1. Jemnost a tvrdost v područí lidských povah a jejich emocí

Na okraji lesa stál statek a v něm toho dne došlo k tuze nemilé události. Jistá maminka hned poté vyběhla ven z domu a na celé kolo cosi křičela o upadnutí jejího jediného syna do bezvědomí. Údajně mu z hlavy tekla krev, to jak jí při nešťastném pádu narazil o stůl. Pak se prý už jen bezvládně sesunul na zem. Leč pomoc v nedohlednu. Jak by také ne, když statek stál na okraji onoho lesa zcela osamocen, tedy odříznut od dostupné civilizace, kde by včasná pomoc byla otázkou jen několika málo minut. A tak ženě nezbývalo, než se začít modlit.

A pak náhle, skutečně během té nepatrné chvilenky modlení, se na prahu místnosti, kde došlo k oné tragédii, zjevila tuze zvláštní žena. Snad to ani nebyla pozemská bytost, v těch bílých šatech a s dlouhou blond hřívou přímo vypadala jako víla. A zjevně se jednalo o vílu s dobrým srdcem, neboť její andělská tvář ke ztrápené matce citlivě promluvila: „Ono zlé hnedle napravíme. Ničeho se neobávej, Markétko, tvůj Vítek se co nevidět zase bude smát a zářit štěstím.“

Maminka chlapce se ani neznámé nestačila zeptat, odkud zná její a synovo jméno. Vlastně onu otázku ani nestačila plně vyslovit nahlas, protože to už žena poklekla k bezvládnému tělíčku, jemně se ho začala dotýkat a cosi půvabného do toho pět. Nejdříve se Vítkovi zacelila rána na hlavě a hned nato opatrně otevíral svá očka a procital ze stavu nevědomosti.

Ach, jak vám mám jen poděkovat? Jak se vám jen odvděčím?“ začala se k ženě horlivě hlásit Markétka, načež si synka ihned tiskla k sobě.

Už jste se mi oba odvděčili a to svými úsměvy. To mi úplně postačí ke štěstí. Z ničeho jiného živa býti ani nepotřebuji,“ odpověděla jí vlídně žena a její andělská tvář víly se na důkaz těch slov plně rozzářila.

Na té Markétčině však bylo přeci jen znát, že by nemělo zůstat jen u pouhých díků. Vždyť tu je přece řeč o lidském životě a to se považuje za něco velice cenného.

Nuže, dobrá, svým úsměvem jsi mi, Markétko, již poděkovala. Vděk mi tedy můžeš prokázat tím, když ty i tvůj syn po ukončení bytí na této planetě přijmete moji nynější nabídku žít na planetě mé, na planetě jménem Aurelie.“

Aniž by si to Markétka dokázala nějak rozumně vysvětlit, tak před jejím statkem, na celé jeho rozlehlé ploše, se místo polních lánů nyní vyjímalo bezpočet jezer a nádherných pobřeží, kde se dali spatřit pouze samé usměvavé tváře, jež nic netížilo. Markétku i Vítka tento malebný úkaz neskonale fascinoval.

Tak přijímáš moji nabídku?“ zeptala se Markétky vlídně žena s andělskou tváří a ta do nabízené listiny uvedla své i Vítkovo jméno.

K podobnému happyendu se u jistých dvou dívek mohlo schylovat jen těžko. I je dostihla pohroma – a to nejedna – a i ony se momentálně nacházely na místě, které by někoho jen tak nenapadlo hledat ani v tom nejpřehlednějším atlasu. Ovšem nejednalo se o nějakou jinou planetu, stále tu byla řeč o té nesoucí zavedené jméno, tedy Zem – jen ono dané místo na ní prostě mnohým ze současné lidské civilizace asi nic moc neříkalo, a kdyby se o něm někdo přeci jen náhodně dozvěděl a dokonce se tam i rozhodl osobně zavítat, kdo ví, jestli by za takové tři dny hned zase nebalil kufry a jeho kroky nenávratně nesměřovaly pryč. To samozřejmě v případě, pokud by šlo o čistě slušně vychovaného jedince a ne o vyšinutého floutka, co se rád dívá, když druhé někdo ponižuje a on se na tom sám může ještě přiživit. A kdo ví, jestli by ten vyšinutý floutek tomu slušně vychovanému jedinci odtud pak taky vůbec dovolil odjet? Město, o němž tu byla řeč, se nacházelo nedaleko českoněmeckých hranic, avšak v celé své „kráse“ se rozprostíralo právě na území Čech. Vlastně to ani čistě klasické město v pravém slova smyslu nebylo, na pohled spíše v mnohém připomínalo to westernové – právě proto zjevně neslo název Western City.

Anna s Marií se v něm ocitly, ani jedna z nich vlastně ani pořádně nevěděla jak. Všechno to zapříčinily dvě věci: náhodně dohozený inzerát a doslovně hovorově řečeno dva vyhazovy ze škol. Zatímco Anna, jinak devatenáctiletá zelenooká blondýnka, se v Praze na přání své pedantské matky pokoušela studovat práva, o jeden rok mladší Marie, jinak osmnáctiletá hnědooká to brunetka s vlasy spletenými do copánků, to tam zkoušela s humanitními vědami, načež její hodní rodiče ji ve studiích náležitě podporovali, jak jen toho byli schopni. Ještě téhož dne, co se obě dívky dozvěděly onen smutný verdikt, si jen tak náhodně padly do oka, to když jednu druhé Osud seslal do cesty v jedné z pražských kaváren. A protože v té době ani jedné z těchto dívek, jak se lidově říká, nebylo příliš moc do zpěvu, tak možná právě proto spolu Anna a Marie daly řeč. Platí přece to zavedené rčení, že v nouzi člověk pozná přítele, jenže toto rčení se Anně a Marii vyplnilo tak napůl: ta jeho šťastná část spočívala v tom, že si spolu dívky u jednoho stolu hned začaly povídat, ona část smutná pramenila z následného rozhodnutí týkajícího se společné cesty kamsi k německým hranicím. A přeci jen to všechno zpočátku začalo úplně nevině, vlastně zcela obyčejnou větou typu:

„…tak i s tímhle dalším se ti tady na místě bez okolků svěřím, Maruško: pobyt v tomhle městě, jinak mnohými ostatními považovaném za srdce Čech, mi už vážně začíná lézt na mozek.“

Anna si právě lžičkou míchala čaj a z jejího hlasu bylo znát, že jí opravdu není příliš dobře. Měla snad i rýmu a nejednou se i rozkašlala. „Tohle smolné počasí mi vážně nějak nesed… promiň.“ To právě smrkala do kapesníku. „Prostě mám naší stověžaté Prahy dost na celý rok dopředu.“

„Chápu tě, Anno,“ pokusila se o další z vlídných vět Marie, když znovu pohlédla ven z okna kavárny, kde déšť sílil. „Navíc do toho ta škola…“

„Che,“ vyšlo z Anny, nejspíše se však mělo jednat o „pche“, neboť znovu začala smrkat. „Tohle mi starost nedělá, jsem ráda, že to mám za sebou.“ Následně zbystřila. „Hmm, ty asi ne, co?“

Marie se zdráhala odpovědět. Zrovna tahle otázka se jí po pravdě příliš nezamlouvala. V oknu, které stále usilovněji smáčely tuny přívalového deště, jako by právě spatřila své dva chráněnce. Snažila si představit, jak ji oba rodiče za vyloučení ze školy plísní, ač se o to však sebeusilovněji pokoušela, pořád se jí to jaksi patřičně nedařilo. Pokud by teď její vnitřní představy někdo měl možnost vidět na plátně jako filmový úryvek, jednoznačně by mu to připomnělo dojemné vítání dcery, jíž rodiče neviděli dobrých patnáct let.

„Zato mou matinku by to, že mě vyhodili, dohnalo přímo k šílenství,“ smočila si na adresu vlastní rodiny bez servítek Anna, když tu Marie v mírných rozpacích poinformovala o tom, o čem ji okno a ta čina tam venku donutily popřemýšlet.

