„Shalom": vzpomínka na holocaust

   Psal se rok 1942 a vrchní velení SS (v čele s Adolfem Eichmannem) už mělo jasno v
   otázce „konečného řešení". Tisíce židů byly vháněny do dobytčích vagónů a také jako
   dobytek sváženy do táborů. „Arbeit macht frei" hlásal vždy nápis na uvítanou. „Prací
   ke svobodě" ovšem tato cesta nevedla. Stáčela se k oprýskaným barákům s nápisem
   „sprchy." Dnes víme, že tam žádné sprchy nebyly. A pak už jen obludná krematoria,
   tisíce mrtvých těl.
    Takto otřesný návod je pouze zlomkem hrůz, které museli židé prožít během Druhé
   světové války. Maudhausen, Sachsenhausen, Buchenwald, Terezín, Osvětim, Treblinka,
   Mejdanek… Slova nahánějící strach, dávno mrtvá, a přeci živě připomínající genocidu
   národa, který si vytrpěl více, než kterýkoliv jiný. Právě tento pogrom si před
   nedávnem připomněl celý svět.
    V Izraeli zavládl všeobecný smutek - svátek Johma Šoa. Sirény na dvě minuty
   zastavily život, vlajky byly spuštěny na půl žerdi a všechny zábavní podniky zůstaly
   uzavřeny. Do Polska přicestoval izraelský premiér Benjamin Netanjahu a spolu s ním se
   dalších sedm tisíc židů zúčastnilo tříkilometrového „pochodu živých" mezi tábory
   Osvětim a Březinka. Tohoto pietního aktu se zúčastnili též mnozí čeští židé.
    V samotných Čechách se však toho zdánlivě příliš nestalo. Zpravodajské relace
   odvysílaly pár krátkých záběrů, noviny otiskly fotografii s popiskem a krátký článek
   o bohoslužbě ve Staronové synagoze. Těžko uvěřit, že to mohly být všechny ohlasy.
    Prohlídka synagogy nepřinesla nic, snad jen zjištění, že se svatostánek proměnil v
   turistickou kratochvíli. Ani rabín nebyl k zastižení. Rozhovory pouze „na písemnou
   žádost". Zbývalo obrátit se na židovské muzeum.
   Vystoupal jsem schody k vrátnici a vysypal jsem co potřebuji. Přitom si mě
   podezřívavě prohlíželi pánové za prosklenou stěnou. Po notném dohadování se přeci jen
   daří kohosi v oddělení holocaustu přesvědčit. Výměnnou za občanku dostávám kartu k
   elektronickému zámku na dveřích.
    Široké tiché chodby, rozléhající se krok, secesní zábradlí a vyobrazení památek na
   zdi vykreslují zvláštní atmosféru tvrdě kontrastující s tím nejlepším zabezpečením.
   Konečně stavím před oddělením holocaustu. Pouze zvonek, dveře bez kliky.
    Zabzučení a mohu dál. I zevnitř dveře postrádají kliku. V místnosti velikosti malé
   tělocvičny se na policích kupí až ke stropu knihy. To vše jsou materiály o
   holocaustu, jak jsem později poučen. Na židli sedí postarší žena, snad něco přes
   šedesát a představuje se (na vlastní žádost si nepřeje být jmenována, uvádím pouze
   titul doktorky).
   Šokuje mě číslo vytetované na její levé ruce. Hlavou mi probleskne přeslavná
   fotografie muže v uniformě SS, stojícího v hromadě mrtvol, s úsměvem na rtech. Rychle
   odvracím zrak a prosím o svolení k použití diktafonu. Po ujištění, že pásek není
   určen ani pro fašisty ani komunisty, svoluje. Říká: „Za komunismu nebylo možno
   připomínat Jomha Šoa, ale teď se pořádá v Praze vzpomínka v Pinkasově synagoze za
   přítomnosti rabína, kde se modlí Kadiš (modlitba za mrtvé - pozn. autora) a jsou
   čtena jména některých obětí. Podobný akt se koná také u památníku v Terezíně.
   Dnes židé žijí naprosto svobodně, již se nesetkáváme s diskriminací. Moje nejlepší
   kamarádky židovky nejsou a spousta dalších přátel také ne. S rasovými útoky velké
   problémy nemáme, rozhodně ne větší, než v jiných zemích. Ovšem názory jiných… Někdo
   může mít jinou zkušenost Pouze před rokem kdosi prohodil kámen oknem synagogy, ale to
   jsou spíše výjimky. Zabezpečení, které tu máme, je hlavně na ochranu cenných
   památek."
   Je příjemné slyšet, že židé už nežijí v ghettu a jsou mezi námi. Člověk by si myslel,
   že lidé konečně mohou být informováni o hrůzách holocaustu smrti šesti milionů jejich
   příbuzných. Skutečnost je však k pláči - 16% Čechů neví, co to holocaust je (!) a 5%
   si myslí, že počet obětí z koncentráku je přehnaný. Zprávy z výzkumu Washingtonského
   muzea holocaustu jsou však ještě více alarmující - už každý pátý Američan si pod
   pojmem holocaust nedokáže nic představit.
   Doufejme, že už se nikdy nebude opakovat tak cílevědomé a organizované vyvražďování
   lidí a židé nebudou muset říci Kadiš tolika milionům. Snad tuto strašlivou kapitolu
   dějin lidstvo nikdy nezapomene.