Koncert na podporu Tibetu

   Je mnoho způsobů, jak se dostat na Vítkov. Kopec s obřím betonovým kvádrem - bývalým
   mauzoleem náčelníků kmene Komanshů - a koněm v nadživotní velikosti můžete vidět už
   od Hlavního nádraží.
   Ale jak nahoru, na místo konání Koncertu na podporu Tibetu?
   Můžete se zeptat důchodkyně, která zná pouze staré názvy ulic, jako “Pionýrů, Rudé
   Armády, Klementa Gottwalda, Budovatelská, Osvoboditelů” a podobně, můžete natrefit na
   dva maníky, kteří možná jdou na stejné místo, můžete se zkusit vydrápat zarostlým
   srázem na Vítkova a nebo to prostě vezmete po silnici (autorům se podařilo
   zkombinovat všechny jim známé popsané varianty).
   A když už jste konečně navrchu, máte před sebou starobylou Prahu, nad sebou mírně
   přemrštěné rozmnožovací orgány bronzového koně a za zády obrovskou strohou budovu
   mauzolea z leštěného kamene.
   Mohlo by se zdát, že zde se žádná akce ani nekoná. Jen dole je na lampě izolepou
   přilepen opršený plakát.
   Konečně půl hodiny před začátkem koncertu vyběhne z mauzolea chlapík a přilepí na zeď
   budovy ceduli “Registrace zde”.
   Registrovat se nechceme, ale ubezpečí nás, že za chvíli určitě otevřou hlavní dveře a
   někdo nám prodá lístky. Po nějaké době se přiřítí nabourané auto, provizorně
   pozalepované stovkami samolepek centra Drop in, s kvílením brzd zastaví. Vyskočí
   z něj maník se srolovaným plakátem a mizí v bodově, auto odjede divoce, stejně tak
   jako přijelo.
   Dvě holky vytáhnou z batůžku transparent s nápisem “Svobodu Tibetu”. Marně se ho
   snaží připevnit na lva - ochránce mauzolea. Pak s ním chvíli pózují nad Prahou topící
   se v odpoledním slunci a na konec ho nechávají jen tak vlát ve větru na liduprázdné
   plošině.
   Je něco po šesté, 6. března, mírně mrholí, přicházejí další lidé, mohutné bronzové
   dveře se otevírají. Kapky deště padají na naše hlavy, ale necpeme se dovnitř jako
   ostatní,
   Padesátikoruna z každé vstupenky je věnována na podporu Tibetských S. O. S. vesniček.
   Konečně se dostáváme dovnitř do “hrobky”. Zatímco nahoře se už rozeznívají rytmické
   melodie začínajícího koncertu, dole “ve sklepě” (možná trochu bizardní, ale jak jinak
   to nazvat) je výstava fotek z Tibetu a tibetských artefaktů.
   Kobka jakoby byla v jiném prostoru, o tisíc kilometrů na východ, na jiném kontinentu.
   V Tibetu. Zbaveni všech malicherností euroatlantické civilizace procházíme prostorem
   , měkce osvíceným barevnou září lampiónů a zahaleným do dýmu tibetských vonných
   tyčinek.
   Velké fotografie visí na sloupech a leží na něčem, co nápadně připomíná náhrobky. Na
   první pohled se zdá, že fotky přibližují charakter Tibeťanů a svébytnost jejich
   kultury, ale najednou vám před očima vyskočí přesně opačná skutečnost, totiž že
   tibetská kultura je systematicky likvidována a lidská práva Tibeťanů jsou i přes
   mezinárodní deklarace porušována.
   Fotky zachycují Tibeťany, dalajlámu, rozbouranou Lhasu a zničené kláštery.
   Na stolech uprostřed místnosti se prodávají knihy s tibetskými texty, modlitební
   praporky, tibetské oblečení, vonné tyčinky a další nezbytnosti moderně žijícího
   člověka.
   V podzemí byly i informační stánky organizací, které se zabývají závažnými otázkami
   současného bytí, mimo jiných i Amnesty International.
   Nahoře už začínal koncert představitelů české alternativní scény.
   Po první akusticko - rytmické partičce nastoupil Jiří Stivín, známý svou improvizací
   na cokoli, do čeho jde foukat.
   Ech! “děsné dítě pražského undergroundu” zahráli lehce mrazivou hudbu s francouzsko
   českými texty, místy přecházejícími do nesrozumitelnosti.
   Sál se začínal plnit.
   I když se duch vznášel daleko odtud, těla odlepil ze studené podlahy mauzolea
   bubnující projekt Létající koberec.
   Pak jemností zasáhla publikum dvojka Krausbery.
Myšlenku svým vystoupením podpořili i další umělci, například skupina Švihadlo, Vladimír
Merta a další.
Atmosféru koncertu doplňovala projekce diáků z Tibetu, pro něž organizátoři začali
připravovat plátno až v průběhu koncertu, a hořící svíčky na schodech.
Vrcholem byla čtvrthodinová modlitba tibetských mnichů, dlouhé série slabik zpívaných
hrdelním hlasem. Ve stavu hluboké relaxace se většina lidí vážně zamyslela nad tibetskou
situací , a možná i sama nad sebou. I ve vysokém duchovním stavu jeden z mnichů při zpěvu
kašlal, což nás obyčejné smrtelníky překvapilo.
Koncert byl provoněn lidskou solidaritou a společnou myšlenkou. Pořád to ještě jde.
Ve světlech noční Prahy stojíme na plošině pulzujícího pohřebiště mocných mrtvých. Pomalu
sestupujeme “z Olympu” zpět do spícího velkoměsta.