To Anna neměla s něčím takovým jako je reálný obraz sebemenší problém. A oné pomyslné živosti tam bylo požehnaně. Kdyby měl pozorovatel možnost nahlédnout do nitra této dívky, možná by ho polil pot a začal těm dvěma vyklízet pole, neboť žena, která ve skutečnosti byla Anninou nenávistnou matkou, se v představách dlouhovlasé zelenooké blondýnky neobyčejně činila a pro ránu rozhodně nešla daleko, jak svou neposlušnou dceru honila po celé kavárně s celou řadou nejrůznějších výhrůžek.

„A nepřeháníš teď tak trochu, Anno?“ zeptala se Marie. Jako by ji to i trochu vylekalo. Vůbec si nedokázala představit, že by snad takový člověk, jakým údajně Annina matka byla, mohl existovat.

„Tak to by ses, děvenko, divila.“ A Anna, i přes nachlazení, svou matku začala napodobovat, načež si nejednou omylem mlaskavou facku na tvář sama nechtěně uštědřila. Marii přišlo, jako by snad Anna tím svérázným výstupem činu za oknem řídila, neboť tam už o výskytu civilizace nic nevypovídaly ani světla od aut natož blikací semafory. Právě začínajícímu létu tak již několik dní vládlo dost pochmurné počasí, dobré tak akorát pro rozpoutání depresí.

Marie zaváhala, nakonec se ale osmělila a i o nynějším postřehu Anně přeci jen pověděla.

„Ach ano, to jsou ty tvé poznatky ohledně jistého tajemna, já vím,“ pokývala hlavou rádoby uznale Anna, nadobro přestala s imitací, naopak nanovo do pohotovosti povolala kapesník a začala do něj zase smrkat. „Ujišťuji tě však, že já rozhodně žádné nadpřirozené dovednosti nemám, tudíž neumím řídit ani déšť, ani blikot aut natož ten u semaforu.“

„Já vím, promiň, jsem s tím dotěrná, to už mi před tebou říkala celá řada jiných lidí,“ hlesla omluvně Marie a radši přestala sledovat okno, aby Annu dál nedráždila.

„Ne, dobrý, dobrý,“ dala Anna rukou opatrně najevo, aby se bacily náhodou nerozhodly kolovat po kavárně a obšťastňovat i další hosty a personál setrvávající v ní, že ji Marie tím řečněním nijak neurazila. „Já jen, počkej chviličku,“ rozhodla se před tím napít alespoň trochu čaje, „no, potřebovala bych to předvést v reálu, jen tě o tom slyšet zapáleně mluvit… hepčí… to mi prostě nesta… hepčí… čí.“

Marie se najednou zdála být vice sebevědomější. I když stále vůči rodičům pociťovala vinu, neboť to rozhodně nebylo poprvé, co studií zanechala, a navíc nevěděla, co dál se svým životem, zase ji u srdce zahřálo, že někomu po delší době nejsou lhostejné schopnosti skryté uvnitř ní samotné. (Nebo alespoň tak to ona sama vnímala.)

„Fajn, tak to tedy zkus,“ souhlasila Anna.

Marie si pro začátek procvičila prsty a až pak dlaněmi Anně jemně stiskla pravou ruku. Jenže zrovna v tom okamžiku se dotyčná horoucně rozkašlala a svou léčitelku dokonale poprskala. Léčitelský kurs tak skončil dříve než vlastně začal a neobešlo se to ani bez pozornosti některých ostatních sedících v kavárně. Bohužel se z jejich stran nejednalo o uznalý potlesk, nýbrž o ten posměšný s celou řadou doprovodných úšklebků a narážek.

„Čemu se smějete, holomci? Radši rychle koukejte ty svoje hlavy zase pěkně zabořit do těch šálků a talířů, nebo se vážně neznám!“ spustila hrůzu na protější stůl přes uličku Anna, zatímco si Marie pracně čistila svetr od nudlí a slin a v obličeji zčervenala hanbou.

Osazenstvo stolu však propuklo v nový smích, Annino nadávání totiž vyznělo komicky, což nemělo na svědomí nic jiného než nachlazení.

„Hej krásko, přidej ještě něco! A ta druhá ať k tomu zase přihodí nějaké to vlastní speciální kouzličko!“ zvolal pobaveně z povedené partičky šestice studentů zrzavý dlouhán.

„Jdi se vycpat!“ podařilo se to Anně tentokrát vyslovit sice správně, leč nepomohlo to.

„Tak bude se ještě něco dít? My čekáme!“ nadhodil znovu dlouhán. To už se po obou stolech se zájmem začali ohlížet i někteří další hosté a také obsluha.

„Vstávej, Marie, padáme odsud.“

Anna na stůl za sebe i za Marii položila požadovaný obnos za dva čaje, v rychlosti na sebe obě dvě hodily bundy a spěšně se vydaly ke dveřím. Venku ale lilo jak z konve, takže kdyby do té činy vešly i s deštníky, během pár vteřin by je to přimělo vrátit se nazpět do kavárny a vypadaly by jako dvě zmoklé slepice, načež z paraplat by jim v rukách zbylo tak akorát cosi na způsob samoletky, s níž by se neodvážil létat ani legendární klub Rychlých Šípů. A Anna s Marií rozhodně nestály o nové posměšky, navíc je oči všech těch šesti výrostků po celou dobu bedlivě sledovaly, a tak se obě dívky radši odklidily na dámské toalety.

„Tady snad na to budeme mít dostatek soukromí,“ mínila Anna, leč… „No co, tak tam venku chčije, tak proto obě zalézáme sem, to snad taky vadí?!“ obořila se takto tvrdě vzápětí na jednu ženu.

K zlobě Anna zase měla pádný důvod, dotyčná, postávající před zrcadlem u jednoho z umyvadel a malující si tam řasy, si obě příchozí totiž okamžitě začala měřit přísným zkoumavým pohledem. Pravděpodobně ji nenechala v klidu právě ta počáteční zmínka o dostatku soukromí a rovněž i to, jak Anna s Marií na toaletu doslova vlítly. A onen hovorově pojatý výraz pro lije tam jako z konve a že někdo někam zalézá onu představu plnou chlípnosti zjevně náležitě dovršily.

„No prosím, jen račte, dámy, já vás v těch vašich milostných hrátkách rušit rozhodně nebudu, beztak už odcházím!“ utrhla se na dívky žena, zastrčila si rtěnku do kabelky, tu si přehodila přes rameno a s ublíženým výrazem v obličeji vyšla z dámských toalet.

„Panička jedna blbá,“ vyslala za ní nepřítomně Anna.

I tak se Marie na dámských toaletách dál cítila značně sklíčeně. Ze všech koutů tu sálal nepříjemný puch, který navíc ještě vydatně podporoval závan dezinfekce. Zatímco v té části kavárny, která byla vyhrazena hostům, stěny lemovaly velmi vkusně propracované obrazy malebných krajin, zdejší dámskou toaletu zkrášlovaly pouze monotonní malůvky náhodných návštěvníků, navíc s nápisy, jimiž by slušný člověk rozhodně nepohrdl a nevzal by si z nich do úst sebemenší soustíčko.

Marie snila o něčem úplně jiném, již nesčetněkrát si představovala, jak jí její vlastní přítel maluje autoportrét a snad i u toho skládá i básně či přímo píše písničky. Jenže Marii momentálně obklopovala Realita zcela jiná: přítele momentálně žádného neměla a navíc ten, co sem právě vpadl, se za takového jednoho nového potenciálního jen stěží dal považovat. Navíc Anna byla opět ve střehu.

„Hele, tohle jsou holčičí záchody, tak odtud koukej rychle mazat!“

„No jo, tak se snad toho tolik nestalo,“ zanotoval dotyčný celkem zvesela a chtěl odejít, když to Anně došlo.

„Hele, ty jsi jeden z těch pomlouvačů od toho stolu, že jo?“

„Ne, to se asi mý…“

„Já ti dám mýlím!“ Anna si výrostka přitáhla k sobě. „Ještě jednou se některý z vás pokusí mě a Marii špehovat a přísahám na smrt mé matky, že už nezůstane jen u výhružných pohledů do očí!“ A aniž by mužská protistrana stačila vznést nový pádný argument, už pod vlivem rázného odhození nekontrolovatelně pozpátku poskakovala až k číšníkovi, do něhož přímo narazila. Ozvalo se řinčení, to jak se z tácku všechno sneslo na zem.

Anna nečekala na nic dalšího, zabouchla dveře toalety, Marii neohrabaně chytla za ruku a táhla ji za sebou do krajní kabinky, kde naštěstí nikdo nebyl, a jak se záhy ukázalo, tak ani v těch ostatních. Konečně snad obě dívky dosáhly kýženého soukromí.

„Podívej se, Marie, nebudu se v tom nějak dlouze pitvat, ano?“

Marie chvějivě přikývla. Tento den ji prostě rozrušovala spousta věcí.

„Dneska se mi do ruky dostalo tohle,“ pokračovala Anna a podala Marii prospekt. Stálo na něm Western City a pod názvem se vyjímalo město jak vystřižené z Mayovek. „A já tam hodlám ještě dneska večer jet a zkusit tam nějakou dobu pobýt jako servírka.“

Marie několikrát z prospektu očima přejela na Annu a zase zpět na něj. Nejspíš správně vytušila, co se jí tím zelenooká blondýnka snaží naznačit. Marie váhala, zdali se s Annou vydat až kamsi k hranicím, ze zelených očí teď jasně vyčetla, že má jen necelou minutu na rozmyšlenou a možná že ani to ne.

„Hele, Maruško, já tě do toho nechci nutit násilím, vlastně mi vůbec nepřísluší za tebe rozhodovat,“ pokoušela se to Anna přeci jen zaonačit tak, aby to nevypadalo, že Marii něco automaticky nařizuje.

Marie stále váhala. Na rozdíl od Anny měla kam se vrátit, ji přece rodiče nikdy nic nepřikazovali, a kdyby se třeba ještě dnes večer zjevila na prahu svého rodného domu, s největší pravděpodobností by se žádné dlouhé kázání nekonalo ani tentokrát a jako obvykle by došlo na zavedené: ono to nějak dopadne.

„Tak jak se, Marie, nakonec rozhodneš?“

Marie si povšimla, že Anna znovu nasadila o dost naléhavější, přísnější tón a dala se tedy do ještě horlivějšího přemítání. Již předtím u stolu se od Anny dozvěděla, že ona takové štěstí na své zákonité chráněnce neměla. Otec jí před časem zemřel, a prý to býval celkem příjemný chlapík, tak to Anna Marii u stolu podala, zato matka se po jeho smrti ukázala jako ještě větší proradná mrcha a jala se vše napevno převzít do vlastních rukou, takže ať se pak Anna matčiným příkazům bránila seč mohla, vždy muselo být výhradně po jejím. A tak Anna nastoupila na práva, což pro ni ale rozhodně nebyl ten pravý šálek kávy.

Ovšem, jak následně také vyplynulo z Anniny mluvy, tak „onen šálek kávy“ tuto dívku již delší dobu nesmírně lákal, neboť si přála vlastnit svou vlastní útulnou kavárničku. „A pokud by v ní pravidelně hrával i nějaký ten cembalista, bylo by to teprve dokonalé,“ dušovala se u stolu. Ovšem jak stále důrazněji nyní dávaly najevo zelené oči, tak právě na takovéto úvahy zrovna nebyla vhodná doba.

„Tak jak? Hele, já tu s tebou nemůžu dál marnit čas, dneska v sedm odtud prostě na neurčito mizím pryč a už to nic na tomhle světě nezmění. Pokud by sis to do té doby rozmyslela, ještě mi dodatečně můžeš dát echo na tohle číslo.“

Anna si prospekt vzala nazpět, dala Marii papírek s telefonním číslem a vyšla najisto z kabinky. „Dobrá, pojedu tam s tebou!“ vykřikla Marie.

Anna už pomalu brala za kliku dámské toalety, když se přinutila na jejím prahu zastavit. Otočila se a na Marii se zadívala velice podezřívavě. „Vážně o to stojíš?“ povytáhla obočí.

„Ano,“ zdůraznila Marie, a aby se ve vlastních slovech najisto utvrdila, sama sobě si v duchu hned připomněla: jednoho dne se člověk prostě musí postavit na vlastní nohy a tohle je příležitost. Za zkoušku se přece nic nedá.

Takto, kolem čtvrté hodiny odpolední, dne dvacátého třetího června, které náleželo pondělí, dívky rozhovor zakončily v jedné z pražských kaváren, a ani se nenadály a už bylo úterý a neúprosně se blížila sedmá hodina večerní. A i když tento den Anna s Marií vesměs trávily poprvé celý spolu, tak i přesto jejich tváře vrchovatě zaplňoval smutek. A ten smutek momentálně nemělo na svědomí šest nepřejících výrostků, nýbrž celá jedna banda jim nepodobná pouze v tom, že se její chování vyznačovalo mnohem větším hulvátstvím a také agresivitou.

„Hej, krasotinko, hoď nám sem na stůl ještě dvě flašky fernetu, nějak nám tady s bráchou už pomalu vysychá v krku!“

Od protějšího stolu se ale nesouhlasně okamžitě ozvalo: „Hele, frájo, my si poručili před váma, tak koukej urychleně zavřít hubu, nebo tě já a tady Tlustej Joe pořádně zmastíme tak, že ani školená děvka by ti to pak neudělala líp!“

„Ty mi nebudeš nadávat!“ To se právě ze židle zvedal jeden z bratrů. Z očí mu šlo jasně vyčíst, že toho, kdo by mu snad hodlal vyhrožovat, bez milosti na místě umlátí. Pouhý rozhovor tohoto typu způsobil, že se po obou stolech začali ohlížet ostatní hosté.

Stěny putyky rozhodně nezkrášlovaly poutavé obrázky malebných krajin. Pokud už je vůbec něco lemovalo, tak ohyzdná torza zvěře a ve většině případech, hovorově řečeno, i zvratky některých ze štamgastů, pokud se to s pitím alkoholových moků nevýslovně přehnalo, což se tu dělo téměř na požádání. Ostatně jeden takový zdatný adept se právě nanovo o něco takového úspěšně pokusil přímo před zraky Marie. Ta pokud by nyní popustila uzdu své představivosti, zajisté by ji ty nechutné žmolky na stěně připomněly orla, co se právě chystá napadnout nebohého turistu.

„Co tady zas okouníš?! Koukej to honem uklidit a pak plav k tamtomu zadnímu stolu!“ ozval se za zády hnědovlásky zlobný ženský hlas a ta sebou poplašeně trhla, jakmile ho znovu uslyšela. Patřil statné, asi tak padesátileté ženě s vražedným pohledem.

„Ano, paní, hned se do toho dám,“ polkla vyjukaně Marie.

Než však Marie stačila odložit stranou podnos a shýbnout se pro lopatku se smetáčkem, žena ji surově chňapla za rameno a ještě více surověji si ji pak přitáhla k sobě a zadívala výhružně do očí. Obojí (tedy ten hrubý dotek a výhružný pohled) to ve výsledku vyznělo mnohem hrůzostrašněji než v případě Anny, když ta Marii za sebou táhla do kabinky, nebo když se ještě předtím po svém vypořádávala s jedním z těch výrostků, co na dámskou toaletu vpadl úmyslně.

„Já pro tebe nejsem jen tak obyčejnou paní, ale přímo a doslovně paní Sárou! Kdy už si to konečně ta tvá makovička zabedněnce zapamatuje, co?!“

„A-ano, jistě, promiňte, paní Sáro! Už… už se to nebude víckrát o… opakovat,“ chvěla se Marie po celém těle a v duchu přemítala, co by asi téhle ženě říkala ta nafrněná s rtěnkou a jestli by se jí už vůbec zdráhala něco vytýkat.

„To bych prosila,“ procedila syčivě žena skrz zuby. Marie si oddechla, žena ji nechala na pokoji a kvapem odběhla kamsi dolů. Marie si teď zaboha nedokázala vzpomenout, že by se jí žena kdykoli předtím o onom zavazujícím oslovení zmínila.

Anna ten spor zaznamenala letmo, ovšem nestačila do něj zasáhnout, navíc sama měla dost svých vlastních starostí. Například teď řešila, jak co nejobezřetněji obejít místo, kde se neúprosně začalo schylovat ke rvačce, neboť oba stoly se mezi sebou jaksi stále nedokázaly dohodnout, a Anna ani jednoho ze čtyř chlápků rozhodně nemínila obsluhovat, aby sama nějakou tu ránu od nich nakonec neschytala. (To už by si sama nejradši vlepila nějakou tu facku jako v té pražské kavárně.)

Jenže to nebylo jen tak, neboť k potyčce nakonec přeji jen došlo, a navíc se odevšad začali shlukovat všichni ostatní, co se v putyce zmítali, ovšem ne aby od sebe odtrhli dva bratry v kostkovaných košilích a jakéhosi bohatýra v úhledném smokingu se statným černošským bodyguardem stojícím mu po boku, ale aby povedenou čtveřici naopak v té šarvátce vydatně za nového halasu povzbudili.

Anna tohle „představení“ neměla zapotřebí sledovat, sama moc dobře tušila, kdo bude oslavován jako vítěz, neboť bodyguard se ze všech čtyř činil nejvíce, a než jeden z bratrů stačil napřáhnout ruku, už mu ji nejmíň dvěstěkilový černoch drtil a prohýbal jí všemi směry, až v ní několikrát zakřupalo. Anna se tedy pokusila s tácem jít nazpátek, když v tom se na ni doslova kdosi vrhl.

„Noch einmal eine Vodka Tequila Beer, please!“ vykřikl muž nevábného vzhledu.

Anna využila toho, že dotyčný je úplně namol a na facku přeci jen došlo. Ten, jemuž náležela, se po ní odporoučel na zem, kde okamžitě usnul a začal hlasitě chrápat.

,,Tak takhle by to rozhodně nešlo, zlatíčko,“ protáhl hned nato kdosi nasládlým jedovatým hláskem a než se Anna nadála, už ji čísi ruka pevně svírala kolem krku, že ani pořádně nemohla dýchat. Ale to nebylo vše, Anna záhy ucítila, jak se jí ta druhá pomalu vkrádá pod výstřih.

„Ale ale, copak nám to tu raší? Něco takového by rozhodně nemělo zůstat bez povšimnutí.“

Anna náhle začala svou nenáviděnou matku výjimečně milovat, v porovnání s touhle chlípnou ženskou se její chování vůči ní coby dceři dalo považovat za andělské, nemluvě o té stále probíhající rvačce, v níž statný bodyguard a jeho šéf měli nad řidiči kamionů jednoznačně navrch. V porovnání s touhle aférou byla zase ona pomyslná honička matky a dcery, o níž se Anna v pražské kavárně zmiňovala Marii, procházkou růžovou zahradou.

Anna se paní Sáře rovněž zdráhala připomenout, kdyby to šlo byť pouhým pípnutím, ony nelichotivé hlášky z dámských toalet. Ty paničko jedná blbá by si totiž klidně mohla vyložit jako hrubou urážku, kdežto hovorová fráze od té lije tam jako z konve a že někdo někam leze by třeba zase měly za neblahý následek, že by ruka, co se momentálně nacházela v místech Annina poprsí, záhy klidně sklouzla do nižších, mnohem choulostivějším dívčích partií.

O něco takového Anna rozhodně už nestála. Nějak kloudně pohnout tělem však nešlo, žena prostě měla dost pevný stisk i na to, aby ji přímo tady na místě zaškrtila. A tak se Anna odhodlala udělat to jediné, co jí ještě zbývalo.

„Auuu,“ zavřeštěla žena, jakmile jí Anna dupla na nohu. „Ty jedna mrcho, za tohle…“

Marie, která to pozorovala zpovzdálí, se tvářila šokovaně, a také Anna si teď už absolutně nemohla být ničím jistá, záměr vymanit se Sáře nějak obstojně z područí se jí totiž nezdařil a tu to vzpouzení snad podráždilo ještě víc, neboť se Anna už po vlastním krku sápala rukama vlastníma, jak se dusila.

„Ale ale, copak se nám to tu zase děje za nesváry?“

To se v putyce náhle zjevil muž, který snad jako jediný svým oblečením nějak respektoval město, stavbami imitující nádech divokého západu. Za pasem mu dokonce nechyběly kolty a na hlavě se mu skvěl nefalšovaný kovbojský klobouk. Avšak co asi ze všeho nejvíce na příchozím budilo pozornost, byl odznak šerifa, který měl muž připnutý k saku. Odznak byl viditelný na dálku, neboť se mocně blyštil. Ten, kdo ho tedy nosil, si ho musel nesmírně cenit.

Oním šedesátiletým baculatým mužem menší postavy byl Hans Krubert. Od té chvíle, co vstoupil dovnitř, se nepřestával zubit a pokuřovat pravý havanský doutník, i když situace v putyce byla dosti vypjatá. Na dvou jejich místech sílil boj, avšak muže jako by ani jedno z toho příliš moc nevzrušovalo.

„No tak, Sáruško,“ zamířil hned k ženě a Anně, „zanech těch morbiditek a smiluj se nad naší novou hosteskou. Pokud to uděláš, zlatíčko, čeká tě dnes večer plný překvapení.

„Máš štěstí, zlatíčko.“

Ženě ten návrh zřejmě dostatečně zaimponoval, neboť Annu konečně pustila. Ta, v obličeji bílá jak stěna, dopadla na špinavou zem a dál se na ní držela za krk. Lapala po dechu a chrčela bolestí. Marie zahodila tác a spěšně k Anně zamířila.

„A vy, panstvo,“ otočil se muž následně do mumraje, „zase zanechte té bitky a zkuste se všichni alespoň na moment chovat jako praví džentlmeni.“

Jelikož to tentokrát nezabralo, muž do pohotovosti povolal své dva kolty a z těch několikrát vystřelil do vzduchu. Na to už každý slyšel, a jakmile vřava utichla a zástupy přihlížejících se rozmělnily, dala se konečně spatřit ona povedená čtveřice. Kdyby si Anna vsadila, opravdu by vyhrála, ta však o něco takového jako sázky teď vůbec nejevila zájem. Dál se jako zbídačený pes zmítala na zemi, ztěžka oddechovala a jediným věrným, kdo po jejím boku stál, tedy nyní už výhradně klečel a chlácholil ji, byla Marie.

Muž představující šerifa už o dívky očividně nejevil zájem, neboť se vypravil do středu putyky a bral si tam stranou černocha a jeho šéfa, zatímco nepěkně potlučeným bratrům zmítajícím se na zemi chladně vzkázal: „A vy dva odtud koukejte hned padat, nestojím tu o další šarvátky.“ Pak se k nim ještě naklonil a jedovatě nasládlým hlasem jim dodatečně oznámil: „Pokud se tu takhle budete válet ještě za dvě minuty, přísahám, že tyhle dva kolty už budou mířit výhradně k zemi.

Na bratry ta slova nejspíše okamžitě hluboce zapůsobila, poněvadž se jako dvě žížaly ihned poslušně začali šourat směrem ke dveřím, ačkoliv je tělo od těch všemožných bouchanců a kopanců muselo pořádně bolet. Hans Krubert se potěšeně ušklíbl, spokojeně několikrát popotáhl z doutníku a pak už, se Sárou v objetí a oběma muži v zádech, pospíchal kamsi dolů po schodech.

Tento den, tedy dvacátého čtvrtého června, to bylo již podruhé, co se Anna a Marie setkaly s Hansem Krubertem. Byl to právě on, komu Western City celé patřilo, a právě s ním se dívky domlouvaly ohledně práce, když sem dorazily v pozdních nočních hodinách. Zakrátko toho ale obě hořce litovaly. Podle toho, jak se k sobě všichni chovali, to tu rozhodně nemohl být onen pověstný ráj na zemi, jak hlásal nebohý prospekt. Anna s Marií se o tom ostatně na vlastní oči (a jedna z nich i kůži) přesvědčily ihned po odchodu z Hansovy kanceláře na chodbách jejich přidělené ubytovny, jíž představoval salón. To, že horní patro salonu, kde se pokoje nacházely, sžírala samá plíseň a pavučiny, bylo pouhým zrnkem písku v porovnání s tím, jací nájemníci ho obývali a čí kroky z řad návštěvníků do něj spěly. Anna s Marií, když se po vrklajícím schodišti se svými zavazadly kradly nahoru, totiž cestou nenatrefily na lidi v kovbojském, nebo třeba jen na pouhé obyčejné rodiny s dětmi.

„Zlatá včerejší útulná pražská kavárnička“, přišlo dívkám ihned na mysl. „A rovněž ona neútulná dámská toaleta, na níž se mísil odporný puch s dezinfekcí,“ připojily si k tomu.

„Tak uhněte, slečinky!“ vyhrkl na ně po schodech spěšně chvátající, jenž oblečením a zjevem spíše připomínal kriminálníka, co právě utíká z basy, než obyčejného turistu. Marii se udělalo mdlo, jakmile nasála vůni tabáku.

„A hele, kohopak to sem čerti zavedli,“ čekalo nahoře ještě daleko podivnější uvítání, které měla na svědomí zavalitá robustní dáma. „Tohle je od nynějška vaše společná klícka. Tak plavte, nestojím o očumování!“ hnala Annu a Marii kvapem dovnitř.

Zatímco Marie na ženu vystrašeně pohlédla a okamžitě poslechla, Anna byla přeci jen o něco sdílnější. „To kázání si snad můžete nechat od cesty!“ obořila se nerudně na ženu stejně hrubým tónem jako ona na ně.

Jako by se opakovala někdejší vyhrocená situace. Žena z dámských toalet této věkově přibližně odpovídala, ovšem na rozdíl od ní se k odchodu neměla a v kázání o dost přitvrdila.

„Ty si tady na mě nebudeš utrhovat tu svou nevymáchanou hubu, jasný?! Nebo se ti taky klidně může stát, že ji už nikdy nebudeš moct otevřít!“

A rázem došlo i na ono ruční přitáhnutí a výhružný pohled do očí.

„A teď hybaj, děvko!“

A než se Anna nadála, už vrážela do skříně. Pokud by byl onen výrostek z dámských toalet svědkem toho, jak se s Annou momentálně zachází, zajisté by ho to plně uspokojilo.

Ovšem zelenooká blondýnka to nemínila nechat jen tak, ovšem žena byla pohotovější, pokoj zamkla, takže se z něj již nešlo dostat na chodbu. Zato na ní bylo stále rušno, žena tam právě kohosi okřikovala. Dívčí hlas jí jen cosi odfrkl, a až pak halasně bouchly dveře a na chodbě konečně nastal klid, neboť kroky ženy směřovaly kamsi dolů po schodech. Co to však Anně a Marii bylo platné, když skrze stěny záhy zaslechly nejen nadávky, ale i nefalšovaný pláč. Dvě dívky, co se náhodně sešly v jedné z pražských kaváren, tak začaly pociťovat obavy.

K ránu za delší dobu na obloze konečně vysvitlo sluníčko, pro Western City ale jako by to nic zásadního nesymbolizovalo, v něm totiž na Zemi i nadále panovala pochmurná nálada. Annu s Marií vyhnali ze salonu již kolem páté, a poté hned spěly na plac do nedaleké putyky. A jejich doprovod do ní se vskutku činil. Kromě Gabriely, oné ženy, co měla na starosti ubytovaní, jim po boku kráčeli ještě tři další statní muži. Jako by Anna s Marii měly objednané osobní bodyguardy, to ale byla mýlka, neboť když Marie v chůzi náhodou zvolnila, jeden z chlapů ji nekompromisně popohnal. Anna se nerozhodla zasahovat, věděla, že by tím Marii i sobě přitížila. Zároveň se obě modlily, aby nebylo nic pravdy na tom, k čemu shodně dospěly po vyslechnutí některých hovorů ze sousedních pokojů.

Ty nejhorší obavy se bohužel naplnily den následující, tedy dvacátého pátého června. Marie zrovna scházela dolů po schodech pro něco do kuchyně, když v tom…

„…ách, jóóó… to je vono!“

Ten vzdychající hlas náležel Sáře. Pod její těžkotonážní postavou se prohýbala jedna celá kuchyňská linka, na čemž měl podíl i Hans, neboť se na ní oba právě oddávali slastným hrátkám.

Marie se neslyšně schovala za dveře a namáhavě dýchala.

Tep se jí zrychlil. Do kuchyně z druhé strany právě vstoupily další dvě známé tváře. Patrně neočekávaně, neboť Hans a Sára se zatvářili velice popudlivě. Marie měla jasno v jedné věci: od téhle dvojice se nyní dalo čekat cokoliv, například výhrůžky. A rázem i druhá věc Marii byla zcela jasná: Western City není žádným městem na způsob divokého západu jak vystřiženého z Mayovek.

„Máme pro vás prvotřídní zboží heroinu, na kterém jsme se spolu včera domlouvali.“

„To jste se ksakru nejdřív aspoň nemohli ohlásit?“ vybuchl vzteky Hans a rychle si začal natahovat kalhoty. Také Sára nasadila ublížený výraz a navlékala se do podprsenky.

„Ale no tak, šerife, klídek. Tohle techtle mechtle tu beztak dělá nejedna rajda z toho vašeho salónu krásy,“ vyjádřil se poměrně odvážně muž. Po boku mu věrně opět stál onen dvěstěkilový černoch a zubil se. Byla to ta samá dvojice, co tak precizně vypeskovala dva řidiče kamionů.

Marie v rámci vlastního klidu doufala, že to Hans přejde, jak se říká, mávnutím ruky a těm narážkám se pouze zasměje, což on také udělal, ovšem učinil tak velice krátce. Hned nato nečekaně zazněl výstřel a statný černoch zavrávoral, zaúpěl a odporoučel se k zemi, to jak ho kulky z koltů zasáhly do pravého kolene.

Hans, svým odznakem ve Western City představující zákon, ovšem nelenil, nebral ohled na svíjejícího se černocha na zemi a okamžitě si k sobě přitiskl jeho šéfa a začal mu do obličeje trousit poznámky o jeho snobské vlezlosti a taky ho nutil zopakovat, kdo že tohle město ve skutečnosti řídí, načež to doprovodil spoustou sprostých nadávek.

A to už na Marii bylo příliš, tác jí vypadl z ruky a ona se urychleně hnala ke schodům. Poslední, co vzdáleně zaslechla, bylo, jak Hans černocha ponouká, aby se odbelhal za Gabrielou, pokud na to ještě vůbec má sílu, která, pokud bude alespoň v trochu dobré náladě, mu kulky možná vyjme a ránu zašije, a že se obchodovat bude až kolem jedenácté večer.

„Tak takhle to tedy je, oni tu nekšeftují jen s holkami, ale i s drogami,“ poznamenala Anna pozdě v noci, co se s Marií naprosto unavené dokodrcaly na ubytovnu.

„Co ale budeme dělat?“ hlesla Marie ustaraně.

„Musíme odtud neprodleně prchnout!“

Takhle si navzájem šeptaly, neboť dobře věděly, že stěny ubytovny mají uši.

Dvacátý šestý červen, tedy třetí plný den, který dívky ve Western City trávily, nebyl o nic příjemnější než ty dva předchozí. Jako by snad Sára tušila, že to byla právě Marie, kdo okouněl dole v kuchyni a stal se svědkem tajného hovoru i následného nečekaného incidentu.

„Koukej to z tý pytloviny pořádně setřít, nebo ti v tom properu tu tvou vlezlou hubu!“

„Ano, paní Sáro.“

A tak se Marie již potřetí pustila do odstraňování zvratků z vycpaného jelena, kterými ho ohodil jeden přičinlivý štamgasta. Když Marie se špinavým hadrem v ruce ke zvířeti takto potřetí vzhlížela, rozhodně si jeho autoportrét ve výsledné fázi představovala úplně jinak. Spatřovala jelena zcela zdravého s početnou rodinkou stojící mu po boku. Marii se oči náhle zalily slzami. Jenže zavolat rodičům nešlo. Zabavení mobilních telefonů bylo totiž tím úplně prvním, o co se Hans při prvotní schůzce s Annou a Marií ve své přijímací kanceláři postaral, s původním odůvodněním, že se přece nacházejí v lokacích evokujících divoký západ, a jak že by to pak vypadalo hloupě, kdyby se personál, jenž má Western City prezentovat navenek, po něm promenádoval s moderními vymoženostmi. Jak ale Anna s Marií v krátkosti nato zjistily, šlo o pouhé taktizování a dělo se tak výhradně proto, aby se ani jedna z nich nemohla dovolat pomoci. A nejen Anna s Marií, i ostatní dívky, co ve Western City byly vězněny!

Marii teď rovněž nebylo po chuti opilcovo falešné prozpěvování a tuze záviděla Anně, jak se dokázala vypořádat s tamtím hned ten první den, co v téhle putyce spolu obsluhovaly. Marie si na něco takového ovšem netroufala, i když jí to skřehotání dost rvalo uši.

K plnohodnotnému rozhovoru mezi Annou a Marií došlo až dvacátého sedmého června kolem třetí hodiny odpolední. To dívky od Hanse obdržely jisté pracovní úlevy a Anně navíc jedna z místních tu držených dívek sama od sebe na konci směny nečekaně nabídla pomoc.

„Jak to tedy bude probíhat?“ začala Marie na Anně vyzvídat, jakmile obě dospěly na pokoj.

„Myslela jsem, že mi ze všeho nejdřív vynadáš,“ opáčila Anna nečekaně trochu jinak.

Marie se místo toho ale zatvářila značně rozpačitě.

„No dobrá, o útěk se pokusíme dnes večer kolem jedenácté,“ přešla Anna pohotově k druhému zamýšlenému bodu rozpravy.

„Ale jak chceš něco takového provést? Vždycky, když se sem vrátíme, nás tu zamknou a na oknech jsou přece ty mříže,“ oponovala Marie. „A dole v salonu to žije dlouho do noci, navíc je zvenčí hlídán. To bychom musely mít neviditelný plášť, nebo umět nepozorovaně prolézat zdí, aby si nás nikdo nevšiml.“

„Znáš Katy? To je ta holka, co na ni řvala Gabriela poté, co se vypořádala s námi dvěma,“ odpovídala Anna s jistou nadějí v hlase. „Tedy hlavně se mnou,“ dodala nevraživě, načež znechuceně pohlédla na skříň.

„Znám ji jen od vidění z té putyky. Ale co vlastně má v plánu?“ nedokázala to Marie pořád jaksi pochopit, načež nejistě vykoukla z okna ven. Opravdu tam kdosi stále přecházel sem a tam a hlavou občas pohodil směrem k oknům salonu.

„Katy mi navrhla tohle. Poslouchej.“

A Anna to Marii ještě šeptavěji začala líčit. Kromě Gabriely a její ztracené klíčenky tam kolovalo i jméno onoho muže připomínajícího prchajícího kriminálníka, s nímž se hned ten první den po příjezdu srazily na schodech, a ten že prý Katy slíbil dnes večer odvoz z tohohle zapadákova imitujícího divoký západ.

„Ale… ale ten chlap, co… co když je to…“

„Jo, možná že je…“

Marie slabě vyjekla.

„…ale on je teď opravdu naší jedinou nadějí na vypadnutí z téhle díry.“

Ona Katy zjevně držela slovo, neboť kolem jedenácté večerní v zámku skutečně zachrastil klíč. Annu s Marií to probudilo, neboť je přeci jen nakonec přemohla únava. Obě se pak i s kufry neslyšně vykradly na chodbu a ihned zamířily ke schodům a po nich kvapem dolů. Zbytečně neotálely, jak to Katy Anně radila. Dole v salonu nikdo opravdu nebyl a když Anna vzala za kliku u dveří, normálně se daly otevřít.

Anna s Marií opatrně nakoukly ven a pak vyšly. Nikde nikdo, Katy či jejímu novému majiteli se hlídky zřejmě podařilo nějak uplatit, napadlo záhy dívky. A došlo i na její další slova, před salon právě přijížděla limuzína, jak bylo předem smluveno. Jenže…

„Máme to ale překrásný letní večer plný nečekaných shledání.“

V Anně i Marii hrklo. Ten hlas nenáležel Katy, ale osobě mnohem zrádnější a podlejší. Právě vystupovala z auta a mířila k dívkám.

„Tak jen hezky povězte, děvenky, copak vás přimělo vydat se z vašich klícek právě do těchto míst?“ Marii se opět udělalo špatně, jakmile ji cigaretový dým zavál přímo do obličeje.

„Chtěly… chtěly jsme se jen nadýchat čerstvého vzduchu, protože v tom pokoji nahoře ho je poskrovnu…“

„A u té příležitosti na procházku vzaly i kufry, co?“ Hans zanechal veškeré zdvořilostní mluvy a surově Annu chytil za krk.

„Ne, prosím… pane… prosím….“

Hans k Mariině úlevě Annu pustil, to už se k nim ale pomalu odevšad blížily hlídky, přičemž z auta vystoupila další osoba, kterou Anna s Marií nemohly vystát, stejně jako tu, co právě vyšla ze salonu.

„Utéct se vám zachtělo!“ A Hans s potěšeným úšklebkem nasál vůni doutníku a začal si pohazovat klíčenkou, kterou mu právě hodila Gabriela. „Milá Katy vám dala hlášku a vy jste po její nápomocně podané ručce okamžitě skočily, že je to tak?“ A ještě více potměšileji se při tom křenil. „No, nebojte se, děvenky, ta už vám křížit cestu rozhodně nebude. Vlastně k tomu nikdy už ani nebude mít příležitost.“

V Anně i Marii naráz hrklo, co když je Katy v tomhle okamžiku již mrtvá? Obě moc dobře věděly, že by Hans byl schopen vraždy, ostatně Marie se o tom přesvědčila na vlastní oči.

„Katy už je touhle dobou kdesi u francouzských hranic, slečinky, ostatně, její nový majitel je mým starým dobrým přítelem,“ pokračoval Hans. „Ano, to já jsem jí to o té pomoci nakukal, jenže Gabriela žádnou klíčenku neztratila. Na můj osobní příkaz nechala dole odemčeno a postarala se, aby do salonu dnešní večer nepáchla ani noha, o chrastění zámku ve dveřích vaší společné klícky nemluvě.“

Gabriela, opírající se o dveře salonu, se tomu bujaře zasmála.

„Zkrátka jsem se chtěl přesvědčit,“ pokračoval Hans, „zda-li byste opravdu byly schopné vzít odsud roha, a jak se nakonec ukázalo, tak jsem se ve svém úsudku nezmýlil.“ Pak Anně a Marii nevyzpytatelně pohlédl do očí a do obličeje z úst foukl kouř. „Zklamaly jste mě, děvenky, převelice jste mě zklamaly, co jen s vámi dál?“

Anna a Marie se octly v pasti, z níž nebylo úniku. A Hans si to uvědomoval. Pravá ruka mu nebezpečně zajela do míst, kde se mu vyjímal jeden z koltů.

„To už radši obě nastoupíme do toho vašeho heroinového ráje, než abychom se musely svlékat do půl těla v tom pajzlu jen proto, aby ta vaše panička Sáruška měla ještě větší důvod k slintavosti!“ dodala si Anna potřebné kuráže a spustila na Hanse zlobnou, když zmerčila, co nejspíš chce udělat.

Sára, doposud stojící u auta, náhle v obličeji nasadila svůj pověstný vražedný kukuč. Také Gabriela se zatvářila značně popuzeně. Anna si až teď uvědomila, že obě jsou možná sestrami, neboť si byly neskutečně podobné – nejen v obličeji, ale i svou mohutnou postavou. Ovšem Anna už neměla čas přemítat o tom, jak by to asi nakonec bývalo dopadlo, kdyby i té ženě na dámské toaletě v jedné z pražských kaváren po boku věrně asistovalo její dvojče.

„Tak přece nás ta druhá mrcha v kuchyni slyšela!“ zavřeštěla Sára.

Marie se teď k Anně doslova schoulila, jak ji přepadal stále větší strach, neboť směrem k nim Sára rázně od auta vykročila, a Hans sice kolt nechal na pokoji, i tak ale hned nato cosi začal naznačovat rukou, tentokrát ve vzduchu.

Anna překvapivě zjišťovala, že jí to tulení nevadí. Možná právě proto, jak se tu s oběma nekale zacházelo, si s Marií byly stále bližší, takže tento její přístup Anna vnímala jako projev stálého přátelství. A ještě jedno a rovněž velice podstatné z něj Anna vypozorovala. Na rozdíl od ní Marie svou rodinu milovala a byla pro ni vším, o čemž ostatně sama podala svědectví, když si v té pražské kavárně rodiče snažila představit jako ty nejzlobnější trestance své jediné neposedné dcery, jenže se děl pravý opak – jako by je Marii právě v těchto dnech Anna nahrazovala.

Sára to dívčí tulení nesla dosti nelibě. Pokud by tedy Anna byla nucena s nějakým něžným pohlavím pelešit, dala by Marii jednoznačně přednost před touto násilnickou a o mnoho let starší ženou.

„Ne, tohle by nikam nevedlo, zlatíčko,“ zarazil Hans Sáru v počínání, a ještě že tak, neboť ta se svou mocnou pazourou patrně chystala sevřít dvě dívčí hrdla naráz. „Myslím, že to není zase tak špatný nápad. Ať se naše slečinky hezky zaučí i v jiné ze zdejších profesí. Rozhodně jim to prospěje.“ A sám Annu nakonec jen jakoby přátelsky plácl přes levou tvář a pak už ji i Marii se svým početným doprovodem hnal i s kufry nahoru do jejich přiděleného pokoje, kde je pak Gabriela zamkla.

Ze dne na den se tak z Anny a Marie staly švadleny. Dvacátého osmého června kolem šesté hodiny ranní nastoupily do velké tovární haly, kde v několika řadách u menších stolů na židlích seděly mladé dívky i starší ženy a šily tam na strojích. Annu a Marii by tato práce zajisté jinak i bavila, kdyby i tady v jednom kuse sem a tam nechodily hlídky jak v nějaké ženské věznici a skrz okno dovnitř hodinu co hodinu nenakukovala Sára, věnující Anně onen úlisný slintavý pohled, zatímco Marii ten nevyzpytatelný vražedný. A ještě jedna dosti závažná věc tu sehrávala svou velice podstatnou roli a samozřejmě že poukazovala na Annina slova o „heroinovém ráji“ – ten patrně „vrcholil“ v navazující rozlehlé místnosti, kam pak ušité oblečení putovalo a do níž ženy již neměly povolený vstup. Co se však rozhodně neměnilo, byly vesměs ztrápené pohledy všech zde u stolu pracujících. I tak Anna s Marií doufaly, že alespoň v těchto prostorách pro sebe najdou trochu toho klidu, avšak i zde nejednou došlo k incidentu. Během polední přestávky jedna žena nestačila zavčas dojíst oběd a protestovala proti odebrání přidělené porce, hlídka na to však nebrala ohled a švihem ženu popoháněla za ostatními, s pohrůžkou, že pokud se to bude opakovat, nebude mít dotyčná nárok už ani ,,na ten kus žvance“. I přes tyto nemilé skutečnosti se Anna Marii, která to všechno prožívala velice intenzivně, snažila povzbudit alespoň nenápadným mrknutím na dálku, neboť ústní kontakt po dobu pracovní směny i pauz nebyl možný.

Už to vypadalo, že tento plný pátý den ve Western City snad Anna s Marií zakončí o dost šťastněji než ty předchozí, to by však Sářiny pudy nesměly překročit povolenou míru únosnosti. Jako velká voda se zčistajasna přihnala do sprch, jejichž stěny byly stejně nevkusně zmalovány jako ty na dámských toaletách již dobře známé nejmenované pražské kavárny, a neomylně si tam šla pro Annu s Marií, přičemž první jmenovanou dle svých slov hodlala okamžitě využít na své pelešivé hrátky, kdežto tu druhou měla v plánu přede všemi na místě zaškrtit. Podle toho, jak to Sára křičela na celé kolo, musela být pod značným vlivem omamných látek.

Anně a Marii se podařilo zavčas ze sprch uniknout a pomohl jim v tom zcela nečekaný úkaz: jakmile obě bezpečně překročily práh nevelké umývárny, celá potemněla a nastala v ní panika. Dívkám se pak sice podařilo dostat i před nádražní halu, která navenek továrnu představovala, jenže hlídky byly v pozoru a jakmile Annu a Marii zmerčily, už zase obě putovaly pod zámek.

Dvacátého devátého června se prozatím Anna s Marií logicky obávaly ze všeho nejvíce, neboť se dalo očekávat, že Sára svůj nezdar nenechá jen tak odšumět. Zkraje rána se však událo něco, co tyto myšlenky dokázalo usměrnit do pozadí. Gabriela přišla pokoj odemknout jako každý jiný den předtím, kupodivu se tentokrát ale neměla k žádnému kázání ani ručnímu naléhání; popravdě vypadala dosti přepadle, jako by snědla něco špatného, takže toho ani nebyla schopna.

„Tak jdeme,“ vyprovodila Annu a Marii z pokoje celkem pokojně.

Marie ranní odchod tentokrát uvnitř sebe neprožívala tak dramaticky. Ještě než k nim Gabriela vpadla, se sama stačila přesvědčit o něčem naprosto neobvyklém. Její probuzení měla na svědomí omamná vůně parfému náležící mamince. Marie ale věděla, že něco takového je naprosto nemožné, vždyť rodiče jsou od Western City na míle daleko, ale bylo tomu skutečně tak. A vysvětlit přítomnost oné vůně, stejně jak se náhle ocitla jedna z rodinných fotografií na zdejším nočním stolku, navíc s přáním štěstí, si Marie prostě nedokázala. Možná že to ale bylo jakési spásné znamení od neznámého dobrodince, napadlo ji, neboť v okamžiku, kdy na vše přišla, se nečekaně rozblikalo osvětlení na pokoji.

Anna na tyto úkazy nebrala ohled do té chvíle, než ona sama cosi obdržela darem. Jednalo se o jakési pastilky. Anna se jich zpočátku bála třeba jen dotknout, domnívala se totiž, že jsou to drogy, které jí zaslal Hans osobně, aby vůči němu, Sáře a Gabriele byla o dost povolnější. Jelikož Annu ale nepřestávalo zmáhat nachlazení a včerejší studená sprcha jí na klidu rozhodně nepřidala, nakonec se vůni pastilek podvolila a spořádala jich hned několik najednou, k čemuž ostatně vybízelo psaníčko s přáním pevného zdraví. Osvětlení pokoje se tak činilo podruhé.

Co to vlastně mělo symbolizovat? Kdo to k nim vlastně takto promlouval? Komu na nich vlastně vůbec záleželo? Tyto otázky si Anna s Marií kladly takřka po celou dobu, kterou trávily v hale (vodítkem se pro ně stávaly pouze růže, jenž psaníčka zdobily). Ovšem i tady se osvětlení, když ho navečer uvedli do chodu, několikrát vyznamenalo. Marie sama měla pocit, jako by ho snad i řídila, to když rukou nenápadně sjela k pravé kapse kalhot, kde fotografii s rodiči ukrývala. Zase se jí vybavila ona pražská kavárna, jejíž název si nestačila zapamatovat; nyní z ní konkrétně světla aut a blikot semaforů, co se míhaly za okny. Anně se viditelně ulevilo, z jejího výrazu v obličeji a matného úsměvu na tváři to Marie dokázala jasně vyčíst. Ony pastilky tedy zabraly. Jako by je Anně sama nenápadně podstrčila Marie coby náhražku za to nepovedené ruční kurýrování, i když tomu tak nebylo.

Odpověď na vše zřejmě měl přinést poslední den před prázdninami, tedy třicátý červen. Tentokrát dívky probudil hlasitý lomoz – to z oken vypadly mříže a jejich skelní výplň navíc poctil dosti záhadný nápis:

JIŽ BRZY SE SHLEDÁME V OBJETÍ LÁSKY, PŘÁTELSTVÍ A POROZUMĚNÍ

Krátce poté, co si toto Anna s Marií přečetly, nápis zase zmizel, ovšem kdesi dole to pořád žilo, ne však tím obvyklým ruchem příznačným pro náruživě se bavící štamgasty, nýbrž panikou. A nejinak tomu bylo i na venkovním prostranství.

„Co se to tam děje?“ přemítala nahlas Anna, když okno vůbec poprvé otevřela a vykoukla z něj ven, ovšem ničeho kloudného se nemohla dobrat, neboť se jen dalo spatřit, jak tam hlídky zmatečně pobíhají a cosi nesrozumitelného na sebe pokřikují. „Kdyby se tak dalo dostat dolů, to bychom se pak dozvěděly víc. Jenže odtud to půjde dost těžko.“

Marie ani nestačila říct svou vlastní poznámku, když ve dveřích zčistajasna zachrastil zámek. První reakcí samozřejmě bylo, že si pro ně jde Gabriela, když se ale žádný vpád nekonal a hned nato osvětlení na pokoji začalo obdobně nepravidelně probleskovat, pochopily dívky, že to opět má všechno na svědomí onen neznámý dobrodinec.

Dveře pokoje se opravdu daly normálně otevřít a na chodbě nepostávala žádná Gabriela. Dole v salonu sice byla hlava na hlavě a panoval tam značný rozruch, Anně a Marii však nikdo nevěnoval pozornost, takže se mohly dostat nepozorovaně ven.

A pak to náhle spatřily. To, co všechny kolem přivádělo do rozpaků, byl požár. A ne pouze jeden, v plamenech se ocitly dva objekty. K úžasu dívek právě ty, v nichž pracovaly. Z vlakového nádraží a putyky šlehaly obrovité plameny.

„A co podnikneme dál? Tam se mi jít rozhodně nechce.“

Marie pohlédla jinam. Dle vlastního úsudku se určitě nemýlila. Tohle nyní byla cesta, jíž se s Annou měly ubírat. A na jejím konci na ně pravděpodobně čekal právě ten, kdo stvořit onen nápis na okně.

„A jsi si si tím vážně jistá? Na sto procent jistá, Marie? Protože jinak…“

„Ano, Anno, jsem,“ stála si Marie za svým rozhodnutím a nespouštěla z pouličních luceren oči. Jedna z nich, ta nejblíže k dívkám, právě zablikala nejintenzivněji a Marie okamžitě pochopila, co se jí a Anně „snaží říct“.

„No páni, jako bys ty zázraky vážně řídila ty sama,“ žasla dál Anna. Dole pod lucernou se daly spatřit dva černé pláště s logem růže. To už se nedělo jen tak samo od sebe, shodly se obě, tohle už kdosi dopředu plánoval. A protože lucerna vlivem přerušovaného blikotu náhle vybuchla, dívky už neváhaly ani vteřinu, přehodily přes sebe pláště a spěchaly ve směru nepravidelného probleskování oněch luceren ostatních, zatímco hlídky šly proti nim a těm prazvláštních světelných úkazům nevěnovaly sebemenší pozornost, neboť tu jejich zaměstnávala oblaka dýmů.

Bylo to vůbec možné? Anny a Marie si skutečně nikdo nevšímal a lucerny jim dál ukazovaly cestu. Neskutečné, jedna z místních rarit, co dozajista od nepaměti byla součástí Western City, jim nyní nabízela pomocnou ruku.

A pak náhle…

„Stát! Co vy dva jste zač?!“

Ten hlas dívky za tento den prozatím vyděsil ze všeho nejvíc.

„Tak co jste ksakru zač?!“

Anna s Marií váhaly, zda-li se otočit či ne a pláště ze sebe shodit.

„Koukejte se hned otočit a tu maškaru ze sebe shoďte! Chci vám oběma vidět do těch vašich ksichtů!“ učinil za ně rozhodnutí nazlobený mužský hlas.

Anna s Marií věděly, že nemají na výběr, co kdyby to protentokrát nebyla jedna ale rovnou obě ruce naráz, co bleskurychle sjedou tam dolů k opasku.

Hans nasadil úlisný ztrápený pohled. „Zase vy dvě?! Jak je krucinál možný, že tu zas volně couráte?!“ vyštěkl pohoršeně.

Anna s Marií však mlčely.

„TAK MI SAKRA ODPOVĚZTE!“

„Dala bych si meloun,“ šokovala ho Anna vzápětí touto hláškou.

„COŽE?!“

Anna si teď ale nevymýšlela, skutečně jí toto přišlo náhle na mysl. Možná na to měly vliv právě ony pastilky, jejichž příchuť stále cítila na jazyku, a také někdejší příkladná slintavost Sáry, Hansovy monogamní přítelkyně, na níž z úst jejího partnera zanedlouho přišla řeč.

„Tohle všechno je určitě vaše práce, děvčátka, že jo? Chtěly jste se mi kompletně pomstít za mou pohostinnost v mém vlastním městě!“

„O čem to teď žvaníte? My vám tu nic rozhodně neprovedly!“ odvážila se Anna statečně oponovat.

„Nedělej ze mě blbce, ty jedna děvko!“ zahřímal Hans. „Ty i ta druhá mrcha moc dobře víte, o čem teď mluvím!“ V očích se mu nebezpečně zablesklo. „Podařilo se vám otrávit Sáru a hned nato i Gabrielu, ovšem na mě jste si, zlatíčka, už přímo netroufly, co?! A tak jste se mi alespoň předvedly coby žhářky!“

„Jste sjetej stejně jako ta vaše nanicovatá panička, tohle naše práce v žádném případě teda nebyla!“ oplácela Anna Hansovi stejnou měrou.

Marie mezitím zaregistrovala přítomnost čehosi zvláštního, co se tu nečekaně neslyšně zjevilo za Hansovými zády. Jednalo se o limuzínu, avšak zcela jinou, neboť tuto celou zdobily květiny. Jako by do Western City zavítali hippies.

A pak jako by se s dívkami zatočil celý svět a ony již nevnímaly, že jsou jeho součástí.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means IV. - Město plné názorů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u 1. Jemnost a tvrdost v područí lidských povah a jejich emocí

  1. je to moc pěkne lepsi bi bilo o patrikovi gluchowskemu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *