11. V nesnázích i naději

Ludvík Klement již nějaký ten pátek pobýval ve vězení Saint Island. Do tohoto nehostinného prostředí se tento bývalý úředník dostal poté, co byl obviněn z vraždy své ženy Laury a následně za ni i odsouzen. Na klidu tomuto čtyřicetiletému pánovi nepřidala ani skutečnost, že si již odseděl čtvrtinu ze svého trestu. Co za tu dobu ve vězení však poznal? Jen šikanu a bezpráví a to člověku na klidu rozhodně nepřidá. Ludvík ve vězení pracoval v prádelně, a přitom vše mohlo být úplně jinak, kdyby soud rozhodl v jeho prospěch. Leč nerozhodl a tak se Ludvík ve vězení dál trápil.

Tak co, Ludvíčku, jakpak se dneska máme?“ oslovil Ludvíka jeho spoluvězeň, který mu v jednom kuse způsoboval nepříjemnosti. „To mi snad neumíš odpovědět, když se tě slušně zeptám?“

Muž Ludvíka posléze jakoby přátelsky objal kolem ramen, avšak ten dál mlčel a raději si hleděl své práce.

Tak mi přece odpověz,“ naléhal na Ludvíka muž.

Dobré ráno, Evansi, ano, ujde to,“ osmělil se Ludvík promluvit.

To neznělo zrovna příliš lichotivě. Jako bys tím snad chtěl namítnout, že proti mně něco máš, Ludvíčku,“ mínil muž.

Ludvík se začal obávat nových konfliktů, všichni ostatní přítomní v prádelně oba dva pány začali pozorovat. Co závažnějšího, byli mezi nimi i dozorci!

Dej si na mě pozor, Ludvíčku, příště by se ti tvůj přístup ke mně již nemusel vyplatit,“ konstatoval muž a konečně nechal jmenovaného na pokoji, když si povšiml obou dozorců.

Jenže i tak se Ludvík necítil v nebezpečí, stále se obával toho nejhoršího, tedy aby ho Evans Roberts, jak znělo mužovo celé jméno, nevyzval na skutečný souboj.

A pak jednoho dne do vězení Saint Island nastoupil Samuel Bard, muž indiánského původu, co se údajně dopustil krveprolití na své rodině. Ihned po jeho nástupu k výkonu trestu se ve vězení Saint Island počaly díti nevšední úkazy. Samuel Bard pouhým dotykem ruky dokázal vyléčit nepříjemný otok na nohou, nemocnému odpomoci od zhoubného nádoru či pouhou myšlenkou změnit myšlení vybraného jedince. Něco takového přirozeně nemohlo ujít pozornosti a tak se o mužově hrdelním činu mezi vězni a dozorci dosti značně začalo pochybovat.

A co tíží tebe, příteli?“ otázal se takto jednou Samuel Bard přímo Ludvíka, když na sebe natrefili v prádelně.

Ludvík se zpočátku zdráhal se Samuelem Bardem navázat hovor, neboť se obával, zda-li ho odněkud nepozoruje spoluvězeň Evans Roberts, a když se utvrdil, že v jeho blízkosti dotyčný není přítomen, začal si vylévat srdce: „Vlastně tu vůbec nemám být, toho činu, z něhož mne obvinili, jsem se nikdy nedopustil.“

Ano, já vím, že ne. A dále také vím, že tvá Laura byla neobyčejně šarmantní žena, co milovala koně, chuť pouťových marcipánů, vonné růže a samozřejmě tvou maličkost, což stvrdila svatebním paktem v Manském kostele,“ odvětil s překvapivou přesností Samuel Bard.

Ty určitě také nejsi vrah, to bys jinak neléčil zdejší vězně a neměl pozitivní vliv na jejich myšlení,“ usoudil okamžitě Ludvík, který si v tuto chvíli přál jediné: setkat se se svojí zesnulou ženou.

Neboj, již brzy se se svojí Laurou opět shledáš,“ jakoby četl Ludvíkovi myšlenky Samuel Bard. „A ještě na jedno podstatné jsi zapomněl a to na svůj osvobozující verdikt,“ připomněl mu.

To ovšem nebude jen tak, je naprosto nemožné, aby soud se mnou obnovil proces,“ mínil Ludvík.

Nechme se překvapit,“ vyslovil Samuel Bard a poté odešel.

Ještě téže noci se však událo cosi nevídaného. Ludvíkovi se zdál neobyčejně živý sen, v němž ho poctila návštěvou jeho zesnulá žena Laura, jež mu básnila o tom, kterak co nevidět obnoví svůj manželský slib u oltáře. Ve druhém snu se Ludvíkovi zjevil zcela proměněný Evans Roberts, žádající ho o přátelství a omlouvající se mu za všechna doposud utržená příkoří. A ve snu třetím došlo na obnovení soudního procesu, kde pro Ludvíka padl kýžený osvobozující verdikt.

Jaké to tedy pro Ludvíka bylo překvapení, když ho hned druhý den ráno v prádelně Evans Roberts normálně pozdravil a nijak nešikanoval. Naopak, byl to právě on, kdo Ludvíka jako první informoval o tom, že možná dojde k obnově jeho procesu. A tak se o týden později skutečně stalo, Ludvík stanul znovu před soudem a tentokrát si vyslechl osvobozující verdikt, v němž byl zproštěn všech obvinění, kdežto skutečný vrah putoval za mříže.

A pak takhle jednou Ludvík při bouři seděl ve svém rodném domě v křesle, četl si knížku, když vtom kdosi naléhavě zabušil na dveře. Ludvík tedy zanechal četby, spěchal otevřít a koho to na prahu svého domu nespatřil: ona dotyčná, jejíž mercedes vypověděl službu, byla tak neskutečně podobná Lauře, až tomu nešlo uvěřit. Ludvík tedy ani na vteřinu nezaváhal a ženu pozval dál, načež jí odvyprávěl svůj životní příběh. A netrvalo to dlouho a došlo na svatební obřad. Jak zajímavý se někdy může jevit život.

Ludvík tak byl již najisto přesvědčen o tom, že Samuel Bard do věznice Saint Island zavítal nikoliv jako vrah, nýbrž coby spásný anděl. Dost možná že oním andělem Samuel Bard ve skutečnosti přímo sám byl! Ať už se jednalo o pravdu či nikoliv, pro Ludvíka Klementa začínal zcela nový život a po celý jeho zbytek na Samuela Barda vzpomínal s posvátnou úctou a vděčností.

Jistý mladík již nějaký ten měsíc pobýval ve Hradském vězení, což byl nový přírůstek na okraji Prahy. Dané vězení prozatím nedosahovalo takového věhlasu, i tak se už stačilo „vyznamenat“ činy, které otřásly veřejností. Jednalo se o kšefty s utišujícími léky, ty „kdosi“ propašoval až k dotyčnému do cely, co si o ně požádal, avšak ten po jejich požití zemřel. Zatím posledním incidentem byl hromadný vězeňský pokus o útěk v koších na prádlo, leč nezdařil se a odhalení vězni putovali nazpět do svých cel. A když se zrovna nepořádala hromadná útěková akce či pašování omamných látek skrze vězeňské cely, den ve Hradském vězení dokázala „zpestřit“ nefalšovaná rvačka.

„Přestaň se tu válet, posero, a ukaž, co v tobě je,“ vybízel mladíka potetovaný svalovec. „Tak slyšel jsi mě? Vstávej a bojuj!“ dorážel na něj.

Mladík se v obtížemi vyškrábal na nohy, ovšem sotva tak učinil, už se znovu poroučel k zemi.

„Co se tam zas válíš? Tak se přece seber a předveď, jestli vůbec za něco stojíš, posero“ nabádal mladíka svalovec.

Mladík učinil, oč ho svalovec požádal, avšak netrvalo to dlouho a podruhé se bolestivě sesunul na zem, tentokrát již s krvácejícím rtem.

„Jsi jen ubohý kus mátohy, posero“ zkonstatoval svalovec, načež se neštítil mladíkovi uštědřit kopanec do břicha, takže ten bolestivě zaskučel.

„Co se to tady děje?“ To se na inkriminované místo dostavil dozorce.

„Nic, jen tady mladému uklouzly nohy,“ řekl svalovec.

Dozorce nejprve očima přejížděl z jednoho na druhého a pak pohrozil: „Dejte si na mě oba pozor.“ A odešel.

O hodinu později v jídelně se to pro mladíka nevyvíjelo o nic lépe.

„Podívejte, kdo to přišel? Náš nesmělý posera,“ informoval věcně svalovec všechny přítomné v jídelně, když do ní mladík vešel. Daný zájem mladíka příliš netěšil, v tuto chvíli si přál být neviditelným a ze své vlastní zkušenosti věděl, že něco takového by klidně bylo možné.

Mladík si tedy stoupl do fronty na jídlo a když ho obdržel, spěchal s ním ke stolu do kouta, kde nikdo neseděl. Jenže…

„Tak sem ses hodlal před námi zašít, posero,“ přispěchal k němu honem svalovec a tentokrát nebyl sám. Společnost mu dělalo pět dalších statných samorostů.

Mladík věděl, že je zle, svalovec měl pětici na své straně, zatímco on tu ve vězení neměl jedinou spřízněnou duši.

„Není dobré stranit se kolektivu, copak se ti o tom na základce paní učitelka snad opomněla zmínit, posero?“ začal se svalovec navážet znovu do mladíka a pětice samorostů, nyní již u stolu přísedících, se tomu zasmála.

„Ta se mu možná zmiňovala o jiných věcech,“ vzal si slovo jeden z nich, „třeba o tom, jak správně zasunovat kolík do dírky.“

„Trefná připomínka,“ usoudil svalovec a také se usadil. „No co mlčíš, posero? Povyprávěj nám o tomhle zážitku,“ naléhal na mladíka.

„O čem jako?“ odvážil se mladík promluvit.

„No přece o tom, jak jste si to navzájem dělali!“ vykřikl naplno svalovec.

„Naser si,“ ujelo nedopatřením mladíkovi.

V ten moment smích u stolu utichl a vystřídal ho moment překvapení.

„Cos to řekl?“ zatvářil se svalovec navýsost pohoršeně.

„Nic,“ bránil se mladík, i tak moc dobře věděl, že je zle, když se svalovec zvedal ze židle a zaujímal výbojnou pózu.

Naštěstí pro mladíka zůstalo jen u ní a namísto pohlavku či přímo rány pěstí k jeho úlevě došlo jen na pomyslné přátelské poplácání po rameni, což neměl na svědomí opět nikdo jiný než-li dozorce, co měl na starost dozor v jídelně.

„Těš se později, posero,“ pohrozil mladíkovi alespoň slovně svalovec a vymáčkl mu do jídla jogurt, aby tak částečně ukojil své nenaplněné násilnické touhy.

Mladík se pak bál zajít do sprch, leč neměl na vybranou, neboť do nich museli všichni vězni. Skutečně tam na svalovce narazil, ten si ho však kupodivu zpočátku vůbec nevšímal. Mladík usoudil, že tak činí na základě předchozích zkušeností, kdy ostraha byla ve střehu. Mladíkovi tak nic nebránilo v tom, aby alespoň v částečném poklidu vykonal svou večerní hygienu, leč nestalo se tak, dotyčný dál žil ve strachu, že svalovec svou úmluvu, jež pronesl u jídelního stolu, stále bere na vědomí. Už se zdálo, že si svalovec k mladíkovi nic nedovolí, když vtom do něj při odchodu ze sprch zničehonic surově vrazil a mladík se tak znovu zmítal na zemi. Tentokrát to však svalovec udělal daleko mazaněji, neboť na mladíka nedorážel jako prve, nýbrž se od něj ihned vzdálil.

Asi nejhorší to bylo večer na cele, kterou mladík se svalovcem a dalšími dvěma kumpány společně sdílel.

„Tak já si mám nasrat, posero?!“ podal si svalovec mladíka ihned poté, co se za nimi zavřely dveře vězeňské cely a dozorci se odebrali na svá stanoviště.

„Já jsem přece nic takového ne…“

Mladík větu nestačil dokončit, protože se musel sklonit před svalovcovou pěstí.

„Že ne, ty jeden sráči?“

A než se mladík nadál, už mu svalovec jednu pořádnou natáhl přes pusu.

„Prosím, už dost,“ škemral mladík.

„COŽE?!“ zahřměl zlobně svalovec.

„Prosím, už dost, za tu urážku se omlouvám,“ vydralo se mladíkovi namáhavě z úst.

„To bych prosil, posero!“ utrousil nevábně svalovec a surově šlápl mladíkovi na levou ruku, až to křuplo. „Tady máš přídavek,“ plivl na něj.

„Co s ním dál, když se nám tady tak hezky povaluje?“ zeptal se jeden z kumpánů.

„Co ho oběsit na jeho vězeňském mundúru?“ navrhl druhý kumpán.

„Výborný nápad,“ usoudil ihned svalovec. „Tak se koukej sebrat, posero, šou pokračuje,“ načež mladíka zvedl ze země a kolem krku mu jeho mundúr začal uvazovat. „A teď se přesvědčíme, na jak dlouho dokážeš zadržet dech, posero.“

Mladík se nestačil pořádně vzpamatovat z předešlého mučení a už musel čelit nové výzvě v podobě stahů krčních tepen. „Ne, prosím,“ chrčel sotva slyšitelně, jak se dusil.

„Tak co, jak se ti tohle líbí, posero?“ lebedil si v mučících praktikách svalovec, zatímco jeho dva kumpáni mladíka pevně svírali rukama. „A teď hezky přede mnou padni na kolena a odpros, posero,“ poroučel mladíkovi.

„Om… omlou… omlouvám s… se za… za to… co… ře…. řekl jse… jsem,“ sýpal mladík.

„Tohle za moc nestálo, posero,“ mínil svalovec a vší silou mladíka odhodil na dveře vězeňské cely.

„Co je to tady za hluk?“ ozvalo se náhle z druhé strany a když se dveře vězeňské cely otevřely, tak mladík dozorcům doslova padl k nohám.

„Co je to s ním?“ začal vyzvídat jeden z dozorců.

„Ten blbec se chtěl uškrtit,“ vyslovil to svalovec kupodivu v naprostém klidu, načež jeho dva kumpáni mu horlivě přitakávali.

„Musí ihned na ošetřovnu,“ mínil druhý z dozorců.

A tak se také stalo.

„Hezky se na něm vyřádili, jen co je pravda,“ informoval o něco později jeden z lékařů mladíkova advokáta, který zavítal na ošetřovnu ihned poté, co se k němu doneslo, že mladíka kdosi surově napadl. Ten tam ležel na lůžku jako hromádka neštěstí.

„Pusťte mne odsud,“ sýpal sotva slyšitelně mladík.

„Nechal byste nás prosím o samotě?“ poprosil advokát lékaře.

„No dobrá, ale moc ho nerozptylujte,“ řekl lékař a odešel.

„Chci odtud pryč, nevydržím to tady,“ chrčel mladík sotva slyšitelně.

„To bohužel nepůjde,“ odpovídal advokát.

„Vždyť mě tu napadli?“

„To vás ale neomlouvá.“

„Jak to že ne? Navíc té vraždy jsem se já přímo nedopustil.“

„Tak jste byl spolupachatelem, to na celé věci však nic nemění.“

„Prosím, zkuste zařídit obnovení procesu.“

„Na něco takového soud stěží přistoupí, všechny důkazy jasně hovořily proti vám.“

„Nevydržím to tady, něco by se přece dalo podniknout.“

„Uvidím, co se dá dělat.“

Takto mezi sebou vedli řeč advokát s mladíkem, přičemž první jmenovaný se snažil hovořit plynule srozumitelně, zatímco druhému jmenovanému něco takového činilo značné potíže.

Pak přeci jen advokát přišel s částečným přijatelným návrhem: „Pokusím se pro vám alespoň získat jinou celu, zatím si ale poležíte tady.“

„To ale mé problémy nevyřeší,“ chrčel nesouhlasně mladík.

„Promiňte, ale už budu muset jít,“ poznamenal advokát a skutečně se dal na odchod.

Mladík osaměl a najednou si připadal jako ten nejzbytečnější tvor na planetě Zemi široko daleko: neměl nikoho, komu by se vyzpovídal, komu by vylil své srdce, i když… možná jedna osoba, které na mladíkovi záleželo, existovala. Ovšem patřila ona mezi ty skutečné živé jedince?

To bylo tak. Mladíkovi se přeci jen podařilo usnout a zpočátku on neměl lehké spaní. Opět se mu zjevil svalovec a jeho dva kumpáni, co na něm praktikovali svá mučivá násilí. Všemu předcházel soud, jenž mladíka usvědčil ze spoluúčasti na vraždě a poslal jej za to na několik let do vězení. Ovšem ten poslední sen byl ze všech nejpodivnější. V něm nekolovaly žádné nepokoje. Mladík z naprosté nicoty vstoupil do překrásné zahrady plné růží, v níž to omamně vonělo. A tam, u hlavní brány, pak postávala jakási postava oděná celá v bílém. Mladíkovi dané prostředí nebylo zase tak úplně neznámé, už párkrát se mu o něm zdálo. Na rozdíl od všech těch ostatních nehostinných snů tento utěšoval. Ovšem jakmile se mladík pokusil o sebemenší kontakt s danou osobou v bílém, co vypadala jako anděl, vše to krásné kolem se pozvolna začalo ztrácet v nedohlednu a mladíkovi tak po procitnutí do očí znovu padla vězeňská cela, nyní tedy výjimečně ošetřovna.

Mladík na ošetřovně strávil bezmála týden a pak byl nucen se zapojit do běžného každodenního vězeňského chodu. Onen advokát se, jak se nakonec ukázalo, činil a mladíkovi vyprosil jinou celu, a také se postaral o jeho jiné pracovní zařazení. Mladík se tak se svalovcem a jeho kumpány nemusel vídat tak často, leč co to bylo platné, když u večeře na své nepřátele opět narážel, a ti si vše, i když se proti mladíkovi zdráhali cokoli podniknout, alespoň kompenzovali výhružnými pohledy. A také nově přidělená cela mladíkovi na klidu rozhodně nepřidávala. Když v ní nepřebývali všehoschopní gauneři, našlo se zde místo pro jiné podivíny: schizofreniky.

„Já jsem se toho činu nedopustil, to oni, malí zelení mužíčci z Marsu, to provedli. Já to nebyl, já jen poslouchal jejich příkazy.“

Takto mladíka v jednom kuse obtěžoval jeho nový spoluvězeň a tomu přirozeně činilo potíže to samé poslouchat pořád dokola. Mladík se tak snažil všemožně zabavit, aby se na dotyčném schizofrenikovi nedopustil vynuceného násilí, k čemuž měl časté nutkání.

„Rozumíš mi, pozemšťane? To ti zelení mužíčci z Marsu to udělali. Jsou tady všude kolem nás, a pokud včas neuvědomíme prezidenta, sežehnou tuhle planetu na popel,“ přikradl se dotyčný nemocný spoluvězeň s touto hláškou v noci k mladíkovi a začal s ním lomcovat. „Tak přece vstávej, ospalče, rychle někde sežeň krumpáč, abychom se odtud mohli prokopat a zavčas o všem informovat prezidenta.“

„Dej mi pokoj, chci spát,“ ohradil se mladík a nevrle si přes sebe natáhl deku, kterou z něj jeho nemocný spoluvězeň stáhl. Jenže toho takové jednání rozhodně nepotěšilo.

„Tak vstávej přece, musíme hned za prezidentem a všechno mu povědět, než se mužíčkové z Marsu na naší planetě natrvalo usadí a proniknou do našich duší,“ naléhal neoblomně spoluvězeň.

„Jasně jsem ti řekl, abys mě neotravoval!“ zvýšil mladík hlas, jenže spoluvězeň jeho postoj odmítl tolerovat.

„Ne, okamžitě vstaň a pojď mi pomoc prokopávat se ven!“ zakřičel zlobně i spoluvězeň a přikrývka tak opětovně vzala za své.

A to už bylo na mladíka vážně moc, obzvláště poté, co jeho spoluvězeň začal čímsi mlátit do mříží a následně s nimi i lomcoval. „Těšte se, zelení mužíčci z Marsu, já vám dám co proto!“ křičel u toho.

Mladík seskočil z postele, popadl spoluvězně za zátylek a mrštil s ním o zem, kde ho začal tlouct hlava nehlava. Až když spatřil jeho vypoulené oči, všeho zanechal.

„Co se to tam děje?“ ozvalo se z druhé strany a mladík věděl, že je zle. Pokud byl až doposud pouhým spoluúčastníkem na vraždě, nyní si mohl připsat svou první vlastní regulérní, pokud by se ten, co se zmítal na zemi, již neprobral ze svého kómatu, do něhož pod vlivem bolestivých ran upadl.

A tak se přihodilo, že se mladík a advokát měli tu čest spolu opět setkat.

„Co jste to proboha prováděl? Copak nevíte, za co vás sem poslali?“

„Neměl jsem jinou možnost, ten cvok byl nesnesitelný.“

„A to jste se do něj musel pustit a mlátit ho?“

„Vy na mém místě byste jednal stejně.“

„Předně bych zachoval chladnou hlavu a ne se do své oběti pouštěl pěstmi.“

„O tom dost dobře pochybuji. Vy vůbec nemáte ponětí, co to bylo za cvoka. Zasloužil si nafackovat, aby se mu v té jeho tupé palici rozsvítilo.“

„Tudy cesta z vězení ale nevede, vážený. Všechno jste si jen zkomplikoval.“

„Zkomplikoval? Co tím chcete říct?“

„Že po tomhle incidentu se vám cesta za svobodou o hodně vzdálí. Štěstí, že ten člověk utrpět pouze otřes mozku.“

„Jeho vina, neměl si začínat.“

„Vaše vina, neměl jste ho mlátit.

„Tak mi přece pomozte. Dostaňte mě odsud ven.“

„To teď půjde dosti ztuha.“

„Tak co mi tedy radíte?“

„Zpytujte své černé svědomí.“

Takto probíhal další rozhovor mezi advokátem a mladíkem, přičemž první jmenovaný se snažil mluvit co nejvíc z nadhledu, zatímco druhému jmenovanému s každou další advokátovou větou bylo jasné, že šance na jeho propuštění jsou mizivé.

A pak mladík zase osaměl, tentokrát na samotce, kam byl za trest umístěn. A zase si připadal, jako by neměl nikoho, komu by se mohl s čímkoliv svěřit. Mladík jako by sám byl oním napadeným schizofrenikem: nepochopený a snadno zranitelný.

A pak nastal večer a mladík upadl do spánku. Ten zpočátku byl dosti nepokojný. Mladíka opětovně navštívili jeho někdejší spoluvězni a svalovec si na něm vybíjel svůj vztek. A pak vplul na scénu onen nemocný muž, co trpěl bludnými představami o invazi mimozemšťanů. Došlo i na mladíkova advokáta, který jako by se mu vysmíval tím, že mu dokola opakoval, že nemá šanci na propuštění a naopak mu předhazoval, ať se připraví na život za mřížemi až do konce svého života.

Nepřekvapilo tedy, když mladík zatoužil po troše toho uznání. A tu se před ním znovu rozprostřela zahrada plná růží, z níž navenek vyzařoval klid. A tam, u hlavní brány, opět postávala ona postava v bílém připomínající anděla. Tentokrát se však to krásné nepočalo ztrácet v nedohlednu, nýbrž postava v bílém připomínající anděla vyšla naproti mladíkovi a sama od sebe s ním navázala hovor.

„Vítám tě ve své snové říši,“ oslovila postava v bílém mladíka.

„Kde se to vlastně nacházím?“ zajímalo ho.

„Jak jsem již předeslala: v mé snové říši,“ odvětila postava v bílém.

„Takže tohle je posmrtná dimenze?“ zauvažoval mladík.

„Ne tak docela, tato dimenze má poměrně dost společného s pozemským životem,“ namítla postava v bílém a v ten moment ze země začalo stoupat tělo. Mladík ho po pozornějším prozkoumání poznal: náleželo ženě, kterou sprovodila ze světa jeho někdejší partnerka.

„Ne, to ne,“ bránil se mladík tomu pohledu.

„Vím, ten pohled je pro tebe dosti nepříjemný,“ odtušila zcela správně postava v bílém, „i tak mi přijde, že se z něj dokážeš poučit.“

„Já tu ženu ale přece nezabil,“ obhajoval se mladík.

„I tak neseš spoluvinu na jejím úmrtí,“ připomněla mu postava v bílém a jemně mávla rukou. Následně se vše začalo mladíkovi přehrávat jakoby živě před očima a on s každým záběrem pociťoval čím dál větší úzkost.

„Ne, dost, to už proboha stačí!“ zaprotestoval mladík, když došlo i na onen mord. Vše to působilo tak nesmírně živě.

„Promiň, mým záměrem tě nebylo děsit,“ přihlásila se o slovo znovu postava v bílém a děsivé představení jemným mávnutím ruky odvolala.

Ona žena se však na daném místě pořád nacházela.

„Proč tu ještě pořád je?“ dráždil mladíka čím dál víc pohled na onu nehybně ležící.

„Myslela jsem, že odpověď na tuto svou otázku znáš,“ překvapila postava v bílém mladíka touto výpovědí.

„Ne, neznám,“ odvětil mladík a až pak zaregistroval tajemné hlasy, co mu našeptávaly, aby se na dané ženě pokusil najít nějaká pozitiva.

„Dokážeš oněm našeptávajícím hláskům vyjít vstříc?“ zeptala se mladíka postava v bílém.

„Těžko říct,“ připouštěl mladík váhavě. „Nejspíš asi ne,“ usoudil nakonec.

„A jsi si tím tvrzením naprosto jist?“ zajímalo postavu v bílém.

„Ano jsem,“ stvrdil mladík.

„A lituješ toho, čeho jsi se na dotyčné dopustil?“ chtěla vědět ještě postava v bílém.

„Já ji přece nezabil, to má bývalá přítelkyně,“ mínil mladík.

„Pokud o tom smýšlíš takto, je načase, abychom se spolu rozloučili,“ řekla postava v bílém a ona poetická zahrada se mladíkovi pozvolna začala ztrácet z dohledu.

„Ne, počkej, právě jsem si na nějaká pozitiva vzpomněl a také přiznávám svou spoluúčast na vraždě!“ zvolal náhle mladík. Přeci jen se mu ještě nechtělo opouštět ono překrásné místo, ať už se nacházelo kdekoliv na světě či mimo něj v nějaké jiné vesmírné dimenzi.

Mladíkovo přání zjevně bylo vyslyšeno, neboť se mu ona zahrada znovu zjevila v plné své kráse.

„Ještě se máš v oblasti dobra hodně čemu přiučovat,“ poznamenala postava v bílém, která se z oné zahrady rovněž nevytratila. Pak přistoupila k mladíkovi, políbila ho na čelo a pravila: „Snad toto mé láskyplné gesto v tobě probudí dobré city a povede k dobrým činům.“

A pak se před mladíkem ona zahrada růží i s onou postavou v bílém najisto rozplynula jako pára nad hrncem a mladíkovi se daný úkaz již nepodařilo přivolat nazpět. Petr Krtek si zase připadal osamělý.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *