Zizala


		Jací jste v odpovědích?

Do tohoto výběru se dostanete, pokud odpovíte alespoň na 3 otázky.

< ANKETKA index

VEVEREK

1 - Co děláte, když dokončíte něco většího (nějaký projekt, úkol, uděláte zkoušku, napíšete zprávu apod.)? Zajímá mě, co děláte chvíli poté a den poté.
Na otázku, co děláme po důležité zkoušce, se mi odpovídá docela těžko, ta první s nádobím byla tak jasná... Po důležité zkoušce nevím co se sebou, pořád se k ní vracím v myšlenkách, jak a co mohlo být jinak... Jsem unavená, ale nemůžu spát, nesoustředím se na čtení...Naposledy jsem si už na zkoušku vzala plavky a šla si zaplavat, potom jsem si četla pohádky, a večer jsem si šla sednout s kamarádem na jedno pivo. Jo ještě jsem pak utíkala celou cestu domů, zkrátka po zkoušce se dostávám do zvláštního stavu, kdy mám hrozně moc energie a neumím s ní smysluplně zacházet.

2 - Je nutné mýt špinavé nádobí denně?
Myslím si, že rozhodně není nutné mýt špinavé nádobí denně!!!

3 - Čeho se nejvíc bojíte v lásce?
Odpovím, co mne napadlo nejdřív, i když mi to samotné zní divně. Tak tedy nejvíc na lásce se bojím toho, že málo miluji...

4 - Co pro vás znamená svatba?
Znamenala pro mně rozhodnutí, že s tímto mužem budu žít a mít možná děti. Bylo to pro mně dost obtížné rozhodování a někdy mám pocit, že nebylo tak úplně definitivní. Svatba sama o sobě byla nádherná, byla jsem při ní moc šťastná, plně jsem se na sebe a svého muže soustředila a paní, která nás oddávala mluvila moc hezky. Byl to opravdu hodně silný okamžik.
Hodně mně překvapilo, co znamenala má svatba pro ostatní. Ztratila jsem nějaké kamarády { kamarádka s podobnou zkušeností je pojmenovala “čekatelé”}. Lidi se mně začali ptát co budu vařit k večeři, proč jsem si nechala své příjmení, proč nenosím prstýnek a jinak zkoumat moji podivnost, případně se tvářit, že to nemám v hlavě v pořádku, divit se, že dálkově studuji, jezdím sama na výlety a podobně. Celkově jsem získala pocit, že jsem se do jisté míry stala veřejnou osobou, o které každý ví, jak by se měla chovat a cítí právo jí svůj názor vnucovat.

5 - Jak často navštěvujete své rodiče a proč?
Ve školním roce je navštěvuji minimálně jednou za čtrnáct dní na víkend, protože poblíž mého bývalého domova dálkově studuji a u nich přespávám. Jezdím za nimi i mimo školní rok, protože je mám ráda. Z mamky se stala moje kamarádka, i když se jí úplně se vším nesvěřuji, mohu jí toho povědět hodně a ona mně taky. Mám ji moc ráda. K tátovi stále ještě hledám cestu, ale i můj vztah k němu je mnohem víc v pohodě než dřív.
O prázdninách jsem se jim snažila pomoci s jejich starostí o dědu a babičku, kteří jsou hodně staří a nemocní a péče o ně je hodně vyčerpávající. A taky se od nich učím a vidím jak se oni chovají a můžu si díky nim tak trochu představit, jak asi bude mně v jejich věku, jakkoli si myslím, že jsem úplně jiná, někde uvnitř tuším, že zas tolik se od nich neliším.

6 - Jak se dá najít chlap, se kterým se dá žít?
Já jsem jednoho našla a opravdu jsem byla ten případ, jaký popisuje Červánek. Mladá a vůbec jsem nepřemýšlela. Zároveň mne překvapuje, že jsem to už od začátku myslela vážně, na celý život. Tak jak jsem si to v dětství představovala: ode dne kdy se poznali, se milovali až do smrti. Vůbec mne nenapadlo řešit je-li to ten pravý a dá-li se s ním žít. Přitom to nebyla až taková vášeň, spíš zvláštní blízkost, kterou jsem s nikým jiným do té ani od té doby nezažila. Jsme každý jiný, máme jiné záliby, téměř absolutně nesplňuje má očekávání. A přeci jsme si blízcí. Jsme spolu šestým rokem, občas mně hrozně štve, jindy mi poplete hlavu nebo spíš něco jiného nějaký cizí muž, ale jsem stále s ním jediným. Vážím si toho, že k němu mohu být úplně upřímná, že si nelžeme. To, myslím, je pro mně to důležité, tak s ním skutečně mohu být, žádné myšlenky mně od něho nemusí oddělovat. Je to pro mne důležitější, než to jestli společně trávíme volný čas a máme rádi stejnou hudbu. V tom kompromisy snáším, jakkoli by se mi líbilo, kdyby být nemusely. Ale když slyším druhé, hlavně starší ženy, jak mi říkají: tos mu nemala rikat…, nebo jak naši odborníci – odporníci na partnerství říkají : zatloukat, zatloukat, zatloukat, nebo že pro ženu je lepší, když má svá tajemství a tím potom je pro svého životního partnera zajímavá, jenom kroutím hlavou. Není to možná přijatelné pro všechny, ale mně upřímnost s mužem spojuje.

7 - Co jste dělali nejraději, když jste byli malí?
Nevím, jestli to bylo to úplně nejraději, ale: hrála jsem si a přitom snila. Realita mne tolik nezajímala, byla jsem kým jsem chtěla, třeba babkou bylinkářkou nebo maminkou. Malovala jsem a snila si příběhy o lásce. Dělala jsem si bytečky / ve skříni, pod postelí, za závěsem, na zahradě u dříví, v pokoji, který sloužil a slouží jako odkladiště. Prohlížela jsem si knížky z dějin umění a vymýšlela jsem si k nim příběhy. Hrála jsem si na knihovnici. Byla jsem ráda sama, i když i s kamarády z vesnice mi bylo hezky.

8 - Jak hodně bys chtěla/chtěl být v životě samostatná/ný a jak opravdu jsi?
Jak bych chtěla být samostatná? Chtěla bych být schopná se uživit, bydlet někde v chaloupce na kraji vsi, pěstovat si zeleninu a chovat slepice... a ani netrvám, že to musím zvládnout sama, ráda přijmu pomoc blízké duše. Ale hlavně bych se chtěla oprostit od pohledu druhých na mou osobu. Oprostit se od toho, co se ode mne očekává a jaká bych asi měla být, dovolit si být svobodná a nespoutaná.
Jak samostatná jsem? Zvládnu se o sebe postarat v praktickém smyslu, nikoli však ekonomicky. Jsem neskutečně citově závislá na dost lidech, toužím po tom, aby mne měli rádi. Ohlížím se na to, co bych měla dělat...

9 - Co vás v poslední době doopravdy dojalo?
V poslední době mě dojímá mnoho věcí. Nejvíc mě dojímá pocit vděčnosti k veškerenstvu, který mě občas zaplavuje. Pláču a cítím hluboké naplnění. Podobné to je když vidím malé děti, jejich hlavičky s velikýma očima, za kterýma se skrývá jejich tajemná bytost...
Nebo včera, když se růžový soumrak zrcadlil ve Vltavě.
Je toho víc, ale pojmenováním to ztrácí působivost, alespoň pro mě.

10 - Existuje něco, kvůli čemu Vás rodiče (ačkoli jste dospělí) dodnes peskují?
Rodiče mne už nepeskují. Nicméně maminka občas ironicky glosuje mé počínání. Ale naštěstí už neříkají, co mám a co nemám dělat.

11 - Co všechno byste dělali, kdybste měli víc času?
Formulaci "kdybych měla více času, tak bych dělala..." beru trochu jako lež. Protože teď, když studuji, mám pocit, že si prostě ten čas můžu udělat. Ale jsou věci, které bych dělala moc ráda, a prostě si to nedovolím, nevymezím si na ně čas a prostor. Mezi ně hlavně patří malování. Mám sen, a tím je malovat "svaté obrázky". Přišla jsem na to díky tomu, že v okolí mého rodiště, v JČ, je spousta kapliček, které chátrají. Dřív v nich byly obrázky, teď jsou většinou prázdné, nebo tam jsou vybledlé reprodukce.
No, splnění tohoto snu není zcela odvislé jen od času, ale i od mých schopností a to nejen malířských. Ale říkám si: "Jednou bych ráda malovala..."

12 - Co se dá najít na vašem nočním stolku?
Konečně přišel čas na mou odpověď, co mám na nočním stolku. Popravdě řečeno, těšila jsem se na ni už od chvíle, kdys mi ji poslala.
Takže, místo nočního stolku mám takovou krabici z ikei a stěhuji ji po všech místech, kde bydlím. Mám na ní keramický svícínek od Markéty, a na něm jsou kamínky. Potom tam stává svíčka a hrnek s čajem a někdy miska s ořechy. No a samozřejmě tam jsou knížky, skoro pořád tam lehá pan Skácel, do kterého nahlížím tu a tam před spaním nebo i během dne. A vlastně tam tráví noc mé brýle a mobil - budík. Noční stolek je pro mne nejmilejší nábytek, asi to je i tím, že jsem jej nikdy neměla a chtěla. Dovolila jsem si ho ale až v době, kdy jsem začala žít sama.