8. Rozumné rozmlouvání versus řevnivé rozpoložení

Muž vyhlédl z okna a ten pohled pro něj nebyl nikterak příjemný. Odvěký sok totiž obdobně kraloval protější okenní vyhlídce. A pak už pouze postačilo, aby se z obou stran ozvalo rázné „buch“ a dílo nevraživosti bylo dokonáno. Alespoň tedy po stránce osobního kontaktu, jinak dané antisympatie panovaly nadále a to v nepřítomnosti toho druhého. A co že se stalo příčinou sporu? Nic menšího než-li jeden papoušek a jeden kocour. A podobně jako se navzájem nemusejí tito dva tvorové ze zvířecí říše, nemuseli se ani jejich právoplatní majitelé: Kryštof Plonek a Martin Plectivý.

Když tedy jeden z nich vyšel na nákup, ten druhý zůstával raději doma a nesnažil se příliš ochomýtat se venku. Když jeden z pánů procházel domovní chodbou, ten druhý se mu snažil obloukem vyhnouti. A když se oba pánové čirou náhodou znovu střetli očima a nebyla možnost nikam utéci či se někde alespoň zavčas schovati, nastal spor.

Co vy tady tak časně ráno?“ načal hovor pan Plonek, majitel papouška.

No co by? Jen tak tudy procházím,“ odpovídal pan Plectivý, majitel kocoura.

Tak jen tak tudy procházíte, jo?“ pojal okamžité podezření pan Plonek.

A co vy, vy se tady taky určitě vyskytujete jen pouhou čirou náhodou, co?“ nedal se pan Plectivý.

Na co narážíte?“

A na co naopak narážíte vy?“

Dejte si pozor!

A vy si dejte pozor zase na mě!“

Jedno typické ráno a jeden typický rozhovor, jenž už neodmyslitelně patřil k jednomu několikaposchoďovému domu na pražské Kampě.

A tak se nebylo čemu divit, že i ostatní partaje si všímaly.

Viděla jste ty dva dnes ráno, to zase bylo představení.“

Jakpak by ne? Dejte na má slova, ty si jednoho dne půjdou po krku.“

Ještě to tak, aby náš dům byl svědkem mordu.“

Cožpak se něco jiného nabízí? Dokud jeden z nich neodejde na věčnost, tak ten druhý nebude mít klid.“

To se spolu pro změnu daly do řeči paní domovnice a jedna z nájemnic.

Vše nabralo na obrátkách poté, co jeden z nájemníků domu zemřel. A tím dotyčným byl právě Martin Plectivý. Všem se mohlo konečně ulevit, již více nebudou slýchávat ty vleklé spory dvou znesvářených pánů. Ovšem to nebylo jen tak, obzvlášť pro Kryštofa Plonka, tomu totiž dle poslední vůle Martina Plectivého náležel jeho kocour „k dobru na přilepšenou“.

To jsem to s tebou chytil, to ti teda povím,“ vyjadřoval se pokaždé pan Plonek ke kocourovi, když ten se k němu nachomýtl byť prostřednictvím pouhé myšlenky. „Ten starý páprda se mi určitě z hrobu směje, jak tu s tebou den co den musím válčit.“ A pokaždé kocourovi v jeho přítomnosti i nepřítomnosti výhružně pohrozil: „A jestli mému papouškovi nějak ublížíš, tak ty sám se nedožiješ druhého dne.“

Tak se to táhlo dny až uplynul přesně měsíc od úmrtí Martina Plectivého. A právě po onom měsíci došlo k nevídané události. To se Kryštof Plonek takhle jednoho rána probudil, rozmrzele pohlédl na budík, neboť bylo teprve pět hodin, a přiměl se v obavách vstát, neboť z kuchyně, kde se nacházela klec s papouškem, zaslechl podezřelý šelest.

Co tu zas provádíš, ty jedna chlupatá potvoro? Cos to…?“

A Kryštof Plonek zůstal v oněmění stát na místě, jakmile mu do očí padla krabice s nápisem C, kterou kocour patrně shodil z police, jak se úpěnlivě snažil zmocnit se papouška. Ono cé nesymbolizovalo nic jiného než-li CENNOSTI. A tak Kryštof Plonek po dlouhých letech objevil poklad nedozírné ceny, jenž vedle rodinných fotografií a dokumentací čítal i poměrně vysokou peněžitou částku.

Ovšem překvapením toho rána ještě zdaleka nebyl učiněn konec. Kryštofu Plonkovi se ihned nato zjevil jeho odvěký rival, již zesnulý to Martin Plectivý.

Ale vy přece již nežijete, tak jak je možné, že se spolu zase normálně vidíme? Snad taky již nejsem… mrtev?“ strachoval se okamžitě pan Plonek

Nebojte se, vy jste stále živoucí, neboť váš čas ještě nenastal,“ utěšoval ho pan Plectivý.

Tak proč jste mě poctil návštěvou? Snad ne, abyste mi sdělil, že už si i pro mě jde paní Smrtka?“ pociťoval stále obavy pan Plonek.

Nikoliv. Přišel jsem vám sdělit, ať co nejlépe užijete peněz, které pro vás našel můj kocour,“ informoval ho pan Plectivý. „A zkuste k němu být na oplátku alespoň trochu milý. Ono nějakou tu dobu trvá, než si na vás a na vašeho papouška navykne,“ požádal.

Pan Plonek nevěřil vlastním uším: „Jak o tomhle všem víte?“

Tam na druhém břehu se nic z pozemského života neutají,“ překvapil pan Plectivý svou další odpovědí. „A ještě jeden důvod jsem vlastně měl k tomuto našemu setkání?“ dodal.

A tím je míněno z vaší strany co konkrétního?“ zajímalo pana Plonka.

Naše vzájemné usmíření,“ uvedl pan Plectivý.

Na panu Plonkovi bylo znát váhání.

Pokud mohu hovořit sám za sebe, tak já jsem vám již ve všem odpustil,“ vylíčil pan Plectivý. „Nyní je tedy řada na vás,“ vyzýval pana Plonka.

Řada na mně?“ opakoval pan Plonek. Pohled na rodinné fotografie a především na tu nebývale vysokou sumu peněz však vykonaly své. „Vlastně máte pravdu, kdo by se také zlobil na někoho, kdo mu doslova do klína snesl takové zlaté jmění?“ zněla nakonec jeho výsledná odpověď, která pana Plectivého trochu zamrzela.

Je smutné, že tomu náleznému přisuzujete váhu jen pro ony peníze. Třeba až díky nim procestujete kousek světa, změníte svůj názor, až se na vlastní oči přesvědčíte, že i lidé uznávají jiné hodnoty, než pouze ty peněžité.“

A jaké třeba, mohu-li se vás zeptat?“ dal otázku pan Plonek.

Třeba právě ony hodnoty přátelství,“ uvedl pan Plectivý.“ A poté se jako pára nad hrncem z kuchyně doslova vypařil.

Zbývá si tedy položit poslední otázku:

Změnil se postoj Kryštofa Plonka ke kocourovi Martina Plectivého? Uznal pan Plonek nakonec hodnotu peněz, nebo právě hodnotu onoho přátelství? Co kdyby jste, vážený čtenáři, zkusil hádat tentokráte za něj? Jen jedno napovím: přátelství je křehké a je potřeba si ho hýčkat jako svou celoživotní lásku.

To ve zdejší mochnické polní pyramidě už spory pomalu utichaly a bylo slyšet jen hudbu nebo povídání. Hodnota přátelství tu pozvolna nabývala na váze a ani tak moc nevadilo, že ani jedna z osob nevlastnila kocoura či papouška. Jedno menší cembalo bohatě postačilo k zabavení.

„Tak tohle byla Eliška.“

„Ano, to je velice populární hudební motiv. A ten předchozí pocházel od koho, mohu-li se zeptat?“

„Od mé oblíbené skupiny Lucky Twice.“

„A název té písně?“

„Lucky.“

„To v překladu tuším znamená „šťastný“, pokud se tedy nemýlím?“

„Ne, nemýlíte se.“

Takto až nezvykle klidně se nesl následný rozhovor Anny a řidiče mochnického vláčku.

„Musím vám vyseknouti poklonu, Aničko, jste nesmírně talentované děvče,“ zastával názor Radim. „A ty historické šaty vám opravdu sluší,“ dodal.

„Schválně, teď mi zkuste něco zahrát zase vy,“ požádala znovu Radima Anna.

„Uvidíme, zda-li nějaký tón z cembalka nakonec přeci jen nevyjde,“ řekl na to Radim a již poněkolikáté se ho snažil udat a… opět bez úspěchu. Cembalová klaviatura vůči řidiči mochnického vláčku zůstávala i nadále hluchá. A pak se hry ujala nanovo Anna a ejhle, další živý hudební motiv ozvláštnil celou pyramidu.

„Co to tentokrát zkusit společně? Třeba tím docílíme kýžené změny,“ napadlo záhy Radima.

Ovšem ani tato kombinace nepřinesla spásné východisko. Cembalu stále kralovala Anna a Radim již poněkolikáté přišel zkrátka.

„Hrdinně se vzdávám, slečno Anno, a uznávám vás za vítěze, zatímco sebe za poraženého,“ vyjádřil své pocity Radim. „Jako EC popová hvězda (čtěte ísí popová hvězda) byste lidem rozhodně měla co říci.“

„Jako EC popová hvězda?“ Anna přestala hrát nový motiv od Lucky Twice a upřeně se na Radima zadívala.

„Ano, tak se říká jednomu severskému hudebnímu stylu. Je až nezvykle živoucně melodický a uším sladce lahodící,“ vylíčil Radim. „Ostatně pan Wong by vám o tom mohl hodiny básnit, neboť ho díky svému bratrovi velmi dobře zná.“

„Tom Wong?“ Anna najisto přestala s hraním. „Co ten s tím má co společného?“

Ne že by se v náznaku Tom Wong Anně nezmínil, nicméně dobré bylo slyšet verzi i od někoho jiného.

„Jak se to tedy mělo s jeho bratrem a s tím Leopoldem Barnetem?“ začala Anna vyzvídat, načež stáhla ruce z cembalové klaviatury.

„O Udu Wongovi se pouze ví, že se svým bratrem údajně vycházel dobře a zkouškou jejich přátelství se stala právě jeho nemoc v podobě toho nemilého ráčka bez klepítek. Udo jí bohužel podlehl a Tom se pak ze žalu odstěhoval z japonského Kjóta k nám do Katalné Mochny, aby zde začal nový život a po tvůrčí stránce zdokonalil své ALMANY, na nichž předtím s bratrem pracovali. Jemu dle svých slov ale nijak neublížil, jak se stále snaží všemožně dokázat ten Kryštof Válek,“ vypověděl Radim.

„A ta spojitost pana Wonga s Leopoldem Barnetem?“ zajímala se dál Anna.

„Těžko říci, ale možná se ti dva ani neznali osobně, každopádně Leopold Barnet, to je rovněž kapitola sama pro sebe,“ pokračoval v líčení osudů druhého aktéra Radim. „Leopold za život prožil nebývale mnoho smutného. Chtěl se uplatnit jako romanopisec a z části se mu to málem podařilo, ovšem následně byl za to souzen a posléze odsouzen na základě výslechu proti němu vedenému z vyšších míst. Údajně se totiž coby romanopisec ukázal jako nepohodlný minulému režimu. Co já však vím, tak Leopold to odmalička neměl jednoduché. Vyrůstal v sirotčinci, matku ani otce údajně nikdy nepoznal. Pak ho sice adoptovali náhradní pěstouni, ovšem když už se zdálo, že dojde klidu alespoň na poli nové rodinné lásky, začaly se u něj objevovat různé psychické potíže. Samotná školní léta pak Leopold prožíval jako outsider: stranil se kolektivu a býval pověstným samotářem. Z dlouhé chvíle a také v rámci utišení svého vnitřního neklidu začal tvořit, psát prózu a poezii. Leopold zkrátka potřeboval nějakou vzpruhu, neboť kvůli svým psychickým stavům byl dost často i hospitalizován po různých sanatoriích, nevyjímaje ani psychiatrické léčebny. A tak se i nadále v psaní a četbě knih Leopold snažil nalézt zalíbení a později se pokoušel i sám publikovat, ovšem jak jsem již zmiňoval na začátku, tehdejší režim si na tom vždy něco našel a tak Leopold jednoho dne putoval za mříže, za nimiž strávil několik let.

„Strašné,“ poznamenala Anna jedním slovem. „A odkud vlastně pocházel? Od vás z Katalné Mochny?“

„Nikoliv, z Litoměřic, do Katalné Mochny se přestěhoval, až když ho pustili z vězení, ovšem na rozdíl od Toma Wonga si nenavykl na zdejší prostředí a také možná na zdejší magii. Navíc svým nevybíravým chováním, dalo by se říci, terorizoval lidi kolem sebe. Kde je mu však konec, to nikdo pořádně neví. Někteří tvrdí, že z města natrvalo odešel, když v něm nenalezl klid, jiní zase jsou toho názoru, že si vzal život, aby tak osvobodil svou trýzněnou duši z pozemského vězení. Ani pokusy o sebevraždu mu prý nebyly cizí.“

Anna se navenek pokusila projevit soucit.

„Jinak ještě k Tomu Wongovi: moc hezky o svém bratrovi mluvil na tom EC popovém koncertu, co se tu konal před dvěma lety, ovšem Kryštof Válek si zřejmě na něj zasedl a hodlá mu za každou cenu přišít něco nepěkného, jen aby plně dostál své funkci policejního vyšetřovatele. Tak to tedy vidí většina místních,“ vypověděl dále Radim.

„A co si o tom všem myslíte vy? Mohl by být Tom Wong… oním dvojím vrahem?“ zajímalo Annu.

„Dle mého názoru nejspíše ne,“ mínil Radim.“ Už jen proto, že se přátelí s Radovanem Litevským a to tady ve městě je nějaká zavedená autorita. O Radovanovi se jinak ví, jak dokáže lidi povahově dobře odhadnout,“ dodal Radim a pak se Anny zeptal: „A vy Toma Wonga snad přímo z nějakého mordu podezříváte?“

„Sama nevím, jak se k tomu postavit,“ řekla Anna.

„Zkusme k tomu přistoupit takto: ublížil vám snad přímo nějak pan Wong?“

„Ne, to ne,“ přiznala po pravdě Anna.

„Tak to sama vidíte,“ odpověděl Radim. „Není tedy důvod se ho bát.“

„Ale ta všemožná znamení v jeho přítomnosti a ta jeho tajná místnost překypující magií a objevy…“

„To ke Katalné Mochně zkrátka už patří, i já sám takovou jednu svou soukromou místnůstku jako správný rodák vlastním a rovněž se nebráním HÓLEJENKÁM A JELEMANTELŮM,“ přiznal Radim.

„Stejně jako já považuji tohle cembalo a tyhle šaty za něco osobního, niterního,“ přiznala naopak Anna.

„Tudíž pokud tomu tak je, nemá cenu se něčeho zlého obávat. To vám jen někdo chtěl udělat radost,“ ujišťoval Annu Radim.

Anna teď nevěřila vlastním uším. „Chcete vážně říct, že když vás někdo donekonečna obtěžuje všemožnými blikátky, pokaždé to signalizuje, že se vám splní vaše toužebné přání?“ nedávalo jí to pořád kloudný smysl.

„Víte, Anno takto řečeno.“ Radim Květovaný se na to zhluboka nadechl. „Magii a kouzla není jednoduché spojit v celistvost, zejména v reálném světě, v němž my coby smrtelníci žijeme, a tak je někdy problém vše sladit dohromady tak, aby to vypadalo pokud možno co nejvěrohodněji.“

O něčem takovém se Anna záhy měla možnost na vlastní oči přesvědčit.

„Co to děláš, Anno?“

„Balím, co jiného?! V tomhle bláznivém městě už nezůstanu ani minutu!“

„Anno, prosím, vyslechni mě.“

„Ne, nic nechci slyšet!“

„To není tak, jak si myslíš.“

„Ani ty na mě nemluv, já moc dobře vím, o co tu kráčí.“

„O co tedy, smím-li to vědět?“

„Nehrajte to na mě ani vy, ten váš predátor mluví jasně za vše.

„A dokonce má i svoje vlastní jméno.“

„Co mi je po nějakém jeho jméně?!“

„Třeba by vás mohlo zajímat a zároveň zaujmout.“

„Jděte s tím k čertu, mně je ten váš krvelačný čokl ukradený!“

„Proč tak zhurta, Anno, přece vám nikterak neublížil. Navíc se navenek neprojevuje tak nebezpečně, jak by se na první pohled mohlo zdát.“

„To mně a Marii tak vyprávějte! Akorát tak báchorky jsou to! Prachsprosté báchorky!“

„Pokud mi je od Marie známo, napadl ji jakýsi neznámý útočník, nikoliv tedy můj vlk.“

„Ovšem za pomocí těch vašich kouzelných vymožeností! A pak prý, že ty jsou vždy předzvěstí splněných přání! Že já husa hloupá si něco takového od toho dědka nechala nabulíkovat.!“

Takto až nezvykle živě probíhal hovor mezi Annou, její jmenovkyní, Kateřinou a Sylvií. Vyslechnout si ho měla možnost i Marie, neboť hovor se odehrál v onom pronajatém domě, do něhož se Anna bleskurychle dostavila poté, co ji v pyramidě vyhledala právě Kateřina a informovala o tom, co se událo v Annině nepřítomnosti. Anna si tak jen mohla vyčítat, co Marii všechno potkalo za nemilé svízele, zatímco ona v plném radostném rozpoložení bezstarostně vyhrávala Radimovi Květovanému jeden hudební motiv za druhým. Kdyby se tedy Anna bývala byla od Toma Wonga co nejurychleněji odebrala sem nazpět, mohla třeba následně všemu zlému zabránit.

„Domnívám se, že si vyčítáte příliš mnoho věcí, Anno. A to, že jste si naplno užívala hry na svůj oblíbený hudební nástroj, to vás rovněž neopravňuje k sebeobviňování, neboť Marii se nakonec nic zlého nestalo,“ mínila Sylvie.

„Ovšem, samozřejmě že se nic zlého nestalo, jen ji zkrátka někdo jen tak z nudy pronásledoval, následně slovně vyhrožoval jako v nějakém hororu a nakonec po sobě zanechal i vzkaz! Ale to je přece pouhé nic, jen pouhá kapka v moři, jak by zajisté podotkl rozjařený Josef Humler a všemi oblíbená to zdejší autorita, pan Radovan Litevský, by tomu s nadšením přikývl!“

Anna prostě nedokázala jen tak přenést přes srdce, že se kdosi Marii pokusil ublížit. Neboť pokud se to vše dělo čistě úmyslně, může se to samé přihodit i mně, zastávala Anna názor. A ještě jedno podstatného Anně došlo: Sylvie Anně v lecčems hodně připomínala její jmenovkyni a Kateřinu, neboť také ona disponovala onou čistě precizní slušnou mluvou a oplývala tajemnem. To přece nemohlo být samo sebou, aby se tyto tři postavy „zcela náhodně“ sešly na jednom místě. Anna byla přesvědčena, že spolu mají víc společného než se na první pohled zdá. Ovšem Anna si tu spojitost vysvětlovala čistě po svém a to ji přimělo k novému jednání.

„Odjíždíme Marie, nerada bych, abychom těmhle třem potížistkám znovu padly do osidel!“ A Anna Marii obratně hodila její kufr, aby si do něj začala balit své věci. Marie však byla ve značných rozpacích. „Tak si pospěš, než na nás ty tři něco nekalého vymyslí,“ pobízela Marii a když ta stále nebyla ničeho schopna, tak ona sama začala věci dávat do jejího kufru.

„Nuže, dobrá tedy, to s tím cembalem a šaty byla má práce, s níž mi vypomáhaly Anna s Kateřinou, tedy tyto dvě zde přítomné dámy,“ ujala se slova Sylvie. „Nebyl v tom však žádný zlý úmysl.“

Anna dala najevo dosti výřečný pohled. Z něj se dalo vyčíst, že s něčím takovým počítala. Ovšem o onom zlu, zdálo-se, stále pochybovala.

„My lidem rozhodně neubližujeme, Anno, na tomto poli zábavy se opravdu nijak nevyžíváme,“ pokračovala v obhajobě Sylvie, načež si přitom pohrávala s medailonkem, co měla ověšený kolem krku.

„Tak kdo tedy stojí za těmi dvěma útoky na Marii?“ prahla horlivě po odpovědi Anna.

„Počkej, Anno, možná to vážně jen byla nešťastná souhra okolností,“ vzala si slovo nečekaně Marie.

„Cože?!“ Annu očividně Mariin přístup k celé záležitosti zaskočil. „O žádnou náhodu se rozhodně nejednalo!“

„Když já…“

„Ne, ty prostě nesmíš druhým věčně podléhat a podceňovat svá vlastní rozhodnutí, Marie, jinak si tě každý hned podá a připraví tě o vše, co máš ráda.“ Toto další Anna Marii sdělila šeptem. „Tak jak to vše tedy bylo?“ začala opět hlasitě naléhat na jmenovkyni, Kateřinu a Sylvii.

Možná by se Anna požadovaných odpovědí dočkala, nebýt dvou náhodných příchozích. Ti se do domu přihnali jako velká voda. A pádný důvod k onomu nečekanému vpádu oba dva aktéři dozajista měli, dle následné výpovědi jednoho z nich.

„To všechno je vaše vina!“

Osazenstvo domu v úžasu pohlédlo na oba příchozí.

„Co jste to provedli s mou ženou?! Sotva že se drží na nohou! Tak přece nestůjte jako smyslů zbavené a pomozte mi s ní!“

Ačkoli to Kryštof Válek nepostřehl, již předtím, než vůbec načal třetí větu, podaly Kateřina a Sylvie jeho ženě nápomocnou ruku tím, že mu ji usadili na židli, zatímco Annina jmenovkyně k ní obratně přispěchala se sklenicí vody.

„Kryš… Kryštůfku..,“ pokoušela se žena vyslovit, šlo jí to však dost ztěžka.

„Neboj se Jituško, vše bude zase dobré,“ chlácholil ji manžel. „ No tak jí přece pomozte! TAK ZACHRAŇTE JI!“ zvyšoval zase nepřiměřeně hlas.

Jitka Válková se na židli i nadále zmítala v bolestivých křečích. Její stav se nezlepšil ani poté, co užila inhalátoru.

„Co s ní je? Co to s ní proboha jen je?!“ hořekoval Kryštof Válek.

Annina jmenovkyně a Kateřina Jitku Válkovou přenesly raději na pohovku, kde si, dle mínění Sylvie, mohla udělat lepší pohodlí. Ovšem Kryštofu Válkovi to na klidu nepřidalo.

„Jak se jí to stalo? Nepožila něco zkaženého? Nepodal jí někdo nějaké nesprávné medikamenty?“ začala se vyptávat Sylvie, jež přispěchala s obkladem.

„Na to byste se měla zeptat jí!“ zakřičel Kryštof Válek a prstem výhružně ukázal na Annu s Marií.

„Co to plácáte za nesmysli?! Já vaší ženě nezkřivila ani vlásek!“ začala se bránit nařknutí Anna.

„Vás nemyslím, tu druhou!“ upřesnil Kryštof Válek.

„Já? Já ale…“

„Jaképak já ale?! A co je tohle?!“ běsnil Kryštof Válek, načež cosi roztřesenou rukou vyndal z kapsy saka.

„Já… nic z toho jsem nenapsala,“ snažila se obhájit i Marie, když se podívala, co stojí na papírku jejím písmem:

NEJEN NEMOC, ALE TAKÉ JÁ SI UMÍM HRÁT S VAŠÍ CTĚNOU TO PANÍ MANŽELKOU! PŘISTOUPÍTE NA MOU HRU KOČKY S MYŠÍ?! POKUD ANO, BUDU TÍM VELICE POCTĚNA! MÁTE NUTKÁNÍ ZA MNOU OSOBNĚ PŘIJÍT?!

MARIE

PS: TA DLOUHOVLASÁ BRUNETA SE ZÁZRAČNOU LÉČIVOU MOCÍ, CO OBÝVÁ TEN OSAMOCENÝ GRAFFITOVÝ DŮM U JEDNOHO ZE ZDEJŠÍCH MOCHNICKÝCH JEZER!

„Tak co, už se vám rozjasnilo, slečinko?!“ naléhal Kryštof Válek, když překvapené Marii ukázal i fotografii, na níž se vyjímala. „TAK ROZJASNILO SE VÁM?“ zahřměl na ni, jak nejvíce byl schopen, zatímco Jitka Válková na palandě zasýpala, jak ji patrně mužovo počínání rozrušovalo.

„Nekřičte na ni laskavě!“ vyjela na Kryštofa Válka zostra Anna. „Vždyť vám přece řekla, že s tím nemá vůbec nic společného, tak ji už laskavě dejte pokoj!“

Kryštofa Válka se takové jednání očividně okamžitě dotklo.

„NIKDO TADY NA MĚ NEBUDE ZVYŠOVAT HLAS!“ zuřil už doslova. Patrně si v zápalu své řevnivosti neuvědomil, že i on se hojně čertí.

„A na nás taky ne!“ uvedla rázně Anna. „A když dovolíte, tak máme naspěch!“

„Tak to ani náhodou!“ Kryštof Válek dívkám znemožnil odchod tím, že se postavil do dveří. „Neodejdete do té doby, dokud tahleta“ (to měl na mysli opět Marii), „nevyléčí mou ženu!“

„Nebojte se, pane Válku,“ vložila se do hovoru až nečekaně klidně Sylvie, „Marie vám zajisté vyjde ve vašem přání svorně vstříc a my tři ji v tom podpoříme.“ To pochopitelně měla na mysli sebe, Anninu jmenovkyni a Kateřinu.

Marie okamžitě nasadila starostlivý nechápavý kukuč, kdežto Anna znovu zaujala výbojnou pózu, načež na Kryštofu Válkovi bylo vidět, že se mu o něco málo ulevilo, zatímco Jitka Válková do toto bolestně cosi zavzdychala, a Annina jmenovkyně a Kateřina se zatvářily podivně neutrálně. Co z toho tedy nakonec vzešlo? Následné počínání všech zúčastněných bylo více než překvapující.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *