6. Z Plátna marnotratných duší Na Závětří

Stejně jako každý jiný den ani tohoto pátého prosince se Jana Klenská příliš netěšila na Premocký zámek. Na vině nebyla ani tak okázalá honosnost mu náležící jako spíše přílišná panovačnost jeho obyvatelky, hraběnky Heleny Pánkové.

Janě nešel na rozum ten titul, považovala jej za zbytečnost, před Helenou se to však takto nahlas vyslovit nikdy neodvážila. Co kdyby Janě, jinak zcela obyčejné to služce, za takovou opovážlivost pak paní hraběnka uložila trest?

Jana, jinak pohledná mladá sedmnáctiletá plavovláska, nebyla zdaleka onou jedinou, kdo Heleně, jinak sedmdesátileté šedovlasé dámě, na zámku sloužil, leč právě pro ni jako by paní hraběnka měla jistou slabost. Co to zapříčinilo? Patrně skutečnost, že se Jana z řad služebnictva po věkové stránce počítala mezi ty vůbec nejmladší.

Zpozdila ses o dobrých patnáct vteřin,“ pokárala Helena Janu, jakmile ta překročila práh ložnice. „A zrovna dnes, kdy se má osobně dostavit vévoda z Yentu.“ Otočila se na příchozí. „Tak nestůj tam jako smyslů zbavená a pomoz mi s oblékáním.“

Promiňte, paní hraběnko, již spěchám vše napravit,“ učinila Jana omluvu.

Ani tentokrát se to pohledná mladá sedmnáctiletá plavovláska sedmdesátileté šedovlasé dámě nesnažila míti za zlé. Za ta dvě léta, co Jana na Premockém zámku sloužila, podobným narážkám stran hraběnky již stačila přivyknouti. Helena zkrátka byla ženou požehnaného věku a těm se prohřešky prostořekosti musely umět navenek tolerovat a ve skrytu duše pak i odpouštět.

I tak se Janě třásla ruka, div že vše z podnosu Stanislavu Paveleckému nepřevrhla do klína, to když ji v salónku pro hosty požádal o kávu. A nebylo to dáno pouze jistým druhem charisma, jímž tento pohledný šarmantní hnědovlasý dvacetiletý mladík oplýval.

Janě Stanislav nevýslovně učaroval již na onen pohled první, kdy vstoupil do zámku a oba se vzájemně střetli očima. Leč srdce vévody z Yentu mělo do budoucna náležeti té, co užívala titulu hraběnky. Ovšem byla to láska? Ta opravdová čistá láska sálající od srdce, jež hory přenáší? Ano, o lásce se toho mnoho traduje, jakou umí býti mocnou čarodějkou a že dokáže rozkvést v každém věku, tedy i v onom značně pokročilém. Platilo toto však i nyní?

Přesně v deset hodin k zámku přirazí kočár s grošáky doprovázený patnáctičlennou gardou vojáků oděných do rudých uniforem. Ti nás budou doprovázet až k radnici. A stejně tak se nesmí podcenit následná hostina a seznam pozvaných hostů.“

Z Heleniných úst Jana opětovně vyčetla pýchu a panovačnost. O to nemilejším se pro pohlednou sedmnáctiletou plavovlásku stalo následné zjištění: na Premockém zámku se láska a přepych odnepaměti vykupovaly výhradě penězi.

Ano, onen přepych, co Jana po dva roky vídávala ve všech zámeckých místnostech, do nichž směla nebo měla nakázáno vstupovat, byl ve skutečnosti pořizován na dluh, jenž měl vévoda z Yentu splatit sňatkem a tím uchránit Premocký zámek před možnými kupci.

Co je to s tebou? Dolij přece tady pánovi čaj,“ vytrhla Helena Janu z úvah.

Promiňte, paní hraběnko,“ učinila Jana omluvu a vykonala, co jí Helena poručila, leč v opětovném střetnutí dvou párů očí jako by se i protentokrát zračila více než jen pouhopouhá sympatická náklonnost.

Ještě je třeba probrat záležitosti stran administrativy.“

Helena Stanislavovi doslova vnutila jakousi listinu a s ní i pero k jejímu podpisu, ten však obojí šokované Heleně ihned vrátil se slovy: „Je mi to velice líto, paní hraběnko, ale já si vás nemohu vzíti. Již delší dobu mé srdce hoří pro jinou.“

Vévoda z Yentu povstal, přistoupil k Janě a jemně jí prohrábl plavé vlasy. „Toto je má vyvolená.“

No to je něco tak nehorázného!“ A rázem i Helena byla na nohou.

Obavy tu nejsou namístě, paní hraběnko, rozhodně nedopustím, aby vaše sídlo padlo do rukou kupců. Velice ochotně a rád Premocký zámek zbavím veškerých dluhů. Jen o dvojí vás nyní prosím: učiňte mne jeho plným zmocnitelem a dovolte mi zde Janu pojmouti za mou nastávající.“

Já z toho snad budu mít infarkt!“ zajíkla se Helena Pánková, chytla za srdce a mátožně sesunula nazpět do křesla, jak ji to, co tu právě bylo z úst Stanislava Paveleckého vyřčeno, hluboce ranilo.

Jana se o Helenu strachovala, nebylo to poprvé, co se takto zhroutila v důsledku přetrvávajících zdravotních obtíží.

Leč skutečné lásce se poroučeti nedá. A kdo to mohl věděti lépe než právě vévoda z Yentu? Svým zásadním rozhodnutím ale paní hraběnce nehodlal ublížit, jen učinil doznání, o které ho požádalo jeho vlastní srdce.

Naštěstí i postava s přívětivou tváří anděla, pocházející z planety Aurelie, dostála svého půvabu a ihned dokázala Heleně pomoci od jejích zdravotních obtíží, jakmile neslyšně vstoupila.

A v ten moment se Helena Pánková změnila k nepoznání a byla odhodlána Premocký zámek přepsat na Stanislava Paveleckého, i uznat jeho sňatek s Janou Klenskou. Za odměnu se jí dostalo důstojného odchodu z tohoto světa, odchodu, jenž jednou musel nastat a jemuž se nevyhne žádná lidská bytost. A nezáleží přitom, zda-li ta lidská bytost užívá titulu vévody či ten náležící hraběnkám.

Neboť tam, za onou bránou, v místě, z něhož není návratu, se na nějaké tituly nepohlíží. Nýbrž se tam posuzuje podle toho, jaké měl člověk… SRDCE.

V Podzemní rajonádě viditelně začala houstnout atmosféra. Sice ten, kdo se o to postaral, nevlastnil titul vévody, a po boku mu věrně nekráčela ta, jíž by jednoznačně šel přisoudit titul hraběnky, i tak se ale při pohledu na ony dva jednoznačně nedal vyloučit případný vpád – když už ne přímo gardy vojáků, tak alespoň těch v policejních uniformách – do jedné z vyhlášených chloub pasážového prostranství.

„Proč ta náhlá stylizovaná úprava? My přece moc dobře víme, co vy dva jste ve skutečnosti zač?“

„A proto nemá cenu dávat si nový odvetný mač!“ navázal na slova muže, co se jako první odvážil příchozí oslovit, pohotově Humler.

„No ovšem, kdo jiný tady opět musí nad ostatními držeti ochranou ruku než všemi oblíbený Josef Humler, profesor tělovýchovných vrubů, místo toho aby už konečně zavřel tu svou nevymáchanou hubu.“

„No vidíte, jak vám to slovně přeje? Ještě překonat ty zavedené zlovolné mluvní peřeje a místní svět tak bude obohacen o nové přátelské naděje.“

Muži v policejní uniformě Josef Humler očividně stále více nebyl po chuti, což dokládal stupňující se výraz podráždění v jeho obličeji. „Jak se zdá, tak televizní sexuální harašení přináší své zasloužené ovoce, že, pane chlapcodívko?“ uvedl s ještě vetší dávkou nevole.

„Nu což, někdo si slastně přede, že v televizi točí porno, kdežto jiní naopak pro lid konají jiné dobro, to když okolnímu světu pějí o Katalné Mochně moudro, či že na sebe navléknou divadelní či jiné identifikační výrazné roucho, to aby poznal, jak lidský tvor navenek dokáže ocenit jeho ojedinělé kouzlo.“

Josef Humler velmi dobře postřehl, komu všemu byla věnovaná ta poslední narážka, neboť během recitování, jenž se mu podařilo vměstnat do pouhého jednoho souvětí, po ukázaní na svou maličkost, pohotově stačil přejít k Lídě s Lízou, od nich následně ke skupince divadelníků a svou „poutní cestu“ zakončil u Patricie.

Muž v policejní uniformně to snažení ocenil falešným potleskem. Pak zašátral v kapse kalhot. „A tohle mělo být jako co? To pro samé roupy už nevíte, koho si pozvat do toho vašeho televizního doupěte rozkoší, a tak ze žalu nutíte nezletilce, aby vám tam názorně předváděli, jak se holkám správně koukat pod sukně?“ A ve vzduchu při těch slovech okázale mával jakousi malůvkou. Anna ihned poznala, kdo je jejím autorem, a stejně tak i ti, co před zhruba třemi hodinami přišli do styku s Petrovým ojedinělým stylem kreslení.

„Tak to by už stačilo!“

Tentokrát to onen asiat vyslovil o dost nazlobeněji a rázně vykročil přímo k tomu, kdo si opět nevybíravě dovolil urážet talentované jedince, načež Lída s Lízou to samé učinily v případě Petra a to o mnoho decentněji pojatými ladnými krůčky, neboť šestiletý klučina se po tom zlovolném výroku muže v policejní uniformě začal tvářit, jako by mu za jeho „prohřešek“ hrozilo vězení.

„Tím nic nepořídíte, chlapcodívko, pán nás zkrátka zase ráčil přijíti urážeti a ne hřejivou láskou zahrnovati,“ zabásnil si nanovo Humler a asiatovi ve výpadku taktně zabránil, načež mu doporučil: „Hezky se mi tu prosím na místě pozastavte a praktiky samurajů si pouhou optikou mysli následně pouze představte.“ A asiat na něj s velkým přemáháním nakonec dal.

Anna z toho sporu doposud nebyla příliš moudrá. Co vlastně bylo jeho pravou příčinou? Záminku k němu s největší pravděpodobností dal právě Josef Humler vtipkováním o „hloupých blondýnkách a policajtech“. Muže, co ve skutečnosti u policie nejspíš sloužil, a ženu s kratšími vlnitými blond odbarvenými vlasy to následně pobouřilo natolik, že se rozhodli opustit tuto největší místnost Podzemní rajonády. A pak už se kdesi za plentou jen stačilo podívat na Petrovy kresby, na nichž byly „dolní partie upřednostňovány před oněmi horními“, špatně si vyložit jejich obsah a o nové spory nebyla nouze. Jenže i tak tu Anně něco nesedělo, neboť když se muž (v již regulérní policejní uniformě) a žena (obohacena o výraznější blond hřívu) vrátili nazpět, vůbec první, kdo na jejich vpád zareagoval, byl právě onen zhruba šedesátiletý asiat, který až doposud setrvával v ústraní. Že by dané spory tedy pramenily z nějakého nelegálního obchodu s oblečením, jak tomu u těchto národnostních menšin žijících v Čechách bývalo častým zvykem? Koneckonců tomu nasvědčoval i odpor muže v policejní uniformě vůči účinkujícím, co uznávali vlastní přístup k módě jako takové. Následná možná pravda však byla pro Annu o dost šokující, když muž v policejní uniformě řekl: „Chtěl byste se pokusit zabít i mě? Dávejte si pozor, vážený, tahle zbraň se totiž nepočítá mezi atrapy jako mnohé z těch, co za nehorázné sumy v těch svých stáncích prodávají ti vaši příbuzní z východu.“

„Vy jeden úlisný vlezlý barbare…“

Ve tváři osloveného se opravdu již dal spatřit regulérní vražedný výraz, a praskot prstů u obou rukou, co se mu zatínaly v pěsti, dával tušit, že by asiat jednoho takového mordu v tuto chvíli klidně schopen byl. Naštěstí Josef Humler pohotově zasáhl i tentokrát: „Nechte to, příteli, býti, jen se vás, pán mocný, snaží více rozčíliti, aby vám pak za to trest mohl zcela záměrně vyměřiti.“

Profesor tělocviku měl zřejmě pravdu, neboť muž v policejní uniformě rozhodně asiatovi nemínil dát pokoj ani náhodou. „No tak nám tu všem hezky na rovinu povězte, jak to bylo s vaším zesnulým bratrem? Jak tedy nakonec zemřel?“ naléhal.

Asiatovi oční žilky zlovolně tepaly a tváře rudly vzteky. A Josef Humler tak měl opět plné ruce práce s jeho neklidem.

„A nebo bych se měl ještě dodatečně informovat na jistého Leopolda Barneta? Kdepak tomu je teď asi konec? Vážně nepřebývá v jedné z těch vašich pověstných rakví, jak to po Katalné Mochně zvěstuje jeden z místních snaživých pánů kolegů policistů?“ dychtil muž v policejním uniformě doslova po odpovědi. „Pane Tome Wongu?“ doplnil, aby všichni návštěvníci Podzemní rajonády věděli, kdo tu s nimi je přítomen.

Tentokrát si muž v policejní uniformě, jinak nevyhnutelný výpadek, dopředu pojistil vyndáním služební zbraně, která rozhodně atrapu nepřipomínala, jak správně předeslal.

„Myslím, že by spíše bylo rozumné nalít si čistého vína z vaší strany, pane policejní rado, a uvést na pravou míru, jakým právem na zdejší mochnické vývěsky uvádíte na první pohled možná pravdivé, na ten druhý či třetí však zcela jasně falešné a značně poupravené informace o něčem, co je pro vás stále záhadou všech záhad.“

To se v přítomnosti muže v policejní uniformě a ženy s kratšími vlnitými blond odbarvenými vlasy vůbec poprvé o slovo přihlásil Radovan Litevský.

„Tak copak nám k tomu, pane Válku, povíte? A to, co třímá vaše pravá ručka, prosím zase zasuňte tam, kam patří.“

Muž v policejní uniformě Radovanovi nakonec vyhověl. Ne proto, že se s ním dal náhle do řeči jeden z mochnických veteránů, kterého si tu všichni nesmírně vážili, ale kvůli fotoaparátům, jimiž divadelníci na Radovanův pokyn byli připraveni pořídit patnáct usvědčujících snímků o tom, jak tu kdosi druhým míní vyhrožovat zbraní.

„Děkuji vám, pane Válku, za vyhovění mé prosby. A pokud vás svou přítomností snad ráčilo poctít okno, velice rád vám na jeho pročištění poskytnu účinný ,listový´ prostředek,“ pokračoval Radovan, zatímco skupina divadelníků byla se svými fotoaparáty stále ve střehu, načež si Anna povšimla, jak do pohotovosti právě povolává i patnáct magičů.

I Radovan tedy zalovil v kapse svých kalhot a vyndal z nich jakousi malůvku. A to nejednu! I když… vlastně o žádné kresby přímo nešlo, jen o strohá oznámení, v nichž stálo, aby si místní a přespolní i nadále dávali pozor na jistého Toma Wonga. Pachuť kresby pouze dokreslovaly rozmanité malůvky, ze kterých Anna vypozorovala, jak obyvatele Katalné Mochny zmíněná oznámení na jednu stranu přivádějí do rozpaků a na tu druhou jim upřímně už lezou na nervy.

„A víte co, pane Válku?“ dokázal Radovan i nadále obhajovat post hlavního řečníka. „Patrně ze všeho nejlepší bude, když vám a vaší paní zde nyní přede všemi odrecituji výňatky zcela jiné a sice takové, které naše město naopak povznášejí do pozitivních výšin a tak navenek světu dávají tušit, jak si mi místní prostincí obyvatelé jednoho z měst ležícího ve středních Čechách navzájem umíme i vypomáhat.“

Ozvalo se nápadné „cvak“, to jak na patnácti magičích shodně v jednom okamžiku byla zmáčknuta tlačítka PLAY a REC.

Radovan se zeširoka usmál, daná oznámení z vývěsek zasunul nazpět do levé kapsy kalhot, načež z té pravé vyjmul dvě obálky. Příliš dlouze se nad nimi nerozpakoval, obě rozevřel, vyjmul dopisy a plynule se rozhovořil o jakési Tereze, co se momentálně nacházela na ozdravném pobytu v Tatrách, který si dle vlastních slov nemohla vynachválit, a prostřednictvím zaslaného psaní se dodatečně omlouvala za dávné problémy, které městu způsobila. Jako druhý přišel na řadu jakýsi Karel, co Radovana v dopise údajně informoval o svém možném návratu do jednoho z call center, kam ho mezi sebe ochotně přijali jeho někdejší zaměstnanci. A to na výslovné přání jakéhosi Lukáše, podobně jako Radovana rodáka pocházející přímo z Katalné Mochny, co Karlovi onen návrat z vlastní benevolence zprostředkoval. Karel pak samotným závěrem Radovanovi a ostatním obyvatelům města přál mnoho pozdravů, pevné zdraví a také věnoval něco, co připomínalo amulet. A jak Radovan dle Annina správného úsudku následně dodal, týkal se štěstí.

„Tak jste to sám slyšel, pane Válku,“ usmál se zeširoka zase Radovan, když s četbou skončil. „Ne, ty dopisy si s dovolením ponechám, jen do nich smíte nahlédnouti, přeci jen náleží mne osobně, jak to ostatně stojí na obálkách. Vy si radši nyní opatrujte svoji paní, stále se totiž tváří tak nějak nevesele.“

Bylo tomu tak, jak to profesor biologie říkal, ona odbarvená blondýnka se vskutku již notnou chvíli tvářila, jako by ji něco polekalo, a to od okamžiku, co z úst jejího muže zaznělo ono nevábné slůvko vrah. Těžko tedy říci, zda-li ten samý výraz přetrvávající v jejím obličeji i nadále způsobovalo dané slůvko či přímo pohled na Ferdinanda, který tu v Podzemní rajonádě stále byl přítomen, neboť tu neopustil ani majitel aligátora Bedřich Stojatý.

Kryštof Válek by si možná, i přes pohotový zásah divadelníků, ony dopisy na Radovanovi možná dokázal vynutit, kdyby si sám nepovšiml, jak se jeho choť čím dál více trápí, jako by se sama stala hlavní předvolanou v daném sporu, co rozpoutal. Kryštofu Válkovi tak patrně pozvolna docházelo, jak se slibně načatý spor pozvolna ale jistě obrací proti němu coby hlavnímu iniciátorovi. I přesto se nemínil jen tak lehce vzdát, a jakmile si pro svou choť vyžádal jednu ze židlí, na níž se ihned usadila, jal se nových proslovů, v nichž si hodlal napravit reputaci.

„Tom Patrick, jak noblesně znějící jméno, ba přímo mezinárodně s tím doplňujícím ! Co si tedy něco hezkého, v uvozovkách řečeno, přečíst o člověku pocházejícího z nedalekých Poděbrad, jenž se světu prezentuje coby zapisovatel zdejší mochnické kultury?“

A Kryštof Válek se také příliš dlouho nerozpakoval a spustil, kterak se jistý Tom Patrick nevybíravě navezl do jedné z nejvýznamnějších skupin, co kdy psala dějiny světové populární hudby. Načež se Kryštof Válek záhy ani neostýchal zdůraznit, jak by jistého pana Chapmana zajisté velice potěšilo, že onen vražedný akt, jehož se na jednom z členů skupiny Beatles tento muž dopustil a za nějž byl následně odsouzen, poděbradský zapisovatel mochnické kultury považuje naopak za ten nejvíce záslužný čin, co kdy svět populární hudby spatřil. A Kryštof Válek na to ihned obratně navázal výkladem, v němž hlavní úlohu sehrávali lidé v kómatech, které si velectěný Tom Patrick dovolil přirovnat k největším pozemským šťastlivcům, co na sobě nepociťují žádnou bolest a netíží je starosti – jak by také, když o sobě nemají vůbec ponětí. Jenže Kryštof Válek poděbradského rodáka neváhal pokárat ani do třetice, to s nesmírným potěšením všem začal líčit, jak tento člověk zdejší Katalnou Mochnu pomlouvá, kde to jen jde a tak znevažuje obdržené prameny, pročež tedy on, pan Válek, nechápe, jak město něco takového může ponechávat bez povšimnutí, když to jasně vypovídá o tom, že Tom Patrick v sobě nemá ani špetičku lidství stejně jako Tom Wong.

Svým řečněním však muž v policejní uniformě jako by právě učinil vlastní doznání ohledně všech oznámení soustředěných na vývěskách týkajících se Toma Wonga coby špatného člověka, jehož je třeba se obávat.

Osazenstvo Podzemní rajonády i tohle již otravovalo poslouchat, jak dokládaly výrazy četných tváří.

„A co vy jste, slečno, vůbec zač? Jaké je vaše jméno? No prosím, legitimujte se mi!“ vyjel Kryštof Válek vzápětí nečekaně zhurta na Annu, aby jeho udavačství nepřišlo vniveč, a ta ihned zalitovala, že muži v policejní uniformě věnovala přehnaný zájem. Ovšem Anna k tomu měla pádný důvod, jednání muže jí totiž připomínalo počínání jejího někdejšího přítele Petra Krtka a Anna v hloubi duše doufala, že se s ním již nikdy nesetká.

„Člověk se narodil, aby v životě postupnými krůčky nacházel sám sebe, a mohu vás ujistit, pane Válku, že každý z nás lidských tvorů během onoho hledání svého já v sobě dříve či později objevíme temnou a světlou stránku. Svět zkrátka není automaticky rozdělen na ty dobré a na ty špatné, je směsicí obou zmíněných ingrediencí.“

Takto se Anně po bok statečně postavil Radovan Litevský, ovšem nebyl sám, svou podporu jí vyjádřil i Marek Stropnický, onen dvacetiletý vynálezce fontány, co se za pětikorunu byla ochotna probouzeti k životu.

„Jitko! To ne, Jituško!“

Kryštof Válek by možná i tak od Anny dokázal získat přiznání, to by se však jeho choť na židli nesměla začít podivně kroutit a chrčivě na ní sýpat. Jako by se o ni pokoušel infarkt.

„Ne, zpátky, ať vás to ani nenapadne!“ vyjel Kryštof Válek zostra na Radovana Litevského; pouze on sám tedy ke své choti starostlivě přistoupil a do úst jí vložil inhalátor.

„Pouze jsem vám nabízel svoji pomoc,“ hájil se Radovan Litevský, zatímco Josef Humler se najednou zatvářil, jako by do něj zčistajasna uhodil blesk. To Tom Wong bez špetičky vzrušení zamířil na své původní místo k menšímu stolku. Patrně už toho všeho měl taky dost, o čemž svědčilo i jeho nesrozumitelné mumlání.

„Nemyslete si, tady jsem s vyšetřováním ještě zdaleka neskončil!“ A Kryštof Válek společně se svou ženou, která se teď sotva držela na nohou, zamířil směrem k plentě, za níž oba podruhé zmizeli.

„No ták, místní i přespolní chlapcodívky, zanechte už té chmurné výtky a zase do akce zapojte své smyslně poetické špulící rtíky!“ zahalasil povzbudivě Josef Humler, kterému se zase rychle podařilo pozitivně ožít, načež stařičkého vitálního pána začal vybízet k novým zpěvným lidovkám.

Ovšem zjevně ne všichni měli mít na nově nabytou svobodu nárok, jak dokládal rozmrzelý výraz v obličeji majitele Podzemní rajonády. Ten očima vyhledal Radovana Litevského a mávl na něj. Profesor biologie to Olafovi oplatil a vydal se za ním. Anna pak zaznamenala, jak se o něčem šeptem náruživě baví.

„Jak vidno, tak pan Kryštof Válek své snažení slídy vskutku nemíní vzdávati a i nadále své vybrané oběti hodlá při něčem nekalém přistihnouti,“ informoval Radovan Annu takto poté, co se Olaf zase odešel věnovat hostům, „pročež by tedy bylo rozumné, kdyby nad vámi opatrovnické otěže převzal jiný ochránce. Tome, mohl byste na slovíčko?“

K Anninu bezmeznému překvapení Radovanova výzva skutečně směřovala k onomu asiatovi. A ten jí uposlechl.

„Dáte tady na Annu pozor, budete tak laskav, prosím?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil ochotně Tom Wong.

Anna sama sobě zpočátku nedokázala objasnit, proč se tomu návrhu nikterak nevzepřela, vždyť o tom muži nevěděla prakticky vůbec nic, jen to, že možná zavraždil dva lidi, přičemž jedním z nich byl údajně přímo jeho bratr. S někým takovým by si tedy nebylo radno něco začínat. I přesto ale Anna společně s Tomem Wongem zamířila k nenápadnému zadnímu vchodu.

O to více paradoxněji pak mohl působit samotný vstup do chodby, která údajně propojovala Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena, jíž vlastnil Rudolf Manten. Úplně tedy postačilo, aby Tom Wong, až by do chodby po Anně vstoupil jako druhý, dveře za sebou zavřel, otočil v nich klíčem, zpoza jednoho z rohů pak následně vykoukla Kryštofem Válkem jmenovaná rakev a… pravdivost jeho domněnky by tak nabyla na věrohodnosti. Tak proč tedy Anna již poněkolikáté dala na radu Radovana Litevského a z Plátna marnotratných duší, jak profesor biologie Podzemní rajonádu vlastními slovy vnímal za stavu někdejších vleklých sporů, následovala Toma Wonga Na Závětří, jak se jmenovala ulice, v níž pobýval? Opět pro to Anna postupně nacházela několik přijatelných vysvětlení.

V první řadě se Anna musela rozhodnout na základě bleskového úsudku, zda-li by tedy bylo lepší skončit v náručí nevyzpytatelného vyšetřovatele či spíše v rukou údajného vraha. A jelikož Kryštof Válek již navenek stačil dostatečně projevit, za jakou se považuje autoritu, čekala Anna, s čím teď přijde Tom Wong. Ovšem takto se to nedalo přímo specifikovat, Anna zkrátka podruhé nemínila s Kryštofem Válkem přijít do styku, to první setkání s ním jí bohatě stačilo. A co se týkalo Toma Wonga, tak z tváří osazenstva Podzemní rajonády, podobně jako z malůvek, co obsahovala daná oznámení, se spíše dala vyčíst podpora tomuto Japonci, nikoliv tedy Vietnamci, jak mylně a navíc dosti příkře uvedl právě Válek. A to, že pohled Toma Wonga místy působil vskutku vražedně, stejně jako jeho póza? No kdo by se vlastně něčemu takovému divil, když si Kryštof Válek rozhodně nebral servítky a to nejen vůči tomuto šedesátiletému Japonci.

Další pádný důvod, proč dát na Radovana Litevského, nesouvisel pouze s všeobecnou oblibou tohoto osmdesátiletého profesora biologie, jak se Anna několikrát stačila na vlastní oči přesvědčit (dost těžko šlo předpokládat, že by tohle všechno bylo dopředu smluvené a tudíž záměrně fingované), své v tom sehrávala i ona ulice Na Závětří, nacházející se v oné chatařské oblasti, z níž to nebylo daleko do domu u jezera.

Navíc, kdyby Tom Wong byl vrahem, jen těžko by se pak ukazoval na veřejnosti a normálně se dával do řeči s místními. To už Anně přišlo mnohem pravděpodobnější, jako by naopak Kryštof Válek měl nějaké nesplacené dluhy vůči okolnímu světu, které maskoval policejní uniformou.

„Předpokládám, že stále dumáte nad tím, co mělo znamenat to podivné představení v Podzemní rajonádě, jehož jste se stala nechtěným svědkem a málem i nedobrovolnou obětí?“ dal se Tom Wong s Annou do řeči, jakmile se ocitli v chodbě. „Velice se za to omlouvám, snad mi ta následná menší oslava trochu spraví náladu.“

„Cože? Oslava?“

„Ano, Na Závětří, tam, kam právě nyní spolu jdeme, Evženie Flavordová jednu takovou od šesté hodiny večerní pořádá na své zahrádce, a já jí přislíbil účast,“ odpovídal Anně zcela vyrovnaně Tom Wong. „Je nesmírně uvolňující, když člověk kolem sebe má dobré kamarády, za jejichž asistence dokáže zapomenout na nepříjemné věci,“ pokračoval v řečnění, jako by měl vyjadřovací metody Radovana Litevského v krvi. „A ještě jsem opominul dodat, že by mi bylo nesmírnou ctí, kdybyste se oné oslavy zúčastnila i vy. Na oplátku vám poodhalím jedno své tajemství.“

Dál oba procházeli jinak zcela opuštěnou chodbou a Annu čím dál tím více překvapovalo, jak se v ní začíná až nezvykle dobře cítit. Pro upřesnění: teď tím rozhodně nebyla míněna ona přívětivá mluva, kterou Tom Wong Annu zahrnul. A pak se po pěti minutách chůze náhle objevily schody a když po nich oba vyšli nahoru, spatřili otevřené dveře a v nich stojícího pohublého, dosti vytáhlého muže okolo šedesátky, s brýlemi a mrožím knírem: Rudolfa Mantena.

Pro Annu se tedy vše přeci jen vyvíjelo příznivě: nikde cestou nenatrefila na rakev a ani na údajné mrtvoly. Vize Kryštofa Válka o domnělém vrahovi tak byly definitivně ty tam, když Tom Wong s Annou normálně v klidu prošli i přední částí kavárny určené hostům a po výstupu z ní se octli na druhém konci Pasangerovky; Tom Wong s Rudolfem Mantenem před kavárnou ještě dali krátkou řeč na téma „nové malebné hrníčky“ a oba se přitom zcela normálně pozdravili i s několika kolemjdoucími.

Cestou z prostranství mochnických pasáží do oné chatařské oblasti se rovněž nepřihodilo nic šokujícího, a pokud ji čirou náhodou absolvoval i Kryštof Válek, musel být dobře skryt lidským očím. Jinak, slavnost pořádaná Evženií Flavordovou se pro Annu stala skutečným nezapomenutelným zážitkem, neboť vedle „grilování pecnů“ v domácích pekárnách poodhalila celou řadu pro ni nového nepoznaného: zahradní labyrint patřil k těm nejzajímavějším „místním atrakcím“ vůbec a už při vstupu na pozemek poutal zaslouženou pozornost. Anna do něj o něco později zavítala společně s Tomem Wongem a to stylově, jak se na místní poměry slušelo – s čerstvým bochánkem v levé a ovocným výpalem v druhé ruce.

Do onoho labyrintu se mimo jiné ukrývaly také dárky. Sama Evženie Flavordová se přičinila o to samé, neboť právě tento den její drahocenné ratolesti slavily významný životní mezník a to patnácté narozeniny, čímž v platnost vstupovala jejich plnoletost. Ovšem labyrint neměl vybízet pouze k hledání čehosi, po čem jedinec tolik toužil, ale zároveň se v něm naskýtala ojedinělá příležitost pro vyjasnění si dávných sporů. A jak se hned ukázalo, tak Eva a Ela, dcery Evženie Flavordové, si nejspíše co vyjasňovat měly, protože z daného labyrintu vyšly až po dobré půl hodině. Samozřejmě s horou dárků a s nimi se pak následně přemístily pod menší smrček, který byl na nedávno započaté léto nebývale zimně oděn, jako by vrcholily pravé Vánoce.

„Opět za tím nemá cenu hledat nějakou přehnanou vědu, Anno,“ začal se k tomu vyjadřovat Tom Wong, „prostě se jedná o jednu z dalších zavedených mochnických tradic, kdy se při jisté významné události sejde rodina, příbuzní a přátele a společně se snaží strávit den.“

„A proč ne?“ přijala to nakonec takto svorně Anna, když i jí posléze do labyrintu bylo umožněno vstoupit.

Tom Wong, podobně jako v oné chodbě, ani tentokrát neotálel a ujal se slova.

„Svému bratrovi jsem nikdy neublížil, oba jsme si naopak byli velice blízcí a navzájem se ve všem podporovali. Leč osud někdy dokáže být tuze nevyzpytatelný. A tak i v životě jednoho z nás udal nečekaný zvrat v podobě jedné z nejzákeřnějších možných nemocí. Ale Udo byl statečný bojovník, ano byl… vlastně stále ještě jím pro mne v živé podobě zůstává, i když jeho duše již nějaký ten pátek pobývá na onom pomyslném druhém břehu.“

Annu tato výpověď upřímně zase mírně řečeno šokovala. A nebylo to dáno pouze pečlivě vyváženým Wongovým slovníkem, nýbrž i obsahovou stránkou. Anna tak sama sobě položila otázku: co Tom mínil tou živou podobou? Anně se totiž ihned vybavil onen úkaz na poli, který se rovněž pro ni vyznačoval značnou živostí. Mělo to tedy nějakou spojitost?

„Japonsko jako země vždy bývalo a stále zůstává studnicí vědy a techniky. Ani já s bratrem jsme tedy přirozeně neodolali lákadlům vyspělého dálného východu a společnými silami se pustili do bádání a zároveň uskutečňování našeho společného snu, jímž se měla stát praktická věcička, co člověku přiblíží něco nebo dokonce přímo někoho, kdo mu je nedostupný, nebo danou nedostupností oplývá. Jak smutná souhra okolností tomu napomohla, že jsme se oba stali obětí něčeho podobného – to když já tu směl ještě zůstat a Udo musel již odejít. Ovšem naštěstí se tak nestalo doslovně.“

Wongova výpověď dojímala a zároveň při jejím poslechu i zamrazilo – alespoň tak to vnímala Anna. Koneckonců, onen labyrint, jímž ona a Tom procházeli, sehrával svou úlohu stratéga dokonale, neboť věrohodně dostával svému jménu a záměru: ony jeho pomyslné chodby se různě klikatily a nabízely celou řadu slepých odboček, které pak nutily k návratu a hledání jiné vhodnější cesty, po níž by se dalo pokračovat dále. Anna se tak teoreticky nanovo mohla obávat tezí Kryštofa Válka. Zaprvé: po velmi kratičké době si Tom Anně vymínil dělat opětovnou soukromou společnost. (Snad za účelem, aby přeci jen dle pana policejního rady konečně dokonal, k čemu se v oné sklepní chodbě zdráhal?) Zadruhé: ve Wongových vzpomínkových tezích se jasně zračila smrt, i když jmenovaný dané slovo přímo nepoužil, i přesto ale Anně přišlo, jako by bratrův odchod z tohoto světa přisuzoval sobě a tudíž si ho dával za vinu. Zatřetí: labyrint – mnohem příhodnější místo k mordu a také stylovější oproti jakési prachobyčejné chodbě kdesi v podzemí, přišlo Anně na mysl.

Ovšem i nad těmito nemilými úvahami Anny jako by postupně vítězily ty, co lidské nervy odmítají dráždit. Že by to tentokrát měly na svědomí růže, z nichž byly stěny labyrintu doslova utkány?

„Jedna životní tragédie ovšem člověka přeci jen k čemusi donutí: ke změně pobytu,“ pokračoval ve výkladu Tom Wong, který si zajisté byl vědom Annina pozorného naslouchání a rovněž i jejího dumání nad čímsi. „A tak jsem opustil své rodné Kjóto, své rodné Japonsko a vydal se hledat jiné přijatelné místo pro život. Místo, kde by má duše nalezla alespoň částečný klid po jedné tragédii a zároveň i pocítila, že ona léta bádání nepřišla vniveč, tedy že k něčemu byla přeci jenom dobrá, tudíž že měla oprávněný význam alespoň v jednom lidském životě.“

Tom Wong nečekaně zpozorněl. A Anna vytušila proč.

Již nějakou dobu se oba patrně zdržovali právě v jedné z těch pomyslných slepých chodech, na jejíž konec nezadržitelně spěli. A tam vzadu u stěny… cosi se tam vyjímalo.

„A jak jste vy předtím, Anno, sama poznamenala: proč ne?“ navázal Tom Wong, když ji pobídl, aby přeci jen pokračovali dále. „Katalná Mochna se prezentovala jako město možností, kde se představivosti meze nekladly, kde člověk normálně šel po ulici a přímo uviděl zázrak na vlastní oči. Nebylo tedy příhodnějšího místa pro ono pomyslné sepisování nové životní kapitoly nikde jinde na světě než právě zde.“

Vzápětí Tom Wong hlas o něco pozměnil a s mírným opovržením uvedl: „To by ovšem nesměl existovat jistý Kryštof Válek, léty zneuznaný to strůjce zákona, co za sebemenším zdejším kouzlíčkem spatřoval útok namířený proti vědě a technice, dle něj výhradně symbolizující nezákonné plagiátorství. A jak nakonec vyšlo najevo, tak zejména mé ALMANY se panu Válkovi staly největším trnem v oku.“

Tom Wong ihned k tomu obdobně připojil: „Jenže to panu policejnímu vyšetřovateli nestačilo, ne, ne, ne, on se k tomu všemu ještě musel začít zajímat o můj soukromý život a nějak přišel na to, že to já jsem svému bratrovi zasadil smrtelnou ránu. A pak už jen stačilo v podstatě málo: využít nefalšované policejní hodnosti a originálním způsobem mé jméno hanět ve vší početnosti po celém městě – nejprve za pomoci vývěsek, pak za přispění místních policejních složek, a když ani to nepřineslo kýžený úspěch, tak nakonec osobně.“

„Ale Radovan a většina místních vás nakonec nedala, postavili se na vaši stranu,“ odvážila se Anna konečně promluvit.

„Přirozeně,“ pousmál se matně Tom Wong, což ho zřejmě přivedlo na následující myšlenku: „Takže obdobně, jako tomu bylo u obou sester, by bylo milé, kdyby se i toto naše společné putování labyrintem zakončilo v tom co možná nejpozitivnějším duchu.“

To už skutečně dospěli na konec oné pomyslné chodby a Tom Wong se tam pro cosi shýbl, avšak nebyla to Kryštofem Válkem prorokovaná rakev, nýbrž…

„Gramofonek, to je to, co jsem tu hledal, nakonec našel a co bych vám, Anno, na důkaz pojištění našeho přátelství nyní rád věnoval.

Anna daný dar nakonec přijala a pak se s Tomem na jeho popud vydali hledat cestu z labyrintu ven, přičemž to tentokrát byla zase Anna, kdo se Wongovi o trochu více otevřel v rámci vlastního života.

Kryštof Válek, pokud by stále ještě lpěl na své domněnce pojednávající o vrahovi, nemusel ztrácet naději. Při zpáteční cestě labyrintem se sice opět nepřihodilo nic, co by ohrožovalo lidský život, leč Tom Wong se s Annou zdaleka nemínil loučit.

A tak poté, co oba dva ještě nějakou tu chvilenku pobyli ve společnosti rodiny, přátel a příbuzných Evženie Flavordové, se Anně konečně naskytla příležitost přesvědčit se, jak si v chatařské oblasti žije člověk, původně pocházející až z druhého konce světa. A přeci tu na první pohled nebyly patrné nějaké výrazné rozdíly v porovnání s domem, co náležel předešlé hostitelce. I u Toma Wonga se dala nasát ta samá podmanivá vůně dřeva a stěny rovněž zdobily podobně laděné obrazy s portréty vyobrazených lidí vkusně zakomponovaných do krajinomaleb, přičemž kuchyňský servis v poličkách a kredencích jako by přesně do detailu odpovídal návykům nejednoho místního mochnického domorodce. Anna podruhé neodolala a obdobně jako předtím u Evženie si i tentokrát z poličky vzala jeden z hrníčků a začala si ho důkladně prohlížet. A vskutku, po pohlazení ouška se na něm počal objevovat kvítek. Jak poutavě magické, přišlo Anně podruhé na mysl. Načež Rudolf Manten by zajisté sdílel ten samý názor, neopominula si k tomu Anna přidat.

Sám hostitel rovněž nezahálel. Právě ho kdosi navštívil. Jakási Petra. Anna zaslechla, jak zdvořile odmítá Tomovo pozvání jít dál, s odůvodněním, že se s ním přišla pouze rozloučit, neboť s Petrem právě odjíždějí do nedalekého Kerska, kde spolu teď budou bydlet.

„To byla jedna má dobrá známost z řad studentské omladiny. Petra slíbila, že se tu u mě dnes zastaví. Kdysi ke mně docházela právě na ony mé a bratrovy ALMANY,“ informoval Tom pak Annu, když jmenovaná odešla, a ta, jakmile zaslechla z jeho úst to slovo, založila hrníček na původní místo. „Nuže, je nejspíše načase, abych vám, Anno, odtajnil to, co jsem slíbil odtajnit jednomu přespolnímu zájemci, pokud by se ke mně rozhodl znovu zavítat.“

Anna nenaléhala ohledně podrobností týkajících se jmenovaného, což Tom jen uvítal, zářivě se pak na Annu usmál a nasměroval ji k jedné na první pohled zcela obyčejné stěně. Její prostřední část se záhy dala do pohybu a namísto původní stěny se v těch místech zjevila jiná, tentokrát mnohem pevnější žulová. Tom nečekal na Annino případné emoční vypětí, normálně zadal příslušný kód a i tato stěna se rozestoupila. První, co o sobě dalo z temného neznáma vědět, bylo světlo: to jak pozvolna nabývalo na intenzitě, novou rýsující se místnost postupně zviditelňovalo. Světla bylo rozhodně zapotřebí, nyní již jasně čitelná rozlehlá místnost připomínající Anně pracovnu a studovnu zároveň jinak postrádala okna.

„Tak co, Anno, jestlipak už tušíte, co tímhle vším sleduji?“ zajímal Toma názor.

„Pravděpodobně pro vás tahle místnost má stejný význam jako ta tajná náležící paní Flavordové, a také ji považujete za jakousi svoji niterní svatyni,“ mínila Anna.

Ano, i Evženie Flavordová ve svém domě něco na tento způsob údajně vlastnila, jak Anně poreferovaly Eva s Elou, ovšem jim ani Anně nebylo umožněno vstoupit a tak nyní Anna zběžně odvozovala na základě líčení sester.

„Ano, máte v podstatě pravdu,“ potvrdil souhlasně Tom, když k tomu Anna připojila to další, tedy domněnku o pracovně a studovně.

Rozhodně totiž bylo co obdivovat a to odborné jednoznačně převažovalo. Anna se mohla začíst do osudů francouzského důstojníka ve výslužbě, který náhodnou expozicí pořídil první fotografii na světě, na níž byl zachycen dvůr. Nebo do článků týkajících se Michaela Faradaye, kde byl otištěn jeho legendární deník čítající poznámky možného vzniku elektřiny. Nebo také obdivovat historii elektrického telegrafu od pouhé myšlenky až po praktickou realizaci. Či trnitou cestu balónů, větroňů a letadel směřujících do nebeských výšin a let jako takový, jež tolik zpopularizovali bratři Wrigtové, a vedle toho vynálezy pro ryze pozemské používaní jako bicykly. Či také rozmanité vynálezy pozdějšího takzvaného moderního věku a mezi nimi první elektrické počítače, které k práci s elektrickým proudem a k logickým operacím využívaly elektronek.

Vedle těchto objevů podávajících důkaz o lidské vynalézavosti tu Anna narazila i na ty, co přímo souvisely s lidským životem jako takovým, tedy s jeho uchováním. Jako užití éteru při úplně prvním chirurgickém zákroku na jistém mladém tiskaři prováděném jistým Wiliamem Mortonem. Nebo evoluci života Charlese Darwina. Či Alexandera Fleminga coby objevitele prvního antibiotika na světě v podobě penicilinu.

A pak konečně došlo i na ony pověstné ALMANY. K Anninu údivu se jednalo o dva druhy prototypů, přičemž každý se vyznačoval svou jistou specifičností. Zatímco první sada šesti ALMAN Anně připomněla turistické psychowalkmany (to díky doplňující helmě namísto klasických sluchátek), ona druhá sada dle ní výhradně upozorňovala na mnohem klasičtější turistické brýle.

„Zajímavý názor, onen přespolní človíček se k nim kdysi vyjádřil trošičku jinak a stejně tak i Petra. Nejspíše si začnu vést, podobně jako Michael Faraday, také deník, do nějž budu zaznamenávat postřehy jiných,“ přistupoval k tomu takto Tom.

Ani tentokrát se Anna z hostitele nepokoušela mámit podrobnosti o obou Tomem jmenovaných. Její oči nyní patřily výhradně ALMANÁM. „Čím jsou tedy specifické? Předvedete mi to?“ zeptala se radši.

Tom Wong z připravené otevřené krabice vyjmul jednu z těch, co je Anna překřtila na turistické psychowalkmany. Onu helmu si Tom následně nasadil na hlavu, takže skutečně připomínal cyklistu, co se chystá na cestu, k níž by mu zajisté posloužil jeden z těch legendárních bicyklů, které tu rovněž byly uschovány coby vzpomínka na časy dávno minulé. K ničemu takovému však nedošlo, Tom se s ALMANOU pohodlně usadil na pohovku a dal najevo soustředění poté, co jeden z drátů trčících z helmy zasunul do walkmanové zdířky příslušící sluchátkům. A co se nestalo, celou místností se počaly linout srdcervoucí tóny violy. Význam této ALMANY byl Anně rázem znám: umožňovala přenos jinak vnitřních mozkových pochodů v jedny skutečné reálné a daný živý zvuk dokonce uchovat na magnetofonové pásce.

„Taková jedna menší vzpomínka na mého bratra, který tento hudební nástroj bezmezně zbožňoval,“ objasnil Tom. Pak Annu vyzval, aby si nabídla ALMANU z druhé sady, jíž přisoudila nálepku turistické brýle.

Anna tušila, co bude následovat. „Koho si mám představit, až si ty brýle nasadím?“ zeptala se trochu v obavách.

„To záleží jen na vás. Co například někoho z rodiny?“ dal Tom tip. „Ovšem jděte na to pomalu, své obrazové výjevy volte rozvážně: něco jiného je pouhá představa a něco jiného zase ona samá představa pomyslně živě zhmotněná.“

Anna tentokrát jen přikývla, že to bude brát na vědomí. Snad ještě nikdy si brýle nenasazovala s takovou opatrností jako nyní. Varovná slova o možnosti zhmotnění vnitřních postav a z toho pramenící možné nebezpečí by jiní zajisté považovali za totální úlet jednoho věčného snílka, kterého v jednom kuse přepadává stihomam, napadalo při tom Annu, a i ona by se za jiných okolností k takovým posměváčkům zajisté jinak připojila. Jenže Tomův předchozí ALMANÍ výstup nebyl žádných podvrhem, neboť ještě předtím, než dotyčný na pásce „vykouzlil“ tóny violy, Annu přesvědčil, že je jinak dočista prázdná.

O tom, jak věru důležitým se na první pohled banální varování Toma Wonga ukázalo se Anna přesvědčila hned poté, co brýle najisto zakryly její oči. To první, co spatřila, byl barevný odraz sklíček, ovšem prakticky okamžitě, jakmile uvedla do chodu své první vnitřní obrazy, se ty samé počaly ve stejné režii odvíjet kolem ní. Jako by Anna právě byla přítomna v kině a dívala se na film ve tři dé provedení.

A tak se Anna po delší době podívala domů, kde se setkala s otcem, jak si teď přála: seděl ve své pracovně a četl si u stolu noviny. Anna k otci po menším váhání přistoupila a opatrně se ho dotkla. Stalo se neuvěřitelné: otec dotek opětoval a Anna i toto pocítila na vlastní kůži! Jako by Annin otec nikdy z tohoto světa neodešel, jako by stále byl jeho součástí. Jenže přimět ho ke konverzaci, to už tak jednoduché nebylo a vše se zhoršilo v momentě, kdy do místnosti vpadla ta, co si především potrpěla na tropení vášnivých scén – Annina matka. Anna chtěla zabránit těm nastávajícím sporům, jenže to šlo dost ztěžka, neboť vnitřní šotkové začaly převládat nad těmi slibně se zpočátku odvíjejícími pozitivními. A když už se málem stalo, že se matka na přání dcery přeci jen trošičku navenek začne projevovat o něco více lidsky, definitivně tomu učinila přítrž přítomnost oné ALMANY z druhé sady, kdy z ní sálající živý hlas zapříčinil totální nemožnost kontroly nad živým obrazem, takže ani ne po deseti minutách byla Anna přinucena si obě ALMANY naráz sundat a celá udýchaná pak zasedla na pohovku, jak ji to, čeho byla svědkem a také nedílnou součástí, vyčerpalo.

„Říkal jsem vám, že to není jen tak,“ poukázal Tom na důležitost svého vyřčeného moudra o pouhých představách a jejich následném živém prožívání.

Něco na tom asi být muselo, Anně po těch prožitcích všechno kolem náhle přišlo mnohem živější, takže jeden ze starodávných bicyklů, co se vyjímal v jednom ze zadních rohů, dle ní teď rozhodně nezel prázdnotou a vlastně ani nestál na původním místě, neboť kdosi na něj právě zasedl a uvedl jej do chodu, kdežto ten kdosi Anně nápadně ihned připomněl jejího otce, zatímco svou matku znenadání zaslechla, jak se naplno rozkřičela z jednoho starého gramofonu, který jinak pobýval v jedné z postranních přihrádek.

„Nejspíše nastala ta pravá chvíle tuhle místnost opustit a zase se nadýchat pravého letního čerstvého vánku,“ vypozoroval Tom Anninu rozrušenost a proto ALMANY zandal nazpět do krabice a tu pak zandal do příslušné police, odkud ji předtím vyjmul.

Nyní se to odvíjelo následovně. Jakmile Tom coby poslední překročil práh, celá místnost se postupně začala halit do tmy. Žulová stěna se navrátila na své původní středové místo a po zadání příslušného kódu se i ona ztratila z dohledu lidským očí, jakmile její přítomnost zakryla ta původní vonná ze dřeva. A tak se Anna a Tom opět ocitli v nejrozlehlejší místnosti s okny, kde první jmenovaná předtím tolik obdivovala magičnost oněch květinových hrníčků.

Na něco takového teď ale nebyl čas, o pozornost se hlásil zcela nový návštěvník.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *