9. G

„Vy už zajisté tušíte, o čem tu dáme řeč. Radovan mi sdělil, že vám jakýsi dobroděj o gatorské subkultuře podal svědectví dříve, než se o to přičinil jistý svérázný profesor tělocviku.“

„Gator, tak se nazývá stát, ze kterého ty dívky pocházejí?“ zeptala se Pavla, načež okamžitě trochu ve tvářích zčervenala, když se na ni se zájmem podezřívavě zahleděl bratr. „No co, tak jsem položila otázku, tady pan Wong předtím říkal, že se to bude týkat výhradně nás dvou, tak vůči němu nechci zůstat netečnou,“ vzkázala mu věcně.

To se hovor v druhé místnosti rozhostil ohledně jednoho z koutů nedaleko okna, který byl zařízen ve stylu nadšeného hudebního fanouška.

„Možná se tak váš bratr, Pavlo, tváří proto, neboť má stále ten nepříjemně vlezlý pocit, že mu bylo cosi nepatřičného přidáno do jeho šálku.“

„Váž… vážně bylo? Já… já jen, že… že jsem se z něj nakonec přeci jenom trošičku napil.“

„Přestaň konečně už s tím, copak ti zvoní umíráček?“ napomenula Pavla znovu sestra.

„No já nevím, možná že na mě něco vážně leze… najednou mi je nějak podezřele dost horko,“ lamentoval si Pavel dál.

„Pokud byste měl zájem, můžete ke mně na ALMANY docházet společně s Petrou, rozhodně mi to nebude vadit. Já opravdu nejsem žádný masový vrah, co si do jakéhosi trezoru nakládá jednoho nebožtíka za druhým!“ snažil se to takto přejít Tom Wong.

„No tak, co je? Tak uklidni se přece,“ pokusila se ještě o dodatečnou domluvu Pavla.

„Tam za oknem… jako by tam někdo chodil a dokonce nás skrze něj pozoroval.“

Tento argument Toma Wonga, mírně řečeno, znepokojil, hned se ale u něj vše navrátilo do normálu: „To jen začal padat čerstvý sníh.“

„Je tedy onen Gator,“ vyzvídala radši honem zase Pavla, „domovem oněch návštěvnic, co jsme na ně narazili v té tělocvičně? Co vlastně ve skutečnosti symbolizuje ono logo kláves a violoncella tamhle na tom tričku? A jak to vlastně všechno souvisí s oním EC popem a s námi dvěma?“

„Ano, ony dívky z něj skutečně pocházejí,“ ujal se Wong role průvodce. „Onen Gator není jen státem, ale zároveň i ostrovem nacházejícím se v Baltském moři. Na rovinu by se dalo i říci, že je domovem celkem pěti státu, neboť jeho obyvatele tvoří příchozí ze severního Německa, dále pak Lotyši, Estonci, Litvané, tedy osazenstvo z Pobaltí, a… Dánové.“

Petra zbystřila.

„Ano, i seveřané mají světu stále co sdělit a to prostřednictvím hudby, jež v sobě mísí dvojí vlnu stylů – onu pro mnohé stále po letech spekulativní novoromantickou a tu naopak časem prověřenou z oblasti vážné hudby neboli lidově řečeno klasiky,“ informoval věcně Tom Wong, načež se příliš nerozpakoval a rovnou pustil první ukázku.

Skladba opět nezapřela nic ze své – pro mnohé neznalce na první poslech zvláštní – originality. Začátek náležel jemně tanečním bicím s přispěním perkusových bubínků a basové linky. Následovala nefalšovaná harfa, jejíž vyhrávky podpořila klávesová kila, aby pak za jejich podpory – a rovněž nějakého toho sólíčka – jako hlavní hvězdy v refrénu vynikly hoboj s violou.

A samozřejmě pozadu nezůstávala ani obsahová závažnost, tu však zpěvačka podávala neskutečně mile procítěně. Text vypovídal o dvou nerozlučných kamarádkách, z nichž jednu postihla životní tragédie – jakého druhu, to skladba nezmiňovala, patrně proto, aby to nenarušilo onu velice výrazně melodickou linku, jíž se od začátku až do konce vyznačovala.

V první sloce slovy zpěvačky kamarádka svou smutnou společnici nabádala k veselosti při procházce po pláži, kde jí domluvila její vlastní ruční autoportrét s prvním náhodných umělcem, ve sloce druhé pak již obě dívky na loďce brázdily moře, pozorovaly onu ručně vymodelovanou tvář a to za asistence delfínů, kteří plavali kolem a dokonce se nechali i pohladit. Refrén pak poukazoval na ono zavedené moudro, tedy že ztrátou čehosi niterního (opět nebylo z úst zpěvačky zmíněno, čeho se ona ztráta týká) život přece nekončí, když má dotyčná kolem sebe někoho, jemuž se může svěřit a v kom může nalézt potřebnou oporu.

I přes tuto „samozřejmost“ ovšem na všechny ona zhruba dvou a půl minutová stopám hluboce zapůsobila, neboť Tom Wong neponechal nic náhodě a společně se skladbou uvedl ve známost i jí náležící videoklip. Ten „opět překvapivě“ nenesl nic ze zavedených „novoromantických“ manýrů, ani jednou se na obrazovce neobjevilo „dlouhé číro, takzvané „mrkváče“ či „předepsané smokingové šatstvo“, v němž se jinak museli nedobrovolně „péct“ členové symfonického orchestru. Pár a sourozenci měli pocit, že spíše než „nějaký podpůrný videoklip“ sledují jistou část „filmového úseku s regulérními herci na place“.

