Zizala


		Jací jste v odpovědích?

Do tohoto výběru se dostanete, pokud odpovíte alespoň na 3 otázky.

< ANKETKA index

ŽÍŽALA

1 - Co děláte, když dokončíte něco většího (nějaký projekt, úkol, uděláte zkoušku, napíšete zprávu apod.)? Zajímá mě, co děláte chvíli poté a den poté.
Často se mi stává, že po dokončení něčeho, na čem jsem "musela" strávit hodně času, cítím takový prázdno a pak si říkám: "To přece není to, na co ses těšila, to není to, co sis představovala, že PAK bude." A pak si musím říct, jestli to nebyla blbost, že jsem to už už chtěla mít hotový, když potom není nic a je mi smutno, že jsem si dělání tý věci neužila víc.

2 - Je nutné mýt špinavé nádobí denně?
Nádobí je nutné umýt, když mají do domácnosti přibýt nějací lidé a je potřeba udělat pro ně místo. Ne, že by špinavé nádobí tolik místa zabralo, ale pro někoho může být třeba přakážkou psychickou a já chci, když k nám někdo přijede, aby se tu cítil volně (tak, že by tu mohl zůstat do smrti) a nemusel řešit "věci" z naší domácnosti.

3 - Čeho se nejvíc bojíte v lásce?
Dřív jsem se bála nevěry, zrad a opouštění (a úplně nejdřív "praxe" - myslela jsem si, že musím např. "umět líbat", aby mě měl někdo rád). Přávala jsem si ovládat nějaké kouzlo, pomocí kterého bych dokázala, aby muž se mnou zůstal, abych nebyla jen zastávka. Tajně jsem si myslela, že takové kouzlo mám, ale lidi okolo mě mne přesvědčovali, že se žije jinak a že podvádět je normální. Dnes mě čas od času (ale čím dál řidčeji) navštíví pocit nenávisti k tomu člověku, který mi potom taky prakticky předvedl, jaké to je být podváděná. Ale už je to jen přízrak z jiného světa, ani nevím, kolik je to let.
Teď se bojím jen svých špatných nálad, černých dní, kdy se na všechno zlobím - pak nemám nic ráda. To hrozně bolí, jsem od všeho jakoby odříznutá a může být slunečný, teplý den a já se klepu zimou a nevidím trávu ani králíky a nepustím k sobě nikoho, kdo by mě obejmul a utěšil. Končívá to ale tak, že hrůza z toho, že by to tak mohlo zůstat, mě přiměje, abych v sobě přemohla všechny zlý našeptávače, vyšla vstříc svým blízkým a nechala si od nich pomoci.

4 - Co pro vás znamená svatba?
Mým největším přáním je být si se svými blízkými co nejblíž. Když na to pomyslím, tak se mi hlavou míhají takové příjemné představy, které se míchají se vzpomínkami - jak sedí děti ve školce a kreslí si spolu pastelkami obrázky, jak si holky navzájem půjčujou oblečení a slibujou si věrný přátelství... a tak. Chtěla jsem si tak zařídit život - jako když je člověk pořád na prázdninách, kdy jsou lidi nakloněný tomu hrát si nebo dělat prostě velký věci, mají spoustu nápadů a taky touhu dělat všechno společně. A to se pak svatby s jedním člověkem vzdávám a beru si všechny.
Jenže to nějak nevyšlo, kamarádi říkali, že prej už musej začít budovat kariéry a zapojit se do rodinných klanů a podobně. A co teda? Chce se mi vdávat, mít svatbu?
Chce se mi šít si bílý šaty a pak se v nich, lehoučkých a krásných, vznášet po boku svého muže a chce se mi hostit sousedy a besedovat a tančit s nimi na svatební hostině pod širým nebem. Ale to je všechno, protože s mým mužem jsme se vzali už dávno a nebylo k tomu potřeba ničeho kromě velký a čistý touhy.
Takže pro mě vlastně svatba znamená hodně, vlastně úplně všechno. Někomu se zaslíbit a vědět, že s ním MŮŽU zůstat po celý život, nejen, že to chci, ale že i můžu, to je to největší v životě. Taková je moje ženskost.

5 - Jak často navštěvujete své rodiče a proč?
Mám svý rodiče ráda. Ale úplně stejně jako jiný lidi. To znamená, že když se s nima mám setkat jen ze zdvořilosti nebo prostě proto, že "jsme se už dlouho neviděli", vyhnu se tomu. Stejně jako se vyhnu věcem nebo lidem, který mi nic nepřináší a kterým nic nemůžu dát já, který mě nudí nebo mi ubližujou.
Nebylo to tak vždycky - byla jsem dítě a pak taky tady nebylo zvykem, když člověk dospěje, že prostě odejde a staví dál svůj život na základě svých schopností a PŘÁNÍ. Tady se spíš jelo (a jede?) na rodinný klany a rodinnou spolupráci. Hm, a taky na mezirodinnou soutěž ("koukejte, jak jsou ty NAŠE děti chytrý a slušný"). No, v podstatě jsem se chystala jako správně vychovaný dítě, se do toho zapojit.
Naštěstí ale mezi mnou a rodiči došlo časem a událostmi ke střetu, který ukázal, jak to asi tak se mnou myslí, co ode mě skutečně očekávají a odkdy přestávám být JEJICH dcera. A to, co po mě chtěli, bylo nesplnitelný, takže jsem vnitřně jejich dcera přestala postupně být.
To nám nebrání se čas od času vidět (cca hodinu měsíčně, teď, když na chvíli bydlím ve stejném městě, tak častěji), ale už vím, co od nich můžu čekat a co určitě ne, a tak se kvůli našim neshodám nijak nerozčiluju ani nesmutním.
Musím ale říct, že svým rodičům vděčím za opravdu krásné dětství a že jsem připravena se o ně postarat kdykoli to budou potřebovat.

6 - Jak se dá najít chlap, se kterým se dá žít?
Lidi jsou různý, takže na tuhle otázku neexistuje jednoznačná odpověď, ale z čistě žížalí perspektivy:
Řekla bych, že zamilování prožívají muž i žena přibližně stejně (nebo se už v tomhle pletu), ale jak je to dál? Vím, že ženy kdesi uvnitř mají hlas, který muže (i nehotového) ocení a jsou dost ochotné tenhle hlas poslouchat a přizpůsobovat mu svůj život.
Ale co mají muži za hlas? Co k nim nejvíc mluví?
Jsem přesvědčená o tom, že ženy mají přirozenou schopnost milovat (muže) a taky že jim je vlastní (tj. nemusejí se to učit) tu lásku prohlubovat.
Ale jak to mají muži? Zdá se, že v tomhle jsou jiní, tj. že proměnit zamilování v lásku pro ně není snadné. A co by se mi tedy v tomto místě mělo chtít zavolat? - "Hurá! Naučme je to tedy!" Ale ne, musím vás zklamat, protože si myslím, že to nejde.
Je jen velice málo mužů, kteří dokážou ženu "brát" jako autoritu, jako někoho, kdo by jim mohl mluvit do života, jako někoho, kým by se dali vědomě ovlivňovat. Ne, myslím, že vychovávat se skutečně nedají.
Chytrý knihy říkají, že muž se mění o samotě. A já jako žena tohle respektuju. Můžu být muži k některým změnám podnětem (někdy nenahraditelným), ale tu samotnou (velkou) věc, dělá muž sám.
Vždyť co je větší?: Dát úkol zabít draka, nebo jít a skutečně ho zabít?

7 - Co jste dělali nejraději, když jste byli malí?
Když jsem byla malá, tak jsem jednu dobu měla skrýš na skříni za závěsem, tam jsem měla barvy a papíry. V jednom období mýho dětství jsem zase strašně ráda chodila na výpravy korytem potoka. Různým částem týhle krajiny jsem dávala jména, ale nikdo se mnou nechtěl chodit a já se sama bála, a tak to brzy skončilo. Každý léto bylo vlastně jiný, jak jsem rostla, tak se mý záliby rychle měnily. Často jsem o prázdninách bývala u babičky a tam jsem neměla žádné kamarádky. Celé hodiny jsem sedávala na půdě a prohlížela si staré Dikobrazy a 100+1 nebo jsem šmejdila po domě, který byl plný strašně zajímavých věcí - vycpaná zvířata, mušle, staré pohledy, mrtví motýli, brouci a pavouci, indiánské šípy, diapozitivy z dědových cest po světě... Zlobila jsem se na rodiče, že mě nechávají tak dlouho samotnou, jen s babičkou, strašně se mi tam stýskalo, ale dneska to vidím trochu jinak.

8 - Jak hodně bys chtěla/chtěl být v životě samostatná/ný a jak opravdu jsi?
Chtěla jsem být samostatná, abych necítila bolest. To je ta logika, kdy si myslíte, že není dobré být příliš závislá na člověku, kterého milujete, protože jeho odchod by vás pak mohl stát rozum, štěstí, život...
Chtěla jsem být samostatná i přes ujištění mého muže, že mě neopustí. Ale nešlo mi to. Nebyla jsem ale čím dál víc "závislá", jen jsem objevovala, jak to prostě je - neumím žít sama, potřebuju někoho blízkého.

9 - Co vás v poslední době doopravdy dojalo?
Mě dojal jako Murka film o Pokémonech. Jenže jsem si nedovolila brečet, takže mě akorát děsně z toho dojetí bolelo v krku (no, určitě to znáte).
Ale co mě v poslední době "úplně dostalo" je Zdivočelá země. Po každým dílu jen sedím, myslím na ty lidi, který komunisti za nic (!) zavřeli, mučili, vzali jejich ženám a dětem, a brečím.

10 - Existuje něco, kvůli čemu Vás rodiče (ačkoli jste dospělí) dodnes peskují?
Tuhle otázku jsem sem dala proto, že žasnu jak mě moje drahá maminka dokáže stále a vždy (to je samozřejmě moje chyba) dostat tou jedinou dobře mířenou větou: "Ty zase vypadáš!"

11 - Co všechno byste dělali, kdybste měli víc času?
Nedávno jsme to doma počítali a zjistili jsme, že by každý z nás potřeboval 11 životů, aby se mohl pořádně věnovat všemu, co by chtěl.
Jeden život pro mého muže.
Jeden život na webdesign.
Jeden život na domácnost (pořádný vaření, vytváření domova a tak).
Jeden život na kreslení a malování.
Jeden život na navrhování šatů a jejich šití.
Jeden život na čtení knížek.
Jeden život na gamesení.
Jeden život na animovaný film.
Jeden život na práci na zahradě a bylinkářství.
Jeden život na studium, reflexi a psaní.

12 - Co se dá najít na vašem nočním stolku?
Nemám jen jeden stolek, protože nemám svoji stranu postele (kdo jde spát poslední, lehne si na tu stranu, která je volná). Ve skutečnosti je okolo postele buď na nábytku nebo na zemi několik kupiček. A v těch místech, která jsou teď jakoby víc moje, najdete budík, ten stojí na příručce JavaScriptu, jednom dílu Zeměplochy a knížečce French Country. V řadě před budíkem je podložka pod hrníček (abych nedělala mokrá kolečka na dřevě) a papírové kapesníčky. Za budíkem je obrovská kupa - ani nevím, co všechno v ní je, vím jen o těch horních vrstvách - nějaké odborné články vytištěné z internetu, časopis Blok, předposlední Literárky, knížka Počítačová typografie, knížka Legendy II, Flash 5 pro pokročilé, Windows pro pokročilé (není moje) a spousta dalších odborných i neodborných knížek.

13 - Vzpomenete si na nějakou věc, kterou jste jako děti na rodičích vyškemrávali? Koupili vám ji nakonec? A co je s tou věcí teď?
Jednu věc si obzvlášť pamatuju: Když jsme byli na dovolený v Jugoslávii, strašně jsem toužila po koženém pytlíčku na krk. Bylo mi asi 11 a chtěla jsem si do něj dávat takový ty důležitý věci, co jsou třeba v Krabičce poslední záchrany. No, to bylo asi až druhotný - hlavně jsem ho chtěla mít a nosit ho na krku. Na každém tržišti byl alespoň jeden stánek, kde nějaké pytlíčky měli (kde takový stánek nebyl, tak to pro mě nebylo tržiště a děsně jsem se tam otravovala). Rodiče mi ho nechtěli koupit, říkali, že je to moc drahý, ale z dnešního pohledu bych řekla, že jim to prostě připadalo jako hrozná blbost. Na konci dovolené, kdy už jsem byla úplně posedlá a hrozilo, že naši budou odjíždět z těžce vymodlené dovolené s totálně otrávenou holčičkou, mi takovou malou koženou taštičku na krk koupili. Nebylo to přesně to, co jsem chtěla - já snila o takovém tom kouzelnicko-zálesáckém s koženým šněrováním. Dostala jsem ale asi podle mých rodičů o dost vkusnější taštičku ze světlé kůže s přezkou (asi zohlednili, že jsem TO chtěla nosit i do školy). Ale stačilo to, abych se uklidnila - koneckonců bylo to z kůže a to bylo to hlavní.
Tuhle taštičku pořád ještě mám, šla se mnou dost dlouhou dobu (nejdřív jsem ji nosila na krku a později jsem oddělala řemínek a připínala jsem si ji velkým zavíracím špendlíkem k pasu). Teď jsem se šla podívat do skříně, jestli ji najdu na místě, kde jsem myslela, že je - a byla tam, pořád připravená s velkým zavíracím špendlíkem, až si ji zase připnu na pásek (a uvnitř měla starej desetník).