Droga byla mým největším přítelem

    Všichni máme své problémy a stejně tak se je všichni snažíme řešit. Jen málo z nás
   se však rozhodne své problémy řešit tak, jako šestnáctiletá Anička, která se rozhodla
   hledat východisko ze svých problémů v drogách.
    „Když se naši rozvedli, byly mi tři nebo čtyři roky. Za tu dobu jsem měla další tři
   matky. Třeba ta poslední, ta měla ještě šestiletou dceru. Ta pro ní byla ta nejlepší.
   Otec byl zaslepenej tou ženskou, takže já, když jsem něco udělala, tak prostě ona to
   hned všechno překroutila. On se toho chytl a měla jsem různý zákazy a takhle.
    Drogovat jsem začala ve dvanácti letech, díky svýmu otci, protože jsem s ním
   nevycházela dobře. Když se to potom řešilo u soudu, tak to bylo uznaný jako psychický
   týrání. Dělal mi hrozný věci a já jsem to, dá se říct, řešila tak, že jsem začala
   brát ty drogy, abych prostě tolik necítila nebo nevnímala tu bolest, kterou mi dělal.
   Začala jsem perníkem. Protože jsem se bála veškerých drog, tak jsem začala nějakou
   slabší. Nejdřív jsem jenom šňupala, potom si začala píchat pod kůži a později do
   žíly. Když jsem tu drogu vzala poprvý, tak jsem to necejtila. Já jsem si říkala - jo
   pohoda, cejtim to - prostě jsem si to namlouvala. Tak asi po šestý jsem něco cejtila.
   Rozhodla jsem se, že s tím chci nějak skončit, to bylo asi po třech měsících. Chtěla
   jsem to říct teda otci. Začala jsem chodit na terapii k Evženovi Kloučkovi. Řekla
   jsem babičce, že ty drogy beru a že s tím chci přestat a prostě tohleto všechno. Ta
   mi ještě sehnala nějakýho psychologa a udělalo se takový sezení, kde byl Evžen
   Klouček, ten psycholog, já a otec. No a tam jsem mu prostě řekla všechno. Že chci
   přestat brát, že ty drogy beru jen kvůli němu a že chci, aby se doma všechno změnilo,
   aby to bylo jako předtím. A to skončilo tím, že otec řekl, že nic se měnit nebude, že
   ti psychologové jsou debilové a že já si pokaždý o každým myslim, že je debil, a bude
   to ještě horší.
   A pak byly tři měsíce, který byly fakt nejhorší. Zakázal mi dokonce chodit i do
   školy. Dělal šílený opatření a hrozně mě psychicky ničil. No, ošklivý věci.
   Po těch třech měsících mi teda dovolil, že od něj můžu odejít. Nejdřív mě nabízel
   mojí matce, která o mě bojovala asi šest let u soudu. Ona po těch letech, co se o mě
   soudila, mě najednou prostě nechtěla. Že už má svůj život a že prostě do něj nějak
   nezapadnu. Její rodiče to samý. Nakonec mě nabídl svý matce, jako mojí babičce. Ta mě
   chtěla.
   No, takže teďka bydlim se svojí babičkou. Když jsem k ní šla, tak jsem si říkala, že
   všechno začne znova, že přestanu a bude všechno v pohodě. No ale v pohodě to nebylo.
   Ty drogy jsem brala furt. Pak jsem začala ještě s opiátama. Brala jsem brauna a potom
   nějaký čas herák. To jsem brala celkem tři roky.
   U babičky jsem měla jednou problémy ve škole. Bála jsem se jít domů a řekla jsem si,
   že prostě druhej den do tý školy přijdu. Pak jsem chtěla jít domů, ale nějak jsem na
   to neměla, protože jsem nebyla měsíc doma.
   S babičkou jsem si dopisovala tady, přes Drop In. Ona tady vždycky nechávala nějaký
   vzkazy a já jsem jí vždycky odepisovala. Byla jsem na ulici i mimo Prahu a různě jsme
   brali drogy a vyráběli si je.
   Po tom měsíci mě chytla kriminálka, odvezli mě na Pankrác, kde mě vyslýchali. Pak mě
   odvezli domů k babičce a ta mě druhej den ráno odvezla do Bohnic.
   Takže jsem byla tři měsíce v Bohnicích. Měsíc jsem byla na detoxu a ještě nějakej čas
   v Motole, protože sem měla žloutenku - áčko. V tý době jsem prostě nechtěla vůbec s
   těma drogama přestat. V Bohnicích to bylo dost drsný. Nevrátila bych se tam už nikdy.
   Bylo to dost nepříjemný.
   No a po těch třech měsících jsem chtěla přestat brát drogy. Když jsem vylezla z
   Bohnic, tak jsem si pak dala asi ještě čtyřikrát a od tý doby sem tři měsíce čistá.
   Snažila jsem se získat odpor k těm drogám. Třeba už mám naprostej odpor k perníku.
   Ono to člověku vlastně nic nedává. Závislost je hrozná věc. Do toho se mi znovu
   nechce.
   Teď mi všichni říkají, že pro mě nebude lehký zůstat čistá, když mám přítele, kterej
   drogy bere. Ale toho, že mě stáhne zpátky, se nebojím. On mě spíš podporuje v tom,
   abych ty drogy nebrala. Chce, abych si dodělala školu, protože on sám ji nedodělal, a
   kdyby to mohl vrátit, tak by si ji dodělal. Já jsem navštěvovala ekonomku. No a jak
   jsem utekla z domova, tak mi to v prosinci 1997 přerušili s tím, že až ukončím léčbu, můžu
   nastoupit znova. Teď od září bych chtěla na gymnázium. Mně se ta ekonomka nelíbí, protože
   nechci bejt nějaká sekretářka a nechci dělat něco s ekonomií. Chtěla bych něco humanitního,
   třeba psychologii. Nebo bych mohla dělat něco společnýho s drogama. Třeba terapeuta ohledně
   drog."