Subjektivní hodnocení

   Naše odvážná skupinka, ve složení Jarka, Jirka, David dostala jednoho dne (myslím, že
   to bylo pondělí) skvělý nápad. Půjdeme do věznice. Teda ne na pořád. Pouze jsme
   chtěli udělat reportáž a „nějakej ten rozhovůrek s bachaři." Plni elánu a odhodlání
   jsme se vrhli do víru zjišťování faktů i detailů. Bylo nám jasné, že musíme začít u
   telefonu. Avšak čas nás neúnosně tlačil.
   Hned po večeři jsme s telefoní kartou, tehdy ještě skoro novou, vyrazili směrem k
   telefoní budce. Místo jedné budky jsme obsadili rovnou dvě a počali listovat
   telefonními seznamy. Po dlouhém hledání v hromadě žlutých a šedivých stránek,
   posetých písmenky, nám padl do očí nápis „vězeňská služba". Z pěti telefoních čísel
   jsme namátkou vybrali to prostřední. Nejednu chvíli nám trvalo, než telefoní automat
   kartu přijal a zjistil, že je na ní zatím třicet jednotek.
   Do Davidových roztřesených rukou bylo vraženo oslizlé sluchátko a Jirkovy prsty se
   neomylně rozběhly po tlačítkách. Ještě než si David stačil připravit řeč, vybafla na
   něj slečna v ústředně. Vyblekotal cosi o mladých žurnalistech a v mžiku jsme měli na
   drátě pana ředitele. Po notně vyčerpávajícím proslovu (kdo, kde, jak, proč, s kým a
   jaké to bylo) ředitel lakonicky „žblebtnul" cosi do mluvítka o nutnosti povolení od
   generálního ředitele. Naivně jsme se zeptali, zda-li jde o pana Železného, načež
   praštil sluchátkem. Hrůzou jsme kníkli a posléze se začali utěšovat (podrobnosti
   redakčně kráceny).
   Sevřenou pěstí se vztyčeným ukazováčkem jsme zahrozili telefonní budce a vymysleli
   náhradní plán – ČESKOU TELEVIZI. Všechnu svou energii jsme vložili do nových
   telefonátů. Poté, co jsme recepčnímu prozradili že jsme dostatečně solventní, dovolil
   nám použít hotelový telefon. Jarka začala opět kvapně hledat příslušná telefonní
   čísla, zatímco Jirka nedočkavě mával se sluchátkem. David propadal depresi. Při
   prvním telefonátu ze sebe Jirka vysypal obvyklou frázi o novinářích a od paní
   Kristýny z tiskového oddělení se dozvěděl, že máme za chvíli znovu zavolat. Začala v
   nás bublat radost. Anebo že by to byl ten oběd ?!
   Ať tak či tak, po čase se Jirka opět chopil sluchátka a vydržel u něj celých deset
   minut. Za tuto dobu a po narážce paní Jeřábkové, že nejsme zástupci žádného centra,
   rychle ztratil elán. Proto se sluchátka chopila Jarka. Zavolalala zpět na ústřednu ČT
   a vyžádala si osobu, která byla Jirkovi v telefonu doporučena. Místo oné osůbky se
   ozvala její sekretářka, která nemohla za boha pochopit, co se od ní žádá. Hodně času
   uteklo, než se Jarce podařilo jí vysvětlit, že potřebujme mluvit s panem X. Načež
   dostala seznam asi šesti čísel, kde by bylo možné pana X zastihnout. I Jarce začala
   docházet trpělivost.
   Vytočila první číslo a na druhé straně drátu se ozvalo: „Nerušit, tady je porada!
   Zavolejte za hodinu!" To už Jarka nevydržela. Vrazila sluchátko Jirkovi, aby se taky
   zabýval něčím jiným než poskakováním okolo telefonujícího řvajíc mu cosi do ucha a
   vyčerpaně si sedla do křesla. David zatím vše z povzdálí sledoval a zoufale se chytal
   za obličej.
   Když už to vypadalo nadějně dostali jsme další seznam lidí, který bychom měli obvolat
   pro úspěšnost naší akce. Nejdéle Jirka telefonoval s již zmíněným panem X. Ten ho
   chvílemi považoval za kreténa, i když byl sám zřejmě mírně retardován. Poté co mu
   Jirka vysvětlil, cituji: „Chtěli bychom udělat pohled na život publicisty v
   televizi," nechápal, zvyšoval hlas a ptal se, co vlastně chceme. Jako vyvrcholení
   všeho dodával: „Vy jste dobrý, vy se mi líbíte." Hovor nakonec zakončil sladce
   znějící větou: „Vůbec jste mě neobtěžoval." Byli jsme znechucení a vzdali se
   veškerých dalších pokusů o protelefonování větší sumy.


   PS: Bylo nám jasné, že se musíme pomstít. Tohle je odplata. Ať žije novinářská
   svoboda.

   Jaroslava Kocábková
   Jiří Filip
   David Bimka