9. O kouzelné moci čarovného prstýnku

Melichar Rákosníček se usadil na svou pramičku a najisto se rozhodl plouti na ostrov. A sotva Melichar udal prvních pár temp, začaly se mu hlavou míhat vzpomínky.

Kde ses tak dlouho zdržel? Vždyť je už večer!“ vyčítala Melicharovi jeho manželka.

Představ si to, Svatavo,“ začal s obhajobou, „jako každý jiný den rybařím na jezeře a zničehonic se mi tam zjeví postava, jež oplývá překrásně průsvitným čarovným světlem.“

Co si to vymýšlíš? Nic takového přece neexistuje,“ pokárala muže jeho manželka. „Samotnou fatu morgánu jsi jen viděl,“ domnívala se.

Nikoliv, ta postava byla skutečná,“ oponoval Melichar, „a dokonce mi splnila přání.“

Překvapená Svatava v úžasu pohlédla na mužovy nové boty. „Kde že jsi ji spatřil?“ naléhala na něj ihned.

Uprostřed jezera,“ uvedl Melichar. „Zjevila se tam tak čistě nenadále, až mne samotného to udivilo,“ upřesňoval. „A byla to právě ona, kdo mi nabídl splnit jakékoli přání, pokud se k ní budu chovat vlídně a nezvýším na ni hlas.“

Jak neskutečně zajímavé,“ začala dumat Svatava. „Již hodnou dobu prahnu po nových šatech, takže se okamžitě vydáš zpátky na jezero a tu světelnou postavu o ně požádáš,“ poručila.

Ale vždyť je již tma,“ mínil Melichar. „A jak se říká: ráno moudřejšího večera,“ dodal.

Nic nechci slyšet! Upaluj zpátky na jezero a ty šaty mi od ní koukej přinést!“

A jak Svatava nakázala, tak se také stalo.

Pramička dospěla zhruba do čtvrtiny jezera, když Melicharovi na mysl přišly další vzpomínkové útržky. To se takto dalšího dne vracel z rybolovu. On sám si přál vlastnit hojný úlovek, aby měl čím nasytit sebe a svou ženu. Leč Svatavě se na tom cosi nezamlouvalo.

Ty sám jsi vyslovil žádost o další přání?!“ podivila se.

Ano,“ začal přiznávat po pravdě Melichar, „neboť je potřeba z něčeho žít, a když nebylo nazbyt ryb, muselo přijít kouzlo, jenž by je přilákalo do mé bárky.“

Jsi hlupák, muži, neskutečný hlupák,“ zastávala názor Svatava. „Cožpak nevíš, co ve světě má nedozírnou hodnotu všech hodnot? Přece peníze! A proto se ještě teď urychleně vydáš nazpět a budeš si je přát od té světelné postavy. A nechci od tebe slyšet žádné výmluvy!“

A jak Svatava nakázala, tak se také stalo.

Melichar dospěl na poloviční cestu k ostrovu a jeho mysl byla opět zaměstnána vzpomínkami. To se takhle další večer vracel z rybaření a opět neušel kázání své ženy.

Kdes byl tak dlouho? Tos nebyl schopen za den nic kloudného ulovit?“

Vše by bylo snazší, kdybys mi povolila něco si přát.“ oponoval Melichar.

To by tak ještě scházelo,“ naparovala se Svatava. „No co tak divně vejráš? Tohle všechno jsem si nakoupila dopoledne ve městě, zatímco ty jsi chytal lelky na vodě. No neokouněj tu tak, muži a rychle spěchej za tou svou světelnou postavou, ať nám od základu vyspraví domek. Je totiž samá díra a piliny se drolí odevšad.“

A jak Svatava nakázala, tak se také stalo.

Melichar dospěl do jezerní tříčtvrtě a zavzpomínal na následující: to se takto zase dalšího dne navracel z rybolovu a vyslechl si od ženy: „Už mě nebaví žít jako chudá služka. Chci vlastnit pořádný zámek, k tomu povolné služebnictvo a být ještě více bohatá. Zařiď to, muži!“

A jak Svatava nakázala, tak se také stalo.

Melichar pomalu ale jistě dospěl k ostrovu a zavzpomínal na poslední: to se dalšího dne navracel z rybaření domů a od ženy si vyslechl nejkrutější možný ortel: „Chci vládnout celému světu a tebe již k životu nepotřebuji!“

A jak Svatava nakázala, tak se nestalo. Světelná postava ji odnesla neznámo kam.

Melichar Rákosníček konečně dospěl na ostrov, kde se měl se světelnou postavou shledat. A skutečně ji tam nalezl.

Tak jsi přeci jen zavítal, to mne těší. Vítej, tedy,“ přivítala takto Melichara světelná postava.

Prosím, buď od toho srdce a vrať mi mou ženu,“ začal Melichar prosit.

A opravdu tak činíš na základě skutečného hlasu srdce?“ zeptala se světelná postava.

Melichar o tom začal přemítat. A po pravdě řečeno, on svou ženu nemiloval po té stránce panovačné.

Tak to sám vidíš, jen by ses s ní dál trápil. Pořád by to byla ona, kdo by ti poroučel, co máš nebo naopak nemáš učiniti. Věř že bez ní ti bude rozhodně lépe,“ mínila světelná postava.

Avšak jak o tom tak Melichar dál přemítal, něco jako by mu začalo našeptávat pravý opak. Že by hlas srdce o čemsi, co uvedla světelná postava, přeci jen začal pochybovat?

Nač by sis mohl stěžovati? Po ženě nyní do opatrovnictví převezmeš honosné sídlo a s ním i služebnictvo a samo sebou i velké jmění. Takže na rybolov jakožto takový klidně budeš moci zapomenouti. A navíc, i ty nové boty, co sis ty osobně přál, ti i nadále zůstanou,“ uvedla světelná postava.

Melichar však požádal o něco jiného: „Rád bych teď viděl svou ženu.“

Nuže, ať je tedy po tvém.“

Země se znenadání rozestoupila a zjevilo se peklo. A v něm Melichar zakrátko spatřil svou ženu, kterak stoupá po jakýchsi vahách a ty s ní ihned zase klesají dolů. Poté se země opět zacelila.

Ještě stále prahneš po svojí ženě?“ ptala se světelná postava.

Ano,“ přiznal svorně Melichar. „Ovšem stojím o ni jako o hodnou a ryze lidskou bytost. Já sám si jinak přeji, abych žil bohabojně, dostal se do Nebe a měl pravidelný přísun ryb.“

Jsi rozumný, Melichare, a toho si já velice cením,“ vyřkla světelná postava.

Jak vše tedy nakonec dopadlo? Dlouhý polibek a obejmutí po pěti letech intenzivního pekla a náprav, jež prodělala žena jménem Svatava, jakožto dvě přešťastné tváře na vše podaly odpověď, načež ta třetí se jim z vodní hladiny dál snažila přát.

Také sedm aktérů mělo o čem přemýšlet, když se plavilo lodí na nedaleký ostrov. Ta se na vodní hladině zjevila zcela nenadále. Jako by Sylvie vlastnila čarovný prstýnek, jímž stačilo pouze otočit. Rozumějme takto: Sylvie se vyjádřila v tom smyslu, že k záchraně Jitky Válkové bude zapotřebí plutí a k tomu že se nejlépe bude hodit loď. A ta se, když všichni z domu vyšli ven, skutečně u břehu nacházela. Jak toho Sylvie tak snadno docílila pravděpodobně měly tušení pouze Annina jmenovkyně s Kateřinou.

Co však způsobilo, že Anna s Marií nakonec neodjely z Katalné Mochny, jak Anna velice rušně prohlašovala, že mají v plánu?

V podstatě to zapříčinili Kryštof Válek a Sylvie. Ten první se oháněl svou policejní funkcí a ona druhá svou zálibou v magii. Onen první vyhrožoval soudy, pokud jeho žena skoná, kdežto ona druhá věrohodně zaručovala, že k něčemu takovému nemusí dojít, pokud všichni ostatní dají na ni. Pro Annu s Marií to vážně bylo dilema. Kryštof Válek nabízel téměř jisté vězení, kdežto Sylvie možné východisko. A pokud se nyní i Kryštof Válek ráčil chopit nabízené „pomocné ruky“, možná bylo lepší chopit se jí také.

Poté, co loď dospěla zhruba do čtvrtiny své plánované cesty, Annu s Marií začaly přepadat jisté obavy. Přeci jen se obě vzdalovaly od pevniny a pozvolna se i stmívalo. Anna případné obavy zaháněla namlouváním si, jak spolu okolní lesní prostranství a jezero tvoří malebný kontrast, zatímco Marie strašky utlumovala rozmanitými úvahami o tom, jak Sylvie Jitku Válkovou bude asi léčit a jak ona jí v tom může být nápomocná. Když se tak Marie nad tím vším zamýšlela, tak pomalu dospívala k závěru, že žádnou léčivou mocí zřejmě neoplývá, že si něco takového jen namlouvala.

Jakmile ale loď zdolala polovinu své plánované cesty, namlouvání pozitiv čím dál tím více narušovalo sténání Jitky Válkové, jenž nešlo prostě přeslechnout. Té se díky péči Sylvie možná o něco ulevilo, ale pořád hlasitě oddechovala a nejednou vykřikla i bolestí. Kryštof Válek se ženě snažil být oporou a do omrzení se Sylvie vyptával, zda-li je na tom lépe, zatímco jí asistovala Kateřina, kdežto Annina jmenovkyně měla na starost řízení.

Když loď dospěla do své jezerní tříčtvrtě, přejel mráz po zádech nejednou i Marii, neboť se jí vybavily vzpomínky na to, jak se topila a jaké nečekané setkání to onehdy bylo s Bedřichem Stojatým a jeho aligátorem Ferdinandem, jakmile jí do oka znovu padl Sylviin vlk Herbert. Co na tom že tohle bylo jiné jezero a loď plula k jinému ostrovu než k tomu, k němuž se na rozkaz kohosi neznámého vydala právě Marie a málem na to doplatila. Na tyto události, jakožto i na pronásledování neznámým útočníkem, na to vše se zkrátka nedalo jen tak zapomenout. Právě k tomu všemu vybízely k uším doléhající tuze nemilé občasné vzlyky Jitky Válkové. A Anna? Ta jako by to vytušila a tak s Marií navázala opatrnou komunikaci, kdy ji začala utěšovat, že vše zajisté dobře dopadne, i když i v jejích slovech byla patrna nejistota z toho, co bude následovat, neboť ani ona pořádně nevěděla, co má Sylvie v plánu, a možná, domnívala se Anna, že to přesně nevěděly ani její jmenovkyně a Kateřina.

Loď šťastně dospěla ke břehu se všemi svými pasažéry. Zbývalo se tedy dovtípit, jaká že to překvapení ostrov „současným návštěvníkům“ nabídne.

Jak nakonec vyšlo najevo, Sylvie nevlastnila čarovný prstýnek, nýbrž medailonek, s kterým když si pohrála, tak se část ostrova znenadání jakoby kouzlem poodhalila. Jako by Sylvie opravdu měla magii v malíčku. Nespočet smrčků náhle lemovalo ostrovní plochu a právě z nich vyzařovalo světlo, jež poodhalilo část zeminy. Na další Sylviin „medailonkový“ popud pak procitly ze tmy i lampy, jež osvítily zbytek ostrova, takže ten se náhle proměnil v jeden park. I průchodné cestičky se daly spatřit, taktéž i lavičky k sezení a dokonce ani jedna menší fontánka zde nechyběly. Jako by se kouzelným otočením čarovného prstýnku jedna z částí Letomonského parku znenadání přenesla právě do těchto míst, i když i v tomto případě vše řídil opět (Že by vážně jen pomyslně? napadlo Annu s Marií) Sylviin medailonek. A to nebylo zdaleka vše, vedle malebně osvícených smrčků ostrov lemovaly i vysoké modříny, jež byly ověšeny obrazovými portréty, z nichž čišelo jen samé pozitivum – dle vyobrazených lidských tváří. Některé z obrazů očividně musely pocházet přímo z TAVARESKY, došlo záhy Anně s Marií, neboť jaké jiné vysvětlení by pak bylo pro ony samo se měnící obrazové výplně?

Otázkou ovšem zůstávalo, jak toto spatřené pomůže Jitce Válkové, která na tom pořád byla dosti špatně, tedy dle křečovitého výrazu v obličeji a na základě občasného bolestivého zaskučení, takže ji její manžel musel podpírat, aby nespadla. Leč to již Sylvie coby hostitelka a zároveň i průvodkyně jednoho netradičního ostrova začala představovat další z TAVARESKOVÝCH vymožeností, takzvané LIDVJENKY, na první pohled připomínající klasické televizní plazmové obrazovky, jaké se jinak dají spatřit ve výlohách obchodů s elektronikou. Tyto však nehýřily žádnými reklamami, pouze se na jejich plochách míhaly rozmanité čáry, které, když se střetly, utvořily spolu jistý obrazec, na člověka mající relaxační účinek.

A do třetice, vedle TAVARESKOVÝCH ojedinělých obrazů a LIDVJENEK to byla působivá hudba, co se na popud Sylvie uvedlo do chodu a tak dolehlo k uším návštěvníků jednoho ostrova, co se jakoby kouzlem proměnil v jeden inspirativní park. A nebyla to ledajaká hudba. Ze Sylviiných úst zaznělo Anně povědomé EC pop neboli kontrast elektroniky a klasiky, kde o nástroje jako viola, violoncello, hoboj, fagot, lesní roh, klavír či harfu nebyla nouze. A všem těm skladbám navíc dominoval velice působivý nepodbízivý hlas. Alespoň tak to na Annu zapůsobilo, neboť něco tak podmanivě krásného ještě nikdy neslyšela. Dokonce i obličej Jitky Válkové se pozměnil a dal se v něm spatřit matný úsměv. A tím pádem svou ženu Kryštof Válek začal zahrnovat dotazy, zda-li jí je již lépe.

I přesto všechno si stále bylo nutné položit tu samou otázku, tedy co Jitce Válkové najisto odpomůže od zdravotních obtíží. Když se na vše Marie tak dívala, tak TAVARESKOVÉ pozitivně laděné obrazy patrně měly nemocné dodat potřebné sebevědomí, kdežto LIDVJENKY sloužily pro celkové zklidnění, zatímco onen hudební styl jménem EC pop dostal za úkol konejšit bolavou duši. A když to takto Marie vylíčila Sylvii, tak ta se na ni přívětivě usmála a pak jí sdělila, že má v podstatě pravdu, načež Marii přede všemi pochválila za zájem o dění kolem.

A pak již na řadu přišel samotný hřeb všech možných tajů. Byl jím takzvaný BEZUICKÝ ROZTOK. Ten sestával z bezuických listů, které si Sylvie na ostrov přivezla s sebou a jež vzhledem připomínaly medvědí česnek, a vody a vše se pak vařilo v kotlíku, co se pod Sylviinou taktovkou náhle zjevil na oné ploše, jíž ze všech stran obepínaly právě ony osvětlené smrčky, a to společně s jedním pohodlným lůžkem, na nějž byla Jitka Válková uložena. Sylvie následně Jitku vyzvala, ať se ničeho neobává a po celou dobu ať se snaží pronikat do „TAVARESKOVÝCH a LIDVJENKOVÝCH duší“ jakožto ať se zároveň s tím pokouší vnímat i „vlídné tóny EC popových hudebních melodických písní“. Takto podmanivě se Sylvie vyjadřovala ke zdejším „mochnickým raritám“, načež uvedla obsah kotlíku do varu tím, že pod ním zažehla oheň. Ani Marie nepřišla zkrátka. Zatímco Annina jmenovkyně a Kateřina dostaly na starost čistění bezuických listů od všeho nežádoucího, Marie měla svými „léčivými“ dotyky konejšit pacientku uloženou na lůžku. A samozřejmě, že jakmile něco takového zahlédl i Kryštof Válek, ihned se chtěl stát druhým pečovatelem. Sylvie proti tomu nic nenamítala, dokonce to uvítala a moudře poznamenala, že „nefalšovaná láska je nade všechna kouzla“. Ani Anna neměla dlouhou chvíli, nosila dříví na podpal a nejednou se přitom i zaposlouchala do EC popových hudebních motivů – jako by i v nich vedle jmenovaných nástrojů z oblasti klasiky zaznělo její tolik oblíbené cembalo.

Výsledný BEZUICKÝ ROZTOK pak byl nazelenalé barvy a chuťově, jak se Anna s Marií přesvědčily, vůbec nebyl špatný – voněl po pistácii a vanilce. A pak ho Jitka Válková byla nucena po troškách pít, zatímco Marie měla nakázáno nespustit z pacientky ruce, o což se přičinil i Kryštof Válek, který danou radu okamžitě přijal za svou povinnost a tak byl své manželce stálou oporou.

Od deváté až do oné jedenácté hodiny večerní se setrvávalo na ostrově a jako by všichni, co na něm byli přítomni, k sobě měli zase o něco blíže. Anebo že by to měly „pouze“ na svědomí ony „mochnické rarity“ či Sylviina naléhavá prosba o pozitivní myšlení, bez něhož by léčba údajně nebyla úspěšná? Každopádně jedno bylo jisté: Jitce Válkové se o mnoho ulevilo, a když pak zase pod Sylviinou taktovkou ostrov po dvou hodinách celý potemněl a loď se se sedmi lidskými pasažéry a jedním zvířecím navracela nazpět ke břehu, byla již Jitka schopná komunikace a zdála se být o hodně lepší, což jejího manžela těšilo.

I tak stále zůstávala jedna věc nevyřešena: kdo Jitce Válkové usiloval o život, když tedy ne Marie? Sylvie to vyřešila takto: navrhla, ať se Kryštof Válek se svou paní autem, jímž přijeli, vypraví nazpět do hotelu, a pokud ve městě budou chtít i nadále setrvávat, ať požádají o ochranu.

Ovšem, jak se záhy ukázalo, danou ochranu zakrátko potřeboval kdosi jiný.

 

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *