Zatoulaná bárka
Kdesi kdysi žil námořník. Koupil si krásnou bárku. Jednoho dne se ke břehu, kde bárka kotvila, přihnala silná bouře. Ta způsobila, že se bárka utrhla od kůlu a byla unášena do cizích krajin, podle toho, kam ji vítr zavál.
Jednoho dne se bárka zatoulala k velkému ostrovu. Lidé se tam neustále smáli. Ale nebylo čemu. Byl to jejich zvyk. Měli všeho nadbytek. A tak si mysleli, že jsou něco více, než sousední ostrované.
Protože tito lidé chtěli více, začali lhát a pomlouvat své sousedy. Byla to jen záminka k tomu, aby nevypadali jako zloději. A tak kradli a zabírali území. Mysleli si, že jejich kmen je ten nejdůležitější ze všech na světě. A to ve všem. Snem lidí z daného kmene bylo, aby se ostatní ostrované, kteří měli jiné zvyky, chovali jako opice. Bez rozmyslu řečeno aby přijali zvyky a ve všem daný kmen poslouchali.
Bárka se doslechla smutnou zprávu. Mnoho jiných kmenů začalo věřit panovačnému ostrovu. Opičilo se, nevážilo si vlastních zvyků a poznatků svých předků. Dané kmeny se nechaly zlákat novou myšlenkou, avšak ta byla bez lásky a řádu. Daná myšlenka zněla: silnější vyhrává.
Bárka si tuze přála z daného ostrova namyšlenců odplouti a tak se i stalo. Zatoulala se k malému, krásnému ostrůvku. Lidé tam nebyli hloupí. Byli bojácní. Jejich předci je učili dobrým, laskavým zvykům. Leč postupem času i tito lidé přišli na to, jak ovládat jiné ostrovy a jejich kmeny. Kmeny daného ostrůvku tak vyměnily chytrost ve vychytralost, lásku ponížily na panovačnost, zručnost používaly jen k obohacování se. Prostě zneuctily samy sebe.
Naštěstí se zvedl vítr a bárku zavedl k jinému ostrovu. Tento ostrov byl veliký. Kraloval mu mocný avšak krutý král. Lidé tu byli hloupí, protože moc pili vodu, po které se mozek zmenšoval.
Král byl vychytralý. Svůj lid naváděl k válce. Chtěl vládnout všem ostrovům a nezajímalo ho, že všichni kolem něj jsou nešťastní. Pasoval se na roli boha. Netušil, že bůh má být v pravém slova smyslu laskavý a nikomu nelže. Protože lidi z tohoto ostrova měli omezené myšlení, bylo pro ně jednodušší, když jim vládl někdo jiný. Protože ztratili rozum, nepoznali zlého krále.
Bárka se modlila, aby jí vítr odvál z tohoto prokletého místa. A stalo se.
Bárka poznala ještě mnoho dalších ostrovů. Jednoho dne ji zastihla velká bouře a vítr, který způsobil, že se roztříštila o útes. I přesto byl bárce vítr největší láskou. Nevlastnil ji, nýbrž jí dával svobodu.
Náš život je podobný bárce: nikdy totiž nevíme, kam nás život zanese.