„Tak proto ten název: E jako electro a C jako classical,“ došel Pavle konečně význam onoho loga na tričku: jeho levou polovinu totiž lemovaly klávesy, zatímco onu pravou violoncello se smyčcem.

„Ano, slečno Kolodějová, přesně tak,“ pochválil ji za správný úsudek Tom Wong, zatímco Pavla vyzývavě loupla po bratrovi, tentokrát však nikoliv z důvodů jeho obnovených očních pouličů neomylně směřujících k oknu v domnění, že za ním zase kdosi postává a sleduje, co se odehrává uvnitř místnosti. „Konečně jste přišla na to, že jste byla svědkem propojení čehosi, co vás jinak po vašich hudebních stránkách s bratrem vždy rozdělovalo a o čem jste v jednom kuse nejspíš i hodněkrát vedli spory. A zjevně jste v tomto městě nepatřili mezi jediné takové,“ odtušil dodatečně a zajisté správně, neboť po vyslovení onoho všemi obávaného Jarmilčina jména se dokonce vzpamatoval i Pavel a na její adresu se mu zdařilo utrousit několik hanlivých poznámek.

„A stejně tak je pro mě potěšující zprávou, že ani tato dvojice“ (to teď Tom Wong měl na mysli samozřejmě Petru s Petrem) „v rámci naší rozprávky není ponechána stranou a i jí tato hudební ukázka zajisté, dle výrazů ve tvářích, poodhalila cosi jí niterního.“

Nemýlil se. Petra si prostřednictvím zpěvačky Sophie Velen a její Pohádky dvojí mince připomněla nejen Radovanova někdejší slova „o dvou kůrkách“, ale i to, odkud pramení její původ, stejně jako hlasovou podobnost s danou interpretkou, kdežto Petra výhradně zaujal text a spekuloval o tom, proč mu vévodí zase angličtina a navíc se tam v menší míře objevují i prvky francouzštiny, když ani jeden z pěti států, které Wong jmenoval, nemá dané jazyky zvolené za úřední.

„Zase se pro to pokusíme nalézt přijatelná opodstatnění, ano?“ navrhl Tom a ještě jednou pustil videoklip od začátku, tentokráte bez hudby. „Je pochopitelné, že vás stylizace překvapila. To je dáno dalším, pro EC pop velice podstatným faktorem, právě ten možná způsobil onu přesmyčku z kultury na subkulturu. U podpůrných videoklipů totiž výraznou roli sehrává jak vizuální tak i umělecká stránka. Kontrast krajiny a ojedinělé lidské dovednosti je jednou z nejzákladnějších priorit obrazové představivosti gatorské hudební školy.“

„Tím tedy, doufám, nejsou míněné pouze ony vlastnoruční autoportréty?“ chtěla si být jistá Petra, patrně se strachovala, jestli by u gatorských schvalovatelů měla šanci na úspěch i její hybná holubice. Stále jí v uších zněla její malebná bílá křídla, která „vykouzlila“ prostřednictvím jedné z ALMAN.

„Ne, oblast EC popu zaujímá široký záběr. Uplatnění zde nacházejí třeba mladí začínající filmaři, kouzelníci, tanečníci, lidé ovládající malby z písku… prostě umělci všech možných tvůrčích odvětví. GATOR je zkrátka otevřen – nebo se alespoň snaží být otevřen všem těm, co v sobě mají tvůrčího ducha a nenajdou v něm jinak uplatnění. Proto nyní mnou byl použit onen výraz pro subkulturu.“

Zase nebylo těžké dovtípit se, na co tento Wongův krátký prolog narážel. Zdejší osazenstvo z POLOMKY by Gator zajisté uvítal s otevřenou náručí a to společně s TAVARESKOU. Pohyblivé graffiti s HÓLEJENKAMI by se tak na tomto ostrovním státě jistě staly zaručeným hitem. Tom Wong znovu neomylně vytušil, kam se myšlenky všech shodně ubírají. „Ale pozor, i EC pop má pro umělce vyhrazen jistý strop. Co se oné umělecké… investice, vyslovím to tedy takto, týče, neměla by být přehnaná, měla by se držet mnohem komornějšího provedení. Zdejší mochnická umělecká centra i váš um, Petro, by na GATORU samozřejmě byly vítaným zpestřením, jen jsem tím… Na oněch kouzelnících se to dá věrohodně interpretovat: předvádět triky ano, avšak ne s pomocí gigantické show plné bombastických speciálních efektů, což ostatně platí i o samotných vystoupeních EC popíkářů, takže je spíše než někde v klubech a na obří live stage uvidíte vystupovat v přírodě nebo v prostorách útulných větších kaváren. Tam to ostatně všechno vypuklo.“

Ani tohle nikoho ze čtveřice naslouchajících moc nepřekvapilo, Katalná Mochna něčím takovým byla doslova přesycena, stačilo si pouze vybrat, zda-li zajít do nějaké nacházející se v LETOMONSKÉM parku, nebo zavítat do osvědčených prostranství „pasangerových“ pasáží, kde něco takového mělo odpradávna zavedenou tradici, třeba v podobě kavárny Sanmantena Rudolfa Mantena. A i kdyby to někomu nestačilo, byla tu v záloze přece ještě jedna speciální kavárnička – seznamovací. Do té se při včerejší „ozdravné duchovní cestě“ s Radovanem opomnělo zajít, dotyčný však pro to měl své opodstatnění, což vyplynulo samotným závěrem schůzky, kdy si Radovan vzal obě Marty stranou a pověděl jim o ní soukromě. Učinil tak proto, aby jen na nich zůstalo hlavní rozhodnutí ohledně nových seznámení a tudíž ze strany ostatních nebyl kladen manipulační důraz.

„Zajímavé, tedy ty tématické texty, ta až v jistých momentech přehnaně melodická hudební linka kombinující nemožné, do toho ten nevtíravý hlas… fakt zajímavé, na druhou stranu však ale i poměrně dost zvláštní,“ začal následně dumat nahlas Petr, Tom Wong totiž pustil druhou hudební ukázku. Tentokrát se výhradně jednalo o baladu, po jemně tepajících tanečních bicích, perkusích či basové lince tu tedy nebylo ani památky, zato tu dostaly prostor úplně jiné nástroje z oblasti vážné hudby: zavedeným klávesovým kilům, jež tvořily podklad celé skladby nesoucí název Láska v proměnách a zpíval ji konečně chlapec, zde sekundoval klavír. Ten opět nezapřel nic ze živosti a ráznosti toho, jak ho Pavla znala právě z oblasti zavedené klasiky. Jemu v refrénu pak občasnými vyhrávkami vypomáhal fagot.

A ani sourozenci nepřišli zkrátka, neboť jak se z Petrova překladu dozvěděli, hlavním aktérem onoho hudebního počinu se stal naopak zcela netradiční sourozenecký pár vyznávající mezi sebou nezávazný vztah. Vedle něj pak uzavíral sázky ohledně svádění jiných „náhodných obětí“. Celý tento „filmový příběh“ pak vyústil v jednu tragédii, kdy se jeden ze sourozenců do své oběti proti pravidlům skutečně zamiloval a zhrzená sestřička svého bratříčka za to sprovodila ze světa. Ovšem ani ona neušla zaslouženému trestu, jak text závěrem informoval, byla vystavena něčemu mnohem horšímu než smrti a to veřejné potupě, o níž se postarala ona svedená dívka.

Podobně, jako u předchozího podpůrného videoklipu, i zde, navzdory závažnosti textové náplně, videoklip plynul lehce, jako by onen „mord“ byl tou nejkrásnější věcí na světě, i když tu poměrně důležitou roli sehrávaly vyzývavé pohledy do očí a samozřejmě prostředí, jímž se dějová linka nesla.

Stejně nevtíravě navenek působila tvář samotného zpěváka, kterým byl sympaticky vyhlížející blonďáček nesoucí jméno Anton Jablonowski. Ten díky svému milému vzhledu z fleku mohl sehrát onu roli svůdníka, ovšem jeho obličej se obrazovkou vždy jen občas mihnul, stejně jako ty náležící jeho doprovodné kapele, navíc, všichni čtyři společně spíše dávali jakoby najevo, že se považují za naprosto obyčejné „osoby od vedle“. Ani chlapcův hlas ze své mírumilovné polohy poetického průvodce neslevil, když text po obsahové stránce dospěl do fáze dramatického obratu. Jak již předeslal Petr, celé to tak působilo sice zajímavě, ale zároveň i dosti zvláštně.

„Pravda, každý k EC popu vždy zaujímá trochu jiné stanovisko,“ šel na to objasňovaní Tom Wong přeci jen trochu oklikou, „i tak ale předpokládám, že i vy jste tu, i přes ony zvláštnosti, opět našli něco, co se vás hluboce dotklo, nemýlím-li se?“

Samozřejmě že i přes četné údivy sourozenci a pár dokázali v této záležitosti Wongovi vyhovět: Petra s Petrem se na základě textu znovu utvrzovali v tom, jak je důležité umět toho druhého respektovat a nemanipulovat s ním, jinak že se to obrátí proti intrikáři, jak to Anton správně v refrénu podával, a na co snad již nadobro slyšeli i Robert s Albínou, načež Pavle se po opětovném vyslovení jména interpreta vybavil ředitel gymnázia a jeho zákeřné politické machinace. Díky ní znovu na povrch vyplavaly i pokusnické avantýry jejího bratra, které momentálně skončily u dívky jménem Šárka. Pavel si kvůli tomu na sestru ovšem nezanadával, neboť ho nově zaměstnávalo okno, za nímž se k hustě padajícímu sněhu přidal nepříjemný vítr.

„Dané EC popové texty,“ odpovídal Tom Wong již na rovinu, „si pokaždé dávají za úkol zmapovat jistý konkrétní tématický úsek, v žádném případě se tedy nejedná o bezduché prvoplánové romantické popěvky.“

Ani tato narážka Pavla nepřiměla Toma Wonga seřvat, neboť v případě jeho oblíbené Sally tomu bylo spíše naopak, stejně jako u plejády jeho dalších oblíbených „osmdesátkových“ novoromantiků, takže muž mohl v klidu pokračovat ve výkladu: „Nutno však podotknout, že se mnohdy nejedná přímo o životní osobní prožitky, jak by asi každý automaticky předpokládal, nýbrž o vlastní tvůrčí pokusy na pomezí literární tvorby formou o něco kratších povídek, které by autor jinak hodlal uplatnit ve skutečných knihách, jenže to není v jeho silách písaře vlivem spousty námětů a tak se je alespoň nějak solidně pokouší vměstnat do slok a refrénů tak, aby posluchači nic podstatného neuniklo. S jistou nadsázkou se tak datuje, že gatorská hudba v sobě mísí tři základní tématické textové celky: pomyslné fiktivní životopisy lidí, přátelství a obsahové statě, co by jinak mohly náležet muzikálovým náplním.“

Aniž by Tom Wong opět něco naznačil, Pavla a pár okamžitě našli shodně adepta na post tématického textařství a samozřejmě že jím z jejich strany teď nebyl myšlen onen legendární mochnický kruťas, nýbrž jeho poetický, leč osudem zkoušený nástupce.

„EC pop si neklade za cíl posluchače děsit, proto onen mírumilovnější přístup ze strany zpěváků a režisérů oněch rádoby filmových videoklipů. Gator předpokládá, že pozorní posluchači a překladatelé z textů sami vypozorují případnou závažnost a dají si ji do souvislosti s něčím vlastním niterným,“ informoval dále Wong.

EC pop však do třetice přeci jen dodatečně prokázal, že i on umí zahrát na trochu ostřejší notu, to poté, co se ozvala sourozencům a páru již dobře známá Ninočenka od jisté Larisy Melingen. Dotyčná tu probírala svůj osobní nevraživý vztah právě k muzikálu daného jména, kde údajně kdysi byla nucená vystupovat. Za ní hned následovala další taneční gatorská ukázka a ta se pro změnu celá nesla v instrumentálním aranžmá. Nesla název Earthsynth, prezentovali ji tři chlapci říkající si Synthphonics: dva z nich postávali v levém rohu a váleli na klávesy, třetí, osamocen v onom pravém, zase posedával u klavíru a čaroval na něm jednu sólovou vyhrávku za druhou, jeho um rozhodně neztrácel nic ze šarmu skutečných profíků klasiky. Ono prolínání s přírodou v pozadí pak už předznamenávalo tak trochu jiný pohled na Oborověnku.

————-

„Řekl byste nám nyní něco o lidech, co stáli u zrodu EC popu?“ poprosila Petra poté, co se Wong po odeznění skladby ještě dodatečně zmínil o konkrétních názvovým sekcích náležících daným čtyřem ukázkám. Petra tak učinila nejspíš proto, neboť už hudbou byla značně přesycena, na rozdíl od takové Pavly, která jí stále více přicházela na chuť. Tom Wong nicméně vyhověl tázající a rozhovořil se o třech nerozlučných, tehdy třináctiletých kamarádech, kteří právě na ostrově jménem Gator dali v jedné z kaváren v šedesátých letech dohromady svůj vlastní hudební styl, jenž se pro zmíněný ostrov zakrátko stal stejně posvátným jako pro takovou Jamajku reggae. Pro ony tři, jmenovitě Lana Rabskiho, Suzi Tallo a Irenu Slutzki, daná šedesátá léta nesymbolizovala to pravé kulturní vyžití a tak se rozhodli spojit síly i na poli tvůrčím.

„Suzi vždy tíhla k umění všeho druhu, Irenu zase přitahovala filmařina. A právě na Lanovi bylo vymyslet to nejpodstatnější, co by dané městské a přírodní poetice v područí dívek dodalo ten nejpřijatelnější hudební nádech.

A tak se Lan nakonec odhodlal pro jeden ze svých největších životních experimentů, při němž mu obě dívky vypomáhaly, jak jen to bylo možné. Ona počáteční inspirace vzešla z hororových počinů, v nichž se dost často vyskytoval pro Lana zajímavý, pro tehdejší spotřební hudbu, jíž zejména vévodily rhytm and blues, rock and roll a zvuk kytar, naopak spíše atypický sound spojující varhany se smyčcovou sekcí. A tak v obdobném duchu Lanův pokus pokračoval, přičemž prostor dostaly i jiné opomíjené nástroje jako cembala, klavír, zvonkohry, k nimž se přidávaly rozmanité přírodní zvuky čítající moře či větrný šum, načež onen taneční podklad byl ovlivněn sambou, karibskými rytmy a funkci basové linky plnil kontrabas. Těmito originálními kombinacemi tak vznikl ojedinělý hudební základ, jenž se jako jeden z mála obešel bez kytar. Tenkrát v oněch šedesátých letech to Lan ale uváděl jako Natur pop, ono zavedené označení, tedy EC pop, se objevilo až na počátku let osmdesátých.

Pak už bylo jen otázkou času, kdy něco takového uchvátí celý ostrov, již od počátku se součástí Natur popu totiž v Lanově područí rovněž nejen stávaly rozmanité nástroje příznačné pro vážnou hudbu, ale i tématické zpěvy, jak jste se již na vlastní uši stačili několikrát sami přesvědčit. Ona angličtina Lanem byla zvolena záměrně, právě kvůli oné všeobecné oblíbenosti, a příměsi jazyků jiných národností, než jenom těch, co Gator sdružoval, pak zase symbolizovaly vztah a náklonnost ostrova i k jiným zemím, o čemž hodně vypovídala ona gatorská pestrobarevná trička s moty dalších států či pouhé inspirativní výjevy pocházející z nich, nebo třeba už daná zavedená skutečnost, že při EC popových baladách namísto svíček lidé nad hlavami vždy mávají květinami, mezi něž se řadí třeba tulipány, které se na ostrov odpradávna dovážejí z Nizozemí. Nemusí to však být jen tento druh květin, i takové růže jsou jako mávátka velmi oblíbené. To vše bylo dáno Lanovým přičiněným, prostě jednou kdysi řekl, že v něm květiny, zejména tedy ony růže, vždy probouzejí emoce, a rázem se z toho stala zavedená ostrovní móda.“

Něčeho z toho, co tu Wong právě jmenoval, čtveřice rovněž nebyla ze strany neznámého přispěvatele ušetřena. Petra, Petr a Pavla zavzpomínali na vůbec první EC popový kontakt, odehrál se v MALOVANCE, a právě tam došlo i k onomu nečekanému úkazu, kdy se shůry zničehonic snesly právě ony růže a v každém pak vyvolaly jisté emoční vypětí.

„Neustále je pro mě milým zjištěním, že mé vyprávění vůči vám nevyznívá naprázdno, hodně mi to imponuje a zároveň dodává potřebnou odvahu k zítřejšímu obhájení své neviny,“ dával najevo s potěšujícím úsměvem Tom Wong, i když to samozřejmě neplatilo doslovně. Pavel Koloděj se nadále „kamarádil“ s oknem a patrně tento „podivný vztah“ nehodlal ukončovat.

„Ano, z dané trojice zejména právě Lan měl na okolí značný vliv, i přesto, že na rozdíl od svých nejlepších kamarádek jinak působil dosti zamlkle až vážně, leč možná právě to nutilo jeho obdivovatele dozvědět se o něm víc a zároveň u té příležitosti i přejímali některé jeho životní návyky,“ pokračoval ve výkladu Wong. „Lan byl jinak strašně skromný, nečekaně získaná popularita ho tudíž neskutečně svazovala, a proto jednou poprosil Irenu, zda-li by mu na nějaký čas nepronajala ateliér čítající pouhou jednu místnost v jakémsi nenápadném domě na jednom zapomenutém gatorském městském předměstí. Jakmile se to ale rozkřiklo, někteří z těch, kteří EC pop přijali za kult, to začali brát za své životní poslání a činili obdobně, takže zanedlouho na četných místech ostrova docházelo k hromadným výkupům jednopokojových bytů, které se pak jejich budoucí majitelé jali upravovati po svém vzoru…“

„Po svém vzoru?“

Ta slova Pavle vylétla z úst ani nevěděla jak, souviselo to teď ale výhradně s Tomem Wongem a jeho aktuálním stavem. Také on nyní byl nucen přežívat kdesi stranou od civilizace a z nynějšího pohledu rovněž v jedné místnosti, jež nedoznala pražádných velkých změn, s výjimkou právě oné rohové části čítající Tomovy osobní věci a cosi podstatného z ojedinělé severské subkultury, o níž vyprávěl. Jak z mužova následného proslovu totiž ještě vzešlo, i u Lana jeho zděděný ateliér nakonec nevzal příliš za své: obrazy na stěnách, výplně vitrín či nefunkční televize, to vše zůstalo na svém právoplatném neměnném místě, pouze jen psací stolek nový nájemník upotřebil po svém.

„Ať už tak Lan smýšlel čistě záměrně či ne, jeho obdivovatelé ho v jeho počínání napodobovali, stejně jako v hojném navštěvování kaváren, tedy onoho památného místa, kde mezi třemi nerozlučnými kamarády kdysi došlo k úmluvě místním – a možná i okolnímu světu – něco dokázat,“ zakončil tuto část výkladu o jednom z gatorských zakladatelů Tom Wong. „Ovšem aby zde čtvrtá postava v mé přítomnosti věčně netrpěla komplexem méněcennosti“ (Pavel Koloděj sebou lekavě trhl, když do něj Pavla decentně strčila loktem) „měl bych tu speciálně pro ni jednu pikantérii, jež je rovněž spojena s touto severskou mužskou osobností, a ta se týká romanopoetriky.“

„Rom… rom… romanopoetriky?“ podařilo se to Pavlovi nakonec vyslovit přece jen správně.

„Ano, tak se nakonec začalo říkat nezávaznému vztahu dvou lidí, kteří nutně potřebují někoho objímat, držet se s někým za ruku, popovídat si s nějakou náhodnou spřízněnou duší, která to opětuje, a přitom nehodlají riskovat všeobecně se jinak nabízející vyptávání, jak dlouho spolu chodí, kolik známostí absolvovali před tím, co na to říkají jejich příbuzní, známí, kamarádi, kdy se vezmou a tak podobně. Prostě když vás někdo na Gatoru požádá o romanopoetriku, máte předem zaručeno, že na nějakou dobu nebudete citově strádat, neboť vám po boku bude věrně kráčet osoba se statusem více než kamarád, co vám nabídne nejen hřejivé slovíčko, ale i své něžné tělo na dotek, jen onoho přímého pohlavního styku se holt od ní nedočkáte, zato vanové koupele a příjemné masáže možná ano.“

„Promiňte, pane Wongu, ale to, co jste nám tu teď líčil,“ ozvala se nečekaně místo bratra Pavla, „no, něco takového snad ani v reálném světě nejde uskutečnit.“

„Proč by ne?“ zeptal se bez náznaku nevraživosti Tom.

„No, ehm, já teď rozhodně nemám v úmyslu Gator v jeho zavedených tradicích nějak hanět, ale… no dva lidé mezi sebou právě utvoří buďto onen vztah vážný, z něhož pak vyplývají náležitosti jako založení rodiny, děti, kariéra, nebo naopak onen nezávazný, v němž však spíše než o koupele a masáže jde právě o to jedno, tedy o sex, což jste ale vy sám v tomto směru popřel.“

„Jsem tedy rád, že právě já mám tu čest vám představit onen vztah třetí, jenž je jistou kombinací obou vztahů vámi jmenovaných.“

Tom Wong, aby se vyhnul dalšímu podrobnému výstižnému vysvětlování, místo toho Pavle a ostatním raději ukázal prospekt, který se romanopoetriky přímo týkal. Jeho průvodci se stala dvojice, muž a žena, jmenovitě Joachim a Juliet. Oba v něm zkraje uváděli na rovinu, jak prožívali zklamání z předchozích vztahů: zatímco Joachimovi zkrachoval pod vlivem jeho tehdejší partnerky, neboť na něj naléhala s tím, co zmiňovala Pavla, tedy se založením rodiny, avšak Joachim se na to ještě dostatečně necítil, a tak mu partnerka dala košem, Juliet naopak toužila po nezávaznosti, ovšem onen sex ji neuspokojoval. Východiskem se pro oba stala tedy právě ona romanopoetrika, jež oběma přinesla jistý vzájemný kompromis. Na její počest pak oba hlavní aktéři na Gatoru vybudovali jeden z prvních hotelů s příznačným názvem Naděje a na něj pak navázala celá řada jim podobných. Jak pak vyplývalo z prospektových obrázků, zařízení pokojů se od těch klasických přímořských v mnohém lišilo: v přihrádkách se nacházelo bezpočet pestrobarevných ručníků, parfémových vůní, tělových mýdel, šampónů a dokonce tam nechyběly ani umělé ruce na ono příjemné tělní dotýkání – to vše pro ty vyznavače, co nechtěli zůstat jen u povídání, pohledů a obyčejných dotyků a hodlali se do romanopoetriky vžít naplno.

„To však neznamená,“ doplnil okamžitě k tomu Tom Wong, „že romanopoetrika provozovatelům přímo zakazuje v pozdější době utvořit klasický stabilní rodinný stav se vším všudy, co k němu patří. Záleží na samotných aktérech, jak se vše u nich bude do budoucna vyvíjet. Pravdou ale nejspíš i nadále zůstane, že pro ostýchavce a stydlíny romanopoetrika na své klasické základní úrovni po celý jejich život nejspíš zůstane jediným prostředkem, při němž dosáhnou kýženého citového naplnění. Ovšem rovněž je důležité tu zmínit, jak to ostatně vyplývá i ze společných slov Joachima a Juliet, že na romanopoetriku pějí ódy i ti, co dávno dopředu mají jasno o své nadcházející cestě životě ve svazku manželském, neboť jim formou dotyků předem umožňuje dokonale poznat tělo toho druhého, načež ony koupele a parfémové doplňky, které si dávají za cíl navodit uvolňující atmosféru, již oddanému páru pak mnohdy poslouží v krizových situacích, kdy u nich není daleko k hádce či přímo k rozvodu.“

„Člověk se nestačí divit, kolika lidem jeden nesmělý jinoch svým vlastním počínáním dokázal změnit život,“ začal se k tomu vyjadřovat Petr, přičemž při Wongem zmíněných „koupelích a parfémech“ neomylně na moment myšlenkami zabrouzdal do Alexandřina a Emina studia a bavil se představou, jaký by k romanopoetrice obě jeho majitelky asi zaujaly postoj.

„A nejen ostýchavci jsou za levně získaný vztah Lanovi vděční, také ti, jež v EC popovém logu symbolizuje ono violoncello, tedy hráči na živé nástroje, Lanovi nikdy nezapomenou, jakou ojedinělou šanci na uplatnění jim dal. Jako řadoví členové symfonického orchestru by byli nuceni po celou dobu hrát jen skladby zavedených autorů vážné hudby, snášet nepříjemný hukot celého ansáblu, dennodenně se byť jen kvůli jednomu kšeftu handrkovat tisíce kilometrů od domova, neboť jak už to bývá, konkurence v oblasti klasiky je holt ve světě veliká. A co by tomu teprve měli říkat ti, co se na konzervatoř vlivem velkého počtu uchazečů třeba nikdy ani nedostanou? Ty roky strávené v umělecké škole jim s odstupem času náhle musejí připadat jako naprostá ztráta času.“

Pavla Kolodějová o tomhle věděla své stejně jako Ema Chardová, obě jejich maminky totiž spolu hrály v místním mochnickém orchestru a taktéž vyučovaly na zdejší umělecké škole. Na onu konkurenci a taktizování pak hodně poukazoval třeba takový Trojtův středočeský orchestr, v němž se obě ženy krátce ocitly, toto uskupení ale ve skutečnosti bylo pouhou smyšleninou, na plakátech jinak však vedenou jako celosvětově zavedená samozřejmost. Ani Pavel nezůstal pozadu, právě se rozpomněl, jak rok co rok o Vánocích coby nedobrovolný člen místního školního sboru musí v řadách pěvců přetrpět roli jednoho z nich v Rybově Mši vánoční, ačkoliv v ní z velké části pokaždé naprázdno jen otevírá pusu vlivem předčasné mutace, což je ale zapálené milovnici klasiky Jarmilce Hrdličkové úplně jedno. I tak její jméno opět sehrálo své. Jak totiž Pavel od Lídy a Lízy moc dobře věděl, tak Jan Jakub Ryba, onen tvůrce mše, byl zneuznaným skladatelem, který si vzal život, neboť nenašel uplatnění právě ve své zálibě. Pokud by se tedy potvrdilo rčení, že duch živé Hrdličkové dokáže kolovat školou, tak že je předem jasné, že onen Rybův by tam již měl dlouhodobou tradici a strašil tak každého, kdo by jen kousíčkem duše špatně popřemýšlel o jeho veledíle, což v Pavlově případě, na rozdíl od sestry, platilo doslovně, to když se postavil na pódium a tam si popuzeně celou dobu kryl obličej do not a klel při tom.

„Podobně jako tady Petra se i vy bojíte vlastního strachu, který by bylo potřeba co nejdřív odbourat, aby se duši ulevilo a nalezla svůj vytoužený mír, proto znovu zvažte mou nabídku ohledně ALMAN,“ připomněl Pavlovi Tom Wong, načež s tvrzením jeho sestry v plné míře souhlasil. „Ale na Gatoru jako by tomuhle všemu byla učiněna přítrž. Lidé ze škol a konzervatoří sem přicházeli právě s nadějí, že tu začnou hrát a tvořit si po svém. A to se některým z nich i splnilo, takže se pak už nemuseli dusit v husté atmosféře orchestrálního tělesa. Prostě si hráli a své party aranžovali po svém a především – v mnohem komornějším provedení. Na Gatoru navíc vůbec nerozhoduje, jestli pro hraní na ten či onen nástroj máte potřebnou kvalifikaci či vychozenou uměleckou školu.“

„Šťastní lidé tito Gatorani,“ poznamenal šibalsky Petr.

„Ano a někteří z takových šťastlivců se za to Lanovi, Ireně a Suzi odvděčili přímo originálně a to v podobě vlastního projektu s názvem MUZIKAL STAR, který jim věnovali na počest jednoho z výročí EC popu,“ navázal pohotově Wong. „Ze zájemců bylo vybráno celkem devadesát lidí, sestávajících ze třiceti hudebníků, zpěváků a umělců a ti pak na vlastní pěst vytvořili jedno epochální dílo věnované právě těmto třem gatorským modlám. Mimochodem, stále se na ostrově hraje a má tam velký ohlas. Důležité je rovněž připomenout, že ona gatorská soutěž nebyla postavena na bázi pouhého jednoho vítěze, jak bývá jinak zavedeným zvykem všude jinde ve světě, něco takového by Gator prostě vůči svým fanouškům považoval za netaktnost, řečeno samým Lanem přímo za hyenismus.“

Tom Wong se náhle odmlčel. Zdálo se, že o něčem hluboce přemýšlí.

„Proč jsem vám o tom všem ale teď povídal? Osobních důvodů jsem k tomu měl hned několik.

Ten první. Prostřednictvím někoho jiného jsem se pokusil sám sebe ukázat v jiném světle, než jak mě v uplynulých dnech prezentovaly novinové články. Kdybych byl tím, za něhož mě novináři pokládají, asi bych vám tu nyní jen těžko básnil o jakémsi vzdáleném ostrově. Prostě jsem tím sám sobě chtěl připomenout, že i já stále jsem člověkem se srdcem na správném místě, proto z mé strany zmínka o jedné báječné partě lidí odkudsi ze severu, proto ony mnou nabízené ALMANY.

Druhý důvod. Osobně mě o tento výklad žádal i Radovan. Byl to ostatně on, kdo mi jako jediný okamžitě nabídl pomoc a úkryt, když mě kdosi neprávem obvinil z něčeho, co jsem neudělal. S Radovanem se znám již delší dobu, i vy sami – a nejen vy, i ostatní v tomto městě vědí, jaký je to dobrák od kosti. Takže když se k němu doneslo, že jeho dva oblíbené studenty kdosi dal přímo se mnou do spojitosti v tom špatném slova smyslu, rozhodl se najisto jednat a usiloval o zprostředkování této schůzky. Ovšem jako velice moudrý člověk Radovan věděl, že něco takového nejde učinit naráz, proto ta z jeho strany tomu předcházející ojedinělá prohlídka LETOMONSKÉHO parku, následná jízda do Lebonského kláštera, zakončená procházkou po Oborověnce. Radovan tím navíc, jak se lidově u vás říká, zabil dvě mouchy jednou ranou, i když on jako milovník všeho živého použil rčení zachránil dva modré broučky najednou, neboť mu osud do cesty přihrál další strádající tváře. I tak ale Radovan moc dobře tušil, že se našemu setkání nelze vyhnout a že jeho průběh bude už výhradně záviset na čistě zavedených osobních emocích. Jsem tedy rád, že se nám vše daří ustát ve zdraví, o čemž svědčí, že tu mezi sebou normálně rozmlouváme.

I třetí důvod je prostý. Až zítra odpoledne v prostranství kolonády budou EC popíkáři vystupovat, pokusím se před davem o totéž: o osobní zpověď, čili nyní tu z mé strany probíhá jakási generálka. Radovan mi na pódiu navíc přislíbil účast, jeden z majitelů MALOVANKY to na jeho přání předem dodatečně dojednal, neboť se od počátku podílel na gatorské přípravě coby čestný spoluorganizátor.

A čtvrtý a poslední důvod. Můj bratr EC pop bezmezně miloval, dodával mu na tváři optimismus v době, kdy už mu nebylo dobře. Udo dokonce, když k nám kdysi lidé z Gatoru do Japonska zavítali na jednu ze svých vzácných návštěv, zvažoval, zda-li by se třeba k jeho členům nepřidal jako jeden z doprovodných hráčů, kdyby to bylo možné, byť třeba jen na malou výpomoc. Od mládí se coby samouk učil hrát na violu, miloval její plnější zvuk, jelikož jsme se ale nakonec rozhodli pro naší společnou badatelskou dráhu a navíc každý z nás do toho ještě studoval či pak pracoval, nebylo něco takového prostě možné. Ale i tak Udo na EC pop nezanevřel, pomáhal mu vyplňovat těžká ale i šťastná období jeho života, který si již bez oné violy nedokázal prostě představit. Ostatně právě ona přítomnost živých nástrojů mnohé nutí se na EC pop doslova upnout, neboť na harfu, hoboj, fagot, lesní roh, violoncello či právě onu violu posluchač v zavedené populární hudbě jen zřídkakdy narazí. Ostatně rubriky v těchto časopisech…“

Sourozenci a pár se však již nedozvěděli, co ony rubriky, v nichž například zhrzený hráč na hoboj hledal stejně zneuznaného majitele počítačového hudebního programu zaplněného elektronikou, navenek měly symbolizovat. Obdobně tomu bylo s hláškami typu jsi na mě příliš dramatický či mám ráda tvoji pozornou melodičnost a s dalšími doposud neodtajněnými zvláštnostmi. Jen ono G, na titulních stranách tučně vyznačené, dávalo cosi zřetelného tušit.

Pavel Koloděj tak mohl slavit další ze svých vzácných triumfů, to by však Tom Wong jeho přístup ohledně obav nesměl brát na příliš lehkou váhu. Nyní už rozhodně nebylo pochyb o tom, že ony zvuky tam venku nenáleží pouze sněhu a větru, to by oknem jinak nemohl prolétnout kámen a rozbít jeho pravou skelní výplň. Něco takového rozhodně nemohlo být Radovanovým dílem, jen těžko se dalo předpokládat, že by se majitel do svého rodného domu navracel s myšlenkou ničit ho a to třeba jen z důvodu, že ho podráždilo zjištění o netaktním zacházení s MALOVAMI ze stran pytláků. I to podezřelé chrčení dávalo cosi tušit o jasném opaku.

Jakmile zazněla druhá ohlušující rána a začala se tříštit levá skelní výplň, kroky neznámého vetřelce se od okna přesunuly k venkovním dveřím. Tom Wong tentokrát již nehodlal ponechat nic náhodě a se všemi se pomalu přemísťoval přes vedlejší místnost do předsíně. Sourozencům a páru zatrnulo, když spatřili, jak kdosi bere za kliku. Jediný Tom zachoval chladnou hlavu, vrátil se a to s nožem v ruce, nikoli však z důvodu, aby tam tomu venku oznámil, že dílo je dokonáno, jak předpokládal Pavel, nýbrž proto, aby čtveřici případně bránil, kdyby se naopak ten tam venku rozhodl dovnitř vpadnout násilím.

Jenže ani Tom se nakonec neubránil trhovačným tikům a nůž mu tak vypadl z ruky, to když tlak na klice ustal a zazněl hřmotný výstřel.

Uvnitř domu se tím pádem nervozita značně navýšila a s ní přišly i nabízející se obavy typu: co když ten venku zčistajasna vtrhne dovnitř a začne do všech pálit hlava nehlava? Nebo na nic takového ani nebude čekat a palbu provede rovnou skrze dveře; ty byly ze dřeva, kulka skrze ně tedy mohla snadno projít.

Chování dotyčného však následně spíše vypovídalo o opaku, ani ne minutu po výstřelu kroky začaly slábnout a dávaly cosi tušit o odchodu vetřelce.

Tom za všechny opět projevil největší statečnost a opatrně dveře otevřel. Chvatné kroky i chrčení nadobro ustalo, zato na prahu magnetofon opakovaně dokola výhružně začal hlásit: „VŠICHNI SE SEJDEME V PEKLE!“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means III. – Město plné protikladů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *