Trnité růží (12)

I.

JAK JEN DÁL?

Jak jen dál?

když mé ego na vavřínech usíná

Jak jen dál?

když zmeškám polední spoj

 

Hodím si mincí

a nic tím nezískám

Hodím si podruhé

a stejně ošidné je to zas

 

A tak až s večerním měsícem nasedám do kupé

modlíc se

aby vše hladce spělo do zdárného konce

Leč na podivnou skupinku narážím

kdy jeden přeběhlík nechtěně zub mi vyráží

 

Jak jen dál?

když toliko prahnu po domově

Jak jen dál?

když stále ho nenacházím

Chce plakat se mi a truchliti

 

Ne, takto nesmím již dále smýšleti!

hne se ve mně svědomí

Zahodím tedy minci

konečně řeknu si: dost!

 

Ano, dost bylo již nemilého frázování

dost již bylo smutnění

Rozhoduji se právě teď!

Pozitiva povolávám do účinnosti

 

Tak mé ego neusíná na vavřínech

zbytečně nemarním drahocenný pozemský čas

Osudovou lásku v kupé oslovuji

a kýžený nový domov s ní nacházím

 

Jak jen dál?

nyní již vím to

 

II.

DOBA NEKLIDU

Dětský pláč snažíš se utišiti

však nepočínáš si zrovna příliš šťastně

tolik jsi již projevil snahy

vše ale nazmar přišlo

 

Právě úkoluje devátá hodina večerní

město chystá se do peřin

ono děcko však nehodlá ještě spáti

s nepořízenou odcházíš od lůžka jeho

 

Tak neskutečně zlou jeví se tato noc

kdy válečné vřavy nehodlají utichati

ze všech koutů rozléhá se křik a pláč jen

není zde mnoho místa pro snění

 

Tak krutý, tak nehostinně krutý jeví se tento dnešní svět

kde ani místa pro lásku mnoho není

schází pochopení jednoho pro druhého

a přesto tak málo postačilo by

a sice otevřít svá srdce

 

Srdce plná hřejivé něhy

kdy svět spěl by do proměny

naplněn onou ozdravnou láskou

nikoliv ničivou válkou

 

Neboť válka plodí pouhé zlo

krví nasáklé smáčené jezero

do něho když jednou zapadneš

již se z něj nikdy nevyhrabeš

 

Proto čiň život ve znamení míru

zalátej láskou zlobnou trhlinu

naslouchej tlukotu srdce

a staň se průvodcem

co lidu zvěstoval onu novinku

že lépe se žije v míru

řečeno bez servítků a na rovinu

 

III.

VOJÁK A JEHO MILÁ

Voják postává na náměstí u kašny

v náručí objímajíc svoji milou

Nezbývá mnoho času pro loučení

povolávací rozkaz nepočká

 

Slzy smývají tváře

promočené kapesníky třímají ztrápené ruce

Tak zase po roce a možná ještě za delší čas

na tomto samém místě oba milenci stanou ve vzájemném obětí

 

Nastal čas odloučení

poslední slova vyřčena musí býti

Tak zase po roce a možná ještě za delší čas

dojde k opětovnému dojemnému shledání

 

Z věže kostela ozývají se hodiny

Jedenáctá večerní!

Ještě poslední polibek

a pak se cesty dvou zamilovaných duší nadobro rozcházejí

 

Tak zase po roce?

Kdo ví

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice Trnité růží. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *