinka z minulého století. Vypadám hrozně. Hrozně odpudivě. Chválabohu je neděle a mám celý den na to, abych se dala do pořádku a v pondělí nastoupila hrdě a v celé své kráse do práce.

Ležím s mokrým hadrem přes celý obličej, poslouchám Oldřicha Nového ve filmu pro pamětníky, jak už po miliónté „odchází“ a myslím na to, že jsou všichni stejní. Odjakživa. Tak jo, dobrá. Začnu nový rok a nový život. Už nikdy žádnému z nich neřeknu, že ho miluju. Budu chladná a nepřístupná. Budu samostatná a sobecká. Jen tak mě budou dobývat, nosit mě na rukou a snášet mi modré z nebe. Neusnadním jim to ani o píď. Už nikdy. A budu hrdá. Vždycky. A pak přijdou a budou mě milovat. ...totiž...možná.

napsala: Píďala

Zpět na "O čem holky mluví"