5. Tváře

Čtveřice vyčkávala. Lebonský kostel však, zdálo se, skutečně nabídl vše, co si nabídnout předurčil, neboť se od převzetí darů nic nového převratného neudálo. A tak mysl všech logicky zaměstnaly úvahy o tom, jak bude probíhat zpětná cesta do města (kostel byl od něj přeci jen dost z ruky) a jak to asi vypadá za dveřmi tam venku (po vstupu do kostela se za příchozími neslyšně zavřely a ztratil se tak o všem přehled).

Druhý krok překvapivě nečinil tak velké potíže – tedy alespoň Pavle ne. Jako první si povšimla pohozené fotografie, právě tam, kam se upínaly zraky ostatních.

„Je to dobré, můžeme odsud v klidu odejít, venku nám už nic hrozit nebude,“ informovala, když ze země fotografii sebrala a důkladně si prohlédla postavy na ní.

„A jak si tím můžeš být zas tak absolutně jistá?“ vyrukoval na sestru slovně bratr, následně ale zvolnil: „No jo, já vím, to jsou holt ty tvoje slavné předtuchy.“

„Děkuji za výjimečné uznání,“ ocenila bratrův přívětivý úšklebek Pavla a pro jistotu radši vysvětlila, co konkrétního ji na postavách zaujalo. „Usmívají se, podívej,“ uvedla skromně po zpětném prozkoumání ženy a dítěte.

Aby Pavla k bratrově plné spokojenosti docílila uznání i od páru, logicky ještě jmenovala ony tři dary, které jim tu kdosi zanechal, což se vzájemně propojovalo, neboť to leccos vypovídalo o významu slova štěstí. Petra navíc Pavlinu domněnku již předem nezávazně podpořila tím, že si vycpaného MALOVSKÉHO MOŘSKÉHO TVORA po přečtení vzkazu vzala do opatrovnictví, neboť se pokládala za povolaného člověka, jemuž pro tyto okamžiky měl náležet.

„Tak to zbytečně neprotahujme a pojďme,“ navrhl pak Petr.

 

Několik párů očí po delší době oslovila venkovní krajina, chodba své bytí definitivně ukončila. Pavla a ostatní měli pádný důvod k radosti: obloha se mnohem více rozjasnila, občas z ní i vysvitlo sluníčko, jenž ozářilo lesní všehochuťové stromové osazenstvo zdejší Oborověnky; i přes sněhovou přikrývku se dalo dobře odpozorovat, jak borovice, smrky, buky, duby a další porosty neztrácejí nic ze své letní svěžesti.

„Ach, to je báječný pocit zase se jednou pořádně nadechnout a kochat se tou naší ojedinělou krásou,“ vychutnávala si Pavla své druhé narození plnými doušky.

„Ale nezapomeň, že za to vděčíš někomu, koho neznáme,“ poznamenal významně Pavel.

„No vidíte, a my jsme mu – jí za to ani nepoděkovali.“

Petra vyndala notýsek, z něj ladně vytrhla list a krasopisně na něj napsala děkovný vzkaz. Už chtěla zajít nazpět do kostela, když si vzpomněla na holubici. Nyní tu poblíž nebyl přítomen Leopold Barnet, mohla si s ní tedy patřičně vyhrát.

„A kam jsi ten děkovný vzkaz a svůj vlastnoručně vytvořený dar uložila?“ vyzvídal Petr po návratu své milované.

„Na to samé místo, kde zachránce dary zanechal pro nás,“ odvětila.

 

Kudy se dát do města, to se rovněž neukazovalo jako velký problém. Jedna lesní pěšinka tu byla obstojně vyšlapána (právě po ní se možná táhla ona chodba plná výjevů), nyní tedy jen stačilo zas cupitat hezky z kopce dolů.

Cestou rozhodně bylo na co se dívat. Srnčí rodinka nerušeně vyjídala zásoby z krmítek a k Petře jedno z mláďat dokonce opatrně přistoupilo a letmo se od ní nechalo pohladit. A co jiného než přítomnost pravých živých, ve vzduchu poletujících MALOV mohlo ty tam dole učinit ještě šťastnějšími? MALOVY neboli MALOVŠTÍ MOŘŠTÍ TVOROVÉ jinak sídlili v korunách stromů a vedle drobných bobulek se výhradně živili sněhem či vodou z kašen, které tu pro ně po Oborověnce všude možně za tímto účelem byly rozmístěny, načež jejich znečištěním tento ojedinělý druh ledňáčka riskoval i smrt. Středočeší se tak pochlubilo ojedinělým skvostným unikátem a příroda tak lidským tvářím ukázala svou druhou tvář, tvář poetickou, jejímž prostřednictvím člověku nabídla nadpozemské krásno.

„Ovšem říká se nechval dne před večerem či neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. A tyto dvě moudra se k smůle lidiček tam dole žel bohužel začaly podruhé naplňovat. Projevilo se to následovně: srny se od krmítek rozutekly do ústraní a MALOVY od kašen spěšně zamířily do domovských stromových hnízd. Zvedal se vítr, pod jeho vlivem se k životu probouzely větve lesních porostů a zem. Poetiku střídal chaos.“

„Tempo!“ vykřikla pouze Pavla po vzhlédnutí k obloze. Trojice ji bez reptání poslechla a v běhu napodobila.

Souboj lidských a přírodních sil tak započal druhé zahřívací kolo, a ačkoliv se soupeř „v bílém“ zpočátku zdráhal plně udeřit, nakonec se po delších úvahách k výpadku najisto odhodlal. To už čtveřice vybíhala z lesa na pole a po něm klusem rázovala k cestě. Po ní naštěstí kolem zrovna projížděla výletní zimní atrakce. Kočí byl duchapřítomný, koně vybídl k zastavení a sourozenci i pár se tak před hřmotným zimním náporem bezpečně odklidili do kočáru.

 

Kočí a posádka šťastně dorazili do rodného města. To už počasí v čině značně polevovalo a opět umožňovalo volně dýchat a vycházet do ulic. Lidé, co se na nich náhodně potkávali, si o tom hodně vykládali, téma o „hříšnících z vývěsek“ tak ustoupilo do pozadí.

„I tak je na místě připomenout, že zdaleka ne všichni byli výhradně zaměstnáni podobnými hovory. Osazenstvo kočáru cosi v opačném znění zaregistrovalo při příjezdu na náměstí, kde pošťačka Maruška své svěřenkyně právě vyháněla ze školy a nabádala k nové aktivitě. A to přinášelo, jak by se v přeneseném slova smyslu správně řeklo, ovoce, neboť si Marušku hned na prvním schůdku před vchodem do recepce odchytil jeden postarší pán a začal kypré ženě děkovat za to, jak mu svým přístupem k druhým dodala na patřičném sebevědomí, až ho to vyburcovalo najisto zajít do seznamovací kavárny tady v parku a že tam skutečně jednu milou ženu našel, takže za čtvrt hodiny jejich rande bude pokračovat – dotyčná tu úžasnou zprávou totiž právě běžela zatelefonovat rodičům a známým. A skutečně, z budky na oba dva kdosi nadšeně mával.

Načež Maruška se toho okamžitě chytla a začala referovat o tom, jak to oběma přeje, že i ona je se svým Pájou šťastně zapárovaná, a jakmile odeznělo toto téma, tak až pak na řadu přišlo ono ničemné počasí. A Maruška k tomu opět přistoupila s humorem, že ať si z toho pán prd dělá, že ona už to jedenkrát takhle naplno zažila a místo toho, aby někde v koutě truchlila, tak radši všechny na poště, kde zrovna měla službu, rozveselovala. A pán hned přitakal, že na tom vážně něco asi bude, prostě že to bez humoru zkrátka v životě nejde, načež Maruška mu do zálohy okamžitě doporučila Josefa Humlera. Alespoň takto se zmiňovaný hovor pozitivně nesl, když se stáhlo okénko.“

Jakmile však kočár dospěl do LETOMONSKÉHO PARKU, význam slova „druhá tvář“ nabyl na významu i tam – pro sourozence i pár zvlášť. I když Pavel s Pavlou bydleli s rodiči a babičkou až na jeho opačné straně téměř u nádraží, zatímco Petr s Petrou to v jedné z bytovek zkoušeli samostatně nějaký ten měsíc prakticky přímo u náměstí, podivovali se teď výhradně první jmenovaní, v místě jejich bydliště se totiž zmítalo policejní auto. Původně se sourozenci domnívali, že tam zavítalo jen kvůli poškozeným stromům a nalomeným větvím, kde se o škůdci dopředu vědělo, že nepochází z lidských řad ale oněch sfér nejvyšších.

„Jé, no sláva, už jsou tady! To mi spad kámen ze srdce!“ vyhrkla baculatá sedmdesátiletá paní v brýlích. „Jste celí? Jste naživu?“

„Jak vidíte, madam, tak jsou,“ odvětil otráveně muž v policejním ohozu. „No a já konečně můžu razit pryč,“ dodal.

Situace byla podstatně mnohem mnohem horší, došlo vzápětí sourozencům, Vincek Kazimír, jak se policista jmenoval, tu zjevně neokouněl kvůli parkovním porostům, ale na přání ženy se sem dostavil pouze výhradně jen a jen kvůli jejím dvěma vnoučatům.

A žena se činila dál.

„Moment, a to to necháte jen tak? To pro tuto mimořádnou událost neuděláte víc?“ naléhala jednou rukou na Vincka, přičemž si současně tou druhou k sobě až příliš láskyplně tiskla Pavlův a Pavliv obličej.

„A co jako?“ Vincek Kazimír se začal tvářit asi tak nadutě a pohoršeně zároveň, jako tehdy, když mu jeho vlastní syn Vincek Kazimír mladší oznámil, že si od něj už nikdy nenechá diktovat život.

„No co, no co? Přece s námi sepíšete protokol. Prostě podáte písemné prohlášení o nalezení zde pohřešovaných!“ Obzvlášť tu poslední větu žena vyslovila s parádně přehnanou vervou a hned policejnímu příslušníkovi nutila vlastní poznámkový blok, ten ho však odmítal přijmout. Sourozencům se tak alespoň babičce úspěšně podařilo vymanit se z područí, leč domů se nedrali, věděli, že tím by si stejně příliš nepomohli.

„Něco takového nebude třeba, paninko,“ reptal Vincek Kazimír a taky se mu úspěšně zadařilo odtáhnout dotěrné ruce, ovšem notýsek mu v nich nakonec zůstal.

„No jen si ho pěkně nechte a pište,“ odmítala si ho babička sourozenců vzít zpátky.

Pavel s Pavlou si byli vědomi neustále se zhoršující se situace kolem sebe. K několika dalším přihlížejícím se přidala početná skupinka z okolních domů a i kolemjdoucí se o něco navýšili. Někteří ze zvědavců se dokonce začali vyptávat, zda-li nová přítomnost policie nemá opět co dočinění s vandaly z vývěsek. Sourozenci si to v duchu vyčítali, stačilo se dostavit o pouhých pár desítek minut dřív a k tomuhle by nikdy nedošlo.

„Paní Kolodějová, heleďte se, já už toho za tenhle mizernej den mám tak akorát dost, tak mi laskavě s tím svým zápisníčkem dejte svatej pokoj, ano? Ty rozpuky ohledně vývěsek a hotelových vloupaček mi za dnešek bohatě stačily,“ přešel Vincek Kazimír taktně do protiútoku, když obdobně zmerčil ten lidský mumraj. „Vaše ratolesti se vám přece v pořádku vrátily, takže jako by se vlastně vůbec nic nestalo a já tu teď vůbec nebyl,“ dodal.

„No ale…“ navýšila obdobně zlobně obočí i babička sourozenců, „takhle to přece nejde. Když jdete do obchodu, taky vám stůj co stůj musejí jako důkaz doličný předati stvrzenku. Nebo… nebo to studio těch dvou dívek, tam… tam vám tu textovinu automaticky rovnou nabídnou. To tady Pavluška s Pavlíčkem moc dobře vědí, zrovinka dneska se tam oba stavovali. A můj zesnulý muž…“

„Heleďte, tohle já vážně nemíním poslouchat,“ podařilo se Vinckovi Kazimírovi ženě konečně úspěšně skočit i do řeči. „A o tom krámku splněných přání se opovažte už jen ceknout. Ta dánka Elke Jensenová, bývalá spolužačka té Emy Chardové, co tam tomu z poloviny šéfuje, totálně pobláznila hlavu mému synátorovi a on se od té doby chová jako vyměněnej. Hotovej blázinec u nás doma.“

To byla prakticky úplně poslední slova tohoto svérázného mochnického strážce pořádku, pak už Vincek Kazimír zabrebentil jen cosi o tom, že v parku nesmějí stát žádná cizí vozidla a tak že radši najisto pojede, aby sám sobě nebyl nucen dáti pokutu. A nakonec tak skutečně učinil.

 

„Dušinky moje, vy jste mi ale dali,“ začala babička sourozenců nanovo hudrovat, to už se všichni nacházeli uvnitř své bytovky, nutno však podotknout: předcházely tomu bujaré návštěvy dalších šesti nájemníků.

„Ježiš, babi, nezačínej s tím zas. Vždyť jsme celí, jak tvrdil ten polda tam venku, a návrat v sedm hodin, to ještě není tak pozdě. Zkrátka jsme byli v POLOMCE na odpoledním promítání.“

„Nevyvolávej Boží jméno nadarmo, Pavlíčku,“ pokárala vnuka babička, to ale nebylo vše. „A laskavě mi nelži, Haprovodová vás viděla jít někam za město. V tom nečase!“ Načež zalomila rukama a dál si mlela svou: „Copak vy mě nemáte rádi? Já a vaši rodiče se o vás tak pěkně staráme, děláme pro vás první poslední a vy se nám pak odvděčíte tím, že se…“

„Ale to víš, babi, že tě oba máme rádi,“ spěchala ji obejmout Pavla, aby tak zabránila případným dalším konfliktům.

„No dobrá, vždyť já to přece vím,“ přijala to nakonec po zhruba minutě váhání babička se slzami v očích. „Hlavně, že jste oba v pořádku. Tak se pojďme společně najíst. Udělala jsem rajskou a bramborák, to vy oba tak strašně rádi.“

Při konzumaci polévky ale Pavla náhle trklo: „A neřeklas, babi, o tom, žes nás postrádala, nic taťkovi a mamce, že ne?“

Tento dotaz samozřejmě neušel ani sestře. „Vážně jsi jim volala?“ přidala se k bratrovi opatrně.

„Ten Kazimír tu byl již předtím,“ spustila oklikou babička.

V sourozencích v ten moment shodně hrklo.

„Tady poblíž vyšetřoval to hotelové řádění neznámých vandalů,“ upřesňovala.

A pak si Pavel povšiml vzkazu vedle telefonu.

Nastal nový konflikt.

„No tak jsem to udělala,“ přiznala babička na rovinu. „Prostě jsem se o vás, vy mé dušinky, strachovala,“ načež se celá chvěla, když o tom mluvila. „A ty by ses ve svém chování měl krotit, Pavlíčku. Člověk má ve vaší nepřítomnosti nervy nadranc a ty na mě v jednom kuse jenom křičíš!“

To už babička znovu měla oči zalité slzami, jenže Pavel bohužel nešel ve šlépějích sestry, nepokusil se o chlácholení či o omluvu za svou hrubost. Právě naopak. Ujelo mu, že se k nim babička pořád chová, jako by oba byli pětiletá děcka, co si ani neumějí zavázat tkaničku u bot, načež to náležitě zakončil tím, že kdyby snad neměla je, tak by podobným způsobem nejspíš terorizovala svou zahrádku, kterou si kdysi dávno zakoupila za tratí v chatové kolonii.

Následovalo tedy to, co v jiných podobných případech. Babička práskla talířem o stůl a v plačkách se šourala do vedlejší místnosti. A Pavla spěchala s prosíkem, zase bylo na ní urovnávat zažehnuté spory.

„Sluší se připomenout, že daná místnost, do níž měly obě namířeno, navenek nepůsobila obyčejně. Skýtala mnohé z toho, o čem spolu daly řeč ony dvě dámy v autobuse. I zde měly své pevné místo KRESOJLKY, PODSJENKY, LIDVJENKY a zejména pak FIGIRONKY. Nemělo to ale poukazovat na nic pohoršujícího, že snad jisté paní… straší ve věži. V Katalné Mochně, a jak z onoho rozhovoru obou přespolních dam rovněž vyplynulo, tak i mimo ní se rozmáhalo takzvané zachovaní života někoho již zesnulého za přispění dostupné řady připodobňujících prvků. Pavla do takto upraveného pokoje nyní za babičkou vstupovala s mírnou nervozitou, věděla, že je pro ni takovou vlastní soukromou svatyní.“

 

To Pavel se nikam nedral. Dál seděl u stolu, a když dojedl, zalezl do sourozeneckého pokoje a pustil se do luštění Menorovy křížovky v domnění, že sestra za něj opětovně všechno takzvaně vyžehlí a on sám mezitím nalezne alespoň klid v tajence, která mu měla přinést to, po čem muž jeho kalibru toužil. Jenže křížovka Pavlovi ne a ne jít, a když se v ní asi po čtvrthodině dobral kloudného slova, tak mu ta piplačka dala ÚŠTĚPNÝ, a než přišel na slovo mnohem přijatelnější, už sestra stála ve dveřích.

„Tak co, urovnali jste to nějak?“ vzhlédl samolibě na zasmušile se tvářící osobu.

„Laskavě na mě nemluv, už mě z tebe začíná bolet hlava,“ vzkázala přiškrceným hlasem Pavla, v něm ale bratr rozpoznal, že k jistému uklidnění situace dojít muselo.

„Zatracená křížovka, proč ji ten kavárník udělal tak složitou? A proč proboha do nápovědy přidává tak krátká slova a navíc ještě ta, která luštitel bezpodmínečně zná?“

„Víš, co říkala babička? Abys nevyvolával nadarmo Boží slova, tak tu radost teď laskavě udělej i mně a zmlkni,“ poprosila Pavla bratra stejně zlomeně, že nebylo žádných pochyb o tom, že ji ta hlava vážně bolí. Načež se natáhla na postel, stáhla si vlasy do culíku, pustila si Chopina a začala listovat v knize, kterou jí předala Ema.

„Okamžitě to vypni!“ zaběsnil Pavel, jakmile zaslechl první tóny.

„Pardon, já zapomněla.“ Pavla si podrážděně na uši narazila sluchátka. Ovšem bratr místo toho, aby za to projevil vděčnost a dal sestře toužebný pokoj, se o ni o to víc začal zajímat; jeho oči právě znovu zaregistrovaly onen Emin dar, vůči němuž byla Pavla skoupá na slovo.

„Co to děláš? Dej to sem!“ vyštěkla, odhodila sluchátka a prudce se zvedla z postele. Bratr nevychovanec ovšem už knihu slavnostně třímal a nestačil se divit. Obsah knihy byl věnován jakési jemu neznámé dívce, a když její portréty i několik dalších obrázků přejel rukou, v úžasu zjistil, že tu platí úplně to samé, co u PODSJENEK.

„Ty bláho!“ neudržel v sobě emoce poté, co na dlaních po dotyku obdobně rozlišil dívčin obličej od jejího pruhovaného svetru, jako by dotyčnou měl přímo před očima.

„Už ti někdo někdy sdělil, že do cizích záležitostí se nestrká nos?“ Pavle se knihu bratrovi podařilo vyškubnout. „A když ti někdo něco věnuje,“ zamávala mu před očima Menorovou křížovkou, „sluší se za to výhradně děkovat a ne nadávat!“ Pak přeci jen dodala o něco mírněji: „Holt, jak vidno a slyšno, tak puberta s tebou mlátí o sto šest.“

„Zatímco s tebou zas psychohormony!“ přešel Pavel taktně do protiútoku.

Sestře nezbývalo než si hlavu skrýt do dlaní, začít jí kroutit a tím dávat najevo, proč zrovna ona musí mít toho nejpříšernějšího sourozence na světě.

„No jen se nemaskuj a hezky kápni božskou, sestřičko,“ vyložil si to Pavel úplně jinak, o tom, že opět vzal slovo Toho tam nahoře nadarmo, neměl sebemenší potuchy.

„No tak jo.“ Pavla té pózy zanechala, po vzoru babičky se došourala k nočnímu stolku a z brašny vyndala lahvičku. „Tohle Klára Menková pohodila u dveří učebny VZF. Uvnitř byla pouze voda, z toho plyne, že ta slova vůči Petře a Nývltové nemusela myslet zas tak úplně vážně.“

„Pche, znám několik takových, které by byly schopný svou podlou hru dohrát až do vítězného konce,“ vyjádřil se k tomu uštěpačně Pavel. „A se všemi podpůrnými prostředky,“ připomněl významně.

„Teď k dalším dvěma ženských záležitostem.“ Pavla dělala, jako že ji do toho bratr nevstoupil. „Samozřejmě mám na mysli POLOMKOVÝ film, na který jsem se tvou vinou vůbec nedostala, neboť pán se rozhodl klábosit kdesi venku, a Moronovou…“

„No jo, jak jinak.“

„K obojímu jsem ti už v MALOVANCE řekla své,“ nesnažila se Pavla tu narážku vnímat. „A i když na mě Dana dneska vyjela, tak to neznamená, že ji hned budu považovat za nejnebezpečnějšího lidského predátora na světě.“

„Ještě lepší, sestřičko, ještě lepší,“ dalo to Pavlovi stejně další podnět k reptání. „Ta potvora s tebou pěkně přede všemi zamete, dá tě do spolčení s vrahem a ty se jí ještě zastaneš. Fakt skvělý,“ posmíval se sestře nyní doslova. „A vlastně proč se tomu v tvém případě divit? Na rozdíl od mého čtverce ti ta tvá dvojka přišla celkem vhod, co? Tak proč závažné věci nezveličovat?“

„Nic nezveličuju! Ty bys snad na Moronině místě takovou výhružku nechal bez povšimnutí? Asi dost těžko, když se na druhé v jednom kuse utrhuješ kvůli naprostým prkotinám!“

Pavel obličejovou grimasou naznačil dotčení, Pavle to ale bylo jedno.

„Dana na to křepčení prostě právo měla. Pravda, smůlou bylo, že si k němu vybrala zrovna mě…“

„Jen tebe?“

„Fajn, tak si jako obětní beránky vybrala přímo nás oba,“ pokusila se Pavla bratrovi udělat alespoň tuto „radost“, kterou navýšila o: „Byla jsem to ale výhradně já, koho Moronová totálně před celou třídou znemožnila hláškou o vrahovi.“

„Che, no právě.“

„I tak se z toho nesnažím dělat vědu a to psaní prostě pořád beru jako úlet neznámého vtipálka na mou osobu, přičemž jsem kdykoliv připravena sebe hájit, pokud k tomu samému v budoucnu dojde.“

„Tak to ti, sestřičko, přeji příjemnou zábavu, ten někdo si to po veleúspěšném debutu jistě milerád a určitě co možná nejdřív zopakuje, to ti garantuju,“ cítil se být Pavel na koni.

„Jinými slovy měl pocit, že má před sestrou navrch.“

„Co se Moronové týče,“ nesnažila se Pavla, jako již tolikrát předtím, brát na bratrovu nadutou pýchu zřetel, „tak nepopírám, že její dřívější chování vůči všem bylo vpravdě politováníhodné, ale ty důvody všichni známe. A Lojzík Danu změnil, kolikrát už jsem je zahlédla, jak se po kolonádě procházejí ruku v ruce a normálně se zdraví s kolemjdoucími. A oni zas s nimi. Žádná přetvářka. Takže pokud ten dnešní výlet za město v tvém područí opravdu přinesl něco pozitivního,“ ignorovala bratrovo ťukání si na čelo, „tak jedině Humlerovo tvrzení ohledně Hrdličkové coby současné studentské trýznitelce. Z posledních zhruba čtyř let totiž vážně nejsou známy případy nějakého napadávání ze strany jiného profesora, Moronová prostě zvolnila, protože v životě vedle svého současného partnera nalezla klid.“

„Který jsi ji ty narušila,“ ušklíbl se posměšně Pavel. „Ještě mi teď namluv, že záměrnou změnu počasí jsem zařídil já, a aby to nebyla taková nuda, tak jsem za námi ještě jako takovou chuťovku dodatečně vyslal Barneta.“

„No prosím, jen se drž toho, co se ti víc hodí,“ rozpoznala neomylně bratrovo taktizování Pavla. „Já jsem tě, pokud si dobře vzpomínám, z ničeho takového neobviňovala.“

„Ještě abys mě…“

„Barnetovu historii u Alexandry a Emy zase vylíčil Petr,“ pokračovala Pavla, „takže si to čertění klidně odpusť a alespoň se jednou jedinkrát zamysli nad slovy někoho jiného, když nedokážeš vnímat přímo mě. Kdybys to totiž uměl, tak by ti třeba v té tvé makovičce dodatečně docvaklo, že tam, kde Tom Wong obsluhoval, jsme už párkrát byli, a to i s rodiči, a že to byl právě on, kdo se k nám vždy z personálu choval nejuctivěji.“

„No to se mu ani nedivím, touhle cestou si hledal nové oběti. A zrovna tys mu padla do oka. Zaučuje tě na dálku, co? Ani o tom nevíš, někde za městem má ukrytou svatyni a v ní provozuje černou magii, díky které s tebou manipuluje.“

„Hmm,“ protáhla Pavla, „a tebe nejspíš zaučuje taky, co? A to pro změnu prostřednictvím televizní obrazovky v režii japonských samurajů za asistence Johna Woo a Stevena Senegala, nebo jak se ten druhý vykuk správně jmenuje, jenže k onomu tajemnu jako bonus přidávají ještě kopance a kulky do zad.“

„Jen si, sestřičko, do mě rej, jen si posluž, mě tím stejně víc nerozhodíš,“ kasal se jako vítěz tohoto sporu Pavel, leč Pavla jeho slabinu přeci jen objevila.

„Že ne? A jak je to tedy s těmi tvými údajnými psychologickými hrami?“

Pavlova panovačnost rázem opadla a on se začal tvářit neprostupně.

„Já čekám,“ naléhala Pavla. „Nebo snad naopak ty hodláš vyčkávat až do chvíle, než dám echo někomu z žactva či přímo profesorskému sboru, aby tě pod nátlakem výhružek na toto téma obě tyto spektra proklepla?“ připojila i vyhrožování.

„Tohle neuděláš.“ Pavel doslova přimáčkl svou hlavu na sestřinu, takže ta vnímala jeho zrychlený nepříjemný dech. Nezalekla se toho výpadku.

„Tak to mě, bratříčku, za těch šestnáct let špatně znáš.“

A nyní ona na rtech vyloudila věrohodný pomstychtivý úšklebek, který na bratrovi tolik nenáviděla.

Pavel neměl na výběr. Od sestry o něco poodstoupil a začal ze sebe soukat, jak ho již něco přes tři roky otravují jakési dvě složky, jak ho nutí vyžívat se v různých ponižujících pózách a že si i libují v bezvýchodných situacích, jakou třeba byla ta, co nastala dnes za městem a málem všechny stála život. Pavla pozorně bratrově lámavé mluvě naslouchala a pak konstatovala: „Ty jsi vážně cvok, měl bys urychleně vyhledat nějakého dobrého psychiatra.“

Tato nelichotivá poznámka rozpoutala nové řevnivé vášně a nebýt dosti nápadně podezřelého blikotu světla na lustru a ještě jedné doplňující zvláštnosti, asi by došlo nejen k oboustrannému vykřičení hlasivek, ale i škrcení.

„Dané události se seběhly následovně: jakmile v pokoji nápadně zajiskřil lustr, učinily tak obdobně i lampičky na nočních stolcích, ačkoliv ty jinak setrvávaly ve fázi klidu. Sourozenci na ně upnuli zraky až poté, kdy lustr bez udání důvodů potemněl. Až pak na nočních stolcích oba hašteřivci objevili cosi, čeho si předtím nepovšimli: dvě fotografie a každá nesla po jednom portrétu usměvavého chlapce a dívky s přáním vzájemného smíru.“

K něčemu podobnému nakonec v reálu jen stěží mohlo dojít. Jakmile se vše vrátilo do původního normálu, Pavel nečekaně rychle vystřízlivěl a sestru obvinil z toho, že to je zas nějaká její pitomá hra, načež ta se nařčení úpěnlivě bránila a hned nato, zase k bratrově smůle, vybuchla zlostí ona, neboť na svém nočním stolku našla jeho mobil a v něm čtyřicet pět nepřijatých zpráv od rodičů plus ještě nějaké cizí uvedené pod neznámým číslem, takže si rovněž zavdala na pořádném vzteku. Pavla seřvala, že pokud už si ten „moderní krám na baterky“ pořídí, tak ať ho taky kouká využívat a ne ho mít jako další doprovodnou součást těch svých psychologických her. Pavel to nevydržel a na sestru se obořil tak jedovatě, že ta to už nevydržela, ze své postele násilně stáhla povlečení, popadla ho i s přehrávačem a s nefalšovaným brekem se s prásknutím dveří vyřítila do jídelny.

„Pokud se tedy kdosi na základě své hry vlastní snažil ty dva usmířit, tak tentokrát odešel s nepořízenou.“

 

To o pár bloků dál se situace zpočátku vyvíjela přeci jen o dost příznivěji. Pár se po rozlučce se sourozenci odebral do vlastní společné bytovky a zařizoval se v ní jako každý jiný večer: Petra v kuchyni připravovala večeři a Petr jí tam pomáhal. Avšak zatímco jindy tu panovalo všeobecné veselí, dnes ho suplovalo ticho, jen s nepatrnými slovními vstupy.

Nejinak tomu bylo i u jídelního stolu.

„Chutná ti polévka?“ otázala se Petra.

„Ano, je výtečná,“ odvětil Petr.

A zase dostal prostor k vyjadřování pouze cinkot lžiček.

„Ta MALOVA, co nám ji ten neznámý dobrodinec zanechal tam nahoře v kostelíku, je vážně nádherná. Radovan bude mít radost,“ ozvala se od stolu znovu Petra, to na řadu právě přišel hlavní chod.

„Takže je opravdu určena jemu?“

Petra mlčky přikývla.

Následoval zpětný přesun do kuchyně a mylo se nádobí.

„Pozvala jsem na dnešní večer Lídu s Lízou. Kvůli zítřku, tak jestli bys byl tak laskav…“

„V pořádku, zůstanu vedle a dál budu pracovat na svém programu,“ odpověděl Petr, než ale v sobě našel patřičné odhodlání zeptat se své milé na to, co ho již delší dobu uvnitř mysli trápilo, zařinčel zvonek.

Petra spěchala otevřít. Nelhala, opravdu ty dva hlasy ve dveřích náležely spolužačkám. Petr se podle toho, jak slíbil, zařídil.

„Tak jen račte dál,“ vítala se s kamarádkami Petra.

„Nerušíme tedy? No nejspíš asi ne, to bys nás jinak nezvala, že?“ Lída tedy vešla, zula si boty a odložila kabát.

Obdobně učinila i Líza. „Krásně jste si to své hnízdečko lásky zařídili, jen co je pravda,“ konstatovala po letmém nakouknutí z předsíně do jídelny.

„Bylo by teď jistě zajímavé pozorovat počínání dívek v přítomnosti Dany Moronové. Obě návštěvnice na sobě totiž měly oblečení nesoucí oblíbené motivy jejich vzorů.“

„A co Péťa?“ zajímala se dál Lída. „Ten je pryč? Já jen, nikde ho tu nevidím.“

„Je vedle, snaží se zdokonalovat čtecí obrázkový program,“ ukázala Petra na protější dveře.

„Ach tak, pilně bádá,“ zanotovala pochlebnicky Líza, to se již dívky v jídelně sesedaly k sobě. „No ale mi se do toho pustíme také, ať zítra Radovánkovi uděláme radost. Ten poznatek k MALOVÁM se mi podařilo získat přes Eminu kamarádku Justýnu. V Oborověnce provozuje útulek. Tady každá máte po jedné kostičce, ty jsou rovněž od ní.“

Popravdě nešlo ani tak o danou věc tvaru krychle, jíž chyběla horní stěna, takže se dal vidět vnitřek, ale spíš o to, co se ukrývalo právě tam. Trik spočíval v maximální soustředěnosti.

„A zase nic,“ povzdychla si Lída po třetím neúspěšném pokusu.

„Mně se rovněž nezadařilo,“ napodobila v lamentování kamarádku ještě podmanivěji Petra.

„To víte, není to jednoduché,“ poučovala obě Líza a i ona zkusila trojitým jemným prstovým šimráním otestovat jednu ze sedmi stěn, avšak ani v její režii se nic převratného neudálo. „Bez snahy to prostě nejde.“

„Jestli nás, děvčátka, Radovánek náhodou tentokrát úmyslně nenapálil,“ nadhodila vzápětí Lída. „Třeba si mi, študentíčci, ty zápisky o SVJESTUSJENKÁCH máme vyložit úplně jinak.“

„Podlý on vůbec nebývá, to mohu plně odpřísáhnout.“ A aby Petra svá slova najisto uhájila a nespoléhala se jen na poetickou hlasovou výřečnost, ukázala překvapeným kamarádkám modrý skvost, který stařičký profesor již řadu let tolik obdivoval a měl jím okrášleny snad všechny stěny kabinetu biologie.

„Jé, ten je překrásný!“ rozplývala se nad MALOVOU Líza. „Toho bych si okamžitě přidala do té své kočičkovské zvířecí sbírčičky. Radovánek bude štěstím celý bez sebe, Petruško.“

„No tak, šup, holčiny, dáme se zas do toho,“ ponoukala obě kamarádky honem Lída, „ať má zítra důvod k dvojnásobnému veselí.“

A přeci jen se povedlo, v co už žádná snad ani nedoufala.

„Jídelně pouze stačilo dodat mnohem temnější odstín a SVJESTUSJENKY po trojím bezchybném zašolichání a oslovení uvnitř krychličky skutečně ožily. Zázrak v Lízině područí trval jen pár vteřin, narušilo ho nepatrné zavrzání židle.“

„Škoda,“ hlesla Petra.

„Nevadí, beztak máme dostatek času na to, abychom ten poutavý pokus zopakovaly,“ mínila Lída. „A nejen na to.“

Hovor se od původních tajů přenesl k soukromým záležitostem.

„Takže Petr o tom stále ještě neví?“ začala Lída Petru zpovídat, mezitím co Líza zkoušela napodobit svůj předchozí triumf se světélkujícími tvorečky motýlího vzhledu.

„Občas se mu zmíním, že kvůli něčemu potřebuji zajít za Radovanem. Má pro to pochopení,“ odpovídala.

„No, ehm, víš, já teď měla na mysli to druhé – to s tou ženou, to s tím nepříjemným pádem,“ vyjádřila se napodruhé Lída o dost konkrétněji.

Petřin obličej rázem povadl.

„Ne, ani o jednom jsem Petrovi ještě nic nepověděla. Nechci mu přidělávat starosti.“

„A máš pocit, že on přesto něco tuší?“

Petra letmo ladně kývla hlavou, Lída z toho odtušila obavy.

„Měla bys to udělal, Petro, jsem si jistá, pochopí to. A tobě se tak konečně uleví a ta ženština ti pak třeba dá nadobro pokoj,“ dodávala jí Lída sebevědomí a zakončila to: „Vždyť ani lidé za první republiky neměli na růžích ustláno a to se museli vypořádat s mnohem zlobnějšími živly, jako byla později válka.“

A právě v ten moment do jídelny vešel ten, o němž tu byla řeč.

„Nenechte se rušit, dámy, jdu si jen do ledničky pro minerálku,“ vzkazoval Petr. V jeho přítomnosti Líza slavila se SVJESTUSJENKAMI druhý kýžený úspěch.

„Tichoulince, Petříku, ať mi je nevyplašíš,“ špitala sotva slyšitelně. Petr se na ni lišácky usmál, ledničku opatrně zavřel a jako myška vcupital nazpět vedle. Petře se ulevilo, nic z její a Lídiny mluvy se k němu tedy nedoneslo.

Ovšem poté, co Lída s Lízou odešly, věci nabraly nečekaný spád.

„Mohl bych se tě, Petro, konečně zeptat? Jak se to má s tím, o čem jste se s Lídou bavily?“

Petra znejistěla, tak přeci je její milý zaslechl.

„Se svou spolužačkou si o tom normálně povídáš a mně nic neřekneš? Proboha, Petro, jsem snad tvůj přítel,“ začal Petr více naléhat.

Situace se zhoršila poté, co se pokusil přítelkyni obejmout, ta se tomu však výjimečně bránila.

„No jak myslíš, když přede mnou i nadále chceš mít tajnosti, ať je tedy po tvém.“

Petr se od své milé sice zase rychle odvrátil, k odchodu se tentokrát ale neměl. Zůstal k ní jen otočený zády. Jakoby vyčkával. Dočkal se.

„Pro mne o tom zkrátka před tebou není lehké hovořit,“ oznámila Petra.

„Jenže i přesto se druhým svěřuješ s něčím, co mám právo vědět i já,“ věnoval přítelkyni novou pozornost.

„Za jistých okolností je dobré umět rozlišovat mezi mužskou a ženskou logikou.“

Tomu sametově znějícímu hlásku prostě nešlo odolat. Ale i tak – závažný obsah dané věty by Petra beztak přiměl své lásce dále naslouchat. Petr neomylně vytušil, z čích úst dané moudro jedině mohlo vzejít.

„To ti poradil Litevský, abys mi pokaždé takhle odpověděla?“

Petra se opět zdráhala mluvit, na nátlak Petrových očí se alespoň uvolila mu sdělit: „Za Radovanem již delší dobu chodím kvůli jisté soukromé záležitosti.“

„Tak soukromé záležitosti?“ zopakoval po přítelkyni Petr udiveně.

Petra na to tentokrát neřekla ani ň.

„Nadále budila dojem člověka z jiných světů – abych jí tolik neublížil – uvádím to nyní na pravou míru a upřesňuji, že z těch výhradně pohádkových. Jako by svým posmutněle-poetickým obličejem imitovala jednu z víl, v kontrastu s MALOVOU a onou tajemnou krychličkou jako by se přímo stávala Vítkem z vlastní povídky.“

„Vážně tě neznám, Petro, jsi tak záhadná,“ pokoušel se Petr nějak solidně v hovoru pokračovat. „Tak co mi tajíš.“ Znovu před ní poklekl. „Co symbolizuje ta tajemná žena, souvisí snad nějak s tím záhadných pádem? Týkal se snad přímo tebe samotné?“

Petra nadále mlžila.

„No tak nic.“ Petr vyskočil na nohy a začal nervózně přecházet po jídelně. K tomu si sám notoval: „Sice spolu stále jsme, ale jako by tomu tak nikdy vůbec nebylo. Sice spíme ve společné posteli, ale ve skutečnosti jako by každý z nás vlastnil svou, neboť nás odděluje TAVARESKOVÁ překližka – sice jinak neviditelná, pro nás však ano. A důvod? Tvá údajná mluva ze spaní.“

„Petře…“

„A pak tu jsou tvé ojedinělé slohové práce přeplněné poetikou,“ nehodlal Petr býti přerušován. „Zatímco pro jedny se stávají inspirací, pro druhé zase kýčem. I přesto se k nim obě protichůdné skupinky následnými dny, týdny a někdy dokonce několik měsíců v řadě stále ve svých hovorech navracejí jako k něčemu aktuálnímu, co nelze jen tak vypustit z hlav. Jako by ta Jasmína měla pravda, jako bys za tím vyprávěním opravdu skrývala vlastní zármutek, něco, o čem je ti zatěžko s druhými mluvit.“

„Petře, Petře, prosím…“

Ale Petr nepolevil. „Ale zřejmě takový člověk existuje, leč nejsem to já, nýbrž jeden přemoudřelý profesor biologie. A právě on je možná také opět tím jediným, kdo je kompletně obeznámen s jakousi pro mě neznámou ženou a pádem, to jest s něčím, z čehož neznalého přímo mrazí v zádech.“

„Tak dost, Petře, to už stačí.“ Petra to nevydržela a napomenula ho.

„Zcela správně vyjádřeno s tečkou na konci. Ať už Petra měla k nepříjemným výpadkům Kláry Menkové jakékoliv výhrady, v této fázi vývoje událostí by dozajista její nevybíravou řevnivost s vděky přijala za svou vlastní, vrozený hlásek pohádkové Nastěnky však tomu chtěl jinak.“

„Prosíš mě, abych s tím přestal? Tak ke mně nyní buď upřímná a řekni mi o sobě celou pravdu!“

„Už jsi jako ten Pavel, neúměrně zvyšuješ hlas a tím mne přivádíš do rozpaků,“ bránila se Petra.

„Jenže ten aspoň od patra řekne, co si myslí, ale ty…“

Stále více dramatizující se hovor přerušilo táhlé drnčení u dveří. Petra okamžitě přijala za svou povinnost jít otevřít. Zastávala názor, že to se zřejmě vrací jedna ze spolužaček, v domnění, že si tu něco zapomněla (to se Petře teď mohlo hodit, neboť pokud by spor nadále nabíral na intenzitě, výjimečné povahové vlastnosti Lídy a Lízy by se jako příhodný protiargument přímo nabízely), skutečnost však byla zcela jiná.

Jakmile Petra zachrastila zámkem a dveře otevřela, doslova jí kolem ramen padla Pavla. Plakala.

„To… to je takovej břídil, hulvát… já… já bych nejradši…“

„To nic, to se zase všechno urovná,“ chlácholila kamarádku Petra a při tom ji hladila po přírodních zlatavých vlasech.

„Já… ho tak nenávidím… NENÁVIDÍM! Tak… takhle se ke mně chovat,“ vzlykala si Pavla na Petřině rameni dál a rozhodně jej nehodlala opustit, ačkoliv tu byl přítomen i Petr a ten se tvářil značně nervózně. „Klidně si znovu pustí tu svou pitomou Sally a… a dělá, jako by se nic nestalo. A… a když se chci vrátit nazpět… nazpět do své postele, protože na… na té palandě v obývacím pokoji se spát prostě nedá, tak… tak na mě hned vyjede, co… co že tam zas chci a… a zas mě svinským krokem žene pryč, svi… sviňák jeden. A… a to jen pro… proto, abych ho ne… nerušila při psaní mi… milostného psaníčka té jeho Švédce kamsi za polární kruh. A… a ještě si ho přede mnou kliďánko zmuchlá do roličky, hodí ho po… po mně a následně zas… zas sebere. Jak… jako bych toho už od něj za dnešek… za dnešek nezažila jako za celej svůj život.“

Teprve z této značně obsáhlé kostrbaté výpovědi, do níž se Petr ani Petra neodvažovali zasahovat, vyšlo najevo, jak se věci ve skutečnosti mají.

„Já… Petro, Petře… nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale… mohla bych tuhle noc přečkat u vás? Babička o tom ví, vymluvila jsem se, že se s vámi budu učit biologii. Ona… ona je dost všímavá, obzvlášť po dnešku, tak to alespoň nebude budit po… podezření, když si tu hodinu s Litevským dodatečně vyhledá na rozvrhu.“

„Ale jistě, samozřejmě,“ nenamítala proti tomu nic Petra. „No tak, Pavlínko, už neplakej, už prosím přestaň plakat, to přejde, už neplakej…“ zopakovala takto následně několikrát po sobě a letmým očním kontaktem pak Petra požádala, aby i on té prosbě vyhověl.

„No tak dobře,“ pokrčil Petr rameny.

Načež se odklidil nazpět k notebooku. Ale protože mu práce na něm příliš nešla, zalehl. Sám. Pavla prostě nehodlala býti opuštěná, prostě se někomu potřebovala vypovídat, a tak Petra oběma v jídelně rozložila palandu. Nakonec dívky ale usnuly ve společném křesle, kde se mimo jiné utěšovaly i pokusným oživováním SVJESTUSJENEK, ani jedné se je však nepodařilo vyvolat, zato se jim tak okolo třetí hodiny noční zadařilo usnout. To Petrovi něco takového činilo potíže až do mnohem pozdních ranních hodin, stále přemítal o své milé a na posteli se v jednom kuse převaloval ze strany na stranu.

„A tak se pro jednu čtveřici žijící ve STŘEDOČEŠÍ nadobro uzavřel jeden zimní pondělní den.“

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means III. – Město plné protikladů se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *