Zizala

Co vás v poslední době doopravdy dojalo?

	Skřítek Tchibo Moje dojetí spočívá v události, která mi po všech stránkách život velice obohatila. Nečekala jsem, že to bude takové a zastihlo mne to velmi silnými zážitky, sice ne hned od začátku, ale asi proto je to teď tak dojímavé. V únoru se mi narodil syn Tomášek, resp. byl mi narozen. Protože mi bylo velice líto, že jsem přišla o ten okamžik jeho zrození velice mi záleželo na tom, abych alespoň mohla a dokázala jej kojit jak nejdéle to půjde. Mé trable s kojením by vydaly na samostatnou publikaci, přesto jsem vytrvala a mohu potvrdit, že záleží jen na víře ve svou schopnost kojit a právě na vytrvalosti. Můj vztah k Tomáškovi se utvářel pozvolna, neexistoval vždy (33 let jsem neměla děti), o to víc mne to potom sebralo. Miminko mi od prvních okamžiků připadalo nesmírně bezbranné ale i necitlivé k tomu, že jsem unavená, že mám potíže, že by mohlo být alespoň chvíli tiše...apod. Cítila jsem, že mne vlastně vůbec nevnímá, že vidí ve mě jen zásobárnu mléka a o víc mu nejde. Vím, že je to pro takového mrňouse zcela přirozené a úplně v pořádku, ale neuměla jsem si to představit. Takže jsem pár týdnů, možná měsíců plnila tu úlohu cisterny na mléko, snažila se být trpělivá a pak to přišlo! Jednoho dne při pravidelném kojení, kdy jsem přemýšlela při pohledu z okna bůhví o čem, se najednou Tomášek odpojil, podíval se mi do tváře a tak neskutečně laskavě se usmál až mi vyhrkly slzy, sevřelo se mi hrdlo a zastavilo se srdce... Za tu vteřinu bych dala znovu celý svět. Za ten nepatrný, pomíjivý okamžik dětského úsměvu. A dnes když ho uspávám a zpívám mu "Pramínek vlasů" a on mě drží okolo krku a svírá v pěstičce moje vlasy, cítím stále totéž. Být jeho mámou je nádherné. Je to zázrak.

	Vendelín: ...scena z filmu Umela Inteligence /A.I./ kdy v koupelne iniciuje matka lidske city v detskem robotu. V te chvili, kdy vyrkne posledni kodove slovo, dojde ve tvari detskeho herce k nepatrne ale zaroven nekonecne velke zmene- prerodu stroje v cloveka...genialni scena, dokanale zahrana a silene dojemna! ...bohuzel film jako celek za moc nestal :o/

	Indiánka Z poslední doby mám dva opravdu silné zážitky. Prožila jsem si pocit sounáležitosti se všemi ženami a stalo se to na jednom setkání, kde jsme poslouchaly příjemnou hudbu, povídaly si a pokoušely se tančit břišní tance. Ale jen tak, sami pro sebe, ne pro předvádění. Uvolnila jsem se, nechala se unášet hudbou a najednou to vytrysklo! Našla jsem v sobě ukrytou sílu a táhne se to se mnou dál. Dalším zážitkem bylo shlédnutí filmu o přirozeném porodu. Viděla jsem tam rodit se děti v příjemném prostředí, kde nikdo na nic nespěchá, nikdo nikoho nikam nemanipuluje a žena je jemně vedena k tomu, aby se chovala tak jak to cítí. Některé ženy před porodem tančily, některé se uvolňovali ve vaně. Novopečená maminka se poprvé s úžasem dotýkala děťátka a na všechno bylo dost času. Nebyl to porod bez bolesti, ale bolest byla mnohonásobně vyvážena hlubokým zážitkem. Bylo to tak krásné, že jsem brečela.

	Bráška Co si opravdu výrazně pamatuju bylo, když jsem asi před 14 dny držel v rukách jednodenní miminko. Takovej malej uzlíček, kterej byl ještě před chvilkou u mámy v bříšku a najednou tak mžoural očima na mě a byl tak strašně spokojenej a roztomilej... Pak si kejchnul a pootevřel zase oči a zase je zavřel a v klidu si usnul, jako by se nechumelilo... Tak z toho jsem byl opravdu "naměkko", slzy v očích a takový šimrání okolo žaludku, přiskříplej krk... Prostě to byl opravdu silnej a jedinečnej zážitek a asi pro mě vždycky bude.

	Veverek V poslední době mě dojímá mnoho věcí. Nejvíc mě dojímá pocit vděčnosti k veškerenstvu, který mě občas zaplavuje. Pláču a cítím hluboké naplnění. Podobné to je když vidím malé děti, jejich hlavičky s velikýma očima, za kterýma se skrývá jejich tajemná bytost... Nebo včera, když se růžový soumrak zrcadlil ve Vltavě. Je toho víc, ale pojmenováním to ztrácí působivost, alespoň pro mě.

	Murek Já se dojímám rád a dojímám se často. Vůbec jsem rád že i my muži máme nějaké ty city, ačkoli si myslím že jsme obecně vedeni spíše je nemít, a často s nimi dovedem jen špatně soužít. Mrzí mě, že se rozlišuje ženské a mužské "chování", ženské a mužské "vlastnosti" a co víc, tohle rozlišování má jakoby hodnotící podtext. Dojímavost v tomhle rozlišování je spíš holčičí, a proto jsem tak rád, že se dojímám. Mě by hrozně mrzelo, kdyby projev účasti a soucítění měl být jen suše racionální, tj. kdyby oko zůstalo suché. Pro mne dojmutí a slza v oknu znamená pouto lidskosti a chápu ho jako dar. Dojmou mě často i tzv. hloupé filmy v TV. Vždycky když se nakonec někdo s někým šťastně shledá, když dítě najednou pochopí rodiče nebo rodič pochopí dítě, když padouch pochopí svůj problém, když někdo bezelstný a bezprostřední hodně narazí, ale nedá se odradit, když někdo nalezne ztracenou víru v sebe, v lidi nebo ve svět, nesnadné svatby, apod. - to mne dojímá. Vím, že některé tyhle filmové a televizní "součástky" jdou taky používat s kalkulem. Tj. intelektuálně mám své důvody chtít těmto motivům předem nedůvěřovat, abych se nedojmul a nebyl přitom podveden, ale na takové důvody nereflektuju, protože je pro mě důležitější se dojímat. A být při tom třebas i tak zvaně směšný. Mé největší dojetí za poslední dobu jsem si tak trošku vymodlil. Na internetu jsem si totiž četl článek o fenoménu "Pokémoni" a snažil se z něj pochopit, co na těch skřítcích děti i dospělé tak bere. A ono je to bere celosvětově. Chtěl jsem věřit (a ověřit si), že to nejsou oběti nějakého kalkulu, ale že ti skřítci opravdu někde existují, že je lidé opravdu božňují. A vůbec - že se v tom našem lidském světě přes všechny nesnáze, alespoň čas od času objeví něco krásného. V článku psali o pokémonovském filmu, který se teď v našich kinech hraje. Že prý film podává přátelství jako to nejdůležitější, důležitejší než moc a sílu, než osobní prospěch, atd. Takových filmů dnes nevzniká mnoho, takže jsem byl skutečně rád, že právě na takový film chodí hodně dětí a s nimi snad sem tam i nějaký ten rodič. A šel jsem taky. A nejvíc mě dojmulo, jak se Pikachu pokušel oživit Ashe, svého přítele. Dojmul jsem se ale při filmu mockrát. A fantastické bylo, že společným zájmem přes ty skřítky jsme ten film prožívali společně se všemi přítomnými diváky, což se tak často nestává. Šel jsem se podívat na skřítky pokémony a na dnešní děti a co jsem zažil mě naplnilo nadšením a vírou, že snad nějakou tu budnoucnost jako lidstvo přece jen máme.

	Žížala: Mě dojal jako Murka film o Pokémonech. Jenže jsem si nedovolila brečet, takže mě akorát děsně z toho dojetí bolelo v krku (no, určitě to znáte). Ale co mě v poslední době "úplně dostalo" je Zdivočelá země. Po každým dílu jen sedím, myslím na ty lidi, který komunisti za nic (!) zavřeli, mučili, vzali jejich ženám a dětem, a brečím.