Zizala

Jak se dá najít chlap, se kterým se dá žít?

	Veverek: Já jsem jednoho našla a opravdu jsem byla ten případ, jaký popisuje Červánek. Mladá a vůbec jsem nepřemýšlela. Zároveň mne překvapuje, že jsem to už od začátku myslela vážně, na celý život. Tak jak jsem si to v dětství představovala: ode dne kdy se poznali, se milovali až do smrti. Vůbec mne nenapadlo řešit je-li to ten pravý a dá-li se s ním žít. Přitom to nebyla až taková vášeň, spíš zvláštní blízkost, kterou jsem s nikým jiným do té ani od té doby nezažila. Jsme každý jiný, máme jiné záliby, téměř absolutně nesplňuje má očekávání. A přeci jsme si blízcí. Jsme spolu šestým rokem, občas mně hrozně štve, jindy mi poplete hlavu nebo spíš něco jiného nějaký cizí muž, ale jsem stále s ním jediným. Vážím si toho, že k němu mohu být úplně upřímná, že si nelžeme. To, myslím, je pro mně to důležité, tak s ním skutečně mohu být, žádné myšlenky mně od něho nemusí oddělovat. Je to pro mne důležitější, než to jestli společně trávíme volný čas a máme rádi stejnou hudbu. V tom kompromisy snáším, jakkoli by se mi líbilo, kdyby být nemusely. Ale když slyším druhé, hlavně starší ženy, jak mi říkají: tos mu nemala rikat…, nebo jak naši odborníci – odporníci na partnerství říkají : zatloukat, zatloukat, zatloukat, nebo že pro ženu je lepší, když má svá tajemství a tím potom je pro svého životního partnera zajímavá, jenom kroutím hlavou. Není to možná přijatelné pro všechny, ale mně upřímnost s mužem spojuje.
	Murek: Nad tím jsem přemýšlel dlouho. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jak holka vidí kluka a jak kluka vidí jiný kluk. Myslím, že ten "pořádný" chlap je ten, který dokáže cítit, jak ho holka vnímá a touží být takový, jak ho vidí holka. Pořádný chlap má dost velkou rezervu v sebevědomí na to, aby se na sebe dokázal podívat i očima, které vidí to, co on sám na sobě spatřovat nechce. Jako například různé (v klučičích očích) slabosti. Myslím že během krátkého rozhovoru se dá zjistit, zdali s tím nebo oním chlapem půjde vydržet na dlouhou dobu, právě podle toho, jestli dá na to, co si o něm myslí někdo jiný. No a pak to důležité - nestydět se. To, že teď nemám muže, přece neznamená nějaké selhání nebo neúspěch nebo nedostatečnost. Muži se pocitu nedostatečnosti nebo selhání přímo děsí. Nedat se odradit a nedat se ošidit.
	Ivka: Tahle otázka je pro různé ženy (popř. i muže) různě obtížná. Já si myslím, že strašně moc záleží na míře tolerance. Jak se partneři dokáží tolerovat ve svých zájmech, ve své práci, jak tolerují přátele toho druhého. Samozřejmě na začátku vztahu předpokládám zamilovanost - "ten chlap se mi moc líbí" a náklonnost musí být oboustranná. Oba musí zodpovědně brát své rozhodnutí spolu žít. Ale i lidé kteří jsou do sebe strašně zamilovaní nemají šanci na delší vztah pokud se nenaučí se tolerovat. U nás to vypadá asi tak (teda alespoň z mojí strany), že Marťu podporuju a toleruju v jeho sportu (vždyť to dělá i pro své zdraví) a i ve schůzkách s jeho kamarády (vždyť si ode mě potřebuje odpočinout, pobavit se s nima, zablbnout si a uvědomit si jak mu chybím - alespoň doufám). Snažím se ho nenutit do ničeho co nechce sám udělat. A myslím že on to všechno bere stejně.
	Červánek: Jak ho potkat? V brzkém věku, kdy baba ještě moc nepřemýšlí a chce jen tak s někým chodit. Pak si uvědomí, že život s každým chlapem je těžký, ale že pomocí fintiček se dá zvládnout a zapracuje tak, aby ten její pochopil, že ona je ta pravá. V pozdějším věku už je těžký někoho najít, už jsme zvyklý na vlastní způsob života a výměnný obchod typu: tady je má ochranitelská náruč a oplátkou očekávám obdiv a péči, na nás už moc neplatí. Chceme partnera, a na to moc chlapi nehrajou. Představa spokojenýho vztahu za cenu lstí a hříček už nás neláká. Vyškrtneme-li z výběru další velkou část mužské populace - maminčiny mazlíčky - tak nám toho moc nezbývá. Záleží na tom, co od chlapa na život chceme. Možná se dá potkat na každým rohu, když ženská přijme obecně platná a věkem ověřená pravidla....
	Ačla: Abych řekla pravdu, nevím. Asi má člověk chodit po světě, usmívat se na lidi, hledat, dívat se a učit. V zásadě bychom mohli asi žít každý s každým, problém je podle mne pouze v tom, kolik jsem tomu druhému ochotna tolerovat a odpustit a kolik je ochoten ten druhý tolerovat a odpustit mně a jestli nám oběma ta míra vyhovuje. Učení je pro mne v tom, že jsem třeba chodila s člověkem, který byl schopen mne úplně vycucnout, hrál si se mnou, dělal nepěkné věci. A když pak člověk potká někoho, kdo to nědělá a kdo je třeba "jen" hodný, uvědomí si, že je potřeba si vážit i zcela obyčejných a malých věcí, vlastností. A k praktické stránce věci - znám lidi, kteří se seznámili na inzerát a jsou šťastni (samozřejmě v jejich pojetí štěstí, protože to máme jistě také každý jiné), někteří se potkali jen tak, někteří na kurzu angličtiny, keramiky, v práci .... Na závěr mohu jen napsat, že některým povahám jde ono hledání snáz, některé to rozhodně nemají lehké a musím se přiznat, že ač přemýšlím jak chci, nevím, jak jim pomoci. Znám případy z obou pohlaví a cesty jsou někdy spletité.
	Roman: Je to asi stejný, jako v opačném případě, cestou pokusu a omylu :-)))))
	Véna: Ahoj Žížalo, tak Ti zkusím odpovědět na Tvou zákeřnou otázku, tak jak to cítím já. Chlap, s kterým se dá žít se najít nedá. Ten se totiž musí vychovat. Nebo jinak, s každým chlapem se dá žít, pokud víš, co na něm obdivovat a pokud ho naučíš, aby i on obdivoval a vážil si toho, co máš Ty. Jinými slovy správných chlapem může být každý, který má jen trochu vůle být s Tebou a snaží se mít Tě rád a vážit si Tě.
	Píďala: Já to mám tedy tentokrát hrozně jednoduchý:o) Tak tedy, vzhledem k tomu, že už skoro čtyři roky žiju sama, opravdu nevím. Nevím ani, jak se dá najít chlap, který by byl ochotný to alespoň zkusit. Vážně, nevím.
	Žížala: Lidi jsou různý, takže na tuhle otázku neexistuje jednoznačná odpověď, ale z čistě žížalí perspektivy: Řekla bych, že zamilování prožívají muž i žena přibližně stejně (nebo se už v tomhle pletu), ale jak je to dál? Vím, že ženy kdesi uvnitř mají hlas, který muže (i nehotového) ocení a jsou dost ochotné tenhle hlas poslouchat a přizpůsobovat mu svůj život. Ale co mají muži za hlas? Co k nim nejvíc mluví? Jsem přesvědčená o tom, že ženy mají přirozenou schopnost milovat (muže) a taky že jim je vlastní (tj. nemusejí se to učit) tu lásku prohlubovat. Ale jak to mají muži? Zdá se, že v tomhle jsou jiní, tj. že proměnit zamilování v lásku pro ně není snadné. A co by se mi tedy v tomto místě mělo chtít zavolat? - "Hurá! Naučme je to tedy!" Ale ne, musím vás zklamat, protože si myslím, že to nejde. Je jen velice málo mužů, kteří dokážou ženu "brát" jako autoritu, jako někoho, kdo by jim mohl mluvit do života, jako někoho, kým by se dali vědomě ovlivňovat. Ne, myslím, že vychovávat se skutečně nedají. Chytrý knihy říkají, že muž se mění osamotě. A já jako žena tohle respektuju. Můžu být muži k některým změnám podnětem (někdy nenahraditelným), ale tu samotnou (velkou) věc, dělá muž sám. Vždyť co je větší?: Dát úkol zabít draka, nebo jít a skutečně ho zabít?