Výzva (5)

Výzva (5)

Psaní samo o sobě nebývá jednoduchou tvůrčí činností, kór když v sobě máte zakořeněné dvě neustále se hádající složky: v mém případě Diktátora s onou Konkubínou. Takto mnou byly kdysi pojmenovány a doposud mne neopustily.

Tyto dvě složky si uvnitř mého mozku vydobyly jisté výsostné postavení. Jak již víte, ona Konkubína má na starosti veškeré mé literární prameny, onen Diktátor pak kontroluje nosnost mnou sepsaného textu a zasazuje se výhradně o jeho profesionální upotřebení.

Ano, je to tak. Já sám bych rád psal s jistou lehkostí, leč něco takového mi není bohužel dopřáno. Neustále tak uvnitř sebe vnímám ostré vyhrocené spory, jež jsou mi krajně nepříjemné. Ohledně inspirací takzvaných závazných literárních témat tak nemám, ze strany Konkubíny, nouzi. To v praxi znamená, že zhruba na patnáct let mám po tvůrčí stránce vystaráno. Řekli byste: co si ten Tom Patrick stěžuje, co já bych dal za to, kdybych na tom byl stejně, tedy ohledně oné přicházející inspirace.

Leč to je právě ten problém. Ano, vystaráno z hlediska inspirace sice mám, ale „číslo patnáct“ je na mě přeci jen příliš moc velká zátěž. Ony tvůrčí náměty nepříjemně tlačí na mozek a nelze si tak od nich alespoň na chvíli odpočinout. A pak stačí vidět pouhý úryvek z nějakého filmu či prožít cokoliv z osobního života a jsem ztracen.

Své náměty a literární počiny jinak po tematické stránce mám v oblibě, ale vše probíhá, jako by mi po boku stál nerudný šéf, jenž vše komplikuje svým netaktním přístupem. A to ve smyslu: tady to je a do týdne ať je to hotové“.

Nastává tak typický střet zájmu. Já sám bych si třeba rád přečetl nějakou pěknou zajímavou knížku, leč mnohdy to není v mých silách. Mám při tom pocit, když se o to pokusím, jako by na mne spadlo cosi těžkého, co brání vstát. A obdobně pak bojuji se psaním svých literárních počinů. Dělá mi potíže soustředit se na text, kdy provokují jednotlivé vnitřní dějové obrazy, jež bych urgentně potřeboval vidět naživo. A to vše opětovně za asistence Diktátora a Konkubíny.

Ne nadarmo proto někdejší medailonek o mé literární tvorbě v Nymburském deníku začínal slovy: „Kolikrát já už knihu City Means viděl jako film“. Ano, filmové či televizní zpracování jakéhokoliv mého knižního počinu by mi psychicky ulevilo od neustálého nátlaku onoho Diktátora. Kdyby se můj život ubíral správným směrem, tak bych se stal filmovým režisérem, nikoliv spisovatelem. Jenže právě ona filmová profese je v porovnání s psaním mnohem náročnější. Na film musíte sehnat potřebnou sumu peněz, herce přesvědčit, aby hráli podle vašich představ, kdežto u psaní nad svými zamýšlenými postavami máte větší kontrolu a ony se vám tak bez protestů podvolují. Leč mne stále něčím převyšují a jsou až příliš živelné! Holt spisovatel, ten nelehký způsob života má, nejen tedy horník, řidič kamionu či pilot letadla.

A jak to máte se svým vlastním vnitřním já vy, vážení čtenáři? Také jste s ním ve vzájemné při? A pokud ano, jak s tím vším bojujete?

Prosím, dejte mi vědět na tuto moji eldarovou webovou stránku či přímo do facebookové skupiny „City Means – Město plné návratů“. Klidně mi sem na web napište pod smyšlenou emailovou adresou, pokud nechcete uvésti z bezpečnostních důvodů svoji skutečnou. Nikdo se za to na vás zlobit nebude.

Tolik autor

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Výzvěnky fejetonkové aneb zápisníček jednoho autora. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *