Výbuchy za modrým sklem

    Je vlahá letní noc. Občas kopnu do malého kamene. Dozvuky jeho poskakování po
   chodníku se ještě chvilku tříští v betonové ozvěně panelového sídliště, až nakonec
   zaniknou v téměř mrtvolném tichu. Je neděle, devět večer, ale nebojím se, že bych zde
   ještě nekoho potkal. Šlápnu do exkrementu a usedám na lavičku.
    Zdvihám oči vzhůru. Leknu se, když se po betonové bariéře v šířce několika desítek
   metrů přežene modrý záblesk. Teprve po chvilce mi dochází, že se jedná o rychlý střih
   akčního filmu. Z otevřeného okna se ozývají výstřely. Většina oken září do tmy modrým
   světlem.
    Smál bych se, kdyby se mi nechtělo brečet. Nehybné siluety postav občas zopakují pár
   slov produkovaných malou černou bedýnkou.
    To jsou přeci lidé!
    Za dvě hodiny bude už jen málo oken svítit do tmy. Tak trochu je chápu -- musí přeci
   brzy spát, aby mohli vstávat ráno do práce. Aby mohli celý den pracovat, přijít domů
   a při jídle koukat na televizi.
    Aby si mohli nechat naservírovat umělé emoce, představovat si (ovšem pouze podle
   pokynů režiséra), že to jsou oni, ti, kdo prchají před vrahem v temném lese. Ti, kdo
   vyhrávají milióny. Ti, kdo jsou zamilovaní. Ti, kdo jsou majiteli obrovských ropných
   polí. Ti, kdo pomáhají spravedlnosti. Ti, kdo ošetřují nemocné. Nebo alespoň ti, kdo
   je morálně podporují.
    Potom vypnou televizi a půjdou spát.
    Občas si s nimi povídám. Když se zmíním, že se dlouhé hodiny bavím na Internetu s
   lidmi z druhého konce planety, s převahou NORMÁLNÍHO člověka mi oznámí, že se
   nechávám pohltit umělým světem. A za mými zády řeknou ostatním, že jsem magor.
   Psychologové tomu říkají projekce.
    Honza Šípek, 26. 8. 1998, 21:57:19