4. V hádkách i smíru

Šok! Snad jinak se to nedalo popsati. Dívka, zcela opuštěná, v obavách pozorovala vodní hladinu a tvářila se při tom nejistě. Všichni ti, co ujišťovali, že nic závažného se nemůže přihodit, tu již nestáli po boku s notnou dávkovací porcí rad. Právě tyto lidské duše tedy šlo právem považovati za největší zbabělce a zrádce, co zdráhali se sjížděti čím dál divočejší mořské vlny za hlučného sílícího skučivého větru. K tomu všemu přidejme trojici žraločích samorostů vířících tam dole ve vodním světě a drama tak naplno může propuknout.

Těch třech právoplatných obyvatel vodní říše si však Táňa ještě nestačila povšimnouti. Souboj s obřími vlnami se zdál být přednostnější výzvou. Dívka tušila, že sama za sebe ho má předem prohraný, když i zkušení serfaři s nimi předem vzdali síly. A tak nastalo, co nabízelo se, aby nastalo: Táňa nadobro opustila zapůjčené prkno a prkno zase zapůjčenou lidskou duši. A Táňu nyní tuze zamrzelo, jak je to na tomto světě jménem Zem podivně zařízeno, neboť kdyby ono zapůjčené prkno, stejně jako ona, bylo obdařeno hlasem, vzájemné empatie by vyšly najevo již na pevnině, tudíž ani jednomu by v těchto chvílích nebylo bývalo usilováno o život.

A pak Táňa zaslechla záškub a to ji utvrdilo v jediném: její bývalý nemluvný pobočník své bytí na této planetě jménem Zem nadobro ukončil. Táňa na ni ale chtěla žít dál. Ona tu přece musela žít dál! Neboť co by si pak počali její přátele? A zejména pak rodina?

To již Táňu ale vlna pohltila do lačných úst a dívka se jejím mocným hrtanem propadala dolů. A pak je spatřila! Zjevně to byl pach krve, co vyvolalo ten nebývalý zájem zvědavců. Táňa bohužel není dcerou bájného Poseidona, vládce moří, jenž by třem právoplatným obyvatelům mořské říše nakázal odplouti, nebo moři poručil: ustaň.

Táňou zmítal strach, dál pociťovala tu palčivou bolest na pravém předloktí, a snad se i dusila. Obávala se jak moře tak těch mocných čelistí, o nichž se na pevnině zvěstovalo, jakým mocným stiskem disponují.

Táňa se pomalu loučila se svým krátkým životem, leč ten zjevně neměl v úmyslu se s dívkou ještě loučit. Nenadálá záře jako by moře přemluvila k poslušnosti a následně i odehnala žraločí trojici, jíž zastoupila trojice delfíní. A pak z té záře, avšak nijak nepříjemné na oči, vystoupila postava s andělskou tváří.

Kdo jsi?“ zeptala se Táňa jako ve snách; s příchodem neznámé, jako by si již neuvědomovala onu bolest na předloktí natož dušení.

Jmenuji se Ela a mým domovem je planeta jménem Aurelie.“ Postava s andělskou tváří jemně mávla rukou a před Táňou se podmořský svět rázem proměnil v jeden pozemský s celou řadou jezer a spokojených tváří. A Táňa v něm okamžitě hodlala zůstat navěky, tak jí učaroval.

Tobě tento svět ještě nenáleží, ještě jsi na něj příliš mladá. Tví přátelé a rodina tě po boku potřebují vícero než poutavá směs zdejších tváří,“ poznamenala Ela; jemně se pak dotkla Tánina čela a ta následně upadla do nenásilných mrákot.

Když Táňa procitla, už více nespařila tu prazvláštní bytost s andělskou tváří, delfíny, ani ten svět naplněný láskou, a ani po mořských vlnách nikde nebylo vidu natož slechu. A Táňa pochopila: plně se navrátila do života na svou rodnou pevninu, kde byla obklopena přáteli i svou milující rodinou. A ještě jedno podstatné si dívka uvědomila: že nemá cenu se obávati smrti jako takové.

Prostě šok! Jinak se to nedalo popsat ani v případě Marie. I ta nadále pozorovala vodní hladinu a tvářila se při tom značně vyděšeně. Lída s Lízou, co Marii ujišťovaly, že zdejší vidiny tajemna, pokud nečekaně nastanou, se dějí výhradně pro dobro jedince, se jí dál věrně snažily asistovat po boku i v jezeře. A možná že by obě holčiny za těchto nových okolností přispěchaly i s radami, jak rozumně naložit s tím, čeho tu Marie byla svědkem, kdyby ta se vůči nim nezachovala jako ten největší zbabělec a zároveň vůči sobě jako ten největší hrdina, co nemá na vybranou a musí si sám poradit se zdejšími jezerními vlnami – naopak za asistence pálivého slunce. Přidejme k tomu ještě více jak třísetmetrovou vzdálenost ostrova od břehu jezera a i zde je o drama postaráno.

Marie byla stále přesvědčena, že se rozhodně nejednalo o fata morgánu. Vždyť i Anna se již dvakrát stala obětí něčeho podobného, takže nyní jsem logicky přišla na řadu já, polemizovala v duchu.

Marie by třeba to vše také bývala byla pojala za pouhý nevinný žert jako prve Anna, to by ale v té zprávě jí určené nesměla padnout zmínka o jakémsi dítěti, co se momentálně nachází v ohrožení života. A o takových věcech se přece nežertuje!, dušovala se dál v koutku své duše Marie. A tak i tato hnědovláska o původním záměru zdejšího tajemna začala pochybovat.

„Co se děje, Maruško, čehopak se nám tu obávánkuješ tentokráte?“

„To má na svědomí to úděsné vedro, že mám pravdu?“

„Za to zjevně spíše může ten tvůj prorokovaný rok kocoura, drahá Lízinečko.“

„Pokusím se mu tedy rozumně připomenouti, aby to s tou náklonností zas tak přílišně nepřeháněl.“

Ta oboustranná sehranost, ta precizní bezchybná načasovanost! Marie z Lídy a Lízy dostávala strach! Co když právě ony dvě toto měly na svědomí, stejně jako v případě Anny ten vitální třiasedmdesátník? (Ten si ostatně dál hověl na břehu s rybářským prutem v ruce a rozplýval se tam blahem nad novými vylovenými planetami a planetkami.) Obojí by do sebe zapadalo, ti všichni se tu teď nacházejí pohromadě a patrně se i dost dobře baví tím, jak já a Anna jejich hrám slepě podléháme a necháváme se tak jimi poníženě šikanovat, mínila po svém dál Marie.

A tak…

„Ne, nechte mě obě na pokoji! Já… chci být teď… potřebuji teď být výhradně sama!“

Marie se od Lídy a Lízy okamžitě kousek stáhla. Ta blond hříva a s ní spojená vizáž – obojí poplatné dávno zapadlé době, ty výstřední plavky kočičího ražení… Marie se těch dvou opravdu nefalšovaně začala bát. Lída s Lízou naštěstí pochopily a odpluly. Jakmile je měla Marie částečně z dohledu, ihned zase zraky upnula ke břehu, kde působil vitální třiasedmdesátník. Právě ho tam návštěvou poctili dva další rybáři a všichni tři si vyměňovali dojmy ze svých „úlovků“. Marii náhle přejel mráz po zádech, to když dědula oči upnul právě na jezero a ty se s těmi jejími na nepatrný zlomek střetly. A nezůstalo jen u toho, z břehu pak k Marii halasně dolehlo dědovo povzbuzující zvolání, které neušlo ani lidem ve vodě, včetně Lídy s Lízou.

Marie si začala připadat jako ve vězení. Jako by tohle jezero a jeho přilehlé břehy včetně osazenstva skutečně náležely do úplně jiného světa. Jako by již nějakou tu hodnou dobu Marie trávila čas na jedné z těch neznámých planetek. Ať se totiž kolem sebe rozhlížela, jak uznala za vhodné, vždy někde spatřila něco jen tak poletovat ve vzduchu nebo někoho mizet. Podobně jako předtím Annou i Marií zmítaly mdloby.

Vmžiku Marie zase procitla, neboť jí na mysl přišel onen tajemný vzkaz, v němž se kdosi zmiňoval o bezbranném dítěti, jehož záchrana záleží pouze na ní.

Marie znovu pohlédla k ostrůvku. Ukázalo se, že až přímo k němu se nikdo z plavců svá vodní tempa podnikat neodvažuje. Ovšem Marie se o to chtě nechtě pokusit musela! Protože kdyby se nakonec prokázalo, že o žert v žádném případě rozhodně nešlo a to pohřešované děcko by se pak někde poblíž ostrova skutečně našlo, třeba už dočista mrtvé (hrůzná představa!), jak by pak Marie někomu vysvětlovala, že s tím nemá vůbec nic společného? Vždyť ta zpráva zase ihned zmizela a mně by tak chyběl důkaz, že vše má na svědomí někdo úplně jiný? Takže pokud tu vážně někdo neznámý disponuje tajemnem na způsob vydírání dvou vybraných obětí, je i dost pravděpodobné, že vše zařídí tak, abych tím jediným možným viníkem byla právě já. A společně se mnou možná i Anna!, dumala takto Marie.

Marie tedy přestala lelkovat na mělčině a jala se nedobrovolně zdolávat vodní úsek až k onomu ostrovu, který si již předem pro sebe překřtila na prokletý. Již po pár tempech ji však začala zmáhat únava (částečně na tom vinu nesl i stres). Jenže Marie se nemohla vrátit nazpět a jen tak odstoupit od toho, co si předurčila (i když nedobrovolně). A tak pokračovala v plavání, leč záhy nohy hnědovlásky začaly sužovat křeče, to jak nebyly zvyklé na tak velké vypětí ve vodě.

To už však mělčinu vystřídala hloubka!

Byly to až spásné bojky, co Marii zachránilo před prvním možným utonutím. Samozřejmě se nabízelo, že by Marii případnou pomoc třeba poskytli nějací ti náhodní plavci, zejména ti,co vlastnili lehátka, na nichž by se vše zdolávalo mnohem snadněji, jenže hnědovláska o něco takového v žádném případě nestála (nebo se spíše hodí říci, že bála stát). Dokonce se zdráhala byť jen náhodnému okolo plovoucímu pohlédnout do očí!

Avšak pro Marii jakési bojky neměly být konečnou! A tak po minutě odpočinku a povolení křeči se odhodlala k novým životním tempům, leč, netrvalo to dlouho a zase jako by se do již značně zkřehlých nohou zakousl žralok a svou oběť hodlal stáhnout ke dnu. Křeč ohlásila návrat a shůry jí kynulo na pozdrav slabé poprchávání. To nebylo dobré znamení (a nejen proto, že o něčem podobném básnily Lída s Lízou ještě než je Marie doslova vypudila ze své společnosti).

A hnědovláska tak byla opět nucena bojovat sama se sebou, bojovat s přemáháním sil. A k nelibosti sobě vlastní tentokrát již pomyslné pře sváděla i s okolím, neboť její přítomnost u náhodných plavců opravdu začala vzbuzovat nekriticky zaslouženou pozornost – nepohoda sálající ze zmučeného obličeje a výrazné hekavé oddechování prostě sehrávalo své. Ovšem Marie se na ty ostatní zase nesnažila brát zřetel – neboť co když všichni ti plavci kolem jsou pouhými vybranými herci v mém nechtěném dobrodružství a já tak štvanou loutkou, co jimi bude okamžitě potopena, pokud nesplní, co jí bylo uloženo?

Jak absurdní by se takové uvažování někomu mohlo zdát, ovšem pokud k vám navíc z dálky stále doléhají záblesky neviditelnosti a kdesi před sebou znovu zaslechnete o levitujících planetách a planetkách, které na vlastní oči vidíte poletovat jako by se nechumelilo, jen těžko si pak své vlastní závěry, k nimž dospíváte, necháte jen tak vyvrátit.

Byla to tedy jedna z pramiček, co se stalo druhou spásnou zastávkou pro tuze bolavé zkřehlé nohy a také do značné míry zkřehlé ruce, kdy obojí dostávalo zabrat tak jak snad ještě nikdy předtím. Marie nadále silně oddechovala a div že měla vůbec sílu se alespoň nějak šetrně zachytit těch spásných postranních schůdků. Srdce jí bušilo naplno, doslova jako na poplach, a čím dál čilejší nebeské kapky smáčely už tak dosti mokrou hlavu a prameny vlasů – vlivem častých nedobrovolných ponorů. Snad se alespoň na tuto malou chviličku ve mně všechno trochu ztiší, přemlouvala Marie samu sebe.

Leč…

„…se to vlastně přihodí, že tak dva rozdílní jedinci v sobě najdou zalíbení?“

„Těžko říct, prostě jsem ho jednoho dne našel opuštěného a poraněného v tom močálu. Kdybych se o něj hned nepostaral, pravděpodobně by zahynul.“

„Ale i tak je to dost riskantní potloukat se sám někde po afrických bažinách, kde vás klidně může napadnout i něco docela jiného?“

„To víte, že vám na těch místech tuhne krev v žilách a pořád se musíte dívat, kam šlapete.“

„Zlatá tedy naše to Katalná Mochnička…. No tady jsme naštěstí v Čechách, ale slyšel jsem, že třeba ani v takové Indii není radno chodit jen tak po večerech, tam se prý po okolí zase hojně promenádují hadi.“

Marie rozhovor dvou mužů, co pramičku obývali, vnímala jen proto, že prostě neměla na výběr. Kdyby se na to cítila, pokračovala by dál k ostrovu, leč sotva popadala dech. Křeč v nohách sice pozvolna ustávala, u srdce Marií ale stále nesnesitelně píchalo.

„Kolik má ten váš drobeček vlastně roků?“

„V září mu bude jedenáct.“

Marie vyjekla, pustila se schůdků a ozvalo se hlasité šplouchnutí. Tentokrát to neměly na svědomí ve vzduchu poletující DUHOVĚNKY, kterými si oba muži hovor zpestřovali. Aligátor, onen domácí mazlíček jednoho z nich, totiž nečekaně vystrčil hlavu, rozevřel na první pohled usměvavou tlamu a býval by se patrně ihned vydal za Marií do vody, kdyby si toho ten, co si ho hýčkal na klíně, zavčas nepovšiml a nezabránil mu v tom.

Ale i tak…

„Nebojte se, slečno, Ferdinand je vysloveně dobrák od kosti!“ zvolal za Marií majitel aligátora, jenže ta už mezitím nabírala na nových tempech a snažila se být od pramičky co možná nejdál. Aby jí pozřelo něco, co navíc nemělo ve zdejších vodách co pohledávat, bylo to poslední, oč stála.

Leč i tak jako by se nad Marií snášela mračna. A to doslovně! Deštík se z minuty na minutu proměnil v nepříjemný liják, a aby toho na jedno děvče už tak nebylo dost, zvedl se prudký vítr a kdesi nad Marií se silně zablesklo. Pálivé slunce bylo to tam.

Že jsem byla tak pošetilá, lepší lidé na pramičce s predátorem po boku než tohle

, začala si vyčítat Marie, neboť pokud za dobu svého plavání v jezeře potřebovala něčí naléhavou pomoc, bylo to právě teď. Leč od pramičky už byla na nějakou tu míli daleko a navíc ji i ztratila z dohledu, stejně jako ostrov, k němuž to beztak ještě měla dobrých více jak sto metrů. To vše mělo na svědomí to bláznivé počasí.

Marii mrzelo, že na nějakou výzvu vůbec přistoupila. Sotva přicházelo v úvahu, že by tu někde poblíž nalezla tonoucí děcko. Takže se nakonec vážně jen jednalo o něčí hloupý vtip! Marii takové zjištění však v těchto okamžicích už nebylo nic moc platné. Sama měla co dělat, aby neutonula.

Marii už nepřipadalo, že se nachází v jezeře, bylo to, jako by se přemístila o mnoho tisíc mil daleko do Francie, o níž se zmiňovala Anně, kde tamější břehy oplývaly mořem. A právě to jako by si v těchto okamžicích v dárkovém balení jako nedostatkové zboží Katalná Mochna objednala za účelem ozvláštnění. Pokud by tomu tak opravdu bylo a zdejší domorodci neuždibovali pouze z koláče náležícího vědě a jejím pokrokům, ale koketovali i s nadpozemskou magií…

Dost hororové uvažování!I bez podobným úvah však Marie jeden takový horor právě prožívala. Kolem ní to hlasitě bouřilo a blýskalo, liják nabíral na čím dál větší intenzitě, jezerní vlny čím dál věrohodněji napodobovaly právě ty mořské… A ani vítr již Zemi nemínil zůstat být nic dlužen a proměněn ve vichr se vrchovatě vysmál Líziným slovům o zachování slunného léta.

A pak již nešlo ani volit si směr plavby. Marie se zničehonic začala točit na jednom místě, jako by právě seděla na kolotoči a ten se ne a ne zastavit. Moc dobře věděla, že hlavu na hladině dlouho neudrží. A jako na potvoru jí znovu na mysl přišla ta, co ji zahlédla na té pramičce. Marie se i přes onu nepříjemnou skutečnost, jak ji rozběsněná voda a s ní smluvené vlny stahovaly dolů, kolem sebe rozhlížela, zda-li tu někde kolem ní náhodou neplave. Další dosti mučivá představa, když uvážíte, že i bez jednoho statného aligátora váš život visí na vlásku. Leč Marie si tu vizi nedokázala odpustit, Lízin rok kocoura jí hlavou zmítal sem a tam, a pak se tento jinak neškodný domácí miláček v Mariině paměti přeměnil právě v onoho obávaného aligátora, kterému, jak si Marie prve dobře v tom zmatku povšimla, na hlavě nechyběl typický český slamák, což šlo považovat za neobvyklý ozvláštňující doplněk jako v případě Lídiny celkové stylizace.

A vzápětí Marii mohutná vlna uštědřila ránu do obličeje a ta se jako bezvládná hadrová panenka začala propadat dolů oním pověstným hrtanem

„Tak ses k nám přece jen vrátila, zlatíčko.“

Marie cosi po delší době zaslechla, oči ale nechala pro jistotu zavřené.

„No tak, zlatíčko, podívej se přece na mě.“

Marie opatrně pootevřela alespoň víčka.

„Ano, tak je to správně. Jen v tom hezky pokračuj.“

Marie následně spatřila ženu nevábného vzhledu. Ta nad ní postávala a pošklebovala se jí.

„Ano, tak se mně líbíš, zlatíčko.“ A pak žena od Marie pohledem přejela kamsi za ní a zvolala: „Tak už je ta mrcha při vědomí, můžeme začít stírat sliz z podlahy!“

Hned nato se s rachotem otevřely dveře a v nich se zjevila jiná žena, té v místnosti však nesmírně podobná.

A Marii pomyslně došlo, co by nejspíš měla udělat, jenže…

„Ne tak rychle, ty jedna děvko!“

Než se Marie nadála, už na ni nekompromisně zamířily dva smetáky. Jeden z nich se Marii zabořil do obličeje s takovou vervou, div že jí štětiny málem nevypíchly oči, zatímco druhý se vydal na pouť do mnohem choulostivějších míst – tím místem byl výstřih dosti výstředních šatů, co Marie měla na sobě. Ta se pak pod taktovkou žen po zemi začala válet jako na pánev právě hozená uzenka.

„Dost, to už stačí!“ zakřičela Marie, jak s ní ženy smýkaly sem tam, jenže ty s tím ne a ne přestat. „Tak nechte toho přece!“ snažila se bránit náporu, leč marně.

„Proč dost? Vždyť jsme s tím sotva začaly,“ chechtaly se obě dvě ženy a o to víc se v ponižování Marie začaly vyžívat.

„Ne, dost, já už víc nechci!“ To právě obě ženy Marii znemožnily jakýkoliv pohyb rukami, když jí je každá nohou přimáčkla k podlaze, a pak již hnědovláska pouze s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se k ní jedna z trýznitelek naklání a smetákem jí od výstřihu pozvolna směřuje k poprsí.

A možná že by bylo mnohem hůř, kdyby špínou pokrytou místnost zcela nečekaně nepohltilo pronikavé světlo, které naštěstí Marii projevilo velkorysou ohleduplnost tím, že jeho záře na ni neměla žádný vliv, zatímco u obou mučitelek se oslepující účinek dostavil okamžitě.

„Auuu, co to?!“

Marie se pokusila využít nastalého zmatku ve svůj prospěch, neboť nápor ze stran žen ustal, skokem byla na nohou a kvapem se rozeběhla ke dveřím. Jakmile překročila práh, ocitla se na tuze podivném prostranství. Vedle sebe se tam vyjímaly velice zvláštní domy, které Marii začaly připadat stále více povědomější, i když netušila přesně proč. A stejně tak jí okamžitě cosi připomněl nový úkaz, co směřoval zpět na dveře, konkrétně tedy na zámek, v němž zel klíč. A Marie té nápomocné síly využila i podruhé, dveře zavřela a rychle v zámku klíčem otočila. Právě včas, zevnitř se začal ozývat šelest a k tomu přibyly hlasité nadávky.

I tak ale Marie neměla zdaleka vyhráno. Řešila otázku, co si počít dál. A možná že při Marii štěstěna hodlala stát i do třetice, neboť nová světelná záře osvítila celou ulici, v níž postávala, a tak udala možný směr. A Marie se té příležitosti znovu chopila (co jiného mi také zbývá, pomyslela si). I přes přízeň světla se hnědovlásce ale nešlo příliš dobře. Postupně přidávala do kroku a vzápětí už běžela, jak ji ty výmluvné pohledy všech těch žen a dívek civějících ze zamřížovaných oken čím dál více skličovaly. A nejen to, všechny ty budovy kolem a jejich neobvyklé fasády budily dojem zvláštnosti. Jako by se Marie navrátila v čase do dob dávno zapadlých.

A pak, na konci ulice, spatřila postavu ze všech nejpodivnější. Postávala tam osamoceně, ale nejspíš tak jí to vyhovovalo, neboť se tvářila navýsost spokojeně. A také povýšeně, na což dle třpytivého odznaku dozajista měla nárok.

„Ale ale, kampak?“ zubil se muž na příchozí a pokuřoval při tom doutník.

Marie pochopila, že se zase po uši dostala do problémů. Nápomocné světlo totiž zmizelo a zdálo se, že protentokrát už navždy. Pravděpodobně se zaleklo toho nablýskaného odznaku šerifa.

„Tak co s tebou jen uděláme?“

Marie od muže v kovbojském začala pomaličku pozpátku ustupovat, protože ten pohled nevěstil nic dobrého. Muže to očividně nechávalo v klidu do okamžiku, kdy se znovu přihodilo cosi prapodivného: kolem se rozhostila mlha, následně Marie upadla do mdlob a když oči znovu otevřela, ocitla se pro změnu v rozlehlé místnosti, v níž všude možně po stěnách byly rozvěšeny rozmanité obrazy. Při pozornějším náhledu ale Marie zjistila, že to vlastně samy o sobě obrazy nejsou, spíše že je ty malůvky v jistých rysech vzdáleně pouze připomínají – a navíc nebyly zarámované. Dokonce se ty malůvky na způsob graffit na stěnách byly schopny i pohybovat. Prostě něco nevídaného! Avšak když se nad tím vším Marie plně zamyslela do třetice, utvrdilo ji to v tom, že i v těchto prostorách již v minulosti musela strávit nějaký ten čas. Najisto se tato domněnka u hnědovlásky potvrdila poté, co se k ní naklonila dlouhovlasá zelenooká blondýna a pravila: „Konečně! Ani nevíš, jak se mi ulevilo.“

Marie se přinutila k úsměvu. Poznala tu dívku. A Annu to o to víc potěšilo.

„Ani nevíte, slečno, jak jsem tomu rád i já… tedy že žijete!“

Marii náhle jako by tělem projel elektrický proud, jak ji ten druhý hlas šokoval.

„Promiňte, slečno, asi jsem prve na tom jezeře na vás dost zhurta vyjel, co? Tak tedy ještě jednou pardon,“ pokoušel se zarostlý černovlasý vousatý muž v kostkované košili následně o omluvu.

„Asi bychom Marušku neměli příliš přivádět do rozpaků, vždyť nám tu sotva procitla,“ poznamenal druhý, o dost starší muž téměř bez vlasů. Zatímco tomu, co o Marii projevil zájem jako první, mohlo být tak kolem padesáti, ten, co ho decentně přátelsky mírnil, již vypadal na dobrých osmdesát.

„Asi byste oba měli odejít. Marie se vás přímo bojí,“ konstatovala ihned zcela vážně Anna, když v očích hnědovlásky spatřila ty dva šokované výrazy.

„Ale já a Radovan tady slečně přece zachránili život, načež jsme při tom riskovali i svoje vlastní,“ podal okamžitě protest vousáč.

„Já vám ten přístup, na rozdíl od pana kolegy, za zlý nemám, Aničko. Nejspíš správně tuším, co zapříčinilo ty obavy. Avšak ujišťuji vás, že jak já tak i zde po boku mi věrně stojící pan Stojatý bychom Marii nezkřivili byť jen jediný pramínek vlasů.“

A vousáč horlivě souhlasně přitakal.

„A pokud vás obě uvnitř myslí ještě stále straší jistý tvoreček exotického původu, pak vězte, že ten si v těchto chvílích dává svou každodenní ozdravnou půlnoc,“ pokračoval v osobitém výkladu Radovan.

„Tak tak, Ferdinandek nám teď dadá jako to nejsladší miminko na světě,“ navázal vousáč „Ale jak už jsem říkal tady slečně na vodě, jinak je to…“

„I tak by bylo nejrozumnější, aby tu teď Marie měla více soukromí,“ mínila Anna. „A nebo by možná bylo ze všeho nejlepší, kdybychom odtud obě prostě hned odjely!“ pozměnila razantně výpověď a skutečně se začala ohlížet po kufrech.

„Myslím, že to není rozumné řešení, Anno. Marie ještě není úplně v pořádku.“

„Vždyť se tady málem utopila!“

„Říkáš to, jako bych za to, co se Marii v jednom ze zdejších jezer přihodilo, mohla přímo já,“ pokračovala opatrně Annina jmenovkyně.

Ta čistá upřímnost v hlase, ta až přehnaně láskyplná náklonnost vůči druhým! Anna zase v přítomnosti blondýny v pruhovaném tričku začala být celá nesvá.

Anna totiž nezastávala názor, že to, co se Marii v jezeře přihodilo, se událo jen pouhou čirou náhodou. Co potom mělo znamenat to její mluvení ze spaní? Anna tomu všemu začala přikládat mnohem větší váhu a právě to se nejspíš její jmenovkyni příliš nezamlouvalo! Anna tak měla právo ji z čehokoli podezírat; Marie se totiž podle Anny, stejně jako předtím ona, stala obětí něčího žertu, protože proč by jinak nerozvážně plavala až tak daleko od břehu, do míst, kam se jinak nikdo z ostatních plavců neodvážil? Navíc za bouře?

„Promiň, co teď řeknu zase já, Aničko, ale já jsem toho samého názoru. Marie si teď opravdu potřebuje pořádně odpočinout a nabrat nové síly. Na nějakou cestu teď stěží může pomýšlet.“

To se o slovo přihlásila doposud stranou stojící asi tak dvacetiletá zelenooká brunetka. Byla to právě ona, kdo Marii zajistil včasný převoz. A nebýt i Kateřinina pohotového lékařského zásahu, jak se dívka jmenovala, kdo ví, jak by to s Marií nakonec dopadlo. Tu ostatně únava začala zmáhat, takže znovu na posteli zalehla.

„Hele, Kateřino,“ začala Anna k brunetce promlouvat, „vážně si cením toho, co všechno jsi pro Marii udělala, ale…“

„Nezapomeňte při tom slečno taky na nás dva,“ připomněl se neohlášeně vousáč, „protože bez naší pomoci by v jezeře pravděpodobně nadobro utonula.“

„Ale no tak, Bedřichu,“ vstoupil do hovoru po kratší odmlce Radovan, onen osmdesátiletý stařík, když podruhé spatřil ten jemně podrážděný výraz ve vousáčově tváři, „tady Anna to s námi všemi dozajista nemyslela nijak zle. Jen pojímá jistá podezření vůči těm, s nimiž byla nucena se seznámit za zcela výjimečných okolností. Takový přístup se však lidem promíjí, neboť podezíravost je právě lidem vlastní a na jejím základě si jen ověřují, zda druhým projevit důvěru či naopak nikoliv.“

Annu tento argument totálně odzbrojil, zatímco vousáče nejspíš v něčem opravdu utvrdil, neboť zase od uraženého ublíženého výrazu opustil a zkusil se zatvářit jako všímavý dobrák.

Radovan, tímto nesmírně potěšen, k tomu následně netradičně připojil: „Jak velice zajímavě ale i dosti choulostivě se nám magie navenek může jevit, není-liž pravdou?“ A k Annině další nelibosti pak z kapsy vyndal jednu z DUHOVĚNEK, jmenovitě tu náležící planetě Zemi.

„Proč to děláte? Chcete mě tím ještě víc vytočit, že jo? O to vám jde!“

„Nikoliv,“ hlesl klidně Radovan. „Jde mi výhradně o zklidnění vaší duše, slečno.“

„Ale jděte!“

„Anno, prosím, polož ten kufr,“ vyzvala ji následně jmenovkyně, protože ta se k němu hbitě přemístila.

„Co to děláš?!“

„Je přeci očividné, oč se slečna snaží. Chce, abyste se v Katalné Mochně zdržela o nějaký ten den déle,“ poznamenal Radovan, jako by k žádnému překotnému sporu vůbec nedošlo.

„Nelze se diviti, že zrovna právě vy s mojí jmenovkyní táhnete za stejný snový provaz, pane profesore. Ten vábivý hlas, to precizní mluva… toť ojedinělá poetika sama o sobě, není-liž živoucí pravdou?“ pokusila se Anna Radovana napodobit, na rozdíl od něj to však z jejích úst vyznělo dosti netečně.

„Děkuji za milou poklonu,“ přijal to k Annině údivu poklidně Radovan, zatímco vousáč potřetí dal najevo, jak je velice nečestné někomu něco vyčítat, když ten někdo má na svědomí záchranu lidského života.

„To je v pořádku, Bedřichu, jak jsem již prve předeslal, Anna si pouze pro sebe ověřuje jistá důležitá fakta týkající se našich maličkostí,“ odvětil Radovan.

Anna náhle nevěděla, jak dál, co si o tom všem má myslet. V domě, v němž přebývala s Marií, s ní teď trávili čas lidé, kteří oběma dívkám nějakým způsobem pomohli, na druhou stranu ale jako by všichni ti čtyři v sobě ukrývali jistá tajemství a právě to Anně začalo přidělávat starosti.

„Magie někdy umí být vážně mocnou čarodějkou,“ neštítil se Radovan do napjaté atmosféry zabásnit.

„Tady pan profesor Litevský tím skutečně nemínil narážet…“

„Já vím, na mé nitro!“ odsekla za svou jmenovkyni Anna, čímž jasně dala najevo, co si o vztahu mezi ní a Radovanem myslí, a hbitě přešla nazpět k Marii. Ta zjevně znovu upadla do spánku, neboť na Annin příchod nezareagovala. A Annu při pohledu na hnědovlásku tak zcela logicky začaly přepadat nejchmurnější možné obavy.

„Marie opravdu jen usnula. Je jen po dnešku dost vyčerpaná a potřebuje si odpočinout,“ konstatovala Kateřina, když zahlédla ten pohled plný obav. „Jsem si jistá,“ pokračovala honem, „že jinak ale bude v pořádku, jen jí my všichni musíme dopřát trochu toho klidu.“ Načež Marii jemně uchopila za pravou ruku a začala měřit tep. „To bude dobré, to zase bude dobré…“ opakovala si teď jakoby výhradně pro sebe.

Anna tak pojala nová podezření. Ač se brunetka snažila být sebevíc přesvědčivá, patrně ani ona neprožívala příliš šťastné životní období – těch očních podlitin si zkrátka nešlo nevšimnout.

„Tak copak vás konkrétního trápí, Anno?“ zeptal se Radovan, kterému patrně nic nedokázalo ujít.

„Mám důvod si myslet,“ začala Anna, „že to, co se dnes Marii v tom jezeře přihodilo, neměla na svědomí pouhá souhra nešťastných okolností. Protože i já jsem se předtím dvakrát stala obětí šikany.“

„Tím tedy naznačujete, že vaší kamarádce kdosi úmyslně ublížil, jest tak?“

„Není to z mé výpovědi snad naprosto zřejmé, pane profesore?!“ zakřičela to už doslova Anna, jako by ji přivázali k mučícímu kůlu, přičemž to mělo na svědomí i to, že se na ni jako na povel upnuly pohledy všech ostatních.

Anna tedy vyšla s pravdou ven a povyprávěla o úkazech, které ji po dobu pobytu v Katalné Mochně potkaly, a co pro ni v osobním životě z hlediska obsahu znamenají po stránce niterní, načež na to obratně navázala ohledně setkání s jistým podivínským rybářem, a jak pak z jezera ještě měla možnost spatřit, kterak o Marii na břehu nebývalý zájmem projevily jisté dvě holčiny vyznačující se provokativní stylizací. Radovana však i toto v žádném případě nevyvedlo z míry.

„Ó ano, Albert Moruška, ten patří mezi naši přední seniorskou elitu, avšak předem předesílám, že naprosto neškodnou. Jest tomu zkrátka tak, tento vitální pán v letech má prostě jen radost ze života a rád o tom na potkání kdekomu vykládá. A ty dvě – promiňte mi, Anno, co opět vyslovím – kouzelné mladé dámy?“ pokračoval Radovan. „Inu, to Maruška nepřišla do styku s nikým jiným než-li s Lidunkou Dobovou a Lízinkou Kormanovou – i ony jsou vždy velice milé a s druhými rády dají řeč. A pokud na to přijde, tak se i vytáhnou s trumfy v podobě znalostí týkajících se zdejších unikátů – přirozeně nevyjímaje ani ty související s tajemnem.“

„Musíte na to slovo pořád věčně narážet?!“ dala Anna opětovně najevo podrážděnost.

„Inu, já nenarážím, nýbrž pouze konstatuji, že pokud se toto odpoledne po mém boku vydáte do nedaleké Podzemní rajonády na jednu takovou menší příjemnou sešlost, Anno, třeba na ono slůvko nadobro začnete pohlížet stran pozitiva,“ zakončil to Radovan a široce se přitom usmíval.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *