Zizala

Jak hodně bys chtěl(a) být v životě samostat(ný/ná) a jak doopravdy jsi?

	Barnaby: Nezávislost je pro mne kolébkou i hrobem mých snů. Dává prostor, ale postrádá prostředky. Na jednu stranu dokážu prožívat vzrušení z nekonečných možností tam kde jsem sebejistý a nikým neomezován, ale zároveň vzbuzuje pochybnost o nesobectví mého chování, když nejsem spjatý s přáními a představami lidí s kterými sdílím společný životní prostor. A nejsem takový egocentrista aby mne uspokojovalo naplnění snu vzešlého z totálně nezávislého prostředí. Samostatnost podporuje nezávislost, ale nezbavuje mne té pochybnosti. Samostatnost je ryze praktický aspekt mé nezávislosti. Můžu být samostatný jen tak, jak jsem nezávislý. Aby byla míra samostatnosti v těsném závěsu za mírou nezávislosti záleží na míře sebedůvěry. A rovnítko mezi nimi je můj ideál. V tu chvíli nehraje roli míra nezávislosti omezovaná svědomím, láskou apod. Ale možná jsem ještě moc mladý a vše je jinak...
	Veverek: Jak bych chtěla být samostatná? Chtěla bych být schopná se uživit, bydlet někde v chaloupce na kraji vsi, pěstovat si zeleninu a chovat slepice... a ani netrvám, že to musím zvládnout sama, ráda přijmu pomoc blízké duše. Ale hlavně bych se chtěla oprostit od pohledu druhých na mou osobu. Oprostit se od toho, co se ode mne očekává a jaká bych asi měla být, dovolit si být svobodná a nespoutaná. Jak samostatná jsem? Zvládnu se o sebe postarat v praktickém smyslu, nikoli však ekonomicky. Jsem neskutečně citově závislá na dost lidech, toužím po tom, aby mne měli rádi. Ohlížím se na to, co bych měla dělat...
	Murek: Úplná samostatnost asi není možná, tj. viset ve vzduchoprázdnu, nebýt ničím. Na druhou stranu - úplná nesamostatnost, tj. i ztráta vědomí toho že nejsem samostatný, je zase druhý nesmyslný extrém, protože pak nemá smysl existovat vůbec. Takže prakticky něco mezi tím. Vědomí nedělitelného vztahu (ne-samostatnosti, neosamostatnitelnosti) nemusí hned člověka ponižovat, rozčilovat, nebo mu působit bolest - nemusí mu vadit. Nedělitelné vztahy jsou stejně přirozené, jako to, že mám k tělu připojené ruce. Proti nim mě také nenapadne protestovat. Ale jsou i nemateriální vazby, které jsou nedělitelné. Samostatnost pro mě proto nepředstavuje hodnotu, o kterou by stálo za to usilovat. Ze samostatnosti nemám žádný pocit, žádný prožitek. Snažím se neporušovat přirozený spád věcí.
	Klokánek: Nezávislý toužím být maximálně. A ve všem. Závislost připouštím jenom u hodně dobrých přátel, protože je vzájemná. O to je silnější. A jak jsem nezávislý? Spíš vykořeněný, řekl bych, ale třeba z té vykořeněnosti do nezávislosti nějak přejdu. Strašně se mi líbí otevřená morálka -- vytvářet si svoje hodnoty na základě přemýšlení o svých vlastních činech. Už dlouho si nenechám do svých činů kecat společností, jenže o to silnější ten tlak je a teď mě to drtí o stošest. Třeba ve škole, je to neúnosný, ještě že za dva měsíce odmaturuju (doufám). Jenže tahle svoboda mě přivádí vlastně do další nesvobody. Tlak, kterej se mi z toho rodí v hlavě, mi nedovoluje nic moc dělat. Ještěže aspoň vidím světlo na konci tunelu. Zatím mě k němu táhne spíš setrvačnost než naděje. Ale někdy mi přijde, že se tý nezávislosti bojím. Strach ze svobody? Je to knížka od Ericha Fromma, ale něco mi nedovolilo přečíst víc než prvních pár řádků. Strach z překročení vlastního stínu?
	Véna: Tak tohle je opravdu silná otázka. Hodně dlouho jsem o ní přemýšlel a hodně dlouho jsem se odhodlával napsat odpověď. Odpověď vezmu ale v opačném pořadí. Tedy jak jsem samostatný. Dnes samostatný moc nejsem. Rád nechávám řízení "osudu" na druhých. Rád na toto "řízení" nadávám. Občas se osamostatním a "postavím se na zadní", ale jinak, v průměru se podvoluji druhým. A teď k první otázce. Ta i odpoví na to, proč je to dnes tak jak to je. Mám rád samostatnost. Zbožňuji dělat věci podle sebe, sklízet plody mé práce a mít obdiv druhých. Být nad nimi, být lepší než oni, být o krok před nimi. To mám rád. A k tomu by mě samostatnost měla dovést. Měla by mě také dovést ke mně a k tomu co fakticky, ale opravdu moc chci. Jenže !!!! Cesta k samostatnosti vede přes odpovědnost, přes přijmutí plné odpovědnosti za to, co dělám, plné odpovědnosti za plody mé práce. Ale nejen za úspěchy, ale o to více za NEÚSPĚCHY!!! A přijmout svou prohru, špatnost své koncepce, zmílení ve spoustě věcí je moc bolestivé. Neřkuli nemožné. Proto je "lepší" nechat odpovědnost na druhých, nebýt samostatný, a jen tak vše, co mi "nařídí" přijmout jako osud, nevyhnutelnost a nesnažit se proti tomu vzpírat. Protože "ono to nějak dopadne". A až to dopadne špatně, vždycky můžu spílat osudu, nadřízeným, partnerce... Za to, že jsem tam, kde jsem, protože JÁ za to přece nemohu. Takže pokud by to šlo, tak je má odpověď na Tvou první otázku, jak hodně bych chtěl být samostatný následující: Chci být natolik samostatný, abych si mohl přivlastnit úspěch, ale nemusel se zaobírat neúspěchem, resp. ten aby buď neexistoval, nebo abych ho mohl na někoho svést.
	Červánek: Samostatná a nezávislá, všechno zvládající sama... taková bych bejt chtěla. Zvládat být sama a zabít tu touhu schoulit se u někoho v náručí a říct mu: "Chraň mě, prosím." Být tak silná, aby mě neublížil nikdo z blízkého nebo vzdáleného okolí. Znovu se sama zvednout, bez toho, aby si okolí všimlo, že jsem upadla a jen si v duchu říct: to bylo dobře, jsem zase silnější... A jaká jsem? Jo, malá holka, která by se nejradši rozbrečela a utekla. Ale vím, že nemůžu, že se musím snažit vypadat tak, že všechno je v pořádku, že loď se nepotápí a orchestr stále hraje...
	Žížala: Chtěla jsem být samostatná, abych necítila bolest. To je ta logika, kdy si myslíte, že není dobré být příliš závislá na člověku, kterého milujete, protože jeho odchod by vás pak mohl stát rozum, štěstí, život... Chtěla jsem být samostatná i přes ujištění mého muže, že mě neopustí. Ale nešlo mi to. Nebyla jsem ale čím dál víc "závislá", jen jsem objevovala, jak to prostě je - neumím žít sama, potřebuju někoho blízkého.