6. Dívka ze třicáté deváté Avenue

Úterkem pro studenty započal další školní den, zatímco pro obchodníky a majitele domů masový úklid po včerejší přírodní čině a s tím spojené sčítání škod. Zpívající fontána v mnohém vzhledově rovněž vzala za své, avšak neutichla, hudební motivy se jí s námahou úspěšně dařilo vydávat i přes krutý přírodní nápor. Pravda – ony variace v dur jako by ústily spíše v moll, i tak místním – a vlastně nejen jim, i četným turistům – jakoby dodávaly na potřebném klidu a v podstatě pro ně symbolizovaly ono zavedené moudro, tedy že naděje umírá jako poslední.

„V durových a mollových sekvencích se nesla i nálada naší ústřední čtveřice, jen dvojice se v ní jaksi promíchaly a každá z nich k fontáně měla namířeno z jiné strany. Ony důvody všem byly dobře známy.“

„Takže jste se včera vážně chytli?“ dorážel Pavel s tím samým neustále na Petra, jako by to v něm vyvolávalo šok, i když mu jeden z jeho vnitřních šotků nutil vzít v potaz pravý opak a dobře se jím bavil.

„Jo, chytli,“ poznamenal Petr skromně a také už značně otráveně; z toho, jak to teď vyslovil, dal Pavlovi dostatečně zřetelně najevo, že se k tomu odmítá více vyjadřovat.

„Tak to je vážně síla,“ řekl to teď Pavel spíše tak, jako by byl ohledně hádky na kamaráda náležitě pyšný.

„U vás to prý neprobíhalo jinak,“ opáčil Petr a pozorně sledoval Pavlovu reakci.

„Mrcha jedna sesterská, pod výhružkami ze mně vymámila přiznání o mém druhém já, to jí přijde draho!“ zahartusil náhle Pavel naštvaně, načež se opět neovládl a pravá ruka mu po vzoru generála vystřelila do pozoru. „To bys, kamaráde, koukal, co tomu předcházelo. Naše ctěná babička se rozhodla vzít spravedlnost do vlastních rukou a vystartovala na nás s policajtama. Takový mumraj zvědavců jsi v životě určitě ještě nezažil. Mnozí z nich se k nám ještě snažili nakvartýrovat do bytu a mámit z nás podrobnosti. Hotový peklo, kámo, to ti řeknu, i když… co se těch šizuňků týče, tak si sestřičku za to následné křepčení kliďánko mohli v klepetech odvést a rázem by bylo po starostech.“

Petra zpráva o policajtech, šizuňcích a klepetech nechala chladným, zaměřil se výhradně na první část Pavlova proslovu. „Hele a nepřehnal jsi to s tou sourozeneckou hádkou náhodou zrovna ty? Pavla k nám přiběhla v plačkách a nevypadala vůbec dobře. Málem že se nesesypala, Petra ji celou noc musela utěšovat.“

Pavel se dle Petrova očekávání hluboce urazil, čímž zcela jasně poukázal na svou absolutní nevinu a pak k tomu ještě přidal, co že se ho Petr tak hloupě má co ptát. Ten se klidně mohl zachovat jako včera Pavla a odbýt si hádavou premiéru se vším všudy, leč neučinil tak nakonec. Nabízelo se hned několik důvodů: Petr celou noc nespal, takže se po ránu cítil značně přepadle, na rozdíl od Pavla disponoval i všímavostí; v jejich blízkosti se pohybovalo několik dalších chodců, šarvátkou by tedy logicky riskoval jejich nechtěný zájem o svou osobu.

Jenže i tak to pro Petra teprve znamenalo první zdárně překonaný problém, Pavel ho poté, co své výbušné hormony zkrotil, nutil hrát jednu ze svých zavedených her – spočívala v záměrném svádění dívek a to tím způsobem, že dva lidé spolu rozmlouvali o tom, jak je v dnešní době těžké najít sympatické něžné pohlaví na vztah, když se jistí nesmělí mládenci necítí být dostatečně vzhledově krásní a navíc sebevědomí. Pavlovi se už touto cestou skutečně podařilo docílit, že za ním nějaká ta diva sama od sebe přišla, jenže jakmile k tomu došlo, tak Pavel pokaždé zničehonic znejistěl a nebyl ze sebe schopen nic kloudného vypravit. A když se to za Pavla Petr pokoušel nějak rozumně řešit, tak jeho společník zase najednou začal dávat najevo, že to vlastně vše byla jenom taková hra, což logicky vedlo k tomu, že potenciální zájemkyně pokaždé odešla s nepořízenou a dosti uražená k tomu.

„Prostě s ní v přeneseném slova smyslu bylo vyběhnuto, neboť obdržela takzvané kopačky.“

Petr se přeci jen dočkal osvobození. Na pomoc mu přispěchala ta samá dvojice jako o přestávce, kdy se potýkal s bandou vlezlých počítačových nadšenců.

„Ahoj. Tak se nám zas den se dnem sešel a my dvě s vámi dvěma taktéž,“ oslovila chlapce mile Lída Dobová.

„Včera nám ta sněhová pumelenice pěkně zanotovala na nervy. Putsíka jsem horko těžko dolovala zpoza skříně,“ přidávala se s osobními zážitky Líza Kormanová, „krásně to tam vymet, šmudlík jeden šmudlíkovatý, takže sám pak vypadal jako ten nejčernější mrak.“

Nebylo pochyb o tom, že Putsíkem Líza mínila jednoho ze svých čtyřnohých miláčků, stejně jako Lída svým přístupem rozhodně nezakrývala obdiv k časům dávno minulým, neboť v ruce třímala vějíř a mávala jím, jako by posedávala v prvorepublikové kavárně. To u ní navíc podporoval kabát starého data výroby, stejně jako druhé dívce nešel upřít vztah k němým tvářím ohledně kočičkovsky laděné zimní bundy. Obě dívky tak zcela zaslouženě budily zájem několika poblíž procházejících, avšak Lídu a Lízu to nijak zvlášť nevzrušovalo, žily přece v Katalné Mochně, dle svého mínění v městě plném originality. A rovněž znaly recept, jak se zabavit, aby případné zvědavce nemusely vnímat, prostě přišly s nějakou tou novinkou, tím si získaly pozornost toho, koho chtěly, a bylo to.

„Víte to nové o Barnetovi?“ spustila Líza jako první. „Jeho dávným příbuzným prý býval Vincent Řevnivý, později znám jako Vincent Krutý.“

„To pozměněné příjmení začal používat později,“ pokračovala Lída, „to když vstoupil na literární dráhu. Předtím pracoval na jatkách, tam na ty své nechutné statě bral potřebnou inspiraci. Jeho romány byly proslulé přehnanou morbiditou a údajně tu nebohou zvířenu týral i v soukromí a zabíjel jen tak pro potěšení.“

„Prostě děs běs, hrůza hrůzoucí,“ ošila se s odporem Líza, o níž bylo známo, že ona ve skutečnosti uznává pravý opak, tedy výhradně ochranu zvířat.

„No ty obrázky ostatně vypadaly vážně dost hrůzně, takže jakmile jsme je tady s Lízinkou prostudovaly, použily jsme obrácenou P. V. Chejovskou metodu po přečtení ihned spalte,“ dodala zapáleně Lída, neboť ona zase byla výhradní zastánkyní klidu zbraní.

Zatímco Petr s děvčaty soucítil, Pavel si vše, jak již bylo jeho zvykem, vykládal úplně jinak: „Tak tohle sestřičku, až jí to povím, teprve pěkně srazí na kolena a konečně si na mě přestane vyskakovat ohledně znalostí povah týkajících se druhých. Škoda, holky, že jste se těch knih zbavily, někdy mi vážně přijde, jako byste to s tím pacifismem neúměrně přeháněly.“

Lída s Lízou na Pavla vytřeštily oči, čímž mu daly jasně najevo, jak je tento argument dostatečně vyvedl z míry. Ani jim nezbyl čas na hádku, někteří lidé, co zrovna procházeli kolem a zaslechli, o čem se debatuje, nezakrývali zvědavost, takže Lída spolužáky namísto peskování vybídla, aby se radši dali do chůze a o něco šeptavěji pokračovala v líčení novinek.

„A to zdaleka není vše, i o Tomovi Wongovi bylo zjištěno pár zajímavostí, žel bohužel ani ty nejsou nikterak povzbuzující.“

„No ještě aby tomu tak bylo!“ nadhodil podle Pavel, což Lídě vzalo chuť v mluvě pokračovat a tak se slova místo ní ochotně ujala Líza.

„U něj doma, kde se už nezdržuje, neboť po něm jdou, se při první prohlídce nic podezřelého nenašlo. Ale…“ Lída to teď doslova špitala jako myška. „Ale při té další se již podařilo objevit jakousi tajnou zadní místnost a v ní cosi fakt zvláštního.“

„A k čemu ta místnost sloužila, respektive co to zvláštní bylo zač?“ předběhl Pavla v otázce radši Petr. Sám k tomu měl dobrý důvod, kromě Radovana Litevského pravděpodobně Lída s Lízou jako poslední dvě vyvolené znaly tajemství jeho milované Petry, na rozdíl od výbojného Pavla s dívkami potřeboval zůstat zadobře.

„No to se právě neví,“ referovala dál Líza, neboť Lída se po Pavlově narážce stále cítila dotčeně, i tak ale natahovala uši, aby jí nic neušlo. „V té místnosti byl objeven jakýsi trezor, do něhož se prozatím nikomu nepodařilo dostat. A tak pořád jen zůstává u spekulací…“

„Ha, jenže já stejně moc dobře vím, co v něm je!“ vykřikl Pavel neohlášeně nahlas, až dívky i Petr nadskočili leknutím. „Je tam ta svatyně a v ní mrtvoly, které má tenhle Japončík na svědomí vedle svého bratra. Che, che, tohle si, sestřičko, za rámeček teda nedáš!“

Pokud nastal důvod k definitivní odplatě, tak jednoznačně po tomto Pavlově výroku, leč i tentokrát nejlepší kamarádky a Petra kdosi stačil předběhnout.

„Ty jsi Pavel Koloděj?“

To Pavla oslovila pohledná dívka přibližně v jeho letech, kterou jmenovaný již včera stačil pro sebe překřtít na Taru Reid na procházce, když se sestrou a párem postávali před MALOVANKOU, kolem níž zrovna procházela s jednou svojí kamarádkou, neboť mu dlouhou blond hřívou a duhovkovýma očima okamžitě připomněla jednu americkou herečku v letech teenagerského mládí.

„Jo, to jsem,“ dodával si Pavel na sebevědomí, načež rázem zrudl jak pivoňka, když ho dívka uhranula svým výmluvným pronikavým pohledem.

„Tak fajn, to jsem ráda.“

A než se Pavel nadál, už měl pravou tvář v jednom ohni, což zapříčinila bolestivá zvonivá facka. „Za co to bylo?“ zapředl jako naprosté neviňátko, načež si tvář začal masírovat.

„Tak ty to nevíš?“

„Ne, to teda nev…“

A než Pavel vůbec stačil větu dokončit, už měl napilno i na té levé. „Ne, prosím, jen tam ne,“ nechal toho a urychleně se jal bránit svou mezinožní chloubu, když viděl, jak dívka nebezpečně pozvedá do těch míst pravé koleno.

„No jo, my víme, bobři jsou ti daleko milejší, co?“ Nožní výkop hbitě vystřídala práce rukou a ty Pavla odhodily do sněhem zavátého smrčku, až to zakřupalo. „Bambulo,“ bylo vůbec to poslední, co dívka Pavlovi vzkázala na rozloučenou, načež se k němu ještě sklonila, jeho vlastní čepici mu přetáhla přes obličej, takže rázem vypadal jako obživlý sněhulák, když sebou začal třepotat, a za bouřlivého potlesku a uznání svých spolužaček se s nima vydala po cestičce pryč. Pavel z toho ještě dobrou minutku byl celý paf, jedna z jeho vnitřních složek mu právě promlouvala do duše, že to bylo něco naprosto famózního, jak se tu parádně ztrapnil, zatímco ta druhá ji za to napomínala.

„Měj se, Pavlíčku,“ rozloučila se s ním sladce po ondrákovsku Lída a rovněž společně s Lízou a Petrem Pavla opouštěli. Ani jeden z nich ho nepolitoval, nepomohl mu vstát. Nebyl k tomu důvod.

 

I o něco dále se mezitím vedly debaty. Petra s Pavlou se k fontáně rozhodly vydat od osamělé kupolky. Odcházet Petra toto ráno ani jedna z nich nezahlédla. A možná že to tak pro obě bylo lepší.

„No já bych se přeci jen ještě vrátil k oné kupolce neboli parkovní stavbě, jinak kdysi určené k odpočinku. Ta nyní nebyla vůbec vidět, celou ji halila plenta, což by navenek nemuselo působit nijak zvláštně: již několik měsíců tomu tak bylo a po včerejší čině by se člověk jen těžko divil. Jistou změnu tak spíše zaznamenávali místní všímavci. Zatímco ještě včera kupolku halila nepohledná šedá plenta, tak nyní to byla plenta obzvlášť krásná. Skvěly se na ní nejrozmanitější mochnické motivy – TAVARESKOVÉ, MALOVÍ, SVJESTUSJENKOVSKÉ. Dále na ní byly ještě přítomny jakési zlatavé rybičky a samozřejmě se nezapomnělo ani na místní labužnické chuťovky. A Petra s Pavlou si jako správné rodačky samozřejmě všímaly a dobrou minutku o té proměně spolu i debatovaly.“

„Já vážně nechci Petra ztratit, jen pro mě před ním zkrátka není lehké o některých věcech nahlas hovořit,“ otevřela dané téma Petra.

„Chápu, o některých soukromých záležitostech prostě není lehké mluvit na rovinu,“ přitakávala souhlasně Pavla. „Jenže i tak, Petro,“ měnila pozvolna názor, „on Petr vlastně měl tak trošičku pravdu.“

Petra Pavle s uhrančivým zájmem pohlédla do očí.

„Mám na mysli to, na co Petr tolik narážel, tedy pojem nejlepší kamarádka,“ upřesnila, když se jí úspěšně podařilo vymanit z očního spojení. „A já přece již nějakou tu dobu jsem tvou nejlepší kamarádkou, tak proč jsi se s tím nesvěřila i mně?“

„Chtěla jsem,“ přiznávala Petra, „ale Radovan mi poradil, abych si nejprve našla někoho k sobě rovného, někoho, s kým mám mnohé společného. A Líza Kormanová patří mezi ony vyvolené. Podobně jako Radovan se i ona hojně věnuje objevování místních tajů, a díky oživování SVJESTUSJENEK jako by se měnil i můj pohled na ten strašlivý pád ze skály, jako by něco pěkného přírodního v daný okamžik posouvalo do pozadí to zlobné z ní pocházející, v mém případě tedy ony skály a vítr, co měly na svědomí ten můj nemilý úraz.“

Pavla Petře pozorně naslouchala, její mluva zase navenek vyznívala tak podmanivě, že najednou měla pocit, jako by slova typu trauma, zlobné, nemilé patřila mezi ta vůbec nejkrásnější na světě.

„A že Líze společnost dělá vždy Lída?“ navazovala Petra. „I ona v sobě nese cosi zvláštního, navenek projevuje vztah k dávno skončené době, ale dokáže o ní hodiny podmanivě básnit – jak se v ní žilo, čím se lidé bavili. Ta doba působí tak nějak skromněji, než ta dnešní, v níž se vyskytuje přehršel všemožných vymožeností – od počítačů přes různé IPODY až já nevím po co – no zkrátka mám dojem, že nám to všem tak nějak nedobrovolně motá hlavy. My tři, tedy Lída, Líza a já, v sobě prostě máme něco, co nás spojuje.“

„Já už tomu pomalu začínám rozumět,“ pokusila se na to teď Pavla podívat ze svého oblíbeného úhlu nezaujatého psychologa. „S Lídou tě prostě pojí vztah k něčemu výjimečnému, jen je dosti patrný rozdíl v tom, že zatímco ona si dané výjimečno na sobě musí pracně udržovat, aby dostála Anniny věrohodné kopie, ty nemusíš, neboť ses s věčným mládím již narodila. A význam oné skromnosti? Lídina doba, jak ty jsi správně řekla, vážně takovou byla. I ty bys ráda navenek onu skromnost projevovala, ale to se nedaří, neboť ti v tom brání právě ono tvé věčné mladí, které některé slečny považují na nadutou vychloubačnost.“

Petra dala úsměvem najevo souhlas.

„A význam Lízy v tvém životě? Jasně, pomocí SVJESTUSJENEK se snažíš uskutečnit to, co jsi taky již sama nadnesla, tedy že se něco zlého z přírody pokoušíš nahradit něčím pěkným, co rovněž pochází z ní. A právě to něco je krásné svou ojedinělostí, na níž nemá vliv žádný moderní vývoj. Teď už se Radovanovi nedivím, proč takto smýšlel.“

„Ano. A ještě k tomuto: to že Lída s Lízou třeba některé informace vědí předem a někomu je sdělí, ještě neznamená, že to jsou drbny,“ vzala si slovo Petra. „Prostě obě jen mají rády přehled o všem, co se kde šustne. Kdyby byly obě podlé, tak by se s Klárou již dávno spolčily proti mně, jenže ani je ona nemá příliš v lásce a oni zase ji.“

„Stejně jako já svého brášku,“ ucedila nerudně Pavla.

„To se nějak urovná, uvidíš,“ usměrňovala ji Petra, načež rázem na pár vteřin úplně oslepla, neboť jí oči osvítil záblesk fotoaparátu.

„Tak přece se mi vás podařilo najít? To mě velice těší, ještě takhle chvilenku postůjte a… teď je to vynikající!“ A muž znovu zacvakal spouští. „Tuhle sadu nazvu podle jedné mé oblíbené fotografie pocházející z nejmenovaného legendárního francouzského kalendáře, stanete se dívkou ze třicáté deváté Avenue.“

„Hej, nepřeskočilo vám tak nějak trochu?“ utrhla se na muže Pavla, načež mu fotoaparát zaclonila rukou, neboť se před ním Petra všemožně snažila uhýbat.

„Jak bych jen mohl, když jsem právě narazil na jeden z místních unikátu, takže mohla by prosím tady slečna…“

„Ne, to by teda nemohla!“ vyštěkla Pavla na muže ještě hubovatěji, neboť ten si Petru pokoušel rovnat tak, jak mu to z jeho pohledu nejlépe vyhovovalo pro dokonalý záběr. „A kdo vůbec jste?“

„Zde, prosím, má vizitka,“ vnucoval se horlivě muž, ovšem opět výhradně Petře, která se tvářila dosti ztrápeně.

„Heleďte, vy lovče místních senzací,“ bránila Pavla Petru neúnavně dál, nyní dokonce vlastním tělem, když to jinak nešlo, „pokud toužíte po skutečném tajemnu“ (Petra na to slovo položila záměrně důraz) „tak vám je támhle plně k dispozici zdejší TAVARESKA, tak hezky rychle hajdy do ní a nám dvěma dejte už konečně svatej pokoj, vy jeden vtíravče!“

„Tse!“ vyšlo uraženě z mužových úst hned poté, co mu Pavla do těch míst rázně ukázala. „Mě nezajímaj nějaký pochybovačný krámy, co jakoby druhejm“ (tentokrát muž zdůraznil, co uznal za vhodné) „plněj přání, ale skutečné skvosty, tedy ty lidské.“

„Někdo se rád spokojí i s tím, co vy považujete za ony pochybovačné krámy, neboť k danému skvostu lidskému mu je navždy uzavřena cesta.“

Ten podmanivý sametový hlásek muži musel nesmírně učarovat, neboť Petru právě nazval něžnou laňkou, zato Pavlou, která kamarádce stále dělala zeď, nevýslovně pohrdal, neboť tu pro změnu zase označil za krávu dotěrnou, načež se ji dosti nevybíravým způsobem snažil odstrčit, aby se znovu mohl sápat po Petře.

„NECH MOU PŘÍTELKYNI NA POKOJI, TY JEDEN VLEZLEJ GRÁZLE!“

To se právě přihnal Petr, muže surově skolil na zem a začal mu sázet pohlavky.

„TAK UŽ JSI PŘIPADÁŠ VÝJIMEČNĚ, CO, TY NAFRNĚNEJ HULVÁTE?! JAK SE TI TOHLE LÍBÍ, CO? TAK DĚLEJ, ODPOVĚZ, JÁ ČEKÁM!“

„Petře… Petře, no tak, nech ho už být, on za to vážně nestojí,“ tahala ho jeho milá za rukáv, zatímco Pavla to již pozorovala z bezpečného ústraní a masírovala si namožené rameno.

Petr, i přes svou vypjatou řevnivost, znovu neodolal, otočil se a pohlédl Petře do očí. Muž na zemi toho obratně využil, Petra ze sebe shodil, malátně se vyškrábal na nohy a pak už parkem metelil kamsi k nádraží.

 

Ovšem ani nadcházející události, tedy ty školní, nepřinesly žádnou pozitivní změnu k lepšímu. Na chodbách to vřelo vzrušením, obzvlášť pak na té, kde se nacházel ředitelský kabinet.

„A sám velký mocný guru tohoto mochnického ústavu, jak by ředitele zajisté pojmenoval Josef Humler, si pozornost davu užíval – i když tentokrát více či méně nedobrovolně.“

Stěny z obou stran zdobily ojedinělé malůvky ve stylu graffit a ty svými motivy rozhodně nesymbolizovaly nic přívětivého, zejména pro pana ředitele Antonína Hausera coby jednoho z hlavních protagonistů.

„Že… že by to… todleto blila… ehm, byla práce podpantofel… chci teda říct podplaceného po… politika? Vždyť je dávno… to… no… po volbách?“ brebentil si typicky koktavě po svém, načež při tom očima šokovaně střídavě přejížděl z profesorských řad do oněch studentských.

„Jakýpak bojkot protipolitických stran, pane řediteli?“ jala se jako první slova Dana Moronová. „Tohle nám tu přes noc proved jeden ze študáků!“

„Ale no tak, Danuško, to přece nejde takhle naráz tvrdě formulovat,“ chytl jí hned za slovo vytáhlý pohublý muž v brýlích téměř bez vlasů.

Dana však zarputile trvala na svém: „Ne, Lojzíčku, tohle se prošetřit prostě musí, vždyť jeden z těch syčáků tento týden už stačil poškodit i mě!“

A oči profesorky neomylně spočinuly na potenciálním hříšníkovi.

„Cože, Pavla Kolodějová?“ vyjádřila navenek Radana Nývltová podivy dřív, než se jich sám dokázal zhostit Antonín Hauser. „To přece nemyslíte, paní kolegyně, vážně? Jak by tohle všechno za pouhou jednu jedinou noc zvládlo nasprejovat jedno šestnáctileté děvče?“

„Dost snadno,“ vyšťekla popuzeně Moronová, „kor když si na to ještě pozve celý svůj regiment!“

Chudák Pavla, už podruhé na ni naráz civělo několik desítek párů očí. A to mohlo být daleko hůře, o slovo se totiž začala hlásit Jarmila Hrdličková.

„Já s vámi, Danuško, taktéž nemohu souhlasit a tudíž dávám za pravdu tady Radance,“ překvapila zejména druhou jmenovanou hned zkraje. „Přeci není možné, aby se děvče, co má tak vlídný vztah k tak vábné hudbě, jakou je ta klasická vážná, něčeho takového dopustilo. Vždyť je prokázáno, že právě klasika v člověku odpradávna formuluje pravého vlastence, o čemž svědčí nejen výčet známých opusů, jakými byly, jsou a nadále budou Prodaná nevěsta či Braniboři v Čechách, ale i česká státní hymna, jedna z nejpozoruhodnějších a nejoslavovanějších melodií světa, před níž se i hokejové mužstvo Kanady musí poklonit, když zazní na počest našich zlatých českých hochů.“

Bylo více než zřejmé, že po tomto dodatečném výroku Radana Nývltová původní postoj k profesorce hudební výchovy kompletně přehodnotí, a také se tak rovněž stalo, leč ředitel Hauser, jak mu jeho politická aura našeptávala, bohužel se zapálenou vlastenkou a bohužel i Danou Moronovou soucítil.

„No… mňo, výborně. Te… tedy dvě hřiště… vlastně dva hříšníky bychom to… ehm… měli,“ drmolil. „Teď ještě… to… no přijít na to, jak… jak postupovat dál… ser… ehm… res… respektive, jaký trest oběma na… na to… no prostě nafasovat.“

Teď se nejvíc šokovaně zatvářil Pavel Koloděj.“

„Právě on byl z úst Jarmily Hrdličkové brán v potaz jako druhá jasná osoba, co se vůči škole a řediteli provinila. I on si tak mohl – samozřejmě v přeneseném slova smyslu – dostatečně užívat nový okolní zájem, což mu nebylo příliš po chuti. Pravděpodobně mu přitížilo to nepěkné pitvoření se za sestřinými zády, když ji Dana Moronová označila za prvního adepta a to po zkušenostech ze suplované hodiny fyziky. Jarmilka, zdálo se, kráčela v jejích stopách a zavzpomínala, kdo naopak jí za tento týden nejvíc stačil pocuchat nervy.“

„Ale… pane řediteli… to… tohle přece… tohle přece nemyslíte vážně, že my… tedy alespoň já bych byl… schopen… učinit… udělat… to… nějak se vám mstít… no… malůvkami,“ napodoboval teď Pavel obstojně Antonína Hausera, který k jeho smůle bohužel nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Plně s vaším verdiktem souhlasím, pane řediteli. Dokonce jsem přesvědčen, že bych mohl vypomoci s daným trestem, jehož se dovolávala tady ctěná paní kolegyně Danuška Moronová. Jestli tedy dovolíte, vzal bych si vše osobně na starost.“

To řekl Radovan Litevský, onen studenty tolik milovaný profesor biologie, o němž se vědělo, že stejně jako oni nemá ředitele školy v lásce. Pro Pavla Litevského doznání znamenalo totální šok, hojný počet studentů si ten výrok zkoušelo v rychlosti nahrávat, neboť se jednalo o naprostou mochnickou raritu.

„No, ehm… to je do… dobrý nápad. Já… já sám mám ještě… tó… ehm… řadu důležitých věcí… tó… ehm… jo… k tomu… ehm… vyřizování,“ přistoupil ředitel velice rád na to, že mu jeden z profesorů podává konkrétní návrh a nehýří jen rozumy, i tak ale z čehosi obavy stále pociťoval a Radovan Litevský si to uvědomoval.

„Samozřejmě osobně zajistím i odstranění těch ohavností ze zdí, přeci jen jsem vám to dlužen jako protislužbu za to, že mě tu i přes můj vysoký důchodový věk necháváte učit, což je pro mě velkou poctou.“

Teď zablikalo i několik studentských fotoaparátů – jak těch zabudovaných v mobilních telefonech, tak i oněch klasických, Radovan k údivu všech řediteli právě vysekl náležitou úklonu.

„No… no tak výboj… vlastně výborně,“ pochvaloval si Antonín Hauser a ještě se k profesoru biologie naklonil, aby mu připomněl: „Mňo a při tom odstraňování… ehm, ať se ještě ti, co to budou… to… dělat… ehm… staví u mne… teda v kabinetu… tam… tam já toho mám taky dost… teda toho barevného posetí všude, ehm… mňó.“

„Spolehněte se, máte mé čestné slovo.“

Radovan Litevský a Antonín Hauser si na to podali ruce, načež padly poslední oslnivé záblesky, posléze následoval rozchod a se zpožděním začala normálně výuka.

I tak ale sourozenci nenalezli klid ani ve školních lavicích, neustálé studentské pohledy je dosti skličovaly. Pavla i Pavel zasedli každý zvlášť, po včerejší ostré hádce se tomu vlastně nedalo divit.

Mračna se ovšem nově stahovala i nad Petrou a Petrem. Zvěsti o potyčce v parku pronikly i do prostor gymnázia a i ta se dostala na aktuální studentský přetřes. Vztah Petra a Petry tudíž procházel krizí, navenek se to projevovalo tak, že když byl jeden z nich tázán, ten druhý o to neprojevoval zájem.

„A aby toho opravdu nebylo málo, tak tu zdomácněla ona fotografem vyřčená teze – bohužel ale i v obměněné formě.“

„Pche, dívka ze třicáté deváté Avenue, devětatřicetiletá děvka je to! SLYŠÍŠ, LAVORDOVÁ, SLYŠÍŠ, CO SEŠ ZAČ?! DĚVKA!“ hysterčila Klára Menková.

Čtveřice se tedy o velké přestávce raději klidila do tělocvičny, kde měl Josef Humler pořádat svůj soukromý „hudební raut“, o němž se zmiňoval.

„Ta Menková se zas rozjela, co, sestřičko?“ snažil se Pavel sestře znovu nějak vlichotit do přízně, když se proti němu zase všichni ostatní spolčili.

„Co na mě mluvíš? Dej mi pokoj, ty zakomplexovanej vztekloune!“ setřela bratra Pavla tak, že to muselo být slyšet až nahoře v ředitelně.

„Na rozdíl od bratra Pavla jen tak nezapomínala na stará příkoří a neměnila přístup k druhým dle nálady. Pavel ji včera svým hrubým přístupem neskutečně vytočil a to prostě nešlo jen tak vymazat z paměti.“

Petra s Petrem se k hádce sice neuchýlili, leč i z jejich pobledlých tváří se dalo vypozorovat, že vztah momentálně vázne na bodu mrazu. To se projevilo i v okamžiku, kdy každý zvlášť (a to platilo i o sourozencích!) dospěl na požadované místo.

„Ještě jednou to zkuste, chlapcodívko Gvendolice, vy hromko do police, a předvedu vám, jak tornáduje pravá dračice!“ oslovil Josef Humler po svém přísně Gvendolínu, která cosi naléhavého špitala Leontýnce, jakmile se Petra a s opožděním i Petr objevili. To Jasmína se od tlachajících dívek okamžitě odpojila, když Petru zmerčila, a normálně kolem ní prošla a povzbudivým mrknutím a širokým úsměvem jí popřála hodně štěstí.

„Tak se mi to líbinká, chlapcodívenko Jasmínečko, děvečko líbezná. Vždy je krásňoučké, pokud cestou vysvitne slunéčko heboučké,“ zanotoval dívce Humler, ladně ji pak vzal za ruku a z tělocvičny osobně vyprovodil, načež její dvě kamarádky bujarým pokřikem podrážděného medvěda z ní přímo vyhnal, takže v rozlehlé přízemní místnosti zbyli už jen pozvaní hosté a mezi nimi…

„Jé, Alexandro, Emo!“ Pavla, jako třetí příchozí, se k dívkám okamžitě začala hlásit a nakrátko tak smutek vytěsnila z hlavy. To Pavel, ze čtveřice jako úplně poslední opozdilec, se tvářil stále nabručeně, výraz ve tváři trochu pozměnil až poté, co mu do oka padlo několik mladých slečen, které tu vedle Emy a Alexandry Humlerovi dělaly společnost.

„V tomto případě by nebylo na místě Pavla nanovo obviňovat z jeho divotvorných kukučů, jež u něj přítomnost něžného pohlaví pokaždé vzbuzovala. Dívky se navenek vyznačovaly nejen krásou, ale i cizokrajným původem, o čemž vypovídala kombinace několika světových jazyků. To ale zdaleka nebylo vše, dívky na sobě měly pohledná trička hýřící barvami. Skvěly se na nich rozmanité motivy, například větrné mlýny poukazující na Nizozemí či žena s kotětem. A kdesi v zadním rohu právě dozníval hudební motiv, sourozencům a páru nápadně cosi připomínající.“

„To koukáte, chlapcodívko Kolodějská, co? To nás svou návštěvou poctil sám velký severský temperament,“ vychvaloval navrátivší se Josef Humler celkem patnáct děvčat. „Bohužel, naše ctěné zahraniční hostochlapcodívky již odcházejí, neboť se jako pilné včelky musí připraviti na své blížící se rejdaření,“ odůvodňoval jejich aktuální balení, následné loučení a přesun z prostor tělocvičny.

Opakovala se ta samá situace, co nastala za městem. Petře, Petrovi ani Pavlovi nebylo příliš do řeči, jen Pavla nerušeně pokračovala v řečnění s Alexandrou a Emou.

„No jo, tak se nám tentokrát ve velkém rozjeli říďa a věčná Smetanovic snoubenka Jarmilka, to je toho,“ přistupoval k tomu Josef Humler opět s nadhledem. Mezitím se Pavla od Alexandry dozvěděla, co je vedlo k návštěvě školy. Odpověď byla prostá: na výslovné přání učitele tělocviku se sem obě dostavily kvůli Barnetovi, ten ale nepřišel.

„Jak se máme tvářit vesele, pane profesore, když se proti nám všichni spolčili?“ zahudroval Pavel, jakmile se z tělocvičny vytratila poslední z řad zahraničních návštěvnic. „A navíc nás zradil i Litevský,“ podotkl ještě významněji a čekal, jak na to zareaguje sestra, Pavla ale s Emou a Alexandrou v klidu pokračovala v rozpravě o Barnetovi.

Také Petr Pavlovo mrzoutství příliš nevnímal, byl stále zahloubán do dozvuků textu oné podmanivé melodie. Petra si to vyložila tak, že s ní nadále odmítá komunikovat a z tělocvičny ze čtveřice proto hodlala odejít jako první. Humlerovi to neušlo a dost výrazně zahalasil, aby to i ona zaslechla: „No pokud nám Radovánek začal sympatizovati s trýznitelskými gymnaziálními živly, tak pro to zajisté měl konkrétní důvod. Já na vašich ctěných místech bych tomu nechal volnost a počkal si na biologii.“

 

To pro čtveřici ovšem znamenalo přečkat školní muka až do úplně poslední vyučovací hodiny. Jenže ani ta se, i když ji normálně vedl Radovan Litevský jako obvykle, neodehrávala nijak zvlášť příznivě. Bohunka Klepačová celý den chyběla, zato Klára Menková tu byla přítomna už od rána a ani teď nešetřila kritikou, když se jí něco nezamlouvalo.

Radovan Litevský se celou hodinu zabýval místními taji. Začal MALOVAMI, rozpovídal se o jejich původu, jak se ocitly ve STŘEDOČEŠÍ a proč nesou tak překrásně modrou barvu čistých moří, že je to dáno nejen vrozenými geny, ale že i hodně záleží na tom, jak moc je voda v kašnách čistá. Klára Menková si vždy našla prostor k tomu, aby do toho něco neslušného zanadávala. Asi nejvýbojnější ohledně MALOVÍHO výkladu byla na jeho samotném konci, to když se Radovan třídy otázal, co se z lidského pohledu považuje za takový MALOVÍ zlatý hřeb a Líza Kormanová odvětila, že bezpochyby slzy mořské pany, což že je jejich projev velké vděčnosti, obzvlášť v případech takové záchrany.

„A pak následoval malý střih, Radovan na chvilenku odběhl od hlavního tématu a ukázal třídě obyčejného modrého broučka, jehož zachránil jednoho letního dne tohoto roku, aby toho nyní využil a poukázal na důležitost harmonické sounáležitosti lidské a zvířecí říše, kde se bolest měří stejným stupněm úměrnosti, načež přitom neopomněl zmínit Emu Chardovou.“

Ohledně toho se už ozvaly jisté kritické narážky také z řad jiných studentů, i když pozitivní reakce jasně převládaly, ovšem v tom negativním na Kláru Menkovou zase nikdo neměl.

Největší konflikt se ale udál až v druhé části hodiny, to už na řadu konečně přišly SVJESTUSJENKY. Praktické části předcházela ta teoretická. Radovan Litevský se znovu ujal slova hlavního řečníka a jak jinak než poutavě začal básnit o zeleno-žlutých průsvitných motýlcích a jejich jeskyním životě, kde po trojitém zašolichání o stěnu a po správném trojitém vyslovení jména se jedinci mohou zjevit a pomoci mu v hledání cesty. Zdůraznil, že podobně jako MALOVY tedy i SVJESTUSJENKY navenek umějí projevit vděčnost a v hojných případech i číst v mysli jejich vyvolávače a věnovat mu tak mnohem větší obětavost, to když je s nimi v kontaktu delší dobu a jeho nitro nefalšovaně nedobrovolně strádá.

„Jak velkou moc slova měla, se ukázalo velice záhy, když Radovan třídě předal ony krychličky a ponoukal ji k vyvolávání motýlků. Jenže nebyla to Líza Kormanová, komu se SVJESTUSJENKY jako první osobě podařilo oživit. A bohužel ono poprvé bylo poprvé zcela posledním, neboť dusná atmosféra ve třídě překročila míru své možné únosnosti.“

„Laskavě zanechte těch nemístných urážkových sloganů, slečno Menková, nebo vás vykáži ze třídy,“ oslovil Kláru zcela vážným tónem Radovan poté, co si znovu pustila pusu na špacír a začala Petru osočovat obměněnou hanlivou frází, s níž v parku přišel domnělý fotograf.

„Co bych přestávala?!“ soptila si Klára Menková hubovatě dál. „Děvka je to! DĚVKA! Protekční spratek, kterému jeden stařec zobe z ruky!“ Nedokázala prostě ustát, že se onen památný úkaz podařilo vyvolat právě Petře.

„Uklidněte se, Kláro,“ vyzval Radovan dívku o něco přísněji. Studenti samozřejmě byli v pozoru, napjatě vše sledovali. Petra provinile očima zabředla do krychličky, kde rej motýlků vlivem hluku velmi rychle pohasínal. V Petrovi to opět neskutečně vřelo, zatínal ruce v pěsti, neodvážil se ale k výbojnému výpadku, nechtěl riskovat to, co v parku, nestál o nové klepy.

U sourozenců se mezitím slovně činil Pavel, nanovo se pokusil navázat hovor se sestrou, to když se k ní tiše zezadu přikradl a pošeptal jí do ucha: „To zase na vé cé bloku bude vzlykavě pěkně rušno, co?“

Pavla, jakmile zjistila, kdo ji to štká do ouška, se od dotyčného nejdříve odvrátila a posléze přemístila na opačnou stranu třídy.

„Nedáváte mi, Kláro, na vybranou.“ Radovan Litevský ze stolu pozvedl jakési desky a před ohromenou třídou je zapálil. Desky okamžitě vzplály.

Kláře na moment zatrnulo, dívala se na to s pusou otevřenou dokořán, a když se z toho šoku vzpamatovala, spustila na Petru, Radovana a všechny okolo poslední zlobnou plejádu těch nejohavnějších možných sprostých urážek, až to pocítily i okenní výplně, a pak s rázným dveřním lomozem vyběhla na chodbu.

I hodina biologie zásluhou Kláry Menkové předčasně skončila, všichni, až na jediného studenta, mohli odejít.

„Stejně jako vám to sdělila Radana, učiním nyní po jejím vzoru obdobně i já: nemáte se mi zač omlouvat,“ promluvil k Petře přívětivě Radovan, když spolu ve třídě osaměli, a pokračoval: „Tyto vleklé spory musejí co nejdříve ustat, je smutné, když se jimi kazí tak překrásný věk, jakým je ten váš aktuální teenagerský. Co by jiní v letech za to dali, aby ho mohli ještě jednou s plnou parádou prožít?“

„Jenže ani ohledně těch sporů to bohužel není…“

„Jednoduché, ano, já vím,“ přitakal Radovan, stále k Petře otočený zády a z okna vzhlížející ven ke dvěma rozdílným billboardům. „Váš teenagerský věk ale stále, Petro, běží, kdežto ten mé drahé sestřičky se…“

„V této fázi již před mnoha dlouhými lety nedobrovolně zastavil. A já…“

„Vím, že nahrazování její přítomnosti po mém boku vámi není jednoduchou záležitostí, avšak znovu připomínám, že mi tím, Petro, hodně dáváte. A rovněž velmi důležité je k tomu ještě připojit i ono druhé velice podstatné…“

„Že v tom nesehrává roli můj ojedinělý původ věčné krásky, nýbrž úsudky a názory na chod tohoto prazvláštního světa, kterými vás kdysi naplňovala vaše sestra Eliška…“

„Když jsme společně kráčeli zdejší Oborověnkou. Ano, ano, přesně tak,“ zakončil první část předávky Radovan.

„Petr se mě na to včera ptal a já mu nedokázala odpovědět. Pohádali jsme se spolu,“ hlesla posmutněle Petra.

„To je mi nesmírně líto, hned bych to chtěl nějak odčinit,“ nezůstával Radovan k této problematice netečný. „Nerad bych to byl já, čí vinou by se váš vztah s Petrem rozpadl,“ započal druhou předávkovou část, „leč onehdy jsem si zkrátka nedokázal pomoci. Jakmile se mi do rukou dostala jedna z těch poetických povídek…“

„Prostě jste nedokázal odolat bližšímu seznámení se mnou a to přesto…“

„Že na odbourávání dávných stresů a zhmotňování zesnulých a kdysi mně tuze blízkých lidiček jsem si ve zdejší Oborověnce pro sebe vyhradil vlastní stromový porost, kde se mi to s pomocí osobitého rituálu úspěšně dařilo a stále daří…“

„Leč živý lidský tvor je zkrátka mocnou čarodějkou, velice, velice mocnou,“ zakončila to tentokrát Petra.

Radovan naznačil pravačkou matný pohyb, Petra tedy šla za ním k oknu.

„Lidský tvor,“ navázal Radovan ihned, co Petra stanula po jeho boku a obdobně se zadívala na venkovní billboardy, „se bohužel mnohdy projevuje také jako pěkně vlezlý potvor.“

Nebylo těžké uhodnout, komu profesor biologie nyní přisuzuje onen protipól. Na pravém billboardu se vyjímala hlava Antonína Hausera s pusou plnou slibů, které on coby člen politické strany „Čistých“ jednoznačně dodrží. Navenek z toho však čišela značná předpojatost až nadutost.

„Onen levý se nesl ve znamení studia P. V. CHEJA a z předpojatosti natož nadutosti v sobě neměl ani špetičku. Předně ho nezdobila hlava usměvavého pokrytce, nýbrž na něm byla zachycena bezejmenná nevinná ženská tvář, tvář navíc něžná a braná ze strany, tedy tvář leccos vypovídající o skromnosti. Slogan pod ní vyznačený neměl v prologu nic z toho sousedního, namísto JEDINĚ MY JSME TO NEJLEPŠÍ PRO VAŠE BLAHO tam stálo POKUSÍME SE O SPLNĚNÍ VAŠICH TOUŽEBNÝCH PŘÁNÍ, POKUD TO BUDE V NAŠÍ MOCI.“

„Pokaždé, když se odsud na obě ty reklamní vývěsky dívám, nemohu se ubránit dojmům, že ta strana pravá je ve skutečnosti vlastně levou, o prohození však z bezpečnostních školních důvodů neuvažuji,“ poznamenal vzápětí Radovan. „Pokaždé tedy studentům alespoň doporučuji dodržovat Humlerovu radu nejen po stránce teoretické, ale i po té praktické. Tedy, pokud už dojde na házení vajíček kolem třetí hodiny noční, ať si dotyční bezpodmínečně neopomenou dát budíčka na tu šestou raní a zase je z té obří hlavy chirurgicky odstraní, to aby si obě dušinky, tedy ta studentská i ředitelská, zachovaly potřebný klid a vyhnuly se vzájemné řevnivosti.“

Petra se nad tímto Radovanovým výrokem maličko pousmála a pak přešla ke stolu, na který předtím položil ohořelé desky. Jenže jaké to pro ni náhle bylo překvapení, když zjistila, že na něm teď setrvávají jako naprosto netknuté.

„Toť taková jedna menší LATERNA MAGICA TAVARESKA. Klidně do nich nahlédněte.“

Petra desky otevřela a nestačila se divit podruhé: „Ale vždyť tohle jsou přesně ty samé malůvky, kterými tu kdosi přes noc ozvláštnil chodební zdi?“

„Ano, máte velmi dobrý postřeh,“ pochválil ji od okna nepřítomně Radovan. „Avšak je dobré v této záležitosti postupovat jako při pití čaje, tedy umět si daný požitek z ojedinělých aromatických vůní vychutnat až do samotného konce.“

Petra pochopila a obrázky ve stylu graffit si postupně prohlédla všechny. Zjistila, že z buřičských motivů postupně přecházejí v jedny na pohled přívětivě poetické, co nikoho v žádném případě nemohou urážet.

„Je zajisté uvolňující Kláru Menkovou poznat i z oné druhé stránky, není-liž pravda?“ okomentoval to nevzrušeně Radovan, to už od okna pozvolna spěl k Petře. Mile se při tom usmíval.

„A vážně je toto dílem Kláry Menkové?“ ptala se v úžasu Petra.

„Klidně si ty malby – hezky jednu po druhé – pomalu projděte znovu a nezapomeňte pokaždé pečlivě prostudovat dolní pravý růžek,“ poradil jí profesor.

„I tak tomu nerozumím,“ poznamenala posléze Petra, co se o tom přesvědčila.

„Kladete si otázku, proč se jedno děvče k druhým chová tak nevybíravě hrubě, když dle četných uměleckých výtvorů navenek umí projevovat více než dostačující špetku pravého přátelství, že?“ vytušil Radovan, co Petře momentálně vrtá hlavou. „Na to možná sama přijdete, až se s přítelem a kamarády vypravíte do POLOMENIE. Ještě předtím, než tak všichni učiníte, bych byl ale převelice rád, kdybyste mi s ještě několika dalšími lidskými dušinkami dělali společnost na zítřejší odpolední procházce. Toť můj dluh vůči Emě Chardové, zítra jí ho hodlám splácet.“

Petra na profesora hleděla s ještě větším zájmem.

„Ema mi hodně pomohla, když mi pan ředitel hrozil odchodem do penze. Podpořila mě svou tajemnou silou, kterou čerpala ze svých živých snů,“ rozpovídal se o dávné příhodě Radovan. „Onehdy mi v mém kabinetu položila otázku, jak bych se zachoval, kdyby v mém případě dokázala konat zázraky.“

„A co jste jí na to řekl?“

„Že kdyby to svedla, tak bych se jí okamžitě celý a milerád obětoval. A zázrak, jak vidíte, skutečně nastal. Nyní mě tedy, Petro, již zajisté v mém rozhodnutí plně chápete.“

Petra mlčky přikývla.

„Už chtěla opustit učebnu, když jí ještě cosi přišlo na mysl.“

„Neříká vám něco jméno Tom Patrick? To je ten chlapec z vývěsky, co o Katalné Mochně údajně píše rubriky.“

„Petra profesoru biologie vylíčila výjev, který nastal po jejím krátkém úpadku do bezvědomí vlivem nečekané přívalové sněhové činy za městem.“

„S tímto vámi jmenovaným jsem prozatím neměl čest se osobně setkat, takže vám o něm nic bližšího nepovím. Co ale s jistotou vím, je všeobecně platná věc, že v každém z nás se mísí dobro a zlo a že své při tom hodně sehrává zejména psychika. Každý v sobě zkrátka máme onu temnou a světlou stránku, i když barva pleti navenek vždy jednoznačně vypovídá pouze o jednom z daných motivů. Dle toho ale nikomu nepřísluší jiné soudit, poněvadž daná barva pleti je vjem výhradně vrozený. Naopak hodně záleží na přístupu jedince k druhým, načež mnohdy vše prověří až sám čas.“

„Petra se s touto odpovědí spokojila, s Radovanem se rozloučila a odešla. Profesor znovu dospěl k oknu, neodolal a ještě jednou se zahleděl na oba billboardy, načež tentokrát stáhl pravou žaluzii, to aby jeho očím zůstal nadobro zakryt právě ten, co v člověku mnohdy navozuje nepravdivý pohled na něho samotného.“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means III. – Město plné protikladů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *