10. Síla přátelství a nenávisti

Pavel Borský procitl a první, čeho si povšiml, bylo okno s mřížemi. „Kde jsem se to jenom ocitl?“ přišlo mu jako první na mysl.

A pak za oknem kohosi spatřil.

Mohl byste mi prosím…?“

Jenže ten „kdosi“ se jen škarohlídsky ušklíbl a ihned zase byl tentam.

Stále hloubáte nad tím, kde jste se to dnes ráno probudil?“

Pavel Borský se ve směru toho hlasu otočil. Popravdě mu byl velice povědomý.

Vězeňská cela dozajista již zkrotí vaše vášně pro peníze a zároveň otupí i smysly hráčské.“

Toto je tedy vězení?“ zeptal se Pavel Borský, místní čalouník a velký znalec mariáše.

Ano, mistře, toto je vskutku vězeňská cela,“ uvedl Karel Frýdlant, zdejší ministr financí a pravá ruka krále.

Ale já jsem přece nic špatného neprovedl,“ hájil se Pavel Borský.

Že ne?!“ navýšil o něco zlobně hlas Karel Frýdlant. „Znemožnil jste mě při hře a to se neodpouští,“ podotkl následně významně.

Jen jsem potřetí za sebou vyhrál svou vsazenou částku,“ bránil se nařčení Pavel Borský.

Leč to nebyla jen tak ledajaká částka. Činila celkem dva tisíce zlatých,“ poznamenal významně Karel Frýdlant.

Ano, vím,“ přisvědčil Pavel Borský, „leč žádnou takovou sumu jsem od vás neobdržel, přestože mi právem náleží.“

Nic vám nenáleží! Všechny ty peníze jsou pouze a pouze jedině mé!“ zdůraznil přísně podvakráte za sebou Karel Frýdlant a čímsi zachrastil. „Tady je všechny mám pěkně u sebe a nikdo mne o ně již nepřipraví.“

Leč vám nepatří,“ oponoval Pavel Borský.

Patří nepatří, to v tuto chvíli nesehrává roli,“ dušoval se Karel Frýdlant.

Nu což, peníze také nejsou všechno,“ mínil Pavel Borský, „tak mne pusťte alespoň za mou rodinou.“

Od nynějška pro vás neexistuje ani ta!“ vyřkl rázně Karel Frýdlant a odešel.

Pavel Borský v cele osaměl a sám k sobě začal promlouvat: „Přeji si, ať se stane zázrak a já se opět shledám se svojí rodinou.“

A tu se v noci Pavlu Borskému v cele, v níž přebýval, zjevila postava, jíž ze všech stran obklopovalo omamně pronikavé světlo. Pavel Borský při pohledu na ni na sobě pocítil nepopsatelný blahobyt.

Ani nevíš, jak mne těší, že při pohledu na mou maličkost nepanikaříš,“ uvedla světelná postava.

Jak bych jen mohl, když ten mír, co z tebe vyvěrá, je tak očím nesmírně lahodící,“ odvětil Pavel Borský.

Neobávej se, i ty vytouženého míru zakrátko plně dosáhneš,“ zastávala názor světelná postava.

Jenže jak, když jsem tady v cele uzamčen?“ podivoval se Pavel Borský.

Dočkej rána a sám se na vlastní oči přesvědčíš,“ poznamenala světelná postava, usmála se, obdařila Pavla Borského jemným přátelským dotykem a pak jako mávnutím kouzelného proutku byla tatam.

Druhý den ráno se vskutku počaly dít tuze prazvláštní věci. To se v zamřížovaném oknu Pavlu Borskému nejprve zjevila jeho rodina a vzápětí mu Karel Frýdlant přišel odemknout celu, čímž mu daroval volnost.

Běžte a už vás nechci ve svém životě nikdy vidět!“ spustil takto zostra na Pavla Borského.

Co se vám přihodilo, smím-li to vědět?“

Co?!“ navýšil opět zlobně hlas Karel Frýdlant. „Sám ďábel z pekel mne dnes v noci poctil svou nečekanou návštěvou a usiloval o můj odchod z tohoto světa, pokud nezměním vlastní přístup k lidem,“ informoval takto Pavla Borského.

Sám ďábel?“ zopakoval v úžasu Pavel Borský.

Ano, sám ďábel,“ přisvědčil Karel Frýdlant.

A náhle Pavlu Borskému vše docházelo: nebyla snad ona světelná postava, co tuto noc do jeho cely zavítala, přímo andělem?“

Tak přece již jděte. Jste volný!“ vyzýval Pavla Borského kvapně Karel Frýdlant.

Pavel Borský tedy z cely nakonec vyšel, k odchodu jako takovému se však neměl. „Říkáte, že jste se setkal s někým, kdo pocházel přímo ze samotných pekel?“ chtěl se najisto utvrdit.

Ano, kolikrát vám to budu muset ještě opakovat!“ čertil se Karel Frýdlant. A pak i jemu cosi docházelo. „Ach pardon, tady jsou ty vaše peníze.“ A daný měšec Pavlu Borskému doslova vnutil. Ten ho sice přijal, i tak se stále neměl k odchodu.

Co vás trápí? Mohu vám být nějak nápomocen?“ zeptal se takto Karla Frýdlanta.

Proč zrovna vás bych já mohl zajímat?“ snažil se Karel Frýdlant Pavla Borského odbýt.

Možná proto,“ začal Pavel Borský líčit, „že sám nejsem příliš majetný a vlastním početnou rodinu, kdežto vy peněz máte na rozdávání, avšak nemáte ponětí, co je to rodinná láska, neboť žijete sám a společnost vám dělá pouze jeden ohař.“

No právě,“ začal pro změnu líčit Karel Frýdlant, „a o toho jsem dnešní noc přišel společně se svým veškerým majetkem. Ten ďábel pekelný mne o vše připravil.“ A div že se málem žalem nezhroutil na zem.

Jste v pořádku? Nemám doběhnouti pro lékaře?“ začal se o Karla Frýdlanta Pavel Borský strachovat.

Vy se o mne bojíte? Dosti zvláštní od někoho, kdo se stal na jednu noc vězněm,“ podivoval se takovému přístupu Karel Frýdlant.

Kdybyste byl na mém místě, také byste tak jednal,“ mínil Pavel Borský a sáhl do měšce. „Tady je tisíc zlatých, polovina mé výhry. Pokuste se s nimi začít nový život, pořiďte si za ně nového ohaře, a také se poohlédněte po nové lásce. Osamělému člověku vždy pomůže, když sdílí život ve dvou, po boku někoho, kdo ho miluje.“

Pánbůh vám to zaplať.“

A tak vzniklo další nečekané přátelství, vykoupeno vzájemným porozuměním. Moc pekelného ďábla tak najisto přemohla moc spásného anděla, co dál bděl nad životy dvou jedinců a tak se jim snažil přát jen to dobré: vždyť se také nadarmo neříká, že přátelství je pravým kořením života.

Také Anna procitala a to první, čeho si povšimla, byla jakási zeď. „Kde jsem se to jenom ocitla?“ přišlo jí jako první na mysl. Daná zeď jí totiž nepřipomínala tu, co vídala v onom pronajatém domě u jezera. „Kam se jen poděly ty všemožné pohyblivé graffitové výjevy, co je zkrášlovaly?“ docházelo jí, že tu je něco v nepořádku.

Kdosi se nad ní skláněl.

„Kdo jste?“ osmělila se Anna dále vyslovit.

A na to se ozvalo: „Stále hloubáš nad tím, kde ses to dnes ráno probudila?“

Anně ten hlas byl velice povědomý.

„Tahle vězeňská cela dozajista již zkrotí tvé vášně pro zahrávání si se mnou.“

To snad ani nemohla být pravda, aby ten hlas náležel tomu, komu Anna myslela, že náleží.

„TAHLE VĚZEŇSKÁ CELA DOZAJISTA JIŽ ZKROTÍ TVÉ VÁSNĚ PRO ZAHRÁVÁNÍ SI SE MNOU!“

Ta samá věta nyní zazněla mnohem démoničtěji. Jako by na zem sestoupil sám vládce pekel. Daná osoba ostatně „na scénu“ před Annu předstoupila ve velkolepém „mochnickém stylu“, vedle hlasového magiče ji ozvláštňovaly jak JELEMANTEL tak i HÓLEJENKA.

„Jestlipak Aničko uhodneš, kdo tě to právě poctil návštěvou?“ zaznělo z úst dotyčného opět bez příměsi „tajemna“.

Anna nevěřila svým uším, ten hlas neslyšela dobré tři roky a upřímně se jí po něm nestýskalo. Tak proč k ní teď promlouvá, jako by se nechumelilo, a je v něm obsažen ten samý nevábný žargon?

„Krtku?“

Anna to takto letmo zkusila, i když předem tušila, že mýlka je vyloučena. Žádný z jejích dosavadních ex-přítelů neměl tak extravagantní vystupování jako právě mládenec nesoucí dané příjmení. Ovšem Anna přeci jen podcenila vynalézavost onoho dotyčného, neboť sice mluvit mohla, zato hýbat se ne. A tak se osoba před Annou dál nerušeně mohla vytahovat a naparovat, jak jen uznala za vhodné.

„Krtku, tak ohavně sis mě dovolila oslovit, Anno? TAK OHAVNĚ SIS MĚ DOVOLILA OSLOVIT, ANNO?“

To první bylo vyřčeno normálním hlasem, kdežto to druhé opět oním děsivě tajemným.

Ovšem nešlo ani tak o ono naparování se, to Anna ostatně dobře znávala z dřívějška, kdy spolu s Petrem Krtkem, jak znělo mladíkovo celé jméno, chodila, pokud se to tak vůbec dalo nazvat. Problém tkvěl v tom, že Anna nebyla schopna žádného pohybu. Byla připoutaná k lůžku jako nějaká oběť, což mladík ostatně sám vystihl, když hned nato normálním hlasem řekl: „Líbí se mi, jak tu teď přede mnou bezbranně poleháváš, Anno, jen kdyby ses ke mně chovala trochu uctivěji, to bych ještě uvítal.“

A následně mladík odhalil tvář, neboť patrně uznal, že nemá smysl ji dál skrývat. Anna se ve svém úsudku nezmýlila, skutečně se před ní zjevil zhruba pětadvacetiletý hnědovlasý krasavec, co nešetřil úšklebky.

„Co tady k čertu děláš? A proč jsi mě spoutal?!“

Mladík se zatvářil navýsost povýšeně. „Na tvém místě bych jméno pekelníka nevyvolával nadarmo.

Anna se takovému tvrzení ušklíbla.

„A proč ta mimořádná opatření? Přeci si tě napodruhé nenechám utéct.“

„Napodruhé utéct? O čem to tu ksakru teď mluvíš?“

Ano, Anna mladíkovi utekla, respektive se s ním před třemi lety rozešla, protože ta jeho samolibost a arogance vůči ní a druhým se nedala věčně snášet, co však tohoto mladíka přimělo zavítat do Katalné Mochny, to Anna vpravdě netušila.

„Proč jsem se stavil?“ Mladíkovi očividně dělalo dobře, že má před Annou navrch. „Dejme tomu, že jsem si chtěl s tebou ještě naposledy promluvit.“

„Naposledy promluvit?“ Anně už tak dost dělalo potíže, že ji mladík svázal, a teď ještě aby povinně poslouchala ty jeho vlezlé řečičky o tom, jaký je to chudáček a jak mu všichni v jednom kuse ubližují.

A proto: „Koukej mě pustit, slyšíš?! TAK SUNDEJ TO ZE MĚ!“

„Klid, Aničko, klid, přeci jsem tě decentně požádal o rozhovor,“ nebral na její křik mladík ohled. „Například bychom si mohli blíže popovídat o Marii a o jejích útrapách.“

Annu přejel mráz po zádech, jakmile z mladíkových úst zaznělo jí dobře známé jméno. A také najisto poznávala místo, na němž se to právě nacházela. A ještě jedna podstatná věc k tomu: tohle rozhodně nebyl žádný sen, ani bludná myšlenka, jednalo se o ryze živou skutečnost!

„Chodba propojující Podzemní rajonádu s kavárnou Sanmantena, dosti příhodné místo pro ojedinělá shledání,“ potvrdil Anninu domněnku mladík.

Annu teď přepadaly obavy, co se stalo s Marii, kde je jí asi konec. Nikde ji tu totiž nezahlédla.

„Co jsi jí provedl?!“ vyjela proto takto zostra na svého někdejšího přítele.

„Jen jsem ji nechal proběhnout se po zdejším okolí, když to nedokázal jistý muž s koltem za opaskem,“ vyslovil to mladík jako by on sám byl oním jím myšleným. „Western City, vzpomínáš si, Aničko?“ zazubil se. „Hansovy praktiky se přenesly i do tohoto města a splynuly s jeho tajemnou poetikou.“

„V žádném takovém městě jsme s Marií nebyly, ten název mi vůbec nic neříká a to jméno jakbysmet,“ namítla rázně Anna, i když si myslela pravý opak. A reakce mladíka to okamžitě potvrdila.

„Že Western City neexistuje?! Jak něco takového můžeš tvrdit, když jsi tam zhruba před týdnem odcestovala s tou druhou?!“ vyštěkl náhle zcela nazlobeně mladík a k Annině nelibosti pokračoval: „Luděk Červinka mi o tom podal zprávu, dokonce pořídil i pár zajímavých fotografií, na nichž jsi zachycená s tou druhou copánkovou brunetou.“

Anna jednu z těch fotografií ihned poznala, jí a Marii ji ukazoval Kryštof Válek, když se celý rozlícený přihnal k nim do graffitového domu, kde se oháněl výhrůžkami a současně s nimi litoval svou ženu, kterou mu kdosi neznámý napadl. A ten „kdosi neznámý“ se tu patrně právě vyjímal před Annou.

„Ovšem nato, aby vás ten zrzek z té pražské kavárny sledoval až k hranicím, na to se, posera, už necítil,“ poznamenal záhy mladík opovrženě. „Ale nevadí,“ chvástal se dál, „když jeden odmítl poslušnost, našli se jiní, respektive jiné, co ochotně poskytly nápomocné ručky.“

„Proč tohle všechno děláš, Krtku? Stojí ti něco takového vůbec za snahu?“ zeptala se znechuceně Anna, načež se na lůžku všemožně snažila vykroutit z provazů, leč nešlo to.

„Proč?“ uchechtl se mladík. „No přece… pro potěšení,“ potvrdil najisto Anninu domněnku o někdejším pronásledovateli Marie. „A neříkej mi Krtku, dobře víš, že tohle své příjemní z celého srdce nesnáším!“ pohrozil následně HÓLEJENKOU, takže se znovu nebezpečně Anně zavlnily její blond vlasy.

„Koukej mě pustit, slyšíš?!“ odvážila se znovu zakřičet Anna.

„Marně si tu otvíráš pusu na špacír, Anno, ty dvě vyvolené tě nepřijdou zachránit,“ naparoval se dál mladík.

„Jaké dvě vyvolené, koho tím míníš, Krtku?!“ neslevila ze svého hlasového naléhání ani Anna.

„Kdo? No přece ta tvá jmenovkyně a Kateřina. Nebo ti tahle dvě jména snad nic neříkají?“ poznamenal významně mladík. „A neříkej mi Krtku!“ Zdůraznil a HÓLEJENKA tak podruhé nebezpečně pocuchala blond hřívu vlasů.

Anna se nestačila divit, kam její bývalý přítel na taková jména chodí, a upřímně řečeno ji to dost znepokojovalo. A mladík si toho pozorně všímal a začal z toho těžit.

„Zajisté tě překvapuje, že znám tyhle jména. Nejen ty dvě umějí obratně zacházet s kouzly, ale také já.“ Mladík z kapsy vyndal DUHOVĚNKU, namočil ji, řádně promasíroval a ta se pak počala vznášet ve vzduchu. „Bylo neskutečným štěstím, že jsem na ně narazil před tvojí kolejní klíckou a potají vyslechl jejich hovor. Jak nebezpečné pro vás dvě Western City prý bude a co vše je potřeba zařídit pro vaši včasnou záchranu. Mimo jiné mezi řečí padla zmínka i o tomhle městě a také se ony dotyčné zmiňovaly o domu s nezvyklou výzdobou, který by tobě a Marii náležel, kdybyste nakonec sem do Katalné Mochny zavítaly. Popravdě jsem něco takového považoval za nemožné, ale i tak jsem zůstával ostražitý. Nakonec vše ale dopadlo nad očekávání a ony předpovědi těch dvou se naplnily a ty a ta druhá jste mi tu padly do oka. Jak pozoruhodné, co jeden náhodně vyslechnutý rozhovor přinesl za nepoznané.“

Nyní již Anna nepochybovala o tom, že Western City je skutečným městem a že v něm s Marií byly. A rovněž Anna nezapochybovala ani o tom, že ve hře Petra Krtka figurovaly i další osoby. Jednu z nich již mladík jmenoval, která tedy byla tou další? I na to Anna záhy dostala odpověď.

„Dovol Anno, abych ti představil Martinu Koblížkovou neboli Mary Key, moji společnici,“ vyřkl Annin bývalý přítel.

K Annině hrůze se však dostavil někdo jiný, někdo jí tuze povědomý.

„Mami?“

Anna nevěřila vlastním očím, koho tu před sebou opět nevidí. Jenže ta postava se začala postupně proměňovat. A tak se z ní záhy stala slečna, co Anně předávala pozvánku do Western City, kterou Anna Marii ukazovala na dámských toaletách v oné pražské kavárně.

„Dobré ráno, Aničko,“ zapěla medovým hláskem dotyčná. „Jestlipak si na mě ještě vzpomínáš?“

Anna nerudně pohlédla do tváře příchozí, co jí před týdnem velice ochotně básnila o jednom „úchvatném“ městě u německých hranic. Anna tak již najisto věděla, že se ona a Marie nestaly obětí žádné silniční nehody, jak tvrdila její jmenovkyně. I tak to přeci jen zkusila: „A co ta nehoda autobusu u Klášterce nad Ohří, jíž jsme se já a Marie staly přímými účastnicemi?“

„Ale jdi, Anno, to ti zase nakukaly ty dvě, co?“ vložil se do hovoru nanovo Annin bývalý přítel. „Ovšem nejen ony, také já náležitě ovládám zdejší hru LATERNA MAGICA TAVARESKA.“

„Co jsi krucinál udělal s Marií, Krtku?!“ vyštěkla zlobně Anna.

„Už několikrát jsem ti jasně přikázal, abys mě tak neoslovovala!“ zahřměl zlobně také mladík a v ten okamžik Annu zaplavila vlna bolesti, to jak DUHOVĚNKA přestala ve vzduchu kroužit a dopadla jí bolestivě na svázané nohy.

„Bolí to, viď, Aničko? Ani nevíš, jakou mi tím působíš slast,“ uvedla zhruba dvaadvacetiletá žena, do níž se Martina Koblížková alias Mary Key převtělila poté, co odhodila hnědou paruku oné slečny ze školy. Nyní Anna tedy hleděla do tváře ženy s černými vlasy ostříhanými na ježka, mající pronikavé oči stejné barvy. „I Jituška Válková o pojmu bolest již ví svoje. Jak povznášející a okouzlující zároveň.“

„Kde jste vzali maminčin mobil?“ vykřikla Anna, když jí padl od oka. I když jinak matku z celého srdce nenáviděla, teď se o ni začala strachovat a to poté, co mobil spatřila v ruce Martiny Koblížkové, a doneslo se k ní, jak dotyčná ublížila Jitce Válkové.

„Jsi opravdu bystré děvče,“ prohodila uznale žena jedovatě nasládlým hláskem, který nevěstil nic dobrého. „Nevědomě nám tvá matka svůj mobil prostě zanechala, pokud to chceš vědět.“

Annou po této hlášce začaly zmítat nové obavy.

„Hezky to umím s lidmi sehrávat, co říkáš, Aničko? To víš, léta praxe na divadle způsobí své.“

„Netušila jsem, že divadlo zaměstnává tak prohnané mrchy jako jsi ty,“ odvážila se Anna takto zostra poznamenat, načež zpozorovala, jak se Martině Koblížkové po tomto výroku ústa maličko zkřivila vztekem. Patrně i ona, stejně jako Petr Krtek, v osobním životě nedosáhla požadovaného úspěchu, v jejím případě na divadelních prknech, co znamenají svět, a tak se ho vydala hledat mimo ně coby pomstychtivá herecká semetrika.

„Jen si klidně smoč, Aničko, mě, na rozdíl od tvého bývalého partnera, tím vůbec neraníš,“ konstatovala žena, i když si Anna byla celkem jistá, že tomu tak zcela úplně není.

Jenže záhy byla Anna vystavena novému tlaku, to když znovu přišla řeč na její matku.

„Kde pak máš svou maminku, Aničko?“ spustila nanovo žena tím samým jedovatě nasládlým hláskem, přičemž se u toho i náležitě culila. „Tak copak se s ní stalo?“

„Je mrtvá!“ rozkřikl se zničehonic naplno Annin bývalý přítel. „JE MRTVÁ!“ rozeznělo se chodbou oním druhým temným hlasem.

V Anně v ten moment dvojnásobně hrklo. Taková představa pro ni byla absolutně nemyslitelná. I když Anna se svojí matkou kdovíjak nevycházela dobře, něco takového jako byla skutečná smrt jí nikdy doopravdy nepřála. „Ne, to ne!“

„A proč myslíš, že by to tak nemohlo být, Aničko? Jak jinak by se nám poštěstilo získat tyto cennosti?“

Anna vedle matčina mobilu náhle zpozorovala její peněženku a další osobní věci v rukou Martiny Koblížkové. Bylo více než jisté, že se nejednalo o podvrhy. „Co jste jí provedli?“ vykřikla. Přístup trýznitelů se jí ani trochu nezamlouval.

„Jen jsme si s ní maličko pohráli. Bylo to nesmírně zábavné, podobně jako v případě Jitušky Válkové,“ poznamenala žena líbezně a zase se u toho šibalsky zakabonila.

„Ne, to ne,“ špitla Anna tentokrát chvějivým hlasem, neboť ta představa pro ni byla úděsná.

„Ale ano, Anno, zabili jsme ji.“

Anně přejel mráz po zádech, její bývalý přítel to nyní vyslovil bez sebemenšího kousku citu.

„Co taky s ní dál, když už nám dala, co měla,“ jal se Petr Krtek nového řečnění a Annu svým přístupem tak dál nevýslovně šokoval. „Peníze v dnešním světě mají stále svou nedozírnou hodnotu, to přece, Anno, sama dobře víš.“

„A stejně tak i postavení ve společnosti,“ navázala Martina Koblížková. „Ano, Aničko,“ pokračovala, „zdá se, že ti to konečně došlo, co? V záchvatech vnitřního smutku, bolesti a strádání nad svou zesnulou matinkou jsi konečně pochopila naše životní role: já a tady Péťa se druhým prostě rádi mstíme a parazitujeme na jejich štěstí, přičemž nám nečiní sebemenší potíže jít přes mrtvoly a peníze pro nás, tak jako pro každého jiného smrtelníka, znamenají nezávislost.“

Anně ta slova připomněla, jak právě její bývalý přítel tolik prahl po moci a uznání a plísnil každého, kdo mu nebyl sympatický či po vůli, když spolu kdysi chodili. Jenže Petr Krtek uměl nemile překvapovat i nyní a to nejen ohledně jistého úmrtí. „Vyplatí se mít kontakty, obzvlášť mezi místními.“ Načež luskl prsty a v tu chvíli se dostavila osoba, která Annu svou přítomností šokovala patrně ze všeho nejvíce, neboť ji vůbec neočekávala. Kdyby tu nyní byl přítomen Kryštof Válek, zajisté by oslavoval svůj vítězný triumf ohledně příchozího. „Jen se neostýchejte a přistupte blíže, Tome. Anna vás určitě mileráda po nepatrné odmlce zase uvidí.“

Byl to skutečně Tom Wong. Po chodbě se pohyboval zcela volně a nezdálo se, že by tentokrát měl v plánu Martinu Koblížkovou, co si v jeho přítomnosti hrála na Anninu matku, nějak okřikovat, natož Petra Krtka. Tom Wong se normálně vedle Martiny Koblížkové postavil a pravil: „Dobré ráno, Anno.“

„Udivuje tě, že tvůj někdejší přítel nyní sympatizuje se mnou a s moji společnicí?“ dmul se doslova pýchou Annin bývalý přítel.

„Byli jsme tak přece domluveni,“ ozval se sám od sebe Tom Wong.

„Přesně tak,“ odpověděl Petr Krtek a pak zasalutoval: „No není to báječné spojenectví, co říkáš Anno?! Před tvými zraky se tu sešlo několik jedinců, co okázale dokázali zúčtovat s minulostí, načež se u toho neštítili jít, jak už tu bylo řečeno, přes mrtvoly!“

Anna už těch zmínek o mrtvolách měla tak akorát, leč nemohla s tím nic dělat, pořád byla připoutána k lůžku a Tom Wong, jak se zdálo, s tím rovněž nic nehodlal dělat.

„Nepohodlné, že? Podobně na tom byl Leopold Barnet, když si s ním zde můj přítomný asijský přítel pohrával,“ bavil se Anninou bezradností její bývalý přítel. „A pak zazněl poslední výstřel a on se po něm odebral do věčných posmrtných lovišť.

„Nemusíte zacházet do přílišných detailů,“ přihlásil se znovu o slovo Tom Wong.

„Ale pročpak by ne? Ať se tady Anička pěkně dozví všechny podrobnosti,“ mínil Petr Krtek. „Ostatně tak jste to přece sám chtěl, aby si vše na rovinu a bez příkras vyslechla, já vám jen chci vyjít vstříc,“ obhajoval se.

„Já vím,“ pravil Tom Wong. „A děláte to velice vkusně, na mou duši.“

„Bídáci!“

„Ale snad bys nám tu zase nechtěla vyhrožovat, Aničko?“ ujala se slova Martina Koblížková. „Beztak tě nikdo neuslyší, tyhle mochnické zdi totiž nemají uši, záchrany se tak marně dovoláš.“

„Stejně jako se už nikdy nedovoláš své matinky, Anno,“ dodal příkře Petr Krtek.

„Možná by bylo teď namístě Anně objasnit, proč s její matkou bylo nakonec tak nemile zúčtováno,“ poznamenal do napjaté atmosféry Tom Wong a ihned poté zase nasadil neproniknutelný pohled.

„Prostě nám stála v cestě: poprvé šikovně a podruhé… nešikovně,“ řekl to Petr Krtek dosti lakonicky. „Otec právník a jeho žena dědička nastřádaných penízků. Lepší partii pod sluncem si nelze přát.“

„A když se k tomu nachomýtne jedna dosti vychytralá poradkyně, je to o to více zábavnější,“ doplnila Martina Koblížková.

Anna ani na vteřinu nezapochybovala o tom, kdo že se onou poradkyní stal. Úlisný výraz v tváři ženy jí to prozradil.

„A tak se přihodilo, že jsem s tvou matkou, Anno, znovu navázal spojení přes prostředníka, jímž se stala tady Mary,“ potvrdil Anninu domněnku její bývalý přítel a pokračoval: „Zpočátku nebylo tvou matinku lehké ukočírovat, znovu se jí připomenout, házet na tebe špínu, kdykoliv na tvou maličkost přišla řeč, zkrátka si ji získat na svoji stranu. Ale jak vidíš, nakonec se vše zdařilo a tvá matinka nám začala pěkně zobat z ruky. Dobrý proslov, že?“

To se Annin bývalý přítel významně podíval na Toma Wonga a ten mu dal kývnutím najevo souhlas.

„Jenže tu stále hrozilo nebezpečí, že by mohla pojmout podezření a to po převedení veškerých peněz na požadovaný účet. A tak logicky následovalo, co se nabízelo: jeden musel jít z kola ven.“

„Ty grázle! Ty jeden odpornej grázle!“ vřískala Anna, neboť její bývalý přítel nezůstal jen u okázalých proslovů, nýbrž se neštítil jí ukázat i fotografie mrtvé matky.

„A tak se nakonec stalo tak, jak ses na vlastní oči měla možnost právě přesvědčit,“ ujal se znovu slova Petr Krtek. „Jenže co pak, až by se přišlo na to, že tvá matka, Anno, někomu doopravdy schází? A taky: jak naložit s tebou coby její potažmo jedinou příbuznou? A vidíš, Anno, řešení se nakonec přeci jen našlo. Sice jsi z první léčky vyvázla, z téhle druhé se ti to ale už nepovede. V téhle chodbě jsi úplně odříznutá od okolního světa a někdo tě stěží uslyší křičet o pomoc. Skončíš stejně jako nebohý Leopold Barnet, nemám pravdu Tome?“

To se Annin bývalý přítel opět otočil na Toma Wonga, aby od něj vyzvěděl, jestli si počíná správně.

„Ano, Leopold Barnet skonal mou ruku a rozhodně to pak nebyl moc příjemný pohled,“ vyslovil do Anniných nových nadávek zřetelně Tom Wong a hned nato nasadil ten samý neproniknutelný pohled.

„To rozhodně,“ odsouhlasil to Petr Krtek. „Víš, Anno, tady můj asijský přítel není taková měkota jako ti všichni zdejší bratříčkující se Katalomochňané. Stejně jako já umí jednat na rovinu a s nikým se nepáře. Když se potřeboval zbavit Leopolda Barneta, udělal to, když si na svou stranu potřeboval získat potřebné množství lidí, udělal to. Můj asijský přítel je stejný jako já: jedná na rovinu a nebere si servítky. Jest tak?“

„Ano, tak jest,“ připomněl se Tom Wong. „Zábavné je zejména to mé vyprávění o jistém EC popu, pokud už jste nakousl to o davové psychóze.“

„Ach ano, EC pop – onen ojedinělý severský sound neboli kontrast tance, elektroniky a klasiky v tom nejmelodičtějším provedení, jaké si člověk jinak jen stěží dokáže naživo představit, pokud to na vlastní uši neuslyší,“ uvedl znovu dosti nevrle Annin bývalý přítel.

„Velice vkusně vyřčeno,“ přisvědčil naopak Tom Wong.

„Jenže zdejší městská smetánka je dosti hloupá a na podobné omluvné a poutavé kecy skočí, aniž by věděla, s kým doopravdy má tu čest. Nebohý Radovánek Litevský se tak zcela mylně domníval, že tady v panu Wongovi našel svého nejlepšího přítele. Ó jak se tuze nevyplácí slepě důvěřovat přistěhovalcům. Jedině já jsem ve skutečnosti pochopil, co je Tom Wong zač a uzavřel s ním spojenectví, které dává nejen logiku ale i smysl.“

„Shnij v pekle, ty jedna zrůdo!“ zněla Annina reakce na proslov jejího bývalého přítele.

„Hohohó já? Tam co nevidět poputuješ ty, krasotinko, ale neboj se, svět se dozví o tvé nenávisti k matce a stejně tak i poodhalí tvé nekalé plány namířené proti vlastní rodině a světu jako takovému. Lidé se tak nebudou stačit divit, co se jedné šílené ženské honilo hlavou.“

„Pche, to bys ze mě takové přiznání nejprve musel nějak vypáčit a to se ti nepovede!“ odpověděla nevraživě Anna, načež svého bývalého přítele obdařila plivancem do tváře, to když se nad ní skláněl a líčil jí svou teorii.

„Proč myslíš, Aničko, že by něco takového nebylo možné?“ To se po delší odmlce o slovo přihlásila Martina Koblížková a k Annině hrůze od Toma Wonga přijala jednu z jeho ALMAN. „Tento kouzelný walkmanek zajisté dobře znáš, Aničko, avšak i já vím, jak s ním zacházet. Dokázala jsem tvou zesnulou matinku imitovat po vzhledové stránce, takže napodobit její a tvůj hlas již pro mě nebude žádným problémem. A věz mi, že až se do toho pustím, náležitě si to vychutnám.“

Anna věděla, že je ztracená. Najednou vůbec netušila, jaký protiargument by měla vůči trýznitelům použít. Opravdu si připadala jako odříznutá od okolního světa. Jenže Anna ještě nebyla připravena zemřít, kdežto její bývalý přítel patrně mínil všemu učinit konečnou přítrž.

„Je načase se rozloučit, Anno.“

„Na vašem místě bych se tak neukvapoval,“ přihlásil se o slovo Tom Wong, když si ALMANU bral nazpět, a tak usměrnil záměr Petra Krtka usmrtit Annu ranou z pistole.

„Copak se vám nezdá? Přeci jsme se jasně dohodli!“ řekl to Petr Krtek, jako by se ho takový přístup najednou hluboce dotkl, a Anna si povšimla, že to bylo vůbec poprvé, co se na Toma Wonga podíval se značným podezřením.

„Nebojte se, váš původní záměr nemám v plánu nějak narušovat,“ ospravedlňoval se Tom Wong, „jen bych si rád na zde přítomné slečně vyzkoušel jednu takovou menší libůstku.“

„Nezapomeňte ale, že to budeme mi, kdo jí zkřiví poslední vlásek,“ poznamenal veledůležitě Petr Krtek.

„Bez obav, máte mé slovo,“ opáčil Tom Wong.

Anna si připadala jako v pravém hororu. Sama se, ani nevěděla jak, ocitla kdesi v podzemí, kde o ni projevovaly zájem hned tři osoby naráz, ovšem ani jedna z nich se jí nezamlouvala, natož dané praktiky na ní prováděné či pouhé zmínky o nich. A teď se jich měl chopit člověk, který si předtím hrál na Annina ochránce a básnil dívce o svých životních hořkostech a k němuž si dotyčná vypěstovala alespoň trochu kladný vztah.

Ovšem záhy došlo k něčemu neočekávanému, nikoliv Anna nýbrž Petr Krtek pocítil nemilosrdnou ruku Toma Wonga a poté se sklátil k zemi, na což patrně měl vliv kapesník čímsi omamným napuštěný, který asiat muži přitiskl na obličej. Martina Koblížková hodlala proti Tomu Wongovi okamžitě zakročit, jenže ten na výpadek byl připraven, kdy jeho pravá ruka vyčarovala hůl, jíž ženě byla uštědřena herda nejprve do břicha a následně i přes obličej, takže i ona se odporoučela k zemi, kde po přitisknutí kapesníku rovněž upadla do mrákot. Tom Wong ovšem neztrácel čas a když se ujistil, že oba dva ležící na zemi si proti němu již nic nedovolí, jeho pohled spočinul naopak na ležící na lůžku. Anna se začala obávat nejhoršího, kroky Toma Wonga směřovaly směrem k ní. Anna se však nemohla nijak bránit, byla pevně připoutána k lůžku a na to jediné, na co se dokázala zmoct, byly hlasité výkřiky.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *