Drahý otče
Posílám ti po týdnu další dopis. Doufám, že jsi ty i maminka v pořádku a že vám došla i má předchozí psaní. I tento dopis se snažím vésti pokud možno klidnou rukou, ale nedaří se mi to: třese se mi jako tolikrát předtím, snad ještě o mnoho mnoho více. Ony kaňky jako by imitovaly hlasy min, co tu kolem nás v jednom kuse skučí.
Nechci ale, aby se má nynější slova, podobně jako tomu bylo v dopisech dřívějších, zaplňovala krví a smutkem, neboť text dává prostor k volbě, bez ohledu na aktuální válečný palebný stav. A proto tentokrát namísto min připojuji jednu vlastní říkanku, v níž poprvé po delší době otevírám srdce vaší nehynoucí lásce:
Kolik let je tomu
Co Bůh nám naší vlastní Zemi dal
Vytvořil zde spoustu národů
A všechny se pojmenoval
A je to vlastně slovník lidí
Různých krajů a národností
Kultura a život je různá
No to já přece dobře vím
Město nebo stát, osada nebo rodný kraj
Náš způsob života
Přítel – nepřítel
Někdo žije dál
A názor na to jiný má
To způsob života svůj uctívá
Svět, ten však běží dál
Čas ten nevnímá
Názory neříká nám
Seznámil jsem se tu i s jednou pohlednou dívkou. Jmenuje se Mariana, ale já jí říkám Marina. Až válka skončí, rád bych si ji přivedl na náš rodinný statek jako svou právoplatnou manželku. Vystihl bych ji nejspíš takto:
Kde se ukrývá
Koho uctívá
Nina Marina
Kdo ji zpovídá
Komu za zlé má
Že s časem splývá
Kdy z cesty schází nám
Kam se ubírá
Nina Marina
Proč jí ubývá
Kam vždy pospíchá
Krajem se zmítá
S láskou v srdci na vás vzpomíná váš Jeroným
To kdysi v televizi dávali Tmavomodrý svět, tedy fim od Svěráka. A ten, jak se na Svěráka sluší a patří, vydělal na české poměry něco málo přes milion (no na americké poměry by to asi bylo zase žalostně málo). A tak na ten film koukám, jedno letadlo, druhý letadlo, sem tam nějaká ta milostná scéna, pak zase letadlo, chvilku Kaiser za klavírem, a pak do toho kamarád, co to sleduje se mnou, řekne: “Hele, když seš jakoby s tím tvým Vladimírem v tom pomyslném kontaktu, jaký moment by inspiroval jeho?”
A tak vznikl tento úryvek, kdy voják (že by přímo ten jinoch Kryštof Hádek?) za jedné bouřlivé noci prostě nemohl spát, a tak vylezl z postele a sepsal to, co na této stránce sedmého “Tygra” tvoří.